sobota 8. června 2024

Do Přibyslavi za půlmaratonem a Žižkou

Proč zrovna do Přibyslavi? Protože jsme tam ještě nebyli, protože tam pořádají půlmaraton a protože jde o vyjmenované slovo. Pravda, když jsem informace o místním půlmaratonu v zimě našel v termínovce, musel jsem se podívat do mapy, protože jsem vůbec netušil, kde vlastně Přibyslav hledat.

Nakonec jsme ji našli a v pátek v podvečer si v místní základní škole vyzvedáváme startovní čísla. Jsme tam úplně sami, což napovídá, že půjde o spíše menší akci. Půlmaratonu se nakonec skutečně účastní jen necelá stovka běžců, mnohem více pidiběžců se účastní doprovodných dětských závodů.
V penzionu si necháme doporučit vhodnou restauraci na večeři a projdeme se k ní, přičemž si ověříme, že z centra města je to k nádraží, kolem kterého budeme druhý den probíhat, skutečně dost z kopce, což nevadí, ale zpátky je to pak samozřejmě dost do kopce.
Povečeříme dobře a protože je pátek, což je na právě hraném MS v hokeji volný den mezi čtvrtfinále a semifinále, tak můžeme jít i brzy spát. Drobná komplikace je, že v sobotu český tým hraje se Švédy brzy odpoledne, což budeme zrovna na cestě domů, ale nevadí, moderní technologie už umožňují koukat v autě (samozřejmě neřídím).
Ráno po snídani cestou z penzionu na start musíme uhýbat již běhajícím dětem, jejich závody jsou v plném proudu. Start a cíl vhodně stojí mezi základní školou, sportovní halou, atletickým oválem a koupalištěm. Pro nás má význam jen to koupaliště, protože skříňky v šatnách slouží k uložení zavazadel a ve sprchách se můžeme umýt než po závodě vyrazíme k domovu.
V krátké předstartovní rozpravě organizátor upozornil na záludná místa na trati, která jsou jen dvě. Prudký seběh trávou z kopce (aby se nemuselo po schodech) a přeběh hlavní silnice.
Vybíháme. První kilometr je skutečně svižný běh z kopce. Z centra se tak dostaneme za město k nádraží, od kterého je to teď pořád rovně po cyklostezce podél kolejí a Sázavy až k otočce na půli trati a pak totéž zpět.
Angelika fotila, což vám dá představu, jak vypadala vlastně celá trasa.



Zabloudit nelze, je to prostě pořád rovně a pak zase zpátky. O svých možnostech si nedělám iluze. Zima byla špatná, naběhaných kilometrů málo, letos rychlý nebudu. Přesto už mám někde od poloviny trati pocit, že je to dnes větší dřina než bych čekal. Pravda, do závodu jdu bez jakéhokoli odpočinku, ale stejně...
Trasa je to ale opravdu malebná. Okolo lesy, skály, říčka, železnice, železniční mosty. Pod nohama dobrý asfalt, občas dřevěné můstky, pokud se přebíhá přes řeku. Je to cesta, kde můžete zcela vypnout hlavu a nechat nohy ať dělají co umí.
Na polovině se otáčíme a míříme stejnou cestou zpět. Najednou to jde docela dobře. Už chápu, proč to předtím dřelo. Běželo se stále do lehkého kopce proti proudu řeky, což na první pohled není bez výhledu na horizont patrné.
Setkání chvíli po obrátce
Zpět se běží sice o něco lépe, ale kilometry přibývají, teplota stoupá a síly ubývají. K nádraží zhruba kilometr před koncem dobíhám slušně vyřízený a vím, že to nejhorší teprve přijde. Vzpomínám na popis trati z webu závodu: "Na cyklostezce je spousta krásných míst na kochání – skály, průseky, řeka, mosty, viadukt, sruby, mlýnský náhon a jediný kopec je až nakonec". Ano, ten kopec je teď přede mnou. Nedá se nic dělat, v nejexponovanějších bodech si párkrát vypomohu chůzí. Do cíle dobíhám v téměř stejném čase jako před dvěma měsíci ve Vysokém Mýtě. Drobnou útěchou mi je, že dnes bylo víc nastoupaných metrů a větší teplo. 
Medaile upomíná 600 let od úmrtí Jana Žižky poblíž Přibyslavi. Má zde sochu úplně jak na Vítkově.

V cíli jako obvykle nikterak nelením a klušu na koupaliště pro batoh s mobilem, abych mohl nafotit finiš Angelice.


Nakonec si odvážíme veskrze pozitivní dojmy. Viděli jsme hezkou Přibyslav a její krásnou posázavskou cyklostezku, dobře jsme se proběhli a i ten hokej, který jsem potom v autě rozkoukal, nakonec moc dobře dopadl. Tak zase někdy jindy někde jinde...

sobota 25. května 2024

Běh pro kočku v rodinnějším pojetí

Charitativní Běh pro kočku v Lázních Toušeň začíná mít pevné místo v našem běžeckém kalendáři. Máme to kousek, dá se tam dojet na kole, běží se osm kilometrů, což je ideální tempový test a v poslední době se zapojuje i naše mladá generace.

Před dvěma roky jsme ještě s Angelikou běželi sami, loni se přidala i naše Zuzka a letos k účasti na poloviční vzdálenosti přesvědčila i přítele. Nepochybuji, že větší roli v tom sehrává jejich příchylnost ke kočkám než k nám či k běhání, to je jedno, stejně jsem rád.

Organizátoři investovali a modernizovali, stará textilní čísla nahradila moderní s čipovým měřením. Svým způsobem škoda, Novoroční Počernice a Běh pro kočku byly poslední běhy, kde si člověk ještě mohl užít retro textilu, na obou akcích už ale převládly výhody moderní techniky.

Vybíháme, já a Angelika na osmičku, mlaďoši na čtyřku. Vím, že letos jsem na tom tempově mizerně, snažím se tedy začít volněji, vysoké tempo bych dlouho neudržel. Na úvod přeběh Labe po kovové lávce, dnes to na ní ve stoupání docela klouže. Po seběhu na druhé straně pokračuji po břehu řeky na Káraný, ještě vidím, jak lávku překonává i Angelika.
Dál už po známé trase, kde mě v Káraném láká ke spočinutí zahrádka pobočky Vinohradského pivovaru. Až jindy. Z Káraného do Čelákovic, zde po moderní lávce na domácí břeh Labe a zpět směr Lázně Toušeň. Na trase je jen jedno záludné stoupání právě v Čelákovicích. To mě rozdýchá víc než je zdrávo a zbylé dva kilometry už jsou boj s vůlí.

Do cíle na fotbalovém hřišti dobíhám slušně vyřízený, ale asi spokojený, protože výsledné tempo začíná čtyřkou. Mlaďoši už tu jsou, svou poloviční trasu samozřejmě zvládli rychleji. Po chvíli dobíhá i Angelika.

A protože se běželo přes poledne, nezbývá, než si dát v hospodě přiléhající ke hřišti něco dobrého. Pak znovu na kolo a od Labe vzhůru do Prahy. Za rok zkusíme zapojit i synka, konec konců, je to také kočkomil.

úterý 2. dubna 2024

Předvelikonoční vysokomýtské zmrtvýchvstání

Zaběhnout si půlmaraton ve Vysokém Mýtě byla tak trochu znouzectnost. Můj poslední povedený závod byl pařížský půlmaraton v říjnu a od té doby se nám doma zdravotně jaksi nedařilo. Angelika si svůj covid přivezla právě z Paříže, já jsem to ještě jaksi ustál, ale stejně to celou zimu nebylo ono. Já jsem viru podlehl v únoru a sejmul mě opravdu pořádně. Počátkem března jsem se už konečně začal běžecky cítit relativně dobře, ale do dobré formy to mělo daleko. Zima nestála běžecky za moc ani objemově ani tempově a tělo se sotva probralo z únorových horeček.

Volba zaběhnout si Vysoké Mýto byla hlavně o tom, že už jsme dlouho nic neběželi, není to daleko, od nás se tam snadno cestuje a ještě jsme tam nebyli. Já jsem si chtěl především vyzkoušet, zda se vůbec udržím jednadvacet kilometrů v běhu. Že to tempově nebude nic moc bylo předem jasné.
Březen byl celkově teplotně nadprůměrný jak už to v poslední době bývá, den závodu byl ale docela chladný s teplotou kolem osmi stupňů. Chladno mám na závody rád, dělá mi dobře, ale kdyby se mě někdo zeptal, uvítal bych tak o čtyři stupně víc, mohl bych běžet vyletněný v krátkém rukávu.
Organizačně byl závod takový mile domácký, přesto kvalitně zajištěný. Fungující zázemí se šatnami, civilizovanými záchody i úschovou zavazadel, vtipný moderátor, odsýpající prezenčka. Jen mám takový pocit, že pokud budou pokračovat v dobré práci, brzy se jim začne hlásit příliš mnoho lidí a na drobný startovní/cílový dvorek se brzy nevejdou.
"Vítr fouká obvykle proti a to v obou směrech." Mají tu smysl pro humor.
Krátce po startu zjišťuji, že mi opravdu chybí závodní praxe. Vlivem adrenalinu se cítím v pohodě a nasazují tempo, které by bylo v pořádku, kdybych byl ve formě. Jenže já nejsem a jde tedy o klasické "nepřizpůsobení tempa stavu těla", za což později ponesu následky. Ale teď jsme sotva vyběhli a je mi docela fajn. První kilometr a půl je městskou zástavbou, zbytek venkovskou krajinou, jak už to u vytrvalostního běhu na malém městě bývá. Ve městě si prohlédneme kostel a náměstí, a pak už jen průmyslové areály a následuje venkov.
Krajina kolem Vysokého Mýta nejsou žádné hory, je však znatelně zvlněná. Málokdy běžíme po rovině, většinou je to do kopce nebo z kopce. Zpestřením je běh podél místního letiště asi na třetím kilometru. Dokonce zde mají asfaltovou ranvej.
Asi je mi ještě fajn
Občerstvovací stanice jsou zhruba po třech kilometrech, jsou prosté, ale podávají vodu i ionťák, což mi stačí, víc nepotřebuji. Někde od pátého kilometru začínám cítit, že jsem původní tempo kolem pěti minut na kilometr dost přepálil a snažím se řízeně zvolnit. Cíl dnes není být rychlý, ale důstojně doběhnout.
Na polovině trasy je vesnice Tisová, kde proběhnutím celé vesnice provedeme otočku a zamíříme zpět k Mýtu. Vesnice naším závodem docela žije. V ulicích fandí domorodci, místní sokolovnu nemíjíme, ale proběhneme skrz její přilehlá hřiště a dokonce se zde podává občerstvení a to za přihlížení fandících davů. Milé.
Cestou zpět do Mýta jasně cítím rychlý úbytek energie způsobný oslabením po nemoci a nedostatku tréninkových kilometrů. Není to taková krize, že bych musel přecházet do chůze, ale je to citelný diskomfort. Od potupné chůze mě asi chrání jen chladné počasí, díky kterému neztrácím moc tekutin. Poslední dva kilometry už se držím v běhu jen silou vůle. Čas 1:54 lze hodnotit různě. Za ideálních podmínek by mě silně štval, umím přeci o deset minut lépe. Cestou na závod jsem si ale říkal, že to zkusím zaběhnout řízeně na 1:55. Takže nakonec asi víceméně dle očekávání, jen jsem na začátku neměl spěchat a tím bych si na konci ušetřil trápení.
Jiný příběh zažila Angelika. Ta na začátku zjistila, že se cítí dobře a pomalí lidé kolem ní ji štvou, tak se do toho opřela a dala to za 1:59, což je slušný úspěch, pod dvě hodiny dává půlmaraton jen výjimečně.
Vysoké Mýto tedy opouštíme spokojení, já jsem si po více než čtvrt roce ověřil že jsem půlmaratonskou distanci nezapomněl, byť nemám natrénováno, a Angelika si zaběhla jeden z nejlepších časů vůbec. Uvidíme, co přinesou další měsíce.

neděle 17. března 2024

Když běžci běžkují

Tak jsme zase zkusili něco trošku jiného. A stála za tím víceméně náhoda, respektive článek v jednom z běžeckých časopisů, který se nám delší dobu povaloval na záchodě. Článek, pravděpodobně reklamní, vychvaloval běžkařský závod Engadin Skimarathon coby parádní zážitkovou akci pro všechny výkonnostní kategorie. "Hele, to by se ti mohlo líbit", prohodil jsem směrem k Angelice. "Jo, to by bylo fajn" zněla odpověď, čímž to bylo, jak už to tak u nás bývá, rozhodnuto.

Až následně jsem začal zjišťovat kde a kdy že se to vlastně koná. Širší odpověď zní Švýcarské Alpy, zazoomování na mapě pak odhalí, že nejbližšími známějšími místy jsou Svatý Mořic, kterým se na trase probíhá, nebo Davos. Okamžitě si tu oblast přejmenovávám na "Švýcarský Špindl" a začíná mi docházet, že to taky bude něco stát.
V rámci závodu je k dispozici maratonská a půlmaratonská trasa, uvážlivě volíme půlmaratonskou. Na běžky se dostaneme třikrát až pětkrát ročně a jak s oblibou říkám, bez běžek jsme, na rozdíl od ostatních, rychlejší než s nimi, takže vlastně moc smysl nedávají.
Závod se koná v neděli, v pátek brzy ráno tedy sedáme do auta a vydáváme se na 750km dlouhou štreku do Švýcarských Alp. Celou cestu není po sněhu ani památky, a to ani ve Švýcarsku na dálnici podél Rýna. Až když se odbočí od řeky do hor a začínáme stoupat o více než kilometr výš, tak je patrné, že se sněhem problém nebude. Je ho všude plno, jen silnice jsou na švýcarský způsob vzorně čisté.

Z pohledu na tenisový kurt pod okny hotelu, kde zapomněli sundat síť, je jasné, že nedostatek sněhu nebude

To však neznamená, že organizátoři nebojují s nepřízní počasí. Tradiční trasa vede v první polovině přes tři zamrzlá jezera, díky čemuž je závod opravdu velmi atraktivní. Už týden před startem nám však hlásí: "Napadl metr a půl čerstvého sněhu, je však dost teplo. Led na jezerech se pod sněhem prolamuje a sněhovou pokrývkou prosakuje voda. Jsme nuceni přesunout start závodu až za první z jezer".

V této fázi ještě slibují, že trasa nebude zkrácena, jen chybějící jezero naženeme nově vytvořenými smyčkami na trati. Tři dny před závodem je však ještě hůř - způsobilé není ani druhé z jezer, start je třeba přesunout ještě blíž cíli, půlmaratonská distance bude mít asi 13km:
To trochu zamrzelo a hlavou mi už táhnou myšlenky, že by to také mohlo dopadnout jako u našeho slavného výletu do New Yorku, kde nám nakonec maraton zcela zrušili. Tak zle ale nakonec není, tato komplikace je poslední.
Cíl půlmaratonské trasy a současně centrum závodu je ve vesnici Pontresina, takže dává perfektní smysl ubytovat se právě zde. Závod je velmi tradiční (54. ročník) a pro místní velmi významnou akcí, kterou okolí žije. I náš hotel v den startu výjimečně podává snídaně již od pěti ráno, což asi dost štve personál, ale nám to usnadňuje život. Už krátce po šesté jsme na autobusové zastávce, odkud místní autobusový dopravce zajišťuje svozy na start.
Cestou autobusem na start
Na startu je to velké. Organizátoři slibují 13.000 účastníků, což je dost masakr. Start je tedy přísně intervalový, vybíhá se v tříminutových intervalech vždy po několika desítkách běžkařů. Běžkaři jsou tříděni dle výkonnosti, a jelikož jsem při registraci poctivě uvedl že jsme nezkušení amatérští prvozávodníci, startujeme mezi posledními abychom nepřekáželi rychlíkům.
Na své startovní okno musíme čekat téměř dvě hodiny a slušně prochládáme, a to navzdory podávaným teplým nápojům a stanům, kam se lze schovat před stále sílícím sněžením.
Záchody na ledu
Sice ve stanu, ten však stojí na ledu
Celé zázemí je na zamrzlém jezeře
Jak tak pokukuji po ostatních, je mi jasné, že jich většina bude v cíli o dost dříve než já. Pokud bychom ale vyhlásili soutěž o nejlevnější běžky, pravděpodobně bychom se umístili slušně. Na rozdíl od ostatních, kteří řeší co nejrychlejší vosky, naše běžky mají naopak zpomalující prvky v podobě šupinek či filcu.
Dvacet minut před naším plánovaným startem se ze stanu vydáváme do startovního koridoru vyhrazeného pro naší skupinu. Sněžení stále sílí.


Obouváme lyže a sledujeme start několika vln před námi. Nakonec přicházíme na řadu i my a legrace začíná.
Prvních pár kilometrů je opravdu po jezeře:
Tisíce běžkařů, kteří vyběhli před námi, stihli sněhovou vrstvu z ledu pěkně obrousit, takže se hůlkami skutečně odpichujeme od tvrdého ledu, což není nic moc. Běžím klasickým stylem, bruslařů kolem moc není, organizátoři odvedli při výkonnostním třídění dobrou práci a kolem jsou v podstatě jen podobní zoufalci jako jsem já. Občas dokonce někoho předběhnu. Rychlíci startovali dřív a už jsou v cíli. Dokud jsme na rovném jezeře, tak je trať luxusně široká a lidé se moc nepletou pod nohy. Horší je, když se začne stoupat do lesů, pak se trať zúží a občas se vytvoří fronta:
Ne, že by to mě nebo Angeliku nějak stresovalo, nikam nespěcháme.
Samozřejmě platíme cenu za nezkušenost. Jsme asi jedni z mála, koho nenapadlo vzít si na závod brýle. Sněží fest a vločky jsou velké a těžké. Ve sjezdech nejsem schopen dívat se do dálky, protože vločky bodají do očí. Mám tedy sklopenou hlavu, vidím maximálně metr před špičky běžek a doufám, že se někdo přede mnou nerozbil a já do něj nevletím. Pádů je kolem spousta, kolegové spoluběžci jsou podobně nezkušení jako já, takže je to logické. Dvakrát se někdo zhroutí těsně přede mnou, hodím po něm povinou otázku "Are you ok?" a běžím dál, není o co si ublížit. 
Ve Svatém Mořici je jediná občerstvovací stanice na naší zkrácené půlmaratonské trati. Míjím ji, připadám si při síle. Běžkování na mé úrovni znamená, že tepy dostanu maximálně na úroveň že se příjemně zahřeji, téměř se nepotím.
Většinu trasy mám pocit, že o dost víc stoupáme než klesáme, což mě trochu znervózňuje, protože to klesání dříve či později bude muset přijít.
Také že ano. Nejkrizovější místo na trati je asi kilometr před cílem půlmaratonu. Prudký sešup po relativně úzké lesní cestě, uprostřed které po různu stojí osamělé stromy obalené oranžovými matracemi, aby se do nich běžkařům lépe padalo. Pod nohama žádný měkoučký sníh jako dosud, ten je ve sjezdu samozřejmě předešlými běžkaři shrnut až na ledový podklad. Jaké jsou tu možnosti? Odepnout běžky a jít po pěšině vedle trati, což zde pravidla umožňují. Pokusit se to křečovitě zplužit, což vypadá dost nebezpečně, je to opravdu velmi prudké a zledovatělé. Nebo se postavit bokem ke svahu a bočmo svah na běžkách sejít. Kombinuji druhou a třetí možnost a nějakým zázrakem se dostávám bez pádu až dolů, v této výkonnostní kategorii asi jako jeden z mála. Kolem trati v tomto místě stojí fandící diváci, kteří se zoufalými neobratnými padajícími běžkaři dobře baví.
Angelika, která je v těchto věcech o dost bojácnější než já, to bez pádů nedala, což o pár dní později vytvořilo moc hezky vybarvené modřiny:
O pár set metrů dál už je náš půlmaratonský cíl.
Odepínám běžky a jdu si dát nějaký teplý drink. Další nová zkušenost: když se napijete něčeho, o čem předpokládáte že to bude čaj, a on je to přitom slaný bujón, překvapí to. Ale zahřál. Asi dvacet minut v hustém sněžení čekám na Angeliku a opět pěkně prochládám, ale nakonec do cíle také dorazila.


Zajímavá zkušenost, tyhle běžkařské závody. Asi se pro nás běžnou praxí nestanou, coby lidé z nížin na ně nikdy pořádně natrénovat nedokážeme. Ale zábava to špatná není.

neděle 7. ledna 2024

Další běžecké novoroční rozjímání

Ani nevím kolikrát jsme již stáli na startu Novoročního běhu Horními Počernicemi, ale na stránkách tohoto blogu jde o dvanáctý článek na toto téma.

Jak jdou roky, tak do novoročního úsilí vkládám stále méně snahy zabojovat o dobrý čas a upřednostňuji společenský rozměr akce a možnost pojmout běh jako ohlédnutí za právě uzavřeným rokem.
Letos se nám, ani nevím jak, podařilo získat vyloženě prémiová startovní čísla, což je hezké, ale kopcovitá trať s nimi nebude bolet o nic méně.
Počasí je běžecky příjemné, asi pět stupňů nad nulou. To je asi polovina loňské abnormální teploty, ale pořád víc než bývalo v našich prvních letech, kdy na zemi často ležely zbytky sněhu.

Tak jaký byl náš běžecký rok 2023?
  • Podlimitní Poprvé po šesti letech mi roční běžecká kilometráž klesla pod 2400km. Nemá to jeden konkrétní důvod, je jich celá řada. Na dovolených víc odpočívám než běhám, častěji běh nahrazuji jízdou na kole do práce a zpět (1750km za rok 2023), sem tam přijde rýmička, při které se do běhu nenutím. Také jsem omezil nedělní tréninkové půlmaratonky a zkrátil jsem je na 16km.
  • Cestovatelský Osmkrát jsem běžel půlmaraton v zahraničí při sedmi různých výjezdech, což je rozhodně nadprůměr. Někdy to byla vyloženě cesta za závodem, jindy závod v rámci větší dovolené, jindy závod vhodně se konající v místě, kam mě poslali na služební cestu.
  • Úspěšný,... Některé ze závodů si mi vyloženě povedly. Půlmaratony v Tallinu a v Paříži jsem zaběhl vyloženě nad plán a bez trápení.
  • ...průměrný... Jiné závody dopadly vcelku průměrně, třeba podzemní Budapešť, brněnské Výstaviště, Regensburg či noční Wroclaw.
  • ...i katastrofální Červencový dovolenkový půlmaraton ve španělské Veře byl výkonnostně zoufalý, ale jelikož jsem s tím předem počítal, tak mi to ani nevadilo.
  • Rekreační Půlmaraton ve finském Espoo jsem běžel pomalu na pohodu a prosincové Lanzarote jsem si dal jen tak po boku Angeliky.
  • Nešťastný Po třinácti účastech na Běchovicích nepřišla čtrnáctá, protože mě složila buď výjimečně silná rýma nebo covid, co já vím. Série je tedy tragicky přerušená.
  • Plnění výzvy pokračuje. Mezi "odběhané" země jsme loni zařadili Estonsko, Finsko a Maďarsko. Letos bych rád navázal Irskem, možná se podaří i něco navíc.
Náročný terénní úsek novoroční trasy
Prokousávám se dvěma okruhy nesnadné novoroční trasy a jsem vlastně docela spokojený. Pořád to ještě jde, letos je zvládám aniž bych přepnul do chůze a výsledné tempo pořád ještě začíná čtyřkou, což je u mě dobré.

A co s letoškem? Zbavit se drobných zdravotních neduhů, najít rovnováhu mezi vyčerpáváním těla závody a odpočinkem, méně se soustředit na výkon a víc na zážitky. Padesátý rok života už není tak daleko a s výhledem na něj člověk musí žít a běhat trochu jinak než ve třiceti.
Nám i vám tedy hodně zdraví a spokojených kilometrů!