Deset koleček Stromovkou s Longrunem

Nejen závoděním (respektive účastí v závodech) živ jest běžec. Tréninky jsou také potřeba. Běžně sice jakoukoliv formu tréninkových plánů nebo organizovaných tréninků ignoruji, ale Angelika se připravuje na svůj první maratón, a její tréninkový plán jí velel dát si tuto sobotu dlouhý běh.
S dlouhými tréninky je to těžké. Běžec potřebuje vodu, a to celkem často. Může si ji nést na zádech v camelbagu, ale to jsou zbytečná kila navíc. Může si předem rafinovaně rozmístit vodu po trati, ale pak riskuje, že mu ji rozeberou děti, bezdomovci, případně jiné rušivé elementy. Nebo se může spolehnout na přírodní vodní zdroje, jako jsou potůčky a studánky, ale v okolí Prahy to nedoporučuji.
Angelice padla do oka stránka s informací o organizovaném tréninku běžeckého sdružení Longrun ve Stromovce. Cílem bylo nakroužit nějakých 35km Stromovkou, přičemž v každém okruhu je možnost občerstvení. Šikovné.
Já se sice letos na pražský maratón nechystám, ale dlouhých výběhů není nikdy dost, tak jsem do toho šel taky.

Část improvizované tréninkové skupiny na startu

Jak vidíte na obrázku, ve Stromovce se nás sešla krásná skupinka.Uprostřed je Milan z Longrunu, který nám zajišťoval občerstvovačku, rozloženou na té lavičce na námi.
První kolečko (3,5km) jsme nakroužili všichni společně za účelem zapamatování trasy, takže bylo velmi loudavé. Pak se každý rozeběhl svým tempem.
Na začátku jsem se necítil úplně ve své kůži. Večer před během do mně nedopatřením padla lahvinka červeného a teď po ránu jsem ji trochu cítil v hlavě, žaludku i v nohách. V nohách byl samozřejmě i půlmaratón z minulé soboty, zvlášť když jsem si od té doby nedal delší než jednodenní běhací pauzu. Ale poddalo se to. Od třetího kola se mi běželo vyloženě pohodově a rychlost mi ustálila na plánovaných tréninkových 6 min/km. Počasí bylo vyloženě aprílové. V té části Stromovky, která je od železniční trati směrem k Vltavě bylo na sluníčku docela teplo. Naopak v centrální stinné části foukal chladný vítr. Téměř v každém kole jsem váhal, jestli u občerstvovačky odhodit dlouhý rukáv, ale nikdy jsem to neudělal. Asi je to dobře, protože ke konci nám jedno kolo propršelo.

Dobíhám o kolo Angeliku

Při každém průběhu občerstvovačkou jsem do sebe hodil kelímek Longrunem poskytnuté vody, trochu vlastního ionťáku a ke konci i trochu banánu. Od osmého kola jsem začínal cítit intenzivní hlad. Jinak se mi běželo fajn, asi bych neměl problém přidat si tři kola a dotáhnout to na maratón. Ale to nebylo v plánu.
Běh Stromovkou jsem si užíval. Stále je na co se dívat a vyskytuje se tam spousta podobných běžecky postižených lidí, takže si nepřipadám nepatřičně ani když už tam kroužím čtvrtou hodinu.
Ke konci svého devátého kola jsem doběhl Angeliku, která končila osmé. Domluvili jsme se, že nám oběma zbývá jedno. Já dám plánovaných deset kol, Angelika plánovaných třicet kilometrů.
Tak to i dopadlo.  Dotočil jsem své poslední kolo, trochu se napil a už byl čas fotit finiš Angeliky.

Angelika dokončila svou první třicítku

Nakonec jsme z asi osmi dokončili čtyři, takže 50%. Díky patří Longrunu za organizaci této komorní akce. Není nutné přitáhnout davy, na čem záleží je dobrá nálada a chuť dělat něco pro lidi.

DETAILY BĚHU

Pražský půlmaratón počtvrté a naposledy?

Kdepak, toto není narážka na předposlední (a výborné) album Michala Prokopa, ani nevyjadřuji nespokojenost s organizací této akce. To jen že jsem si Prahu konečně zaběhl se vztyčenou hlavou a příští rok si mohu, v souladu se svým statutem zážitkového běžce, v tomto termínu vyrazit na jinou, lákavější, akci.
Stručné shrnutí mých pražských účastí:

2010

Rok 2010, můj historicky první půlmaratón. Šel jsem do toho s jediným cílem - doběhnout. Výsledný čas dvě hodiny a jedna minuta jsem přijal jako fakt a nijak zvlášť ho neřešil. Právě zde mi ale půlmaratónská distance zachutnala a zafungovala jako spouštěcí událost mé současné běžecké závislosti. A za tu jsem rád.
Z běhu samotného si vlastně moc nepamatuji. Snad jen tu křeč do stehna, kterou jsem dostal, když jsem pak na konečné metra přesedal do auta.

2011

Rok 2011, ten nejhorší. Na start jsem šel plný optimismu, víkend předtím jsem si zaběhl osobáček (1:51) v Bratislavě. Jenže pár dní před startem se prudce oteplilo a to je moje smrt. Náhlé teplo, únava z Bratislavy a přepálený začátek způsobily, že jsem Prahu od poloviny zčásti odchodil. Z trati si pamatuji horko, vyčerpání a mimořádnou nadílku kolapsů. Sám jsem k němu neměl daleko. Výsledný čas 2:05.

2012

Rok 2012, prokoučovaný běh. Situace s počasím byla v podstatě opačná než rok předtím. Na startu bylo poměrně chladno a větrno. Dlouho jsem váhal, jak se obléct, a nakonec jsem vyměkl a vzal dvě vrstvy. Ta spodní ovšem byla dost málo prodyšná a já se v podstatě upekl. Od sedmého kilometru jsem cítil, že cosi není v pořádku a to už bylo pozdě - klasicky jsem se zdehydroval. Když je člověk moc oblečený, ani pití nepomůže. Asi by pomohlo odhodit spodní vrstvu, ale nějak mně to nenapadlo. Čas 1:57 byl sice lepší než předchozí dva roky, ale hluboko pod tehdejšími možnostmi. Významným momentem tohoto běhu byla půlmaratónská premiéra Angeliky.

Letos (2013) jsem tak šel na start s jedním jediným cílem: konečně dát Prahu rozumně, abych ji mohl aspoň na rok opustit s pocitem vítěze. Neupínal jsem se na žádný konkrétní čas, kritérium úspěchu je spokojenost s vlastním výkonem.
Počasí tomu celkem přálo. Teplota čtyři stupně nad nulou sice nic moc, ale zase se nepřehřeju. Dokonce ani nefoukalo. To před čtrnácti dny v Polsku foukalo a bylo mínus osm. Teď tedy téměř ideální podmínky. Jen kdybych se už konečně vyhrabal z toho smrkání a chrchlání.

Na start jsme šli s pocitem mazáků a mohli tak konstatovat, že vše vypadá stejně jako vloni. Viditelná byla jen změna v úschovně zavazadel. Rozdělování do front fungovalo podle posledního dvojčíslí startovního čísla, a já tak byl při ukládání i vyzvedávání baťohu zcela sám. Paráda. Minule jsem poměrně dlouho čekal. Co se nezměnilo byly chvályhodné řady záchodků, z nichž však mnohé byly trvale zamčené. Nevím proč.

Po sundání bund a odložení baťohu byla náhle docela zima, takže jsme se s Angelikou rozdělili a šli se zahřát do davů ve startovních koridorech. Start byl poměrně hladký, zprvu se sice jen šlo, ale startovní bránou už se běželo a ani dál nenastávaly výraznější šprajcy. Poučen z předchozích nezdarů jsem si bedlivě hlídal tempo a prvních pět kilometrů jsem se cíleně se brzdil. A asi se to vyplatilo. Při prvním přeběhu Vltavy na šestém kilometru jsem se pocitově vyhodnotil tak, že je mi fajn a nechal jsem tělo ať si běží samo. Pečlivě jsem doplňoval tekutiny, na každé občerstvovačce aspoň dva kelímky. Voda i ionťáky samozřejmě byly dost studené, ale nemrzlo, takže se pít dalo. Prý byl i teplý čaj, ale neměl jsem čas ho hledat.

Zlomovým místem této trati pro mě bývá návrat ze Smíchova směrem k Újezdu. V předchozích dvou letech jsem tady už cítil potíže. Teď ne. Byl jsem v pohodě a také jsem zaznamenal, že ani rychlost není špatná. To potěšilo.
Následoval návrat zpět kolem Národního divadla k Palachovu náměstí. Při dalším přeběhu Vltavy směrem k Malostranskému náměstí jsem se na Mánesově mostě potkal s finišujícími Keňany a Eritrejci. Tak ti už to budou mít za sebou, mně ještě čeká skoro polovina trati. Ale nejsem Keňan, srovnávám se jen sám se sebou a momentálně jsem spokojený s tím, jak mi to jde. I další kilometry se mi daří držet konstantní tempo, neodpadávám. Jediné co mně trochu limituje je příležitostné odchrchlávání a odplivování, přeci jenom ještě nejsem stoprocentně fit. Na občerstvovačce za Libeňským mostem mávám na kolegu z práce Libora, který tu tradičně dobrovolničí. Na zastavení a pár slov ale není čas, běží se dobře a chci toho využít.
Krize vystrkuje drápky někde před Těšnovským tunelem. Cítím že dlouho už nevydržím. Ale není na co se šetřit, cítím blízkost cíle a zkouším ještě trochu přidat. Čím poběžím rychleji, tím dřív to budu mít za sebou. Daří se, ale poslední kilometr už melu z posledního, nicméně rychlost neztrácím. Do cíle dobíhám slušně vyřízený, ale spokojený, mise splněna. Čas jsem stlačil pod hodinu padesát, což je pro mně i v lepších časech hranice dobrého výkonu.
Tentokrát jsem v cíli ocenil termofolii a poctivě si ji uvázal kolem krku. Pak pro baťoh, převlečení mokré mikiny za suchou a čekání na Angeliku. Ta se oproti loňskému roku zlepšila o deset minut, takže spokojená stejně jako já.
Jak už jsem napsal, příští rok jsem rozhodnutý zde nestartovat. V Čechách je touto dobou spousta možností a byla by škoda ostatní pořadatele o mou přítomnost šidit. Ale někdy se určitě vrátím. Jak praví klasik: "I'll be back!".

DETAILY BĚHU