Čas návratů končí rekordem z Olomouce

Tak je to za námi. Loni po protrpěném půlmaratonu v Ústí jsem si řekl, že bychom si na jaře mohli dát i zbytek RunCzech Halfs série, tedy Prahu, Karlovy Vary, České Budějovice a Olomouc. Můžeme to považovat za sérii návratů, protože všechna ta místa už jsme dřív běžecky navštívili. A letos se nám na nich zatím daří, takže i na Hanou vyrážíme plni optimismu.

V Olomouci už jsme běželi hodně dávno. Dokonce tak dávno, že jsem ještě ani nepsal tento blog. Tak dávno, že to byl první ročník olomouckého půlmaratonu. Tak dávno, že ho Angelika ještě neběžela, protože děti byly ještě malé a na dlouhé distance zatím neměla čas.
Je to tedy návrat po šestnácti letech, což už je skoro k zamyšlení.

Rok 2010

Nyní jsme o šestnáct let a (mých) sto půlmaratonů dál. Pro Angeliku o 95 půlmaratonů dál. Jsme starší, zkušenější, odolnější. A na výletě už jsme bez závazků, keré si už žijí (a běhají) po svém.

Už dřív jsem si naplánoval, že tenhle závod poběžím společně s Angelikou jejím tempem. Zčásti to byla pragmatická úvaha, že stejně nebude mít smysl snažit se tu o výkon, porotože v půlce června určitě bude horko. To se sice nepotvrdilo, nakonec je běžecky celkem příjemně, ale plán je plán, poběžíme spolu.

Do závodu jdu tedy tentokrát zcela bez stresu. Plán je, že se budu držet zhruba krok za Angelikou a nechám jí ať si běží svým tempem. To ale neznamená úplné loudání. Jak už víme, Angelika má aktuálně výbornou formu. Startujeme.

Jak už to v centrech historických měst bývá, první metry jsou na nekomfortní dlažbě, ale netrvá to dlouho a dostáváme se na příjemnější asfalt. Držím se plánu a jsem schovaný za Angelikou abych jí nestresoval a nechal jí udávat tempo. Nasazuje slušné. Upozorňuji jí, že běží rychleji než je její standard, ale nechce si do toho nechat mluvit. 

Běh jinak probíhá celkem nevzrušivě. Prohlížíme si město, nezapomínáme doplňovat tekutiny, občas komentujeme co je kolem nás. Angelika drží stabilní tempo kolem 5:30 což je na ní dost rychlé, ale mám zákaz jí do toho mluvit.

Půlmaraton je celkem dost kilometrů a Olomouc není zas tak velká, takže se dostáváme i trochu za město a některá místa probíháme dvakrát. Přesto to ale příjemně ubíhá. Angelice zjevně nedocházejí síly a nezpomaluje. Pomalu dělám propočty jak si vedeme a vidím to někde kolem hodiny a padesáti sedmi minut. Rozhodně tedy jeden z lepších časů.

Jak se blížíme se konci, tak si podle kilometrovníků upřesňuji propočty. Když do toho šlápneme, mohla by Angelika zaútočit na osobák. Jde do toho a půl kilometru před koncem vystupňuje tempo.

Nakonec to klaplo. Povedlo se o pár vteřin posunout Angeliky letitý rekord z Antalye. Ale to není to hlavní. Důležité je, že jsme si závod pěkně užili a oba si ho proběhli zcela v pohodě a bez trápení.

A kromě standardní účastnické medaile si tentokrát vyzvedáváme i tu speciální za dokončení celé RunCzech Halfs série. 

Za odměnu si pak dopřejeme pivo na dobrou noc. A tím končí nejen tento závod, výlet a série, ale i návraty. Od příště zase pokračujeme cestami na ještě neproběhaná místa, takových je ještě spousta.

Čas návratů pokračuje, Budějovice

Teď to jde rychle za sebou, pokračujeme v kompletaci jarních Runczech půlmaratonů. Před čtrnácti dny jsme se proběhli po Karlových Varech, dnes nás čekají Budějovice, za další dva týdny míříme do Olomouce. 

I zde je to pro nás návrat, pěkně jsme se tu proběhli už roku 2012, tedy před těžko uvěřitelnými čtrnácti lety. Stejně jako ve Varech i sem vyrážíme vlakem, a aby nám cestou nebylo smutno, bereme s sebou kamaráda Honzu, který zde plní své běžecké klubové povinnosti. 
Cestou aspoň pěkně popovídáme a do Budějek dojíždíme prakticky bez zpoždění. Do centra to máme pěšky kousek, Honza se cestou odpojuje za účelem návštěvy McDonalds, my si s s sebou vezeme zdravější stravování, proto pokračujeme bez něj na hotel.

Oproti Varům před čtrnácti dny se razantně mění počasí. Ve Varech bylo lehce přes deset stupňů a já jsem volil variantu dvou triček. Teď sluníčko pěkně pálí a je kolem pětadvaceti. Start je naštěstí až v sedm, ale oblečení tentokrát volíme minimalistické.
Vzhledem k teplotě si před startem nedělám žádný konkrétní plán, poběžím jak to půjde. Pokud bych se měl trápit, prostě poběžím pomalu. Rychlý už jsem letos párkrát byl a mám splněno.

S Honzou se chceme opět sejít na startu, ale jaksi se nám to nepovede. Sice ho na chvíli zahlédneme v davu na druhé straně koridoru, ale než se k němu stihneme dostat, zmizí nám. Škoda, vyběhneme bez něj.

Počasí je nakonec běžecky téměř ideální. Není úplně jasno ale sluníčko chvílemi vykoukne, lehce pofukuje, není ani nepříjemně horko.
Vybíháme. První stovky metrů začínám zvolna, s Angelikou chvíli běžíme i spolu, nakonec ale přeci jen zrychlím a nechávám jí za sebou. Na rozdíl od stísněných Varů jsme tady na širokých silnicích a není žádná velká tlačenice. Zpočátku jsem trochu ztuhlý a těžkopádný, to ale znám, obvykle se do pohody dostávám až po pár kilometrech.

Samotné centrum opouštíme velmi rychle a pohybujeme v sídlištně-průmyslovějších oblastech. Běh z mé strany probíhá celkem nevzrušivě, držím si komfortní tempo kolem 5:15 a je mi fajn. Občerstvovaček je dost a hlídám si přísun tekutin. Pokud to lze, volím ionťák. Občas v protisměru potkávám Angeliku a mávneme na sebe. O Honzovi poměrně dlouho nevím. 

Ve druhé polovině závodu se začíná postupně ještě ochlazovat, přeci jen už je po osmé večer. Já tím ještě ožívám, tenhle závod mi začíná chutnat. Navyšuji tempo a je mi jasné, že malér ani trápení to dnes nebudou. Rozhodně nemám v úmyslu atakovat nějaké rekordy, ale cílím na čas pod hodinu padesát, což je vždycky příjemné. 
Někde na šestnáctém kilometru v protisměru zahlédnu Honzu. Je zhruba dva kilometry za mnou a jemu to naopak zjevně nechutná, je celý nakřivo a trpí. Avizoval sice problémy se zlomeným malíčkem, ale bral jsem to za tradiční předstartovní alibismus. Asi nekecal.

Já si naopak postupně přidávám. Jsem v poslední čtvrtině a nemusím se šetřit. Naposledy vidím Angeliku na otočce asi dva kilometry před cílem, vůbec není daleko a vypadá dobře, dnes se jí také daří. 
V cíli přebírám medaili a vodu a čekám na Angeliku. Na rozdíl od stísněných Varů je tady místa dost a nikdo mě nevyhání. Angelika dobíhá asi necelých deset minut za mnou, jen těsně jí unikl osobák. V Budějovicích se nám daří oběma.

Společně ještě čekáme na Honzu, který si závod protrpěl. I takové dny jsou, sám to dobře znám.
 

Loučíme se s ním, on míří na vlak, my zůstáváme přes noc. Po sprše a lehké večeři vyrazíme do místního vyhlášeného podniku vyzkoušet tradiční místní nápoj. 

Vary, čas návratů začíná

Loni po utrápeném klusu rozpáleným Ústím jsem se rozhodl, že by nebylo špatné zkusit v nejkratším možném čase dokočit celou RunCzech Halfs sérii, tedy odběhnout na jaře ještě Prahu, Karlovy Vary, Budějovice a Olomouc. Na všech těchto mimopražských akcích jsem zatím byl jen jednou a už je to hodně dávno, často hned na prvním nebo druhém ročníku. 
Prahu už mám odběhnutou a jelikož jsem se na ní dobře připravil a povedla se mi, mohu jít do zbytku seriálu naprosto uvolněně s pocitem, že rychlý už jsem letos byl. 

Do Varů jedeme vlakem, baví nás to víc než autem a aspoň nemusíme řešit komplikované parkování ve stísněném centru města. Ve městě jsme krátce po obědě, start je v šest večer, akorát tak čas na vyzvednutí čísla, svačinu a trochu odpočinku.

Na karlovarskou trať mám dobré vzpomínky. Běžel jsem tu roku 2015 a tehdy jsem si tu na svém 40. půlmaratonu udělal osobní rekord. Trasa se od té doby ani trochu nezměnila, stále je to úvodní a závěrečný okruh lázeňským centrem plus dlouhá střední část podél Ohře.
Jak ten závod běžet? O dobrý čas se tu snažit nechci, už mám splněno z Prahy i z Kazachstánu. Dobrý čas stojí spoustu sil a nás teď čekají tři půlmaratony v pěti víkendech. Zkusím to pojmout jen jako delší tempový trénink. Začnu velmi zvolna a budu postupně zrychlovat až k velmi ostrému finiši.

Počasí nám přeje, je něco kolem deset stupňů a polojasno. Hemžením kolem hotelu Thermal projedeme do startovního koridoru ve Smetanových sadech. Bdělé organizátory musím přesvědčit, že jdu s Angelikou do pomalejšího sektoru záměrně. A to ani netuší, že plánuji ještě pomalejší start než většina lidí okolo mě.

Vybíháme. Jak jsem si předsevzal, začínám opravdu hodně pomalu. Dle plánu mám začít zhruba na šesti minutách na kilometr a finišovat tempem kolem 4:45. Startuji tedy výrazně pomaleji než moje okolí, i Angelice brzy koukám na rychle se vzdalující záda.

Úvod lázeňským centrem má své kouzlo, bohužel trpí klasickým nešvarem těchto velkých běhů, tedy příliš velkým davem, takže člověk spíš musí dávat pozor na lidi okolo než aby se kochal okolím. Nevadí, v závěru se tu poběží ještě jednou, to už bude na trati volněji.

Po začátku v centru nás trasa zavede kousek za město, následuje otočka do protisměru a návrat do centra, které tentokrát probíháme po druhém břehu Teplé, tedy po straně kde stojí hotel Thermal. Já si pořád hlídám pozvolné předepsané zrychlování, plán se musí dodržovat. Probíháme garážemi Thermalu, za nimi už opouštíme to nejcentrovatější centrum a začíná dlouhá smyčka na periferii. 

Po opuštění centra se konečně v rámci svého zrychlování dostávám ze stavu "ploužení" do fáze "pohodlný volný běh". Úzké prostory centra vystřídala široká silnice a je volněji. Běžíme kolem ochodních center a sportovišť. Začínám si říkat, že bych brzy asi měl dostihnout Angeliku a pátrám po ní. Zatím jí nevidím. V nejvzdálenějším místě od centra je jedna slečna na trávě vedle silnice v hlubokém předklonu a zvrací. O pár desítek metrů později vidím, jak se k ní vrací s ustaraným výrazem kamarádka. No jo, i tohle obnáší vytrvalostní běh. My už naštěstí máme většinu chyb z nezkušenosti dávno za sebou.

Já se ve svém zrychlování dostávám do svižného běhu. Někde na patnáctém kilometru konečně dobíhám Angeliku. Tou dobou běžím zhruba tempem 5:05. Jde jí to, je rychlá a vypadá v pohodě. Dostáváme se do závěrečné čtvrtiny trasy, tedy do druhého okruhu centrem. Znova běh po promenádě, tentokrát už kolem mě není tak husto a já jsem příjemně rychlý. Poslední tři kilometry už je to o lehkém diskomfortu v tempu pod pět minut na kilometr, ale je to zkrátka součást tréninku. Cílem probíhám v čase kolem 1:53, což byl zhruba záměr. Vím, že Angelika je jen pár minut za mnou, tak rovnou zastavuji a čekám na ní, byť mi pořadatelé opatrně naznačují, že by bylo lepší kdybych nepřekážel a pokračoval dál. Angelika dobíhá v čase asi 1:58, což znamená, že bez problémů stíhám začátek hokeje v půl deváté.

První ze tří závodů této minisérie tedy máme za sebou, za čtrnáct dní pokračujeme směrem na východ. Další cesty vlakem, další jednadvacetikilometrové trasy. Další zážitky.

Kazachstánský prodloužený (euro?)víkend

Ano, hned na úvod je třeba říct, že smysl to vůbec nedává a vy to po nás nezkoušejte, chce to léta praxe. Po náročném pracovním čtvrtku v podvečer popadneme předsbalený kufr a upalujeme na letiště. Z něj v osm večer letíme do Istanbulu, kde máme hodinu na přestup a v jednu v noci odlétáme pětihodinovým nočním letem do města v Kazachstánu u hranic s Činou, o kterém u nás doma pravděpodobně nikdo nikdy neslyšel. Přistáváme tam v osm ráno místního času zcela rozbití, protože na nočním letu v Economy se fakt moc nevyspíte. Taxík nás veze do hotelu kde nám řeknou že je jim líto ale náš pokoj v devět ráno vážně ještě není připraven, ať se vrátíme po obědě. 

Jedeme na výlet

V polomrtvém stavu se jdeme poohlédnout po okolí po nějakám místě kde nám dají snídani a kafe. Nacházíme místní Starbucks, doplníme tedy hladinu cukrů a kofeinu a přemýšlíme jak naložit s volným časem. Nejrozumnější bude zajít na Expo pro startovní čísla. Je to čtyřkilometrová procházka, ale aspoň si protáhneme nohy, pročistíme hlavu a nebudeme tam muset zítra.

Expo se nachází v místím ekvivalentu pražského Výstaviště a má srovnatelnou úroveň s těmi, co známe z nám bližších míst. Když opět vyjdeme z haly tak zjišťujeme že předpověď počasí nekecala a vážně prší. Stahuji si tedy appku místní alternativy k Uberu, "Yandex GO", a zkoušíme zda to funguje. Hned na druhý pokus ano. Při prvním pokusu jsem si přivolal taxík úplně jinam než kde jsme, smůla. O to zábavnější byla ta povedená jízda. Od Kyrgyze, který taxík řídil, jsme se z dvaceti slov anglicky kterými vládl dozvěděli, že: Není místní, je z kyrgyzského Biškeku. Tady je proto, že Kazachstán je bohatá země a dá se tu vydělat. Doma má kupu dětí. Jeho snem je ale taxikařit ve Varšavě, protože to jsou fakt "big money" a nepředřeš se. Popřál jsem mu hodně štěstí, za patnáctiminutovou jízdu jsem v aplikaci zaplatil v přepočtu 108 korun a vydali jsme se přeptat na hotel, zda už nás ubytují. Povedlo se.
V sobotu je naším cílem hodit se před závodem do pohody a porozhlédnout se po městě.

 Cesta metrem

 Kostel

Lanovkou na kopec. Takový jako Petřín, akorát 1100 metrů nad mořem

Zbytek soboty trávíme odpočinkem u hotelového bazénu. Start závodu je v neděli v 8:15 ráno, což je trochu oříšek z hlediska snídaně, biorytmu a logistiky. Nakonec se však vše podaří. V hotelu pochopí, že se domáhám snídaně před oficiálním otevíračkou, která je v 7:00 a přislíbí mi na šestou ráno snídaňový balíček. V oblíbené appce Yandex GO mi zase blikne, že v neděli ráno dávají běžcům pro cestu na start 80% slevu. A vážně nekecají. V sedm ráno si appkou volám taxík a taxikář Sersabajev Bachtjar Tokabaj-ula nás těch 8 kilometrů veze za 30 korun 70 haléřů. Úžasná země. 
A ještě zažijeme konverzaci: "Odkud jste?", "Z Prahy, Česká republika". "Aha. A jdete na závod, jo?" "Ano." "A to jste přijeli jen kvůli tomu, jo?" "Ano." Načež za jízdy pustil volant, chytil hlavu do dlaní a všemožně naznačoval, že veze magory. Nevadí mi to, jsem zvyklý. Po ukončení jízdy jsem mu poslal dýško.

Start závodu je na okraji města u Parku prvního prezidenta. To je rozlehlý parkový areál srovnatelný s pražskou Stromovkou, my se tam však nepodíváme. Trasa závodu vede převážně po silničním okruhu kolem města a následně směrem k centru. Kdybych to měl zase srovnat s Prahou, představte si patnáct kilometrů po Jižní spojce + 6 kilometrů po magistrále s koncem někde u Nuseláku. 

Rozcvička

Z popisu výše jste asi pochopili, že trasa závodu mnoho krásy nepobrala. Navíc má ještě trcohu svérázný profil. Začínáme na kopečku v nejvyšším bodě trasy (1000 m.n.m), pět kilometrů sbíháme z kopce, tam se otočíme a běžíme těch samých pět kilometrů do kopce, načež následuje pozvolný seběh do centra. Sice je to klasický městský běh 100% na asfaltu, ale dost náročný na nohy.

Profil trati

Vybíháme na minutu přesně. Na začátku se necítím nic moc. Tělo je zatuhlé, tepy výš než by se mi líbilo. Chápu to, odpočinku jsem měl minimálně. Před třemi týdny jsem měl svůj vrchol sezóny na pražském půlmaratonu, na který jsem se svědomitě připravoval a zaběhl ho skvěle, stál mě ale opravdu hodně sil. Místo odpočinku jsme pak zamířili na Velikonoce na kola do Španělska a těch 250km plných kopečků v regeneraci také moc nepomohlo. No nic, tenhle závod je jen o účasti a odškrtnutí další odběhané země. Rychlý jsem letos už byl.

Startujeme

Nakonec tělo celkem rozhýbu a dostanu se do provozní pohody. Což je svým způsobem chyba. Na podvědomé úrovni během první půlhodiny totiž proběhne něco jako: "Jak mi je? No nic moc, drhne to. Ok, tak se nikam nepoženeme. A co teď? Jo, teď už by to šlo, všechno asi cajk. No tak přidej, ne? Jasně!" A aniž bych se pro to rozhodl, běžecká část mého mozku zavelí tělu pojmout druhou polovinu klasicky závodně. 

Co mi trochu vadí je vzduch. Jsme sice v podstatě v horské nadmořské výšce, ale vzduch je jednak nehybný a druhak plný výparů, na které jsme v Evropě už zapomněli - spalin od aut bez katalyzátorů. Místní vozový park je znatelně starší než u nás a na vzduchu je to znát.

Při běhu mám spoustu času pozorovat okolí. To je převážně nevábné, hlavně o panelových monstrstavbách a později, jak se blížíme do finále, také o klasických nákupních centrech. Opět si pomozne přirovnáním k Jižní spojce a magistrále, celkem to sedí. To běžci jsou pestřejší. Kazachstán je etnicky mixem Rusů, Mongolů a Číňanů, je zajímavé to sledovat. Teď na trati jsou to ale všechno běžci, čili kultura mně známá a milá.

Posledních pět kilometrů je celkem boj. Po kombinaci 5km seběh, 5km výběh, 5km seběh je to konečně rovina a já na stehenních svalech cítím, že toho mají dost. Drobné píchání v zadních stehenních (hamstring), o kterých běžně nevím, je trochu zneklidňující. Lehce zvolňuji, ale tempo je pořád o dost vyšší než jsem si před závodem plánoval.

Mám toho dost

V cíli můžete být zcela vyřízeni jedním ze dvou způsobů: Špatným, kdy se vlivem podmínek (horko, nemoc, profil trasy) nepovedlo dostat ze sebe vše a závod jste hrozně protrpěli a odchodili. To je velmi nepříjemný pocit, ale už druhý den jste v pohodě, protože ve vás energie zůstala, nepovedlo se jí využít a spálit. Nebo jste vyřízeni dobrým způsobem, kdy ze sebe dostanete vše co ve vás je. To je v zásadě příjemný pocit spojený s úspěchem, ale je to na dluh, regenerace trvá dlouho, protože musíte získat zpět energii, kterou jste úspěšně spálili. Letos se mi zatím daří běhat závody dobře, což je fajn, ale stojí to vážně spoustu sil.

Čas 1:47:21 je nejlepší za poslední tři roky ač jsem si říkal, že chci běžet jen tak na pohodu. I Angelika si na kopcovité trati zaběhla výrazně lépe než obvykle. U mě je to asi výsledkem tréninku, u ní tím, že na trati nebylo co fotit tak se nezdržovala. 
A tím náš bláznivý prodloužený výlet na hraničním trojmezí Kazachstán-Kyrgyzstán-Čína končí, zítra ráno letíme domů a v úterý zase do práce. Ale plán splněn, řeklo se "závod v každé evropské zemi", Kazachstán se politicky bůhvíproč bere jako Evropa a bylo tedy třeba ho navštívít a odběhat. A příští rok jedeme země od L. 

Relax u bazénu

Na přestupu v Istanbulu