Německo opět cykloturisticky, tentokrát Rostock

Když se něco osvědčí, rozumný člověk to opakuje. Před třemi lety jsme nakombinovali výlet vlakem s koly, půlmaraton a následnou dovolenou a bylo to super. Tehdy jsme jeli z Regensburgu po Dunaji do Bratislavy. Letos jsem místo Bavorska na jihu vsadil na sever a za běháním a kolem jsme vyrazili do severoněmeckého Rostocku.

Plán má stejnou strukturu jako minule - vlak nás s koly odveze na místo závodu (A), odběhneme si ho a pak sedneme na kola a týden pojedeme do místa B, odkud opět pojedeme vlakem domů. Mistem B je nyní Berlín, protože z Rostocku do Berlína vede kus vyhlášené Eurovelo 7.
Závod v Rostocku má několik výhod. Je na severu, takže se přesouváme z pražských třicítek do přímořských dvacítek. Běží se večer, což mi vyhovuje biorytmicky. Má můj oblíbený formát "odněkud někam", nekrouží se. Na trase jsou zajímavosti, například se dvakrát běží téměř kilometr dlouhým tunelem pod ústím řeky Varnavy do moře. A na start se jede lodí.

Z nádraží jedeme na kolech rovnou do přístavu, kde se vydávají startovní čísla. Zde bude zítra také cíl závodu a odtud poplujeme na start. Pak už jen relax po dlouhé cestě s půllitrem Rostockeru...

Druhý den si na kolech objedeme část trasy, ať víme do čeho jdeme. Oběd dáme v restauraci v centru, předstartovní večeři nakoupíme v supermarketu. Trojkombinace bageta/šunka/sýr je osvědčená, lehce stravitelná a nutričně vyvážená metoda, jak během závodu udržet žaludeční pohodu. 

Po večeři je čas nalodit se na jeden z parníků, které půlmaratonce odvážejí z cíle na start. Cesta zabere asi půl hodiny.

Z lodi vystupujeme asi o deset kilometrů dál, u dálnice, která vede podél pobřeží a právě zde auta zajíždí do tunelu pod ústím řeky. Jeden směr dálnice je nyní uzavřen a rezervován pro nás, běžce. Milé.

Vystupujeme z lodi a míříme na start

Náš start je poměrně netradičně přímo u dálničních mýtných budek. Němci mají dálnice zdarma, ale průjezd tunelem je zjevně zpoplatněný. My naštěstí platit nemusíme. 

Před startem jsem v pohodě, zcela výjimečně vůbec necítím obvyklý předstartovní stres. Jednak jsem si vnutil rozpoložení "konečně máš týden dovolené, užívej" a druhak do toho jdu s čistým svědomím, že sportovní plány už mám letos splněné a tohle je prostě jen zábava. 

Dálnice je naše

Startujeme. Hned po pár metrech sbíháme do tunelu. To na závodech není zase tak mimořádné, třeba na pražském půlmaratonu se běží Těšnovským. Hned po startu se také vbíhá do tunelu na Tenerife. Tohle je ale asi jediná situace, kdy mi při běhu nad hlavou teče řeka, a to velmi široká. Všechno je jednou poprvé.

Dle plánu se snažím nikam se nehnat, běžet zvolna a jen tak podle chuti. Po pár kilometrech trochu překvapené zjišťuji, že jsem příliš rychlý, ač mi to tak nepřijde. Čas mi leze k pěti minutám na kilometr. Plán byl zhruba pět dvacet. Přibržďuji si, nebo se o to aspoň snažím.

Po sedmi kilometrech si to dáváme tím samým tunelem zpět a stáčíme se k jihu, zpět do města. Máme za sebou třetinu trasy a já konstatuji, že se mi běží báječně. Jsem při síle, rychlý, nic mě nelimituje. Mohl bych i přidat. To ale zatím nedělám. 

Znovu mýtnou branou, znovu přístavištěm, kde jsme vystupovali z lodi a dál podél řeky k městu. Občerstvovacích stanic je dost, pořadatelé je naplánovali s rizikem že bude horko, nicméně je běžecky příjemně, něco přes dvacet. Já už jsem na půlce trasy a pořád je mi fajn. Pokud bych zrychlil, dostanu se na tempo začínající čtyřkou, což už je u mně na půlmaratonu opravdu výjimka. Ale proč ne, dnes mám pocit, že si to mohu dovolit. 

Na posledních třech kilometrech se dostáváme do centra města. Trasa vede po mostíku přes řeku, pak po místní variantě náplavky - na jedné straně moderní výškové kancelářské budovy, pod nimi restaurace a bary, na druhé straně řeka a přístav. Mně už je jasné, že to dnes bude velmi dobrý výsledek a je mi fajn. Jsem zdravě vyčerpaný, ale nemám žádnou krizi a nic nebolí.

V cíli

Cílem probíhám zhruba v čase 01:45:30. Pokud by tohle byl závod, kde cílím na výkon, asi bych nebyl nijak nadšený. Ale já do něj šel jen tak navolno a k dost dobrému času jsem se dostal tím, že si mě k němu tělo samo navedlo. To je skvělá zpráva. Hned za cílovou čarou do sebe otáčím dvě sedmičkové láhve vody, výkon je u mě jako vždy spojen s intenzivním pocením. Pak se vracím zpět k čáře a čekám na Angeliku.

Angelika se také neflákala a dala závod s přehledem pod dvě hodiny. Máme oba formu a to je dobře.

A teď zpátky ke kolům, musíme si na nich dát večerní projížďku z cíle na hotel. A zítra začíná cyklodovolená. Pořád v pohybu, dokud se hýbem, ještě jsme neumřeli!

 

Desítka s Magorem podruhé a lépe

Rok se s rokem sešel my se vcelku na poslední chvíli rozhodli zopakovat si loňský scénář a vyrazit do Poděbrad na festival. Sám o sobě by nás hudební festival asi nezlákal, ale protože krom koncertů pořádá i běžecký závod "Magorova desítka", dává nám to smysl. Navíc jsou Poděbrady v ideální vzdálenosti na oblíbenou dopravní kombinaci "vlakem tam, na kole zpátky".

Závod je zpestřený tím, že je pořádán na počest zakládajícího člena Tří sester baskytaristy Ing. Magora, který ji také každoročně běhá. Loni mu to z důvodu zranění nevyšlo a pouze se ujal role startéra, letos už běží. Naskýtá se mi tedy jedinečná příležitost zvednout si sebevědomí tím, že předběhnu jednašedesátiletého punkrockera, který jde na rozdíl ode mně po závodě do práce, protože ho čeká koncert, na kterém budu coby host.

Trasa se od loňska nezměnila

V jednu hodinu po poledni tedy vystupujeme z vlaku na poděbradském hlavním nádraží a na kolech rovnou jedeme na druhý břeh Labe, kde se koná festival Barvy léta a také závod. 

Místo na zaparkování jsme našli snadno

Naše loňská účast na Barvách léta byla dost poznamenána počasím. Závod se konal zrovna v pauze mezi dvěma dešti a my na cyklostezce kličkovali mezi šnečky a žížalami. Na festivalu jsme se pak akorát najedli a zhlédli půl koncertu Vypsané fixy než nás to přestalo bavit a zmoklí jsme šli na hotel. Letos déšť nehrozí, je hezký letní den s teplotou kolem 25 stupňů. To na závod sice není úplně ideální, ale na desítce se to dá přežít.

Čas zbývající do startu trávíme postáváním ve stínu a sledováním dětských závodů, které ze stanu pořadatelů sleduje a komentuje i frontman Sester Fanánek. Ten s námi ze známých důvodů rozhodně nepoběží. 

Startujeme. Jak asi víte, desítka není moje úplně oblíbená distance, i proto jí moc neběháme. Odběhnout jí dobře zamená běžet jí z velké části anaerobně, čili "na krev", což je nepohodlné. Do toho stavu se chci dostat až ve druhé polovině, proto se snažím začít volněji. Samo mi to nejde, musím si tempo hlídat na hodinkách a cíleně se brzdit. Nakonec stabilizuji tempo na zhruba pěti minutách na kilometr. Trasa vede celkem nevzrušivě a bez převýšení podél řeky, jen je občas zpestřena lávkami přes potůčky vlévající se do Labe. 

Na obrátce na pátém kilometru do sebe hodím dva kelímky vody, chvilku poté potkávám v protisměru Angeliku, která mě stíhá vyfotit. Druhá polovina je náročnější. S vědomím blížícího se cíle zrychluji. Na cyklostezce také houstne provoz a běh nám komplikují skupinky lidí na procházce a elektrocyklistů. Na posledním kilometru už je slyšet basové dunění z festivalu. Cílem probíhám v čase 48:13, což je rozhodně jeden z lepších časů na desítce. Změna v přístupu k tréninku, kterou jsem zavedl zhruba před rokem, zřejmě nese ovoce.

Já jsem to rozmazané vzadu.

Ing. Magor finišuje pět minut po mně.

Angelika finišuje jen o chvíli později.

Oproti loňsku jsem zlepšil čas o dvě minuty, což je příjemné zjištění. Stejně jako to, že teď můžeme vyrazit bez výčitek porušovat životosprávu na festival. A že nás zítra čeká dlouhá jízda na kole domů. Zkrátka léto jak má být.

Čas návratů končí rekordem z Olomouce

Tak je to za námi. Loni po protrpěném půlmaratonu v Ústí jsem si řekl, že bychom si na jaře mohli dát i zbytek RunCzech Halfs série, tedy Prahu, Karlovy Vary, České Budějovice a Olomouc. Můžeme to považovat za sérii návratů, protože všechna ta místa už jsme dřív běžecky navštívili. A letos se nám na nich zatím daří, takže i na Hanou vyrážíme plni optimismu.

V Olomouci už jsme běželi hodně dávno. Dokonce tak dávno, že jsem ještě ani nepsal tento blog. Tak dávno, že to byl první ročník olomouckého půlmaratonu. Tak dávno, že ho Angelika ještě neběžela, protože děti byly ještě malé a na dlouhé distance zatím neměla čas.
Je to tedy návrat po šestnácti letech, což už je skoro k zamyšlení.

Rok 2010

Nyní jsme o šestnáct let a (mých) sto půlmaratonů dál. Pro Angeliku o 95 půlmaratonů dál. Jsme starší, zkušenější, odolnější. A na výletě už jsme bez závazků, keré si už žijí (a běhají) po svém.

Už dřív jsem si naplánoval, že tenhle závod poběžím společně s Angelikou jejím tempem. Zčásti to byla pragmatická úvaha, že stejně nebude mít smysl snažit se tu o výkon, porotože v půlce června určitě bude horko. To se sice nepotvrdilo, nakonec je běžecky celkem příjemně, ale plán je plán, poběžíme spolu.

Do závodu jdu tedy tentokrát zcela bez stresu. Plán je, že se budu držet zhruba krok za Angelikou a nechám jí ať si běží svým tempem. To ale neznamená úplné loudání. Jak už víme, Angelika má aktuálně výbornou formu. Startujeme.

Jak už to v centrech historických měst bývá, první metry jsou na nekomfortní dlažbě, ale netrvá to dlouho a dostáváme se na příjemnější asfalt. Držím se plánu a jsem schovaný za Angelikou abych jí nestresoval a nechal jí udávat tempo. Nasazuje slušné. Upozorňuji jí, že běží rychleji než je její standard, ale nechce si do toho nechat mluvit. 

Běh jinak probíhá celkem nevzrušivě. Prohlížíme si město, nezapomínáme doplňovat tekutiny, občas komentujeme co je kolem nás. Angelika drží stabilní tempo kolem 5:30 což je na ní dost rychlé, ale mám zákaz jí do toho mluvit.

Půlmaraton je celkem dost kilometrů a Olomouc není zas tak velká, takže se dostáváme i trochu za město a některá místa probíháme dvakrát. Přesto to ale příjemně ubíhá. Angelice zjevně nedocházejí síly a nezpomaluje. Pomalu dělám propočty jak si vedeme a vidím to někde kolem hodiny a padesáti sedmi minut. Rozhodně tedy jeden z lepších časů.

Jak se blížíme se konci, tak si podle kilometrovníků upřesňuji propočty. Když do toho šlápneme, mohla by Angelika zaútočit na osobák. Jde do toho a půl kilometru před koncem vystupňuje tempo.

Nakonec to klaplo. Povedlo se o pár vteřin posunout Angeliky letitý rekord z Antalye. Ale to není to hlavní. Důležité je, že jsme si závod pěkně užili a oba si ho proběhli zcela v pohodě a bez trápení.

A kromě standardní účastnické medaile si tentokrát vyzvedáváme i tu speciální za dokončení celé RunCzech Halfs série. 

Za odměnu si pak dopřejeme pivo na dobrou noc. A tím končí nejen tento závod, výlet a série, ale i návraty. Od příště zase pokračujeme cestami na ještě neproběhaná místa, takových je ještě spousta.