Vary, čas návratů začíná

Loni po utrápeném klusu rozpáleným Ústím jsem se rozhodl, že by nebylo špatné zkusit v nejkratším možném čase dokočit celou RunCzech Halfs sérii, tedy odběhnout na jaře ještě Prahu, Karlovy Vary, Budějovice a Olomouc. Na všech těchto mimopražských akcích jsem zatím byl jen jednou a už je to hodně dávno, často hned na prvním nebo druhém ročníku. 
Prahu už mám odběhnutou a jelikož jsem se na ní dobře připravil a povedla se mi, mohu jít do zbytku seriálu naprosto uvolněně s pocitem, že rychlý už jsem letos byl. 

Do Varů jedeme vlakem, baví nás to víc než autem a aspoň nemusíme řešit komplikované parkování ve stísněném centru města. Ve městě jsme krátce po obědě, start je v šest večer, akorát tak čas na vyzvednutí čísla, svačinu a trochu odpočinku.

Na karlovarskou trať mám dobré vzpomínky. Běžel jsem tu roku 2015 a tehdy jsem si tu na svém 40. půlmaratonu udělal osobní rekord. Trasa se od té doby ani trochu nezměnila, stále je to úvodní a závěrečný okruh lázeňským centrem plus dlouhá střední část podél Ohře.
Jak ten závod běžet? O dobrý čas se tu snažit nechci, už mám splněno z Prahy i z Kazachstánu. Dobrý čas stojí spoustu sil a nás teď čekají tři půlmaratony v pěti víkendech. Zkusím to pojmout jen jako delší tempový trénink. Začnu velmi zvolna a budu postupně zrychlovat až k velmi ostrému finiši.

Počasí nám přeje, je něco kolem deset stupňů a polojasno. Hemžením kolem hotelu Thermal projedeme do startovního koridoru ve Smetanových sadech. Bdělé organizátory musím přesvědčit, že jdu s Angelikou do pomalejšího sektoru záměrně. A to ani netuší, že plánuji ještě pomalejší start než většina lidí okolo mě.

Vybíháme. Jak jsem si předsevzal, začínám opravdu hodně pomalu. Dle plánu mám začít zhruba na šesti minutách na kilometr a finišovat tempem kolem 4:45. Startuji tedy výrazně pomaleji než moje okolí, i Angelice brzy koukám na rychle se vzdalující záda.

Úvod lázeňským centrem má své kouzlo, bohužel trpí klasickým nešvarem těchto velkých běhů, tedy příliš velkým davem, takže člověk spíš musí dávat pozor na lidi okolo než aby se kochal okolím. Nevadí, v závěru se tu poběží ještě jednou, to už bude na trati volněji.

Po začátku v centru nás trasa zavede kousek za město, následuje otočka do protisměru a návrat do centra, které tentokrát probíháme po druhém břehu Teplé, tedy po straně kde stojí hotel Thermal. Já si pořád hlídám pozvolné předepsané zrychlování, plán se musí dodržovat. Probíháme garážemi Thermalu, za nimi už opouštíme to nejcentrovatější centrum a začíná dlouhá smyčka na periferii. 

Po opuštění centra se konečně v rámci svého zrychlování dostávám ze stavu "ploužení" do fáze "pohodlný volný běh". Úzké prostory centra vystřídala široká silnice a je volněji. Běžíme kolem ochodních center a sportovišť. Začínám si říkat, že bych brzy asi měl dostihnout Angeliku a pátrám po ní. Zatím jí nevidím. V nejvzdálenějším místě od centra je jedna slečna na trávě vedle silnice v hlubokém předklonu a zvrací. O pár desítek metrů později vidím, jak se k ní vrací s ustaraným výrazem kamarádka. No jo, i tohle obnáší vytrvalostní běh. My už naštěstí máme většinu chyb z nezkušenosti dávno za sebou.

Já se ve svém zrychlování dostávám do svižného běhu. Někde na patnáctém kilometru konečně dobíhám Angeliku. Tou dobou běžím zhruba tempem 5:05. Jde jí to, je rychlá a vypadá v pohodě. Dostáváme se do závěrečné čtvrtiny trasy, tedy do druhého okruhu centrem. Znova běh po promenádě, tentokrát už kolem mě není tak husto a já jsem příjemně rychlý. Poslední tři kilometry už je to o lehkém diskomfortu v tempu pod pět minut na kilometr, ale je to zkrátka součást tréninku. Cílem probíhám v čase kolem 1:53, což byl zhruba záměr. Vím, že Angelika je jen pár minut za mnou, tak rovnou zastavuji a čekám na ní, byť mi pořadatelé opatrně naznačují, že by bylo lepší kdybych nepřekážel a pokračoval dál. Angelika dobíhá v čase asi 1:58, což znamená, že bez problémů stíhám začátek hokeje v půl deváté.

První ze tří závodů této minisérie tedy máme za sebou, za čtrnáct dní pokračujeme směrem na východ. Další cesty vlakem, další jednadvacetikilometrové trasy. Další zážitky.

Kazachstánský prodloužený (euro?)víkend

Ano, hned na úvod je třeba říct, že smysl to vůbec nedává a vy to po nás nezkoušejte, chce to léta praxe. Po náročném pracovním čtvrtku v podvečer popadneme předsbalený kufr a upalujeme na letiště. Z něj v osm večer letíme do Istanbulu, kde máme hodinu na přestup a v jednu v noci odlétáme pětihodinovým nočním letem do města v Kazachstánu u hranic s Činou, o kterém u nás doma pravděpodobně nikdo nikdy neslyšel. Přistáváme tam v osm ráno místního času zcela rozbití, protože na nočním letu v Economy se fakt moc nevyspíte. Taxík nás veze do hotelu kde nám řeknou že je jim líto ale náš pokoj v devět ráno vážně ještě není připraven, ať se vrátíme po obědě. 

Jedeme na výlet

V polomrtvém stavu se jdeme poohlédnout po okolí po nějakám místě kde nám dají snídani a kafe. Nacházíme místní Starbucks, doplníme tedy hladinu cukrů a kofeinu a přemýšlíme jak naložit s volným časem. Nejrozumnější bude zajít na Expo pro startovní čísla. Je to čtyřkilometrová procházka, ale aspoň si protáhneme nohy, pročistíme hlavu a nebudeme tam muset zítra.

Expo se nachází v místím ekvivalentu pražského Výstaviště a má srovnatelnou úroveň s těmi, co známe z nám bližších míst. Když opět vyjdeme z haly tak zjišťujeme že předpověď počasí nekecala a vážně prší. Stahuji si tedy appku místní alternativy k Uberu, "Yandex GO", a zkoušíme zda to funguje. Hned na druhý pokus ano. Při prvním pokusu jsem si přivolal taxík úplně jinam než kde jsme, smůla. O to zábavnější byla ta povedená jízda. Od Kyrgyze, který taxík řídil, jsme se z dvaceti slov anglicky kterými vládl dozvěděli, že: Není místní, je z kyrgyzského Biškeku. Tady je proto, že Kazachstán je bohatá země a dá se tu vydělat. Doma má kupu dětí. Jeho snem je ale taxikařit ve Varšavě, protože to jsou fakt "big money" a nepředřeš se. Popřál jsem mu hodně štěstí, za patnáctiminutovou jízdu jsem v aplikaci zaplatil v přepočtu 108 korun a vydali jsme se přeptat na hotel, zda už nás ubytují. Povedlo se.
V sobotu je naším cílem hodit se před závodem do pohody a porozhlédnout se po městě.

 Cesta metrem

 Kostel

Lanovkou na kopec. Takový jako Petřín, akorát 1100 metrů nad mořem

Zbytek soboty trávíme odpočinkem u hotelového bazénu. Start závodu je v neděli v 8:15 ráno, což je trochu oříšek z hlediska snídaně, biorytmu a logistiky. Nakonec se však vše podaří. V hotelu pochopí, že se domáhám snídaně před oficiálním otevíračkou, která je v 7:00 a přislíbí mi na šestou ráno snídaňový balíček. V oblíbené appce Yandex GO mi zase blikne, že v neděli ráno dávají běžcům pro cestu na start 80% slevu. A vážně nekecají. V sedm ráno si appkou volám taxík a taxikář Sersabajev Bachtjar Tokabaj-ula nás těch 8 kilometrů veze za 30 korun 70 haléřů. Úžasná země. 
A ještě zažijeme konverzaci: "Odkud jste?", "Z Prahy, Česká republika". "Aha. A jdete na závod, jo?" "Ano." "A to jste přijeli jen kvůli tomu, jo?" "Ano." Načež za jízdy pustil volant, chytil hlavu do dlaní a všemožně naznačoval, že veze magory. Nevadí mi to, jsem zvyklý. Po ukončení jízdy jsem mu poslal dýško.

Start závodu je na okraji města u Parku prvního prezidenta. To je rozlehlý parkový areál srovnatelný s pražskou Stromovkou, my se tam však nepodíváme. Trasa závodu vede převážně po silničním okruhu kolem města a následně směrem k centru. Kdybych to měl zase srovnat s Prahou, představte si patnáct kilometrů po Jižní spojce + 6 kilometrů po magistrále s koncem někde u Nuseláku. 

Rozcvička

Z popisu výše jste asi pochopili, že trasa závodu mnoho krásy nepobrala. Navíc má ještě trcohu svérázný profil. Začínáme na kopečku v nejvyšším bodě trasy (1000 m.n.m), pět kilometrů sbíháme z kopce, tam se otočíme a běžíme těch samých pět kilometrů do kopce, načež následuje pozvolný seběh do centra. Sice je to klasický městský běh 100% na asfaltu, ale dost náročný na nohy.

Profil trati

Vybíháme na minutu přesně. Na začátku se necítím nic moc. Tělo je zatuhlé, tepy výš než by se mi líbilo. Chápu to, odpočinku jsem měl minimálně. Před třemi týdny jsem měl svůj vrchol sezóny na pražském půlmaratonu, na který jsem se svědomitě připravoval a zaběhl ho skvěle, stál mě ale opravdu hodně sil. Místo odpočinku jsme pak zamířili na Velikonoce na kola do Španělska a těch 250km plných kopečků v regeneraci také moc nepomohlo. No nic, tenhle závod je jen o účasti a odškrtnutí další odběhané země. Rychlý jsem letos už byl.

Startujeme

Nakonec tělo celkem rozhýbu a dostanu se do provozní pohody. Což je svým způsobem chyba. Na podvědomé úrovni během první půlhodiny totiž proběhne něco jako: "Jak mi je? No nic moc, drhne to. Ok, tak se nikam nepoženeme. A co teď? Jo, teď už by to šlo, všechno asi cajk. No tak přidej, ne? Jasně!" A aniž bych se pro to rozhodl, běžecká část mého mozku zavelí tělu pojmout druhou polovinu klasicky závodně. 

Co mi trochu vadí je vzduch. Jsme sice v podstatě v horské nadmořské výšce, ale vzduch je jednak nehybný a druhak plný výparů, na které jsme v Evropě už zapomněli - spalin od aut bez katalyzátorů. Místní vozový park je znatelně starší než u nás a na vzduchu je to znát.

Při běhu mám spoustu času pozorovat okolí. To je převážně nevábné, hlavně o panelových monstrstavbách a později, jak se blížíme do finále, také o klasických nákupních centrech. Opět si pomozne přirovnáním k Jižní spojce a magistrále, celkem to sedí. To běžci jsou pestřejší. Kazachstán je etnicky mixem Rusů, Mongolů a Číňanů, je zajímavé to sledovat. Teď na trati jsou to ale všechno běžci, čili kultura mně známá a milá.

Posledních pět kilometrů je celkem boj. Po kombinaci 5km seběh, 5km výběh, 5km seběh je to konečně rovina a já na stehenních svalech cítím, že toho mají dost. Drobné píchání v zadních stehenních (hamstring), o kterých běžně nevím, je trochu zneklidňující. Lehce zvolňuji, ale tempo je pořád o dost vyšší než jsem si před závodem plánoval.

Mám toho dost

V cíli můžete být zcela vyřízeni jedním ze dvou způsobů: Špatným, kdy se vlivem podmínek (horko, nemoc, profil trasy) nepovedlo dostat ze sebe vše a závod jste hrozně protrpěli a odchodili. To je velmi nepříjemný pocit, ale už druhý den jste v pohodě, protože ve vás energie zůstala, nepovedlo se jí využít a spálit. Nebo jste vyřízeni dobrým způsobem, kdy ze sebe dostanete vše co ve vás je. To je v zásadě příjemný pocit spojený s úspěchem, ale je to na dluh, regenerace trvá dlouho, protože musíte získat zpět energii, kterou jste úspěšně spálili. Letos se mi zatím daří běhat závody dobře, což je fajn, ale stojí to vážně spoustu sil.

Čas 1:47:21 je nejlepší za poslední tři roky ač jsem si říkal, že chci běžet jen tak na pohodu. I Angelika si na kopcovité trati zaběhla výrazně lépe než obvykle. U mě je to asi výsledkem tréninku, u ní tím, že na trati nebylo co fotit tak se nezdržovala. 
A tím náš bláznivý prodloužený výlet na hraničním trojmezí Kazachstán-Kyrgyzstán-Čína končí, zítra ráno letíme domů a v úterý zase do práce. Ale plán splněn, řeklo se "závod v každé evropské zemi", Kazachstán se politicky bůhvíproč bere jako Evropa a bylo tedy třeba ho navštívít a odběhat. A příští rok jedeme země od L. 

Relax u bazénu

Na přestupu v Istanbulu

Jubilejním půlkařem

V běžecké komunitě se za dosti prestižní považuje členství v Klubu stovkařů sdružujícím cvoky, kteří za sebou mají sto a více maratonů. Tam to asi sice nedotáhnu, v maratonech jsem uvízl na sedmnácti a o moc výš asi nepůjdu, ale právě jsem se stal půlmaratonským stovkařem. Ano, mám za sebou první stovku oficiálně uznaných závodních půlmaratonů. 

Budování vlastní značky neradno podceňovat...

Tato meta se blížila postupně a já jsem jí zcela plánovaně nasměroval na Pražský půlmaraton, tedy na domácí závod, na trať, kde jsem s touto distancí roku 2010 začal. 
Je to zvláštní, ale Pražský půlmaraton mi nikdy pořádně nevyšel. Vlastně se dá říct, že kdekoliv jinde jsem obvykle zaběhl lépe. 

• 2010 - půlmaratonská premiéra, 2:00:54
• 2011 - 2:05:01. O týden dřív jsem zaběhl Bratislavu za 1:51:34
• 2012 - 1:57:42. Tou dobou jsem měl platný osobák z Miřejovic 1:48:22
• 2013 - 1:49:16. To celkem šlo, ale ještě ten rok jsem zaběhl i kopcovité Poběžovice za 01:43:23
• 2019 - 1:53:44. Ano, dlouhá pauza, ke zlepšení na trati však nevedla.

Můj stý půlmaraton teď měl být návratem na pražskou trať po sedmi letech. A pokud bych s tím nic neudělal, výsledný čas by se asi moc nelišil od toho z roku 2019. Čili stagnace.

V mezičase jsem zkoušel všechny možné tréninkové přístupy. Běhal jsem si "jen tak", na pocit, vlastně pořád stejně. To je přístup, kterým se snadno dostanete z nuly na šedesát procent. Pokud nemáte cit pro signály svého těla, na zbylých čtyřicet nedosáhnete.
Zkoušel jsem se trénovat sám. Střídat tempa, prokládat to intervaly, sprinty a tak podobně. Většinou mě to rychle přestalo bavit.
Najal jsem si trenéra, který mi připravoval tréninkové plány. Není to špatný trenér, vede i elitní české ultráče. Netušil však, kdo jsem já, nepochopil mé fungování. Každý týdenní plán byl výzva kterou musím 100% splnit a nedat najevo slabost. Vždy mě pochválil že jsem hezky makal a jelo se dál. Šest tréninků týdně, cca 300 kilometrů měsíčně. Časy na závodech se ale nelepšily a já zjistil, že jsem v nekonečné spirále únavy. Nakonec jsem vyčerpáním nedokázal ani spát. Trenér dostal, do značné míry na nátlak Angeliky, výpověď. Já na rozdíl od ní stále hledal chybu v sobě. Ona to byla moje chyba, byla to neschopnost dát zpětnou vazbu jak na tom jsem. Já se neumím sledovat a vnímat.

Řešení se nakonec ukázalo být geniálně jednoduché. Co umím a baví mě? Stavět před sebe výzvy, úkoly a plnit je. Dostávat se do cíle. Co neumím? Vnímat potřeby svého těla. Sledovat jak mi je a reagovat na to. Poznat, kdy mohu přidat a kdy potřebuji zvolnit. Co je řešením? Trenér v chytrých hodinkách!
Vážně, ono to funguje. Po letech jsem zavrhl nejlevnější řadu oblíbeného modelu Garmin Forerunner a pořídil si jejich dražší model. Ty nabízí adaptivní trénink s konkrétním cílem. Zadání tedy znělo: připravte mě na Pražský půlmaraton tak, abych ho dal za 1:45:00. Trénink 4x týdně. Máte na to 3 měsíce.

Vlastně mě to hrozně bavilo. Opět tu byl plán na každý týden. Spousta grafů a statistik, včetně hodnocení mého aktuálního stavu. Ty hodinky ví jak na tom jsem, jak jsem na trénink připravený. Sledují mou denní zátěž, můj stres, můj spánek. Až nyní jsem pochopil, že i odpočinek je součást tréninku. Fajn změna.
Ne všechny aspekty jsou vždy příjemné. Pokud si dám večer o skleničku vína víc, hodinky mi ráno vynadají za špatný spánek. Ta věc je přesně pro lidi jako jsem já - můžeš bejt blbej, stačí, když si koupíš chytré hodinky!
Když se pro něco rozhodnu, jsem v tom slepě důsledný, takže i zde jsem se snažil jet každý trénink přesně dle zadání. Hodinky brzy začaky signalizovat, že splnění zadaného cíle pro mě s 95% pravděpodobností nebude problém a spíš jsem si ho stanovil příliš nízko. No uvidíme.

A tak poslední březnovou sobotu opět stojíme na startu pražské půlky. Já pochopitelně v těžkém stresu, asi to neumím jinak. Vytyčil jsem si cíl a teď ho chci splnit. Všechny signály jsou však pozitivní. Zlepšení jsem začal pozorovat už v půlce ledna po pouhých třech týdnech systematického tréninku. Zimní půlmaratonek v Budapešti jsem zaběhl za 1:49 vlastně naprosto na pohodu aniž bych tlačil na pilu. To bylo velmi příjemné zjištění. Teď jsem o dva a půl měsíce dál a mé hodinky mi signalizují že jsem dobře připraven. Tak jdeme na to.

Tenhle závod jsme šest let po sobě vynechávali a dost se změnil. Stala se z něj opravdu monstrakce. Počet účastníků se navýšil na 17.000. Start, cíl a zázemí se přesunuly od Právnické fakulty do Holešovické tržnice. Trať se zatraktivnila, odpadla ne moc zajímavá smyčka Nuslemi a naopak přibyl běh po Národní, Můstku, Na Příkopech, Prašnou branou, Celetnou, Staroměstským náměstím a Pařížskou. A oproti dřívějšku se vlastně běží v protisměru.
S Angelikou máme různé startovní sektory, takže se ještě před startem rozcházíme a odpadá nám tradiční společné focení. Asi jsme klidně mohli zůstat spolu, sektory jsou stejně tak plné, že já se před startovním výstřelem do svého ani nedostanu. Lidí je opravdu hrozně moc na malém prostoru. Startovní branou probíhám až jedenáct minut po startovním výstřelu. Ale konečně je to tu, jdu sklidit plody tréninku.

Brzy se ukazuje, že pokud mě dnes bude něco limitovat, bude to okolí. Praha nedisponuje tak širokými bulváry jako Berlín či Paříž a sedmnáct tisíc lidí vypuštěných najednou pražské ulice prostě ucpe. Minimálně v první polovině je to loket na loket a neustále kličkování, zvlášť když mám tendenci hodně předbíhat. 
Dobrou zprávou jsou ale moje pocity. Běží se mi vážně dobře a nezdá se, že by mi to něco mělo zkazit. Počasí mi přeje, je mezi pěti až deseti stupni, sluníčko, bezvětří. Ideál. Oblékl jsem se úmyslně nalehko a byla to dobrá volba.

Jediný kritický moment přichází na Smíchově a málem je fatální - sbíhám od středu silnice ke kraji abych si vzal kelímek s vodou a běžec za mnou mi brnkne o zadní nohu. Jen tak tak ji stíhám vrátit před sebe a vybírám pád. To by v plné rychlosti na asfalt bylo opravdu nepříjemné. 

Zhruba od poloviny trati je mi jasné, že splnění plánu 1:45:00 by neměl být problém. Jsem fyzicky v pohodě, podmínky jsou dobré a nic by mi to nemělo zkazit. Do hlavy se mi vkrádá myšlenka: a co pokusit se o osobní rekord? Ten je někde kolem 1:42:30. Uvidíme. Cítím, že to mohu nakopnout naplno bez rizika, že bych odpadl a konec závodu odchodil.

Probíhám Celetnou, přebíhám Staromák a Pařížskou a říkám si: Teď už je to bude vlastně jedna dlouhá rovina - nábřeží, Těšnovský tunel, Karlín, Libeň, Libeňský most. Není důvod na cokoliv se šetřit, rozbal to. Zvyšuji tempo. Není to zadarmo, začíná to bolet. Ale to je v poslední čtvrtině závodu normální a bolí to správně, tak jak má.

Kritickým momentem je náběh na Libeňský most. Je to kilometr a půl před cílem, je to strmé a svádí to k přechodu do chůze. Zakazuji si to, lehce zvolním, ale pořád běžím. Zbytek už je trochu v mlze, pamatuji si už jen, že si na cílovém červeném koberci hlídám dlažební kostky, které jsou pod ním schované. Hodinky mi ukazují 1:43:00.

Cíl překonán o dvě minuty. Osobák sice nepadl, ale byl jsem od něj necelou půlminutu. Lepší čas jsem zaběhl jen jednou a to v Belgii roku 2017. V cíli jsem sice úplně na šrot, ale tak to má být, dostal jsem ze sebe všechno. 
Pro letošní rok mám splněno, na zbytku závodů už nebudu tlačit na pilu a budu se během jen bavit. A vyplývá z toho něco? Asi ano. I zabedněnec jako já se dokáže naučit naslouchat svému tělu, když si k tomu najde správnou pomůcku. A že trénink pak najednou začne fungovat. A to je dobrá zpráva.