Gruzie za námi, Kavkaz máme vypořádaný

Gruzie byla v mých plánech dlouho takovou Popelkou. Abecedně na její návštěvu mělo dojít už někdy před třemi roky, termín závodu ve Tbilisi je však dlouhodobě v kolizi s Běchovicemi, které jsem měl v termínovce jako fixní. Problém vyřešily až podzimní rýmičky z let minulých, které mi přerušily běchovickou sérii a já se rozhodl dát si od nich pauzu. Konečně může dojít na Tbilisi, čímž po Arménii a Ázerbajdžánu zkompletujeme svou kavkazskou trilogii.

Gruzie obvykle láká turisty na horské treky a víno, samotné hlavní město Tbilisi však není velký turistický tahák. Je sevřené mezi kopci a řekou, tudíž je stísněné, ucpané a hlučné, alespoň takový dojem jsme z něj po příletu měli. 
Co se nás týká, jdeme si jen odškrtnout další zemi a běžecky si prohlédnout Tbilisi. Angelika cestuje nastydlá a mně také hodinky signalizují nakřáplost a oslabenou imunitu, byť se zatím cítím docela dobře. Je tedy jasné, že sem nejedeme za rekordy a i proto volím variantu, která sportovně nedává velký smysl, ale také jí máme rádi - poběžím s Angelikou jejím tempem. 

Předstartovní výtahovka

Předzávodní sobotu trávíme prohlídkou města a vyzvednutím startovních čísel. Tbilisi se bohužel nezařadí mezi města kde si vyzkoušíme jízdu metrem, protože lístek lze koupit jen v hotovosti. Tento přístup nemám rád a odmítám ho, takže místní dopravní podnik přišel o dva cené zákazníky a pro čísla jsme jeli taxíkem, které jsou zde za hubičku a hotovost nevyžadují.
Start a cíl je na nepříliš pohledném náměstí v centru města. Datum vychází na místní významný den "Den pádu Suchumi", kdy si Gruzínci připomínají porážku ze strany Ruska ve válce o Abcházii z roku 1993, proto se na startu úmyslně nekoná žádné velké veselí a hraje se gruzínská hymna.

Start je naplánován na osmou ráno, což je z hlediska mých biorytmů trochu nešťastné. Současně nám to znemožnilo dát si v hotelu řádnou snídani a musíme se omezit na to, co jsme si o den dřív koupili v supermarketu. Ale aspoň není horko.

Startujeme. Trasu tvoří dva okruhy, jeden desetikilometrový, druhý o kilometr protaženější. V každém jsou dvě krátká, ale citelná stoupání. Bez těch to ve Tbilisi nejde, rovin je tu málo, vlastně jen podél řeky. První kilometr je tedy pozvolným seběhem nepříliš hezkou ulicí dolů k řece Kura. Podél ní se budeme držet většinu času, na druhý břeh se nepodíváme. Což je svým způsobem zajímavé, jen málo běžeckých akcí ve velkých městech se drží jen na jedné straně řeky, která městem protéká. Většinou se přebíhá po mostech. 

Závod je zajímavým zpestřením pro místní toulavé psy. Těch je tu všude plno, povalují se na chodnících s čipem v uchu a pravděpodobně vykastrovaní a prohlášení za neškodné. Z běžců mají radost a spousta jich nás doprovází. Trochu ve stresu z toho mohou být elitní běžci, kteří běží fakt rychle a v některých psech to chvílemi probouzí lovecké pudy. Po nás pomalých nejdou.

Dojem z obytné části Tbilisi sice není nic moc, ale trasa podél řeky nabízí řadu hezkých výhledů a zajímavé architektury. Nespěchám, držím se Angeliky, mám tedy dost času i klidu koukat kolem sebe.

Jsme v polovině, cesta do druhého kola znamená vystoupat kopeček od řeky na hlavní náměstí, která vede i tunelem pod náměstím. 

Druhé kolo je mnohem osamělejší než první. Velkou část závodníků tvořili běžci na deset kilometrů, kteří s námi do druhého nepokračují. To nám vůbec nevadí, aspoň máme na silnici víc místa. Nastavený kilometr navíc nám ukáže i odlehlejší městská místa, kam noha běžného turisty nezavítá.

Blížíme se k cíli. Znovu vybíháme kopeček do tunelu pod náměstím, za tunelem však nepokračujeme rovně do třetího kola, ale otáčíme se o 180 stupňů a vybíháme na náměstí nad tunelem vstříc cíli.

Další závod za námi, další země za námi. Co na tom, že to jen klusem. I dlouhý klus má svou tréninkovou hodnotu. Cíleně rychlý jsem byl v první polovině roku, teď už až do prosince, kdy zahájím další tréninkový cyklus, hodlám běhat jen na pohodu.

Tychy, prostě jen tak

Výprava do polských Tych byla jednou z těch, u kterých se těžko odpovídá na otázku "proč zrovna tam?" Zvláštní město na půli cesty mezi Katowicemi a Osvětimí, také kousek od Krakowa. Město rozdělené na starou a novou část, přičemž ze staré moc nezbylo, jen pár ulic, parčík a pivovar. Moderní část pak tvoří sada panelákových sidlišť, obchodních center a sportovišť. 

Upřímná odpověď na otázku "proč" asi má tři části: 1) protože jsme na začátku září měli volno v běžeckých plánech, 2) protože organizátoři najali dobré grafiky a dávají pěkná trička, 3) protože se tam snadno jede vlakem.
Proto v sobotu ráno jdeme s kufříky na nádraží a po trase Horní Počernice - Praha hlavní nádraží - Bohumín - Tychy jsme odpoledne v místě závodu. Místo to skutečně není nijak zajímavé, takže vynecháváme prohlídku pamětihodností a jdeme vyzvednout startovní čísla a pak na pivo do největšího místního taháku - bývalého monstrpivovaru Tyskie, který dnes slouží jako muzeum pivovarnictví s pěknou restaurací. Dáme si každý jen jedno, druhý den ráno běžíme.  

Start je už v devět ráno. Počasí máme ideální, je hezky a přitom celkem chladno. Start a cíl jsou u místního moderního fotbalového stadiónu. To má přinejmenším tu výhodu, že zázemí stadiónu nabízí opravdu spoustu toalet, přinejmenším pro pány, takže se netvoří fronty. Jinak je tu stejné hemžení a brebentění jako před startem každého jiného městského běhu. Snad jen že zde je to jaksi lokálnější, jde o akci pro zdejší širší okolí, cizinců se sem vetřelo minimum. 

Čekání na start je trochu delší než jsme předpokládali, výstřel zazní sice přesně v devět, ale to na trať vypouští jen sportovní vozíčkáře, ostatní startují o několik minut později. Nevadí, hlavně že běžíme. 

Trasa vede zvlněnými hlavními silnicemi města a moc krásy skutečně nepobrala, jako ostatně celé Tychy. Pro život to tu asi není špatné, spousta zeleně, domy daleko od sebe, dobrá občanská vybavenost. Jaksi tomu ale chybí pohledné historické centrum a moc není na co koukat. 
Prvních osm kilometrů tvoří běh po obvodu města. Sám jsem zvědav jestli mi stále drží forma, a zdá se že ano. Ač si, jako obvykle, říkám, že začnu zvolna a nemusím se nikam hnát, jaksi se mi nedaří zpomalit pod tempo 5:05, tak ho nakonec držím celý závod. Ke konci už je to samozřejmě trochu boj, ale to je v pořádku, tak to má být. 

Druhých zhruba osm kilometrů je zajímavějších, obíháme místní jezero. Nabízí se hezké výhledy na vodu a okolní lesíky, o to je ale chvílemi složitější povrch, který je tvořen štěrkovými cestami, chvílemi zámkovou dlažbou. V jednu chvíli mě tam potěší stánek s naživo hrající rockovou skupinou.

 Náhle jezero opouštíme, což mě trochu překvapí. Aniž bych si toho všiml, tak už jsme ho oběhli. Přitom jsem měl pocit, že pořád běžíme víceméně rovně. Jsme opět na širokých asfaltových silnicích a zbývá asi pět kilometrů do cíle. Opět zabíháme mezi paneláky a obchodní centra. Poslední kilometr nás vede po parkových cestách zpět ke stadiónu, poslední čtyřstovka je na atletickém oválu. Pak už jen cílová brána a mám to za sebou.

Medaile na krk, trocha vody, vystát si frontu na nealko pivo a něco na zub. Pak musím jednosměrnými vrátky opustit prostor cíle a dojít si do úschovy pro batoh, takže nemohu nafotit Angelice finiš. No nevadí.

Oba jsme si zaběhli slušný čas a přitom jsme se na trati nijak netrápili. Forma nám pořád drží, takže nás závody baví a víc vlastně nehledáme. Teď zpátky na hotel a poté na zasloužený guláš a svíčkovou do trochu překvapivé hospody, kterou jsme našli přesně mezi hotelem a stadiónem:

No kdo by ty Poláky neměl rád, že?

Německo opět cykloturisticky, tentokrát Rostock

Když se něco osvědčí, rozumný člověk to opakuje. Před třemi lety jsme nakombinovali výlet vlakem s koly, půlmaraton a následnou dovolenou a bylo to super. Tehdy jsme jeli z Regensburgu po Dunaji do Bratislavy. Letos jsem místo Bavorska na jihu vsadil na sever a za běháním a kolem jsme vyrazili do severoněmeckého Rostocku.

Plán má stejnou strukturu jako minule - vlak nás s koly odveze na místo závodu (A), odběhneme si ho a pak sedneme na kola a týden pojedeme do místa B, odkud opět pojedeme vlakem domů. Mistem B je nyní Berlín, protože z Rostocku do Berlína vede kus vyhlášené Eurovelo 7.
Závod v Rostocku má několik výhod. Je na severu, takže se přesouváme z pražských třicítek do přímořských dvacítek. Běží se večer, což mi vyhovuje biorytmicky. Má můj oblíbený formát "odněkud někam", nekrouží se. Na trase jsou zajímavosti, například se dvakrát běží téměř kilometr dlouhým tunelem pod ústím řeky Varnavy do moře. A na start se jede lodí.

Z nádraží jedeme na kolech rovnou do přístavu, kde se vydávají startovní čísla. Zde bude zítra také cíl závodu a odtud poplujeme na start. Pak už jen relax po dlouhé cestě s půllitrem Rostockeru...

Druhý den si na kolech objedeme část trasy, ať víme do čeho jdeme. Oběd dáme v restauraci v centru, předstartovní večeři nakoupíme v supermarketu. Trojkombinace bageta/šunka/sýr je osvědčená, lehce stravitelná a nutričně vyvážená metoda, jak během závodu udržet žaludeční pohodu. 

Po večeři je čas nalodit se na jeden z parníků, které půlmaratonce odvážejí z cíle na start. Cesta zabere asi půl hodiny.

Z lodi vystupujeme asi o deset kilometrů dál, u dálnice, která vede podél pobřeží a právě zde auta zajíždí do tunelu pod ústím řeky. Jeden směr dálnice je nyní uzavřen a rezervován pro nás, běžce. Milé.

Vystupujeme z lodi a míříme na start

Náš start je poměrně netradičně přímo u dálničních mýtných budek. Němci mají dálnice zdarma, ale průjezd tunelem je zjevně zpoplatněný. My naštěstí platit nemusíme. 

Před startem jsem v pohodě, zcela výjimečně vůbec necítím obvyklý předstartovní stres. Jednak jsem si vnutil rozpoložení "konečně máš týden dovolené, užívej" a druhak do toho jdu s čistým svědomím, že sportovní plány už mám letos splněné a tohle je prostě jen zábava. 

Dálnice je naše

Startujeme. Hned po pár metrech sbíháme do tunelu. To na závodech není zase tak mimořádné, třeba na pražském půlmaratonu se běží Těšnovským. Hned po startu se také vbíhá do tunelu na Tenerife. Tohle je ale asi jediná situace, kdy mi při běhu nad hlavou teče řeka, a to velmi široká. Všechno je jednou poprvé.

Dle plánu se snažím nikam se nehnat, běžet zvolna a jen tak podle chuti. Po pár kilometrech trochu překvapené zjišťuji, že jsem příliš rychlý, ač mi to tak nepřijde. Čas mi leze k pěti minutám na kilometr. Plán byl zhruba pět dvacet. Přibržďuji si, nebo se o to aspoň snažím.

Po sedmi kilometrech si to dáváme tím samým tunelem zpět a stáčíme se k jihu, zpět do města. Máme za sebou třetinu trasy a já konstatuji, že se mi běží báječně. Jsem při síle, rychlý, nic mě nelimituje. Mohl bych i přidat. To ale zatím nedělám. 

Znovu mýtnou branou, znovu přístavištěm, kde jsme vystupovali z lodi a dál podél řeky k městu. Občerstvovacích stanic je dost, pořadatelé je naplánovali s rizikem že bude horko, nicméně je běžecky příjemně, něco přes dvacet. Já už jsem na půlce trasy a pořád je mi fajn. Pokud bych zrychlil, dostanu se na tempo začínající čtyřkou, což už je u mně na půlmaratonu opravdu výjimka. Ale proč ne, dnes mám pocit, že si to mohu dovolit. 

Na posledních třech kilometrech se dostáváme do centra města. Trasa vede po mostíku přes řeku, pak po místní variantě náplavky - na jedné straně moderní výškové kancelářské budovy, pod nimi restaurace a bary, na druhé straně řeka a přístav. Mně už je jasné, že to dnes bude velmi dobrý výsledek a je mi fajn. Jsem zdravě vyčerpaný, ale nemám žádnou krizi a nic nebolí.

V cíli

Cílem probíhám zhruba v čase 01:45:30. Pokud by tohle byl závod, kde cílím na výkon, asi bych nebyl nijak nadšený. Ale já do něj šel jen tak navolno a k dost dobrému času jsem se dostal tím, že si mě k němu tělo samo navedlo. To je skvělá zpráva. Hned za cílovou čarou do sebe otáčím dvě sedmičkové láhve vody, výkon je u mě jako vždy spojen s intenzivním pocením. Pak se vracím zpět k čáře a čekám na Angeliku.

Angelika se také neflákala a dala závod s přehledem pod dvě hodiny. Máme oba formu a to je dobře.

A teď zpátky ke kolům, musíme si na nich dát večerní projížďku z cíle na hotel. A zítra začíná cyklodovolená. Pořád v pohybu, dokud se hýbem, ještě jsme neumřeli!