Ústecké peklíčko

Jestli je těch víc než patnáct let běžeckých zkušeností k něčemu dobrých, tak k tomu, že člověk už pozná, kdy to nepůjde a vůbec nemá smysl se snažit. A přitom to zprvu vypadalo jako dobrý nápad. "Hele, co zkusit tu výzvu, že v nejkratším možném termínu odběhneme všech pět půlmaratonů RunCzechu? Na podzim dáme Ústí, na jaře pak zbylé čtyři." Jasně, proč ne? Bude to o něco víc běhání v domovině a aspoň ušetříme dovolenou.

Už je to opravdu dlouho co jsem naposledy běžel ústecký RunCzech půlmaraton, konkrétně to bylo roku 2011 a dal jsem ho za hodinu a padesát sedm minut. Je to dokonce dřív než jsem zřídil tento blog, proto tu o něm nenajdete žádnou zmínku. Pamatuji si, že na trati tehdy slušně pršelo. Kdyby letos byly stejné podmínky, neměl bych větší problém tento čas překonat. Což mi připomíná, že jsme menší půlmaratónek v Ústí s Angelikou běželi ještě v covidovém roce 2020 a tehdy pršelo taky.

Že to s tím překonáváním historického zápisu možná úplně neklapne mi začlo být zřejmé při pohledu na předpověď počasí asi týden před startem. Prudké oteplení, přesně to se mělo stát a přesně to je můj největší běžecký nepřítel. Počátkem týdne 15 stupňů, v běžeckou sobotu 25 nebo víc. Tohle nemá rád žádný běžec a já jsem na to citlivější než ostatní a s věkem se to nelepší. Plán "zkusím být rychlý" se tedy mění na plán "zkusím to aspoň uběhnout," ale i to je plán, ze kterého se dá (a bude) ještě slevovat.
No nic, počasí neporučím, aspoň v Ústí nenastydnu.
Dle dohody na výjezdu z Prahy nabíráme kamaráda Honzu který běží taky a hurá na horký sever.

Finální přípravy

Po menších potížích s hledáním místa na zaparkování a vystání asi stometrové fronty na startovní čísla a vyreklamování toho, že pro Angeliku ho nemají, se konečně dostáváme do rozpáleného běžeckého zázemí kousek od startu. Dolaďujeme výbavu, odkládáme batohy do úschovy, nafotíme se a naposledy využijeme možnost dojít si na záchod.

Přesouváme se do startovního koridoru. Tady už je fakt bez legrace vedro. Organizátorům nelze mnoho vytknout, za počasí nemohou a svědomitě rozdávají vodu častěji než je obvyklé a instalují improvizované sprchy. Dobře ale vím, že to na trati velkou roli nehraje. 

Poměřování hodinek. Já jich mám víc.

Vybíháme. Že to dnes bude špatné cítím v těle od prvních metrů. Měl bych být plný energie, ale spíš se do běhu musím nutit. Snažím se nad tím nepřemýšlet. Ono se to nějak vyvrbí. 

Po asi dvou kilometrech mi také dochází, že organizátoři letos výrazně upravili trasu. Letos nepřebíháme ikonický most Edvarda Beneše přes Labe protože je v rekonstrukci a jsme tak uvězněni na levém břehu řeky. Zde se autoři trati museli hodně snažit aby na malém prostoru levobřežního Ústí natočili požadovaných jednadvacet kilometrů aniž bychom běhali stále dokola. Cenou za to je, že se trať místy dostává i na samotné okraje města nebo až za ně, místy je to celkem do kopce, některými místy běžíme víckrát a co je nejhorší, ta trať je vážně nehezká. 

Zatím v běhu

Na osmém kilometru potkávám v protisměru Angeliku a ta mě stihne vyfotit. Je to krátce po jedné z několika otoček v podstatě už mimo město. Já tou dobou sice ještě stále běžím, ale jasně cítím, jak se mi fofrem vybíjejí baterky. Vody i ionťáku je na trati sice celkem dost, ale pocitově jde opravdu o likvidační podmínky. Už jsem určitě běžel závody i ve větších vedrech, ale tady je hlavním faktorem rychlé oteplení v situaci, kdy je tělo už naladěné na podzimní chládky. 

O kilometr později potkávám v protisměru Honzu, je asi 400 metrů za mnou a taky se netváří, že by si to dnes užíval. Doba kdy budu muset rezignovat na důstojný doběh a zařazovat chůzi se kvapem blíží. 
Ten moment přichází někde kolem třináctého kilometru. S pocitem, že si mohu vybrat mezi chůzí a kolapsem volím chůzi. Když to nejde, tak to nejde.
Málokdy mě závod tak štve jako tady. Běh miluji, ale ploužení ve vedru ústeckou čtvrtí Předlice, kde na nás vesele pokřikují místní Romové a mají z nás legraci, to je zážitek tak trochu mimo kategorie. Už ať je to za mnou. 

Angelika a Spolchemie

Milým zpestřením je průběh legračně smrdící chemičkou na šestnáctém kilometru, ale náladu moc nezlepšuje. Že na tom nejsem bídně sám dokládá téměř neustále houkání sanitek v okolí, kdy jim někdy musíme i uhýbat. Ani na kolegy ležící běžce není občas hezký pohled, zdravotníci mají stále napilno. 

Cílem proklušu v čase 2:11, o téměř čtvrt hodiny později než roku 2011. O 23 minut později než například v dubnu v Gdyni. Pozitivní na tom je, že mě to vlastně netrápí. S bídným výkonem jsem byl smířený už předem, další půlmaratonská čárka se počítá, a zážitek to byl. Sice mizerný, ale byl.

Angelika finišující

Jdu si do zázemí pro batoh a snažím se trochu se sebrat. Nacházím tam Honzu, který mě někde dokázal nepozorovaně předběhnout a naložil mi pět minut. Časem se k nám připojí i Angelika, kterou horko potrápilo taky, ale je vůči němu odolnější.

No nic, i takové běhy jsou. Předpověď zatím říká, že příští neděli budeme mít na Běchovicích zase zhruba o deset stupňů méně, tak uvidíme, zda tam ožiji.