úterý 24. května 2022

Jak jsme znovu běželi pro kočku

Charitativní Běh pro kočku jednou do roka pořádá v Lázních Toušeň spolek Tlapky Mochov a jeho výtěžek jde na kočičí útulek. My se letos účastníme podruhé a pro mě je to opět účast poněkud nestandardní. Zatímco před třemi roky mi s termínem závodu kolidoval dlouhý tréninkový běh a já tedy kočkozávod odběhl pomalu a po průběhu cílem pokračoval dalších patnáct kilometrů domů, letos sice zkouším běžet naplno, ale s tělem, které se stále ještě probírá z covidu, který jsem si přivezl z předchozího závodu v Černé Hoře. Covid je skutečně potvora. Našel si mě navzdory třem dávkám a nakonec se i ukázal být velmi důstojným soupeřem, svůj průběh bych za rýmičku rozhodně neoznačil.
V důsledku tohoto ochoření jsem první půlku dubna neběhal vůbec, a od půlky dubna do půlky května jsem jen poklusával a i na to tělo reagovalo zběsile vysokými tepy a silnou únavou. Až před týdnem se organismus začal umoudřovat, ale o nějaké formě vůbec nemůže být řeč.
Angelika si prošla něčím podobným, ale covid dostala už přefiltrovaný mým tělem a na mé breberky je zvyklá, takže měla průběh mírnější.
Závod tedy nebereme nikterak vážně, a i proto na něj jedeme na kolech. Z baráku to máme na start něco přes deset kilometrů a převážně z kopce, takže nemá smysl vytahovat z garáže auto.

Zázemí závodu tvoří hospoda U Jezevců, start a cíl jsou na přilehlém fotbalovém hřišti na břehu Labe. Trasa je orientačně snadná - přeběhnout Labe po lávce v Lázních Toušeň, vydat se proti proudu čtyři kilometry přes Káraný do Čelákovic, tam přes další lávku opět přes Labe a čtyři kilometry zpět do Lázní Toušeň. Počasí je na krátký závod příjemné, sice sluníčko, ale nikoliv vedro. 


Smysl závodu vidím v tom zkusit, co mi tělo dovolí. Plán je první kilometr běžet s Angelikou jejím tempem a pak se odpojit a zkusit to ostřeji.
Na startu vládne pohoda. Dostáváme textilní retro čísla, potulujeme se po okolí, užíváme pěkného dne a čekáme na start. Řada běžců se připravuje u stolků s pivem.
Na startu se nás nakonec sejde asi šedesát, větší část lidí ale běží kratší, čtyřkilometrovou variantu. Organizátoři poměrně složitě vysvětlují kdo běží po oranžových šipkách, kdo po červených, a že po modrých nemá běžet vůbec nikdo, ty jsou z jiného závodu. Moc to neposloucháme, trasu známe.

Po startu
Po startu se držím plánu, přes Labe do Káraného klušu s Angelikou, pak se rozloučím a zrychluji. Tělu se to nelíbí, tepy jsou vysoko, dech je mělčí, ale nějak to jde. Běžím tak, abych zvládl očekávaných osm kilometrů. Trasa je pohodová, rovná, z tempa mě vyvádí jen přeběh Labe, což je pochopitelně dost do kopce a z kopce.

Finiš

Výsledné tempo je přesně 5:00, což by normálně bylo dost zklamání, ale v aktuální situaci jsem rád, že jsem vůbec byl schopen něčeho co lze prohlásit za běh. Po měsíci a půl ploužení příjemná změna.
Angelika to má podobně, je to pro ní zkouška kondice, tempa a společenský zážitek.



Vychládáme, doplňujeme tekutiny a pak opět na kolo a zpět do kopce do Horních Počernic. Závod splnil účel, běhat schopní jsme, ale než se pustíme do dalších větších akcí v podobě delších tratí, bude ještě třeba hodně tréninkových kilometrů...