neděle 10. dubna 2022

Do Černé Hory pro duchovní vzpruhu, déšť a covid

Sláva, je po covidu, my ho úspěšně přežili, jistě i díky třem dávkám co máme v sobě, a opět tedy můžeme pokračovat v cestování za běháním. Teď to  bude Černá Hora, nikoliv tedy ta krkonošská, na kterou vede lanovka, ale Montenegro, Balkán, bývalá Jugoslávie. Po loňském Bulharsku je nyní abecedně na řadě.
Vybírat závody v Černé Hoře je pro našince složitější, je to země menší, jazykově specifická, poměrně chudá a řada aktivit se zde děje mimo online prostor. Přesto jsem tři realisticky vypadající závody objevil a nechal Angeliku, ať z nich vybere kam vyrazíme.

V konkurenci městského závodu v metropoli Podgorici a přímořského půlmaratonu v Boce Kotorské zvolila vnitrozemský Ostroški polumaraton. To je zajímavý běh s duchovním přesahem. Start je před katedrálou svatého Vasilije Ostrožského v Nikšiči, druhém největším městě Černé Hory, a cíl je pod horským skalním klášterem v Ostrogu, podle kterého je tento světec pojmenován a kde je také pohřben. Trať závodu je také přirozenou poutní cestou mezi těmito dvěma památkami. Ačkoliv je organizátorem závodu Atletický klub Nikšič, má akce záštitu i od místní pravoslavné církve. Běh je to sice klasicky silniční, což nám vyhovuje, ale také dost kopcovitý, převýšení je kolem 300 metrů.
Výše uvedený duchovní přesah závodu také hezky ilustruje národnostní složitost tohoto místa. Vasilij Ostrožský je nyní brán za srbského světce. Jeho rodištěm je však Hercegovina, dnes Bosna a Hercegovina. Žil, působil a zemřel však v dnešní Černé Hoře. Jeden nevelký prostor, dnes tři samostatné země s téměř stejným jazykem. I proto všudypřítomná nostalgie po staré Jugoslávii. A v tomto případě i důvod, proč je na startu černohorského závodu víc Srbů než Černohorců. Zajímavé.
Nicméně toto před cestou příliš neřeším. Spíš mě lehce znepokojuje předpověď počasí, která od čtvrtečního příletu po sobotní závod slibuje 100% pravděpodobnost deště. Na běh samotný to nijak zvlášť nevadí, ale poněkud to pak snižuje turistický rozměr výletu.
Ve čtvrtek odpoledne tedy po poněkud houpavém letu z Vídně přistáváme v Podgorici, vyzvedáváme si zarezervovanou mrňavou Škodu Citigo, nejlevnější auto které v půjčovně měli, a vyrážíme směr Nikšič. Předpověď vyšla, fakt prší. O hodinu později se ubytováváme v hotelu s logickým jménem Yugoslavia.
Hlavním úkolem pro pátek je vyzvednout si startovní čísla. Dle pořadatelů se vydávají "od 15:00 ve sportovním centru". OK, to nemůže být problém. Sportovní centrum jsme našli, je fakt velké.

Kolem něj ani uvnitř se ale jaksi nic neděje. Až když ho obejdeme celé dokola, všimneme si cedulky "Čísla se vydávají od 17:00".

 Aha, takže si dáme pauzu:

Posilněni se vracíme zpět, ale ani tentokrát se nám nedaří objevit nikoho, kdo by vypadal jako organizátor závodu. Po chvíli bloudění chodbami objevujeme kancelář a je téměř vyhráno:



Z kanceláře nás ale vykazují ven. Naštěstí jen na chvíli, poté vyjde chlapík, mávne na nás ať ho následujeme a jde ven před sportovní centrum a pak do hospody, která sídlí v témže objektu. Aha, tak v tom je ten trik, prezenčka je v hospodě. Taky to mohli napsat.
Ráno v den závodu lije jako z konve. Hodinu před startem ale nějakým zázrakem přestává a jen lehce mrholí.

Start je před kostelem

Běh má můj oblíbený formát "odněkud někam", čili start je jinde než cíl. Jelikož web závodu je na praktické informace velice skoupý, musel jsem se poměrně složitě ujišťovat, že je skutečně zajištěna elementární logistika, například že mi ze startu přivezou do cíle batoh s věcmi, a že nás pak z cíle vrátí zpět do města.
Po pár minutách procítěných projevů, kterým téměř vůbec nerozumíme, se konečně vybíhá:
První kilometr je smyčkou centrem města (no, spíš městečka...) a pak se běží víceméně pořád na jih do hor.

Přes hlavní náměstí

Běží se mi dobře, chladno a vlhko mi vyhovují, chvilkové přeháňky nijak nevadí. Po zhruba pěti kilometrech mizí městská zástavba a pokračujeme k horám, které jsou všude kolem nás. Angelika se na trase opět nevěnovala výkonu ale focení, takže nabízím i pár snímku z trasy:

"Carův most" z roku 1894. Já ho neviděl, protože jsme na něj vbíhali dlouhou rovinou a po přeběhu a odbočení jsem se neohlédl
Na polovině trasy přichází první stoupání. Rozbitými serpentinami stoupáme asi o sto metrů, kolem nás jsou pochmurně vypadající polorozbořená stavení. Balkánský venkov. Na vrcholku trasy si s námi opět trochu pohraje počasí, deštík se mění v krupky, koneckonců jsme asi 750 metrů vysoko. Následuje dlouhý seběh:



Seběh si užívám. Kolem je divoká krajina plná skal, srázů a pěkných výhledů, do toho jsem opakovaně chlazen příležitostnými deštíky, takže nijak nestrádám. Občerstvovací stanice jsou po pěti kilometrech a je na nich jen čistá voda. To sice není ideální, preferuji ionťák, ale dokážu s tím žít.
Na sedmnáctém kilometru seběh končí a začínáme stoupat k cíli.


Poslední vodu kilometr před cílem už vynechávám, jen by zdržovala, cíl je už za zatáčkou:

Čas 1:53:30 sice není bůhvíco, ale šlo o běh v horách a já do toho čtrnáct dní po rychlé Unhošti nešel se závodními úmysly.
V cíli dostávám medaili na krk, lahev vody a banánek v čokoládě. O kousek zpět na trati naštěstí stojí autobus, do kterého jsem si dal batoh za účelem převozu, takže se mohu převléknout do suchého. Pak už klasické čekání na Angeliku:

Angelika finišující


 

V cíli sice krásně svítí sluníčko, poprvé od našeho příjezdu do Černé Hory, ale přeci jen rychle prochládáme, tak jdeme zabrat místa do svozového autobusu, který nás po delším čekání až doběhnou veškeré pozávodní ceremonie přeci jen zaveze zpět do města. Druhý den opouštíme Nikšič a jedeme zpět na letiště, a že krásné počasí během závodu byla skutečně jen výjimka zjistíme po příchodu k autu:

Na trati mohlo být rozhodně i hůř. Celou cestu zpět na letiště pochopitelně prší.
Výlet do Černé Hory se tedy vydařil jak běžecky, tak zážitkově. Nicméně tři dny po návratu mi začalo být jaksi divně, a když to do druhého dne nepřešlo, zašel jsem si na testy. Výsledek?

Ale to už je zase jiný příběh...

Žádné komentáře:

Okomentovat