Boj s unhošťskými větry aneb Kdo si počká, ten se dočká

 

Na jarní půlmaraton v Unhošti jsme měli vyrazit již v roce 2020, byl však jednou z prvních obětí lockdownových omezení, a stejně tak o rok později. Za startovné zaplacené roku 2019 tedy běžíme až v roce 2022. Ale nevadí, závod není salám aby se zkazil...
Do středočeského městečka přijíždíme v klidu hodinu před startem, hlavní parkoviště jsou však už zcela obsazena a my se musíme spokojit s poněkud vzdálenějším místem na trati. Vzhledem k tomu, že trasu tvoří pět okruhů a tímto místem v každém okruhu poběžíme tam i zpět, minu auto celkem desetkrát, takže bude celkem pod dohledem.
Zázemí běhu je v místní sokolovně, kde po chvilce čekání získáváme startovní čísla na hruď a čip na botu. Pak nezbývá než pozorovat okolní hemžení, poznávat známé tváře a zavodňovat se. Zavodňování s sebou nese i potřebu odvodňování, při kterém mně trochu překvapilo "Ahoj Tomáši" od vedlejšího pisoáru. A hele, bývalý kolega Konrád. Občas se na závodech potkáváme, poslední vzpomínku na to mám z půlmaratonu Praha - Brandýs, kde jsem ho ještě předběhl. Pak začal trénovat a zrychlovat, zatímco já zůstávám tak nějak stále na svém, takže dnes mu rozhodně neuteču.

Unhošťská sokolovna

Jinak osazenstvo závodu vcelku odpovídá charakteru závodu. Je to tradiční běh pořádaný Sokoly, čili takový ten skromnější, na vážno, bez propagace a show, bez nabídky mimořádných zážitků či přírodních krás. Sjeli se tedy zejména zkušení běžci a závisláci, přičemž závisláci jdou zejména na maraton, který se běží také.
Počasí nám přeje. Je chladno ale hezky, takže mohu běžet relativně nalehko. Jen stále přetrvává nešvar posledních týdnů, čili celkem silný vítr.
Startujeme.

Začínám zvolna, i když ne tak zvolna, jak jsem si předsevzal. Tak už to na závodech mívám. Poměrně rychle si ujasňuji, co je na tomhle závodu dobře a co špatně. Povedlo se počasí a mé oblečení. Je mi příjemně chladno, takže se neupeču. Špatně je vítr a lehce se vlnící trať. Většina trasy vede mimo obec po silnici mezi poli, takže se do nás vítr hezky opírá. Kopečky jsou sice lehounké, zato pořád.

Trať tvoří pět okruhů, přičemž jeden okruh tvoří malá smyčka městem a dlouhý výlet za město a zpět. Znamená to, že v protisměru pětkrát vidím většinu ostatních běžců a mám tedy přehled o dění na trati. Stejně jako se postupně zvětšuje rozestup mezi mnou a Konrádem, tak se zvětšuje i rozestup mezi mnou a Angelikou.
Trať mnoho krásy skutečně nepobrala. Hnědá, jen pozvolna se probouzející příroda působí trochu depresivně, centrum Unhošti je pak poněkud omšelé a zanedbané. Vítaným zpestřením je roztomilá veverka, která mi ve třetím okruhu přeběhla přes cestu. Kupodivu přímo v centru města, nikoliv v přírodě.

Původní plán byl začít zvolna a v každém okruhu trochu zrychlit. To brzy opouštím, protože už v druhém okruhu vinou vlastní nedisciplinovanosti běžím rychlostí, kterou považuji za nejvyšší udržitelnou. Plán tedy přehodnocuji na "aspoň nezpomalit".
Celkově však mám z průběhu závodu dobrý pocit. Skutečně se mi daří držet tempo a to navzdory místy hodně silnému větru a zvlněné trati. Cílem probíhám sice vyřízený, ale s pocitem splněného plánu (byť to tak na fotce nevypadá).

Čas 1:47:13 je sice tři minuty za mými nejlepšími, ale o skoro půl minuty lepší než při podzimním půlmaratonu v Sofii, ačkoliv tam byla snazší trať i podmínky. Nechám si na krk pověsit pamětní medaili a sundat čip z boty, jdu si opláchnout ruce a obličej, vezmu si batoh z úschovy a jdu čekat na Angeliku. Ta nespěchá, takže čekám trochu déle, ale na sluníčku to až tak nevadí.

Angelika finišující

V šatně se převlékneme do suchého a napadne nás že ačkoliv to běžně neděláme, dnes dává smysl využít obvyklé pozávodní "pivo a párek v ceně závodu". Doma totiž jaksi není navařeno a využívání služeb rozvozových firem máme z dob nucených homeofficů opravdu dost. V tělocvičně sokolovny je zřízená provizorní občerstvovna, tak neváháme.

Kdo bude cestou domů řídit je jasné...