čtvrtek 1. října 2020

Divný rok pokračuje v Běchovicích...

Opravdu divný rok. Z našich běžeckých plánů letos nevychází téměř nic a závody, kterých se účastníme, jsou dílem improvizace na poslední chvíli. O Běchovicích to naštěstí neplatí, ty jsou v plánu každý rok, byť i jejich konání letos vyšlo jen o fous. Ale i zde zasáhla nepřízeň osudu a Angelika, která je řadu let běhá se mnou, musí letos se zcela neběžeckých zdravotních důvodů vynechat jak Běchovice, tak i zbytek letošních závodů a na startu je jen coby doprovod.
Roli běžeckého parťáka tak přebírá kamarád Jirka Skřeček, který k nám zavítal z daleké Moravy a pro kterého je to premiérový start na slavném závodě. Vybral si na to dobrý rok. Do poslední chvíle nebylo jasné zda se závod bude konat a v jaké podobě. Nakonec to dobře dopadlo, plukovník ministr Běchovice zakázat nestihl, ovšem jen o chlup, pár dní poté už mají závody utrum.
Všechna čest organizátorům, kteří se dokázali popasovat s utahováním šroubů ze strany regulátorů. Nejprve to vypadalo, že se bude startovat ve čtyřech vlnách po 15 minutách (staříci, elita, 1. vlna ostatních, 2. vlna ostatních), změna podmínek je však přiměla rozbít start "ostatních" do minivln po pěti minutách. A nutno dodat, že to jak organizátoři tak běžci zvládli s přehledem, pochopením a humorem. Asi už si zvykáme.
Zcela zvláštní pocit pak nastal ve startovním koridoru, kde organizátoři flexibilně implementovali nařízení o dvoumetrových rozestupech a my stáli každý na svém puntíku jak cvičenci na spartakiádě. V roušce, pochopitelně. Výborné.

Já a Jirka na značkách


Nicméně zatímco panikařící a zmatkující regulátoři závodění komplikují jak mohou, příroda je nám letos nanevýš milostiva. Prudce se ochladilo, v předchozích dnech pršelo a teď máme na startu něco kolem dvanácti stupňů, což je takřka dokonalé.
Startujeme. Jsme druhá část první vlny, takže vybíháme v 11:35. Po startu je povoleno stáhnout roušky a nedodržovat rozestupy. Nyní se ukazuje, že dvoumetrové mezery mezi startujícími mají i něco do sebe. Zatímco při startu "natěsno" se dav rozbíhá jen zvolna, nyní je spousta místa a můžeme rovnou vyrazit svižně.
Vybíhám v klidu. Je mi jasné, je po pěti letech zlepšování dnes přijde propad. Předchozí týdny pro mě byly fyzicky a psychicky značně vyčerpávající a ač jsem se snažil běžecky nepolevit, o systematickém tréninku nemohla být řeč. Dnes je to jen o čárce za odběhnutý závod a nepřerušení série účastí. Možná o to víc si běh užívám. Nejedu na 100% ale na 90-95% a baví mě to.

Na startu ve vlnách je zábavné, že je prakticky po celý závod koho předbíhat. Nejprve dobíháme pomalejší kousky z první části naší vlny, ti startovali pět minut před námi. A zhruba od poloviny trati i nejpomalejší ze staříků, ti startovali dvacet minut před námi. Předbíhám je s respektem a vždy zatleskám. Pokud se jednou i já budu v osmdesáti šourat po trase běchovického závodu, budu to považovat za velkou životní výhru.
Jirka mi hned po startu vzorově ukázal záda, takže si v klidu jedu svým tempem a závod hezky ubíhá. Trasu prožívám podobně jako vždy. První, venkovštější, polovina mě baví méně, je tak nějak nudnější. Ale dobře vím, že se to zlomí přesně na polovině v Kyjích. Zde končí laškovné vlnění Běchovic a Dolních Počernic a přichází nekompromisnější druhá půle. Táhlé kilometrové stoupání nad Průmyslovou, ostrý seběh do Hrdlořez, vyhlášené stoupání na Žižkov, před kterým nás vítají prapory "Welcome to Hrdlořezák", i finále na Koněvce, kde se člověku zdá, že už to přeci má za sebou, ale ono ne, ta silnice je pořád do kopce. Druhá polovina je těžší, ale víc baví, je to důvěrně známý nepřítel, se kterým si to lze jednou ročně na férovku rozdat.

Protože jsem letos úmyslně jel lehce podmaximálním tempem, mám na posledních 200 metrech, kdy se Koněvova mění ze stoupání na klesání do cíle, ještě sílu zafinišovat. To je pro mě také nová zkušenost, asi bych to měl dělat častěji. Pravda, výsledný čas je o minutu horší než loni. Ale víte co? Ono je mi to asi jedno.
V cíli se shledávám s Jirkou, který tam na mě už tři minuty čeká, sdělujeme si dojmy a vydáváme se hledat autobus, který letos sváží finišery zpět na start. Běžně v cíli mívám ve dvoře zaměstnavatele nachystané auto, ale letos kvůli práci z domova nebyla vhodná příležitost si ho tam převézt. Další nová zkušenost: když se v chladném počasí padesát rozhicovaných běžců nacpe do autobusu, krásně to zamlží všechna okna. Nezbývá než doufat, že příští rok poběžím po dvanácté, že to bude bez roušek, že budu chodit normálně do práce a Jirkovu společnost doplním i Angelikou.

DETAILY BĚHU