pátek 2. ledna 2015

Naše novoroční Počernice popáté, dnes trochu bilanční

Omluvte kvalitu, fotografce se třásla ruka
Postavit se prvního ledna ráno na start svižného těžkého běhu má plusy i mínusy. S vědomím ranního závodu se člověk během novoročních oslav přeci jen přiměřeně hlídá a úplně se nezruší, to patří mezi pozitiva. Ale pokud sebekontrola trochu selže, uděláte si z novoročního běhu o to náročnější zážitek, to bych řadil mezi negativa. 
A tak jsme se s Angelikou už popáté v řadě postavili na start Novoročního běhu Horními Počernicemi, ženy jedno kolo (3150 metrů), muži dvě kola (6300 metrů). Závod to není snadný, málo rovin, většinou poměrně prudce nahoru nebo dolu, včetně krátkého krosového úseku.
Letos jsem si běh sám trochu zkomplikoval. Nejen že jsem si před ním neodpočinul a startoval jsem na unavených nohou, ale večer vypitý litr vína se mi velmi rafinovaně mstil bolením hlavy a rozhoupaným žaludkem.
Přesto jsem se nešetřil. Start je z kopce, takže nahrává mé standardní taktice "přepálíme start a pak se trápíme" a já mám první kilometr za 4:17. Přesto první kolo zvládám docela dobře, běžím i nejtěžší úseky. Baví mě reakce okolí. Někteří bydlí na trase, takže nás mají pod okny každý rok, berou nás jako zajímavé zpestření kalného rána a fandí. Jiní nás potkávají na novoroční procházce a jsou dost překvapení.
V delším rovinatém úseku před cílem se snažím udržet tempo a protože se jinak nic moc neděje, rekapituluji si právě skončený rok.

Plány:
  •  Na začátku roku jsem si stanovil cíl dát každý kalendářní měsíc alespoň jeden maratón nebo půlmaratón. To se podařilo, plán byl dokonce překročen (v srpnu byly půlmaratóny dva). Ideální scénář velel mít maratónů stejně jako půlmaratónů. To se nezdařilo, na to zatím fyzicky nemám, půlky zvítězily v poměru 9:4. 
Osobní rekordy:
  • maratón: v Bad Füssingu se zadařilo prakticky mimoděk, bez velkého plánování nebo přípravy.
  • půlmaratón: nepovedlo se. O útok jsem se pokusil v dubnu v Bratislavě, ale zvítězila počínající chřipka a únava z předešlých maratónů. Letní závody byly pro osobák nevhodné teplotně, podzimní pak profilově (horské běhy). Jako druhý pokus jsem si určil Hradec, ale tělo bylo proti. 
  • desítka: to je tak trochu distance na okraji zájmu. Železňák-Cidliňák a Běchovice jsem letos dal coby mé pravidelné každoroční závody a celkem se mi tam dařilo, ale profilově to nejsou závody vhodné pro útok na osobák, jsou tam kopce. Ke konci roku mně absence pokusu zamrzela a zkusil jsem útok v Českém Brodě, ale počínající rýma mi to překazila.
 Překvapivá zjištění:
  • Odpočinek je nutný. Dva maratóny v rozmezí 30 dnů znamenají, že ten druhý nemůžu běžet na výkon, ale jen na pohodu. Dva půlmaratóny v jednom týdnu znamenají totéž. V případě maratónu otestováno na páru Bad Füssing/Antálie, u půlmaratónu na dvojici Stromovka/Miřejovice.
  • Nemládnu. Smutné, ale je to tak. Tak trochu souvisí s předchozím bodem. Po kombinaci tropických závodů ve Stromovce a Miřejovicích mě opět chytlo pravé koleno. Pokorně jsem přijal rady starších a zkušenějších a zařadil jsem do repertoáru rozcvičení před během (tady mám ještě mezery) a protažení svalstva po běhu (zde jsem důsledný). Ale stejně se hlavně učím s příležitostně bolavým kolenem žít.
  • Nemoudřím. Stále dělám tytéž hloupé chyby, jako pokoušet se o výkon i když se na to necítím a něco na mně leze.
Zážitky:
  • Antálie. Vždycky je zajímavé přesunout se mimo náš kulturní prostor a závodit jinde. Vidět na startu Turky zpívající hymnu v pozoru a s leskem v očích, běžet pod palmami a s pohledem na moře. 
  • Menší přírodní a krosové akce jako je POŠUK nebo Jezerní běh. Chybí tomu servis na trati, profi značení i medaile na krk, ale tak nějak to nevadí. 
  • Lipno. Ten moment, kdy si člověk opravdu fyzicky hrábne na dno, protože se v podstatě vůbec neběží po rovině a běhá se vertikálně po sjezdovkách.
  • Marathon du Beaujolais. Běžecký úlet, který vás prostě strhne dobrou náladou, skvělou tratí a vínem na trati. Škoda, že podobnou akci někdo neorganizuje na jižní Moravě, jistě by to šlo.
Angelika finišuje
Druhé kolo už je znatelně těžší, ale tak je to tady vždy. Na nejtěžších místech na pár vteřin přecházím do chůze, ono se to ve výsledku vyplatí. Plíce nezvládají, schytávají protestní signály všech ostatních důležitých orgánů, unavených nohou, nejistého žaludku, bolavé hlavy. Ale já i všechny mé komponenty běžíme dál, jak na Nový rok tak po celý rok!
Cíl se blíží, ještě jedna zatáčka, následuje seběh do cíle, na posledních metrech mě předežene jeden borec co byl celou dobu za mnou, ale to je jedno, finiše mi nejdou, to vím už dávno. Jsem za cílovou čarou (vlastně nejsem, tu tu nemáme), lapám po dechu, Angelika mě fotí v nedůstojné pozici, ale jsem spokojený, první letošní závod je za mnou.
Jedeme domu probudit děti. Je čas plánovat letošní zážitky. Ať jsou alespoň stejně tak dobré jako ty loňské. To přeji všem!
DETAILY BĚHU