Vokolo Priglu podruhé a rychleji!

Mám běhy které mi opakovaně nejdou a trápím se tam, například Běchovice nebo Pražský půlmaratón. A pak jsou běhy na které se vracím vyloženě natěšený, protože se mi tu běží dobře. Mezi ně teď můžu dát Vokolo Priglu.

Kolem brněnské přehrady jsem běžel podruhé a beru to jako sázku na jistotu. Jistotu že už nebude horko, že tu najdu krásnou trať a kvalitní organizaci. Do puntíku se to naplnilo i tentokrát. Před dvěma lety jsem tu běžel první ročník a mám na něj ty nejlepší vzpomínky.

Když jsme ráno krátce po osmé hodině vykoukli v penzionu nad Priglem z okna, nad vodou se krásně válely chuchvalce mlhy a slibovaly krásné běžecké počasí. Jen bylo třeba zvolit správné oblečení, předpověď slibovala teplotu kolem 10 stupňů, což je pro mne hraniční bod mezi krátkým a dlouhým rukávem. Nakonec jsem zvolil variantu na lehko, což bylo jednoznačně dobře, protože vylezlo sluníčko a vyhnalo teplotu proti původním předpokladům mnohem výš. Slunečné počasí přispělo i k velmi příjemné atmosféře v zázemí závodu, rozloženém na mnohem větší ploše na břehu přehrady než si pamatuji z před dvou let. Mohli jsme tak strávit příjemnou půlhodinku couráním mezi stánky s běžeckým zbožím, občerstvením a po břehu přehrady a molech s loďkami a jachtami. Ovšem pochválil-li jsem se za vhodně zvolené oblečení, neplatí to pro volbu konkrétního trička. Vzal jsem na sebe modré funkční triko z nedalekého a nedávného půlmaratónu Moravským krasem, které tu na sobě měl snad každý druhý. To znamenalo že: 1) působím dost stádně a nenajdu se na fotkách, 2) nezachoval jsem se jako správný pražský patriot, a 3) v krajním případě mohu být považován za Moraváka. Na to příště pozor.

Krásní mladí lidé na startu

Počasí se nakonec vybralo do té míry, že jsem před startem odložil i nákrčník a strčil ho za gumu šortek a šel běžet zcela vyletněný. Oproti předchozím rokům se letos změnila organizace startu a na trať se vybíhalo ve třech velkých vlnách se čtyřminutovými rozestupy. Já s Angelikou jsme byli "béčka" se startem čtyři minuty po skupině A. Nechali jsme tedy odběhnout áčkové rychlíky a chvíli po nich sami vyrazili na trať. Samotný start byl lehce do kopce a vlnění pokračovalo i dál. Tenhle běh je vůbec poměrně specifický absencí rovinek. Člověk tu stoupá nebo klesá prakticky pořád. Ale o to je to hezčí. První kilometry vebou po silnici podél přehrady lemovány žloutnoucími stromy. Hned po startu zjišťuji že se mi běží parádně. Jsem celkem při síle, vzduch má tu správnou teplotu i vlhkost. Jen si ohlídat ať to nepřepálím. Na prvním kilometru mi telefon hlásí rychlost dost pod pět minut na kilometr. To je na mně na této distanci hodně rychlé, snažím se přibrzdit si. Ono to ale moc nejde, pozitivní fyzické pocity mně ženou dopředu a navíc je to tu samý seběh a tam zpomalování nedává smysl. Takže i druhý a třetí kilometr jsou dost rychlé a trochu mne zpomaluje až čtvrtý, kde je delší a ostřejší stoupání. Následuje ale seběh pod hrad Veveří, kde nás čeká první občerstvovačka a přeběh po lávce přes přehradu.

Angelika na hrázi (13. km)

Občerstvovačku poctivě procházím a hážu do sebe několik kelímků vody. Přeci jenom se běží v tempu a navzdory chladnu se dost potím. Hned za lávkou je trailový až krosový lesní úsek, kde se nutně musí zpomalit. Hlavně proto, že se tu široká silnice změnila v úzkou pěšinu téměř bez možnosti předbíhat, ale i proto, že je tu třeba dávat dobrý pozor kam člověk šlape. Na zemi se střídá udusaná hlína, kořeny a kamení. Navíc je z jedné strany prudký svah nahoru a z druhé prudký spád dolů do přehrady. Přidáme-li k tomu prudké stoupání a potom velmi opatrný seběh, je jasné že šestý kilometr tu měli všichni asi nejpomalejší. Ale zároveň jde i o jedno z nejhezčích a nejzábavnějších míst na trati. Další kilometr je stále po přírodním povrchu, ale velmi rovinatý a dá se běžet celkem svižně. Pak se charakter trati opět mění, teď je to parkový asfalt a opět prudce stoupáme. Tím vlastně končí náročnější střed trati a čeká nás závěrečná třetina, která je ve znamení asfaltu, dlouhých klesání a jen kraťounkých stoupání. Rychlost opět roste, na chvíli zvolňuji jen na druhé občerstvovačce, abych do sebe kopnul trochu vody a ionťáku.

Angelika finišující

Čekají mně poslední čtyři kilometry, běží se mi fajn, necítím žádný problém. Toho je třeba využít, takže přidávám, rychlost na kilometr mi zas leze pod pět minut. Užívám si krásně podzimně zbarvené trati s vlahým chladným vzduchem. Vybíháme z lesního úseku a následuje široká hráz přehrady a trasa podél zahrádek a restaurací směrem k cíli. Zde se dostáváme ze stínu stromů na sluníčko. Ale nevadí, horko není a do cíle už je jen kousek. Až je mi to líto. Poslední za řeč stojící výběh směrem k hotelu a zas dolů po hotelovém parkovišti k vodě a poslední kilometr parčíkem. Teď už jen cílová rovinka a fandícím špalírem diváků do cíle.
Zadařilo se. Do cíle dobíhám ve fyzické pohodě s průměrnou rychlostí jen lehounce nad pět minut na kilometr. Navíc jsem si zlepšil předloňský čas o dvě minuty. Odevzdávám čip, což je trochu riskantní procedura, protože ten je na kotníku a hned po finiši se shýbat k nohám dělá s tlakem divy. Pak medaili na krk a mezi diváky abych stihl finišující Angeliku. I to se podařilo. Nečekám nijak dlouho, za chvíli je tu. Jdeme si dát do penziónu sprchu a pak se vracíme zpět vyzkoušet co dostaneme za své kupónky JÍDLO a NÁPOJ. Výdej v jídelním stanu odsýpá velmi rychle, za chvíli sedíme nad plastovým talířkem kečupem obarvených těstovin. Žádný kulinářský zážitek, ale žaludek to zaplácne. O poznání slabší to bylo ve frontě na nealko pivo. Opět jsem se přesvědčil, že na Moravě prostě pivo točit neumí. Po deseti minutách jsme čekání vzdali a směrem ku Praze vyrazili bez piva.
Celkově jsme si ale odvezli víc než pozitivní dojem. V tomto posledním ostrém testu před NYC maratónem jsem se potřeboval ujistit že nejsem úplně z formy, což se snad povedlo. Také jsem se chtěl přesvědčit, že běh Vokolo Priglu tu stále je a že je stejně pěkný jako když jsem ho běžel prvně. I to vyšlo.

Moje třetí Běchovice - proč mi stále nejdou?

Tak v první řadě bych si asi měl odpovědět na otázku, proč se tam opakovaně chodím trápit. Vždyť je to desítka, to znamená distance která mi moc nesedí. Mnohem radši mám půlmaratóny a maratóny. Trať také nic moc, je poměrně těžká, samé dokopce a skopce, prostředí kolem trati bych neoznačil za lákavé a fandící davy také nikde. Navíc obtížná logistika, kdy start je úplně jinde než cíl. A čas startu mé kategorie je v poledne, což je pro můj biorytmus ta nejhorší doba. Tak proč se vracím?
Za prvé to mám z Počernic kousek na start, takže Běchovice beru trochu jako "domácí" závod. Navíc účastnit se stošestnáctého ročníku něčeho, z toho na vás dýchne tradice a konzervatismus. A hlavně proto že jsem se tak rozhodl. Moc rád koukám na ty sedmdesátileté staříky, co se na start staví už třeba po padesáté. Kdybych toho tak v tom věku byl schopen já!

Letos jsem šel na start s jasným cílem napravit ostudu z loňského roku, kdy se mi Běchovice hrubě nevydařily a čas se blížil padesáti čtyřem minutám. Za vinu jsem to dal příliš ostrému tempu po startu a překvapivě teplému počasí. V hlavě jsem si zformuloval plán pro letošní rok - první 3-4 kilometry běžet vyloženě v klidu a na pohodu, a když to půjde tak si potom zrychlit. Co se počasí týká, to dlouho vypadalo rozumně, i když v neděli bylo od rána nepříjemně jasno. Přesto však teploty nelezly vysoko a dostávaly se jen někam k patnácti stupňům.
Angelika si také dala za cíl zlepšit čas z loňského roku a ideálně ho dostat pod hodinu. To nebylo nereálné, natrénováno na to má.
Předstartovní momenty jsme si užili v naprosté pohodě a sledovali start inline bruslařů i veteránů. Pak přišel čas vypustit na dráhu Angeliku. 

Angelika je ta vpravo, nikoliv dáma uprostřed

Poslední fotka, pusa na rozloučenou, štrůdl žen se vydává ku Praze a já zůstávám na startu sám. Poslední půlhodinku využívám k rozhýbání těla. Doteď jsem se snažil držet se ve stínu a tělo je z toho trochu ztuhlé. Ještě si rychle odskočit a už je taky čas postavit se na start. Nekoná se žádná předstartovní show jako na masových bězích v centru, taky jen utrousí do mikrofonu že start je za dvě minuty a o dvě minuty později už jen beze slov vystřelí z pistole (tedy, pravděpodobně vystřelili, já vzadu nic neslyšel). Pomalu se šinu ke startovní bráně, probíhám, zapínám tracking v telefonu a zas vidím ten krásný pohled na dlouhého hada běžců sbíhajících do běchovického dolíčku. Snažím se myslet na plán pro tento závod a nespěchat. Krátce po startu se úmyslně zavěšuji za poměrně pomalého běžce a nechávám se brzdit. Trasa tohoto běhu je zrádná, neustále klesá nebo stoupá a je tam velmi těžké držet konstantní tempo. První dva kilometetry jsou lehce z kopce a rychlý start tam u mně vede pokaždé k tomu samému - zahltím se a mám problém zbytek běhu udýchat. Tentokrát to jde. Hlídám si abych nebyl moc rychlý a držím se kolem pěti minut na kilometr.

Nejen že mně Angelika dohání v rychlosti,
navíc je dávno přede mnou v eleganci.

Na třetím kilometru si kontrolně vyhodnocuji jak to jde a jsem spokojený. Snad jsem to nepřepálil, běží se mi celkem dobře. Pokud bych něco změnil tak asi boty. Obul jsem velmi lehké Mizuno Aero, které jinak používám jen když se odhodlám potrénovat intervaly anebo na krátké ostré běhy. Ale moc se nehodí třeba na takovouto desítku, kterou běžím přes paty. Tlumenější oblíbené půlmaratónky (Mizuno Precision) by mi tu asi odvedly lepší službu. Tak snad příště. Na polovině trasy si stále držím rychlost těsně pod pět minut na kilometr, ale tuším že teď to začne být obtížnější. Začíná stoupání směrem k přemostění Průmyslové a i když rychlost ještě držím, čím dál víc ji cítím na plicích.
A jsme na sešupu do Hrdlořez. Zrychluji někam ke 4:30 na km a i když nohy jsou na tom dobře, mám čím dál větší problém svůj běh udýchat. Začíná to být boj.

Mám to za sebou, pocity hrubě smíšené

A to mně ještě čeká to nejlepší - výběh na Žižkov. Všechny dřívější úvahy o tom že by bylo hezké tu neztratit rychlost jsou pryč a v hlavě mám jediné - hlavně to vyběhni. Zpočátku to není tak zlé. Tempo pořád připomíná běh a já se metr za metrem sunu ke Spojovací. Někde v polovině kopce potkávám Evžena se Sárou a plácnu si s ní pro štěstí, snad to k něčemu bude. V těchto místech ale asi taky došlo k další taktické chybě, místo abych se trochu pošetřil pro finiš, předběhl jsem docela dost lidí, kteří zde ve stoupání zvolnili. Naplno jsem to pocítil nahoře na Spojovací, kilometr a půl před koncem na začátku Koněvovy. Místo abych tu zrychlil a nachystal se na finiš, mám totálně zahlcené plíce a nejsem schopen jakkoliv přidat. Rychle zvažuji - má smysl se takhle dál ploužit, nebo si radši na chvíli povolím, nadechnu se a zkusím se znovu rozběhnout? Volím variantu b) a na dvacet nebo třicet metrů přecházím do chůze a vydýchávám se. Kolik ztrácím, čtvrt minuty? Vem to čert. Znovu se rozbíhám a bojuju s táhlým stoupáním Koněvky. Předbíhám nejstarší veterány co startovali hodinu před námi (aspoň něco) a vyhlížím cíl. Těsně před cílem už opět běžím rozumným tempem pod pět minut na kilometr, ale je mi jasné (a časomíra to bezohledně potvrzuje), že padesátiminutovou hranici jsem nepokořil. Je to padesát jedna a něco k tomu. Takže žádná oslavná gesta, jen další čárka v seznamu protrápených desítek.
Celý běh měl vlastně očekávaný scénář - prvních šest až sedm kilometrů šlo docela dobře, pak jsem se zahltil v seběhu do Hrdlořez a výběhu na Žižkov, abych nebyl schopen zafinišovat. Tudíž podobné jako vloni, akorát že tam jsem odpadl o něco dřív a čas byl o tři minuty horší. Takže mé nejlepší Běchovice jsou stále ty první, kde mi opravdu pomohlo špatné počasí (déšť a vítr). Co jiným vadí, to mně vyhovuje.
Úplně jinak to má Angelika - ta tu letos zaběhla svůj osobák na 10km a dala je pod 56 minut. Budu muset odkoukat jak to zlepšování dělá, jinak mně za chvíli dožene.