středa 22. července 2020

Tanec mezi kapkami deště na přistávací dráze

Jak píšu v popisku tohoto blogu, jsem zážitkový běžec. Mám-li možnost běžet na nezvyklém či nepravděpodobném místě, jdu do toho. I proto jsem nadšeně skočil po šanci proběhnout si ruzyňskou ranvej v rámci pětikilometrového závodu.
Po letišti se nám už stýskalo. V posledních letech jsme si navykli na několik leteckých výletů za běháním ročně a koronabreberky nás letos připravily už o tři. Proběhnout se místo toho aspoň po ranveji, čili místě jinak přísně zapovězeném, zní jako zajímavá částečná kompenzace.
Na tuto akci pochopitelně nemá smysl nahlížet jinak než jako na zážitek. U každého závodu sleduji poměr cena/distance a stovka za kilometr by jinak byla opravdu hodně.
Registrujeme se na večerní závod, pro můj biorytmus je to příjemnější volba než brzy ráno, což je také k dispozici. Na letiště přijíždíme kolem sedmé večer. Je tu teď sice minimální letecký provoz, ale těch pár lidí s kufříky a rouškami vrhá na pestrobarevné běžce poněkud udivené pohledy.
Bezpečnostní kontrolou procházíme velmi rychle, pod rentgen musí jen mobil a hodinky, víc toho nemáme. Od bezpečnostní kontroly jdeme vyhrazeným koridorem přímo na "odletový" gate D6, přičemž co pár metrů stojí někdo z ostrahy letiště a hlídá nás. Představa, jak se běžci infiltrují mezi regulérní cestující asi vedení letiště děsí. Pod chobotem na nás čekají tři autobusy, které nás odvážeji na pojezdovou dráhu, kde budeme čekat až do startu.
Běžci v kleci
Na pojezdové dráze je koridor, který máme přísně zakázáno opouštět. Na zvídavé courání po letišti tedy mohu zapomenout, škoda. Aspoň že je k dispozici voda a záchody.
Času máme dost, takže couráme koridorem a doslova koukáme kde co létá. Po chvíli se s námi dává do řeči kdosi v uniformě a my v něm poznáváme Mirka Hasala, který se rozhodl běžet závod v pracovním, tedy oblečen jako steward, včetně kufříku. Při klábosení čas příjemně utíká a aspoň probereme Mirkův blížící se MH maraton. Mirek se také ukáže jako dobrý meteorolog, když přesně předpoví, že z té oblačnosti, co se nad nás nasouvá od Prahy, asi brzy zaprší.
Neuteče ani půl hodiny a lije jako z konve. Slabší jedinci prchají do přistavených autobusů, my odolnější to bereme s humorem a prostě mokneme. Moderátoři reagují další rozcvičkou. Když ji dělali poprvé, většina běžců na ně jen znuděně koukala. Nyní cviči všichni, za deště je zahřívací pohyb jaksi smysluplnější.
Lije jako z konve
Déšť neustává, a do startu stále zbývá ještě asi půl hodiny. Organizátoři dělají to nejrozumnější co mohou - sjednají s letištěm, že nám umožní předčasný start. Reagujeme potleskem.
Zmoklí, ale natěšení
Ještě trocha emotivního a motivačního moderátorského křiku a vyrážíme na trať. Déšť neustává, ale zážitek tím netrpí. Z pojezdové dráhy vybíháme na ranvej zhruba v polovině její délky a vydáváme se na vzdálenější konec. První dojem je, že je fakt široká. Ač nás startuje skoro tisíc, nepřekážíme si. Druhý dojem je, že je to perfektní rovina. Pokud se vlní, je to neznatelné. Další dojem je, že si na ní člověk připadá jaksi maličký. Je širokánská a není vidět konec, zvlášť v dešti.
Angelika fotila
Je to jen pětka, takže nasazuji ostré tempo. Běží se dobře, voda chladí, nepřehřívám se. Po kilometru a půl přichází otočka a teď poběžíme dva a půl kilometru rovně směrem k letištním budovám a hlavní ranveji. Déšť neustává, ani z ranveje moc neodtéká, takže vlastně běžíme souvislou louží. Nevadí mi to, takhle to mám rád. Daří se mi lehce stupňovat tempo a ke svému překvapení ho po třech kilometrech mám někde kolem 4:15.
Je tu druhá otočka a asi kilometr do cíle. Začínám cítit, že tempo bylo přeci jen asi trochu moc ambiciózní a lehounce zvolňuji abych si vydechl, načež opět zaberu. V protisměru registruji Angeliku, ona mě asi ne. Kousek před cílovou odbočkou na pojezdovou dráhu v protisměru vidím Mirka Hasala. V kožených polobotkách a s kufrem mu to moc neběží, ale jistě si to užívá. Jdu do finiše.
Cílem probíhám za stálého lijáku v čase 21:46, což dává tempo 4:18. Dost možná osobák v běhu na pět kilometrů, takže jsem zcela spokojený. Zůstávám stát hned za cílovou branou, abych počkal na Angeliku. Pořadatel se mě několikrát pokouší odehnat, ale marně, tak toho nechává.
Přibíhá promočená, ale také zcela spokojená. Odcházíme pro účastnickou medaili s letadlem, minerálkou a do čekajícího autobusu.
Účast zcela splnila očekávání. Proběhnout se po jinak zapovězeném místě bylo skvělé, déšť tomu dodal specifické kouzlo a navíc jsem se fakt dobře proběhl. Jen tak dál, budou-li organizátoři z RunCzechu i nadále takto kreativní, nemusí se obávat o přízeň běžců, které už velkoměstské masovky třeba až tak netáhnou.

pátek 3. července 2020

Půlmaratonský výlet rozpáleným Trutnovem

Po dlouhém půstu přichází obžerství, a proto jsme koncem června vyrazili poněkud mimo původní plány na druhý půlmaraton v jednom měsíci. Ale zatímco ten ústecký vyšel po všech stránkách optimálně a já si zaběhl druhý nejlepší půlmaratonský čas vůbec, Trutnov se ukázal být větším oříškem.
Tím největším bylo pochopitelně počasí. Zatímco v Ústí jsme běželi v krásných třinácti stupních a lehkém deštíku, neděle v Trutnově byla nejteplejším dnem týdne a k tomu se přidalo dusno s vlhkem. Ale nepředbíhejme.
Účast na trutnovském půlmaratonu jsem nám naplánoval v záchvatu dobrého rozmaru a endorfinů po povedeném výkonu v Ústí. Trutnov vypadal jako vhodný kandidát na pěkný výlet a dosud jsme tam neběželi, tak proč ne, že. Až po registraci jsem s překvapením zjistil, že to není "to město na konci dálnice na Liberec" jak jsem si myslel, ale že je znatelně dál a jede se na něj po hradecké. 
Nevadí, v neděli ráno každopádně sedáme do auta a vyrážíme správným směrem po správné dálnici dát svým běžeckým botám ochutnat dosud nepoznaného asfaltu. A jedeme s vědomím, že o ničem jiném než poznání nového místa a zážitku to tentokrát nebude. Počasí nám nepřeje, horší být nemůže. Teplota v posledních několika dnech prudce vyletěla vzhůru ke standardním letním číslům, což znamená, že na slušný výkon mohu předem zapomenout. Cílem bude půlmaraton prostě jen odběhnout aniž bych se zrušil tak, že budu muset přejít do chůze. Co se mnou dělá prudké oteplení jsem si naposledy vyzkoušel na podzim ve Stromovce a stále to mám v živé paměti.
Do Trutnova dorážíme v klidu s časovým předstihem, bez stresu si v hezkém kulturhausu vyzvedáváme startovní čísla. Rouškami se nikdo neobtěžuje, běžci si zjevně navzájem věří. Vracíme se k autu a doladíme převlékání do závodního. Je horko a slunečno, takže bavlněný šátek na hlavu, o ničem lepším nevím.
Vybíháme, pravé poledne
Vybíháme. Že to dnes bude boj cítím od prvních metrů. Zatím to nedrhne, ale ačkoliv nasazuji rozvážné tempo kolem 5:15, tepy jsou výš než by se mi líbilo. Naštěstí jde o klasický městský běh a voda by měla být k dispozici zhruba každé tři kilometry.
Trasa má čtyři okruhy a každý z nich má ošklivou polovinu a hezkou polovinu. Ta ošklivá je po hlavní silnici bez kouska stínu a lehce do kopce. Ta hezká vede zpět po cyklostezce podél Úpy, místy je tam stín stromů a je lehce z kopce.
 
 

Občerstvovačky jsou dvě. První v prostorách startu a cíle, ta je dobře zásobená. Druhá je v nejvzdálenějším místě a tam je to těžké. Malý stoleček, u kterého nestíhají dolévat. V prvním okruhu tam musím zastavit a chvíli na vodu čekat. Pak se běžecký peloton roztrhá a oni začnou stíhat, ale pro změnu jim dojdou kelímky. Vytáhnou tedy jakési plastové půldeckové panáky, což ve třicetistupňovém vedru výrazněji nepomůže. Zkrátka legrace.
Hned za druhou občerstvovačkou začíná hezký úsek směrem zpět, do kterého nabíháme přímo pod okny asi sedmipatrového paneláku.
Od druhého kola je mi jasné, že to dnes bude jen o dokončení se ctí, což znamená běžet relativně zvolna tak, abych nebyl nucen přejít do chůze. Teplo a vlhko berou síly. Při každé příležitosti si polévám hlavu.
 
 
Čtvrté kolo je poněkud dramatické. V "ošklivém" úseku mě několikrát míjejí houkající sanitky, v "hezkém" pak asi tytéž sanitky zablokovaly cyklostezku a já je dvakrát musel obíhat trávou, když do nich nakládali zkolabované kolegy běžce. Horko je potvora.
Soustředím se jen na udržení tempa a současně si hlídám, aby mi tepy moc nešly přes 165. Nemá smysl to hrotit, výsledný čas beztak bude jen průměrný.
Hotovo, mám to za sebou, Trutnov dobyt. Dostávám pěknou medaili, dotankovávám tekutiny aspoň na minimální provozní úroveň a klušu k autu, tam se převlékám z nejhoršího a beru si telefon, abych nafotil Angelice finiš.
Ta dobíhá jako téměř vždy cca 15 minut po mě, spokojená s tím, že ji členitá okruhová trať bavila.

Angelika finišující
 
 
 

Trutnov sice vypadá jako docela sympatické městečko, přesto se tam ale moc nezdržujeme a krátce po doběhu vyrážíme zpět na Prahu. Celkem nepřekvapí, že nás na dálnici chytne pořádná bouřka a přívalový déšť, díky kterému musíme chvílemi jet takřka krokem. Jako kdyby takhle nemohlo sprchnout o tři hodiny dřív v Trutnově...