čtvrtek 24. května 2018

Kterak pražští chrti loupili v Zelenči

Začíná se nám blýskat na lepší časy. Po fenomenálním vítězství na Procházce se psy jsme se zúčastnili dalšího těžkého a významného závodu, a vůbec jsme si nevedli špatně.
Zelenečský Běh pro zdraví pořádá Spolek rodičů a přátel ZŠ a MŠ Zeleneč. Jedná se o velkolepou akci, kde spolu již posedmé poměřily síly největší osobnosti běžecké scény této třítisícové obce.

Pravda, nejsme místňáci, jsme z dva kilometry daleké Prahy, ale jelikož na cyklostezkách v zelenečských polích zhruba obden trénujeme, tak místní jistě pochopí, když odvezeme nejcennější kovy.
Na muže zde čekají dva okruhy o celkové délce 4,8km, ženy si dají jen jeden, tedy 2,4km. Angelika brblá, že kvůli dvěma kilometrům nemá smysl obouvat běžecké boty, tak aspoň běžíme na start a zpět, což nám dá šest kilometrů navíc.
Na start dobíháme v době, kdy končí závody dětí na kratších distancích a rozdávají se medaile. Do startu máme zhruba půlhodinu.
Organizátoři se rozhodli pro maximální časovou efektivitu a starty naplánovali takto: na dospěláckou trat vyrazí nejprve ženy, počkáme až odběhnou zhruba polovinu svého jednoho okruhu a následně vyrazíme my, muži, na své dva okruhy. Takže tentokrát nemohu Angelice nafotit finiš jak jsme zvyklí.
Angelika na startu
 Angelika startující

Holky krouží zhruba pět minut, když se na start řadíme my, muži. Prohlížím si soupeře a v duchu přehodnocuji své šance na vítězství. Žádní pupkatí tatíci, samí šlachovití, závody ošlehaní borci. Bude to boj.
To se potvrzuje krátce po startu. První kilometr za 4:11 a čelo závodu se mi přesto vzdaluje. Takhle by to nešlo přátelé, bude třeba zvolnit. Však vy to také neudržíte a odpadnete. Zvolňuji na 4:20, ale čelo ne, pořád se lehce vzdaluje. Pohybuji se v miniskupince tří běžců a toto zřejmě budou lidé, se kterými reálně poměřím síly.
Náběh do druhého kola. Boj s jedničkou.

Druhé kolo je o snaze udržet alespoň těch 4:20, v tomto tempu se opravdu běžně nepohybuji, takže plíce dostávají zabrat. Nakonec se mi daří dostat nejbližší soupeře za záda, v závěrečném stoupání k cíli mě však jeden přeci jen předjede.
Dobíhám s úsměvem, ale s tepovkou v oblacích a totálně zahlcenými plícemi. Tento okruh znám doslova jako své boty, běžel jsem tu více než tisíckrát, ale asi nikdy takhle rychle. Vychládám, potím se, doplňuji tekutiny.
Angelika je se svým výkonem také spokojená, v těžké konkurenci se umístila pátá, což se nepodaří každý den.
Sice je nám jasné, že nám stupně vítězů těsně unikly, přesto se rozhodneme počkat i na vyhlašovací ceremoniál. Vzdáme čest místním borcům, však se s nimi často potkáváme na jednom asfaltu.
Diplom a drobné ceny nakonec dostává prvních šest mezi muži i mezi ženami, takže si i my užijeme krátký moment slávy.
Na závěr nezbývá než konstatovat, že tým www.prostebeham.cz v Zelenči zanechal nesmazatelnou stopu, pobral ceny, hodil baťůžek na záda, odklusal zpět k domovu a těší se na příští rok, kdy jistě nezůstane pod stupni vítězů.


DETAILY BĚHU

neděle 6. května 2018

Jak jsem (asi) zase něco vyhrál, psu navzdory.

Po velmi nevydařeném maratonu v Linci přišel čas spravit si chuť (nikoliv sebevědomí, to je nabourané dál) nějakým drobným úspěchem, a co je k tomu vhodnější než nesoutěžní RunCzech Procházka se psy?
Já a Ejmy. Pozorný čtenář si všimne psa ve vaně v pozadí.
Před pěti lety jsem zde slavil své první velké vítězství a proč se nepokusit o obhajobu, že?
Pravda, tehdy to bylo z několika důvodů snazší. Měl jsem k dispozici zdatnou tahounku labradorku Báru, která se, jak je tomuto plemenu vlastní, ochotně účastnila čehokoliv, co si pošahaní páníčci usmysleli. Takže ač s vodítkem na klasickém obojku, což jí dusilo, tak celé čtyři kilometry usilovně táhla, dokud mě nedotáhla do cíle. Bára je už ale stará paní která chce svůj klid, a já si tedy, vlastního psa nemaje, pro účely závodu musel od rodičů půjčit mladou borderkólii Ejmy.
Druhým rozdílem je, že tehdy se konala skutečně jen nesoutěžní procházka, zatímco letos organizátoři nachystali současně s procházkou i canicrossový závod, což přitáhlo účast skutečných běžců a skutečných běžpsů.
Díky účasti na procházce jsme si s Angelikou aspoň mohli prošmejdit maratonské Expo, což jsem využil k lehké obnově už dost obnošeného běžeckého šatníku.
Půl hodiny před startem jsem od rodičů nafasoval mladou spoluběžkyni a šlo se na start.
A už na startu se začala projevovat největší slabina našeho běžeckého týmu. Samozřejmě nechci na nikoho vyloženě poukazovat, ale šlo o psa. Borderkólie není labrador. Labrador je takové velké šťastné tele, které jde nadšeně kamkoliv s kýmkoliv o kom má pocit, že ho zná. Borderka je o dost svéhlavější plemeno s vlastními názory Za pána považuje mého tátu, mě bere jako příležitostnou vítanou návštěvu, ale nic víc.
Před páskou soutěžní canicross, za páskou nesoutěžní procházka. Ejmy hledá pána.
Z toho vyplývá, že jakmile vlezeme do startovního koridoru, Ejmy se začne ustaraně rozhlížet kde že je pán a proč jsem tam s ní jen já. Tohle bude těžké. Canicrossoví psi v přední části natěšeně štěkají v očekávání závodu, Ejmy upírá pohled za bariéry kde tuší pána a dění jí nezajímá. Snažím se jí vysvětlit že poběžíme, ale nevnímá.
Startujeme.
Ejmy nechce na trať, chce k pánovi.

Pokus o ostrý start
Vybíháme. Procházkáře ihned nechávám za sebou a prodírám se pomalejšími závodníky. Ejmy je dost překvapená že je mezi tolika psy a zpočátku se ochotně drží u mě. Jakmile ale opustíme brány Výstaviště a běžíme Stromovkou, dochází jí že pán zůstal kdesi vzadu a trvá na tom, že na něj počkáme. To ne holka, tohle je závod.
Táhnu jí vpřed. Neprotestuje, ale také nepomáhá. Klasická taktika pasivního odporu. Chvilkami se neochotně drží u nohy, častěji je ale za mnou a nechá se táhnout lehce napnutým vodítkem. Co chvilku se ohlíží a dává najevo, že jsme nekompletní.
Jdu na to psychologicky a promlouvám jí do duše. "Koukej, ostatní psi taky běží", "Ještě kilometr a bude občerstvovačka", "Teď hezky běžíš, vydrž to". Nevěří mi. Pořád dává najevo, že jsme v pohybu nesprávným směrem a že s tím nesouhlasí. Počáteční tempo pěti minut na kilometr klesá na šest. Kdybych ji nesl, asi bych byl rychlejší.
Překvapivý zlom přichází v polovině trati. Ejmy vycítí, že se stáčíme správným směrem a vracíme se, takže přestává vzdorovat a běží skoro ochotně. Stejně ale dává najevo, že ji to moc nebaví a že je tu z povinnosti.  
Blížíme se k občerstvovací stanici, Ejmy si lízne se dvou misek, já si beru nabízenou láhev sladké minerálky, ale pít nepotřebuji. Pokračujeme krásnou jarní Stromovkou dál k Výstavišti a já se stále snažím namotivovat pozitivními řečmi otráveně se tvářícího psa. Míjíme boční bránu Výstaviště, kterou jsme po startu vběhli do Stromovky a zbývá poslední půlkilometr k hlavní bráně a do cíle. Ejmy slyší ruch z Výstaviště, který zná, a běží o něco ochotněji.

 
Probíháme cílem, hodně za rychlými canicrossaři, ale také hodně před procházkáři, takže coby zřejmě první doběhnuvší bez čipu upoutám pozornost komentátorky a musím se chvíli věnovat médiím. To už znám, před pěti lety to bylo stejné.

Konečně Ejmy osvobozuji z vodítka
Během rozhovoru Ejmy objevuje za bariérou svého regulérního pána a dělá vše proto, aby se k němu dostala. Pouštím ji z vodítka, načež se pokouší bariéru nejdřív podlézt, potom přeskočit, obojí neúspěšně, tak ji zvedám přendavám ručně. Je štěstím bez sebe že to má za sebou.
Chcete-li vyhrát v canicrossu, musíte být zdatný běžec a mít běhavého psa. Nejsou-li tyto podmínky splněny, stále ještě můžete vyhrát aspoň Procházku se psy, pokud psa dostatečně přesvědčivě přemlouváte.


DETAILY BĚHU