O Linci, plánech od piva, rychlém Reinhardovi a špatných rozhodnutích

Nebudeme si nic nalhávat, tenhle závod pro mě mohl dopadnout i lépe. Přesněji řečeno, moc se mi nepovedl. Vlastně vůbec. A mohu si za to sám.

Začalo to docela nevinně. Sedíme s Jirkou Skřečkem u piva, probíráme budoucí plány a on že jede v dubnu na maraton do Lince. Mě, jak víte, k těmto věcem není třeba příliš přemlouvat. Běžel jsem už
Linec? Neběžel. Mám už naplánovaný jarní maraton? Nemám. Mám už něco v dubnu? Nemám. OK, tak se tam uvidíme.
Ani příprava nebyla úplně špatná, aspoň tedy na mé poměry. Několik dlouhých běhů na úrovni půlmaratonu, tři týdny před startem zcela v pohodě odběhnutá testovací třicítka, za březen 250 kilometrů. Jenže to ještě byly teploty kolem deseti stupňů. V týdnu před závodem se začalo oteplovat a předpověď ukazovala, že nejteplejší bude právě závodní neděle. To se nehodí.
Cesta do Lince proběhla v pohodě, v sobotu po obědě už jsme si v místní sportovní hale vyzvedávali startovní čísla. Pak ubytování v hotelu na půl cesty mezi startem a cílem, a procházka do centra s cílem najít příjemnou hospůdku na večer. Hospůdka se také podařila, navzdory přetížené pomalé obsluze jsme s Jirkou a jeho kamarádkou Hankou příjemně poseděli u několika pivek, což jsem pak s Angelikou zakončil ještě jedním na hotelu pro lepší usínání.

Ráno vše vypadalo optimisticky. Obloha zatažená, před hotelem celkem chladno. Čekáme na Jirku, ale zdržel se ve frontě na záchod, tak jdeme na start bez něj. Start je na dálnici A7 protínající Linec. Respekt před pořadateli, uzavřít kvůli maratonu významnou dopravní tepnu je slušný výkon.

Pořád nevím jak tento závod pojmout. Chytit se vodiče? Zkusit to sám na slušný výkon? Zkusit si maraton jen tak na pohodu? Nakonec to za mě řeší osud a řeší to špatně. Kousek přede mě si stoupá vodič na 3 hodiny 45 minut. Kdybych se ho udržel, byl by to výkon na hranici mého osobáku. OK, zkusím to. Mezitím vylézá sluníčko a začíná pěkně připalovat.
Startuje se včas, na opozdilce se nečeká. Vybíháme. Přebíháme Dunaj a první dva kilometry vedou po dálnici směrem na sever, na Prahu. Sbíháme z dálnice dolů do ulic a běžíme novější částí města zpět k Dunaji. Na trati je pořád ještě dost těsno. Vodič se neloudá, podle mých hodinek běží dokonce zbytečně rychle. Jednu chvíli se mu dostávám těsně za záda a vidím že se jmenuje Reinhard. Jsme někde za pátým kilometrem, držím se ho bez potíží, ale mám dost pochybnosti, zda tímhle tempem zvládnu maraton. Tak nějak doufám že zvolní.
Přebíháme Dunaj a dostáváme se do centra. Tam je druhá občerstvovačka. Myslím na dodržování pitného režimu. Vždy si beru půllitrovou láhev vody, větší část vypiji, zbytek si liji na hlavu.

Těsně před startem. Za námi s vlaječkou Reinhard, má zkáza.

Mám nepříjemný pocit, že nám to s Reinhardem nebude klapat. Asi bych ho dokázal stíhat poměrně dlouho, ale nakonec by mě určitě uštval. Na dvanáctém kilometru mu dávám sbohem a snažím se zvolnit. A zde se projevuje jedna z mých slabin - neumím si regulovat tempo. I když si Reinharda nechávám odběhnout, zvolňuji jen velmi lehce, ne tak, aby se mi tepovka vrátila do trvale udržitelných mezí.

Probíháme méně záživnou, industriální částí města a obloukem se vracíme zpět do centra, kde nám kulisy dělají obchodní domy a starší zástavba ve stylu Vinohrad či Vršovic. Teplota stoupá. Blížíme se polovině závodu, těsně před půlmaratonskou metou my maratonci odbočíme, zatímco půlmaratonci pokračují rovně do cíle na Hauptplatz. Řada se jich tam nedostane, zhruba od osmnáctého kilometru nám kulisy dotvářejí houkající sanitky a popadaní běžci, běžná to kulisa vytrvalostní masovky po prudkém oteplení.

Já sice zatím nekolabuji, ale jasně cítím, že dobré to nebude. Drobnou úlevu přináší oblačnost, která se objevuje zhruba v době, kdy vbíhám do druhé poloviny.
Běžím kolem hospody, kde jsme popíjeli. Jo, to ještě bylo dobře. Užíval sis, tak teď bojuj.

Ještě si to neuvědomuji, ale už je rozhodnuto. První polovinu maratonu jsem odběhl tempem, kterým bych v těchto podmínkách měl běžet půlmaraton. Na druhou polovinu v těle nezbyly zdroje, čímž mám na mysli především minerály. V první polovině jsem je spolehlivě vypotil a teď není kde brát. Vlastní zásoby nemám, a na občerstvovacích stanicích je čistá voda, ionťák, cola a banány. Jedu na vodě a banánech, což je asi chyba, ionťák by pravděpodobně pomohl.
Zuby nehty se držím v běhu. Snažím se nemyslet na prázdnou nádrž. Večer je fotbal, hraje Sparta. Mysli na Spartu, bojuj jako Sparťan!
Kolem pětadvacátého kilometru se smiřuji s faktem, že brzy bude nutné začít chodit. Je to zhruba v době, kdy v protisměru potkávám Angeliku. Máváme si, vypadá dobře a svěže. Zároveň vidím, že na ni mám sotva tři kilometry náskok, což je méně než bych čekal. Jde jí to.
Je to tu. Od sedmadvacátého kilometru zařazuji chodecké vložky. Je to zvláštní situace. Nohy jsou v pořádku, hlava by chtěla, ale tělo formou slabosti a tepovky v oblacích hlásí, že má problém.
Co se zbylými patnáct kilometry? Běžecké úseky se zkracují, chodecké prodlužují. Zdvořile odmítám výzvy šťastnějších běžců, ať se za ně zavěsím. Omluvně se usmívám na povzbuzující diváky kolem trati. Fakt to nejde. Kdyby za koukání na mě platili, vracel bych vstupné. Od osmatřicátého kilometru se k pokusům o běh přidávají náběhy na křeče do třísel a lýtek a motání hlavy. Ale nejsem v tom sám, zdravotníci na trati mají práce dost a já se snažím nestát se dalším z jejich klientů.

Cílem se propotácím v čase 4:19, zhruba půl hodiny poté, kdy jsem to měl v plánu. Finišerskou medaili si beru se smutným úšklebkem. Do ruky láhev vody, kolikátou už dnes? Hledám si místo, kde bych se mohl zhroutit a počkat na Angeliku, která nemůže být moc daleko za mnou. Je chytřejší než já, takže ten závod jistě takhle neprokoučovala. Pořadatelé se mě snaží vyhnat z prostor cíle do zázemí, ale jsem ve stavu, že je úplně klidně ignoruji. Hned za cílovou čárou mají zaparkovanou dodávku s časomírou, sedám si na dlažbu a opírám se zády o zadní kolo. Otevírám láhev s vodou co mi dali. Je perlivá. Trochu si loknu. Dělá se mi špatně. Začínám si zvracet mezi boty. Dost mě to překvapuje, to se mi běžně nestává. Zvracím spoustu vody a malé kousky banánu. Sotva přestanu, finišuje Angelika. Nemám sílu zvednout mobil a fotit. Vidím, že mě hledá. Mávám na ní, ať si mě jde zvednout, ale nevidí mě, u země mě nečeká, většinou bývám výš. Pokračuje do zázemí. Nezbývá mi, než se zvednout a potácet se za ní. Má radost, zlepšila si osobák. Blahopřeju jí a jdeme směrem k hotelu. Cestou si zvracecí scénku pro velký úspěch ještě jednou zopakuji, tentokrát na lavičce.

Nahlíženo s odstupem šlo o klasickou ztrátu iontů v těle a dehydrataci. Vypotil jsem spoustu minerálů, nijak jsem je nedoplňoval, protože podávali čistou vodu a ne minerálku, a tělo přestalo být schopné další vodu vstřebávat, ta se jen hromadila v žaludku a nešla do krve.
Příště musím být chytřejší. "Přizpůsobit rychlost jízdy stavu vozovky" a hlavně nedoplňovat jen vodu, ale i minerály. Ale co myslíte, poučím se?

DETAILY BĚHU