Lanzarote fotodokumentačně

Loni touto dobou jsme na Kanárských ostrovech běželi Tenerife a v duchu pravidla "každý rok aspoň jeden ostrov" jsme si letos naplánovali Lanzarote. Po smutných zkušenostech s během v teple a vlhku právě z loňského Tenerife a z letošní Andalusie už dřív padlo rozhodnutí, že si tento závod jen tak odklušu Angelice po boku a budu jí dělat společnost. Koneckonců rychlý už jsem letos párkrát byl a Lanzarote mohu s čistým svědomím pojmout jako pohodový zavírák sezóny.

Můžeme se na to podívat i jinak: kvůli mé nemoci Angelika v září běžela beze mě Běchovice, já pak kvůli její nemoci bez ní půlmaraton v Paříži, tak tenhle závod poběžíme spolu a budeme se navzájem hlídat.
Nakonec se ukazuje, že obavy z tropického klimatu byly zbytečné. Teplo a dusno se nekoná. Svižně fouká od severu, takže celou trasu máme protivítr, teplota je tak 18-20 stupňů a během závodu se střídá sluníčko, oblačno i dešťové přeháňky. Kdybych závod běžel svým tempem, asi by z toho byl celkem průměrný výkon, ani výborný čas, ani tragédie.

Čekáme na autobus

Z hlediska logistiky má tento závod mou nejméně oblíbenou formu: centrum je v místě cíle, odkud nás autobusy odvezou 21km daleko na start a my z něj musíme zpátky běžmo. Ty cesty autobusem proti směru běhu mi nedělají psychicky dobře, ale tohle je jen půlmaraton a navíc ho poběžím pomalu, takže jsem celkem v klidu.

Vstávali jsme dost brzy, snídali jsme už dávno a na startu se ještě dlouho čeká, tak si dáváme druhou pozdní snídani. Počasí je spíš aprílové než prosincové, sluníčko střídají deštíky, což dělá pěkné duhy. 

Konečně vybíháme. Dle plánu jsem krok za Angelikou aby neměla pocit že jí honím. Velmi uvolněné tempo mi aspoň dává možnost věnovat se koukání po okolí a focení.

Začátek vede po promenádě podél pláží. Hned na druhém kilometru ale probíháme kolem začátku ranveje hlavního lanzarotského letiště. Bohužel zrovna přistává jen malé vrtulové letadlo, těšil jsem se na něco většího.

Trasa v první polovině nabízí na jedné straně krásné výhledy na pláže i oceán, na druhé straně většinou na dovolenkářské apartmány a hospůdky. Ty jsou takhle dopoledne naštěstí většinou zavřené, takže nemusíme odolávat pokušení. 

Občas se od pláží dostaneme do města, kde je zajímavé sledovat tropickou vánoční výzdobu. 
Počasí si s námi hezky pohrává, v jednu chvíli běžíme proti pořádnému deštíku a neustále proti větru. 
Trasa je dobře zajištěná, na občerstvovačkách je voda i ionťák, přičemž voda je v plastových lahvích. To je ideální řešení, dnes se však už moc nenosí. 

Ve druhé polovině probíháme industriální oblastí. Pláže střídají nákladní přístavy a velké haly, místo promenády běžíme po širokých silnicích. Netrvá to však dlouho, blížíme se k cíli a ten je také v plážové oblasti.

Posledních pár kilometrů už je vyloženě městských. Pro mě je trochu svátek blížit se do cíle v naprosté fyzické pohodě. Jindy je to vždy jeden ze dvou typických scénářů: buď lapám po dechu ve snaze ještě zrychlit a stáhnout pár vteřin, nebo rezignovaně ťapu po nepovedeném závodu a jsem rád že žiji.

První dva Kanárské ostrovy tedy máme za sebou, dva (hlavní) ještě zbývají. Pořád je kam cestovat, pořád je co objevovat, pořád jsou tu tratě k probíhání.

Sóloběh podzimní Paříží

Jet letos za běháním do Paříže, kterou jsme si už prosvištěli v rámci místního maratonu, vlastně vůbec nebylo v plánu. Jenže firma mě vyslala sdílet zkušenosti na zde se konající konferenci, což znamená příležitost. Přeci nepojedu jen tak, že?
V hledání závodů jsem po letech praxe už opravdu dobrý, takže netrvalo dlouho zjistit, že víkend před pracovní akcí se na kraji Paříže koná půlmaraton vincenneským parkem, Semi Marathon du Bois de Vincennes.

V počátečním nadšení z objevu nového závodu ve vhodném termínu jsem zcela vytěsnil jednu komplikaci. Francouzi, stejně jako Italové, po cizincích na závodech vyžadují potvrzení od lékaře, že je dotyčný schopen absolvovat běžecký závod. Jelikož se považuji za slušně zdravého člověka a má praktická lékařka mě v podstatě nezná, obstarávání tohoto potvrzení se proměnilo v malé dobrodružství spojené s návštěvou kardiologie, protože "...aspoň to srdce přeci prověřit musíme". Nakonec jsem si potvrzení přeci jen odnesl, na rozdíl od Angeliky, které lékařka potvrzení kvůli její anamnéze vystavit kategoricky odmítla. Angelika se tímto pro Paříž proměnila v nezávodní turistický doprovod. Alespoň jsme tím srovnali skóre, protože já jsem pár týdnů předtím kvůli těžší rýmičce nebo lehčímu covidu musel pro změnu oželet tradiční Běchovice.

V neděli brzy ráno tedy jdeme na linku č. 1 pařížského metra a vystupujeme na konečné u zámku Vincennes. Nemusíme se bát že bychom na start netrefili, metro je na konečné obsazeno v podstatě výhradně běžci, takže jdeme s davem.
Nejde o úplně malou akci, závodu se účastní kolem pěti tisíc běžců. Navzdory tomu odbavení proběhne celkem rychle na rozdíl od fronty za záchod, která postupuje jen velmi zvolna.

Pak se rozloučím s Angelikou a mířím do koridoru. Start má být v 9:30, ale z neznámého důvodu se ho dočkáme až asi o 15 minut později. On ten důvod je asi známý, protože organizátoři neustále něco povídají do mikrofonu, ale francouzsky neumím a jinak se tu nemluví.
Konečně běžíme. Vincenneský lesík je taková větší Stromovka. O dost větší, víc než desetkrát. Půlmaraton se tu tedy dá zaběhnout zcela pohodlně aniž by se kroužilo dokola. Povrchově jde o běh na hladkém silničním asfaltu, hrubém parkovém asfaltu, místy je povrch přírodní, ale to jen výjimečně.

Do závodu jdu bez očekávání. Rychlý jsem už letos byl a navíc se nechci úplně vyřídit, v týdnu budu muset intelektuálně fungovat. Běžím si tedy takový svižný komfort. Parkový běh má tu nevýhodu, že není moc na co koukat. Kolem jsou povětšinou jen stromy, sem tam rybníček, socha, fontána a jiná parková architektura.

Co pět kilometrů je občerstvovací stanice, na ní je však k pití jen čistá voda. Škoda, uvítal bych ioňťák. Zato je tam dost zobání k jídlu, ale to na půlmaratonu nepotřebuji, tak se tím nezdržuji.
Běží se mi dobře. Je chladno, já jsem nepřepálil start a trať je v podstatě bez převýšení, což jsou tři základy úspěchu.

Běh tak ubíhá poměrně nevzrušivě. Já s uspokojením sleduji lehce narůstající tempo a to aniž bych se o něj nějak snažil. Nechávám tělo ať si závod řídí samo. Asi kilometr před koncem proběhne má jediná interakce s ostatními běžci, když mě při přebíhání pozdraví jiná běžkyně, Češka. Všimla si běchovického trička. Pak s ní ještě prohodím pár slov v cíli.

Do finiše

S Angelikou jsme si tentokrát vyměnili role, obvykle já fotím její finiš, nyní je to naopak.
Cílem probíhám s pocitem dobře odvedené práce. Další půlmaratonská čárka na hezkém místě, čas slušný, odběhnuto bez krize, navíc cestu a ubytování mi zafinancoval zaměstnavatel. Co víc si lze přát, že?

Severský dvojzávod, část druhá, finské Espoo

Po povedeném závodě v estonském Talinnu na místě ještě pár dní zůstáváme a věnujeme se regeneraci a turistice. Důvod je jasný, Talinn je zajímavější než přes záliv ležící Finsko a také provozně levnější. Do Finska se tedy přesouváme až ve čtvrtek, dva dny před druhým závodem a to pochopitelně lodí, jinak to smysl nedává.

Finský závod se koná v Espoo, které s Helsinkami tvoří jakési dvojměstí, něco jako u nás Brandýs nad Labem a Stará Boleslav, nebo Liberec a Jablonec. Podobně jako mezi Libercem a Jabloncem jezdí tramvaj, tak mezi Helsinkami a Espoo jezdí metro.
Espoo je jistě báječné místo pro život, turisticky ale moc nenabízí, nepočítáte-li nekonečné parky, cyklostezky a dlouhatánské pobřeží se spoustou malých zálivů. Civilizace zde má podobu moderních skleněno-betonových staveb a nákupních center. Finsko vůbec působí dojmem že je vymyšlené tak, aby místní museli co nejméně chodit ven, pokud nechtějí.
Hotel kde bydlíme nabízí zápůjčku kol zdarma, což rádi využíváme, i když jsou tedy poněkud za trest. Těžká, bez přehazovačky, brždění šlápnutím dozadu... i tak si na nich ale dáme okruh okolím spojený s vyzvednutím startovních čísel.

Akce se jmenuje Rantamaraton, přičemž ranta je finsky břeh či pobřeží. My se pochopitelně chystáme na poloviční distanci. Na rozdíl od Talinnu, kde jsem byl předem rozhodnutý zabojovat o dobrý čas pokud se na to budu cítit, tady vím předem že pojedu na půl plynu. Tělo je stále trochu v únavě a trať ani není nejvhodnější pro vyloženě tempové pojetí.
Start je krátce po obědě a z hotelu to tam máme asi tři kilometry, ideální distance pro pomalé kolo.

Stejný nápad jako my tu dostala spousta lidí a většina přijela na o dost lepších kolech, takže se moc nemusíme bát že by ta naše třeba zmizela.

Start a cíl jsou v místní čtvrti Otaniemi, start na hlavní silnici vedle sportovišť, cíl na atletickém oválu.

Počasí máme příjemné, není to chlad vhodný pro ostrý běh, ale máme kolem 20 stupňů, polojasno, svěží větřík. Ideální pro poznávací proběhnutí.

Trasa závodu

Startujeme. Dle předchozího plánu nasazuji volné tempo kolem 5:30 a nikam nespěchám. Trasa je vedená tak, aby co nejméně narušovala chod města, většinou jsme tedy na cyklostezkách, chodnících či přírodních pěšinách. Silnice je tu jen naprosté minimum.
Náš start je čistě jen pro půlmaratonce, maratonci jsou na trati již přes dvě hodiny. Po několika kilometrech se ukáže nevýhoda tohoto způsobu organizace závodu. Dobíháme maratonskou skupinku kolem vodiče na pět hodin a je dost problém se na úzké stezce dostat před ní. Unavení maratonci nemají moc snahy uhýbat a nás, o dost rychlejších půlmaratonců, je opravdu hodně. Naštěstí nespěchám a zdržení mi vůbec nevadí. 
Angelika si také běží celkem na volno, takže u toho fotí.

První, méně zajímavá třetina trasy vede vnitrozemím po cyklostezkách podél dálnice směrem k moři. V této části není až tak moc na co koukat, ale na základě studia trasy vím, že přijdou hezčí úseky.
Podél moře to je opravdu luxus. Fjordy, jachty, honosné vily, komfortní pěšiny, ať už asfaltové či přírodní, zkrátka finská Riviéra.

Poslední třetina vede opět po cyklostezkách podél dálnice, a zajímavé na ní je to, že vede přes několik ostrůvků, které tvoří hranici mezi Helsinkami a Espoo. Na posledním z nich je dokonce stanice metra. Kouzelné.

Poslední kilometr je na sever do Otaniemi, běžíme zase mezi prosklenými výškovými budovami a silnicemi. Probíháme místy kde byl start, cíl je jen o pár metrů dál na oválu.
Cílem probíhám v pohodě. Ke konci závodu jsem ještě jaksi samovolně zrychloval, cítil jsem, že tělo je v klidu. Pak už jen obvyklý scénář převzít medaili, pobrat co mi nabízejí, trochu se napít a fofrem do úschovy pro batoh s mobilem, abych mohl nafotit Angeliku.
Ta dobíhá nedlouho po mě, nakonec to nepojala až tak odpočinkově jako já.

Tím úspěšně završujeme svou dvojzávodní dovolenou na dalekém severu. Zbývá už jen hodit na sebe teplákovky a zpět na hotel, zítra nám dovolená končí a vracíme se domů.

Severský dvojzávod, část první, povedené Estonsko

Kam musí teplotně senzitivní běžec mého typu, když chce napravit silně nepodařený závod z července na španělské riviéře? Přeci na sever!

Svůj dvojvíkendový dvojboj Estonsko-Finsko začínáme budíčkem ve 4:30, po kterém následuje únavný přesun autobus-metro-autobus-letadlo-vlak-tramvaj-trajekt přes Helsinky až na hotel v Talinnu. Kupodivu všechno klape přesně podle plánu, ještěže máme ty moderní technologie, s nimi je radost plánovat. V hotelu jen odhodíme kufry a jdeme si vyzvednout startovní čísla.

Pak už jen rychlá večeře a rovnou spát, byl to dlouhý den a start je už nazítří v devět ráno. Počasí na závod vychází přímo ideálně, má být 14-18 stupňů a pod mrakem. To by mi mělo vyhovovat, jsem však plný pochybností. Přes prázdniny jsem toho naběhal méně než obvykle, upřednostňoval jsem kolo, zvlášť v srpnových vedrech. Ale je to jedno, rekordy trhat nehodlám.

Na hotelovou snídani je moc brzy, tak posnídáme z dovezených zásob a jdeme na start. Zde Estoncům vše klape jak má, sotva se začneme rozhlížet kde že je ta startovní čára, ozve se "start není tady na náměstí, musíte na něj parkem přes kopec". Tak jdeme s ostatními parkem přes kopec a opravdu, je tam.

Dle očekávaného doběhového času mám rychlejší startovní koridor než Angelika, ale jdu s ní do jejího. Praxe říká, že mi pomalejší start svědčí, a být mezi pomalejšími je ideální způsob jak nepřepálit začátek.  Nechci nic podcenit, a tak se alespoň symbolicky účastním i hromadné rozcvičky pár minut před výběhem.
Vybíháme. První metry jsou z kopce, dál je trať téměř dokonale rovinatá. S výjimkou prostoru startu a cíle si opravdu nevybavuji jediný moment, kdy bych vnímal nějaké stoupání či klesání. Začínám opravdu zvolna, ale nevadí mi to. Vím, že když ovládnu hlavu aby nehnala tělo, tak tělo si po dvou či třech kilometrech samo řekne, že ho ti okolo štvou a že by se mělo před ně.

Trať je vlastně docela zábavná. Centrum Talinnu je maličké a my startujeme na jeho okraji, závod vede sídlišti širšího centra a periferiemi. Organizátoři byli zjevně pod tlakem, aby uzavírky ulic byly v co nejmenší míře a co nejkratší, takže kdekoliv to jde, běžíme po chodníku nebo po cyklostezce podél silnice. Když už musíme přes silnici, pořadatel v roli dopravního policisty zastavuje auta a pouští je po jednom, kdykoliv to mezera mezi běžci umožňuje.

Výše uvedený způsob vedení trasy způsobuje, že je trať poměrně členitá. Přes obrubníky, přes ostrůvky ve křižovatkách, pořád se něco děje. Ale to mi nevadí, aspoň je to zábavné.
Občerstvovačky mě trochu štvou. Je jich sice rozumné množství, jsou dlouhé a je na nich voda i ionťák jak to mám rád, je to ale v malých plastových kelímcích. Pokaždé tedy potřebuji tři až čtyři abych do sebe dostal rozumné množství tekutin, což zdržuje a musím do chůze.

Průběžně si analyzuji jak se mi daří. Po pěti kilometrech konstatuji, že mi běh svědčí a nemusím s dělat moc velké starosti. Vypínám tedy mozek a nechávám tělo ať si dělá co chce, zkušené je koneckonců dost. Po deseti kilometrech shledávám, že je pořád dobře a že pokud se něco nepokazí, mohlo by to dopadnout docela fajn.

Trasa hezky kombinuje městskou zástavbu, jako je vilová čtvrť, sídliště, nebo výpadovky z města s obchodními centry kolem, a přírodní scenérie, jako je lesopark přilehlý k zoo nebo pobřežní promenáda. Na posledních třech kilometrech se opět začínáme vracet k centru, čili do klasické městské zástavby.

Zde také zjišťuji, že bych si mohl zaběhnout docela dobrý čas. Stále drobně zrychluji a tempo pár kilometrů před koncem začíná čtyřkou, což je v posledních letech nevídaná situace. V dálce přede mnou je vodič na 1:45, toho také na závodech moc často nepotkávám. Teď už opět zapojuji mozek a zkouším se tomu vodiči bezpečně přiblížit.

Nakonec se mi to podaří. Pár set metrů před cílem při běhu po chodníku podél rušné silnice poblíž talinnského hlavního nádraží předbíhám vodiče na 1:45 a jeho drobnou skupinku. Do cíle je to už jen kousek, tak se jim ještě trochu pokouším vzdálit.
Odbočuji do cílové rovinky. Jak byl start z kopce, tak finiš je dost do kopce. Navíc pořadatelé udělali vyloženě zlomyslnost. Startovní brána není cílová brána, cílová brána je asi o 150 metrů dál stále do kopce. Ale co už, teď mi na pár krocích nesejde.
Mám to za sebou, výsledný čas 1:45:03 je nejlepší za posledních pár let. Hezky to kontrastuje s předchozím půlmaratonem, který byl s časem 2:10 a něco pro změnu nejhorší za posledních pár let.

Tak teď rychle přes park a kopec na Vabaduse väljak (Náměstí svobody) pro batoh s mobilem a pak zpět přes park a kopec do cíle zkusit nafotit Angelice finiš. Té závod také vyšel, pročež jsem ji o pár vteřin nestihl, ale nevadí.

První ze závodů naší balticko-skandinávské tour máme tedy za sebou. Před tím druhým máme nyní týden aktivního odpočinku formou courání po městě a poflakování v lázeňském hotelu, což je docela optimistický výhled.