sobota 23. září 2023

Severský dvojzávod, část druhá, finské Espoo

Po povedeném závodě v estonském Talinnu na místě ještě pár dní zůstáváme a věnujeme se regeneraci a turistice. Důvod je jasný, Talinn je zajímavější než přes záliv ležící Finsko a také provozně levnější. Do Finska se tedy přesouváme až ve čtvrtek, dva dny před druhým závodem a to pochopitelně lodí, jinak to smysl nedává.

Finský závod se koná v Espoo, které s Helsinkami tvoří jakési dvojměstí, něco jako u nás Brandýs nad Labem a Stará Boleslav, nebo Liberec a Jablonec. Podobně jako mezi Libercem a Jabloncem jezdí tramvaj, tak mezi Helsinkami a Espoo jezdí metro.
Espoo je jistě báječné místo pro život, turisticky ale moc nenabízí, nepočítáte-li nekonečné parky, cyklostezky a dlouhatánské pobřeží se spoustou malých zálivů. Civilizace zde má podobu moderních skleněno-betonových staveb a nákupních center. Finsko vůbec působí dojmem že je vymyšlené tak, aby místní museli co nejméně chodit ven, pokud nechtějí.
Hotel kde bydlíme nabízí zápůjčku kol zdarma, což rádi využíváme, i když jsou tedy poněkud za trest. Těžká, bez přehazovačky, brždění šlápnutím dozadu... i tak si na nich ale dáme okruh okolím spojený s vyzvednutím startovních čísel.

Akce se jmenuje Rantamaraton, přičemž ranta je finsky břeh či pobřeží. My se pochopitelně chystáme na poloviční distanci. Na rozdíl od Talinnu, kde jsem byl předem rozhodnutý zabojovat o dobrý čas pokud se na to budu cítit, tady vím předem že pojedu na půl plynu. Tělo je stále trochu v únavě a trať ani není nejvhodnější pro vyloženě tempové pojetí.
Start je krátce po obědě a z hotelu to tam máme asi tři kilometry, ideální distance pro pomalé kolo.
Stejný nápad jako my tu dostala spousta lidí a většina přijela na o dost lepších kolech, takže se moc nemusíme bát že by ta naše třeba zmizela.
Start a cíl jsou v místní čtvrti Otaniemi, start na hlavní silnici vedle sportovišť, cíl na atletickém oválu.
Počasí máme příjemné, není to chlad vhodný pro ostrý běh, ale máme kolem 20 stupňů, polojasno, svěží větřík. Ideální pro poznávací proběhnutí.
Trasa závodu
Startujeme. Dle předchozího plánu nasazuji volné tempo kolem 5:30 a nikam nespěchám. Trasa je vedená tak, aby co nejméně narušovala chod města, většinou jsme tedy na cyklostezkách, chodnících či přírodních pěšinách. Silnice je tu jen naprosté minimum.
Náš start je čistě jen pro půlmaratonce, maratonci jsou na trati již přes dvě hodiny. Po několika kilometrech se ukáže nevýhoda tohoto způsobu organizace závodu. Dobíháme maratonskou skupinku kolem vodiče na pět hodin a je dost problém se na úzké stezce dostat před ní. Unavení maratonci nemají moc snahy uhýbat a nás, o dost rychlejších půlmaratonců, je opravdu hodně. Naštěstí nespěchám a zdržení mi vůbec nevadí. 
Angelika si také běží celkem na volno, takže u toho fotí.
První, méně zajímavá třetina trasy vede vnitrozemím po cyklostezkách podél dálnice směrem k moři. V této části není až tak moc na co koukat, ale na základě studia trasy vím, že přijdou hezčí úseky.
Podél moře to je opravdu luxus. Fjordy, jachty, honosné vily, komfortní pěšiny, ať už asfaltové či přírodní, zkrátka finská Riviéra.
Poslední třetina vede opět po cyklostezkách podél dálnice, a zajímavé na ní je to, že vede přes několik ostrůvků, které tvoří hranici mezi Helsinkami a Espoo. Na posledním z nich je dokonce stanice metra. Kouzelné.
Poslední kilometr je na sever do Otaniemi, běžíme zase mezi prosklenými výškovými budovami a silnicemi. Probíháme místy kde byl start, cíl je jen o pár metrů dál na oválu.
Cílem probíhám v pohodě. Ke konci závodu jsem ještě jaksi samovolně zrychloval, cítil jsem, že tělo je v klidu. Pak už jen obvyklý scénář převzít medaili, pobrat co mi nabízejí, trochu se napít a fofrem do úschovy pro batoh s mobilem, abych mohl nafotit Angeliku.


Ta dobíhá nedlouho po mě, nakonec to nepojala až tak odpočinkově jako já.

Tím úspěšně završujeme svou dvojzávodní dovolenou na dalekém severu. Zbývá už jen hodit na sebe teplákovky a zpět na hotel, zítra nám dovolená končí a vracíme se domů.

středa 13. září 2023

Severský dvojzávod, část první, povedené Estonsko

Kam musí teplotně senzitivní běžec mého typu, když chce napravit silně nepodařený závod z července na španělské riviéře? Přeci na sever!

Svůj dvojvíkendový dvojboj Estonsko-Finsko začínáme budíčkem ve 4:30, po kterém následuje únavný přesun autobus-metro-autobus-letadlo-vlak-tramvaj-trajekt přes Helsinky až na hotel v Talinnu. Kupodivu všechno klape přesně podle plánu, ještěže máme ty moderní technologie, s nimi je radost plánovat. V hotelu jen odhodíme kufry a jdeme si vyzvednout startovní čísla.
Pak už jen rychlá večeře a rovnou spát, byl to dlouhý den a start je už nazítří v devět ráno. Počasí na závod vychází přímo ideálně, má být 14-18 stupňů a pod mrakem. To by mi mělo vyhovovat, jsem však plný pochybností. Přes prázdniny jsem toho naběhal méně než obvykle, upřednostňoval jsem kolo, zvlášť v srpnových vedrech. Ale je to jedno, rekordy trhat nehodlám.
Na hotelovou snídani je moc brzy, tak posnídáme z dovezených zásob a jdeme na start. Zde Estoncům vše klape jak má, sotva se začneme rozhlížet kde že je ta startovní čára, ozve se "start není tady na náměstí, musíte na něj parkem přes kopec". Tak jdeme s ostatními parkem přes kopec a opravdu, je tam.
Dle očekávaného doběhového času mám rychlejší startovní koridor než Angelika, ale jdu s ní do jejího. Praxe říká, že mi pomalejší start svědčí, a být mezi pomalejšími je ideální způsob jak nepřepálit začátek.  Nechci nic podcenit, a tak se alespoň symbolicky účastním i hromadné rozcvičky pár minut před výběhem.
Vybíháme. První metry jsou z kopce, dál je trať téměř dokonale rovinatá. S výjimkou prostoru startu a cíle si opravdu nevybavuji jediný moment, kdy bych vnímal nějaké stoupání či klesání. Začínám opravdu zvolna, ale nevadí mi to. Vím, že když ovládnu hlavu aby nehnala tělo, tak tělo si po dvou či třech kilometrech samo řekne, že ho ti okolo štvou a že by se mělo před ně.

Trať je vlastně docela zábavná. Centrum Talinnu je maličké a my startujeme na jeho okraji, závod vede sídlišti širšího centra a periferiemi. Organizátoři byli zjevně pod tlakem, aby uzavírky ulic byly v co nejmenší míře a co nejkratší, takže kdekoliv to jde, běžíme po chodníku nebo po cyklostezce podél silnice. Když už musíme přes silnici, pořadatel v roli dopravního policisty zastavuje auta a pouští je po jednom, kdykoliv to mezera mezi běžci umožňuje.
Výše uvedený způsob vedení trasy způsobuje, že je trať poměrně členitá. Přes obrubníky, přes ostrůvky ve křižovatkách, pořád se něco děje. Ale to mi nevadí, aspoň je to zábavné.
Občerstvovačky mě trochu štvou. Je jich sice rozumné množství, jsou dlouhé a je na nich voda i ionťák jak to mám rád, je to ale v malých plastových kelímcích. Pokaždé tedy potřebuji tři až čtyři abych do sebe dostal rozumné množství tekutin, což zdržuje a musím do chůze.
Průběžně si analyzuji jak se mi daří. Po pěti kilometrech konstatuji, že mi běh svědčí a nemusím s dělat moc velké starosti. Vypínám tedy mozek a nechávám tělo ať si dělá co chce, zkušené je koneckonců dost. Po deseti kilometrech shledávám, že je pořád dobře a že pokud se něco nepokazí, mohlo by to dopadnout docela fajn.
Trasa hezky kombinuje městskou zástavbu, jako je vilová čtvrť, sídliště, nebo výpadovky z města s obchodními centry kolem, a přírodní scenérie, jako je lesopark přilehlý k zoo nebo pobřežní promenáda. Na posledních třech kilometrech se opět začínáme vracet k centru, čili do klasické městské zástavby.
Zde také zjišťuji, že bych si mohl zaběhnout docela dobrý čas. Stále drobně zrychluji a tempo pár kilometrů před koncem začíná čtyřkou, což je v posledních letech nevídaná situace. V dálce přede mnou je vodič na 1:45, toho také na závodech moc často nepotkávám. Teď už opět zapojuji mozek a zkouším se tomu vodiči bezpečně přiblížit.
Nakonec se mi to podaří. Pár set metrů před cílem při běhu po chodníku podél rušné silnice poblíž talinnského hlavního nádraží předbíhám vodiče na 1:45 a jeho drobnou skupinku. Do cíle je to už jen kousek, tak se jim ještě trochu pokouším vzdálit.
Odbočuji do cílové rovinky. Jak byl start z kopce, tak finiš je dost do kopce. Navíc pořadatelé udělali vyloženě zlomyslnost. Startovní brána není cílová brána, cílová brána je asi o 150 metrů dál stále do kopce. Ale co už, teď mi na pár krocích nesejde.
Mám to za sebou, výsledný čas 1:45:03 je nejlepší za posledních pár let. Hezky to kontrastuje s předchozím půlmaratonem, který byl s časem 2:10 a něco pro změnu nejhorší za posledních pár let.
Tak teď rychle přes park a kopec na Vabaduse väljak (Náměstí svobody) pro batoh s mobilem a pak zpět přes park a kopec do cíle zkusit nafotit Angelice finiš. Té závod také vyšel, pročež jsem ji o pár vteřin nestihl, ale nevadí.

První ze závodů naší balticko-skandinávské tour máme tedy za sebou. Před tím druhým máme nyní týden aktivního odpočinku formou courání po městě a poflakování v lázeňském hotelu, což je docela optimistický výhled.

sobota 15. července 2023

Co by to bylo za dovolenou bez půlmaratonu...

Tak jasně, od počátku nám oběma bylo jasné že je to blbost. Půlmaratony běháme rádi, ale máme dost zkušeností na to abychom poznali, kdy na trati může jít o příjemný zážitek a kdy to bude těžká dřina bez šance na dobrý čas. Polovina července na pobřeží Andalusie rozhodně patří do té druhé kategorie.

Jenže víte jak to je: když musíš, tak musíš. Jsme tu na dovolené a ten závod tu je, tak na něj nelze nejít.
Náhoda to samozřejmě není. Že se v naší oblíbené dovolenkové oblasti Puerto del Rey - Garrucha - Vera koná Půlmaraton města Vera jsme zjistili už před pár lety, ale letos se skutečně povedlo skloubit termín dovolené s termínem konání závodu. Bláhově jsem si myslel, že když závod bude až v závěru črtnáctidenní dovolené, tak bude čas se aklimatizovat na náročné podmínky. Kdepak.
Počasí je tu vlastně docela příjemné. Těsně pod třiceti stupni, většinou lehce pofukuje, na koupání v moři nebo válení u bazénu ideální. Horší je, když se to našinec pokusí zkombinovat se sportovní aktivitou.

Už cesta z apartmánu na start nám dává pocítit, o čem to dnes bude. Jsou to asi tři kilometry, ale do areálu místního sportovního klubu docházíme pěkně zpocení. Start je v osm večer, ale vedro je pořád slušné a moc se to nezlepší.
Nafasujeme startovní čísla, trička a batůžek s dárky od sponzorů a snažíme se ještě se trochu zavodnit. Už pohled na ostatní závodníky dává tušit, že to dnes bude dřina. Tohle není klasická městská masovka, ale skutečně spíš sportovní událost primárně pro členy pořadatelského klubu, případně pro registrované sportovce z okolí.
Přesně úderem osmé vybíháme. Trať mám nastudovanou, tvoří ji dva ne úplně stejné okruhy, z nichž převážná část vede po promenádě podél pláží. Povrch je rozmanitý, převážně zámková dlažba, což nemám rád, částečně asfalt, trocha štěrku s pískem, případně dřevěný rošt položený na štěrku.
Opakuji si, že hlavně musím začít zvolna a držet tepy nízko, ale je to marné. Úvod je z kopce, takže jsem hloupě rychlý a i když se snažím zvolnit, stále je to nad plán.
Občerstvovacích stanic je naštěstí dost a jsou na nich půllitrové lahve, takže nedostatek vody nehrozí. Moc to ale nepomůže. Už když dobíhám na první, zhruba po dvou a půl kilometrech, jsem zcela promočený a výkon začíná celkem dřít. Nostalgicky vzpomínám na předchozí závod v polské Vratislavi, kde jsem byl zcela v pohodě při síle až do posledních metrů, byť tam mě zase trápilo něco jiného.
Dál se to vyvíjí dle očekávání. Sice se mi daří snížit tempo běhu na pouhý klus, ale na tepy to nemá vliv a s každým dalším kilometrem cítím, jak ze mě odchází síla. Silně mi to připomíná půlmaraton na Tenerife, který jsem si protrpěl úplně stejně.
Část trasy vede mimo oblast pláží mezi apartmánovými domy a hotely. Tam k zážitku ještě přispívá sálavé vedro z rozpálené silnice i z okolích domů. V prvním okruhu se mi ještě daří udržet se v pomalém běhu, ale je mi jasné, že druhý bude odchozený.
A skutečně to tak je. Druhý okruh už významně prokládám chodeckými vložkami. Jsem totálně promočený a bez síly. Asi by pomohlo kdyby k pití byla místo čisté vody minerální nebo kdyby bylo k dispozici něco slaného. Takhle se ze mě potem všechno vyplavilo a minerály chybí.
Postupně se smráká, den se překlápí v noc a jako by mizení světla přesně kopírovalo mizení mé běžecké energie. Běhu ubývá, chůze přibývá. Cílem se prošourám v čase dvě hodiny a deset minut, což je jeden z mých nejhorších časů na rovinaté trati.
V cíli se vůbec nezdržuji a upaluji do úschovy zavazadel pro batoh kde mám mobil. Angeliku tyto podmínky limitují méně než mě, takže tuším, že nebude daleko za mnou. A skutečně, tentokrát jsem byl rychlejší jen o necelé čtyři minuty.




Na rozdíl ode mě běžela sice pomaloučku, ale setrvale a zvládla nechodit, i ji ale podmínky znatelně vyčerpaly.
Ale nevadí, jak už jsem napsal v úvodu článku, s tímto průběhem jsme předem počítali. Nešlo o kvalitní sportovní výkon, ale o zážitek.
Čeká nás ještě další tříkilometrová procházka zpět do apartmánu, tentokrát na velmi unavených nohách. Ale když se to pak dá zakončit noční koupelí, není to tak hrozné.

sobota 24. června 2023

Jak jsem na noční Wrocławi jen těsně unikl katastrofě

Na běhání je hezké, že s ním člověk může stále zažívat něco nového. I proto se za běháním málokdy vracím na místo činu a raději hledám nová místa a zážitky. A ačkoliv jsme nyní do Polska na půlmaraton jeli již potřetí, ty půlmaratony těžko mohou být rozdílnější. Poprvé jsme běželi přes kopec venkovskou krajinou za silného mrazu, podruhé jsme běželi pískem podél moře, nyní jsme v Polsku poprvé na klasické městské masovce, ale aby to nebylo tak fádní, tak jde o noční běh se startem v deset večer.
Proč zrovna Wroclaw? Odpověď nemůže být jednodušší. Slyšel jsem, že je to hezké město a reagoval jako vždy. Hezké město v dojezdové vzdálenosti autem? Tak se podíváme co se tam běhá. A ejhle, půlmaraton a zrovna máme čas. Tak jo.


V pátek po práci tedy sedáme do auta a vyrážíme na severovýchod směr Vratislav. Cesta uběhla celkem v poklidu. Jedeme rovnou do sportovní haly kde se vydávají startovní čísla. Poláci mají odbavení hezky elektronicky zmáknuté, dostaneme i velmi slušivé tričko a Angelika pak ještě trvá na tom, že si vystojíme frontu na focení u plakátu. Moc se mi nechce, ale jsem zkušený manžel, tak se nepřu.
Až potom jedeme do hotelu v centru města. Tam se doposud hladký průběh cesty trochu pokazí. Wroclawané jsou milí a družní lidé, ale teď jako by na celé město přišlo jaro a oni se utrhli ze řetězu. Hotelovým pokojem nám z několika směrů duní hudba. V centru zřejmě probíhají nějaké hudební festivaly a my máme tu smůlu, že jsme přesně uprostřed. Uklidňuji se tím, že přeci nebudou hrát celou noc. Omyl. Ta akce co nám hrála od severu, což jestli jsem to správně identifikoval byli nějací místní snaživci přehrávající klasické rockové šlágry, sice skončila v jednu po půlnoci, ale technaři co duněli od jihu vydrželi do pěti do rána. Hádám že jsem spal hodinku, možná dvě.

Předzávodní příprava
Snažíme se nenechat si nevyspáním zkazit náladu. Den trávíme procházkou města a odpočinkem, kolem šesté zajdeme na předstartovní pizzu a pak je čas chystat se na závod. Přemýšlím jak pojmout cestu na start. Start a cíl jsou na olympijském stadionu na periferii, zhruba pět kilometrů od centra kde bydlíme. Autem se mi nechce, musel bych řešit parkování a tak vůbec. Na cestu pěšky je to daleko, taxíkem by mi to přišlo jako snobárna, zvažuji i originálnější možnosti jako městská kola či elektrické koloběžky, které se povalují všude kolem. Nakonec volíme MHD, konkrétně tramvaj. Nápad dobrý, nejsme však sami, takže těch asi deset zastávek stojím na nejnižším schůdku u dveří s hlavou přimáčknutou kolegou běžcem na sklo. Jízdenky jsem zjevně kupoval zbytečně, cvaknout si je rozhodně nelze.
Cesta tramvají

U stadiónu je pěkně živo, ale organizátoři to mají dobře zvládnuté. Nikde se na nic nečeká, všeho je dost. Tolik stánků se všemožným občerstvením jsem ještě na žádné běžecké akci neviděl, místní si to rozhodně umí užít. Start a cíl je přímo uprostřed stadiónu. My jsme tu dost v předstihu, tak si vylezeme do hlediště, čekáme a posloucháme přednášku místní lékařské kapacity o zdravotních aspektech vytrvalostního běhu.
Půl hodiny před startem se setmí, já odložím batoh s věcmi do úschovy a jdeme do koridoru. Tenhle závod je jeden z těch větších, nakonec běží dost přes osm tisíc lidí, takže organizátoři rozumně pouští běžce na trať ve vlnách. Ačkoliv je tedy oficiální start přesně v deset, já a Angelika vybíháme zhruba o deset minut později. Start je pojat velkolepě, kolem startovní brány je za tmy něco jako ohnivá show a ohňostroje, většina lidí si to fotí. 
Samotný průběh závodu zas tak zajímavý není. Od stadionu běžíme do centra, ne však do toho nejhistoričtějšího, to víceméně obíháme. Je tma, takže toho není moc vidět. Původně jsem čekal, že organizátoři tmy využijí i k nějakým hezkým efektům přímo na trati, ale to se neděje. Soustředím se na svůj výkon. Nesnažím se být příliš rychlý, jedu si jen komfortní tempo. Objektivně vzato se jedná o závod vhodný pro tempaře. Jsou to převážně dlouhé roviny, převýšení téměř neznatelné, pozdní večerní hodina znamená, že není horko. 
Zhruba od poloviny závodu se znepokojením pozoruji narůstající tlak ve střevech. Těžko říct proč, žádnou dietní nerozvážnost jsem neudělal. Přemýšlím co s tím. Něco ze mě chce hodně rychle ven, to je jasné. Možnosti tu jsou, po trati jsou příležitostně rozmístěny toitoiky, případně mohu odbočit z trati do libovolné okolní restaurace. To by však znamenalo, že svůj výsledný čas změním z "docela dobrý" na "mizerný". Bolest břicha a tlak na svěrač ve vlnách narůstá a zase odeznívá. Pokusím se to donést až do cíle.
Cíl. Moc se nezdržuji a upaluji na záchod.
Když si odmyslím výše popisovanou nesnáz, běží se mi vlastně výborně. Pocitově jsem při síle, nohy poslouchají, kdybych o to stál, asi bych mohl i zrychlit a zkusit vážně dobrý čas. 
Na posledních kilometrech to ale začíná být opravdu velmi nepříjemné. Běh ten tlak v břiše jen zhoršuje a svíravá bolest mě chvilkami nutí zvolnit tempo aby nedošlo k osobní tragédii. K tomu se přidává pocit zimy, což je kousek před cílem závodu velmi nezvyklé, ale vlastně logické - je to jen důsledek toho, že se prokrvení těla soustředí ve zcela nevhodném místě a jinde chybí.
Vbíhám na stadión, kolem vážně hezká show, ale moc z ní nemám. Beru si medaili, loknu vody a upaluji na záchody, naštěstí vím kde jsou. Na záchodě proběhne cosi velmi nehezkého, ale úlevného. Snad nepůjde o nějaký dlouhodobý trend, to by se mi nelíbilo. Nyní to přičítám dlouhé cestě a následnému nevyspání.
Angelika mé trable neměla a běh se jí mimořádně vyvedl, jen těsně jí unikl čas pod dvě hodiny. Chvíli si vyměňujeme své zcela rozdílné pocity ze závodu a diskutujeme, jak zpátky na hotel. V zájmu rychlosti, komfortu a nutnosti dát si sprchu volím Uber.
A pokud byste čekali, že jsme se tuhle noc aspoň pěkně vyspali, tak to ani omylem - hudba kolem nás duněla dál, takové věci ale k maratonské turistice zkrátka patří.

středa 24. května 2023

Řízně zahájená dovolená v Řezně

Myšlenku zajet si na kolech Dunajskou cyklotrasu máme v hlavě už od doby, kdy jsme před lety šlapali 1000 kilometrů po té Labské. Tyhle dlouhé cyklotoulky nás baví. Původně jsme se na Dunaj chtěli vypravit roku 2020, to nám to ale překazilo covidové uzavírání hranic a hotelů. Plány jsme oprášili letos, a protože se stále snažím držet rovnici dovolená = běžecký závod, za výchozí bod jsem zvolil Regensburg, kde se zrovna vhodně běží půlmaraton. Cíl v době plánování nechávám variabilní, buď Vídeň nebo Bratislava, oběma městy teče Dunaj a z obou se lze snadno vrátit vlakem do Prahy.

Na brzký ranní vlak

Vlakem

Regensburg nás přivítal hezkým počasím a výraznou vstřícností vůči cyklistům, na kole se dostanete kamkoliv zcela bez komplikací. Pokud jsem si dělal hlavu zda je rozumné jet na závod na kole (co když ho tam někdo ukradne?), tak cesta pro startovní čísla ukázala, že zcela zbytečně. Na kole tam jeli snad všichni.


A jak víme od zdatnějších běžců, nejlepší předzávodní přípravou je pizza a pivo (sorry, točenou Plzeň neměli), a s tím tady také není problém.

Posledním úkolem je přesvědčit recepční v hotelu, že nebude vadit když opravdu nestihneme odhlášení v 10:00. To se také povedlo, dali nám čas do dvanácti a to už zní realisticky.
Ráno krátce před osmou tedy sedáme na kola a vyrážíme na start. 


Pokud byl květen dosud nestandardně chladný, dneškem to končí. Teploty mají jít přes dvacítku, což mě tedy vůbec netěší, mohlo to ještě den počkat. No nic, rekordy dnes tedy lámat nebudu, pojmu to spíš jako zrychlenou prohlídku města.


Startujeme. Je nás opravdu dost, takže musím začít zvolna i kdybych nechtěl. První kilometry vedou periferií a nejsou až tak turisticky zajímavé, takže se soustředím spíš na nastavení udržitelného tempa. Do centra se dostáváme někde na čtvrtém kilometru. Zde je to opravdu pěkné, krásně udržované staré budovy, hezká náměstíčka, co do malebnosti je to ještě o jednu úroveň výš než třeba Praha. Centrum je to však dost malé, takže ho skrz proběhneme velmi rychle a najednou kroužíme industriální periferií na opačně straně města než jsme vyběhli. 

Omluvte sníženou kvalitu fotek, ale 30 Euro za plné fakt dávat nebudu.

Sluníčko pěkně připaluje, organizátoři na to však zareagovali a občerstvení je zhruba co tři kilometry. To však nezabrání řadě kolapsů, takže v druhé polovině slyšíme houkající sanitky téměř nepřetržitě.
Regensburg sice nemá pražský Karlův most, ale zato má svůj Kamenný most (Steinerne Brücke), nejstarší most v Německu, ještě zhruba o 300 starší než ten Karlův. Trasa vede samozřejmě i přes něj.

Angelika se na agenturní fotografy nespoléhá. Na Kamenném mostě.

Na to já nemám čas, tamtéž...

Po přeběhu mostu tam a zpět už míříme zpět do cíle. Je to poslední čtvrtina trasy, začíná být fest teplo a tělo se začíná vzpouzet. Naštěstí jsem na začátku zvolil rozumné tempo, takže neodpadám, ale dokážu i ještě drobně zrychlovat, byť to bolí. Poslední část trasy je turisticky opět zcela nezajímavá a o to těžší udržet se v soustředěném běhu. 
V cíli
Navzdory mým obavám, že by kvůli oteplení a brzké hodině startu mohlo z mého výkonu být druhé Tenerife jsem nakonec zaběhl docela dobře. 
Na krk dostávám finišerskou medaili, německy střízlivou, tedy barák, žádné experimenty. Do sebe spousta vody, ionťáku a nealko piva. Angelika na sebe také nenechá moc dlouho čekat.



Odběháno jest, teď rychle na kola, na hotelu se osprchovat a sbalit do brašen, dovolená a Dunaj čekají!