Lanzarote fotodokumentačně

Loni touto dobou jsme na Kanárských ostrovech běželi Tenerife a v duchu pravidla "každý rok aspoň jeden ostrov" jsme si letos naplánovali Lanzarote. Po smutných zkušenostech s během v teple a vlhku právě z loňského Tenerife a z letošní Andalusie už dřív padlo rozhodnutí, že si tento závod jen tak odklušu Angelice po boku a budu jí dělat společnost. Koneckonců rychlý už jsem letos párkrát byl a Lanzarote mohu s čistým svědomím pojmout jako pohodový zavírák sezóny.

Můžeme se na to podívat i jinak: kvůli mé nemoci Angelika v září běžela beze mě Běchovice, já pak kvůli její nemoci bez ní půlmaraton v Paříži, tak tenhle závod poběžíme spolu a budeme se navzájem hlídat.
Nakonec se ukazuje, že obavy z tropického klimatu byly zbytečné. Teplo a dusno se nekoná. Svižně fouká od severu, takže celou trasu máme protivítr, teplota je tak 18-20 stupňů a během závodu se střídá sluníčko, oblačno i dešťové přeháňky. Kdybych závod běžel svým tempem, asi by z toho byl celkem průměrný výkon, ani výborný čas, ani tragédie.

Čekáme na autobus

Z hlediska logistiky má tento závod mou nejméně oblíbenou formu: centrum je v místě cíle, odkud nás autobusy odvezou 21km daleko na start a my z něj musíme zpátky běžmo. Ty cesty autobusem proti směru běhu mi nedělají psychicky dobře, ale tohle je jen půlmaraton a navíc ho poběžím pomalu, takže jsem celkem v klidu.

Vstávali jsme dost brzy, snídali jsme už dávno a na startu se ještě dlouho čeká, tak si dáváme druhou pozdní snídani. Počasí je spíš aprílové než prosincové, sluníčko střídají deštíky, což dělá pěkné duhy. 

Konečně vybíháme. Dle plánu jsem krok za Angelikou aby neměla pocit že jí honím. Velmi uvolněné tempo mi aspoň dává možnost věnovat se koukání po okolí a focení.

Začátek vede po promenádě podél pláží. Hned na druhém kilometru ale probíháme kolem začátku ranveje hlavního lanzarotského letiště. Bohužel zrovna přistává jen malé vrtulové letadlo, těšil jsem se na něco většího.

Trasa v první polovině nabízí na jedné straně krásné výhledy na pláže i oceán, na druhé straně většinou na dovolenkářské apartmány a hospůdky. Ty jsou takhle dopoledne naštěstí většinou zavřené, takže nemusíme odolávat pokušení. 

Občas se od pláží dostaneme do města, kde je zajímavé sledovat tropickou vánoční výzdobu. 
Počasí si s námi hezky pohrává, v jednu chvíli běžíme proti pořádnému deštíku a neustále proti větru. 
Trasa je dobře zajištěná, na občerstvovačkách je voda i ionťák, přičemž voda je v plastových lahvích. To je ideální řešení, dnes se však už moc nenosí. 

Ve druhé polovině probíháme industriální oblastí. Pláže střídají nákladní přístavy a velké haly, místo promenády běžíme po širokých silnicích. Netrvá to však dlouho, blížíme se k cíli a ten je také v plážové oblasti.

Posledních pár kilometrů už je vyloženě městských. Pro mě je trochu svátek blížit se do cíle v naprosté fyzické pohodě. Jindy je to vždy jeden ze dvou typických scénářů: buď lapám po dechu ve snaze ještě zrychlit a stáhnout pár vteřin, nebo rezignovaně ťapu po nepovedeném závodu a jsem rád že žiji.

První dva Kanárské ostrovy tedy máme za sebou, dva (hlavní) ještě zbývají. Pořád je kam cestovat, pořád je co objevovat, pořád jsou tu tratě k probíhání.