pondělí 28. května 2012

Běh Nasavrky-Ležáky malý, velký, horký i pietní

Dopředu bylo jasné že, čtrnáct dní po pražském maratónu nemůžu mít přehnané ambice, tak jsme do Nasavrk vyrazili zaběhnout si jen tak na pohodu. Tedy aspoň já. Angelika se ohledně očekávaného výsledku nijak nevyjadřovala, a děti zaujímaly k plánované účasti (tedy k účasti, kterou jsme jim naplánovali) na rodinném běhu tradičně negativní postoj. 

Na startu. Všimněte si absence šátku. To byla chyba.
Celá akce na nás od počátku působila velmi příjemně, pro sebe jsem si jí nazval malým velkým během. Malým kvůli domácké atmosféře, která v ničem nepřipomínala pompézní PIM akce. Bylo to znát z hrstky lidí na startu, z atmosféry průběhu vesnicemi na trati, k té se ještě dostanu, i z přivítání v cíli. Velkým bych jej nazval organizačně. Jednak potěšilo že všechno klapalo jak mělo, druhak měl běh atributy velkých závodů, jako je čipově měřený čas, v cíli krásná účastnická medaile (to je pro nás ješity důležité) i upomínkové tričko závodu. Prostě vše jak má být. 

Běh samotný se od počátku vyvíjel celkem dobře. Pravda, poměrně prudké osmisetmetrové klesání hned po startu trochu rozhodilo tempo, s rychlostí pod 5min/km  na prvním kilometru jsem nepočítal, ale to se brzy srovnalo. Vyloženě potěšil průběh vesničkami na trati. Místní asi bylo obeznámeni že tu ten den bude běžecká show, takže vytáhli židličky, seděli podél trati, někteří povzbuzovali a pár nejaktivnějších dokonce nabízelo vodu a vytvořili tak improvizované občerstvovačky. Fakt milé. S něčím podobným jsem se zatím setkal snad jen předloni na Silva Nortica, to však bylo na rakouské straně. I ta regulérní občerstvovačka v Miřeticích měla skvělou atmosféru. Vesnička to pojala ve velkém, i s hudební produkcí a zapojením snad všech místních obyvatel, kteří připravovali, pití, podávali ho a místní omladina odebírala použité kelímky. Ještě se mi nestalo aby desetiletý klučina klusal se mnou a čekal až dopiju a vrátím kelímek. Za Miřeticemi začalo přituhovat, objevily se kopce. To už však bylo jen kousek od Ležáků, na které jsem se těšil. Ještě nikdy jsem tam nebyl a myslím že cítit jejich kouzlo za běhu, kdy má člověk trochu zesílené emoční vnímání, má něco do sebe Působivé. Hned vzápětí obrátka a Ležáky ještě jednou, tentokrát obráceně. Následovaly Miřetice podruhé, tentokrát jsem využil i houbičky a poprvé mi došlo, že se nepříjemně oteplilo a taky že na nebi ani mráček. Což je pro mně smrtelná kombinace. Taky jsem si vzpomněl na co jsem zapomněl - běžím bez svého bílého šátku na hlavu, bez kterého se jinak v létě na delší tratě nepouštím. 

Plácnutí s věrnými fanoušky těsně před cílem
A tak začala poslední čtvrtina tohoto půlmaratónu, jedna z těch rozhodně horších posledních čtvrtin. Je to tak vždy - jakmile si všimnu že jsem přehřátý, žádné doplňování tekutin už nepomůže. Tady funguje pouze prevence, tj. poctivě pít průběžně. A tak jsem si prošel obvyklým utrpením, kdy se sám přemlouvám že přeci nepřejdu do chůze, že to uběhnu. Neuběhl. Od devatenáctého kilometru jsem si zkrátka párkrát do chůze na minutku přešel a jen se útrpně usmíval na strejce podél trati co volali takové to klasické "Běž, už jenom kousek!". To vím taky, jenže když to nejde... Poslední lahůdkou byl závěrečný kopec, to je čirá zlomyslnost takhle do dát na jednadvacátý kilometr. Ale co, i ostatní kolem mě ho aspoň z části vyšli. 

Na posledních 200 metrů jsem to samozřejmě zase rozběhl. A jsme zas u té mile domácké atmosféry. Kde jinde se vám stane že po zoufalých posledních čtyřech kilometrech uslyšíte z reproduktorů po celém náměstí: "A do cíle nám dobíhá další závodník... Tomáš Šimeček z Prahy! Bravo Tomáši, skvělý výkon!" Ano, je to lež, ale milosrdná, která potěší. Teď už jen medaile na krk, voda, hodně vody, a čekat na Angeliku, kterou nezpomalilo ani slunce ani kopce a moc nezaostala ani osobákem (to já teda výrazně) ani za mnou. Domů jsme odjížděli spokojení, co na tom že výkon nic moc, o to nešlo. Šlo o účast na parádním pietním zavodě, na jaký se nezapomíná.

pondělí 21. května 2012

Můj třetí pokus o maratón


Má druhá účast na pražském maratónu byla mým třetím maratónem celkem a (poučen z předchozích nezdarů) já si na něj stanovil jeden jediný cíl - uběhnout ho. Na předchozích jsem tohoto cíle nedosáhl. Při loňském došla šťáva po třicátém kilometru a poslední čtvrtina pak byla zčásti odchozená. Druhý pokus, na který jsem si zaletěl do Skotska na Loch Ness Marathon, už byl lepší. Šťáva došla až na čtyřicátém, takže jsem prožil ten nešťastný pocit kdy víte, že do cíle je to už v podstatě kousek, ale stejně musíte na nějakou tu stovku metrů přejít do chůze. Z toho logicky vyplývalo že pokud tentokrát splním cíl "nechodit", osobáček se tak nějak musí dostavit sám.

Vítězství ve Stromovce
Fanclub na startu

Podmínky mi přály. Horka z přelomu dubna a května zmizela a na maratónský víkend se udělalo úplně krásně - většinou zataženo s teplotami kolem 12 stupňů. Na start jsem přijel s dostatečným časovým předstihem v doprovodu rodinného fanclubu (manželka, děti, rodiče, tchán, brácha a jeho přítelkyně), které jsem vyslal na minimaratón. O tom že aspoň někdo z nás zaznamená tento víkend sportovní úspěch jsem se postaral už o den dřív, když jsem bráchu vyslal na Procházku se psy, kterou suverénně vyhrál.

Já jsem podobné ambice neměl. Nervozita (a snaha pořádně se hydratovat) začínala pracovat, takže jsem se zařadit do zástupu takymaratonců ve frontě za záchodech jedné z přilehlých restaurací, která udělala tu chybu že tahle po ránu otevřela v naději na pořádnou tržbu. Prázdno u stolů a plno na záchodech, to je asi nepotěšilo. Pak už nezbývalo než najít si svůj koridor H a ještě si vtlouct do hlavy na co nezapomenout - nespěchat, nevynechat žádnou příležitost napít se a nesnažit se předbíhat. A ukázalo se, že člověk je tvor učenlivý. Když několikrát uděláte chybu a zaplatíte na ni protrpěnými kilometry, které jste měli v plánu si užit, tak už si na to nakonec dáte pozor. Nespěchal jsem, nerozhodila mně ani nutnost ještě jednou si odskočit, a to hned na prvním kilometru, ale nebyl jsem sám, Úřad vlády má tu smůlu že přímo přes ulici jsou k tomu ideální podmínky. Také jsem poctivě pil, sám sebe jsem přesvědčil že chůze na občerstvovačkách se nepočítá jako chůze. Překvapivě mně ale zaskočil hlad a to docela brzy, už při prvním průběhu Karlínem. Předstartovní stres mi znemožnil pořádně se ráno nacpat a tohle byl důsledek. Nezbylo než prozkoumat i jídelní lístek občerstvovaček. Zachránily to banány - pohrdl jsem oloupanými nakrájenými kousky a vždycky hmátl po celém, neoloupaném kousku. Takhle jsem jich postupně spořádal asi pět a docela to fungovalo. K tomu po každých deseti kilometrech trochu energetického gelu. Jasně sladké banány se sladkými gely a k tomu ještě ionťáky, to s chuťovými buňkami a žaludkem celkem zacvičí, ale to je zkrátka daň za maratón.

Jinak to celkem šlo. Běžel jsem stálým tempem, nespěchal a koukal kolem sebe kde že uvidím známé tváře (pár jich bylo) a čekal kdy se dostaví krize. Trochu mně překvapilo že se mrška neobjevila. Žádná potřeba zpomalit, žádné křeče ani lýtkové svaly hlásící že dál už to nepůjde. Jasně, únava narůstala, ale s tím se počítá. Po druhém seběhnutí z Libeňáku, kdy se cesta stočila směrem k cíli už to byla vyložená euforie. Přestal jsem se šetřit, začal zrychlovat, furiantsky jsem vynechal poslední dvě občerstvovačky (čímž jsem zklamal kolegu Libora, který na poslední dobrovolničil a čekal že se stavím stejně jako vloni) a užíval si finiše s pocitem, že mám za sebou první "pořádně" zaběhnutý maratón.

Jenže co příště? To už se nebudu moct alibisticky schovat za "jdu to jenom uběhnout". To bych se asi měl pokusit o ty čtyři hodiny, ke kterým se blížím ale zatím odolávají... no uvidíme.