Teplo v Teplicích? Kdepak, řádně promrzlý půlmaratón

Teplice se jmenují podle tepla a také tam mají termální lázně. Je tedy dost s podivem, že se vánoční edice místního půlmaratónu stala mým dosavadním druhým nejchladnějším závodem vůbec, trumfla ho jen loňská Sobótka.

Fakt zima

Volba našeho prosincového půlmaratonu nebyla úplně snadná. Původně jsme chtěli na indoor půlmaratón do Vídně, ten nám ale zrušili, letos se nekoná. Česká termínovka tehdy žádnou alternativu nenabízela, tak to jednu chvíli vypadalo, že si budeme muset zajet na předvánoční půlmaratón do Žiliny. Nakonec ale tepličtí organizátoři přišli s vánoční edicí letního závodu a tomu jsme dali před Žilinou přednost.
Nakonec jsem si startovní číslo vyzvedl jen já. Angelika vyhodnotila kombinaci počasí a svého aktuálního zdravotního stavu jako pro běh nevhodnou a výlet do Teplic změnila z běžeckého na procházkově-poznávací. Já tolik rozumu nemám, takže jsem se postavil na start byť mi ještě na průduškách doznívá rýma předchozího týdne, na kterou jsem si zadělal v Českém Brodě.
V teplické Zámecké zahradě jsme byli dobře hodinu před startem, takže jsem v běžeckém oblečení v mínus pěti stupních stihl slušně vymrznout. O nějakém zázemí kde by se dalo zahřát nemůže být řeč, v parku nic takového není. Na start jsem se tedy chystal zcela zatuhlý. Navíc jsem najednou s překvapením zjistil, že jsem na startovní čáře v první řadě. To se mi běžně opravdu nestává.

Na startu v první řadě

Je odstartováno. Od prvních metrů parkem je jasné, že to nebude snadný závod. Tělo je ztuhlé, mám na sobě i bundu, čili jsem těžký a mrazivý vzduch ztěžuje dýchání. Ale první kilometry si držím plánované tempo kolem 5:30. To se začíná horšit od začátku šestého kilometru. Nejdřív si musím odskočit, což mne asi o minutu zdrží (s rukavicemi a kalhotami na zavazovací šňůrku nejde o snadnou operaci), vzápětí první ze dvou občerstvovaček (teplý sladký čaj, vzhledem k podmínkám chvála pořadatelům, dal jsem si tři kelímky) a pak se rovina změnila v prudké stoupání na hrad Doubravka. Zatímco dosud jsem víceméně bez potíží běžel, dlouhé prudké stoupání jsem na mrazu nedokázal udýchat, rezignovaně si pomáhám chůzí. Odkládám rukavice do kapsy, už jsem prohřátý.
Trať je velice těžká, ale také pestrá, členitá a ani chvíli nenudí, takové mám rád. Minimum na silnici, většinou to jsou chodníky, lesní cesty, louky, pole. Podchody pod silnicemi, můstky přes potoky, někdy i schody. Prostě zábava, pravý městský kros. Ale těžká. Už na sedmém kilometru u zříceniny hradu Doubravka mám průměrné tempo přes šest minut na kilometr. Od hradu pochopitelně následuje seběh, ale po úzké lesní pěšině kde bych byl hodně opatrný i v létě, natož na silně namrzlém svahu.

Kdesi na trati

Ale seběh mi celkově pomáhá, zase se rozdýchávám a dostávám se do tempa. Probíhám teplickou periferií a po chvíli začíná druhé z dlouhých stoupání. Tou dobou už jsem vyloženě osamělý běžec, nevidím nikoho před sebou ani za sebou. Znamená to, že musím věnovat pozornost fáborkovému značení trati a být pořád ve střehu. Ve stoupání se opět trápím, nejsem schopný udržet se v běhu a prokládám běh půlminutovými chodeckými úseky. Tak se pomalu dostávám přes louky a pole k druhé a poslední občerstvovačce, kde si dávám další tři kelímky čaje, tentokrát neslazeného, ale naštěstí teplého. Dál stoupám nad Teplice až na patnáctý kilometr, kde přebíhám travnatou ranvej místního letiště, vybíhám na meteorologický pahorek s větrným rukávem a odtud už začíná dlouhý seběh zpět k cíli.
Seběh je příjemný, jde o široké komfortní lesní cesty po kterých se běží dobře. Ty mě zavádějí do vilové čtvrti, skrz kterou probíhám zpět do Zámecké zahrady. Zde zbývá nakroužit poslední dva kilometry. Přesto se mi tu povede špatně odbočit a musím se asi sto metrů vracet.
Cíl už nutně potřebuji. Plíce protestují proti přívalu studeného vzduchu, obličej mám nepříjemně omrzlý a jsem znatelně dehydrovaný.


Je to tu. Čas 2:08 je něco čím se nemůžu nikde chlubit, ale šlo o mojí první zimní krosovou zkušenost, navíc nikoliv v ideálním zdravotním stavu.
V cíli čeká Angelika s dětmi, spokojeně naobědvaní a v dobré náladě. Dobíhám celkem vyřízený, ale ne tak unavený jak bych měl být. Studený vzduch mi zkrátka neumožnil běžet rychle a vydat ze sebe všechno. Limitem dnes byly plíce.
Přesto teplický půlmaratón hodnotím pozitivně. Nabízí těžkou ale krásnou trať, kterou bych si klidně vyzkoušel i v létě.

DETAILY BĚHU

Českobrodská vánoční desítka aneb Jak si zajistit vánoční rýmičku

Na Českobrodskou vánoční desítku jsem zavítal po třech letech. Startoval jsem tu v roce 2010 jako v podstatě ještě běžecký začátečník, pak i o rok později, načež jsem dva ročníky vynechal. Roku 2012 jsem se v prosinci vyčerpal koloběhem Říp-Praha, loni jsme si pak v tomto termínu dali půlmaratón v Itálii.

Chcete-li si na desítce zaběhnout dobrý čas, Českobrodská vánoční je vhodný závod. Rovinatá trať s minimálním vlněním, jedna otočka na půlce a stejnou trasou zpět. Navíc je z východu i západu stíněná okolními kopci, takže běžce na trati nezlobí vítr, a to ani letos, kdy jinde foukalo opravdu fest.

Máš dobrý zrak? Pak nás tam vzadu najdeš.

Já jsem si letos celkem věřil na slušný čas. Sice jsem nijak zvlášť netrénoval, ale když už jsem si někdy tempový běh dal, cítil jsem se na něm dobře a časy to potvrzovaly.
Finální rozhodnutí zajet se proběhnout k Českému Brodu padlo v sobotu. V neděli ráno mě znejistěl překvapivý pocit přicházející rýmy. A zde se opět projevilo mé nerozumné já. Myslíte, že jsem se poučil z Bratislavy, po které jsem ostrý běh v podobném stavu odmarodil? Kdepak! Smysl by dávalo tento nepovinný výlet odpískat a vybrat si z bohaté nabídky nějakou jinou desítku až budu fit. Ale to já ne. Plán se musí plnit. A tak jsme děti nechali doma vyspávat a vyjeli jsme.

V závěsu za dvěma Vinohradskými šlapkami

Na místě nás přivítal studený vítr, start a cíl je jediné nechráněné místo trati. Radši jsme tedy zalezli do klubovny kde byly registrace a šatna a pozorovali předstartovní šrumec.
V davu ostatních běžců už na startu bylo mnohem příjemněji. Výstřel přišel celkem bez varování a vyrazili jsme na trať. Že to dnes nebude žádná sláva mi bylo jasné prakticky od začátku. Původní plán zkusit držet tempo 4:30 jsem nebyl schopen plnit už po kilometru. Tělo zkrátka nebylo v takové pohodě jako mělo být. Na první polovině mi s přibývajícími kilometry zvolna klesalo tempo.

Úsměvu nevěřte, je to trápení

Po obrátce se to o něco lepší. Buď je druhá půlka o něco víc z kopce nebo jsem se už protrápil k tempu, které jsem schopen udržet, což je nějakých 4:45. Žádný zázrak na desítce. Přitom podmínky jsou ideální. Kolem pěti stupňů a víceméně sucho. Při předchozích účastech to bylo složitější. 2010 na sněhu, 2011 místy na ledu.
Dál asi není co psát, se zaťatými zuby dokončuji v čase něco přes 47 minut, což sice není žádná tragédie, ovšem snil jsem o lepším. Jdu na sebe hodit bundu a číhat na Angeliku abych jí nafotil finiš.

Angelika také nebyla úplně v pohodě a čas lehce přes hodinu je toho důkazem. Dáváme si kelímek sladkého čaje a vyrážíme k domovu.
Jak se dalo čekat, pokus o ostrou desítku mi rýmu pěkně rozjel, nezbývá než doufat, že se nepřeklopí do chřipky. Budiž to ponaučením pro mně i všechny ostatní: když se necítíme, nechodíme běhat, aspoň tedy závody ne.

Šťastné a veselé běžecké Vánoce!

DETAILY BĚHU