Jak si neužít závod (Hradec za to nemůže)

Tak Vás by prý, mí milí čtenáři, zajímalo, jak se mi vedlo v Hradci. Inu, nic moc. Původně jsem se tam dost těšil. Měl to být po dlouhé době závod, kde by se dal zaběhnout slušný čas. Na předchozích akcích jsem se trápil v kopcích nebo se sebetrýznil v prázdninových vedrech. Hradec sliboval rychlou rovinatou trať a počasí poloviny října. Ale ne vždy věci vyjdou podle plánů.
Přesně týden před startem mě sklátila rýmička. Postupovala celkem podle obvyklého scénáře od ucpaných dutin přes krk až na průdušky, načež odezněla, ale já toho za ten týden moc nenaběhal. A když jsme pak v neděli vstávali a vyráželi na Hradec, měl jsem pocit že bych vlastně možná radši ani neběžel. Snad únava po sezóně, snad následek prochrchlaného týdne, cítil jsem se unavený a z formy.
Ale plán je plán a ten se musí plnit. V mlze utopená dálnice D11 nás zavedla až na místo. V Hradci vše klapalo hladce, po chvíli jsme měli vyzvednutá startovní čísla a zbyl i čas na prohlídku blízkého okolí. Podle hemžení v místě startu a cíle to vypadalo že běží celý Hradec. Pár minut před startem jsme s Angelikou vlezli někam do poloviny startovního koridoru, popřáli si ať nám to jde a vyběhli.
Hned po startu přišlo jediné významnější převýšení na trati - seběh z náměstí dolů k Orlici. Potom kolečko kolem místního stadiónu hurá ven z města do přírody. Zpočátku se mi běží celkem dobře. Nohy sice nejsou tak lehké jak by měly být, ale na to jsem zvy\klý. Také cítím, že jsem možná nasadil ostřejší tempo než jsem měl v plánu. První kilometry jsou lehce pod pět minut na kilometr, což by bylo ideální pokud bych se pokoušel o osobák, což ale dnes asi není v plánu.

Cesta z města

Do lesa. Já zezadu.

Trať nás vede vedlejšími silnicemi mezi rodinnými domky do místního lesa, kde máme nabrat většinu kiometrů. Zatím se běží celkem dobře a stejně jako ostatní si užívám pozornosti místních diváků, pro které je tato akce pořád ještě novinkou a nadšeně fandí. Na pátém kilometru využívám první občerstvovačku. Překvapivě se děla docela teplo a na nebi není ani mráček. Vbíháme do lesa, čímž se to na čas řeší. V lese je příjemně, cesta vede po luxusním asfaltu a všude kolem jsou příjemně podzimní barvy. Začínám ale cítit, že to dneska opravdu nebude to pravé, potím se o dost víc než jindy a síly rychle ubývají. Tělo mi signalizuje, že to dnes opravdu nebude ono. Asi by bylo rozumné zvolnit a běžet prostě jen tak. Ale to pořádně neumím ani v tréninku a tohle je závod. Zatím držím tempo.
S přibývajícími kilometry krize narůstá. Poznávacím znamením je to, že se těším na občerstvovačku, která mi dá záminku přejít na chvilku do chůze. Navíc se do mně dává hlad. Znám to, tohle se asi nikdy nenaučím. Když se startuje v poledne, tak ať do sebe před startem našťouchnu cokoliv, tělo zkrátka očekává oběd. Ranní nebo večerní starty mi vyhovují mnohem víc. S pocitem prázdného žaludku bohužel odchází síla, odteď už to bude trápení.
Ty kilometry lesem se mi subjektivně hrozně vlečou. Už nevnímám krásy podzimní přírody, ale hrozně fádní lesní silnici a těším se na změnu. Ta přichází až na šestnáctém kilometru, kdy opět vyběhneme z lesa a vracíme se na startovní a cílové náměstí víceméně stejnou cestou, jakou jsme běželi do lesa. To je také moment, kdy rezignuji na snahu o poctivě uběhnutý půlmaratón a začínám zařazovat chodecké vložky.

Finiš

Angelika finišující

Co kilometr, to odchozená minuta. Nedá se nic dělat, dnes opravdu nemám svůj den. Protrpím si pětikilometrový úsek od výběhu z lesa ke stadiónu a soustředím se na uběhnutí posledního půlkilometru do cíle. Tady to opět krásně žije. Na silnici nahoru na náměstí je trať stažená do dva metry širokého koridoru, který je obsypán fandícími davy. Aspoň krásný pocit z posledních metrů, když už předchozí hodina a tři čtvrtě nestály za moc.
Čas lehce nad hodinu padesát. Běžet to na pohodu, tak ho beru. Já se ale neuváženě pokoušel o slušný výsledek navzdory protestujícímu tělu a pocity tomu odpovídají, je to zklamání.
Seběhnu z náměstí do zázemí, vyzvednu batoh z úschovy a vracím se na start nafotit Angeliku. Nečekám dlouho, Angelice to dneska celkem šlo a jen těsně jí utekly dvě hodiny.
V nedaleké hospodě kupuji dvě předražená nealko piva na srovnání žaludků a jdeme zpět k autu trochu se zcivilizovat a vyrazit zpět k domovu. Hradec mě určitě nezklamal svým půlmaratónem, ten je pěkný, to jen já si musím lépe načasovat formu, pokud na něm v budoucnu chci něco předvést.


DETAILY BĚHU

Bě(c)hovice popáté aneb Jednou to přijít muselo

Tedy ne že by se stalo něco zásadního. To jen že jsem na pátý pokus konečně zaběhl Běchovice v čase odpovídajícím aktuálním možnostem.

Beru to tak trochu jako odměnu za těžké předchozí tři měsíce. Ty začaly červencovou dovolenou v Chorvatsku, kde jsem nemohl běhat jinam než do kopce či z kopce a jindy než v horku. V polovině prázdnin jsem si dal v sedmi dnech dva závodní půlmaratóny, nejdříve Zátopkův ve Stromovce a následně Miřejovický, oba v těch největších vedrech. Následně jsem vyměnil rozpálené silnice za přírodní kopce a ve čtyřech víkendech jsem si naservíroval tři dlouhé trailové běhy. Nejdříve půlmaratón po vrcholcích kolem Lipna, potom další kopečky na půlmaratónu v okolí kláštera v Plasích a na závěr třiadvacet kilometrů Jizerskými horami. Nohy si v létě tedy moc neodpočinuly a já se na nějaký kratší rychlý závod vyloženě těšil.

Příprava na Běchovice už je pro nás taková zaběhlá rutina. V sobotu si zaparkujeme auto na Žižkov poblíž cíle, aby jsme v neděli nemuseli domu zpocení a smradlaví hromadnou dopravou. Já pak v neděli hned ráno zajedu druhým autem pro startovní čísla, dopoledne ještě polenošíme doma a na jedenáctou přijedeme do Běchovic, kde zrovna startují veteráni. To zatím sleduji jen coby divák, ale už za méně let, než je prstů na jedné ruce tam budu coby účastník.

Narůstající zájem o tento závod nelze popřít. Zatímco v minulých letech se v okolí startu dalo zaparkovat zcela bez problémů, letos už to byl docela oříšek. Pokud by to tak mělo pokračovat i do budoucna, vážně pouvažuji o tom, že bych ty čtyři kilometry z domova na start pojal jako rozklusání. 

Těžko říct, do jaké míry je zájem o start dán celkovým běžeckým boomem a do jaké míry snahou pořadatelů. Dříve výrazně konzervativní závod se popularizuje. Funkční trička, hlučná hudba, velká příjmení na startovních číslech, vodiči, stánek s cukrovou vatou... teď jsou takové pouťovější. Uvidíme, jak dlouho to vydrží. 

Ale pouť nepouť, těch deset kilometrů to nijak neusnadní.
My svou rutinu neměníme. Vyfotit se u patníku, nasát atmosféru a pak už čeká Angeliku start. Mně ještě půlhodinka přípravy a pak se i já vydám z Běchovic přes Dolní Počernice, Kyje a Hrdlořezy na Žižkov.

Už jsem tu párkrát běžel, takže už si začátek dokážu ohlídat. Hlavně se brzdit. Začátek je z kopce, takže pokud teď nasadím tempo, které se pak budu snažit udržet, nezvládnu to. Teď se to daří, běžím v klidu, svižně, ale neženu se. Hlavně se nenechat strhnout davem. Držím tempo lehce pod pět minut na kilometr. Scenérie kolem je opravdu tradiční - nepříliš zajímavé komerční objekty, podběh Jižní spojky, železniční koridor. Až v Dolních Počernicích to trochu ožije, lidé jsou v ulicích a fandí.

Z Počernic je to do kopce, lehce si zvolňuji abych se neuštval, do cíle je ještě daleko. Z Počernic na Kyje je to rovinatější, zvyšuji tempo. V polovině trati u CocaColy je občerstvovačka (bez CocaColy), nevyužívám jí. Cítím že mám dobré tempo a nechci zpomalovat. Začíná táhlé stoupání směrem k přeběhu Průmyslové. Odteď až do cíle už žádná rovinka nebude, už jen nahoru nebo dolu. Přestávám se šetřit, cítím že to mám dobře rozběhnuté a že letos to žádný propadák nebude. Stoupání do nejvyššího místa na trati mě sice slušně rozdýchá, ale i když jsou to do cíle ještě skoro tři kilometry, mám dobrý pocit že už jsem skoro ve finále. Zbývají jen tři staří známí: prudký seběh do Hrdlořezského údolí, prudké stoupání na Spojovací a mučivá míle táhlého stoupáni Koněvovou ulicí. Dolů to jde snadno, v údolí jsem hned. Teď nahoru na Žižkov. Když nad tím tak přemýšlím, asi jsem to nikdy nezvládl bez chodecké vložky. Buď jsem odpadl ve stoupání na Spojovací, nebo jsem to zvládl, ale pak přišla krize na Koněvce. Dnes jsem odhodlaný to dát celé.

Daří se, nejen že kopec vybíhám, ale ještě se dostávám před plno ostatních. Na křižovatce Spojovací přebíhám tramvajovou trať a je přede mnou poslední úsek, Koněvova. Ta ulice je potvora. Tváří se jako rovina a přitom je to jeden táhlý kopeček, přičemž cíl leží kousek za vrcholkem. Dlouho běžíte do kopce a pak posledních pár metrů zafinišujute z kopce do cíle. Tedy rád bych zafinišoval, ale v tom stoupání jsem se opravdu snažil běžet a na finiš moc sil nezbylo. Ale je mi to jedno, vím že čas mám krásný a cíl je nadohled. Cílem probíhám vyřízený jak se patří, dvě a půl minuty pod padesát minut, víc než o tři minuty zlepšený osobní traťový rekord. 

Kolem cíle mnohem větší fandící davy než obvykle, to je sympatické. V cíli čeká a fotí Angelika, která také zaběhla velmi slušně. Letošní "pouťovější" Běchovice nám zkrátka sedly. Uvidíme co přinesou další roky, ale za ten letošní jsem opravdu rád.

DETAILY BĚHU