pondělí 10. prosince 2012

Ve dvou koloběhem z Řípu do Prahy

Je to ostuda, ale ačkoliv jsem se narodil v nedaleké Praze a víceméně celý život v ní i žiji, dosud jsem na Řípu nikdy nebyl. Mnohokrát jsem projížděl kolem a plánoval, že by jsme si tam někdy měli udělat výlet, ale až dosud nic. Teď to ovšem stojí za to. Prosinec, půl deváté ráno, několik centimetrů sněhu, teplota mínus deset a já v lehkých běžeckých botách tlačím do kopce kolo směrem k rotundě na Řípu. Hlavou mi běží, jestli jsem tentokrát při výběru běžeckých zážitků trochu nepřestřelil. Jsme s Angelikou přihlášení na Vánoční náladový koloběh z Řípu do Prahy. Jeden běžec, jedna běžkyně, jedno kolo a zhruba padesát (ale asi o trochu míň, aspoň dle našeho měření) kilometrů z Řípu do Tróji a to doslova cestou-necestou.
Mrazivá prezenčka

Na tuhle akci jsem se velmi těšil, vlastně už od loňského prosince, kdy jsem si na internetu přečetl něčí reportáž. Okamžitě jsem si akci zařadil do seznamu akcí pro příští rok a už od léta prudil organizátory emaily, kdy že akce bude a jak se můžu přihlásit. Povedlo se, a dnes jsem tedy po šesté ráno v Praze na Dejvické nafasoval spolu s mapou krásné startovní číslo "2", zkřehlými prsty ho přivázal na nákupní nosič uchycený na řídítkách a tím jsme byli, spolu se stovkou dalších párů, odprezentováni. Teď naložit kolo do přistaveného náklaďáku a honem si zalézt do autobusu, který nás odveze pod Říp a kde je přeci jenom tepleji než venku.
V autobusu posnídáme, stejně jako většina ostatních, a prožíváme ten pocit "sakra, jedeme už tak dlouho a zpátky musíme po svých, to nedáme!".
Nakonec nás autobus přeci jen vyplivne pod Řípem, kde je ještě o pár stupňů míň než v Praze navíc sníh. Je jen jeden způsob jak se zahřát - popadnout kolo a dát si výšlap na ten náš pamětihodný kopec české státnosti.




Vzhůru na Říp!
Košík na řídítkách nebyl dobrý nápad.
Nahoře u rotundy probíhají poslední přípravy, kontrola vybavení a domlouvání strategie. Tu svou jsme si dohodli jasně - pokud to půjde, předávat si kolo po pěti kilometrech, přičemž prvním běžcem je Angelika a mně čeká sjezd Řípu na sněhu. Za součást kola považujem i moji velmi teplou lyžařskou bundu, takže cyklista bude vždy oblečenější a neprochladne. Organizátoři ještě opakují pravidla - na kole vždy jen jeden, závodníci stále ve vizuálním kontaktu, kolo předávat z ruky do ruky, důsledně dodržet trasu vyznačenou na mapě. Výjimkou je seběh Řípu, kdy cyklisté mají jinou trasu než běžci, aby se navzájem nepobili. Na mapě máme i kontakt na doprovodné záchranné vozidlo. Do startu zbývá poslední minuta, jde do tuhého. A vyrážíme na trať.

Úsek 1 - vrchol Řípu až pole před Horními Beřkovicemi, Angelika běží, já jedu
Sjezd Řípu je náročný sám o sobě, ale zvlášť pokud: 1) jedete na trekovém kole na sněhu, 2) na řídítkách máte nákupní košík a baťoh s lahvemi vody, 3) navíc jedete v davu agresívnějších cyklistů. Všechny výše uvedené podmínky byly splněny a výsledek se brzy dostavil. Pouštím to víc, než je zdrávo, přibrzďuji si, ale stáhne mne to mimo cestu. Kolo si lehá, já na něj, praštím se o něj do kolene (teď slušná modřina), košík s baťohem letí o metr dál. Ostatní se letmo zajímají, jestli žiju. Ujišťuju je, že jsem v pohodě a snažím se co nejdůstojněji sebrat a pokračuju. Takže první pád asi po dvou minutách. No, začíná to pěkně. Dostávám se k úpatí kopce a teď je třeba ho objet a setkat se se svým běžcem. Trochu do toho šlapu abych nahnal ztrátu a kolo mne vypeče zcela novým způsobem - když řídítka nadskočí na nerovnosti, košík s baťohem vyskakuje a padá pod kolo. Já ho s padáním následuji. Trapné. Totéž se opakuje ještě o dvě stě metrů dál, jen s tím rozdílem, že jsem to čekal a nepadám, jen sbírám košík. Dál už si to hlídám a na rizikových místech ho rukou přidržuji. Ale zase se špatně řídí. Zjišťuji první škody - přední brzda po předchozích karambolech nebrzdí a zadní při brzdění hlasitě skřípe. Konečně se dostávám na rozcestí, kde se cyklisté potkávají s běžci a čekám na Angeliku.
Cyklista čeká na svého běžce
Běžec přibíhá
Pokračujeme spolu a sdělujeme si první dojmy. Oba máme za sebou první pády, ani Angelika se jich nevyvarovala. Ale náročné úseky nekončí. Ještě před první vesnicí na trati (Ctiněves) zdoláváme další krosový úsek - prudké koryto, nyní kompletně zledovatělé. Sjet to na kole s labilním košíkem si netroufám, takže sesedám a velmi opatrně svádím kolo. Atraktivní místo pro fotografy:


Hlavně si nezlámat končetiny hned na začátku
Dál cesta vede vesnicí Ctiněves a do polí směrem na Horní Beřkovice. Tam nám GPS zahlásí první dokončenou pětku a střídáme se.

Úsek 2 - Pole před Horními Beřkovicemi až pole před Mlčechvosty. Angelika jede, já běžím (DETAIL BÉHU)
Konečně běžím!
Vděčně se rozebíhám. Moje trasa vede polními cestami a upravenými lesními úseky. Ale i tady jsou zrádná místa, kde běžec seběhne hladce, ale cyklista má potíže, takže občas zastavuji a pomáhám Angelice s kolem. Jeden takový úsek je před Jeviněvsí. Jinak se běží fajn, chladný vzduch osvěžuje. Paradoxně pomáhá, že je dost pod nulou. Tam, kde bychom se jinak brodili blátem teď probíháme a projíždíme pohodlně po ledových škraloupech. Počasí je i jinak ideální - zcela jasno, jen snad že slunce je dost nízko a my běžíme pořád na jih, takže slunce oslňuje a špatně se hlídá značení trati.
V polích před Mlčechvosty mi telefon zahlásí že pět kilometrů je pryč a já musím neochotně sednout na kolo.

Úsek 3 - Pole před Mlčechvosty až kopec za Novými Ouholicemi. Angelika běží, já jedu
Dolů do Nových Ouholic
Angeliku čeká v Mlčechvostech seběh k Vltavě a cesta podél řeky přes Vepřek a Nové Ouholice. Je to pěkný úsek po pěšině podél Vltavy. Následuje asfaltový úsek dvěma vesnicemi, neplánovaně trochu prodloužený tím, že jsme zabloudili a pár set metrů si zaběhli. Ano, připouštím že mou chybou, protože podle původního plánu je cyklista zároveň i navigátor. Inu, stalo se a v Nových Ouholicích jsme se museli vracet. Pomohli jsme tím páru za námi, který se chystal udělat stejnou chybu a neodbočit do vesnice. Cesta správně vedla rafinovaně podchodem pod železnicí a přes nádraží skrze vesnici do kopců. Šlo skutečně o krpál, takže Angelika šla a já kolo myslím také vedl. Míjíme partu myslivců jak jdou nad vesnici s námi do polí. Tam se to také hemží myslivci a terénními auty. V kopci nám uplyne další úsek, ale ještě spolu dojdeme na vrchol a tam se občerstvujeme a ze mně stává opět běžec.




Úsek 4 - Kopec za Novými Ouholicemi.až Nelahozeves. Angelika jede, já běžím (DETAIL BĚHU)
Asi můj nejhezčí běžecký úsek. Vede poli po uježděné cestě. Trochu mě znervózňuje, že se z polí a z nedalekého lesa ozývá střelba. Druhý kilometr mého úseku vede kolem Centrálního úložiště ropy. Krásný pohled na širokánské zásobníky. Celý areál je obehnán plotem s ostnatým drátem. Běží se fajn. Za úložištěm u Hleďsebe přeběh silnice a do lesa. Zde následuje sada zábavných krosových úseků. Teda zábavných pro mně, cyklista je na tom hůř. Často je třeba slézt z kola a tlačit.Ale jde o velmi pěkné, členité a zábavné místo k běhání. Z lesa pak vede krosový sešup na asfaltku u Nelahozevse. Zde se ale zase ozývá mobil a já se stávám cyklistou.

Úsek 5 - Nelahozeves až Kralupy nad Vltavou. Angelika běží, já jedu
Na trati už jsme docela dlouho a začíná se připomínat tělo. Zima nám není, běžec se vždy zahřeje a na kole v bundě neprochladne, ale je třeba pít a to trochu zanedbáváme. Taky do sebe hážeme nějaký ten energy gel. Scénicky jde o další velmi pěkný úsek. Cesta vede skrz Nelahozeves podél Vltavy a potom za městem krásnou turistickou stezkou pod pěknými skalními útvary dál na Kralupy. S pohledem na řeku se jede i běží tak nějak lépe. Zatím. Na začátku Kralup má Angelika incident se psem, když se o ni začíná zajímat volně pobíhající mladý vlčák. Nepřátelský není, ale jeho panička to stejně schytá. Angeliku čeká ještě běh skrze Kralupy. Výběh na most a cesta přes něj. Za mostem trochu tápáme, jak se napojit zpět na trasu, ale trefujem to a teď už vzhůru ku Praze. Vybíháme z Kralup a krátce za nimi je čas na můj další běžecký úsek.

Úsek 6 - Kralupy nad Vltavou až Máslovická stráň. Angelika jede, já běžím (DETAIL BĚHU)
Cítím, že krize přichází. Zatím běžím slušně a držím tempo, ale nohy slábnou. Pravděpodobně důsledek zanedbání pitného režimu. Na mrazu je to zrádné. Pocit žízně se neozývá, takže když si to člověk cíleně nehlídá, zanedbá se. Na městských bězích se o připomenutí starají občerstvovací stanice, ale tady si pití vezeme s sebou a paradoxně ho moc nevyužíváme. Když už se rozhodnem se napít, tak jen trochu, protože v lahvích plave led. Ledová voda v ledovém vzduchu do rozhicovaného těla - nic moc.
Ale zatím se držím a běžím. Na mém úseku nás čeká běh vesnicí Chvatěruby, kde nás trasa protáhne místním zámečkem. Jde o jeden z checkpointů, které je výslovně zakázáno minout. Hezké. Jen nohy zas dostaly zabrat, protože šlo samozřejmě o kopec. Také jsme tu předběhli dva páry, které vesnicí bloudily. Dál běžím proti toku Vltavy a snažím se vsugerovat si, že jsem při síle. Vzpomínám na Stromovouse z Pána prstenů: "Rád chodím na jih. Vždycky mám pocit, že je to z kopce." Moc to nepomáhá. Chvilku se bavím závoděním s remorkérem, co po Vltavě tlačí kontejnery s pískem. Jsem rychlejší!
Přichází poslední zlomyslnost organizátorů. Naproti Libčici odbočujeme od Vltavy a stoupáme do lesů. Ozývá se mobil že přichází čas Angeliky. Teď to nemá cenu, beru si od ní kolo a tlačím ho do kopce. Tady se stejně nedá jet ani běžet. Sto padesát metrů převýšení na kilometru nebo dvou. Tady unaví i svižná chůze. Vhodná chvíle něco zakousnout. Sahám do baťohu pro banány, ale nacházím jen banánovou kaši. Nepřežily mráz a otloukání s lahvemi s pitím. Tak nic, jídlo nebude. Co jde, vyhazuji do lesa, zvěři to třeba pomůže. Na kopci se Angelika rozbíhá.

Úsek 7 - Máslovická stráň až kopec nad Husincem. Angelika běží, já jedu
Angeliku čekal nelehký úkol rozběhnout se po výstupu od Vltavy, ale zvládla to. Jde o nehezký úsek mezi poli a kolem podivných omšelých stavení, skrz vesnici Větrušice a ovocným sadem směrem na Husinec a Řež. Začínáme toho mít oba dost. Zkracujeme úseky a střídáme se častěji.


Úsek 8 - Kopec nad Husincem až Klecánky. Angelika jede, já běžím (DETAIL TRASY)
Začátek celkem jde, protože to je zábavný terénní seběh skrz vesnici Husinec zpět k Vltavě. Na rovině u Vltavy jasně cítím, že běžím s prázdnou nádrží. Chybí voda, i něco pevného do žaludku. Scenérie jsou pěkně, ale už mně moc nenabíjí. Potkáváme spoluběžce, taky žádní rychlíci. Aspoň něco. Za Klecánkami opět přebírám kolo. Zvláštní, na začátku jsem radši běžel, teď preferuji kolo.


Trója tak blízko a přesto tak daleko...
Úsek 9 - Klecánky až Bohnické údolí. Angelika běží, já jedu
Stále podél vody, říkáme si, kdy že už bude Trója. Vyloženě se do cíle těšíme. Přesto že teplota od startu rozhodně stoupla a teď je jen lehce pod nulou, dává se do mně zima. Snažím se doplnit energii ionťákem z baťohu, ale už je na to pozdě a navíc je všechno umatlané od banánů...
Střídavě se předbíháme s posádkou číslo 89, vždy podle toho kdo zrovna běží a kdo jede. Sbírám zbytky soutěživosti a říkám si, že aspoň tenhle minisouboj (dost možná jednostranný) zkusím vyhrát. Když se nám osmdesát devítka zas trochu vzdálí, odvolávám Angeliku z běhu a jdu je lovit.

Úsek 10 - Bohnické údolí až začátek Tróji. Angelika jede, já běžím (DETAIL BĚHU)
Ano, je to blbost chtít se s někým honit když už se člověk sotva udrží v běhu. Nasazuji ostřejší tempo, ale je jasné, že ho dlouho neudržím. Ale ono to stačí. Soupeř nasadil na běh slabšího běžce a já se na ně dotahuji a předbíhám je. Snažím se ještě vybudovat nějaký náskok na poslední kilometry, ale nejde to. Přecházím do chůze. Ještě to zkouším, dosahuji toho, že soupeře nevidím při ohlédnutí přes rameno, ale dál už se v běhu neudržím. Nechávám se vystřídat.

Úsek 11 - Začátek Tróji, kolem zoo, za lávku do Stromovky. Angelika běží, jedu
Angelika běží jak může, ale taky moc nemůže. Poslední kilometry se hrozně vlečou. Ale teď míjíme (a cítíme) zoo, je jasné že už jsme doma. Zdá se, že v zoo nikdo není. Zvláštní, je krásně. U Trójského zámečku nás dobíhá a předhání soupeř. Nasadil zdatnějšího běžce. To nemůžu dopustit! Seskakuju z kola a dávám ho Angelice. Sundaváním bundy už se nezdržuji.

Úsek 12 - Lávka do Stromovky až cíl v loděnici. Angelika jede, já běžím
Můj drtivý finiš
Je to marné, nechytím ho. Našetřil si síly na finiš a teď to prodal, já toho schopen nejsem. Běžím jak můžu, ale vzdaluje se mi. Kašlu na to, zvolňuji a soustředím se na důstojný závěr. Běžíme kolem kanálu s divokou vodou. Hezké. Poslední zatáčka a doběh do cíle. Zvedáme ruce a finišujem společně.

Konečně v cíli. Dávám si jeden Braník a koušu do uzeniny nevalné chuti a mám toho dost. Později určitě převáží pozitivní pocity, ale teď jsem vyšťavený jak vymačkaný citrón. Chvilku se motáme po prostoru cíle, kontrolujem umístění ve výsledkové listině (poslední nejsme!) a jedem domů.

Teď, s odstupem jednoho dne, převládá spokojenost. Jde o úžasnou akci, do které je ale třeba jít s rozmyslem a zkušenostmi. Velká vzdálenost a těžký terén na mraze chyby nepromíjejí. Je nutné hodně pít. Je nutné udělat si pár minut na odpočinek a najíst se. Pak si to člověk užije na maximum. Takže příští rok?

pondělí 26. listopadu 2012

Moje sršská mentální výhybka

Volba běžet sršský půlmaratón padla po návratu z New Yorku, kdy jsem cítil potřebu nějak ze sebe vydat energii nachystanou na NYC marathon. Částečně jsem se vyventiloval před týdnem v Čelákovicích, ale stále tu byla potřeba prověřit se delším během. Ne že bych cítil bůhvíjakou formu. Dobře měsíc jsem neběžel nic delšího. Nejdřív týden za oceánem, pak dva rýmičkovaté týdny se sporadickými výklusy, do toho řada zásadních porušení životosprávy, zkrátka subjektivně jsem se cítil těžký, pomalý a bez formy. Sršský půlmaratón může být dobrým způsobem jak přehodit mentální výhybku a naladit se na pozitivní běžeckou vlnu. Do Srchu to máme sotva hodinku autem, tak proč ne?
V pátek jsme dali děti k babičce, v sobotu ráno jsme překonali lenost a vylezli velmi časně z postele a vyrazili. Já s cílem zaběhnout si dobrý čas, ať už to bude znamenat cokoliv, Angelika s cílem oživit svou přípravu na květnovou maratónskou premiéru.




















V Srchu jsme takticky zaparkovali přímo v oblasti startu a cíle a našli zde doslova komorní atmosféru, vlastně jen pár dobrovolníků chystajících občerstvovací stanici. Ti nás ochotně nasměrovali k registraci u fotbalového hřiště, kde už to vypadalo mnohem předzávodněji. Dostali jsme pěkná startovní čísla a já, coby předem přihlášený, i pamětní funkční tílko. To je sice originálnější památka než tradiční tričko, ale na druhou stranu se s ním nemůžu pochlubit v práci, a to ani v pátek v rámci "casual" dress kódu.
Šli jsme se zpět k autu nachystat ke startu. Zde jsem zjistil zásadní problém s hlubokým vlivem na pozdější průběh závodu - zapomněl jsem si doma sluchátka. Prkotina, řekli by někteří, ale nejen že nejsem zvyklý běhat delší trasy bez své oblíbené hudby a podcastů, ale navíc to znamená, že mi telefon nebude do uší hlásit mezičasy na jednotlivé kilometry a já nebudu vědět jak běžím. Pech a slušná šance nechat se uštvat závoděním s rychlejšími.
Přišel čas postavit se na start a vydat se na čtyři okruhy spojující dvě části obce Srch.
Pár slov k trase: rozhodně bych ji neoznačil za atraktivní. Kvůli trase do Srchu nejezděte. Jak jsem již zmínil, půlmaratón tvoří čtyři okruhy. V každém se po startu vyběhne z vesnice, přeběhne dálniční nadjezd (takže nahoru a dolu), doběhne se do vedlejší vesnice (Srch-Pohránov), kde je otočka, zpátky opět přes dálniční nadjezd (takže nahoru a dolu) zpět do Srchu, zde krátké stoupání a malá smyčka vesnicí vás přivede do prostorů startu kde je občerstvovačka. Dáte-li to čtyřikrát, máte dvanáct krátkých, ale citelných stoupání a klesání. Není to těžké, jen se špatně drží tempo. Moc si neumím představit dát to osmkrát v rámci maratónu. Ale nikdy neříkej nikdy...
Po startu jsem se smiřoval s faktem, že běžím v tichu vlastních myšlenek a snažil se nasadit trvale udržitelné tempo. Samozřejmě se stalo to, co se mi vždy stává na menších závodech - hlavní pole běžců mi spolehlivě uteklo a kolem mně se drželi spíš maratonci. Ocenil jsem jednu z výhod menší obrátkové trati - běžci jsou stále v kontaktu. V každém kole jsem se potkal s protiběžící Angelikou (pokaždé o kus dál, podle toho jak se zvětšoval náš odstup) a stejně tak jsem mohl sledovat jak si vůči mně stojí rychlejší běžci. První kolo jsem měl za dvacet sedm minut a něco. OK, to je čas něco kolem pěti a čtvrt minuty na kilometr, celkem podle plánu. Občerstvovačku procházím, otáčím do sebe dva kelímky, vodu a čaj. Znovu na trať.
Opravdu mám při běhu tak křivé nohy?
Doufám že jde jen o chybu fotografa.




















Ve druhém kole se dostávám do stavu, kdy se mi běží dobře. Tělo chytlo rytmus, zatím necítím únavu. Počasí nám vyloženě přeje, lepší asi být nemůže. Většinou svítí sluníčko, které i na konci podzimu dává nějakých 10 stupňů. Lehce zrychluji a předbíhám některé běžce, se kterými jsem dříve srovnal krok. Nevýhoda je, že takhle zezadu nepoznám jestli jde o maratónce nebo půlmaratónce, takže nevím, jak se vůči nim mám cítit.
Další průběh startem, čas o trochu lepší než v prvním kole. Opět dva kelímky, voda a ionťák, ale nevybírám si, piju, co mi podají. Ve třetím kole přichází klasické náznaky toho, že běžím svižně a chvílemi začíná být těžší držet tempo. Zvlášť kopečky mně vyvádějí z tempa víc než dřív. Ale pořád se tak nějak držím. Při náběhu do posledního kola zjišťuji, že hlasatel oznamuje jména a počty zbývajících kol všech, co zrovna probíhají cílem. To, že slyším své jméno, natolik odvádí mou pozornost od běhu že se zapomínám podívat na časomíru. Tak, a teď nevím jak běžím. Dávám si dva kelímky čehosi.
Poslední kolo už je tak trochu boj. Přecházím na svou osvědčenou taktiku - když cítím, že se tělo dostává na hranu, trochu povolím a zvolním. Ze zkušenosti vím, že to pomůže a za pár vteřin samovolně zrychlím na původní tempo a většinou i doženu takto nabranou ztrátu. Dobré je, že nad tím opětovným zrychlením nemusím přemýšlet, tělo to zvládá i beze mně. V posledním kole se loučím s trasou. Naposledy přes most směrem za dálnici, naposledy otočka, naposledy zpět přes dálnici, naposledy do kopečka k hlavní silnici, naposledy ukrutně dlouhá rovina (v měřítku tohoto závodu), naposledy do cílové ulice. Zatnout zuby, nezpomalit a jsem v cíli. 1:48 a něco, velmi dobré, nepočítám-li špatně, můj třetí nejrychlejší. A to jsem pochyboval o své formě a tohle nebyla nejsnadnější trať!
Angelika v cíli
Trochu se omývám od soli, měním u auta mokrou mikinu za suchou a jdu číhat na Angeliku. 2:07, také spokojenost. Po vydýchání se vydáváme vyzkoušet místní zázemí, hlavně sprchy a slíbený sršský řízek, který je v ceně závodu. Všechno funguje, a u našeho řízku a nealko piva se náhle objevuje organizátor a začíná vyhlašování vítězů. Jako obvykle nepředpokládáme, že by se nás toto nějak týkalo a ejhle: Angelika je třetí ve své kategorii, takže diplom a drobné věcné ceny.
Ale řekněte, je tohle fér? Já se ženu jak blázen, běžím na hranici svých možností a samozřejmě nic. Angelika si to dá za pohodlných 2:07 a diplom!
Jak je ten život někdy krutý :-)

DETAILY BĚHU

pondělí 19. listopadu 2012

Večerními Čelákovicemi


Od návratu z ne úplně povedeného výletu do New Yorku jsem měl skoro dvoutýdenní běžeckou pauzu, kterou jsem strávil chrchláním, smrkáním, kašláním a podobnými zdravotními příjemnostmi. Ne že by na běhání nebylo ani pomyšlení, na to už mám slušně vyvinutou závislost, ale když už jsem výjimečně vyběhl, bylo to jen na naprostou pohodu a ani náznak tempa. Do Čelákovic jsem se rozhodl vyrazit mimo plán prostě proto že už jsem měl chuť proběhnout se na organizované akci a taky proto, že to máme kousek.
Večerní běh městem Čelákovice znamená pro muže čtyři ne úplně snadné mílové okruhy (6,5km), pro ženy tři kilometrové. Se mnou jako obvykle jela Angelika a pozval jsem i jinak velmi svátečního běžce bráchu Martina, který teď tráví zimu v Čechách. Takže silná sestava, která v Čelákovicích jistě nechá nesmazatelnou stopu!
Žádné velké plány jsem neměl. Před New Yorkem jsem ze sebe měl dobrý pocit, v tréninku jsem příjemně zrychlil, ale přičítám to spíš podzimnímu ochlazení než náhlému zlepšení formy. Navíc jsem tři týdny běhal málo a pomalu (týden New York, 2 týdny nachlazení), takže jsem se teď cítil sice při síle, ale ztěžklý a bez formy. V hlavě jsem měl jednoduchý plán - od počátku nasadit tempo, které budu schopen udržet a případně v průběhu běhu ještě přidávat a zrychlovat.
Na registraci jsme nafasovali pěkná textilní zavazovací čísla a šli Angelice fandit na její 3 kilometry, které se běžely hodinu před startem hlavního mužského běhu.





















Angelika tak krátké distance normálně neběhá, i v tréninku je minimem 5km, takže to pojala jako rychlostní zkoušku, kde si dala reálný cíl přiblížit se rychlosti 5 min/km. Já jsem se v tuto chvíli ujal role fotografa a zjistil jsem, že fotit venku ve tmě mobilem není žádná sranda. Dokud se Angelika nehýbala, tak to celkem šlo, ale zachytit ji v běhu bylo dost problém:

Náběh do druhého kola
Tentýž



















 Fotky z náběhu do třetího kola nebyly použitelné, tak už jen finiš:


















Nakonec to bylo lehce nad 5 min/km, takže cíl splněn.
Chvíli po ženách běželi veteráni (ještě pár let a budu mezi nimi!) a my se šli rozklusat a rozdýchat. Pár svižných rovinek a mám pocit že by to dnes mohlo jít. Takže s Martinem jdeme na start:




















A je to taky. Startovní výstřel a vydáváme na na čtyři mílové okruhy. A přichází moje velká taktická, takřka začátečnická chyba. Honím se s rychlejšími. Po startu všichni vyráží velmi rychle, tempem, které z delších distancí neznám. Rázem se ocitám na konci startovního pole a před sebou jen několik pomalejších běžců. Držím s nimi krok. A přicházím ještě na jednu komplikaci: je tma, neznám trasu, neznám Čelákovice, nás běžců je jen pár a nevím, jestli a jak je trasa značená. No nic, zatím se držím ostatních, po chvíli dokonce předbíhám pár borců co to od počátku přepálili a zpomalují (včetně Martina). Před sebou mám teď jen chlapíka s číslem 7 a pro tuto chvíli ho považuji za vodiče, nikoliv tempového, ale traťového. Běžíme po hlavní ulici městem bez vyloučení provozu, to znamená, že moc nemůžeme po silnici, ale musí se po chodníku. Je to dost kličkovaná, vyhýbáme se chodcům, lampám, reklamním tabulím, lidem postávajícím před hospodami, žádný bezpečný běžecký koridor. Na prvním kilometru mi telefon hlásí: rychlost 4:15 min/km. Sakryš, to je naprostý opak toho co jsem si naplánoval, Chtěl jsem startovat udržitelně a pak zrychlovat, a teď mně čeká nevyhnutelné odpadání a zpomalování.
Ano, opravdu jsem to já, i když
uznávám, že to lze snadno zpochybnit

Zatím se ale držím za svou vodící sedmičkou. Sbíháme z hlavní silnice na vedlejší mezi rodinné domky a hned se běží o něco líp. Po chvíli slyším ruch z cíle a je jasné že se blíží průběh do druhé kola. Je to tu, hlasatel mně představí fandícím davům a běžím dál. O nějakých dvacet vteřin později slyším, jak ohlašuje Martinův průběh startem. Slušný čas, ale to neudrží, stejně jako já. Stále si držím na dohled sedmičku, ale trochu se mi vzdaluje. Běžíme opět po chodníku podél hlavní silnice, lehce do kopce, snažím se ohlídat si, abych si zapamatoval kde odbočit zpět směrem k cíli, protože je dost pravděpodobné, že v příštím kole před sebou nikoho neuvidím.  Načínám třetí kilometr, rychlost 4:35, no jasně. Dál po hlavní, teď odbočka mezi domky (u trafiky, zapamatovat!) a načínám čtvrtý kilometr. 4:37. Zatím se jakž takž držím. Druhý průběh prostorem startu a cíle. Teď už jsem v tom opravdu sám, sedmička mi utekla, vidím ji už jen chvílemi a dost v dálce. Takže si běžím svůj sóloběh, plácám si s dětmi co fandí před jednou z hospod, jinde se proplétám mezi lidmi co chtějí chodník používat standardním způsobem a běžce na něm nečekají. Načínám pátý kilometr. 4:40. Zpomaluji, ale není to nijak tragické. První běžec mně předbíhá o kolo. OK, s tím jsem počítal. Než se dostanu k náběhu do posledního kola, předběhnou mně ještě dva. Budiž jim to přáno. Poslední kolo přede mnou. Zdravím se s diváky, zatínám zuby a jdu do toho.
Začátek šestého kilometru. Pořád 4:40. Plíce pálí, začíná docházet dech. Snažím se o řízené zvolnění, dřív než úplně odpadnu. Jde to, běžím dál, i když volněji. Naposledy kolem hospod, naposledy zatáčka u trafiky a konec šestého. Tenhle kilometr je za 4:51, ale cíl už je jen kousek. Naposledy mezi rodinnými domky, už slyším cíl, už ho i vidím, ještě je trochu sil na finiš a jsem tam:






















Sbírám se, rozdýchávám a vyhodnocuji. Na to, že jsem na tuhle akci nejel ve fyzické pohodě, tak jsem spokojený, průměrná rychlost 4:36, to je rychleji než běžně běhám. Ale tady to moc nestačilo, moc běžců jsem za sebou nenechal. Ještě čekáme na Martina, asi pět minut po mně je v cíli taky.

Je to tak. Pokud se rekreačně-zážitkový běžec jako já nechce vidět na chvostu výsledkové listiny, nemá smysl jezdit na tyto skorozimní, velmi tradiční akce, hojně navštěvované hlavně skutečnými závoďáky. Ale není to jedno? Hlavní je zaběhat si a bavit se tím.

Detaily mého běhu

neděle 4. listopadu 2012

Jak jsem neběžel New York City Marathon

Rozhodnutí zaběhnout si NYC Marathon padlo už poměrně dávno - začátkem roku 2011, dokonce ještě v době kdy jsem neměl žádný maratón za sebou. Nepočítal jsem s tím, že bych se tam dostal hned, o akci je velký zájem a pokud se nekvalifikujete (což u mně opravdu nehrozí), musíte si zaplatit účast v loterii a doufat. Takže jsem se furiantsky přihlásil a počítal s tím, že to bude pár let trvat, než mě vyberou.
A ejhle - vybrali mně hned na první pokus. Jenže co teď s tím? Vlastně jsem s tím moc nepočítal, první maratón jsem měl běžet až o pár dní později v Praze a hned do toho plánovat New York? Naštěstí organizátor nabízí možnost odložení účasti na příští rok, přesně to jsem udělal a získal tím rok a půl na přípravu.
Teď, o rok a půl starší a tři maratóny zkušenější, jsem se na start opravdu těšil. Poslední tréninkové běhy potvrdily, že teploty pod patnáct stupňů mi svědčí, mám formu a všechno máme krásně připravené. Na New York si dáme týden, spojíme ho s vánočními nákupy, Angelika si zaběhne předmaratónskou sobotní pětku Manhattanem, a já o den později svůj velký běh.
První náznak toho, že by všechno nemuselo jít úplně hladce, se objevily dva dny před naším odletem z Prahy - na severovýchod USA směřuje tropická bouře. Moc pozornosti jsem tomu nevěnoval, koneckonců je to týden před maratónem a naše plány by to narušit nemělo.
Podruhé se o bouři zmínil pilot v letadle těsně před odletem, když jen tak mimochodem prohodil, že v New Yorku snad přistaneme ještě předtím, než to přijde. To už znělo zajímavě - takže se něco opravdu bude dít. Supr, hurikán jsem ještě neviděl.
Po přistání na newyorském JFK už začalo být jasné, že počasí bude nutné brát v úvahu. Z letiště jsme odjeli vláčkem na konečnou metra a šli si koupit lístky. Automat stávkoval, takže jsme přešli k okénku ve stanici a chtěli lístky koupit od obsluhy. Prodavač vypadal dost nervózně a když zjistil že nemám přesně a musel by mi vracet, mávl rukou ať peníze neřeším a hlavně si pospíším, protože za chvíli jede poslední metro. Otevřel nám branku a prošli jsme bez placení. Proč poslední metro, když je sedm večer? Pokud vím, jezdí nonstop.
Cestou metrem do hotelu v Brooklynu nás čekal jeden přestup a zde ještě přituhlo - z metra jsme vystoupili a do druhého už nenastoupili, policie obsadila přístupové cesty a korektně nicméně nesmlouvavě nás nasměrovala k výstupu ze stanice. Metro už nepojede. Vypíná se kvůli bouři. Zbytek cesty jsme museli taxíkem. Bylo to zvláštní, protože tomu opravdu nic nenasvědčovalo, počasí vypadalo dost normálně.
V hotelu jsme zapnuli televizi a na CNN se neřešilo nic jiného. Sandy se blíží k New Yorku a někdy během pondělka má naplno udeřit. Místní dopravní podnik se rozhodl preventivně na neurčito úplně zastavit metro i autobusy. Zavřená jsou i všechna letiště, my jsme byli jedno z posledních letadel co nechali přistát.

Pondělí - noc byla celkem klidná, občas hlučněji zafoukalo, občas zapršelo, ale z našeho pohledu nic co by jsme neznali i z Prahy. Podle televize bouře zatím pustoší místa na jih od New Yorku. Začíná dost foukat a pršet. Jdeme se s Angelikou proběhnout, neodpustil bych si promarnit příležitost proběhnout se v hurikánu. Je z toho loudavých pět kilometrů deštěm po Brooklynu. Jinak kromě krátké procházky trčíme na hotelu, sledujeme zprávy a odpovídáme na SMSky příbuzných a známých že fakt žijeme.

Úterý - podle zpráv to v noci bylo opravdu dramatické, z našeho pohledu až tak ne. Prostě za oknem foukalo a pršelo. Další ujišťování Prahy že žijeme. Doprava je stále kompletně vypnutá, tak vyrážíme na delší procházku směrem k Manhattanu. Cestou vidíme že to v noci asi bylo opravdu divoké, chodníky pokryté věcmi co popadaly ze střech, polámané nebo vyvrácené stromy. Chvilkami silně prší. Z procházky je nakonec skoro dvacet kilometrů. Ze zpráv se dozvídáme že metro hned tak nepojede. Do všech tunelů pod East River natekla voda a je jí fakt dost. Krom toho je větší část Manhattanu bez proudu.

Středa - poprvé se k bouři vyjadřují na stránkách maratónu. Ruší se sobotní běh Manhattanem, protože lidé budou pracovat na zajištění nedělního maratónu, který se trochu komplikuje. Takže Angelika nepoběží. Dopravní podnik pouští v omezeném režimu autobusy. Rovnou toho využíváme, jedeme k Brooklynskému mostu a přecházíme na Manhattan. Je z něj tak trochu město duchů, všude stažené rolety, všechno zavřené, nejde proud. Až o pár kilometrů výš to začíná vypadat normálně. Procházíme pěšky od Brooklynského mostu až na Times Square, tam už to žije běžným životem. Manhattan se teď děli na dvě zhruba stejně velké poloviny - mrtvou bez proudu a živou s proudem. Cestou zpět přebíháme Brooklynský most, nejsme sami, je tu spousta natěšených běžců.

Čtvrtek - sláva, maratón bude. Starosta Bloomberg prohlašuje, že běh bude věnován obětem hurikánu, navíc přítomnost běžců pomůže ekonomickému oživení města a vnese trochu světla do chmurných dnů:
Maratón bude!
Nicméně organizátoři reagují na problémy s dopravou a místo aby se na Staten Island jelo lodí z jižního Manhattanu (kde nejde proud a nejezdí metro), pojede se autobusy ze středního Manhattanu, tam už by metro tou dobou jezdit mělo. Skutečně už pár linek jezdí, ale jen velmi omezeně. Bez autobusů se po městě pohybovat nelze. Den trávíme nákupy v Brooklynu.

Pátek - velký den, vyrážíme do Expa na Manhattanu pro startovní číslo. Doprava je stále komplikovaná, jedeme stylem: pěšky - jeden kousek metra - druhý kousek metra - náhradní autobus přes řeku - pěšky - další autobus. Jsme tam, stovky natěšených běžců, spousta věcí na okukování. Nakupuji několikery běžecké šortky. Odpoledne nákupy, pak zas dlouhá a komplikovaná cesta na hotel. Jako vždy pouštíme CNN a šok: starosta Bloomberg se pod nátlakem rozhodl maratón zrušit:
Maratón nebude!
Jeho konání by vyvolávalo příliš mnoho emocí a kontroverzí v těžkých dnech. Trochu ho chápu, zpravodajské kanály daly spoustu prostoru lidem plačícím, že jim bouře zatopila nebo vzala dům, jsou bez proudu a teď se kousek od nich staví stany pro zázemí běhu a dieselagregáty generují elektřinu běžcům a ne jim. Tak jsme došli. S číslem se teď můžu akorát tak vyfotit:
Sobota - přišel omluvný email od organizátorů, ve kterém otevřeně viní ze zrušení akce média, která poštvala veřejnost proti organizaci běhu. V tom mají celkem pravdu, jak ve zprávách (CNN), tak v novinách zdarma co jsem četl u snídaně všichni označovali konání maratónu za neetické a asociální (disconnected from reality, hezký termín) a ustát takovou masáž vyžadovalo opravdu hroší kůži. Nechci si hrát na soudce, tady jedna univerzální pravda neexistuje.
Sobotu jsem původně plánoval proválet v posteli a šetřit nohy na maratón, ale pan Bloomberg mi změnil plány (děkuji pane Bloombergu, máte to u mně, stavte se až půjdete kolem), tak jsme se vyšli proběhnout do Central Parku, kde měla Angelika původně finišovat dnes, já zítra. Kupodivu stejný nápad dostaly i stovky jiných běžců, takže tříkilometrový úsek tvořící poslední úsek maratónu (a který organizátoři ještě nestihli odstrojit, takže míjíme vlaječky "Marathon route" a "25 miles", "26 miles") běžíme ve společnosti zklamaných běžců z celého světa. Je to zvláštní pocit, ale jsme na tom všichni stejně, leda že by někdo nesledoval zprávy, nikdo mu to neřekl a on se tu dnes jen natěšeně rozklusával. Ale moc pravděpodobné to není. Tak jsme si aspoň v plné polní (džíny, mikina, baťoh na zádech) proběhli poslední úsek (stejně nejhezčí z celé trati, čert vem Bronx) a vyfotili se v cíli:

Cíl, do kterého se neběželo

Neděle - krásné, jasné, chladné ráno, ideální na nějaký dlouhý běh, který se nekoná. Odhlašujeme se z hotelu, zavazadla necháváme na recepci a jdeme se naposledy cournout přes Brooklynský most na dolní Manhattan. Na Brooklynském mostě jsem pochopil, že ostatní dnes udělali to, co bych taky udělal, kdybych už nejel domů - uspořádali si vlastní neformální dlouhý běh New Yorkem. Na mostě a na nábřeží dolního Manhattanu potkáváme stovky běžců, ustrojených tak jak plánovali běžet dnešní maratón, tj. ve svých národních barvách, klubových trikotech nebo oficiálním maratónském tričku, někteří i se startovními čísly. Vypadá to jako by všichni běželi svůj protestní běh proti zrušení maratónu. Hezké, jsou zkrátka odhodlaní si své zaplacené kilometry New Yorkem odkroužit po alternativních trasách. 
My se ještě jednou pokocháme scenériemi New Yorku a míříme přes hotel na letiště. Tahle dovolená rozhodně nesplnila očekávání, která jsem do ní vkládal, ale nemůžu říct že bych odjížděl s pocitem křivdy. Je to zkrátka smůla a co zrušení akce týče, jsem schopen pochopit oba úhly pohledu, pro i proti. Aspoň jsem přežil hurikán (kdo z vás to má?) a pěkných běhů si ještě užiju spoustu.

pondělí 15. října 2012

Vokolo Priglu podruhé a rychleji!

Mám běhy které mi opakovaně nejdou a trápím se tam, například Běchovice nebo Pražský půlmaratón. A pak jsou běhy na které se vracím vyloženě natěšený, protože se mi tu běží dobře. Mezi ně teď můžu dát Vokolo Priglu.

Kolem brněnské přehrady jsem běžel podruhé a beru to jako sázku na jistotu. Jistotu že už nebude horko, že tu najdu krásnou trať a kvalitní organizaci. Do puntíku se to naplnilo i tentokrát. Před dvěma lety jsem tu běžel první ročník a mám na něj ty nejlepší vzpomínky.

Když jsme ráno krátce po osmé hodině vykoukli v penzionu nad Priglem z okna, nad vodou se krásně válely chuchvalce mlhy a slibovaly krásné běžecké počasí. Jen bylo třeba zvolit správné oblečení, předpověď slibovala teplotu kolem 10 stupňů, což je pro mne hraniční bod mezi krátkým a dlouhým rukávem. Nakonec jsem zvolil variantu na lehko, což bylo jednoznačně dobře, protože vylezlo sluníčko a vyhnalo teplotu proti původním předpokladům mnohem výš. Slunečné počasí přispělo i k velmi příjemné atmosféře v zázemí závodu, rozloženém na mnohem větší ploše na břehu přehrady než si pamatuji z před dvou let. Mohli jsme tak strávit příjemnou půlhodinku couráním mezi stánky s běžeckým zbožím, občerstvením a po břehu přehrady a molech s loďkami a jachtami. Ovšem pochválil-li jsem se za vhodně zvolené oblečení, neplatí to pro volbu konkrétního trička. Vzal jsem na sebe modré funkční triko z nedalekého a nedávného půlmaratónu Moravským krasem, které tu na sobě měl snad každý druhý. To znamenalo že: 1) působím dost stádně a nenajdu se na fotkách, 2) nezachoval jsem se jako správný pražský patriot, a 3) v krajním případě mohu být považován za Moraváka. Na to příště pozor.
Krásní mladí lidé na startu

Počasí se nakonec vybralo do té míry, že jsem před startem odložil i nákrčník a strčil ho za gumu šortek a šel běžet zcela vyletněný. Oproti předchozím rokům se letos změnila organizace startu a na trať se vybíhalo ve třech velkých vlnách se čtyřminutovými rozestupy. Já s Angelikou jsme byli "béčka" se startem čtyři minuty po skupině A. Nechali jsme tedy odběhnout áčkové rychlíky a chvíli po nich sami vyrazili na trať. Samotný start byl lehce do kopce a vlnění pokračovalo i dál. Tenhle běh je vůbec poměrně specifický absencí rovinek. Člověk tu stoupá nebo klesá prakticky pořád. Ale o to je to hezčí. První kilometry vebou po silnici podél přehrady lemovány žloutnoucími stromy. Hned po startu zjišťuji že se mi běží parádně. Jsem celkem při síle, vzduch má tu správnou teplotu i vlhkost. Jen si ohlídat ať to nepřepálím. Na prvním kilometru mi telefon hlásí rychlost dost pod pět minut na kilometr. To je na mně na této distanci hodně rychlé, snažím se přibrzdit si. Ono to ale moc nejde, pozitivní fyzické pocity mně ženou dopředu a navíc je to tu samý seběh a tam zpomalování nedává smysl. Takže i druhý a třetí kilometr jsou dost rychlé a trochu mne zpomaluje až čtvrtý, kde je delší a ostřejší stoupání. Následuje ale seběh pod hrad Veveří, kde nás čeká první občerstvovačka a přeběh po lávce přes přehradu.
Angelika na hrázi (13. km)
Občerstvovačku poctivě procházím a hážu do sebe několik kelímků vody. Přeci jenom se běží v tempu a navzdory chladnu se dost potím. Hned za lávkou je trailový až krosový lesní úsek, kde se nutně musí zpomalit. Hlavně proto, že se tu široká silnice změnila v úzkou pěšinu téměř bez možnosti předbíhat, ale i proto, že je tu třeba dávat dobrý pozor kam člověk šlape. Na zemi se střídá udusaná hlína, kořeny a kamení. Navíc je z jedné strany prudký svah nahoru a z druhé prudký spád dolů do přehrady. Přidáme-li k tomu prudké stoupání a potom velmi opatrný seběh, je jasné že šestý kilometr tu měli všichni asi nejpomalejší. Ale zároveň jde i o jedno z nejhezčích a nejzábavnějších míst na trati. Další kilometr je stále po přírodním povrchu, ale velmi rovinatý a dá se běžet celkem svižně. Pak se charakter trati opět mění, teď je to parkový asfalt a opět prudce stoupáme. Tím vlastně končí náročnější střed trati a čeká nás závěrečná třetina, která je ve znamení asfaltu, dlouhých klesání a jen kraťounkých stoupání. Rychlost opět roste, na chvíli zvolňuji jen na druhé občerstvovačce, abych do sebe kopnul trochu vody a ionťáku.
Angelika finišující
Čekají mně poslední čtyři kilometry, běží se mi fajn, necítím žádný problém. Toho je třeba využít, takže přidávám, rychlost na kilometr mi zas leze pod pět minut. Užívám si krásně podzimně zbarvené trati s vlahým chladným vzduchem. Vybíháme z lesního úseku a následuje široká hráz přehrady a trasa podél zahrádek a restaurací směrem k cíli. Zde se dostáváme ze stínu stromů na sluníčko. Ale nevadí, horko není a do cíle už je jen kousek. Až je mi to líto. Poslední za řeč stojící výběh směrem k hotelu a zas dolů po hotelovém parkovišti k vodě a poslední kilometr parčíkem. Teď už jen cílová rovinka a fandícím špalírem diváků do cíle.
Zadařilo se. Do cíle dobíhám ve fyzické pohodě s průměrnou rychlostí jen lehounce nad pět minut na kilometr. Navíc jsem si zlepšil předloňský čas o dvě minuty. Odevzdávám čip, což je trochu riskantní procedura, protože ten je na kotníku a hned po finiši se shýbat k nohám dělá s tlakem divy. Pak medaili na krk a mezi diváky abych stihl finišující Angeliku. I to se podařilo. Nečekám nijak dlouho, za chvíli je tu. Jdeme si dát do penziónu sprchu a pak se vracíme zpět vyzkoušet co dostaneme za své kupónky JÍDLO a NÁPOJ. Výdej v jídelním stanu odsýpá velmi rychle, za chvíli sedíme nad plastovým talířkem kečupem obarvených těstovin. Žádný kulinářský zážitek, ale žaludek to zaplácne. O poznání slabší to bylo ve frontě na nealko pivo. Opět jsem se přesvědčil, že na Moravě prostě pivo točit neumí. Po deseti minutách jsme čekání vzdali a směrem ku Praze vyrazili bez piva.
Celkově jsme si ale odvezli víc než pozitivní dojem. V tomto posledním ostrém testu před NYC maratónem jsem se potřeboval ujistit že nejsem úplně z formy, což se snad povedlo. Také jsem se chtěl přesvědčit, že běh Vokolo Priglu tu stále je a že je stejně pěkný jako když jsem ho běžel prvně. I to vyšlo.

pondělí 1. října 2012

Moje třetí Běchovice - proč mi stále nejdou?

Tak v první řadě bych si asi měl odpovědět na otázku, proč se tam opakovaně chodím trápit. Vždyť je to desítka, to znamená distance která mi moc nesedí. Mnohem radši mám půlmaratóny a maratóny. Trať také nic moc, je poměrně těžká, samé dokopce a skopce, prostředí kolem trati bych neoznačil za lákavé a fandící davy také nikde. Navíc obtížná logistika, kdy start je úplně jinde než cíl. A čas startu mé kategorie je v poledne, což je pro můj biorytmus ta nejhorší doba. Tak proč se vracím?
Za prvé to mám z Počernic kousek na start, takže Běchovice beru trochu jako "domácí" závod. Navíc účastnit se stošestnáctého ročníku něčeho, z toho na vás dýchne tradice a konzervatismus. A hlavně proto že jsem se tak rozhodl. Moc rád koukám na ty sedmdesátileté staříky, co se na start staví už třeba po padesáté. Kdybych toho tak v tom věku byl schopen já!
Letos jsem šel na start s jasným cílem napravit ostudu z loňského roku, kdy se mi Běchovice hrubě nevydařily a čas se blížil padesáti čtyřem minutám. Za vinu jsem to dal příliš ostrému tempu po startu a překvapivě teplému počasí. V hlavě jsem si zformuloval plán pro letošní rok - první 3-4 kilometry běžet vyloženě v klidu a na pohodu, a když to půjde tak si potom zrychlit. Co se počasí týká, to dlouho vypadalo rozumně, i když v neděli bylo od rána nepříjemně jasno. Přesto však teploty nelezly vysoko a dostávaly se jen někam k patnácti stupňům.
Angelika si také dala za cíl zlepšit čas z loňského roku a ideálně ho dostat pod hodinu. To nebylo nereálné, natrénováno na to má.
Předstartovní momenty jsme si užili v naprosté pohodě a sledovali start inline bruslařů i veteránů. Pak přišel čas vypustit na dráhu Angeliku. 
Angelika je ta vpravo, nikoliv dáma uprostřed
Poslední fotka, pusa na rozloučenou, štrůdl žen se vydává ku Praze a já zůstávám na startu sám. Poslední půlhodinku využívám k rozhýbání těla. Doteď jsem se snažil držet se ve stínu a tělo je z toho trochu ztuhlé. Ještě si rychle odskočit a už je taky čas postavit se na start. Nekoná se žádná předstartovní show jako na masových bězích v centru, taky jen utrousí do mikrofonu že start je za dvě minuty a o dvě minuty později už jen beze slov vystřelí z pistole (tedy, pravděpodobně vystřelili, já vzadu nic neslyšel). Pomalu se šinu ke startovní bráně, probíhám, zapínám tracking v telefonu a zas vidím ten krásný pohled na dlouhého hada běžců sbíhajících do běchovického dolíčku. Snažím se myslet na plán pro tento závod a nespěchat. Krátce po startu se úmyslně zavěšuji za poměrně pomalého běžce a nechávám se brzdit. Trasa tohoto běhu je zrádná, neustále klesá nebo stoupá a je tam velmi těžké držet konstantní tempo. První dva kilometetry jsou lehce z kopce a rychlý start tam u mně vede pokaždé k tomu samému - zahltím se a mám problém zbytek běhu udýchat. Tentokrát to jde. Hlídám si abych nebyl moc rychlý a držím se kolem pěti minut na kilometr.
Nejen že mně Angelika dohání v rychlosti,
navíc je dávno přede mnou v eleganci.
Na třetím kilometru si kontrolně vyhodnocuji jak to jde a jsem spokojený. Snad jsem to nepřepálil, běží se mi celkem dobře. Pokud bych něco změnil tak asi boty. Obul jsem velmi lehké Mizuno Aero, které jinak používám jen když se odhodlám potrénovat intervaly anebo na krátké ostré běhy. Ale moc se nehodí třeba na takovouto desítku, kterou běžím přes paty. Tlumenější oblíbené půlmaratónky (Mizuno Precision) by mi tu asi odvedly lepší službu. Tak snad příště. Na polovině trasy si stále držím rychlost těsně pod pět minut na kilometr, ale tuším že teď to začne být obtížnější. Začíná stoupání směrem k přemostění Průmyslové a i když rychlost ještě držím, čím dál víc ji cítím na plicích.
A jsme na sešupu do Hrdlořez. Zrychluji někam ke 4:30 na km a i když nohy jsou na tom dobře, mám čím dál větší problém svůj běh udýchat. Začíná to být boj.
Mám to za sebou, pocity hrubě smíšené




A to mně ještě čeká to nejlepší - výběh na Žižkov. Všechny dřívější úvahy o tom že by bylo hezké tu neztratit rychlost jsou pryč a v hlavě mám jediné - hlavně to vyběhni. Zpočátku to není tak zlé. Tempo pořád připomíná běh a já se metr za metrem sunu ke Spojovací. Někde v polovině kopce potkávám Evžena se Sárou a plácnu si s ní pro štěstí, snad to k něčemu bude. V těchto místech ale asi taky došlo k další taktické chybě, místo abych se trochu pošetřil pro finiš, předběhl jsem docela dost lidí, kteří zde ve stoupání zvolnili. Naplno jsem to pocítil nahoře na Spojovací, kilometr a půl před koncem na začátku Koněvovy. Místo abych tu zrychlil a nachystal se na finiš, mám totálně zahlcené plíce a nejsem schopen jakkoliv přidat. Rychle zvažuji - má smysl se takhle dál ploužit, nebo si radši na chvíli povolím, nadechnu se a zkusím se znovu rozběhnout? Volím variantu b) a na dvacet nebo třicet metrů přecházím do chůze a vydýchávám se. Kolik ztrácím, čtvrt minuty? Vem to čert. Znovu se rozbíhám a bojuju s táhlým stoupáním Koněvky. Předbíhám nejstarší veterány co startovali hodinu před námi (aspoň něco) a vyhlížím cíl. Těsně před cílem už opět běžím rozumným tempem pod pět minut na kilometr, ale je mi jasné (a časomíra to bezohledně potvrzuje), že padesátiminutovou hranici jsem nepokořil. Je to padesát jedna a něco k tomu. Takže žádná oslavná gesta, jen další čárka v seznamu protrápených desítek.
Celý běh měl vlastně očekávaný scénář - prvních šest až sedm kilometrů šlo docela dobře, pak jsem se zahltil v seběhu do Hrdlořez a výběhu na Žižkov, abych nebyl schopen zafinišovat. Tudíž podobné jako vloni, akorát že tam jsem odpadl o něco dřív a čas byl o tři minuty horší. Takže mé nejlepší Běchovice jsou stále ty první, kde mi opravdu pomohlo špatné počasí (déšť a vítr). Co jiným vadí, to mně vyhovuje.
Úplně jinak to má Angelika - ta tu letos zaběhla svůj osobák na 10km a dala je pod 56 minut. Budu muset odkoukat jak to zlepšování dělá, jinak mně za chvíli dožene.


pondělí 17. září 2012

Zase kopečky, tentokrát v Babicích


Tentokrát jsme vyrazili na Babický trail, což je čtvrtmaraton (taková natažená desítka) lesy u Říčan u Prahy. Trochu jsem doufal v akci komornějšího typu s pár desítkami běžců, ale zařazení do Solomon Trail Running Cupu přidalo tomuto běhu na prestiži a přitáhlo ke čtyřem stovkám lesůchtivých natěšenců. V zázemí akce byl tím pádem slušný hukot. Hlavně tam ale bylo vše co běžec potřebuje - stánek pro vyzvednutí čísla, šatna (ta většinou ani nutná není), záchod (bez něj to v přírodě také jde) a spousta možností občerstvení. Nečekaný zájem ale asi pořadatele trochu zaskočil, což rezultovalo ve fronty u registrace a tím pádem posunuté starty běhů, ale nezdálo se, že by to někomu moc vadilo. Ostatně, většina lidí nepřijela vlakem ale auty, která vesničku slušně zaplavila. My jsme registrací prošli celkem včas a svižně, takže zbyl čas na focení:

Děti tentokrát věděly že neběží, takže se na požádání i usmívaly
O trase se toho předem zjistit moc nedalo, snad jen to že je z větší části lesem a nastoupá se na ní něco přes 200 metrů. Inu, proč ne, Běchovice jsou za dveřmi a tam se zkušenosti z kopců hodí. Navíc mám v plánované termínovce pro příští rok celou řadu kopcovitých běhů, takže co se letos naučím...
Na start jsme se začali řadit někdy kolem půl dvanácté, rozloučili se s dětmi a vyrazili na trať.Hned po startu u fotbalového hřiště se zaběhlo do lesa. První tři kilometry šly vyloženě snadno, byly totiž z kopce. Hlavní starostí tu bylo nepřepálit tempo a nezahltit se, a taky hlídat si terén, protože na lesních cestách se kotníkům mohou stát moc nehezké věci. Ale povrch tu nebyl nijak dramatický, běželo se většinou poštěrkovanými vyjetými kolejemi, sem tam bylo nutné reagovat na hlubší louži nebo bláto. Také vyšší počet běžců byl přeci jen znát, předbíhání bylo místy komplikované. To se ale mělo změnit od čtvrtého kilometru, kdy se seběh změnil ve výběh. Z lesní cesty se rázem stala prudce stoupající pěšina, a mě se vybavily vzpomínky na Berounskou třístudánkovou desítku, kde mě podobné strmé lesní stoupání připravilo o čas, dech, sílu a hlavně sebevědomí. Tady to zatím nehrozí, zvolňuji tempo a kopec vybíhám, abych vzápětí zjistil že nebyl sám a následuje ho pár menších. Ale oproti Berounu je tu posun - stoupání mně nezlomí a slušně všechno vybíhám. 
V kopcích jsou postupně rozmístěny tři povzbuzující informačně/motivační tabulky, aby běžci věděli kde jsou a co mají dělat. Vtipné a příjemné zpestření:


Fotila Angelika. Svědčí to o tom, že závod nepojala nikterak soutěžně
Na pátém kilometru se lesní cesta mění na asfaltku, ale stoupání pokračuje, byť lehčí. Dá se docela slušně běžet. 200 metrů před koncem prvního okruhu opět vbíháme do lesa a užíváme si fandících diváků, vytvořili vážně dobrou atmosféru. Fandí tu i naše děti, plácám si s nimi při startu do druhého okruhu. Tam už jsem pomalejší. Kopec přeci jenom vzal dost sil a to se teď projevuje i v seběhu, jsem znatelně pomalejší než v prvním kole a připadám si dehydrovaný, ten jeden kelímek vody při náběhu do druhého kola moc nepomohl. Je to tedy znatelně větší boj než předtím, ale běžím a to i do kopců. Tam už mi sice tempo klesá až někam k šesti minutám na kilometr, ale pořád je to běh. Ještě jeden kopeček lesem, ještě jeden stoupavý kilometr po asfaltce, ještě jeden průběh lesíkem směrem k fotbalovému hřišti a už zas vidím fandící diváky včetně našich dětí. Ruce k nebi, průběh cílem, krátké vydýchání a zpátky na trať za dětmi. Ty mají batoh s vodou, kterou nutně potřebuju. A pak už jako tradičně čekáme na Angeliku a její finiš:





Dojem z Babického trailu je veskrze pozitivní. Jen víc takových, a mohou být i delší! Je to tak, tenhle druh běhání mně asi baví víc než běhy městem. Jasně, je to náročnější, chybí tomu šance na zlepšení osobních rekordů a často není ani pořádný servis jako třeba občerstvení, ale zážitek z běhu v přírodě a terénu je o level vyšší než na městském asfaltu. Zkuste to taky!