Moje sršská mentální výhybka

Volba běžet sršský půlmaratón padla po návratu z New Yorku, kdy jsem cítil potřebu nějak ze sebe vydat energii nachystanou na NYC marathon. Částečně jsem se vyventiloval před týdnem v Čelákovicích, ale stále tu byla potřeba prověřit se delším během. Ne že bych cítil bůhvíjakou formu. Dobře měsíc jsem neběžel nic delšího. Nejdřív týden za oceánem, pak dva rýmičkovaté týdny se sporadickými výklusy, do toho řada zásadních porušení životosprávy, zkrátka subjektivně jsem se cítil těžký, pomalý a bez formy. Sršský půlmaratón může být dobrým způsobem jak přehodit mentální výhybku a naladit se na pozitivní běžeckou vlnu. Do Srchu to máme sotva hodinku autem, tak proč ne?
V pátek jsme dali děti k babičce, v sobotu ráno jsme překonali lenost a vylezli velmi časně z postele a vyrazili. Já s cílem zaběhnout si dobrý čas, ať už to bude znamenat cokoliv, Angelika s cílem oživit svou přípravu na květnovou maratónskou premiéru.

V Srchu jsme takticky zaparkovali přímo v oblasti startu a cíle a našli zde doslova komorní atmosféru, vlastně jen pár dobrovolníků chystajících občerstvovací stanici. Ti nás ochotně nasměrovali k registraci u fotbalového hřiště, kde už to vypadalo mnohem předzávodněji. Dostali jsme pěkná startovní čísla a já, coby předem přihlášený, i pamětní funkční tílko. To je sice originálnější památka než tradiční tričko, ale na druhou stranu se s ním nemůžu pochlubit v práci, a to ani v pátek v rámci "casual" dress kódu.

Šli jsme se zpět k autu nachystat ke startu. Zde jsem zjistil zásadní problém s hlubokým vlivem na pozdější průběh závodu - zapomněl jsem si doma sluchátka. Prkotina, řekli by někteří, ale nejen že nejsem zvyklý běhat delší trasy bez své oblíbené hudby a podcastů, ale navíc to znamená, že mi telefon nebude do uší hlásit mezičasy na jednotlivé kilometry a já nebudu vědět jak běžím. Pech a slušná šance nechat se uštvat závoděním s rychlejšími.
Přišel čas postavit se na start a vydat se na čtyři okruhy spojující dvě části obce Srch.
Pár slov k trase: rozhodně bych ji neoznačil za atraktivní. Kvůli trase do Srchu nejezděte. Jak jsem již zmínil, půlmaratón tvoří čtyři okruhy. V každém se po startu vyběhne z vesnice, přeběhne dálniční nadjezd (takže nahoru a dolu), doběhne se do vedlejší vesnice (Srch-Pohránov), kde je otočka, zpátky opět přes dálniční nadjezd (takže nahoru a dolu) zpět do Srchu, zde krátké stoupání a malá smyčka vesnicí vás přivede do prostorů startu kde je občerstvovačka. Dáte-li to čtyřikrát, máte dvanáct krátkých, ale citelných stoupání a klesání. Není to těžké, jen se špatně drží tempo. Moc si neumím představit dát to osmkrát v rámci maratónu. Ale nikdy neříkej nikdy...
Po startu jsem se smiřoval s faktem, že běžím v tichu vlastních myšlenek a snažil se nasadit trvale udržitelné tempo. Samozřejmě se stalo to, co se mi vždy stává na menších závodech - hlavní pole běžců mi spolehlivě uteklo a kolem mně se drželi spíš maratonci. Ocenil jsem jednu z výhod menší obrátkové trati - běžci jsou stále v kontaktu. V každém kole jsem se potkal s protiběžící Angelikou (pokaždé o kus dál, podle toho jak se zvětšoval náš odstup) a stejně tak jsem mohl sledovat jak si vůči mně stojí rychlejší běžci. První kolo jsem měl za dvacet sedm minut a něco. OK, to je čas něco kolem pěti a čtvrt minuty na kilometr, celkem podle plánu. Občerstvovačku procházím, otáčím do sebe dva kelímky, vodu a čaj. Znovu na trať.

Opravdu mám při běhu tak křivé nohy?
Doufám že jde jen o chybu fotografa.

Ve druhém kole se dostávám do stavu, kdy se mi běží dobře. Tělo chytlo rytmus, zatím necítím únavu. Počasí nám vyloženě přeje, lepší asi být nemůže. Většinou svítí sluníčko, které i na konci podzimu dává nějakých 10 stupňů. Lehce zrychluji a předbíhám některé běžce, se kterými jsem dříve srovnal krok. Nevýhoda je, že takhle zezadu nepoznám jestli jde o maratónce nebo půlmaratónce, takže nevím, jak se vůči nim mám cítit.
Další průběh startem, čas o trochu lepší než v prvním kole. Opět dva kelímky, voda a ionťák, ale nevybírám si, piju, co mi podají. Ve třetím kole přichází klasické náznaky toho, že běžím svižně a chvílemi začíná být těžší držet tempo. Zvlášť kopečky mně vyvádějí z tempa víc než dřív. Ale pořád se tak nějak držím. Při náběhu do posledního kola zjišťuji, že hlasatel oznamuje jména a počty zbývajících kol všech, co zrovna probíhají cílem. To, že slyším své jméno, natolik odvádí mou pozornost od běhu že se zapomínám podívat na časomíru. Tak, a teď nevím jak běžím. Dávám si dva kelímky čehosi.
Poslední kolo už je tak trochu boj. Přecházím na svou osvědčenou taktiku - když cítím, že se tělo dostává na hranu, trochu povolím a zvolním. Ze zkušenosti vím, že to pomůže a za pár vteřin samovolně zrychlím na původní tempo a většinou i doženu takto nabranou ztrátu. Dobré je, že nad tím opětovným zrychlením nemusím přemýšlet, tělo to zvládá i beze mně. V posledním kole se loučím s trasou. Naposledy přes most směrem za dálnici, naposledy otočka, naposledy zpět přes dálnici, naposledy do kopečka k hlavní silnici, naposledy ukrutně dlouhá rovina (v měřítku tohoto závodu), naposledy do cílové ulice. Zatnout zuby, nezpomalit a jsem v cíli. 1:48 a něco, velmi dobré, nepočítám-li špatně, můj třetí nejrychlejší. A to jsem pochyboval o své formě a tohle nebyla nejsnadnější trať!

Angelika v cíli

Trochu se omývám od soli, měním u auta mokrou mikinu za suchou a jdu číhat na Angeliku. 2:07, také spokojenost. Po vydýchání se vydáváme vyzkoušet místní zázemí, hlavně sprchy a slíbený sršský řízek, který je v ceně závodu. Všechno funguje, a u našeho řízku a nealko piva se náhle objevuje organizátor a začíná vyhlašování vítězů. Jako obvykle nepředpokládáme, že by se nás toto nějak týkalo a ejhle: Angelika je třetí ve své kategorii, takže diplom a drobné věcné ceny.
Ale řekněte, je tohle fér? Já se ženu jak blázen, běžím na hranici svých možností a samozřejmě nic. Angelika si to dá za pohodlných 2:07 a diplom!
Jak je ten život někdy krutý :-)

DETAILY BĚHU

Večerními Čelákovicemi

Od návratu z ne úplně povedeného výletu do New Yorku jsem měl skoro dvoutýdenní běžeckou pauzu, kterou jsem strávil chrchláním, smrkáním, kašláním a podobnými zdravotními příjemnostmi. Ne že by na běhání nebylo ani pomyšlení, na to už mám slušně vyvinutou závislost, ale když už jsem výjimečně vyběhl, bylo to jen na naprostou pohodu a ani náznak tempa. Do Čelákovic jsem se rozhodl vyrazit mimo plán prostě proto že už jsem měl chuť proběhnout se na organizované akci a taky proto, že to máme kousek.
Večerní běh městem Čelákovice znamená pro muže čtyři ne úplně snadné mílové okruhy (6,5km), pro ženy tři kilometrové. Se mnou jako obvykle jela Angelika a pozval jsem i jinak velmi svátečního běžce bráchu Martina, který teď tráví zimu v Čechách. Takže silná sestava, která v Čelákovicích jistě nechá nesmazatelnou stopu!
Žádné velké plány jsem neměl. Před New Yorkem jsem ze sebe měl dobrý pocit, v tréninku jsem příjemně zrychlil, ale přičítám to spíš podzimnímu ochlazení než náhlému zlepšení formy. Navíc jsem tři týdny běhal málo a pomalu (týden New York, 2 týdny nachlazení), takže jsem se teď cítil sice při síle, ale ztěžklý a bez formy. V hlavě jsem měl jednoduchý plán - od počátku nasadit tempo, které budu schopen udržet a případně v průběhu běhu ještě přidávat a zrychlovat.
Na registraci jsme nafasovali pěkná textilní zavazovací čísla a šli Angelice fandit na její 3 kilometry, které se běžely hodinu před startem hlavního mužského běhu.

Angelika tak krátké distance normálně neběhá, i v tréninku je minimem 5km, takže to pojala jako rychlostní zkoušku, kde si dala reálný cíl přiblížit se rychlosti 5 min/km. Já jsem se v tuto chvíli ujal role fotografa a zjistil jsem, že fotit venku ve tmě mobilem není žádná sranda. Dokud se Angelika nehýbala, tak to celkem šlo, ale zachytit ji v běhu bylo dost problém:

Náběh do druhého kola

Tentýž

 Fotky z náběhu do třetího kola nebyly použitelné, tak už jen finiš:

Nakonec to bylo lehce nad 5 min/km, takže cíl splněn.
Chvíli po ženách běželi veteráni (ještě pár let a budu mezi nimi!) a my se šli rozklusat a rozdýchat. Pár svižných rovinek a mám pocit že by to dnes mohlo jít. Takže s Martinem jdeme na start:

A je to taky. Startovní výstřel a vydáváme na na čtyři mílové okruhy. A přichází moje velká taktická, takřka začátečnická chyba. Honím se s rychlejšími. Po startu všichni vyráží velmi rychle, tempem, které z delších distancí neznám. Rázem se ocitám na konci startovního pole a před sebou jen několik pomalejších běžců. Držím s nimi krok. A přicházím ještě na jednu komplikaci: je tma, neznám trasu, neznám Čelákovice, nás běžců je jen pár a nevím, jestli a jak je trasa značená. No nic, zatím se držím ostatních, po chvíli dokonce předbíhám pár borců co to od počátku přepálili a zpomalují (včetně Martina). Před sebou mám teď jen chlapíka s číslem 7 a pro tuto chvíli ho považuji za vodiče, nikoliv tempového, ale traťového. Běžíme po hlavní ulici městem bez vyloučení provozu, to znamená, že moc nemůžeme po silnici, ale musí se po chodníku. Je to dost kličkovaná, vyhýbáme se chodcům, lampám, reklamním tabulím, lidem postávajícím před hospodami, žádný bezpečný běžecký koridor. Na prvním kilometru mi telefon hlásí: rychlost 4:15 min/km. Sakryš, to je naprostý opak toho co jsem si naplánoval, Chtěl jsem startovat udržitelně a pak zrychlovat, a teď mně čeká nevyhnutelné odpadání a zpomalování.

Ano, opravdu jsem to já, i když
uznávám, že to lze snadno zpochybnit

Zatím se ale držím za svou vodící sedmičkou. Sbíháme z hlavní silnice na vedlejší mezi rodinné domky a hned se běží o něco líp. Po chvíli slyším ruch z cíle a je jasné že se blíží průběh do druhé kola. Je to tu, hlasatel mně představí fandícím davům a běžím dál. O nějakých dvacet vteřin později slyším, jak ohlašuje Martinův průběh startem. Slušný čas, ale to neudrží, stejně jako já. Stále si držím na dohled sedmičku, ale trochu se mi vzdaluje. Běžíme opět po chodníku podél hlavní silnice, lehce do kopce, snažím se ohlídat si, abych si zapamatoval kde odbočit zpět směrem k cíli, protože je dost pravděpodobné, že v příštím kole před sebou nikoho neuvidím.  Načínám třetí kilometr, rychlost 4:35, no jasně. Dál po hlavní, teď odbočka mezi domky (u trafiky, zapamatovat!) a načínám čtvrtý kilometr. 4:37. Zatím se jakž takž držím. Druhý průběh prostorem startu a cíle. Teď už jsem v tom opravdu sám, sedmička mi utekla, vidím ji už jen chvílemi a dost v dálce. Takže si běžím svůj sóloběh, plácám si s dětmi co fandí před jednou z hospod, jinde se proplétám mezi lidmi co chtějí chodník používat standardním způsobem a běžce na něm nečekají. Načínám pátý kilometr. 4:40. Zpomaluji, ale není to nijak tragické. První běžec mně předbíhá o kolo. OK, s tím jsem počítal. Než se dostanu k náběhu do posledního kola, předběhnou mně ještě dva. Budiž jim to přáno. Poslední kolo přede mnou. Zdravím se s diváky, zatínám zuby a jdu do toho.
Začátek šestého kilometru. Pořád 4:40. Plíce pálí, začíná docházet dech. Snažím se o řízené zvolnění, dřív než úplně odpadnu. Jde to, běžím dál, i když volněji. Naposledy kolem hospod, naposledy zatáčka u trafiky a konec šestého. Tenhle kilometr je za 4:51, ale cíl už je jen kousek. Naposledy mezi rodinnými domky, už slyším cíl, už ho i vidím, ještě je trochu sil na finiš a jsem tam:

Sbírám se, rozdýchávám a vyhodnocuji. Na to, že jsem na tuhle akci nejel ve fyzické pohodě, tak jsem spokojený, průměrná rychlost 4:36, to je rychleji než běžně běhám. Ale tady to moc nestačilo, moc běžců jsem za sebou nenechal. Ještě čekáme na Martina, asi pět minut po mně je v cíli taky.

Je to tak. Pokud se rekreačně-zážitkový běžec jako já nechce vidět na chvostu výsledkové listiny, nemá smysl jezdit na tyto skorozimní, velmi tradiční akce, hojně navštěvované hlavně skutečnými závoďáky. Ale není to jedno? Hlavní je zaběhat si a bavit se tím.

Detaily mého běhu

Jak jsem neběžel New York City Marathon

Rozhodnutí zaběhnout si NYC Marathon padlo už poměrně dávno - začátkem roku 2011, dokonce ještě v době kdy jsem neměl žádný maratón za sebou. Nepočítal jsem s tím, že bych se tam dostal hned, o akci je velký zájem a pokud se nekvalifikujete (což u mně opravdu nehrozí), musíte si zaplatit účast v loterii a doufat. Takže jsem se furiantsky přihlásil a počítal s tím, že to bude pár let trvat, než mě vyberou.
A ejhle - vybrali mně hned na první pokus. Jenže co teď s tím? Vlastně jsem s tím moc nepočítal, první maratón jsem měl běžet až o pár dní později v Praze a hned do toho plánovat New York? Naštěstí organizátor nabízí možnost odložení účasti na příští rok, přesně to jsem udělal a získal tím rok a půl na přípravu.
Teď, o rok a půl starší a tři maratóny zkušenější, jsem se na start opravdu těšil. Poslední tréninkové běhy potvrdily, že teploty pod patnáct stupňů mi svědčí, mám formu a všechno máme krásně připravené. Na New York si dáme týden, spojíme ho s vánočními nákupy, Angelika si zaběhne předmaratónskou sobotní pětku Manhattanem, a já o den později svůj velký běh.
První náznak toho, že by všechno nemuselo jít úplně hladce, se objevily dva dny před naším odletem z Prahy - na severovýchod USA směřuje tropická bouře. Moc pozornosti jsem tomu nevěnoval, koneckonců je to týden před maratónem a naše plány by to narušit nemělo.
Podruhé se o bouři zmínil pilot v letadle těsně před odletem, když jen tak mimochodem prohodil, že v New Yorku snad přistaneme ještě předtím, než to přijde. To už znělo zajímavě - takže se něco opravdu bude dít. Supr, hurikán jsem ještě neviděl.
Po přistání na newyorském JFK už začalo být jasné, že počasí bude nutné brát v úvahu. Z letiště jsme odjeli vláčkem na konečnou metra a šli si koupit lístky. Automat stávkoval, takže jsme přešli k okénku ve stanici a chtěli lístky koupit od obsluhy. Prodavač vypadal dost nervózně a když zjistil že nemám přesně a musel by mi vracet, mávl rukou ať peníze neřeším a hlavně si pospíším, protože za chvíli jede poslední metro. Otevřel nám branku a prošli jsme bez placení. Proč poslední metro, když je sedm večer? Pokud vím, jezdí nonstop.
Cestou metrem do hotelu v Brooklynu nás čekal jeden přestup a zde ještě přituhlo - z metra jsme vystoupili a do druhého už nenastoupili, policie obsadila přístupové cesty a korektně nicméně nesmlouvavě nás nasměrovala k výstupu ze stanice. Metro už nepojede. Vypíná se kvůli bouři. Zbytek cesty jsme museli taxíkem. Bylo to zvláštní, protože tomu opravdu nic nenasvědčovalo, počasí vypadalo dost normálně.
V hotelu jsme zapnuli televizi a na CNN se neřešilo nic jiného. Sandy se blíží k New Yorku a někdy během pondělka má naplno udeřit. Místní dopravní podnik se rozhodl preventivně na neurčito úplně zastavit metro i autobusy. Zavřená jsou i všechna letiště, my jsme byli jedno z posledních letadel co nechali přistát.

Pondělí - noc byla celkem klidná, občas hlučněji zafoukalo, občas zapršelo, ale z našeho pohledu nic co by jsme neznali i z Prahy. Podle televize bouře zatím pustoší místa na jih od New Yorku. Začíná dost foukat a pršet. Jdeme se s Angelikou proběhnout, neodpustil bych si promarnit příležitost proběhnout se v hurikánu. Je z toho loudavých pět kilometrů deštěm po Brooklynu. Jinak kromě krátké procházky trčíme na hotelu, sledujeme zprávy a odpovídáme na SMSky příbuzných a známých že fakt žijeme.

Úterý - podle zpráv to v noci bylo opravdu dramatické, z našeho pohledu až tak ne. Prostě za oknem foukalo a pršelo. Další ujišťování Prahy že žijeme. Doprava je stále kompletně vypnutá, tak vyrážíme na delší procházku směrem k Manhattanu. Cestou vidíme že to v noci asi bylo opravdu divoké, chodníky pokryté věcmi co popadaly ze střech, polámané nebo vyvrácené stromy. Chvilkami silně prší. Z procházky je nakonec skoro dvacet kilometrů. Ze zpráv se dozvídáme že metro hned tak nepojede. Do všech tunelů pod East River natekla voda a je jí fakt dost. Krom toho je větší část Manhattanu bez proudu.

Středa - poprvé se k bouři vyjadřují na stránkách maratónu. Ruší se sobotní běh Manhattanem, protože lidé budou pracovat na zajištění nedělního maratónu, který se trochu komplikuje. Takže Angelika nepoběží. Dopravní podnik pouští v omezeném režimu autobusy. Rovnou toho využíváme, jedeme k Brooklynskému mostu a přecházíme na Manhattan. Je z něj tak trochu město duchů, všude stažené rolety, všechno zavřené, nejde proud. Až o pár kilometrů výš to začíná vypadat normálně. Procházíme pěšky od Brooklynského mostu až na Times Square, tam už to žije běžným životem. Manhattan se teď děli na dvě zhruba stejně velké poloviny - mrtvou bez proudu a živou s proudem. Cestou zpět přebíháme Brooklynský most, nejsme sami, je tu spousta natěšených běžců.

Čtvrtek - sláva, maratón bude. Starosta Bloomberg prohlašuje, že běh bude věnován obětem hurikánu, navíc přítomnost běžců pomůže ekonomickému oživení města a vnese trochu světla do chmurných dnů:

Maratón bude!

Nicméně organizátoři reagují na problémy s dopravou a místo aby se na Staten Island jelo lodí z jižního Manhattanu (kde nejde proud a nejezdí metro), pojede se autobusy ze středního Manhattanu, tam už by metro tou dobou jezdit mělo. Skutečně už pár linek jezdí, ale jen velmi omezeně. Bez autobusů se po městě pohybovat nelze. Den trávíme nákupy v Brooklynu.

Pátek - velký den, vyrážíme do Expa na Manhattanu pro startovní číslo. Doprava je stále komplikovaná, jedeme stylem: pěšky - jeden kousek metra - druhý kousek metra - náhradní autobus přes řeku - pěšky - další autobus. Jsme tam, stovky natěšených běžců, spousta věcí na okukování. Nakupuji několikery běžecké šortky. Odpoledne nákupy, pak zas dlouhá a komplikovaná cesta na hotel. Jako vždy pouštíme CNN a šok: starosta Bloomberg se pod nátlakem rozhodl maratón zrušit:

Maratón nebude!

Jeho konání by vyvolávalo příliš mnoho emocí a kontroverzí v těžkých dnech. Trochu ho chápu, zpravodajské kanály daly spoustu prostoru lidem plačícím, že jim bouře zatopila nebo vzala dům, jsou bez proudu a teď se kousek od nich staví stany pro zázemí běhu a dieselagregáty generují elektřinu běžcům a ne jim. Tak jsme došli. S číslem se teď můžu akorát tak vyfotit:

Sobota - přišel omluvný email od organizátorů, ve kterém otevřeně viní ze zrušení akce média, která poštvala veřejnost proti organizaci běhu. V tom mají celkem pravdu, jak ve zprávách (CNN), tak v novinách zdarma co jsem četl u snídaně všichni označovali konání maratónu za neetické a asociální (disconnected from reality, hezký termín) a ustát takovou masáž vyžadovalo opravdu hroší kůži. Nechci si hrát na soudce, tady jedna univerzální pravda neexistuje.
Sobotu jsem původně plánoval proválet v posteli a šetřit nohy na maratón, ale pan Bloomberg mi změnil plány (děkuji pane Bloombergu, máte to u mně, stavte se až půjdete kolem), tak jsme se vyšli proběhnout do Central Parku, kde měla Angelika původně finišovat dnes, já zítra. Kupodivu stejný nápad dostaly i stovky jiných běžců, takže tříkilometrový úsek tvořící poslední úsek maratónu (a který organizátoři ještě nestihli odstrojit, takže míjíme vlaječky "Marathon route" a "25 miles", "26 miles") běžíme ve společnosti zklamaných běžců z celého světa. Je to zvláštní pocit, ale jsme na tom všichni stejně, leda že by někdo nesledoval zprávy, nikdo mu to neřekl a on se tu dnes jen natěšeně rozklusával. Ale moc pravděpodobné to není. Tak jsme si aspoň v plné polní (džíny, mikina, baťoh na zádech) proběhli poslední úsek (stejně nejhezčí z celé trati, čert vem Bronx) a vyfotili se v cíli:

Cíl, do kterého se neběželo

 

Neděle - krásné, jasné, chladné ráno, ideální na nějaký dlouhý běh, který se nekoná. Odhlašujeme se z hotelu, zavazadla necháváme na recepci a jdeme se naposledy cournout přes Brooklynský most na dolní Manhattan. Na Brooklynském mostě jsem pochopil, že ostatní dnes udělali to, co bych taky udělal, kdybych už nejel domů - uspořádali si vlastní neformální dlouhý běh New Yorkem. Na mostě a na nábřeží dolního Manhattanu potkáváme stovky běžců, ustrojených tak jak plánovali běžet dnešní maratón, tj. ve svých národních barvách, klubových trikotech nebo oficiálním maratónském tričku, někteří i se startovními čísly. Vypadá to jako by všichni běželi svůj protestní běh proti zrušení maratónu. Hezké, jsou zkrátka odhodlaní si své zaplacené kilometry New Yorkem odkroužit po alternativních trasách. 

My se ještě jednou pokocháme scenériemi New Yorku a míříme přes hotel na letiště. Tahle dovolená rozhodně nesplnila očekávání, která jsem do ní vkládal, ale nemůžu říct že bych odjížděl s pocitem křivdy. Je to zkrátka smůla a co zrušení akce týče, jsem schopen pochopit oba úhly pohledu, pro i proti. Aspoň jsem přežil hurikán (kdo z vás to má?) a pěkných běhů si ještě užiju spoustu.