pondělí 25. března 2019

Vskutku běžecká země: půlmaraton po mostarských mostech

Při loňském plánování letošního roku bylo zřejmé, že abecedně nás čeká mimo jiné Bosna a Hercegovina. I zde bylo z čeho vybírat, závod se zde koná v každém větším městě a na výběr jsou i horské běhy, já však dal přednost starobylému Mostaru. Městu dost potrápenému válkou v Bosně, řekou rozdělenému na východní křesťansko-chorvatskou část a západní muslimsko-bosenskou část.
Dnes zde panuje klid, obyvatelé obou částí města jsou fajn, pro českého turistu je zde vyloženě levně a když se ubytujete u řeky jako my, za úsvitu vás budí muezzin z mešity, kterého od sedmi ráno vystřídají křesťanské kostelní zvony.
Ve městě však nenajdete místo, ze kterého by nebyly vidět škody napáchané v časech, kdy symbióza nezafungovala a věci se vyhrotily - vypálené domy, pobořené domy, nebo aspoň dodnes neopravené fasády s dírami po kulkách. Zde tomu neuniknete opravdu nikde. O to příjemnější bylo vidět křesťany a muslimy na startovní čáře stejného závodu.
Když už jsem zmínil pro českého turistu příjemné ceny: moc mě pobavilo, že místní měna (nová konvertibilní marka) má značku KM. My tedy nakupovali v kilometrech. Bageta kilometr, láhev místního vína pět kilometrů, jídlo v restauraci deset kilometrů. Sympatická země (jeden kilometr = 13 Kč).
Ale my přijeli hlavně běhat. Po čtvrtečním příjezdu velmi scénickou trasou půjčeným autem ze Sarajeva a večeři v muslimské části města (pozor: vaří dobře, ale nepodávají alkohol) máme pátek na vyzvednutí startovních čísel, prohlídku města a odpočinek.
Pět bosenských kilometrů.
Čísla se vydávají v místním obchodním centru, původní informace hovořila o přízemí a až po zvídavém dotazu nás na informacích přesměrovali na šesté patro. Pak už vše klapalo bez potíží a se startovními balíčky jsme si dali krátkou procházku městem, nákup snídaně v supermarketu na druhý den a předzávodní klid.
Ráno vstáváme časně, po lehké snídani na pokoji se vydáváme zpět k obchodnímu centru. Zde je cíl závodu a odsud nás autobusy odváží na start.
Autobusy nás vysazují deset kilometrů za městem. Těchto deset kilometrů poběžíme podél řeky zpět do města a zbytek nakroužíme po Mostaru.
Zde už bylo jasně cítit, že to dnes nebude úplně snadné. Pokud jsem v minulém článku o horském běhu ve Skotsku zmínil, že šlo o nejteplejší den široko daleko, tak dnes platí přesně to samé. Na startu je v devět ráno ke dvaceti stupňům a zcela jasno, během závodu teplota vyletí k pětadvaceti. V létě by to bylo v pohodě, ale on je březen a tělo středoevropana s tím jaksi nepočítá.
V záchvatu předstartovní nervozity mám pocit, že jsem si málo utáhl své nové, ještě pořádně neoběhané boty a dotahuji si je. Velká chyba, která mě řádně vytrestá v druhé polovině závodu.
Startujeme. Výběh je přes první z mostů přes řeku Neretvu, na trati jich vyzkoušíme celkem pět. Za mostem se stáčíme k Mostaru, což je fajn, protože je to po proudu řeky lehce z kopce a navíc po větru, takže se běží dobře. Zde udělám druhou chybu, klasickou začátečnickou: nepřizpůsobím rychlost běhu podmínkám na trati. Ukolébán komfortním startem nasazuji tempo pod pět minut na kilometr s pocitem, že by to dnes mohlo jít.
V první polovině
Tento pocit mi vydrží právě zhruba do poloviny. To jsme zpět v Mostaru a začíná dlouhá prohlídka nepříliš hezké a zajímavé městské zástavby. Začínám pociťovat vliv tepla a přepáleného tempa. Zároveň už jsem ale dost zkušený na to abych vědět, že teď už je pozdě. Žádné řízené zvolnění nepomůže, čeká mě běh dokud tělo dovolí a až nedovolí, budu nucen prokládat ho chůzí.

 Letmé převzetí občerstvení
 Společenské převzetí občerstvení

Mostar má nádherné historické centrum trochu připomínající Český Krumlov, kolem něj je však poměrně nevzhledná zástavba, kterou teď nabíráme povinné kilometry. Světlou výjimkou je průběh parkem po leštěných žulových dlaždicích.
 

Krize na mě doléhá kolem osmnáctého kilometru po přežití opravdu úmorného úseku na uzavřené víceproudé výpadovce z města. Sbíháme z hlavní silnice mezi malé domky v muslimské části města. V této fázi jsem na trati relativně sám, dlouho nikdo přede mnou, nikdo za mnou. Úzká ulice, přízemní domky, na ulici snědé děti, které jako by nevěděly, sluší-li se fandit nebo ne. V tu chvíli mi dochází síly a na pár metrů přecházím do chůze abych si vydechl. Připadám si tu jaksi nepatřičně. Jako by sem běh nepatřil a zde ho viděli prvně. Rozbíhám se a bojuji dál. Přes lávku jen pro pěší přebíhám do podobně pitoreskní uličky na druhé straně řeky. Zde zjišťuji, že někomu to nesedlo ještě výrazněji než mě, protože leží na zemi a oživují ho. Což o to, padlého i jeho ošetřující snadno obíhám, ale dál mi cestu blokuje sanitka, kolem které není jak projít. Musím si přibouchnout dveře u řidiče a pak se mezi sanitkou a autem mohu protáhnout a pokračovat.
Život mi teď ztrpčuje nejen vyčerpání z horka, ale i peklo v pravé botě. Jak jsem si nová Mizuna fest utáhl, tak teď cítím, že z toho bude opravdu nehezký puchýř na patě. To se mi nestalo už spoustu let.
Ale už se blížím k cíli, poslední dva přeběhy Neretvy a je tu cílová rovinka. Je mi jasné, že čas nebude nikterak výstavní, ale s tím se při cestách na jih ani nepočítá. Je to 1:48 a něco, není to na oslavné tanečky, ale převládá příjemný pocit z dalšího dokončeného závodu. Beru si finišerskou medaili a spoustu vody a jdu čekat na Angeliku.
Finiš
Angelika finišující
Angelika na rozdíl ode mě běžela rozvážně, takže dokončila ve slušném čase pod dvě hodiny.
Nakonec to nebyl tak tragický výkon, skončil jsem 127. z 522, čili na konci první čtvrtiny, s čímž se dá žít.
Zpět na penzionu jsme se uvedli do reprezentativnějšího stavu a zbytek dne využívali místních zahradních restaurací, načež se ohlásila neděle a s ní přesun do naší domoviny a návrat k pracovním povinnostem. Bosna a Hercegovina však zanechala příjemný dojem z fajn lidí, kteří se dokáží těšit z klidu a míru, který jim je momentálně dán.

DETAILY BĚHU

úterý 26. února 2019

Dovolenkový boj se skotskými kopečky - Glentress Halfmarathon

Je to vždycky těžká volba. Koncem roku zjišťuji, v jakém že termínu mají děti příští rok jarní prázdniny a následně usednu k počítači a pátrám, kde se tou dobou běhají pěkné závody. Rodinná rada posléze rozhodne, kam vyrazíme na dovolenou. Letos padla volba na pár dní ve skotském Edinburghu s krátkým výletem do přírodního parku Glentress, kde se běží trailový horský půlmaraton.

Jasně si vzpomínám, že to byla Angelika, která při hlasování za Skotsko silně lobovala, takže nelze brát příliš vážně její současné stížnosti, že jí ještě po třech dnech bolí stehna a neposlouchají nohy.
Ale dovolená to byla příjemná, to zase jo. Tři dny prolézání centra Edinburghu se spoustou krásných míst a útulných hospůdek sebralo nějaké síly, ale bylo předem jasné, že osobní rekord jsme si sem udělat nepřijeli.
V sobotu ráno vstáváme ukrutně brzy, posnídáme, sedáme do půjčeného auta s volantem na špatné straně a po špatné straně silnice jedeme necelou hodinu do parku Glentress. Ten tvoří několik výrazných kopců. Ty jsou v nižších polohách zalesněné, ve vyšších porostlé vřesem. Park je určen především horským kolům, je zde několik dlouhých důmyslných singltrekových tras. My jsem však jedeme běhat, čeká nás 21 kilometrů horizontálních se 750 metry vertikálního převýšení, žádný asfalt, jen přírodní terén.
Na běh jsem nás registroval již loni a krátce po registraci jsem se začal blíže zajímat, co že to vlastně poběžíme. Rozhodně nehrozilo, že by nás organizátoři nechali podcenit situaci. Na trať běžce vpustí jen s povinnou výbavou, kterou tvoří čepice, rukavice, pláštěnka, termofólie, píšťalka, nabitý mobil, vlastní zásoba vody. Nemusíme to mít na sobě, ale musíme to mít s sebou. Vyhrožují kontrolami na startu, na trati i v cíli a případnou diskvalifikací. Přijde mi to poněkud nadsazené, nicméně přít se nechci, ale když u nás v Praze chodím obchodním centrem a sháním se po dětských píšťalkách, připadám si poněkud divně.
Při prezenci si vyzvedáváme startovní čísla a slušivé šátky, pak si jdeme vyslechnout seznámení s tratí. Pořadatel milou skotštinou (šišlavá angličtina s důrazy na nečekaných místech) opakuje nutnost povinné výbavy a ptá se, zda jsou s tím všichni ok. Nikdo neprotestuje. Ke cti pořadatelům slouží, že jsme nikde žádné kontroly nepotkali. Domnívám se, že byli stejně jako mi zaskočeni počasím. Přeci jen 12 stupňů Celsia a polojasno tam v únoru běžně nemívají a v televizních zprávách dost řešili rekordní teploty. Za těchto okolností jim asi přišlo hloupé kontrolovat nám rukavice a termofólie.
Vyrážíme. Hned do kopce, pochopitelně. První kilometr po široké lesní silnici, ta se však po chvíli mění na lesní pěšinu, kde se musí po jednom a nedá se předbíhat. S Angelikou jsme tradičně zahájili ze zadních pozic, takže bych předbíhal celkem rád dokud jsem při síle, ale často to prostě nejde.
Ze scénického hlediska je běh hezký, byť nic extra. V nižších polohách běháme klasickým smíšeným lesem, kde není poznat, zda jsme ve Skotsku nebo ve Středočeském kraji. Zajímavější to jistě bude výše, ale tam se dostaneme až v druhé půlce trasy.
Pomalu se prokousávám startovním polem kupředu, první polovina je sice převážně do kopce, ale relativně mírného, který se dá běžet.
S přibývajícími kilometry a nastoupanými metry mi ubývá elánu, stejně jako ostatním závodníkům. Prudší kopce začínáme vycházet.
Na dvanáctém kilometru je první, a pro mě jediná, občerstvovací stanice. Pořadatelé předem avizovali, že si běžci mají nést vlastní nádoby, protože nechtějí zamořovat přírodu plasty. Přesto se mi podaří jeden kelímek ukořistit a hodím do sebe trochu erární vody. Moc se ale nezdržuji a odbíhám, beztak průběžně usrkávám ze svých zásob.
Zde začíná obtížná část trati. Pětikilometrové stoupání na nejvyšší body na trase. Zprvu jednostopé serpentiny lesem, potom les končí a začíná vřesoviště, kterým táhlé stoupání pokračuje dál. Má výkonnostní kategorie toto neběhá, zde se jde husím pochodem. Dělá mi trochu starosti, že se v neběhavých pasážích někdy spolubojovníci chtějí družit a povídat si. Normálně s tím nemám potíže, ale teď jejich zadýchané skotštině prostě nerozumím, a kdybych rozuměl, nejsem schopen odpovídat. Jen tuším, že se ptá, jestli jsem to už neběžel a jestli nevím, kdy ten debilní kopec skončí. Jen cosi neurčitě zahučím a hledím si svého.
Les končí, začíná vřes. Je to rostlina praktická, když se udupe, tak se netrhá, pevné stvoly na zemi tvoří docela komfortní pěšinku. Jen občas rostlinstvo chybí a místo něj je močál, kterému se špatně vyhýbá. Do jednoho zapadnu po kotník a on se mi pokusí ukrást botu. Uhájím ji a funím dál.
Vrchol vřesoviště je nejvyšším bodem trasy. Respekt vůči pořadatelům, kteří sem nějak dokázali dostat barely s vodou. Zde však dodrželi slib a nejsou tu kelímky. Jen ventily, kterými lze čerpat vodu do vlastní nádoby. Tím se nechci zdržovat, na suchu nejsem, tak stanici vynechávám a zahajuji seběh.
Seběh si celkem užívám. Není tak strmý abych se bál, takže mohu běžet, jsou tam ale technicky náročnější místa plná kamenů a kořenů, kde člověk musí pečlivě plánovat každý krok. Zde mi také dochází, že tělesné chátrání člověk nezastaví a že oči už nejsou co byly. Často nestíhám číst trať, přeostřování trvá déle než dříve. Asi budu muset zvážit běžecké brýle nebo kontaktní čočky. Na asfaltu oči nepotřebuji, tam mě to netrápí, ale v terénních kamenitých sebězích cítím jasný hendikep.

Radost ze seběhu a blížícího se konce dvakrát zkalí krátké strmé stoupání. To je od organizátorů vyloženě zlomyslné, tělo už hlásí vybité baterie, přeci jen už jsem na trati dost přes dvě hodiny.
Tempo mi na hodinkách padá do čísel, na které ze silničních běhů vůbec nejsem zvyklý a mnohem víc jsem předbíhán, než že bych já předbíhal.
Nakonec se ale do cíle dostanu, dokonce zvládnu i vyběhnout padesátimetrovou cílovou rovinku do ostrého kopce.
Hotovo, medaile na krk a svižný pochod na parkoviště, kde se převlékám do suchého, abych mohl klidu čekat na Angeliku. Je mi jasné, že ji nemám úplně v patách, čím se terén komplikovanější, tím se rozestupy mezi námi zvětšují.
Ne že bych na ni chtěl spěchat, ale v cíli bych ji rád viděl co nejdříve. Letadlo do Prahy nám letí v podvečer, přičemž my se ještě musíme přesunout zpět do Edinburghu, zcivilizovat se, sbalit, naložit děti, odjet na letiště a vrátit auto. O jídlu nemluvě.
Ale zas tak dlouho jsem čekat nemusel:
Angelika finišující
Nakonec vše klapne a dobře dopadne. Angelika dobíhá včas a spokojená, mě z deprese vyvede pohled do výsledkové listiny a zjištění, že jsem se i mezi skotskými horaly umístil zhruba v polovině. V závodech tohoto typu vyšší ambice mít ani nemohu.
Ale nalijme si čistého vína - my patříme na silnici a o tom bude i většina dalších letošních závodů. Přesto kopcům zdar!

DETAILY BĚHU

čtvrtek 3. ledna 2019

Novoroční Počernice - rok 2018 odběhán, rok 2019 naplánován

Některé věci se mění, jiné ne. Jedna z našich životních jistot posledních let je, že prvního ledna o půl jedenácté budeme stát na startu Novoročního běhu Horními Počernicemi.
Na startu stáváme v různé kondici. Většinou lehce zmožení alkoholem silvestrovské noci, někdy i velmi unaveni, to třeba, když jsme si před Počernicemi ještě stihli dát novoroční Curych. I letošek je jeden z těch unavenějších. Z Kalifornie jsme se vraceli dvě noci a jeden den, přičemž na těch dvou nočních letech jsme nenaspali prakticky nic. Domu jsme dorazili na Silvestra po poledni a v pět odpoledne upadli do komatózního spánku, ze kterého nás jen krátce vytrhlo novoroční řádění na ulici.
Přesto ráno odcházíme od ještě nevybalených kufrů a jdeme se potrápit na těžkou kopcovitou trať, Angelika jeden okruh, já dva.
Novoroční Počernice jsou pro mě vždy rekapitulačním závodem, i teď tedy na trati rozjímám, jaký že pro mě byl rok 2018.

Určitě pestrý.
Zkusili jsme toho hodně, městské masovky (Barcelona, Linec), malé běhy kousek od baráku (Zeleneč, Radonice), pro našince exotické destinace (Tromsø, Jerevan, Los Angeles, Xanthi), v podstatě nesoutěžní srandaakce (Procházka se psy, Santovský běh) nebo toulání horami (Andorra, Horská výzva).

Neúspěšný...
V Linci jsem zažil svůj nejprotrápenější maraton v životě. V Andoře jsem poprvé nedokončil závod. Na Horské výzvě mi Angelika kolabovala a usínala na trati.

...i podařený.
Byť jsem si neposunul osobní rekord na žádné z klasických distancí (maraton, půlmaraton, desítka), tak se mi aspoň povedlo o pár vteřin zlepšit čas na Běchovicích. A radost mi nekazí ani to, že svá dvě loňská vítězství jsem vybojoval na akcích, kde se zase tak moc nezávodilo - na Procházce se psy a na Santa runu.

Zdravý
Tento faktor bude s přibývajícími roky stále důležitější. Jasně, rýmičky občas běhání komplikují, ale nic horšího mě letos nepotrápilo.

Stále nesvědomitý
Opět jsem měl měsíc, kdy jsem se chtěl zkusmo držet tréninkového plánu a sledovat, co to se mnou udělá. A opět jsem nevydržel. Jednak mi případný trénink narušují plánované závody, a za druhé rychlé běhy v zimě zpravidla vedou k rýmičce a týdenní pauze, což mě otráví a už se k tréninku nevrátím. Asi zůstanu věčným pobíhačem.

V číslech:
  • počet běhů: 2014: 212, 2015: 205, 2016: 205, 2017: 204, 2018: 214. Mírný nárust.
  • kilometráž: 2014: 2311 km, 2015: 2256 km, 2016: 2354 km, 2017: 2457km, 2018: 2421km.  Mírný pokles oproti loňsku, ale opět jsem se dostal přes pro mě magickou hranici 200km měsíčně.
  • průměrná délka běhu: 2014: 10,9 km, 2015: 11,01 km, 2016: 11,48 km, 2017: 12,05 km, 2018: 11,32km. Drobný pokles, hlavně tomu chyběl druhý maraton a přípravné běhy.
  • průměrné tempo: 2014: 5,21 min/km, 2015: 5,22 min/km, 2016: 5,22 min/km, 2017: 5,23 min/km, 2018: 5,27 min/km. Další zvolnění v tréninkových bězích, ale hlavně extra pomalé akce jako nepovedený maraton v Linci a horská procházka v Andoře.
  • počet závodů: 2014: 21, 2015: 15, 2016: 14, 2017: 14, 2018: 15.
  • výjezdů za hranice: 8. Je to drahé a únavné, příští rok trochu uberu.
  • oběhané a vyhozené páry bot: 3. Vyřazovací hranice snížena na 800km (u krosovek nechávám 1000km, ty se méně ničí)
Pokračoval jsem i v kompletaci běžeckých výzev. Před dokončením je zejména půlmaratonská abeceda, kde jsem zaplnil E půlmaratonem v Ebermannstadtu a X návštěvou Xanthi. Zbývá odběhnout půlmaraton v místech od F, Q a Ř. První dvě už mám vymyšlené, realizace se ale z časových důvodů odsouvá až na rok 2020. Ř je dost oříšek, zatím nevím co s ním.
Z evropských zemí letos odškrtávám Andorru, Arménii, Řecko a Španělsko.

A co ty letošní novoroční Počernice? Nepřijel mi parťák Honza, který to přehnal se silvestrovskými oslavami, takže jsem se neměl s kým honit. Navíc únava z dlouhé cesty, takže jsem plánovaně běžel ne snad volně, ale tak na 90%. A přesto z toho byl čas o pár vteřin lepší než loni, takže ok.

Já finišující:
Nezbývá než popřát nám i Vám, čtenářům, hodně spokojeně, zdravě a úspěšně naběhaných kilometrů v novém roce!

DETAILY BĚHU