čtvrtek 22. září 2022

Kodaňské přeháňky, rovinky, kola, pivo a davy

Tak co, podaří se nám s naší běžeckou turistikou vrátit se do "zlatých" předcovidových časů? Snad ano, Kodaň dává naději. Z posledního zahraničního výletu, což byla v dubnu Černá Hora, se nám sice úspěšně povedlo si covid přivézt, ale tím spíš už to snad máme za sebou. Ostatně celý dánský prodloužený víkend jsme na covid nemuseli ani pomyslet, nekonají se testy, roušky ani respirátory. Jen sem tam je vidět nějakou tu dezinfekci na ruce.
Kodaň jsem nám naplánoval v rámci letošního plánu odškrtnout si z dosud neproběhaných zemí Dánsko. Tento půlmaraton jsem nevnímal jako nějak výjimečný, měl to být klasický městský běh. Až když organizátoři dali pár týdnů před startem na stránky informaci "25.000 běžců. Vyprodáno!" došlo mi, že to bude velké. Opravdu, komu je těsno na velkých pražských akcích, ať do Kodaně nejezdí.
Hlavní město Dánska nás, nepřekvapivě, přivítalo deštěm. Ale celkem to nevadilo, protože jako většina civilizovaných hlavních měst mají na letiště dotažené metro. A to dokonce metro bez řidiče, takže můžete za jízdy koukat čelním sklem do tunelu před sebou. Hezké.

Zbytek pátku jsme strávili výpravou pro startovní čísla, přičemž počasí několikrát stihlo vyměnit slunečnou oblohu za déšť a zase zpět. Inu, Dánsko.
V sobotu předpověď slibovala slunečno, tak jsme si v hotelu půjčili elegantní městská kola a protáhli si nohy projížďkou centra města. Kodaň je skutečný ráj pro cyklisty. Široké rezervované cyklopruhy úplně všude, naprostá rovina, co víc si přát? Snad jen levnější pivo v hospůdkách. Dávat přes 200,- Kč za jedno člověka brzy omrzí. Už chápu, proč Dánové jezdí pít do Prahy.



Neděle byla o závodě samotném. Vcelku jsem si na něj věřil. Podmínky měly být ideální. Kolem třinácti stupňů, pod mrakem a přeháňky, trať bez citelného převýšení. Necítím sice bůhvíjakou formu, ale neměl bych se trápit. Ne vše tedy nakonec vyšlo - počasí si se mnou zašprýmovalo, a zatímco pršelo cestou na start, tak při běhu vylezlo  slunko a už se neschovalo. Ale moc to nevadilo.
Prostor startu a cíle organizátoři připravili dobře. Byl v rozlehlém parku, startovní koridor řádné délky i šířky, úschovny zavazadel hezky podle startovních čísel a rychle odsýpající, spousty záchodků pro dámy i mobilních pisoárů pro pány. Mimochodem, ten člověk co vymyslel mobilní čtyř-pisoáry by zasloužil Nobelovu cenu za přínos světovému běžectvu.
Na startu jsme pěkně v předstihu, takže Angelika se ještě stihne sejít s kamarádkou Britt, se kterou jsme se seznámili na maratonu v Jihoafrické republice. Pak už jdeme do startovního davu. Pokud jsem dánské organizátory pochválil za kvalitní zázemí, samotný start se neskutečně vlekl. Pozorný čtenář si všimne, že startem probíhám téměř šestnáct minut po startovním výstřelu.
I pak jde o dost specifický závod. Už dlouho jsem nezažil akci, kde se běží loket na loket od startu do cíle. Běžecké pole se obvykle na prvních dvou kilometrech roztrhá, člověk si zastabilizuje tempo a přepne na autopilota. Tady ne. O kus dál níže se podívejte na mou cílovku a uvidíte, že je téměř stejná jako fotka ze startu. Celých jednadvacet kilometrů v hustém davu, kde člověk musí běžet stylem plyn-brzda-plyn, protože potřebuje předbíhat ale zároveň dost často nemůže. Údery lokty nebyly nic neobvyklého a brnknutí nohy o nohu také ne. Své výsledné tempo lehce pod 5 minut na kilometr považuji celkem za úspěch a přemýšlím, zda bych na volnější trati byl rychlejší nebo ne. Mohl bych běžet mnohem plynuleji, ale zase by tu bylo vyšší riziko přepálení tempa. Těžko říct.

Angelika zhruba na polovině

Nenechte se mýlit. To zdání volného prostoru jsou běžci vyhýbající se ohrádce s fotografem.

Jinak je závod příjemný. Sice nevede úplně nejcentrovatějším centrem, rozumně se drží jen širokých silnic takže nevidíme moc historických památek, ale pořád je na co koukat. Místní obyvatele závod asi baví a intenzivně fandí. Ani tu nejsou vyloženě hluchá místa, lidé jsou kolem trati pořád. Dvakrát nebo třikrát nastala dramatičtější situace, když se domorodec rozhodl že na druhou stranu ulice prostě musí a to i s jízdním kolem. V tomhle davu to není dobrý nápad.
Výkonu také neprospívají občerstvovací stanice. Chápu, měkké papírové kelímky jsou sice ekologičtější než plastové láhve, ale pokud do sebe chci pokaždé hodit aspoň tři, musím nevyhnutelně přejít do chůze. Kdyby mi dali láhev, tak z ní mohu pít za plného běhu, to umím.
Jinak závod hezky odsýpá, krize žádná, stupňuji tempo, nezpomaluji. Cílem probíhám v čistém čase 01:45:55. Už jsem zaběhl i lépe, ale ne zas tak často, takže spokojenost.


Angelika finišující

Jako jsme čtvrt hodiny čekali na výběh, tak teď čtvrt hodiny čekám než se dav v cíli dosune k výdeji zavazadel. Běžce brzdí nedisciplinovaní civilisté (rozuměj neběžci), kteří se snaží dohledat známé, příbuzné, nebo zkrátka třeba jen projít. Opět, často i s kolem. Hrůza.
Ale nakonec se z davu dostanu, vyzvednu si batoh, převléknu se a dokonce se časem i shledám s Angelikou.

neděle 31. července 2022

Blátem pro dobrou věc

Teď přes léto si od větších závodů dáváme pauzu a já se snažím dostat se zpět do svých obvyklých předcovidových obrátek. Ale když se v okolí objeví kratší akce pro dobrou věc, tak proč tam nezajít. V květnu jsme běželi pro kočičí útulek, teď se naskytla šance dát si závod u nás v Počernicích a to na podporu místního azylového domu, teď využívaného zejména ukrajinskými uprchlíky.

Akci pořádá místní triatlonový oddíl, což znamená, že mezi těmito namakanci nemám šanci uvažovat o dobrém umístění. Důležitější bude neublížit si, protože podmínky nečekaně zkomplikovalo počasí. Noc před závodem vydatně prší a déšť ustává až krátce před polednem, přičemž start je odpoledne.

Šestikilometrovou trať tvoří čtyři okruhy kolem rybníka zpestřené v každém kole výběhem prudkého lesního svahu a následně opět seběhem. To vše pochopitelně mimo asfalt, terén je čistě přírodní, což znamená spoustu bláta.

Na místě konání jsme včas, nejprve tedy pozorujeme kratší závody dětských kategorií. Účast na akci není příliš velká, zázemí je dimenzováno na mnohem větší událost která zde bude druhý den a to hornopočernický triatlon.
Samotná akce je slušná rasovina. Hned zpočátku pozoruji, že většina závodníků je o dost rychlejší než já. Tak jasně, jednak jsou to mladí triatleti a druhak řada z nich jde na poloviční distanci. Místem pravdy je vždy krátký lesní výběh. V prvním okruhu ho jakž takž vybíhám, v dalších dvou běžeckou část zkracuji ve prospěch chodecké, v posledním okruhu pak stoupání rezignovaně vycházím.
Seběh je také super. Sbíhá se zpět k rybníku a těsně před ním se odbočuje na cestu okolo. V prvním kole mi při změně směru podklouzne noha a mám co dělat abych neskončil v blátě. V ostatních kolech už si na to dávám pozor.

Opět si zde ověřuji, že kros není moje disciplína. Zlatý asfalt. Ale co, je to pro dobrou věc. Po čtyřech kolech ochotně opouštím trať.

Angelika finišující



Po doběhu chvíli mohutně vydýchávám, pak jdu nafotit finiš Angelice. Poté co trochu vychladneme a převlékneme se do suchého ještě ochutnáme něco z nabídky sponzorského občerstvení. Trochu zklamání zavládne u pípy s pivem, protože až po napití zjišťuji, že to je jakési ovocně ochucené nealko. No jo, nic na světě není dokonalé. Ale donut byl super.


úterý 24. května 2022

Jak jsme znovu běželi pro kočku

Charitativní Běh pro kočku jednou do roka pořádá v Lázních Toušeň spolek Tlapky Mochov a jeho výtěžek jde na kočičí útulek. My se letos účastníme podruhé a pro mě je to opět účast poněkud nestandardní. Zatímco před třemi roky mi s termínem závodu kolidoval dlouhý tréninkový běh a já tedy kočkozávod odběhl pomalu a po průběhu cílem pokračoval dalších patnáct kilometrů domů, letos sice zkouším běžet naplno, ale s tělem, které se stále ještě probírá z covidu, který jsem si přivezl z předchozího závodu v Černé Hoře. Covid je skutečně potvora. Našel si mě navzdory třem dávkám a nakonec se i ukázal být velmi důstojným soupeřem, svůj průběh bych za rýmičku rozhodně neoznačil.
V důsledku tohoto ochoření jsem první půlku dubna neběhal vůbec, a od půlky dubna do půlky května jsem jen poklusával a i na to tělo reagovalo zběsile vysokými tepy a silnou únavou. Až před týdnem se organismus začal umoudřovat, ale o nějaké formě vůbec nemůže být řeč.
Angelika si prošla něčím podobným, ale covid dostala už přefiltrovaný mým tělem a na mé breberky je zvyklá, takže měla průběh mírnější.
Závod tedy nebereme nikterak vážně, a i proto na něj jedeme na kolech. Z baráku to máme na start něco přes deset kilometrů a převážně z kopce, takže nemá smysl vytahovat z garáže auto.

Zázemí závodu tvoří hospoda U Jezevců, start a cíl jsou na přilehlém fotbalovém hřišti na břehu Labe. Trasa je orientačně snadná - přeběhnout Labe po lávce v Lázních Toušeň, vydat se proti proudu čtyři kilometry přes Káraný do Čelákovic, tam přes další lávku opět přes Labe a čtyři kilometry zpět do Lázní Toušeň. Počasí je na krátký závod příjemné, sice sluníčko, ale nikoliv vedro. 


Smysl závodu vidím v tom zkusit, co mi tělo dovolí. Plán je první kilometr běžet s Angelikou jejím tempem a pak se odpojit a zkusit to ostřeji.
Na startu vládne pohoda. Dostáváme textilní retro čísla, potulujeme se po okolí, užíváme pěkného dne a čekáme na start. Řada běžců se připravuje u stolků s pivem.
Na startu se nás nakonec sejde asi šedesát, větší část lidí ale běží kratší, čtyřkilometrovou variantu. Organizátoři poměrně složitě vysvětlují kdo běží po oranžových šipkách, kdo po červených, a že po modrých nemá běžet vůbec nikdo, ty jsou z jiného závodu. Moc to neposloucháme, trasu známe.

Po startu
Po startu se držím plánu, přes Labe do Káraného klušu s Angelikou, pak se rozloučím a zrychluji. Tělu se to nelíbí, tepy jsou vysoko, dech je mělčí, ale nějak to jde. Běžím tak, abych zvládl očekávaných osm kilometrů. Trasa je pohodová, rovná, z tempa mě vyvádí jen přeběh Labe, což je pochopitelně dost do kopce a z kopce.

Finiš

Výsledné tempo je přesně 5:00, což by normálně bylo dost zklamání, ale v aktuální situaci jsem rád, že jsem vůbec byl schopen něčeho co lze prohlásit za běh. Po měsíci a půl ploužení příjemná změna.
Angelika to má podobně, je to pro ní zkouška kondice, tempa a společenský zážitek.



Vychládáme, doplňujeme tekutiny a pak opět na kolo a zpět do kopce do Horních Počernic. Závod splnil účel, běhat schopní jsme, ale než se pustíme do dalších větších akcí v podobě delších tratí, bude ještě třeba hodně tréninkových kilometrů...