pátek 18. října 2019

Stylová pocta mistru KG v pražské Stromovce

Ono by samozřejmě bylo velmi nevhodné v den státního smutku třeba pokořit osobák, že? Je tedy velmi stylové, že jsem se svým jediným letošním maratonem opět řádně protrápil.
Ve Stromovce už toho mám odběháno spoustu. Zažil jsem zde svá velká vítězství na Procházkách se psem, Lívancové dvoumíláky, organizované tréninky, Běh pro život s dětmi nebo půlmaratonská trápení v červencových vedrech. Letos má být Stromovka dějištěm našeho jediného letošního maratonu.
Vše se vyvíjelo optimisticky, měsíční kilometráže se přes léto držely dost nad 300km, poctivě jsem plnil tréninkové plány a příprava měla právě tímto závodem vyvrcholit. Ale to by mi musela přát i příroda.
Začátek října byl velmi sympaticky chladný, běhal jsem v teplotách kolem deseti stupňů a v deštících. Se znepokojením jsem však začal sledovat předpověď, která varovala, že v den maratonu teploty půjdou nad dvacet. Úroveň české meteorologie se zřejmě zlepšuje, protože nakonec se předpověď beze zbytku naplnila.
Přesto se snažím nic nepodcenit a udělat maximum pro úspěch rozmarům přírody navzdory. V den závodu vstávám v šest ráno, hned si jdu dát klusový kilometřík aby se tělo probudilo, pak snídaně, převlečení do závodního a odjezd na start. 
Na maraton si lze jen těžko přát odpudivější počasí
Start a cíl se zázemím tentokrát nejsou u rekonstruované Šlachtovy restaurace jako u jiných závodů, ale ve sportovním areálu Za císařským mlýnem. Ač jsem téměř celoživotní Pražák, návštěva této oblasti je pro mě novinkou.
Atmosféra na startu je příjemně rodinná, žádná velká show s hudbou a konfetami. Účastníci jsou většinou velmi zkušení lidé, kteří vědí, do čeho jdou. Půl hodiny před naším startem vybíhají borci, kteří si netroufají na oficiální pětihodinový limit.
My vybíháme v plánovaných 10:00 a já mám už od prvních metrů pocit, že mi je teplo a začínám se potit. Průběžné sledování hodinek potvrzuje mou obavu, že se náhlé oteplení tělu vůbec nelíbí. Tam, kde bych čekal tepy kolem 135 je mám na 150. To není dobré. V prvním okruhu stále doufám, že si tělo dá říct a uklidní se, ale kdepak, navzdory volnému tempu mám tepy kolem 150 neustále. Smutné je, že už jsem zkušený běžec a jsem schopen odhadnout, jak se v této situaci bude závod vyvíjet. Když nebudu zrychlovat, tak se celkem pohodlně dostanu na půlmaraton, dalších deset kilometrů bude čím dál těžší boj a pak budu nucen začít chodit. Ale proč prozrazovat konec předem, že?
Ale ono žádné velké překvapení nepřijde. Ačkoliv se snažím hodně pít, běh je v každém pětikilometrovém okruhu o něco těžší. Postupně se smiřuji s faktem, že půjde o další nepovedený maraton, a cílem nyní je, aby šlo o něco menší katastrofu, než jakou jsem zažil loni v Linci. Závod si ještě zpestřím tím, že zhruba dvě kola uvažuji nad tím, že by se mi asi běželo o dost lépe, kdybych si došel na záchod. Na konci čtvrtého kola to skutečně udělám. Pokud vím, tento závod je první, při kterém sedím na záchodě a běží mi čas.
Z dat vidím, že jsem tam strávil přesně 3 minuty, a to v závodním čase 1:51:00 - 1:54:00. Drobnou úlevu to přineslo, ne však oživení, takže druhá polovina je o pozvolném umírání. V náběhu do sedmého kola pozdravím rodiče, kteří byli o den dříve na houbách a sem nám přivezli kulajdu. V sedmém kole už však tělo dle očekávání vítězí nad morálkou a já musím začít zařazovat chodecké vložky. Během posledních dvou kol mi průměrné tempo závodu klesá z 5:25 na 5:55, což je velmi depresivní sledovat.
Ploužící se mátoha v cíli
Rodiče na mě v cíli počkali, zřejmě v obavách, zda se do cíle dostanu živý. To je asi tak jediné, co se dnes povedlo. Čas přes čtyři hodiny je zhruba o osminu horší, než v co jsem tajně doufal. V cíli těžkou dehydrataci rozháním nealko pivem. Běžně ho považuji za hnusné, nyní chutná skvěle. Jak jsou ty věci relativní.
Pak ještě čekáme na Angeliku, která je sice teploodolnější než já, ale trať ji také potrápila.
Angelika finišující
A jaké z toho plyne ponaučení? Pracuji s dvěma variantami:
  • Měl jsem smůlu a sejmulo mě horko. To lze ilustrovat i na tom, že jsme cestou domů u auta sundali střechu a domů jeli vyletnění jak v červenci. U benzínové pumpy v Holešovicích teploměr ukazoval 27C. V pondělí téhož týdne bylo kolem deseti. S tím se mé tělo prostě nesrovná, zde nenadělám nic.
  • Jsem nervák, kterému tepovku zvyšuje start v každém závodě.
Tak nevím, čas ukáže.

DETAILY BĚHU

pátek 4. října 2019

Běchovice po desáté. To už fakt běhám přes deset let?

Jak už jsem popsal v minulých článcích, letošní rok je pro mě přelomový tím, že jsem přestal hloupě pobíhat a začal svědomitě trénovat. S trenérem jsme dohodli, že snažení budeme směřovat k říjnovému maratonu ve Stromovce. Většina mých běhů je tedy nyní spíš dlouhá a pomalá než krátká a rychlá, což naznačovalo, že letošní Běchovický čas asi nebude nic moc. Trenér tuto domněnku po nedávném Minsku podpořil zadáním: "Posílám trénink, hlavní start je Stromovka, musím ti to nyní dát maličko zpátky do objemu, není to ideální vůči Běchovicím, ale vezmi je jako kvalitní trénink". Maličko do objemu je v jeho podání 80-90km týdně s 2-3 běhy v délce kolem půlmaratonu. Připadám si poněkud týraný.
V neděli dopoledne tedy vyrážíme autobusem na start a já mohu být zcela klidný - nic se ode mě nečeká. Ale jak už to bývá, klidný nejsem. To já asi neumím a pocit celkového vyčerpání mé chmurné myšlenky na pravděpodobné selhání jen podporuje.
Na startu samotném vše vypadá optimisticky. Počasí nám přeje, není ani horko ani zima a my prozkoumáváme nové zázemí ve dvoře za hospodou, je povedené.
Sledujeme předstartovní rozhovory s celebritami a já si dávám závazek, že jestli musím někoho předběhnout, je to Jakub Kohák. Aspoň Koháka dát musím, i když jsem teď zpomalený.
Pak coby diváci pozorujeme start bruslařů následovaný startem eliťáků. Ten je signálem, že se musíme chystat i my.
S Angelikou se řadíme někam do poloviny startovního pole, nečekáme dlouho a je tu startovní výstřel. Pamětiv rad trenéra dávám první kilometr velmi zvolna. Ono to jinak ani moc nejde, na trati je v úvodu velmi husto. Po prvním kilometru šlapu na plyn a zastabilizuji se na tempu 4:30, které mám v plánu udržet co nejdéle.
Opět si potvrzuji, že první polovinu trati tak nějak nemám rád. Neustálé vlnění člověka vyvádí z tempa, současně ale není tak náročné, aby představovalo opravdovou výzvu. Druhou polovinu, která mi začíná někde v Kyjích u CocaColy, mám raději, i když je složitější. Začíná kilometr a půl dlouhým stoupáním za křížení Průmyslové. Zde už toho začínám mít tak nějak zdravě dost, ale plán si plním, do cíle zbývají čtyři kilometry a já vím, že odteď už to nebude nudné, bude to už jen těžké.

Následuje kilometrový sešup do Hrdlořez. Jako obvykle je to místo, kde ztrácím. Zde mě lidé předbíhají, seběhy neumím. Po krátké rovince následuje zlatý hřeb trati, kopec Hrdlořezák, který organizátoři letos zvýraznili motivačními vlajkami, aby všichni viděli, jak slavný kopec běží.
Vybíhám ho velmi uspokojivě, samozřejmě zvolňuji, ale v nohách je dost síly a necítím potřebu přejít do chůze.
Pokud jsem v seběhu ztrácel, tady pro změnu získávám, předbíhám docela dost lidí. Jelikož se díky tréninku sleduji víc než dřív, často koukám na hodinky a trochu mě překvapují tepy dost přes 180. Nevěřil bych, že jsem jich schopen.
Na Spojovací probíhám mezi dvěma netrpělivě čekajícími tramvajemi a pokračuji ve stoupání Koněvovou. Tam už je to o vůli, ta však nechybí. Cílem probíhám přesně 47 minut po proběhnutí startem, což znamená zlepšení loňského času o 3 vteřiny. Vzhledem k tomu, že jsem čekal spíš zhoršení, protože většinu času se jen maratonsky ploužím, tak to beru všemi deseti.
Trochu se vydýchávám, beru si 🍌, 🚰 a termofolii a vracím se kousek proti směru běhu nafotit Angeliku. Ta má tuto trať mezi oblíbenými a i letos se na ní o kousek zlepšila. I letos jsem využil výhody pracoviště hned vedle cíle a mám ve dvoře schované auto, byť jsem za to letos musel zaplatit reprezentací zaměstnavatele v podobě velkého loga na zádech.
Angelika finišující

Ze závodu tedy opět odjíždíme spokojeni, desátá nepřerušená účast mi přinesla traťový osobák, Angelika taky. A s optimismem můžeme vyhlížet vrchol sezóny ve Stromovce.


DETAILY BĚHU

čtvrtek 19. září 2019

Áčka hotová, pokračujeme béčky: půlmaraton běloruským Minskem

Nezdá se to, ale mnoho vody řekami proteklo od mého posledního příspěvku na těchto stránkách. Myslíte, že jsem zahálel? Kdepak, trénoval jsem. Ušil jsem si na sebe bič v podobě přísného trenéra a plnění jeho tréninkových plánů. Naordinoval jsem si nezávodní léto a svědomitou přípravu na podzimní sezónu, jejímž vrcholem má být maraton ve Stromovce.
Ale pochopitelně se nevzdávám ani dílčích cílů a bláznivých výzev jako je abecední návštěva všech evropských zemí. Povětšinou exotická áčka již máme úspěšně za sebou, završili jsme je jarním závodem v Ázerbájdžánu, nyní se pouštíme do nám bližších béček. V Belgii jsme již byli a další je na řadě Bělorusko.
Do Minsku tedy přijíždím z plné zátěže, nicméně pozitivně naladěn, protože tréninkové běhy ukázaly, že co dřív bývalo na hraně mých možností zvládám nyní v tréninku zcela v pohodě.
Hlavní město Běloruska v nás vyvolává rozporuplné dojmy. Není to místo, kam by se houfně hrnuli turisté, protože není na co. Za druhé světové války ho Němci zničili do té míry, že si po válce místní řekli, že opravovat to nemá smysl, vše staré strhli a postavili ho znovu. Nejstarší části města tedy nyní vypadají jako u nás Vršovice či Vinohrady, okolní zástavba je ve stylu panelovo-betonového brutalismu a periferie jsou panelákové.
Na druhou stranu se zdá, že je Minsk příjemným místem pro život. Přestavěn byl v sovětsky velkorysém stylu (místa je dost...), takže silnice jsou širokánské, budovy daleko od sebe, volné místo vyplňují parky a jiné zeleně.
V pátek večer se ubytováváme v hrozném, ale nepříliš drahém hotelu Jubilejnyj přímo u startu závodu a útrapy cesty z letiště místním MHD léčíme několika pivy (Lidskoje, Alivarija, Žatecký Gus). Spokojeně konstatujeme, že když už piva za mnoho nestojí, tak aspoň nestojí mnoho.
V sobotu ráno si jdeme do nedalekého komplexu sportovních hal pro startovní čísla. Podepisujeme nezbytné prohlášení, že když to s námi na trati šlehne, tak je to náš problém a ne jejich, dostáváme startovní balíček s pěknými tričky a jsme připraveni. Na startovním čísle je u jména česká vlaječka, sympatické.
V neděli v sedm ráno spolu s ostatními běžci netrpělivě přešlapujeme před hotelovou jídelnou a čekáme, až ji otevřou. Rychle do sebe házíme bílkoviny a cukry, start je za necelé dvě hodiny.
Počasí nám přeje. Dopolední teploty jsou mezi 10-15 stupni, což je pro závod ideální. Trochu zlobí jen silnější vítr, ale o tom zatím na startu v centru města moc nevíme, to se projeví později.
Organizátorům se daří nabudit běžce předstartovními motivačními proslovy, já se soustředím spíš na sebe a na to, abych nezopakoval žádnou z chyb, které obvykle dělávám.
Startujeme, a mě po chvíli dochází, že jsem jednu z nich opět vyrobit dokázal. Startoval jsem s Angelikou ze zadních pozic a první dva kilometry mohu zapomenout na klidné, pravidelné tempo. Musím se stylem brzda-oblouk-plyn prokousávat davy různě poshlukovaných prvoběžců. Až od třetího kilometru jsem schopen běžet relativně volně.
Někde v těchto místech také bohužel konstatuji, že to dnes nebude žádná sláva. Ačkoliv běžím pomaleji, než bych si představoval, tepy mám relativně vysoko. I když jsem nepřepálil úvodní tempo, tělo není v pohodě a dnes to nebude o kvalitním vytrvalostním výkonu. Ale zatím to jde a stále nevzdávám šanci na slušný čas. To Angelika čas neřeší a běh si zpestřuje focením, s čímž sice vnitřně nesouhlasím, ale aspoň sem mám co dávat, že.
Na akci je také znát, že se pořadatelé buď stále učí, nebo pro ně servis běžcům není úplně na prvním místě. Občerstvovačky sice jsou, ale směšně malé. Když jsem se blížil k první, řekl jsem si: tady na začátku je nějak plno, napiji se o kousek dál. Oběhl jsem chumel lidí a zjistil, že občerstvovačka je za mnou. Byly to jen dva malé stolečky. Pro čtyři tisíce lidí celkem málo. Tak nic, napiji se až na další. Na další, kdesi na kolem poloviny trati, zjišťuji, že si na vodu zkrátka musím počkat. Jsou tam jen dvě slečny, které rozlévají vodu z lahví do kelímků. Nemají šanci stíhat. Na vesnickém závodě pro sto lidí by to bylo ok, na velkoměstské akci je to smutné. Ještě že není horko, to by řada lidí asi nedoběhla.
Zhruba kolem poloviny trati opouštíme centrum a dostáváme se do periferní sídlištní oblasti, která mi silně připomíná Evropskou ulici v Praze. Soustava táhlých kopců, kolem kterých se tyčí paneláky (kupodivu o dost lépe vypadající než ty pražské), mezi kterými jsou spousty moderních administrativních, obchodních či sportovních center.
Zde několik kilometrů bojujeme se silným protivětrem, nakonec naštěstí obíháme jednu ze sportovních hal a začínáme se po větru vracet směrem k cíli. Tato část trati mě stála vážně hodně sil, navíc na sobě pozoruji známky dehydratace. Sice je pořád velmi příjemně, ale na celé trati jsem si byl schopen dát jen pár loků čisté vody.
Cíl už je ale takřka na dohled, organizátoři sice ještě naplánovali drobnou škodolibost, kdy už cíl sice téměř vidíme, ale přesto nás ještě čeká odbočka doleva a půl kilometru tam a půl kilometru zpět, nakonec se však dočkám, trochu zafinišuji a mám to za sebou. Nad časem 1:46 a nějaké drobné jen pokrčím rameny. Je to sice rozhodně jeden z těch lepších, přesto se mi v závodě nepovedlo prodat, na co mám objektivně natrénováno.
Nafasuji medaili, nějaké lahve s vodou a jdu číhat na Angeliku.
Angelika finišující

Stejně jako já, i Angelika finišuje v jednom ze svých lepších časů. Spokojeně odcházíme na hotel s plánem trochu si odpočinout, něco pojíst a pak ochutnat zbytek dosud netestovaného pivního menu.

DETAILY BĚHU