Půlmaraton Achillem, krajem ovcí a whisky

Proč Irsko? Zjednodušená odpověď by mohla být "Protože je na řadě", ale to by nebylo úplně fér. Také samozřejmě proto, že v letních středoevropských vedrech je tam příjemně chladno a také proto, že tahle země nabízí opravdu nadprůměrné množství krásných běžeckých akcí.

K výběru irského závodu jsem přistoupil se vší vážností. Dlouho jsem googlil "nejscéničtější irské půlmaratony", až jsem jich měl slušný seznam a pak jsem pověřil Angeliku tím, ať z nich vybere ten, na který si vyrazíme. Nepřekvapivě byla většina těchto závodů na západním, divočejším a rozeklaném pobřeží. Volba padla na Achill, nevelký kopcovitý ostrůvek a jeden z nejzápadnějších bodů Irska. Místní závod je v rámci Irska opravdu vyhlášený a pravidelně dlouho předem vyprodaný. To mi nevadí, jsem kompulzivní plánovač a na většinu závodů nás registruji hned v první možný den.

Ve čtvrtek tedy sedáme na letadlo do Dublinu, tam si půjčujeme malé autíčko s volantem na špatné straně a vydáváme se na 350km napříč Irskem na Achill, konkrétně do penzionu na samotě za vesnicí s poetickým jménem Dooagh.
Achill je, jemně řečeno, velmi venkovské místo. Ostrůvek o několika vesnicích, vybavený plážemi a kempy, bez velkých hotelů, jen s malými "bed and breakfast". A kvanta ovcí, které ostrovu tak nějak vládnou. Pohybují se kde chtějí, dost často se jim zalíbí na silnici a řidič musí zkrátka čekat.
Pátek trávíme procházkami a vyzvednutím startovních čísel, běžíme v sobotu.

Na startu je běžecky velmi příjemně, kolem dvanácti stupňů s tím, že přes patnáct dnes nebude. Start a cíl jsou hezky umístěné na silnici mezi kempem a pláží. Nečeká nás však žádná promenádová rovinka. Na trati rovinky prakticky nejsou, bude to běh z jižní pláže přes hřbet ostrova na severní pláž a pak jinou silnicí zpět, takže okruh s dvěma zásadními kopci.

Startujeme. Vybíháme na hlavní silnici a začíná táhlé stoupání. Krajina je krásná, po levé ruce hezké jezero, po pravé nejprve karavanový kemp u pláže, pak ovčí pastviny s krásně zelenou trávou.
Běh si užívám, ale spíš turisticky než závodně. Platí totéž, co u předchozích letošních závodů: vím, že rychlý nebudu. Cílem je odnést si ze závodu hezké zážitky a pokud možno se jím úplně neprotrápit.  

Po pěti kilometrech se dostáváme na nejvyšší bod trasy, kde se stáčíme k severu ostrova. Tento nejvyšší bod má nadmořskou výšku sice jen asi 90m, ovšem startovalo se prakticky od hladiny moře. Nyní se silnice lehce vlní mezi pastvinami a mokřady, ale postupné opět klesáme směrem k moři, ovšem "jinému", protože na severní straně ostrova. Já se zatím držím předem předpokládaného tempa kolem 5:20, které považuji za dlouhodobě udržitelné. Zároveň ale vím, že těžká bude až druhá polovina, kde jsou prudká stoupání.

Angelika nespěchá a fotí

Na severní straně ostrova probíháme vesnicí Doogort. Severní pláže jsou jaksi plážovatější než u nás na jihu. Je tu hezký písek a jsou pěkně dlouhé. Sem tam na nich někdo posedává, nikdo se však vyloženě nekoupe. Inu, severní Atlantik. Těch pár lidí co do vody leze má na sobě neopren a s sebou prkno.

Za vesnicí to dle očekávání začne být těžké. Je to série prudkých kopečků, které nehezky vyvádějí z tempa a nutí ke zpomalení. Kolem sebe teď vidíme víceméně jen vysoké živé ploty, na které jsou zde vážně odborníci, a všudypřítomné pastviny. Po pravé ruce se tyčí 600 metrů vysoký kopec Slievemore, jehož vrchol často halí nízká oblačnost.
Konečně se blížíme k cíli. Asi kilometr před koncem zažiji zábavnou epizodku, kdy se přímo proti mně rozeběhne rohy ozbrojená ovce. V klidu si postávala u kraje silnice, jako to dělají i všechny ostatní, ale pestrobarevní páchnoucí běžci přede mnou jí vyplašili, tak se pustila přímo ke mně. Naštěstí brzy usoudila, že nejsem o nic hezčí než jiní běžci a těsně přede mnou to strhla na louku. Místní by to asi nerozrušilo, ale já jsem člověk z velkoměsta.

Jsem v cíli. Čas 1:55 není nic moc, ale byly to kopce, takže je to jedno. Ve výsledkové listině zhruba uzavírám první třetinu, což docela jde. Stihnu akorát tak dojít do úschovy pro batoh a už tu máme i Angeliku.

Další závod je za námi, výlet však ještě ne. Zítra si ostrov v rámci regenerace ještě projedeme na kole. Až pak bude čas sednout do auta a vydat se opět přes Irsko na letiště a zpět k domovu...

Do Přibyslavi za půlmaratonem a Žižkou

Proč zrovna do Přibyslavi? Protože jsme tam ještě nebyli, protože tam pořádají půlmaraton a protože jde o vyjmenované slovo. Pravda, když jsem informace o místním půlmaratonu v zimě našel v termínovce, musel jsem se podívat do mapy, protože jsem vůbec netušil, kde vlastně Přibyslav hledat.

Nakonec jsme ji našli a v pátek v podvečer si v místní základní škole vyzvedáváme startovní čísla. Jsme tam úplně sami, což napovídá, že půjde o spíše menší akci. Půlmaratonu se nakonec skutečně účastní jen necelá stovka běžců, mnohem více pidiběžců se účastní doprovodných dětských závodů.
V penzionu si necháme doporučit vhodnou restauraci na večeři a projdeme se k ní, přičemž si ověříme, že z centra města je to k nádraží, kolem kterého budeme druhý den probíhat, skutečně dost z kopce, což nevadí, ale zpátky je to pak samozřejmě dost do kopce.

Povečeříme dobře a protože je pátek, což je na právě hraném MS v hokeji volný den mezi čtvrtfinále a semifinále, tak můžeme jít i brzy spát. Drobná komplikace je, že v sobotu český tým hraje se Švédy brzy odpoledne, což budeme zrovna na cestě domů, ale nevadí, moderní technologie už umožňují koukat v autě (samozřejmě neřídím).
Ráno po snídani cestou z penzionu na start musíme uhýbat již běhajícím dětem, jejich závody jsou v plném proudu. Start a cíl vhodně stojí mezi základní školou, sportovní halou, atletickým oválem a koupalištěm. Pro nás má význam jen to koupaliště, protože skříňky v šatnách slouží k uložení zavazadel a ve sprchách se můžeme umýt než po závodě vyrazíme k domovu.

V krátké předstartovní rozpravě organizátor upozornil na záludná místa na trati, která jsou jen dvě. Prudký seběh trávou z kopce (aby se nemuselo po schodech) a přeběh hlavní silnice.
Vybíháme. První kilometr je skutečně svižný běh z kopce. Z centra se tak dostaneme za město k nádraží, od kterého je to teď pořád rovně po cyklostezce podél kolejí a Sázavy až k otočce na půli trati a pak totéž zpět.
Angelika fotila, což vám dá představu, jak vypadala vlastně celá trasa.

Zabloudit nelze, je to prostě pořád rovně a pak zase zpátky. O svých možnostech si nedělám iluze. Zima byla špatná, naběhaných kilometrů málo, letos rychlý nebudu. Přesto už mám někde od poloviny trati pocit, že je to dnes větší dřina než bych čekal. Pravda, do závodu jdu bez jakéhokoli odpočinku, ale stejně...
Trasa je to ale opravdu malebná. Okolo lesy, skály, říčka, železnice, železniční mosty. Pod nohama dobrý asfalt, občas dřevěné můstky, pokud se přebíhá přes řeku. Je to cesta, kde můžete zcela vypnout hlavu a nechat nohy ať dělají co umí.
Na polovině se otáčíme a míříme stejnou cestou zpět. Najednou to jde docela dobře. Už chápu, proč to předtím dřelo. Běželo se stále do lehkého kopce proti proudu řeky, což na první pohled není bez výhledu na horizont patrné.

Setkání chvíli po obrátce

Zpět se běží sice o něco lépe, ale kilometry přibývají, teplota stoupá a síly ubývají. K nádraží zhruba kilometr před koncem dobíhám slušně vyřízený a vím, že to nejhorší teprve přijde. Vzpomínám na popis trati z webu závodu: "Na cyklostezce je spousta krásných míst na kochání – skály, průseky, řeka, mosty, viadukt, sruby, mlýnský náhon a jediný kopec je až nakonec". Ano, ten kopec je teď přede mnou. Nedá se nic dělat, v nejexponovanějších bodech si párkrát vypomohu chůzí. Do cíle dobíhám v téměř stejném čase jako před dvěma měsíci ve Vysokém Mýtě. Drobnou útěchou mi je, že dnes bylo víc nastoupaných metrů a větší teplo. 

Medaile upomíná 600 let od úmrtí Jana Žižky poblíž Přibyslavi. Má zde sochu úplně jak na Vítkově.

V cíli jako obvykle nikterak nelením a klušu na koupaliště pro batoh s mobilem, abych mohl nafotit finiš Angelice.

Nakonec si odvážíme veskrze pozitivní dojmy. Viděli jsme hezkou Přibyslav a její krásnou posázavskou cyklostezku, dobře jsme se proběhli a i ten hokej, který jsem potom v autě rozkoukal, nakonec moc dobře dopadl. Tak zase někdy jindy někde jinde...

Běh pro kočku v rodinnějším pojetí

Charitativní Běh pro kočku v Lázních Toušeň začíná mít pevné místo v našem běžeckém kalendáři. Máme to kousek, dá se tam dojet na kole, běží se osm kilometrů, což je ideální tempový test a v poslední době se zapojuje i naše mladá generace.

Před dvěma roky jsme ještě s Angelikou běželi sami, loni se přidala i naše Zuzka a letos k účasti na poloviční vzdálenosti přesvědčila i přítele. Nepochybuji, že větší roli v tom sehrává jejich příchylnost ke kočkám než k nám či k běhání, to je jedno, stejně jsem rád.

Organizátoři investovali a modernizovali, stará textilní čísla nahradila moderní s čipovým měřením. Svým způsobem škoda, Novoroční Počernice a Běh pro kočku byly poslední běhy, kde si člověk ještě mohl užít retro textilu, na obou akcích už ale převládly výhody moderní techniky.

Vybíháme, já a Angelika na osmičku, mlaďoši na čtyřku. Vím, že letos jsem na tom tempově mizerně, snažím se tedy začít volněji, vysoké tempo bych dlouho neudržel. Na úvod přeběh Labe po kovové lávce, dnes to na ní ve stoupání docela klouže. Po seběhu na druhé straně pokračuji po břehu řeky na Káraný, ještě vidím, jak lávku překonává i Angelika.
Dál už po známé trase, kde mě v Káraném láká ke spočinutí zahrádka pobočky Vinohradského pivovaru. Až jindy. Z Káraného do Čelákovic, zde po moderní lávce na domácí břeh Labe a zpět směr Lázně Toušeň. Na trase je jen jedno záludné stoupání právě v Čelákovicích. To mě rozdýchá víc než je zdrávo a zbylé dva kilometry už jsou boj s vůlí.

Do cíle na fotbalovém hřišti dobíhám slušně vyřízený, ale asi spokojený, protože výsledné tempo začíná čtyřkou. Mlaďoši už tu jsou, svou poloviční trasu samozřejmě zvládli rychleji. Po chvíli dobíhá i Angelika.

A protože se běželo přes poledne, nezbývá, než si dát v hospodě přiléhající ke hřišti něco dobrého. Pak znovu na kolo a od Labe vzhůru do Prahy. Za rok zkusíme zapojit i synka, konec konců, je to také kočkomil.