Řízně zahájená dovolená v Řezně

Myšlenku zajet si na kolech Dunajskou cyklotrasu máme v hlavě už od doby, kdy jsme před lety šlapali 1000 kilometrů po té Labské. Tyhle dlouhé cyklotoulky nás baví. Původně jsme se na Dunaj chtěli vypravit roku 2020, to nám to ale překazilo covidové uzavírání hranic a hotelů. Plány jsme oprášili letos, a protože se stále snažím držet rovnici dovolená = běžecký závod, za výchozí bod jsem zvolil Regensburg, kde se zrovna vhodně běží půlmaraton. Cíl v době plánování nechávám variabilní, buď Vídeň nebo Bratislava, oběma městy teče Dunaj a z obou se lze snadno vrátit vlakem do Prahy.

Na brzký ranní vlak

Vlakem

Regensburg nás přivítal hezkým počasím a výraznou vstřícností vůči cyklistům, na kole se dostanete kamkoliv zcela bez komplikací. Pokud jsem si dělal hlavu zda je rozumné jet na závod na kole (co když ho tam někdo ukradne?), tak cesta pro startovní čísla ukázala, že zcela zbytečně. Na kole tam jeli snad všichni.

A jak víme od zdatnějších běžců, nejlepší předzávodní přípravou je pizza a pivo (sorry, točenou Plzeň neměli), a s tím tady také není problém.

Posledním úkolem je přesvědčit recepční v hotelu, že nebude vadit když opravdu nestihneme odhlášení v 10:00. To se také povedlo, dali nám čas do dvanácti a to už zní realisticky.
Ráno krátce před osmou tedy sedáme na kola a vyrážíme na start. 

Pokud byl květen dosud nestandardně chladný, dneškem to končí. Teploty mají jít přes dvacítku, což mě tedy vůbec netěší, mohlo to ještě den počkat. No nic, rekordy dnes tedy lámat nebudu, pojmu to spíš jako zrychlenou prohlídku města.

Startujeme. Je nás opravdu dost, takže musím začít zvolna i kdybych nechtěl. První kilometry vedou periferií a nejsou až tak turisticky zajímavé, takže se soustředím spíš na nastavení udržitelného tempa. Do centra se dostáváme někde na čtvrtém kilometru. Zde je to opravdu pěkné, krásně udržované staré budovy, hezká náměstíčka, co do malebnosti je to ještě o jednu úroveň výš než třeba Praha. Centrum je to však dost malé, takže ho skrz proběhneme velmi rychle a najednou kroužíme industriální periferií na opačně straně města než jsme vyběhli. 

Omluvte sníženou kvalitu fotek, ale 30 Euro za plné fakt dávat nebudu.

Sluníčko pěkně připaluje, organizátoři na to však zareagovali a občerstvení je zhruba co tři kilometry. To však nezabrání řadě kolapsů, takže v druhé polovině slyšíme houkající sanitky téměř nepřetržitě.
Regensburg sice nemá pražský Karlův most, ale zato má svůj Kamenný most (Steinerne Brücke), nejstarší most v Německu, ještě zhruba o 300 starší než ten Karlův. Trasa vede samozřejmě i přes něj.

Angelika se na agenturní fotografy nespoléhá. Na Kamenném mostě.

Na to já nemám čas, tamtéž...

Po přeběhu mostu tam a zpět už míříme zpět do cíle. Je to poslední čtvrtina trasy, začíná být fest teplo a tělo se začíná vzpouzet. Naštěstí jsem na začátku zvolil rozumné tempo, takže neodpadám, ale dokážu i ještě drobně zrychlovat, byť to bolí. Poslední část trasy je turisticky opět zcela nezajímavá a o to těžší udržet se v soustředěném běhu. 

V cíli

Navzdory mým obavám, že by kvůli oteplení a brzké hodině startu mohlo z mého výkonu být druhé Tenerife jsem nakonec zaběhl docela dobře. 
Na krk dostávám finišerskou medaili, německy střízlivou, tedy barák, žádné experimenty. Do sebe spousta vody, ionťáku a nealko piva. Angelika na sebe také nenechá moc dlouho čekat.

Odběháno jest, teď rychle na kola, na hotelu se osprchovat a sbalit do brašen, dovolená a Dunaj čekají!

Malé zúčtování s velkým Brnem

Ctěného čtenáře už jistě napadlo že je zvláštní, že ačkoliv už jsme běhali snad v každém aspoň trochu významnějším městě naší země, opomíjíme to druhé největší a hlavní moravské. Pravda, už dvakrát jsem běžel kolem toho jejich móře, ale to se nepočítá, to je víceméně riviéra za městem.
Ne, není v tom žádná averze ani pragocentrický pocit nadřazenosti, je to prostě asi náhoda a víc bych se v tom nepitval. Zkraje roku jsem se však rozhodl s tímto dluhem skoncovat v klasickém "Hele, na duben ještě nemáme žádné plány. Kde se běhá v dubnu? Ejhle Brno, mají tam půlmaraton. No, proč ne?"

Pro tuto slavnostní příležitost jsem nám také nechal vyrobit týmové teplákové soupravy. Jejich primárním účelem je samozřejmě znejistět a psychicky nahlodat favority závodu, kteří uvidí někoho, na kom je od pohledu vidět, že to zde myslí vážně.
Návštěva Brna ale měla i společenský rozměr, když jsme povečeřeli se zde usazenou bývalou kolegyní Angeliky, taktéž běžkyní, přičemž padlo pár Starobrn. Tak přeci nebudu v Brně pít Plzeň, že jo?

Závod je zajímavě situovaný. Start a cíl jsou na cyklistickém velodromu, trasu pak tvoří čtyři okruhy skrz brněnské Výstaviště a okolo něj. Počasí je běžecky vlastně ideální, něco nad deset stupňů, při kterých se trocha toho sluníčka vlastně i hodí.
Do závodu jdu bez jakýchkoliv očekávání. Velikonoční víkend před závodem jsme strávili na čtyřdenním cyklovýletu, z kola jsem šel rovnou do běhání a teď v nohách cítím, že by jim nějaké to volno bodlo. Na osobák to dnes nebude. Formu teplákovkou nenahradíš.

Původní plán je běžet ve dvou tričkách, ale jelikož sluníčko opravdu nečekaně přitápí, nakonec běžím skoro vyletněný.

Jdeme do toho. Po startovním výstřelu obíháme polovinu velodromu, načež ho přes nakloněný ovál opouštíme a vydáváme se na obhlídku místního Výstaviště, kde jsem nikdy dřív nebyl. Nasazuji obvyklé závodní půlmaratonské tempo lehce nad pět minut na kilometr, ale tak nějak pocitově tuším, že to dnes nebude úplně komfortní.
Trasa je zajímavá. Po průběhu částí areálu Výstaviště vybíháme hlavní branou ven a obíháme ho vnějškem po chodníku mezi silnicí a tramvajovou tratí. Takto běžíme po celé délce Výstaviště, načež probíháme zastřešenou konečnou tramvají u místních Dopravních podniků, abychom pak opět po chodníku vběhli zpět do areálu Výstaviště. Tam si trochu zakličkujeme mezi pavilony a vracíme se na velodrom, kde proběhneme cílem do dalšího kola.
Objektivně nahlíženo je trasa postavena dost kreativně a zajímavě, ze zážitkového pohledu jí není moc co vytknout. Svérázné je překonávání nakloněného velodromového oválu při každém vbíhání do prostoru startu a cíle nebo vybíhání, je to přeci jen dost strmé, kotníky mají co dělat, zvlášť v sebězích. Co mi moc nesedí je povrch trasy, je tam hodně betonu, zámkové dlažby a dlažebních kostek, preferuji asfalt. Ale když nad tím tak přemýšlím, tak se organizátorům povedl slušný výkon v tom, že v žádném místě nepotřebovali omezovat dopravu. Buď jsme byli v uzavřeném areálu Výstaviště, nebo kolem něj, tam ale jen na chodníku, nikoliv na silnici.

Do dalšího kola. To co mi bimbá pod startovním číslem je mobil, mám pracovní pohotovost.

Postupně tedy touto trasou nakroužím čtyři okruhy, každý o něco těžší než předchozí. Ke konci se trápím, tělo unavené, ale běžím. Výsledný čas lehce pod hodinu padesát je tak trochu dle očekávání. Kdyby mi šlo o výkon, byl bych nespokojený. Ale běžel jsem jen tak, vcelku z formy, takže to beru.

 Angelika finišující

Angelika také dobíhá ve víceméně standardním čase a spokojená, je tedy čas převléknout se zpět do teplákovek, sednout do auta a vydat se na dé jedničku zpět ku Praze. Třetí letošní půlmaratonek za námi, celá řada dalších před námi, stále je co objevovat.

Konopišťskými kopečky

Funím obslužnou lesní cestou do prudkého kopce a přemýšlím proč. Přeci už dávno vím, že tohle není moje disciplína. Jak to mám nejraději? Pod nohama asfalt, vertikální rovina, kolem sebe budovy nebo třeba moře.

Tak proč teď běžím půlmaraton celý na přírodním povrchu, který je navíc pořád nahoru nebo dolu? Asi je to kombinací nedostatečného množství informací na webu závodu a mé lenosti projet si ten závod aspoň na mapách dřív, než se na něj v povznesené náladě přihlásím. Kdybych si ten závod na mapě projel, asi bych nenaletěl tvrzení v propozicích závodu "zážitkový běh v lokalitách Konopišťského parku, rybníka, Chlumu, Kožlí a Chvojna". O kopcích ani slovo.
Ale zpět na začátek. Na tom bylo nepochybně něco jako: "Hele, tady v termínovce vidím Konopišťský půlmaraton. V březnu, koukám. Tam zatím žádný závod nemáme. Na Konopišti jsme už nebyli ani nepamatujem, co? Tak já nás tam přihlásím, ne?". A je to.

Krátce po startu, ještě při síle

V sobotu ráno si tedy přivstaneme, posnídáme a vyrážíme na benešovsko. Počasí je na březen ideální. Na Konopišti parkujeme na hlavním parkovišti, nyní před sezónou zcela prázdném. O chvíli později zjišťujeme že to byla chyba, protože o kus dál je ještě jedno parkoviště, sice menší, ale mnohem blíže startu a cíli. Tam parkují ostatní běžci. No nic, tak příště.
U výdeje startovních čísel je slušná fronta, ale nemusíme čekat příliš dlouho. Nafasujeme čísla a pár sponzorských maličkostí, doustrojíme se a batoh odkládám do úschovy v zázemí přírodního divadla. Hezké.

Po startu, lehce zpožděném právě frontou u výdeje čísel, běžíme Ferdinandovou cestou kolem zámeckého parku. Už tady se trasa laškovně vlní, ale pořád se ještě dobře běží. Po čtyřech kilometrech se vracíme k zámku, běžíme podél rybníka a po dalším kilometru opouštíme areál zámeckého parku. I nadále se ale pohybujeme mimo silnice, především na polňačkách.

Těžké to začne být na desátém kilometru. Zde stoupáme po úbočí kopce Chlum, zpočátku velmi zprudka, později už pozvolněji, o to však déle. Tady to zkrátka nejde, chvílemi je třeba přecházet do chůze. Z vrcholu sbíháme po louce, což je zajímavé zpestření. Následuje pár kilometrů podél potoka, načež nás čeká, nepřekvapivě, další kopec.

Tady už se ani moc nepokouším do kopce běžet. Začíná na mě doléhat dehydratace, je sice příjemně chladno, ale už jsem ve vysoké zátěži 15 kilometrů a měl jsem jen asi dva půlkelímky vody. To je na mě málo. Poté co zdolám větší část kopce se odbočuje na relativní rovinu, po které obíháme kolem vrcholku. Pak opět dolů a to už pomalu začínáme mířit zpět k cíli, ke konopišťskému zámku.

Sbíháme do vesničky Chvojen, nad kterou se tyčí hezký kostel a pak už nejkratší cestou zpět k cíli. Zbývá už jen seběhnout dolů k rybníku a podél zámeckého rybníka zpět do cíle pod zámkem.

Těsně před cílem...

V cíli rychle doplňuji tekutiny a jdu si pod divadlo vyzvednout batoh abych se mohl převléknout do suchého. Až tak nespěchám, předpokládám, že trať Angeliku potrápila minimálně stejně jako mě a nemám ji hned v patách.

Plán tedy splněn, zámek a jeho okolí jsme si prohlédli dostatečně a tím bych pro letošní rok uzavřel disciplínu "přírodní běhy v kopcích". Nadále se držme asfaltu, měst a rovin, přinejmenším pro nejbližší měsíce.