pátek 3. ledna 2020

Podesáté na startu novoročních Počernic. Sláva revoluci!


No jo, už podesáté prvního ledna v 10:30. Můžeme tak celkem zblízka pozorovat, jak závod roste a vyspívá. Nejprve zmizela textilní šněrovací čísla a nahradila je umělá jednorázová, začali přicházet nejen místňáci, ale i přespolní nadšenci a členové sportovních oddílů, zavedlo se měření času čipy, přibyla registrace po internetu, a letos už dokonce každá kategorie měla vlastní výdejní stolek. Za chvíli asi závodu bude počernická sokolovna malá a přesuneme se na Výstaviště. Závod je tedy v nejlepší formě, já z vícero důvodů nikoliv, ale o tom až později.
Z hlediska počasí se letošní ročník se drží klimatického standardu posledních let. Na startu kolem nuly, sucho, hezky.
Potkáme spoustu známých tváří, pohovoříme o plánech na letošek, hodnotíme loňský rok.
Start má tentokrát šest minut zpoždění, komplikuje ho změna jízdního řádu autobusových linek, musíme počkat, až žádný autobus nebude ani v dohledu ani někde za zatáčkou.
Konečně vybíháme, já rozvážněji než obvykle, což nám dává čas shrnout si zde, jaký vlastně byl běžecký rok 2019.

Revoluční.
Poslední roky mé pobíhání začalo přecházet z fáze evoluční přes fázi stagnační do fáze devoluční neboli regresní, proto jsem sáhl po prostředku takřka revolučním, upletl jsem na sebe bič v podobě trenéra. Tak jako nezávazně. Na zkoušku. Podmínečně.
A výsledek? Zatím rozporuplný. Plno odběhaných kilometrů, slibné časy v tréninku, které se však nepovedlo překlopit do slušných časů v závodech. Zatím experiment nechám pokračovat, budoucnost však nemá jistou.

Objemově rekordní.
Souvisí s předchozím bodem. Maratonský trénink znamená běhat hodně a většinou pomalu. V číslech se to projevilo následovně:
  • počet běhů: 2014: 212, 2015: 205, 2016: 205, 2017: 204, 2018: 214, 2019: 245. Výrazný nárůst.
  • kilometráž: 2014: 2311 km, 2015: 2256 km, 2016: 2354 km, 2017: 2457 km, 2018: 2421 km, 2019: 2991 km. Jasný rekord, důsledek tréninku.
  • průměrná délka běhu: 2014: 10,9 km, 2015: 11,01 km, 2016: 11,48 km, 2017: 12,05 km, 2018: 11,32 km, 2019: 12,21 km. Opět důsledek dlouhých pomalých tréninkových běhů.
  • průměrné tempo: 2014: 5,21 min/km, 2015: 5,22 min/km, 2016: 5,22 min/km, 2017: 5,23 min/km, 2018: 5,27 min/km, 2019: 5,43 min/km. Opět ten trénink a dlouhé pomalé klusy.
  • počet závodů: 2014: 21, 2015: 15, 2016: 14, 2017: 14, 2018: 15, 2019: 12.
  • výjezdů za hranice: 5. Jeden výjezd odpískán pro nemoc, nicméně pokles dle plánu.
  • oběhané a vyhozené páry bot: 4, loni 3.



Závodně neúspěšný...
  • Maraton: stejně jako o rok dříve i loni jsem běžel jen jeden. Závod ve Stromovce však dopadl vyloženě bídně, byť připravený jsem byl asi dobře. Nebyla to sice taková tragédie jako o rok dříve v Linci, přesto však platí, že posledním vcelku povedeným maratonem zůstává Petrohrad 2017.
  • Půlmaratony: závodů bylo pět. Horský běh ve Skotsku nebyl o závodění, bosenský Mostar trpěl klasickým neduhem "v zimě si zaletíme na jih", tam to o čase nebývá. Pražský půlmaraton dopadl mizerně, zde mi v hlavě uzrálo přesvědčení, že samo se to už asi nezlepší. Závod v Baku už byl dle instrukcí trenéra, pokyn byl neběžet ho naplno, byl začátek přípravy a o čas zde nešlo. Od běloruského Minsku jsem si dost sliboval, forma byla, výsledek špatný nebyl, ale čekal jsem od sebe víc.
...i úspěšný.
  • Desítky: běžel jsem dvě, ani jedna nebyla kandidátem na pokus o osobák. Běchovice mohu považovat za jediný letošní úspěch, o pár vteřin jsem posunul svůj traťový rekord. Pardubické dostihy pak byly samozřejmě čistě pro zábavu.
Systematický.
Pokračovali jsme s osobními výzvami. V maratonských městech se nic neudálo, v půlmaratonských také ne, zbývající F, Q a Ř přenášíme do dalšího období, ale evropské země podle abecedy jsou opět o kus dál, odškrtli jsme si Ázerbájdžán, Bělorusko a Bosnu.

Lokální.
Nezapomínali jsme ani na malé běhy v okolí, tentokrát jsme navštívili charitativní akci v Lázních Toušeň nebo čtvrtmaraton v Brandýse nad Labem.

Uměřený.
Nepustili jsme se do žádné megaakce, jako byla vánoční návštěva Spojených států roku 2018. To nelze podnikat každý rok. Největší zahraniční akcí byl čtrnáctidenní cyklovýlet podél Labe. Týdenní pobyt v Dubaji spojený se závodem jsem si naštěstí neplatil sám, to byla služební cesta. Letos se ale zase trochu rozšoupneme.

Ale zpět na trať novoročních Počernic. Slovy trenéra už předem: "...ono to po tom klusání bude horší..." Inu, je. Mám v nohách 326 pomalých prosincových kilometrů, z toho velkou část v jeho druhé půli. Je to přesně dle očekávání. První okruh ještě běžím docela dobře, ale ve druhém se začíná projevovat, že rychle jsem už velmi dlouho neběžel a tempová vytrvalost nyní chybí. V kopci odpadám a v nejtěžším místě si i na chvíli přejdu do chůze.

Čas o minutu horší než loni mě nijak netrápí, běžím to z plné přípravy nyní orientované objemově, nikoliv tempově. Snad se to někde jinde zúročí.
To Angelika se tréninkem neunavovala a zaběhla si lépe, než v předchozích letech. Jak ironické.

Vzhůru do roku 2020.
Revoluce buď přinese plody, nebo vyšumí do ztracena. Vlastně je to jedno, hlavně se i nadále běháním bavit!

DETAILY BĚHU

pátek 15. listopadu 2019

Jako kůň

Kdepak, příznivcem dostihů nejsem a ke koním přistupuji s hlubokou nedůvěrou, protože jsou větší než já, kopou a někdy i koušou. Ale když se naskytne příležitost proběhnout se po jejich závodišti, neodmítnu.
Závodní seriál RunTour jsme doposud míjeli zpovzdálí. Dělají desetikilometrové závody a jezdit někam kvůli desítce mi většinou přijde jako plýtvání energií. Pak mi ale padla do oka jejich pardubická akce na dostihovém závodišti, Angelika souhlasila a tak jsem ji zařadil do termínovky.
Zatímco při svém letošním vrcholu sezóny ve Stromovce jsem žehral na nepřízeň osudu, který mi hodil pod nohy klacek v podobě letních teplot a sluníčka, o necelý měsíc později v Pardubicích je to přesně naopak. Teploty se celý den drží pod deseti stupni a většinou i drobně prší.
Angelika v práci pro tento závod nadchla i kolegyni, která z toho začla běhat a přihlásila se na pětikilometrovou trať, takže do Pardubic vyrážíme ve třech. Já velmi uvolněně, protože jde o akci krosovou a navíc s překážkami, takže nedává smysl mít od sebe jakékoliv očekávání směrem k dobrému času. Zkrátka není s čím srovnávat, což je dobře.
Trať tvoří dva pětikilometrové okruhy, přičemž v každém nás čekají čtyři překážky, dvě směrem dolů (skočit do díry a vylézt z ní) a dvě nahoru (vyběhnout a seběhnout) a další drobná zpestření.
Startovní bloky
Příprava kopýtek
Naštěstí jsme oba rozumně obuli krosovky. Naprostou většinu trati tvoří mokrá vyšší tráva a i na překážkách se vyšší přilnavost hodí.
Startujeme. Nasazuji svižné, ale ne úplně závodní tempo, počítám s tím, že překážky budou brát sílu a vyvádět z tempa.
První dvě k každém kole mají podobu příkopu, musí se do něj skočit, v něm udělat jeden krok a zase vyskočit. Myslím, že koně v nich při závodech mají vodu, což by bylo ještě mnohem zajímavější.
Trasa dále vede klasicky po závodní dráze, chvílemi lesními cestami remízkem, který odděluje jednotlivé části závodiště. Výhodou trati je naprostá vertikální rovina. Nevýhodou je, že si na nerovném povrchu musíme hlídat každý krok, nelze běžet úplně na autopilota. Útěchou mi je, že mě při případném zranění na rozdáíl od koně pravděpodobně neutratí.
Zpestřením je běh těsně vedle haldy hnoje a následný průběh kolem stájí, ze kterých se halda doplňuje. Koně ve stájích nejsou, zřejmě na běžce nejsou zvědaví.
Stáje bez koní
Doslova a do písmene vrcholná místa trati se skrývají na posledním kilometru obou kol. Nejprve překonáváme Taxisův příkop, který neproskakujeme jako koníci, ale je přes něj postavena
kovová konstrukce, což znamená vyběhnout v ostrém úhlu do asi dvoumetrové výšky a pak totéž seběhnout.
Taxis
O chvíli později přichází druhá zábavná překážka, Irská lavice. Pro koně je to ostrá travnatá terénní vlna kterou musí přeběhnout a seskočit z ní. Pro nás je to totéž, ale v zájmu ochrany této překážky nám přes ní natáhli kluzký gumový koberec.
Angelika na Irské lavici
Výběh je ještě celkem v pohodě, zato seběh je velmi strmý a člověk si musí dobře rozmyslet jak bude postupovat. V mém případě to jsou dva opatrné kroky dolů a následný seskok ze zhruba metrové výšky do trávy. Někteří se raději sklouznou po zadku, jiní překážku obíhají, což pořadatelé umožňují.
Po Irské lavici už následuje jen proběhnutí startovními bloky pro koně, což je celkem zábavné a náběh do druhého kola.

Druhé kolo už běžím uvolněněji, protože vím, co mě čeká. Opravdu hodně předbíhám, na tento závod přijelo mnoho méně zkušených běžců, kterým na nezvyklém terénu v druhé půli rychle dochází síly. Jsme sice na ne úplně velkém závodišti, ale trasa je vedená tak důmyslně, že dva okruhy skutečně dají 10 kilometrů, což je v kombinaci s měkkým povrchem a překážkami dost vysilující
I když běžím uvolněněji než bych běžel na asfaltu, protože mi zde tolik nejde o čas, přeci jen je to celkem závodní tempo a na posledním kilometru mi po proběhnutí posledními překážkami začíná slušně docházet dech. Cílem probíhám v čase lehce pod 48 minut, což vzhledem k terénu není úplně špatné.
Angelika finišující
Angelika se také nefláká a dobíhá v rozumném čase, což mě těší, protože je dost zima a rychle prochládám.
Akce se povedla, dle výsledkové listiny jsem byl 139. ze 708, což u mě ujde. Rozhodně teď nebudu desítkářem, trávoběžcem ani specialistou na dostihové trati, ale proč si dusání po asfaltu sem tam, něčím nezpříjemnit, že?

DETAILY BĚHU

pátek 18. října 2019

Stylová pocta mistru KG v pražské Stromovce

Ono by samozřejmě bylo velmi nevhodné v den státního smutku třeba pokořit osobák, že? Je tedy velmi stylové, že jsem se svým jediným letošním maratonem opět řádně protrápil.
Ve Stromovce už toho mám odběháno spoustu. Zažil jsem zde svá velká vítězství na Procházkách se psem, Lívancové dvoumíláky, organizované tréninky, Běh pro život s dětmi nebo půlmaratonská trápení v červencových vedrech. Letos má být Stromovka dějištěm našeho jediného letošního maratonu.
Vše se vyvíjelo optimisticky, měsíční kilometráže se přes léto držely dost nad 300km, poctivě jsem plnil tréninkové plány a příprava měla právě tímto závodem vyvrcholit. Ale to by mi musela přát i příroda.
Začátek října byl velmi sympaticky chladný, běhal jsem v teplotách kolem deseti stupňů a v deštících. Se znepokojením jsem však začal sledovat předpověď, která varovala, že v den maratonu teploty půjdou nad dvacet. Úroveň české meteorologie se zřejmě zlepšuje, protože nakonec se předpověď beze zbytku naplnila.
Přesto se snažím nic nepodcenit a udělat maximum pro úspěch rozmarům přírody navzdory. V den závodu vstávám v šest ráno, hned si jdu dát klusový kilometřík aby se tělo probudilo, pak snídaně, převlečení do závodního a odjezd na start. 
Na maraton si lze jen těžko přát odpudivější počasí
Start a cíl se zázemím tentokrát nejsou u rekonstruované Šlachtovy restaurace jako u jiných závodů, ale ve sportovním areálu Za císařským mlýnem. Ač jsem téměř celoživotní Pražák, návštěva této oblasti je pro mě novinkou.
Atmosféra na startu je příjemně rodinná, žádná velká show s hudbou a konfetami. Účastníci jsou většinou velmi zkušení lidé, kteří vědí, do čeho jdou. Půl hodiny před naším startem vybíhají borci, kteří si netroufají na oficiální pětihodinový limit.
My vybíháme v plánovaných 10:00 a já mám už od prvních metrů pocit, že mi je teplo a začínám se potit. Průběžné sledování hodinek potvrzuje mou obavu, že se náhlé oteplení tělu vůbec nelíbí. Tam, kde bych čekal tepy kolem 135 je mám na 150. To není dobré. V prvním okruhu stále doufám, že si tělo dá říct a uklidní se, ale kdepak, navzdory volnému tempu mám tepy kolem 150 neustále. Smutné je, že už jsem zkušený běžec a jsem schopen odhadnout, jak se v této situaci bude závod vyvíjet. Když nebudu zrychlovat, tak se celkem pohodlně dostanu na půlmaraton, dalších deset kilometrů bude čím dál těžší boj a pak budu nucen začít chodit. Ale proč prozrazovat konec předem, že?
Ale ono žádné velké překvapení nepřijde. Ačkoliv se snažím hodně pít, běh je v každém pětikilometrovém okruhu o něco těžší. Postupně se smiřuji s faktem, že půjde o další nepovedený maraton, a cílem nyní je, aby šlo o něco menší katastrofu, než jakou jsem zažil loni v Linci. Závod si ještě zpestřím tím, že zhruba dvě kola uvažuji nad tím, že by se mi asi běželo o dost lépe, kdybych si došel na záchod. Na konci čtvrtého kola to skutečně udělám. Pokud vím, tento závod je první, při kterém sedím na záchodě a běží mi čas.
Z dat vidím, že jsem tam strávil přesně 3 minuty, a to v závodním čase 1:51:00 - 1:54:00. Drobnou úlevu to přineslo, ne však oživení, takže druhá polovina je o pozvolném umírání. V náběhu do sedmého kola pozdravím rodiče, kteří byli o den dříve na houbách a sem nám přivezli kulajdu. V sedmém kole už však tělo dle očekávání vítězí nad morálkou a já musím začít zařazovat chodecké vložky. Během posledních dvou kol mi průměrné tempo závodu klesá z 5:25 na 5:55, což je velmi depresivní sledovat.
Ploužící se mátoha v cíli
Rodiče na mě v cíli počkali, zřejmě v obavách, zda se do cíle dostanu živý. To je asi tak jediné, co se dnes povedlo. Čas přes čtyři hodiny je zhruba o osminu horší, než v co jsem tajně doufal. V cíli těžkou dehydrataci rozháním nealko pivem. Běžně ho považuji za hnusné, nyní chutná skvěle. Jak jsou ty věci relativní.
Pak ještě čekáme na Angeliku, která je sice teploodolnější než já, ale trať ji také potrápila.
Angelika finišující
A jaké z toho plyne ponaučení? Pracuji s dvěma variantami:
  • Měl jsem smůlu a sejmulo mě horko. To lze ilustrovat i na tom, že jsme cestou domů u auta sundali střechu a domů jeli vyletnění jak v červenci. U benzínové pumpy v Holešovicích teploměr ukazoval 27C. V pondělí téhož týdne bylo kolem deseti. S tím se mé tělo prostě nesrovná, zde nenadělám nic.
  • Jsem nervák, kterému tepovku zvyšuje start v každém závodě.
Tak nevím, čas ukáže.

DETAILY BĚHU