pátek 24. ledna 2020

Funchalem (čti funšálem) vstříc lepším zítřkům

Pátek 3:15 ráno. Budík nám oznamuje že je čas vstávat, protože za chvíli bude před barákem taxík, aby nás odvezl na letiště, letadlo do Portugalska odlétá přesně v šest. V Lisabonu však jen přestupujeme, cílem je Funchal na Madeiře. Tak začíná náš první běžecký "eurovíkend" letošního roku.
Funchal samozřejmě není zvolen náhodně. "F" je jedno z posledních neodlovených půlmaratonských písmenek. V rámci další výzvy si pak mohu škrtnout Portugalsko, coby další evropskou zemi s odběhnutým půlmaratonem či maratonem. A krom toho přesunout se v nevlídné pražské zimě na pár dní do tepla k moři nikdy není špatný nápad.
V tomto směru Funchal nezklame. Vítá nás azurovou oblohou a dvaceti stupni nad nulou. A když pak autobusem místní MHD svištíme do města, dochází nám, že půlmaraton na tomhle sopečném ostrově těžko bude rovinatý a rychlý. Rovinu tu skoro žádnou nemají.
Ubytujeme se v útulném hotýlku u moře a vyrazíme na procházku pro startovní čísla. Vydávání čísel je v příjemně domácké atmosféře. Posadí nás na židličku, kde počkáme, než naše číslo najdou, popovídáme si, načež nás pošlou o stolek dál pro tričko. U dalšího stolku pak probíhá sociologický průzkum, kde by si s námi rádi popovídali o tom kdo jsme a proč se závodu účastníme, což ale s omluvou a výmluvou na únavu odmítáme. Raději se přesuneme k poslednímu stolku, kde nás vybaví místními, na Madeiře vypěstovanými banány.
Před každou výpravou samozřejmě probíhá sondování terénu od počítače, takže po prezenčce následuje přesun na večeři do předem vybraného minipivovárku s restaurací.
Příprava na závod
Sobota začíná krátkým předsnídaňovým rozklusem a pak hlavně poleháváme na lehátku u bazénu a koukáme na velebný oceán. Funchal sice nabízí i spoustu hezkých míst k poznávání, ale jednak toho hodně uvidíme v neděli během závodu, a druhak čím jsem starší, tím jsou mi bližší chvíle, kdy mohu jen tak vypnout, nic nedělat a odpočívat. V supermarketu si k nicnedělání a koukání koupíme láhev madeirského vína a je nám fajn.
V neděli ráno to máme z hotelu u moře na start závodu asi 500 metrů do opravdu ostrého kopce, což lze považovat za dobré předzávodní protažení nohou. Cestou na start už můžeme fandit maratoncům na trati, ti měli start v 8:30, my vybíháme až v deset. V sobotu jsem doufal, že se předpovědi meteorologů vyplní a bude opravdu polojasno, ale jako obvykle. Pánové meteorologové v telefonní aplikaci se spletli a polojasno se jaksi nedostavilo, nebe je bez mráčku. Na hlavu vážu šátek, vlasy mi řídnou, na hlavě se mi prý dokonce tvoří lysé kolečko a nechci si ho spálit.
Ještě koukáme na start účastníků minimaratonku (8 km) a po nich jsme na řadě my. Odkládám batoh do auta pro převoz do cíle a jdeme na to. Vybíhám pamětiv slov trenéra, který narušování zimní přípravy těmito závody moc neschvaluje: "Bude to bez doladění, první 3-4 kilometry běž s velkou rezervou a pak pořádně mákni!" Nic od sebe nečekám, prosinec a leden jsou ve znamení dlouhých pomalých, takže si připadám velmi zpomalený. Navíc můj organismus na přesun do teplých krajů vždy reaguje dost podrážděně a tepy bývají vysoko.
Místní trasa je navíc dost zapeklitá. Jak mě varoval jeden kolega: "Půlmaraton ve Funchalu? Vždyť tam nemají ani metr roviny!". To je sice přehnané tvrzení, rovinatá promenáda u moře má asi kilometr, ale tam se dostaneme až v poslední čtvrtině závodu. Prvních 16 kilometrů běžíme kopečky, které silně připomínají slavný "hrdlořezák" na Běchovicích. A protože tak hezky rovinatých míst je tu málo, tak místem startu a cíle probíháme tam a zpět hned čtyřikrát.
Vybíhám tedy opatrně. V deset ráno je ještě velká část trasy ve stínu budov a palem, což je fajn. Obezřetně na hodinkách sleduji tepovku a navzdory kopečkům po několika kilometrech překvapeně konstatuji, že by to dneska vlastně docela mohlo jít. To se mi už dlouho nestalo, v posledních závodech jsem naopak už v úvodu tušil, že mě čeká dřina a bolest.
Protože běháme po hlavní silnici tam a zpět, často se s Angelikou míjíme, čehož ona využívá k focení, což mě sice zlobí, ale aspoň máme fotky. Občerstvovačky jsou zhruba po čtyřech kilometrech, vždy si dám kelímek vody a kelímek ionťáku, tato kombinace mi funguje.

 Po patnácti kilometrech opouštíme už několikrát proběhnutý kopečkatý úsek a přes staré město sbíháme k moři. Cestou míjíme krásnou fontánu, začíná mi být dost teplo a musím odolat pokušení dát si v ní osvěžovací pauzu.
Staré město je stále plné vánoční výzdoby. Připadá mi trochu bizarní běžet pod modrou oblohou a pražícím sluncem ulicí lemovanou palmami, mezi kterými je přes ulici natažený provaz, na němž se houpají vánoční andělíčci a zvonečky.
Prudký seběh končí u moře, kde nás čeká posledních pět kilometrů po rovnice po silnici podél hlavní funchalské promenády. Tady to začíná být těžké. Je teplo, stín žádný a tělo má po třech čtvrtinách svižného závodu už dost. Navíc to tu už znám, několikrát jsme si to tu prošli pěšky. Nezbývá než zatnout zuby a snažit se udržet tempo. Několikrát míjím muzeum věnované zdejšímu rodákovi, momentálně nejlepšímu aktivnímu fotbalistovi světa, restauraci, kde jsme v pátek popíjeli, i supermarket, kde mají ta dobrá těžká vína.
Ale každý závod má svůj cíl a já se do tohoto dostávám v celkem uspokojivém čase 1:45:50. Být to závod, ke kterému směřuji své snažení, bylo by to zklamání. Ale na kopcovatém závodě v teple uprostřed zimní přípravy je to pro mě dobrý výsledek, který dává naději, že se trénink vyplácí.
 Vyzvedávám batoh z úschovy a jdu čekat na Angeliku.
Angelika finišující
Angelika dobíhá dle očekávání zhruba za čtvrthodinku a oba spokojeně odcházíme zpět do hotelu. Čeká nás poslední půlden povalování a odpočinku. Večer balíme a budík nastavuji na nelidských 2:30, protože letadlo vstříc domovu a pracovním povinnostem nám letí už v 5:05.
A asi netřeba dodávat, že tenhle výhled z postele mi bude chybět:

DETAILY BĚHU

pátek 3. ledna 2020

Podesáté na startu novoročních Počernic. Sláva revoluci!


No jo, už podesáté prvního ledna v 10:30. Můžeme tak celkem zblízka pozorovat, jak závod roste a vyspívá. Nejprve zmizela textilní šněrovací čísla a nahradila je umělá jednorázová, začali přicházet nejen místňáci, ale i přespolní nadšenci a členové sportovních oddílů, zavedlo se měření času čipy, přibyla registrace po internetu, a letos už dokonce každá kategorie měla vlastní výdejní stolek. Za chvíli asi závodu bude počernická sokolovna malá a přesuneme se na Výstaviště. Závod je tedy v nejlepší formě, já z vícero důvodů nikoliv, ale o tom až později.
Z hlediska počasí se letošní ročník se drží klimatického standardu posledních let. Na startu kolem nuly, sucho, hezky.
Potkáme spoustu známých tváří, pohovoříme o plánech na letošek, hodnotíme loňský rok.
Start má tentokrát šest minut zpoždění, komplikuje ho změna jízdního řádu autobusových linek, musíme počkat, až žádný autobus nebude ani v dohledu ani někde za zatáčkou.
Konečně vybíháme, já rozvážněji než obvykle, což nám dává čas shrnout si zde, jaký vlastně byl běžecký rok 2019.

Revoluční.
Poslední roky mé pobíhání začalo přecházet z fáze evoluční přes fázi stagnační do fáze devoluční neboli regresní, proto jsem sáhl po prostředku takřka revolučním, upletl jsem na sebe bič v podobě trenéra. Tak jako nezávazně. Na zkoušku. Podmínečně.
A výsledek? Zatím rozporuplný. Plno odběhaných kilometrů, slibné časy v tréninku, které se však nepovedlo překlopit do slušných časů v závodech. Zatím experiment nechám pokračovat, budoucnost však nemá jistou.

Objemově rekordní.
Souvisí s předchozím bodem. Maratonský trénink znamená běhat hodně a většinou pomalu. V číslech se to projevilo následovně:
  • počet běhů: 2014: 212, 2015: 205, 2016: 205, 2017: 204, 2018: 214, 2019: 245. Výrazný nárůst.
  • kilometráž: 2014: 2311 km, 2015: 2256 km, 2016: 2354 km, 2017: 2457 km, 2018: 2421 km, 2019: 2991 km. Jasný rekord, důsledek tréninku.
  • průměrná délka běhu: 2014: 10,9 km, 2015: 11,01 km, 2016: 11,48 km, 2017: 12,05 km, 2018: 11,32 km, 2019: 12,21 km. Opět důsledek dlouhých pomalých tréninkových běhů.
  • průměrné tempo: 2014: 5,21 min/km, 2015: 5,22 min/km, 2016: 5,22 min/km, 2017: 5,23 min/km, 2018: 5,27 min/km, 2019: 5,43 min/km. Opět ten trénink a dlouhé pomalé klusy.
  • počet závodů: 2014: 21, 2015: 15, 2016: 14, 2017: 14, 2018: 15, 2019: 12.
  • výjezdů za hranice: 5. Jeden výjezd odpískán pro nemoc, nicméně pokles dle plánu.
  • oběhané a vyhozené páry bot: 4, loni 3.



Závodně neúspěšný...
  • Maraton: stejně jako o rok dříve i loni jsem běžel jen jeden. Závod ve Stromovce však dopadl vyloženě bídně, byť připravený jsem byl asi dobře. Nebyla to sice taková tragédie jako o rok dříve v Linci, přesto však platí, že posledním vcelku povedeným maratonem zůstává Petrohrad 2017.
  • Půlmaratony: závodů bylo pět. Horský běh ve Skotsku nebyl o závodění, bosenský Mostar trpěl klasickým neduhem "v zimě si zaletíme na jih", tam to o čase nebývá. Pražský půlmaraton dopadl mizerně, zde mi v hlavě uzrálo přesvědčení, že samo se to už asi nezlepší. Závod v Baku už byl dle instrukcí trenéra, pokyn byl neběžet ho naplno, byl začátek přípravy a o čas zde nešlo. Od běloruského Minsku jsem si dost sliboval, forma byla, výsledek špatný nebyl, ale čekal jsem od sebe víc.
...i úspěšný.
  • Desítky: běžel jsem dvě, ani jedna nebyla kandidátem na pokus o osobák. Běchovice mohu považovat za jediný letošní úspěch, o pár vteřin jsem posunul svůj traťový rekord. Pardubické dostihy pak byly samozřejmě čistě pro zábavu.
Systematický.
Pokračovali jsme s osobními výzvami. V maratonských městech se nic neudálo, v půlmaratonských také ne, zbývající F, Q a Ř přenášíme do dalšího období, ale evropské země podle abecedy jsou opět o kus dál, odškrtli jsme si Ázerbájdžán, Bělorusko a Bosnu.

Lokální.
Nezapomínali jsme ani na malé běhy v okolí, tentokrát jsme navštívili charitativní akci v Lázních Toušeň nebo čtvrtmaraton v Brandýse nad Labem.

Uměřený.
Nepustili jsme se do žádné megaakce, jako byla vánoční návštěva Spojených států roku 2018. To nelze podnikat každý rok. Největší zahraniční akcí byl čtrnáctidenní cyklovýlet podél Labe. Týdenní pobyt v Dubaji spojený se závodem jsem si naštěstí neplatil sám, to byla služební cesta. Letos se ale zase trochu rozšoupneme.

Ale zpět na trať novoročních Počernic. Slovy trenéra už předem: "...ono to po tom klusání bude horší..." Inu, je. Mám v nohách 326 pomalých prosincových kilometrů, z toho velkou část v jeho druhé půli. Je to přesně dle očekávání. První okruh ještě běžím docela dobře, ale ve druhém se začíná projevovat, že rychle jsem už velmi dlouho neběžel a tempová vytrvalost nyní chybí. V kopci odpadám a v nejtěžším místě si i na chvíli přejdu do chůze.

Čas o minutu horší než loni mě nijak netrápí, běžím to z plné přípravy nyní orientované objemově, nikoliv tempově. Snad se to někde jinde zúročí.
To Angelika se tréninkem neunavovala a zaběhla si lépe, než v předchozích letech. Jak ironické.

Vzhůru do roku 2020.
Revoluce buď přinese plody, nebo vyšumí do ztracena. Vlastně je to jedno, hlavně se i nadále běháním bavit!

DETAILY BĚHU

pátek 15. listopadu 2019

Jako kůň

Kdepak, příznivcem dostihů nejsem a ke koním přistupuji s hlubokou nedůvěrou, protože jsou větší než já, kopou a někdy i koušou. Ale když se naskytne příležitost proběhnout se po jejich závodišti, neodmítnu.
Závodní seriál RunTour jsme doposud míjeli zpovzdálí. Dělají desetikilometrové závody a jezdit někam kvůli desítce mi většinou přijde jako plýtvání energií. Pak mi ale padla do oka jejich pardubická akce na dostihovém závodišti, Angelika souhlasila a tak jsem ji zařadil do termínovky.
Zatímco při svém letošním vrcholu sezóny ve Stromovce jsem žehral na nepřízeň osudu, který mi hodil pod nohy klacek v podobě letních teplot a sluníčka, o necelý měsíc později v Pardubicích je to přesně naopak. Teploty se celý den drží pod deseti stupni a většinou i drobně prší.
Angelika v práci pro tento závod nadchla i kolegyni, která z toho začla běhat a přihlásila se na pětikilometrovou trať, takže do Pardubic vyrážíme ve třech. Já velmi uvolněně, protože jde o akci krosovou a navíc s překážkami, takže nedává smysl mít od sebe jakékoliv očekávání směrem k dobrému času. Zkrátka není s čím srovnávat, což je dobře.
Trať tvoří dva pětikilometrové okruhy, přičemž v každém nás čekají čtyři překážky, dvě směrem dolů (skočit do díry a vylézt z ní) a dvě nahoru (vyběhnout a seběhnout) a další drobná zpestření.
Startovní bloky
Příprava kopýtek
Naštěstí jsme oba rozumně obuli krosovky. Naprostou většinu trati tvoří mokrá vyšší tráva a i na překážkách se vyšší přilnavost hodí.
Startujeme. Nasazuji svižné, ale ne úplně závodní tempo, počítám s tím, že překážky budou brát sílu a vyvádět z tempa.
První dvě k každém kole mají podobu příkopu, musí se do něj skočit, v něm udělat jeden krok a zase vyskočit. Myslím, že koně v nich při závodech mají vodu, což by bylo ještě mnohem zajímavější.
Trasa dále vede klasicky po závodní dráze, chvílemi lesními cestami remízkem, který odděluje jednotlivé části závodiště. Výhodou trati je naprostá vertikální rovina. Nevýhodou je, že si na nerovném povrchu musíme hlídat každý krok, nelze běžet úplně na autopilota. Útěchou mi je, že mě při případném zranění na rozdáíl od koně pravděpodobně neutratí.
Zpestřením je běh těsně vedle haldy hnoje a následný průběh kolem stájí, ze kterých se halda doplňuje. Koně ve stájích nejsou, zřejmě na běžce nejsou zvědaví.
Stáje bez koní
Doslova a do písmene vrcholná místa trati se skrývají na posledním kilometru obou kol. Nejprve překonáváme Taxisův příkop, který neproskakujeme jako koníci, ale je přes něj postavena
kovová konstrukce, což znamená vyběhnout v ostrém úhlu do asi dvoumetrové výšky a pak totéž seběhnout.
Taxis
O chvíli později přichází druhá zábavná překážka, Irská lavice. Pro koně je to ostrá travnatá terénní vlna kterou musí přeběhnout a seskočit z ní. Pro nás je to totéž, ale v zájmu ochrany této překážky nám přes ní natáhli kluzký gumový koberec.
Angelika na Irské lavici
Výběh je ještě celkem v pohodě, zato seběh je velmi strmý a člověk si musí dobře rozmyslet jak bude postupovat. V mém případě to jsou dva opatrné kroky dolů a následný seskok ze zhruba metrové výšky do trávy. Někteří se raději sklouznou po zadku, jiní překážku obíhají, což pořadatelé umožňují.
Po Irské lavici už následuje jen proběhnutí startovními bloky pro koně, což je celkem zábavné a náběh do druhého kola.

Druhé kolo už běžím uvolněněji, protože vím, co mě čeká. Opravdu hodně předbíhám, na tento závod přijelo mnoho méně zkušených běžců, kterým na nezvyklém terénu v druhé půli rychle dochází síly. Jsme sice na ne úplně velkém závodišti, ale trasa je vedená tak důmyslně, že dva okruhy skutečně dají 10 kilometrů, což je v kombinaci s měkkým povrchem a překážkami dost vysilující
I když běžím uvolněněji než bych běžel na asfaltu, protože mi zde tolik nejde o čas, přeci jen je to celkem závodní tempo a na posledním kilometru mi po proběhnutí posledními překážkami začíná slušně docházet dech. Cílem probíhám v čase lehce pod 48 minut, což vzhledem k terénu není úplně špatné.
Angelika finišující
Angelika se také nefláká a dobíhá v rozumném čase, což mě těší, protože je dost zima a rychle prochládám.
Akce se povedla, dle výsledkové listiny jsem byl 139. ze 708, což u mě ujde. Rozhodně teď nebudu desítkářem, trávoběžcem ani specialistou na dostihové trati, ale proč si dusání po asfaltu sem tam, něčím nezpříjemnit, že?

DETAILY BĚHU