pátek 1. ledna 2021

Novoroční běh Horními Počernicemi, neoficiální alternativa

Jsem člověk řádový a mám rád své tradice a rituály. Jedním z rituálů je každoroční účast na novoročním běhu Horními Počernicemi. A mám-li někde deset účastí v řadě či víc, rozhodně se toho nechci vzdát kvůli takové banalitě, jako že se daná akce nekoná:

Já i Angelika na startu v 10:30 budeme. Za dodržení všech nezbytných hygienických opatření, pochopitelně. A nepotřebujeme k tomu ani startovní číslo, časomíru či fáborky (ok, opravuji, fáborky by se hodily, jak se později ukáže).
A skutečně, prvního ledna ráno postupujeme stejně, jako by se závod konal, cca. v 10:15 přijíždíme před sokolovnu, kde, tak trochu dle očekávání, není ani noha.

Nevadí. Čekáme deset minut, zda se někdo přeci jen neukáže. Neukázal, tak vybíháme. Angelika jedno kolo, já dvě, jako každý rok. Akorát teď si to první dáváme společně, protože běžíme nezávodně.
Navzdory tomu, že jsme tu běželi již mockrát se nám vzápětí podaří špatně odbočit již na druhé křižovatce, čímž si trasu zkracujeme asi o 150 metrů v každém okruhu. No nic, dnes nás nikdo nediskvalifikuje. Zbytek trasy již dáváme po paměti bez potíží.
Na tomto místě každý rok rekapituluji. Tak jaký že byl právě skončený rok 2020? V mnoha směrech jiný, než předešlé:

  • Nevyšlo skoro nic. Z plánovaných akcí jsme zvládli jen výlet na Madeiru. Vzápětí přišla koronakrize, výlety se rušily a další účasti na závodech byly dílem improvizace a hledání náhrad. Například maraton v Jihoafrické republice jsem nahradil maratonem ve Staré Boleslavi.
  • Normalizace. Loni jsem na tomto místě psal o revoluci v tom, že jsem angažoval trenéra. Pokus to byl zajímavý, z vícero důvodů však neúspěšný. Ukázalo se, že mi téměř každodenní trénink nenechává dost času a energie pro neběžecký a nepracovní život. Navíc zřejmě nemám hlavu závodníka, a vědomí, že se ze svých výkonů "zodpovídám" trenérovi mi spíš škodilo, než pomáhalo. Pokus s trenérem skončil a já si opět jen tak pobíhám, i když už zkušeněji.
  • Zdravotní komplikace. Mně zdraví drželo, ale Angeliku začátkem září postihla značná zdravotní nepříjemnost, po které se až nyní zvolna rozebíhá. Takže kdyby nám zde závody nekomplikovala koronasituace, beztak bychom asi nikam za běháním nejezdili.
  • Zvolnění. Po ukončení řízeného tréninku jsem velmi slušně odběhl půlmaraton v Ústí (můj druhý nejlepší půlmaratonský čas vůbec), což bylo zřejmě dáno tím, že jsem měl pořád slušně natrénováno a zároveň jsem byl díky absenci závodů dobře odpočatý. Další účasti na závodech byly jen tak pro radost a o čas mi na nich ani nešlo, v čemž vidím i trend do budoucna.
  • Dlouhodobá čísla:

    rok běhů km hodin průměrná délka min/km
    2010 138 1120 99 8.12 5.25
    2011 194 1948 179 10.04 5.31
    2012 235 2016 183 8.58 5.27
    2013 217 2169 200 10.00 5.31
    2014 212 2311 206 10.90 5.21
    2015 205 2256 202 11.01 5.22
    2016 205 2353 211 11.48 5.22
    2017 204 2457 220 12.05 5.23
    2018 214 2421 220 11.32 5.27
    2019 245 2991 285 12.21 5.43
    2020 214 2853 270 13.33 5.41

    Z čísel se zdá, že jsem letos běhal méně často, zato však delší trasy.

Dokončujeme s Angelikou první okruh a já výrazně zrychluji do druhého. Běžím po stejné trase jako první, i s tím špatným odbočením. Neběžím úplně naplno, osamělý běžec upalující ze všech sil liduprázdými ulicemi působí podezřele. Venku jsou jen pejskaři, jinak úplný lockdownový klid. Místy si musím hlídat zmrzlé louže, při klusu až tak nevadí, při ostrém tempu mohou nadělat neplechu. Finále tříkilometrového okruhu je nezykle tiché a opuštěné.

Já finišující

Angelika mě v cíli informuje, že mám v zádech Radka Brunnera, vbíhal do druhého kola krátce po jejím prvním. Sláva, neoficiálního závodu se nás účastní víc a to dokonce tak hygienicky zodpovědně, že se ani nepotkáme. Bylo by sice zdvořilé, kdybych coby vítěz na opozdilce počkal, ale do Angeliky se už dává zima, tak finišujícímu Brunnerovi jen zamáváme z auta.
Tak uvidíme, zda "zvláštní závod na počátku roku běžeti" znamená "další zvláštní rok žíti", nebo zda se život vrátí do původních kolejí...

středa 11. listopadu 2020

Maraton Zátopkovy stezky: když to nejde rychle, tak běhej pomalu

Zatímco o půlmaratonech mohu zodpovědně říct, že už je po sedmdesáti závodních a ještě více tréninkových spolehlivě umím, já a maraton, to je v poslední době dost bolestivá kombinace. Poslední relativně rozumný výsledek jsem si zaběhl roku 2017 v Plzni Okolo Boleváku. Rok nato jsem se strašlivě protrápil Lincem a i to byl jeden z důvodů, proč jsem angažoval trénéra a začal se cílevědoměji připravovat. Navzdory tomu přišel loňský maratonský výbuch ve Stromovce a má logická úvaha, že rychlé maratony mi už asi nejsou souzeny.

I z toho vyplynul plán dát si letos maraton jen tak na pohodu, nesoustředit se na dobrý čas, ale jen na bezpečné a důstojné doběhnutí. Vyvoleným měl být Big 5 Marathon v Jihoafrické republice, který je však přeložen, stejně jako spousta jiných, na příští rok. Nevadí, řekl jsem si na jaře, zaběhneš si nějaký závod na podzim. Zjevně jsem však byl moc velký optimista. Od půlky září jsou podzimní závody opět odkládány a rušeny. Co teď?
Za takové situace nezbývá, než najít si závod, který vlastně ani žádným závodem není. Jen sešlostí několika běžeckých magorů, kteří rádi dlouho běhají, chtějí mít v záznamech další maratonskou čárku, a protože běhají rádi, tak nepotřebují být v cíli rychle, to by byla škoda. Jeden takový výběh se konal na staroboleslavských Zátopkových běžeckých stezkách. Dva kilometrové okruhy, osm pětikilometrových a něco málo navíc.

Žádné startovné, žádný servis v podobě šaten, úschovy zavazadel, či časomíry. Pití si každý přinese své a obsadí si s ním svůj pařez. Na trati je pak každý sám, což není v rozporu s epidemiologickými opatřeními a naopak to je v souladu s doporučením individuálního pohybu v přírodě.
Úderem deváté se shromáždíme u moukou vysypané značky Start, zazní "tak jdem" a jdem... Mávnu na Angeliku, která mě přivezla na start. Pojede domů a vrátí se sem za nějaké čtyři hodiny.

Prvních 200 metrů máme po asfaltu, pak seběhneme na lesní cesty a po nich běžíme dalších 42 kilometrů.
Teplota je lehounce nad nulou, vše je mokré od ranní rosy a hezky podzimní. Přesto záhy shledávám, že by se mi mohlo běžet lépe. Tepy jsou o něco výš než obvykle a chybí tomu lehkost. Není divu, zrovna mám pracovní pohotovost, v noci mě dvakrát budili a i ted běžím s mobilem. Snažím se plnit svůj plán "běžet co nejpomaleji umím", a vychází mi z toho tempo 6:45. Trasa je hezká, ale není vyložené snadná. V první řadě se jedná o trail, čili lesní cesty. Není to rovný asfalt, kde člověk může v klidu vypnout hlavu. V každém kole je jeden ostřejší výběh a dva ostřejší seběhy.
Výhodou mnohaokruhového maratonu je možnost pravidelného občerstvování. Po každých pěti kilometrech si dávám třetinku svého ionťáku, v druhé polovině trasy si dávám ob kolo i banán. Krátce po startu odkládám bundu a rukavice, dvě trička a lehká mikina stačí.
Má fyzická pohoda kopíruje klasickou sinusoidu. Nejprve nerozhýbanost a těžkopádnost, postupně přechod k vytrvalostní nespěchavé euforii, až po nástup únavy a bolístek po třicátém kilometru. Ale to vše tak nějak bylo v plánu.

Držím se závazku běžet pomalu a nepřejít do chůze. Ostatní si s nepřecházením do chůze hlavu nelámou a řadu z nich postupně předbíhám o kolo. Tempo zvyšuji až ke konci když vidím, že už pro mě přijela Angelika a já nechci, aby v chladném lese musela čekat příliš dlouho.

Do cíle dobíhám vlastně v pohodě. Bohužel při pohledu na hodinky zjišťuji, že mi ještě půlkilometr chybí. Nevýhoda užívání GPS v lese. Nechci jediný letošní maraton znehodnotit pochybami o regulérnosti, tak si ještě dám 250 metrů tam a zpět. Nejde o minutky a na nějakém tom kroku mi nesejde.
Uvidíme, co přinese budoucnost. Budu mít ještě ambici honit minuty a snažit se o osobák? Těžko říct. Zatím to hodnotím tak, že běhat v lese čtyři hodiny a tři čtvtě na pohodu je o dost příjemnější, než snažit se o výkon, přepálit start a následně hnát tělo na hranici kolapsu, a nakonec se pod čtyři hodiny stejně nedostat, což byl obvyklý průběh posledních regulérních závodů. Ale nikdy neříkej nikdy, že?

čtvrtek 1. října 2020

Divný rok pokračuje v Běchovicích...

Opravdu divný rok. Z našich běžeckých plánů letos nevychází téměř nic a závody, kterých se účastníme, jsou dílem improvizace na poslední chvíli. O Běchovicích to naštěstí neplatí, ty jsou v plánu každý rok, byť i jejich konání letos vyšlo jen o fous. Ale i zde zasáhla nepřízeň osudu a Angelika, která je řadu let běhá se mnou, musí letos se zcela neběžeckých zdravotních důvodů vynechat jak Běchovice, tak i zbytek letošních závodů a na startu je jen coby doprovod.
Roli běžeckého parťáka tak přebírá kamarád Jirka Skřeček, který k nám zavítal z daleké Moravy a pro kterého je to premiérový start na slavném závodě. Vybral si na to dobrý rok. Do poslední chvíle nebylo jasné zda se závod bude konat a v jaké podobě. Nakonec to dobře dopadlo, plukovník ministr Běchovice zakázat nestihl, ovšem jen o chlup, pár dní poté už mají závody utrum.
Všechna čest organizátorům, kteří se dokázali popasovat s utahováním šroubů ze strany regulátorů. Nejprve to vypadalo, že se bude startovat ve čtyřech vlnách po 15 minutách (staříci, elita, 1. vlna ostatních, 2. vlna ostatních), změna podmínek je však přiměla rozbít start "ostatních" do minivln po pěti minutách. A nutno dodat, že to jak organizátoři tak běžci zvládli s přehledem, pochopením a humorem. Asi už si zvykáme.
Zcela zvláštní pocit pak nastal ve startovním koridoru, kde organizátoři flexibilně implementovali nařízení o dvoumetrových rozestupech a my stáli každý na svém puntíku jak cvičenci na spartakiádě. V roušce, pochopitelně. Výborné.

Já a Jirka na značkách


Nicméně zatímco panikařící a zmatkující regulátoři závodění komplikují jak mohou, příroda je nám letos nanevýš milostiva. Prudce se ochladilo, v předchozích dnech pršelo a teď máme na startu něco kolem dvanácti stupňů, což je takřka dokonalé.
Startujeme. Jsme druhá část první vlny, takže vybíháme v 11:35. Po startu je povoleno stáhnout roušky a nedodržovat rozestupy. Nyní se ukazuje, že dvoumetrové mezery mezi startujícími mají i něco do sebe. Zatímco při startu "natěsno" se dav rozbíhá jen zvolna, nyní je spousta místa a můžeme rovnou vyrazit svižně.
Vybíhám v klidu. Je mi jasné, je po pěti letech zlepšování dnes přijde propad. Předchozí týdny pro mě byly fyzicky a psychicky značně vyčerpávající a ač jsem se snažil běžecky nepolevit, o systematickém tréninku nemohla být řeč. Dnes je to jen o čárce za odběhnutý závod a nepřerušení série účastí. Možná o to víc si běh užívám. Nejedu na 100% ale na 90-95% a baví mě to.

Na startu ve vlnách je zábavné, že je prakticky po celý závod koho předbíhat. Nejprve dobíháme pomalejší kousky z první části naší vlny, ti startovali pět minut před námi. A zhruba od poloviny trati i nejpomalejší ze staříků, ti startovali dvacet minut před námi. Předbíhám je s respektem a vždy zatleskám. Pokud se jednou i já budu v osmdesáti šourat po trase běchovického závodu, budu to považovat za velkou životní výhru.
Jirka mi hned po startu vzorově ukázal záda, takže si v klidu jedu svým tempem a závod hezky ubíhá. Trasu prožívám podobně jako vždy. První, venkovštější, polovina mě baví méně, je tak nějak nudnější. Ale dobře vím, že se to zlomí přesně na polovině v Kyjích. Zde končí laškovné vlnění Běchovic a Dolních Počernic a přichází nekompromisnější druhá půle. Táhlé kilometrové stoupání nad Průmyslovou, ostrý seběh do Hrdlořez, vyhlášené stoupání na Žižkov, před kterým nás vítají prapory "Welcome to Hrdlořezák", i finále na Koněvce, kde se člověku zdá, že už to přeci má za sebou, ale ono ne, ta silnice je pořád do kopce. Druhá polovina je těžší, ale víc baví, je to důvěrně známý nepřítel, se kterým si to lze jednou ročně na férovku rozdat.

Protože jsem letos úmyslně jel lehce podmaximálním tempem, mám na posledních 200 metrech, kdy se Koněvova mění ze stoupání na klesání do cíle, ještě sílu zafinišovat. To je pro mě také nová zkušenost, asi bych to měl dělat častěji. Pravda, výsledný čas je o minutu horší než loni. Ale víte co? Ono je mi to asi jedno.
V cíli se shledávám s Jirkou, který tam na mě už tři minuty čeká, sdělujeme si dojmy a vydáváme se hledat autobus, který letos sváží finišery zpět na start. Běžně v cíli mívám ve dvoře zaměstnavatele nachystané auto, ale letos kvůli práci z domova nebyla vhodná příležitost si ho tam převézt. Další nová zkušenost: když se v chladném počasí padesát rozhicovaných běžců nacpe do autobusu, krásně to zamlží všechna okna. Nezbývá než doufat, že příští rok poběžím po dvanácté, že to bude bez roušek, že budu chodit normálně do práce a Jirkovu společnost doplním i Angelikou.

DETAILY BĚHU