neděle 16. prosince 2018

Jak jsem byl nejrychlejším americkým Santou

Děti už jsou velké, na Ježíška dávno nevěří, každoroční předvánoční bláznění nás otravuje, tak jsme se letos rozhodli Vánoce zrušit a místo nich s dětmi odjet na poznávací, toulací a běhací dovolenou do Spojených států.
Čeští Santové na startu
Tak snadno však člověk Vánocům neunikne. Ač jsem pátral usilovně, tak pro týden, který trávíme v New Yorku, nebyl v okolí k dispozici jiný závod, než pětikilometrový Santa Run. Ten se koná na poloostrově Rockaway, což je nejvzdálenější místo, kam se lze v rámci New Yorku dostat z centra metrem.
Podmínky pro závod nemáme úplně ideální. Do New Yorku přilétáme ve čtvrtek odpoledne. Večer se mi nepodaří usnout, v pět ráno mě přestává bavit koukat do stropu, tak se jdu proběhnout. Pátek trávíme dlouhými procházkami po městě. Noc na sobotu už je o něco lepší, usínám v osm večer a budím se v jednu ráno, takže mám pár hodin naspaných. Ráno všichni sedáme na metro a s třemi přestupy jedeme víc než hodinu na Rockaway Beach.
Akci organizuje místní fitness centrum, ve kterém nafasujeme slušivé santovské kostýmky coby povinnou výbavu pro závod. Naše děti v pokročilé pubertě nemohou uvěřit, že si to opravdu hodláme obléknout a začínají se za nás stydět. Máme ještě hodinu do startu, tak si jdeme sednout vedle do kavárny na kávu a koblihu, a také se tam převlékneme do závodního.
Santovské kostýmy mají z běžeckého hlediska dost nevýhod. Kalhoty jsou dělané na tlusté americké Santy, takže bychom se do nich vešli dvakrát. Je pod nimi dost teplo. A z vousů má člověk za chvíli plnou pusu vaty.
Děti po drobném nátlaku akceptují roli fotografů, je to pro ně menší zlo, než kdybychom je nutili se takovéto akce aktivně účastnit.
Trasa závodu vede po promenádě podél pláže, pod kterou burácí vlny Atlantiku. Tlustý organizátor, taktéž v santovském, nám popisuje trať: "Poběžíte asi půl míle rovně, tam pak bude uprostřed cesty odpadkový koš, ten oběhnete, poběžíte zpět na start, pak asi míli na druhou stranu, zase oběhnete odpadkový koš a pak zpátky do cíle". Načež sedá na kolo aby nám dělal předjezdce a odstartuje nás.
Velmi rychle zjišťuji, že s vatovými vousy pod nosem se opravdu běžet nedá a stahuji si je na bradu. Zároveň jsem nucen konstatovat, že hned od prvních metrů závod vedu, což je pro mě nezvyklá situace. Přede mnou šlape tlustý Santa na kole a volá: "Go, Santa, go!" a za mnou dusá dav dalších fousatých figurek v červeném.
Do druhé poloviny
Blížíme se k plánované otočce. Santa organizátor zde zjišťuje, že mu jakýsi pořádkumilovný občan odtáhl koš z prostředku promenády ke kraji kam patří, signalizuje mi že ať se tady otočím a běžím zpět a s fuckováním a shitováním slézá z kola a instaluje koš opět na střed.
Já si držím tempo kolem 4:30 na kilometr a při obrátce vidím, že mě reálně mohou ohrožovat jen dva nebo tři další Santové, ostatní jsou opravdu výrazně pozadu. Řada Santů akci pojímá jen jako organizovanou kostýmní procházku, jiní jen lehce klusají.
Ve druhé polovině začíná být běh obtížnější. Je to proti větru, který mi svléká kostýmek. Byť mám vousy na bradě, stejně mi leze vata do úst. Dojíždí mě cykloSanta organizátor, který se zdržel na obrátce a opět mě mohutně povzbuzuje. Vzápětí zjišťuje, že mu zmizela i druhá obrátka, tak opět slézá z kola a naznačuje mi, ať kolo oběhnu. Což učiním a vydávám se na poslední kilometr a půl k cíli.
Na posledním půlkilometru slyším, že mě pozvolna dotahuje jiný Santa, kterého jsem měl celou dobu za sebou. Poslední minutu závodu trávíme bok po boku a nabývám dojmu, že kdyby chtěl, klidně jde přede mě, ale asi by se mu to zdálo neslušné. V cíli jsem těsně první já.
Jsem tak zahlcený, že mi chvilku trvá, než organizátorům dokážu do zápisu vyhláskovat své jméno. S těsně druhým Santou si pak chvilku sdělujeme dojmy. Oběma nám na trati kalhoty povolily v rozkroku, konstatujeme tedy, že to není ideální běžecká výbava. "Ale to nevadí, já v tom odpoledne půjdu surfovat", uzavírá to kolega.



Nezbývá, než chvíli počkat na Angeliku, která také doběhla na v první desítce:



Jdeme se podívat na pláž a vyfotit se s Atlantikem a pak zpět do fitka, kde je pozávodní párty s občerstvením, a kde mi také organizátoři předávají odměnu za první místo, což jsou jakési kremrole. 
První závod na americké půdě pro mě tedy dopadl velkým úspěchem, uvidíme, jak dlouho to vydrží.

DETAILY BĚHU

středa 28. listopadu 2018

S klidem filosofa za běháním do Démokritova Xanthi

Když v práci prohodím, že si s ženou dáváme prodloužený víkend v Řecku, ostatní většinou chápavě pokývnou hlavou. Jasně, ostrůvky, moře, sluníčko, pláže, památky... to dává smysl. Problém nastane, když to začnou rozebírat. Kam přesně? Do Xanthi. Aha. Na kterém je to ostrově? No, ono to není na ostrově, ono je to ve vnitrozemí na severu, u hranic s Bulharskem. Aha, a co je tam zajímavého? Celkem nic, jedeme tam běhat. A proč zrovna tam? No, protože to je od X.
Ano, stále pokračuji ve svých bláznivých výzvách a návštěva Xanthi znamená odškrtnout si X v půlmaratonské abecedě a Řecko v seznamu evropských zemí s odběhnutým maratonem nebo půlmaratonem.
Xanthi rozhodně není místo, do kterého by se hrnuli turisté. Není u moře, nemají zde ani významné pamětihodnosti. Největším rodákem z této oblasti je filosof Démokritos, ten zde však přišel na svět už před dvěma a půl tisíci lety. Od té doby nic zajímavého. Tak po něm alespoň pojmenovali místní běžecký závod. Pro mě, který jsem vysokoškolská studia završil státnicí z filosofie, je skutečně ctí běžet Démokritův půlmaraton.
Se stoickým klidem filosofa se také snažím snášet skutečnost, že čtrnáct dní před startem sklátila nepříjemná rýma Angeliku, která se s ní týden potýkala, aby se jí nakonec zbavila tím, že jí týden před startem předala mě, takže na závod jedu po týdenní běžecké pauze, a až den před startem konstatuji, že mě konečně přestává pálit v krku a v nosních dutinách. Nu což, cílem bude doběhnout, o závodění to nebude.
Jde o prodloužený víkend běžecky i cestovatelsky zajímavý, jinak však poněkud únavný. V pátek večer odlet do Athén, tam nocleh v letištním hotelu, v sobotu v pět ráno vstáváme na odlet do Kavaly, tam si půjčujeme autíčko a přejíždíme padesát kilometrů do Xanthi. Tam si vyzvedáváme startovní čísla a odpoledne věnujeme prohlídce nepříliš zajímavého městečka.

V neděli ráno si jdeme zaběhat. Konečně se cítím trochu optimističtěji než šest předchozích dní, zánět horních cest dýchacích je na zřetelném ústupu. Přesto plánuji začít pomalu a opatrně zjistit, co mi dnes tělo dovolí. Počasí nám přeje, je něco kolem deseti stupňů a téměř bezvětří.
Startujeme. Dle plánu začínám opatrně, ale brzy zjišťuji, že mě dýchaní nikterak neomezuje a běží se mi dobře, tělo je při síle. Přestávám se tedy brzdit, tělo si samo určuje tempo kolem pěti minut na kilometr jako ideální a já ho nenutím ani zrychlovat ani zpomalovat.
První kilometr je po dlažebních kostkách centrem města, ale už na druhém kilometru město opouštíme, opravdu není nikterak velké. Ještě ve městě dobíhám vodiče na hodinu padesát, rychle však usuzuji že mě brzdí a jdu před něj.
Trasa mnoho krásy nepobrala. Po levé ruce se zvedají kopce, v ostatních směrech pozorujeme klasickou středomořskou krajinu, kde převládá kamení a písčitá půda. Sem tam vesnice, ale spíš jen průmyslové objekty nebo osamělá stavení.
Někde kolem poloviny trasy
Na pátém kilometru je první možnost osvěžení, chválabohu rozdávají plastové lahve s vodou, tak to mám rád. Sice to není moc ekologické, ale člověk se aspoň může za běhu opravdu napít.
Celá trasa půlmaratonu tvoří zhruba čtverec s pravoúhlou zatáčkou po každých pěti kilometrech. Nyní na pátém kilometru odbočujeme z východu směrem na jih a z hlavní silnice na vedlejší, lemovanou olivovníky.
Trasa ubíhá celkem nevzrušivě, pomalu se prokousávám špalírem běžců dopředu. Chvílemi se sice musím vychrchlat a odplivnout si, celkově jsem ale překvapen jak dobře se mi běží. Přesto však nejedu na sto procent, držím si komfortní tempo, ze kterého nebudu muset polevovat.


Za polovinou trati nabereme směr západ, tedy zpět ke městu. Běh je teď náročnější, jednak je to do lehkého ale táhlého kopce, za druhé běžíme po krajnici hlavního tahu na město a kolem nás se prohánějí auta. Po obou stranách silnice je klasická předměstská zástavba, průmyslové a obchodní objekty. Profil se mění až tři kilometry před koncem, kdy se stočíme severovýchodně směr centrum. Míjíme benzínové pumpy a paneláky maloměstské periferie, ale hlavně už běžíme nejkratší cestou k cíli. Až na posledním kilometru začne okolí působit dojmem centra města, běžíme úzkou ulicí s několikapatrovou zástavbou po obou stranách, domy zdobí balkóny a klimatizační jednotky.
Konečně mám na dohled hlavní náměstíčko a cílovou bránu, celkem v pohodě finišuji. Že závod zaběhnu za 1:46 a něco bych před pár dny opravdu nevěřil, to jsem už házel ručník do ringu s pocitem, že sem snad ani nemá smysl jezdit.

Angelika finišující

Nechávám si na krk pověsit těžkou medaili s fousatým Démokritem, jdu si z úschovy vyzvednout batoh a převlékám se do suchého. U šaten se se mnou dává do řeči řecký kolega běžec a já ho musím ujišťovat, že ano, jsem opravdu turista, opravdu z Prahy a opravdu jsem přijel jen kvůli běhu. Nechce tomu rozumět.
Jdu Angelice nafotit finiš a jen tak tak jí stíhám. Překvapuje sama sebe a dává to lehce pod dvě hodiny, takže výrazný úspěch.
Zpět na hotel odcházíme s pocitem dobře odvedené práce. Zbytek dne pak trávíme procházkou po městečku, ale hlavně odpočinkem, protože druhý den opět vstáváme v pět ráno a vyrážíme zpět k domovu. Inu, maratonská turistika není nic snadného.


DETAILY BĚHU

čtvrtek 25. října 2018

Jak se běhá v Arménii aneb Náš první kavkazský závod

Asi je to jen náhoda, ale všechny evropské země začínající na A voní našinci exotikou. Albánie, Andorra, Arménie, Ázerbájdžán... První dvě již máme v rámci vyzobávání evropských zemí odběhané, nyní přišla řada na třetí z nich, na Arménii.
Ta není zrovna vyhlášenou běžeckou destinací. Půlmaraton se v hlavním městě Jerevanu koná teprve čtvrtým rokem a letos se premiérově přidává i maraton.
Do Jerevanu letíme s ukrajinskými aerolinkami přes Kyjev a v cíli přistáváme kolem půlnoci. Na letišti nás vyzvedává snaživá majitelka penziónu a už v autě nám vysvětluje, co prý o Arménii a Jerevanu potřebujeme vědět. Arménie je ostrovem křesťanství v okolím moři muslimských zemí, dokonce prý nejstarší křesťanskou zemí na světě. A Jerevan právě v těchto dnech slaví 2800 let od založení, je dokonce ještě starší než Řím. Ano, na symboly oslav tohoto výročí zde narážíme na každém kroku a večer před závodem jsou zde mohutné oslavy a ohňostroj.
Předstartovní sobota má na každém běžeckém výletu podobný průběh. Nejprve si jdeme vyzvednout startovní čísla a zbytek dne trávíme obcházením nejzajímavějších bodů města. Zde je centrum poměrně malé, takže nám to mnoho sil nesebere. Město dělá hezký dojem, je na něm sice vidět značná chudoba průměrného obyvatele, ale přesto se velmi snaží zanechat dojem místa milého, vstřícného a plného kultury. Muzea, sochy, architektura, toho tu najdete spousty. Coby stavebnímu prvku zde jednoznačně dominují velké kamenné bloky, kamene má hornatá Arménie všude kolem plno.
V neděli ráno si dáváme časnou snídani a vyrážíme na start. Na startu vidíme, že Arménci v závodě vidí hlavně společenský rozměr. Dělají si předstartovní rozcvičkovou show, na místních je hodně vidět, že si to jdou prostě zkusit s kamarády nebo v rámci různých firemních týmů. Výrazně atletické postavy a výrazy ostřílených běžců zde mají hlavně maratonští turisté z nejrůznějších evropských i zámořských zemí, největší zastoupení se zdají mít Rusové.
Nezkušenost organizátorů je vidět i v jejich chaotickém snažení rozstrkat před startem běžce do velmi nejasně značených výkonnostních koridorů, na což místní koukají s naprostým nepochopením a zkušení běžci pobaveně a s nadhledem.
Startuje se ale bez zpoždění. Start je společný pro půlmaratonce, čtvrtmaratonce a pětkaře, maratonci vyběhli již dříve. Pět kilometrů smí běžet i mládež a je to zvláštní pocit, když se vám na prvních metrech pletou pod nohy děti ve věku něco přes deset let.
V tomto závodě nemám žádné ambice. Profil trati je velmi kopcovatý, jako ostatně většina města. Navíc Jerevan sám o sobě leží v tisíci metrech, takže ne že bych to sem přijel odchodit, ale jdu si to zaběhnout jen tak na pohodu a pro radost z běhu.
Na prvních čtyřech kilometrech si oběhneme centrum města, vidíme některé pohledné památky, fádnější budovy i opravdu ošklivá, zanedbaná sídliště. Co mě opravdu baví je přístup místní policie k regulaci dopravy v centru města. Zajistit běžcům bezpečnou silnici bez aut se snaží tím, že nám do cesty postaví na štorc policejní auto coby zátaras, který pak běžci často musí složitě obíhat.
Co se tempa týká, držím se ve skupince kolem vodiče na hodinu padesát, což není rychlost, která by mě měla uštvat, ani nějaké výrazné loudání.
Z centra sbíháme k řece Hrazdan, které se budeme držet od šestého až do osmnáctého kilometru, přičemž první polovina se běží proti proudu řeky stále do lehkého kopce a druhá polovina po proudu stále lehce z kopce.
Do kopce v závěsu

Probíháme industriálnější částí města a pozvolna opouštíme městskou zástavbu. Po jedná ruce máme koryto řeky, po druhé prudký svah vzhůru, kde chvílemi roste zeleň, ale častěji jsou to spíš skály a kamení.
Na občerstvovačkách si dávám jen vodu, bohužel ji podávají jen v mrňavých papírových kelímcích, tak raději na chvíli přecházím do chůze a dávám si dva až tři.
Právě v tomto dlouhém a ne moc záživném úseku podél řeky tráví většinu času maratonci, kteří si střední desetikilometrový úsek nedají jednou jako my, ale třikrát.
Na třináctém kilometru máme otočku a dlouhé stoupání se mění v dlouhé klesání. Otočka je vždy příležitost zmapovat si jak si vedu mezi ostatními a zde jasně vidím, že mnohem víc půlmaratonců je za mnou než přede mnou.
O chvíli později mám příležitost plácnou si s Angelikou, která se na otočku teprve blíží kus na dvouhodinovým vodičem.
Na patnáctém kilometru přebíháme řeku a pokračujeme podél ní stále z kopce směrem zpět k centru města. Jediným opravdu zajímavým místem této části je průběh kolem místního fotbalového stadionu.
Devatenáctý kilometr je trochu divočina. Dostáváme se na frekventované křižovatky víceproudých silnic poblíž centra, kde se organizátoři s policií asi v některých místech nedohodli na odklonu dopravy. Vbíháme na Most vítězství, který má čtyři jízdní pruhy v každém směru a panuje na něm dopravní špička. My tedy běžíme po chodníku vedle svištících aut. O kus dál je to ještě lepší, musíme se dostat přes víceproudou silnici, po které auta chvílemi jezdí a chvílemi ne. Když se s nimi potkáme, jsme my i řidiči poměrně překvapení. Toto naštěstí netrvá dlouho, poslední dva kilometry samotným centrem máme silnici opět pro sebe. Zde běžíme podél parků a majestátních soch a obloukem se přes náměstí Republiky dostáváme do cílové rovinky.
Cílem probíhám v čase 1:48:59, což ze mě dělá 66. půlmaratonce z 327, což je při vcelku průměrném výkonu nadmíru dobré umístění, které ale svědčí hlavně o tom, že místní se běhat teprve učí.

Angelika finišující
Doběh má svá ustálená pravidla. Nechat si dát medaili na krk, láhev vody, nějaký ten banán do ruky pokud je, svižným krokem pro batoh s věcmi na převlečení a telefonem a pak kus proti směru běhu nafotit Angelice finiš. Ta to zaběhla podobně jako já, to jest žádný útok na osobák, ale takový lepší standard a umístění v první polovině výsledkové listiny.
Spokojeni a plní zážitků odcházíme zpět na penzion a zbytek dne trávíme ochutnáváním pivních speciálů v místním minipivovaru.
Arménie nás nezklamala, sice zatím nemůže ekonomicky konkurovat zemím na severozápad od ní, ale lidé se zde zdají být velmi milí, snaživí a v pohodě. A dokáží zde uspořádat pěkný závod, který mohu klidně doporučit.
A nic na tom nemění ani to, že nás večer před odletem oba postihly silné střevní problémy a cesta domů se tak změnila v zajímavé dobrodružství samo o sebe. Ale to by bylo na úplně jiný článek.


DETAILY BĚHU