Třeboň bez rybníků, zato s bublinkami

Letošní rok není běžecky ideální, to jsem psal už dříve. Zima a jaro byly zdravotně i běžecky nevalné, což vyvrcholilo jarním covidem. V duchu jsem letošek závodně odpískal a smířil se s tím, že půlmaratony budou zkrátka jen o účasti a zážitku, dobrý čas asi nezaběhnu. I tréninkové kilometry šly razantně dolů, o to víc jsem ale zařazoval kola nebo odpočinku.

Když jsem na jaře plánoval kam pojedeme běhat, Třeboň jsem tam dával s tím, že "tady by to mohlo jít". Rovina, podzim, takže by nemuselo být horko... Vždycky se ale najde nějaké ale. V září jsme si dali dovolenou v horkém Středozemí a návrat do prochladlého baráku v deštivé Praze vedl k otravným rýmičkám, kvůli kterým jsme museli odpískat pravidelné Běchovice. Do Třeboně už jsme sice jeli celkem zdraví, ale opět bez pořádné kilometráže v nohách.

Závodní ráno jsem nám trochu zkomplikoval špatnou přípravou. V hlavě jsem měl "start je v deset jako skoro všude", takže po deváté jsme opustili hotelový pokoj, odhlásili se a následně postávali na podezřele prázdném a velmi chladném náměstí. Nebylo těžké zjistit kde je chyba - start je až v 11:15. Ok, takže ještě hodinka posedávání na recepci. O něco dřív startují maratonci, tak aspoň máme na co koukat zachumlaní pod dekou ukořistěnou ze židle hotelové restaurace. Mezitím se i trochu oteplí, tak  stíhám vyměnit čepici za čelenku.

Nakonec se startu dočkáme i my. Jsem až překvapivě klidný. Nemám vůbec žádná očekávání, chci jen běžet chytře, tak, abych se v závěru netrápil a neodpadal. Úvod tomu přeje. První dva kilometry jsou převážně na dost úzké cyklostezce a půlmaratonců je hodně přes tisíc, takže se moc nedá předbíhat.

Jakmile se dostaneme na normální silnici, dělám si kontrolu situace. Mám pocit že mi běh trochu drhne, není to komfortní. Toho jsem si ale všiml už minule v Chomutově - trvalo mi pár kilometrů, než se tělo v běhu srovnalo a zvyklo si. Naštěstí to časem přichází i zde, nacházím si své tempo a je mi v něm vcelku dobře. V dálce před sebou registruji vodiče na hodinu padesát a soudím, že držet se kolem něj je docela rozumné.

Asi po pěti kilometrech se ze silnic dostáváme do lesů, kde strávíme téměř celý závod. Je to prostředí běžecky příjemné, ale poněkud fádní, není moc na co koukat. Nejvzrušivějším momentem je asi situace, kdy se na polovině trasy asfaltový povrch změní na panelovou dvojstopou cestu s přírodním povrchem uprostřed. Jelikož se mi běží dobře a začínám věřit v rozumný čas, držím se na rychlém betonu raději než na pomalejší trávě.

Má to ale i nevýhody. V jednu chvíli se v zamyšlení dostanu příliš blízko kraje panelu a došlápnu na hranu. Ostře se mi prohne kotník a jen tak tak, že neskončím v kuriozitách závodu s titulkem "na zcela rovinatém půlmaratonu s pevným povrchem si dokázal zlomit kotník". Naštěstí to nějak vyberu, ale chybělo málo. Dál se raději držím uprostřed panelového pruhu.

Angelika fotila. Stromy, stromy, stromy...

Lesy opět opouštíme dva až tři kilometry před koncem a míříme zpět do města. Zde také přichází klíčový moment z hlediska mého umístění. Je tu poslední klasická občerstvovačka a já soudím, že si můžu dovolit jí vynechat. Vodič na hodinu padesát jí se svou skupinkou poctivě využívá, takže se dostávám před ně a poprvé se mě zmocňuje závodní vzrušení - čas pod hodinu padesát jsem letos ještě nezaběhl, to je šance. Jsem rozhodnutý už je nepustit zpět před sebe a zrychluji, možná až zbytečně. Z posledních kilometrů si tím dělám poněkud bolestivou záležitost, ale o tom přeci závody jsou.
Pár set metrů před cílem na kraji Třeboně se rozdávají kelímky se sektem, ale s vidinou slušného času vynechávám i toto občerstvení. Navíc budu řídit. Probíhám radniční branou na náměstí a mířím do cíle.

Selfíčka mi už začínají jít

Čas lehce nad 1:49 je nad očekávání, takže jsem zcela spokojený. Angelika se zdržela focením, navíc se u sektu marně domáhala jahod, takže doběhla se zpožděním, ale také spokojená.

Výlet to Třeboně se tedy vydařil. Sice jsme neviděli ani moc rybníků ani kapry jak by se zde čekalo, zato spousty stromů, ale nevadí, zaběhali jsme si hezky.

Chomutovem, aneb Jak má vypadat městský půlmaraton

Chomutov to nemá úplně jednoduché. Chomutov zní úplně jinak než Telč nebo Český Krumlov. Nemá taháky, za kterými by denně jezdily autobusy plné turistů a s lokální reputací je také trochu na štíru. Asi i proto jsme tam nikdy dřív nebyli. Ale byl to jen o důvod víc vybrat si ho z nabídky v termínovce když jsem hledal, čím zaplnit místo v běžeckém kalendáři.

Závod působil sympaticky od první chvíle - pěkná webová prezentace, nápadité tričko, zaujal ale hlavně trasou. Nešvarem závodů v menších městech je uspořádat v centru start a cíl, ale vzápětí běžce vyhnat za město a nechat je pobíhat po okreskách v polích a okolních vesničkách, případně po vhodné cyklostezce podél řeky. Letos jsme se účastnili třeba ve Vysokém Mýtě nebo v Přibyslavi, to byly přesně trasy tohoto druhu. Chápu spousty racionálních důvodů proč to tak udělat. Ale současně ocením, když si organizátor dá tu práci a protáhne běžce městem opravdu důkladně. A mapa chomutovského závodu přesně toto slibovala.

Ale závod má i své úskalí a tím je zejména termín. Poslední den prázdnin může být celkem jakkoliv, ale v posledních letech je nejpravděpodobnější že bude vedro, což platí i letos v den závodu. Navíc je start až v jedenáct hodin, což je sice dobré pro ty co jedou z daleka, ale znamená to běh přes poledne.

Poslední přípravy

Ale to se nedá nic dělat, takže oblékám bílé tričko a kšiltovku a do hlavy si vtloukám mantru: "Hlavně nikam nespěchej, stejně to nemá smysl, tady dobrý čas nezaběhneš, úspěch bude vůbec to uběhnout".
Takže krátce před jedenáctou stojíme ve startovním koridoru a je nám horko. Navíc jsme nevyspalí, protože volba hotelu se úplně nepovedla. Bez klimatizace, zato s diskotékami v okolí. Inu, to jsou ta úskalí půlmaratonské turistiky.

Vybíháme. Vskutku nikam nespěchám a snažím se nastavit si tempo někde kolem 5:30, přičemž předpokládám, že to by se mělo dát udržet v městském prostředí na půlmaratonu za každých podmínek.
Že bude trať zajímavá se potvrzuje hned na druhém kilometru. Organizátoři se nijak nefixují na asfaltový povrch, parkové pěšiny nejsou problém a stejně tak mě trochu překvapí, že najednou běžíme po oválu starého atletického stadionu, přičemž povrch je štěrkový. Stovky běžeckých bot z něj v letním horku hezky zvedají do vzduchu prach, který slušně dráždí v krku.

Startujeme

 

Běžíme

O kilometr později probíháme hezkou vilovou čtvrtí poblíž Kamencového jezera, které si později prohlédneme mnohem důkladněji. Teď ho jen zdálky mineme a mě po chvíli překvapí, že vbíháme do zoologické zahrady. To je rozhodně zajímavé zpestření. Má to tedy i několik nevýhod. Zoologické zahrady bůhvíproč bývají ve svazích a tahle není výjimkou, je tu spousta kopečků. A za běhu se na zvířata dívá špatně. Za prvé nemám brýle, takže vidím jen spoustu výběhů a klecí a za druhé dupeme a páchneme, takže zvířata se instinktivně schovávají. Jediné co vidím zcela jistě je něco, co zprvu považuji za přerostlého osla, ale pak se ukáže, že je to los nebo sob, už nevím. Rozhodně je to dost flegmatické a bez zájmu nás to sleduje.

Opouštíme zoo

Zoo opouštíme na asi sedmém kilometru. Po lávce přebíháme hlavní silnici a chvíli kličkujeme sídlištěm, přičemž místy je to pěkný sešup. Následuje další zajímavé místo na trati, Bezručovo údolí. Je to asi dva a půl kilometru do táhlého kopce a pak dva a půl kilometru zase z kopce podél říčky Chomutovky, přičemž po obou stranách se zdvíhají lesy a skály. Po městě je to hezké zpestření, navíc je tu stín a o něco chladněji než mezi paneláky. Já už se vracím zpět do města, když v tom v protisměru vidím Angeliku, která ještě stoupá nahoru. Ona mě vidí taky a zkouší mě vyfotit. Mezi námi je však říčka a stromy, takže výsledek je jen pro trpělivé hledače. Ale prý tam jsem.

Po návratu do města se dál držíme říčky. Občas jsme na silnici, občas v parku, občas na uzounkých cyklostezkách pod úrovní silnic a mostů. Trasa je vedená nápaditě a ani chvíli nenudí.

To už se dostáváme do poslední čtvrtiny závodu, kdy organizátoři připravili další překvapení - běh po místní riviéře, tedy po břehu Kamencového jezera. Probíháme pokladnami kde neběžci nepochybně musí platit za vstup a běžíme nejprve po promenádě podél bělostných pláží a potom po přírodním povrchu pod stromy. Moc hezké. Skrz další pokladny pak opět opouštíme placený prostor a jezero.

Moc hezké

To už před sebou mám poslední dva kilometry, teplota je nepříjemně vysoko a já vnímám příznaky přehřátí. Na rovince se držím v běhu, ale v několika kopečcích musím na chvíli do chůze. Tělo se intenzivně snaží chladit pocením, takže rychle ztrácím vodu.

Trasa je i nadále vedena dost kreativně. Organizátoři si řekli, že na posledních kilometrech jistě chceme vidět jejich moderní sportoviště, takže po bruslařské dráze obíháme místní sportovní halu a přilehlá venkovní hřiště. Hezké, ale na dvacátém kilometru už to člověk až tak nedocení.
Pak už rychle zpět do centra na hlavní náměstí. To si ještě musíme oběhnout a pak už je Chomutovský půlmaraton za mnou.

Čas 1:58 a něco není sice to, co bych před závodem vítal, ale na rozpálené, kopcovaté a dost technické trati mi to nevadí. I tak jsem v první polovině výsledkové listiny. Teď ještě chvíli počkat na Angeliku.

Nemusím čekat moc dlouho, a i Angelika si dá poslední metry okolo náměstí.

Chomutovský půlmaraton nás velmi příjemně překvapil. Už dlouho jsme na domácí půdě neběželi tak hezky vymyšlenou a zábavnou trať. Za to pořadatelům palec nahoru.

Půlmaraton Achillem, krajem ovcí a whisky

Proč Irsko? Zjednodušená odpověď by mohla být "Protože je na řadě", ale to by nebylo úplně fér. Také samozřejmě proto, že v letních středoevropských vedrech je tam příjemně chladno a také proto, že tahle země nabízí opravdu nadprůměrné množství krásných běžeckých akcí.

K výběru irského závodu jsem přistoupil se vší vážností. Dlouho jsem googlil "nejscéničtější irské půlmaratony", až jsem jich měl slušný seznam a pak jsem pověřil Angeliku tím, ať z nich vybere ten, na který si vyrazíme. Nepřekvapivě byla většina těchto závodů na západním, divočejším a rozeklaném pobřeží. Volba padla na Achill, nevelký kopcovitý ostrůvek a jeden z nejzápadnějších bodů Irska. Místní závod je v rámci Irska opravdu vyhlášený a pravidelně dlouho předem vyprodaný. To mi nevadí, jsem kompulzivní plánovač a na většinu závodů nás registruji hned v první možný den.

Ve čtvrtek tedy sedáme na letadlo do Dublinu, tam si půjčujeme malé autíčko s volantem na špatné straně a vydáváme se na 350km napříč Irskem na Achill, konkrétně do penzionu na samotě za vesnicí s poetickým jménem Dooagh.
Achill je, jemně řečeno, velmi venkovské místo. Ostrůvek o několika vesnicích, vybavený plážemi a kempy, bez velkých hotelů, jen s malými "bed and breakfast". A kvanta ovcí, které ostrovu tak nějak vládnou. Pohybují se kde chtějí, dost často se jim zalíbí na silnici a řidič musí zkrátka čekat.
Pátek trávíme procházkami a vyzvednutím startovních čísel, běžíme v sobotu.

Na startu je běžecky velmi příjemně, kolem dvanácti stupňů s tím, že přes patnáct dnes nebude. Start a cíl jsou hezky umístěné na silnici mezi kempem a pláží. Nečeká nás však žádná promenádová rovinka. Na trati rovinky prakticky nejsou, bude to běh z jižní pláže přes hřbet ostrova na severní pláž a pak jinou silnicí zpět, takže okruh s dvěma zásadními kopci.

Startujeme. Vybíháme na hlavní silnici a začíná táhlé stoupání. Krajina je krásná, po levé ruce hezké jezero, po pravé nejprve karavanový kemp u pláže, pak ovčí pastviny s krásně zelenou trávou.
Běh si užívám, ale spíš turisticky než závodně. Platí totéž, co u předchozích letošních závodů: vím, že rychlý nebudu. Cílem je odnést si ze závodu hezké zážitky a pokud možno se jím úplně neprotrápit.  

Po pěti kilometrech se dostáváme na nejvyšší bod trasy, kde se stáčíme k severu ostrova. Tento nejvyšší bod má nadmořskou výšku sice jen asi 90m, ovšem startovalo se prakticky od hladiny moře. Nyní se silnice lehce vlní mezi pastvinami a mokřady, ale postupné opět klesáme směrem k moři, ovšem "jinému", protože na severní straně ostrova. Já se zatím držím předem předpokládaného tempa kolem 5:20, které považuji za dlouhodobě udržitelné. Zároveň ale vím, že těžká bude až druhá polovina, kde jsou prudká stoupání.

Angelika nespěchá a fotí

Na severní straně ostrova probíháme vesnicí Doogort. Severní pláže jsou jaksi plážovatější než u nás na jihu. Je tu hezký písek a jsou pěkně dlouhé. Sem tam na nich někdo posedává, nikdo se však vyloženě nekoupe. Inu, severní Atlantik. Těch pár lidí co do vody leze má na sobě neopren a s sebou prkno.

Za vesnicí to dle očekávání začne být těžké. Je to série prudkých kopečků, které nehezky vyvádějí z tempa a nutí ke zpomalení. Kolem sebe teď vidíme víceméně jen vysoké živé ploty, na které jsou zde vážně odborníci, a všudypřítomné pastviny. Po pravé ruce se tyčí 600 metrů vysoký kopec Slievemore, jehož vrchol často halí nízká oblačnost.
Konečně se blížíme k cíli. Asi kilometr před koncem zažiji zábavnou epizodku, kdy se přímo proti mně rozeběhne rohy ozbrojená ovce. V klidu si postávala u kraje silnice, jako to dělají i všechny ostatní, ale pestrobarevní páchnoucí běžci přede mnou jí vyplašili, tak se pustila přímo ke mně. Naštěstí brzy usoudila, že nejsem o nic hezčí než jiní běžci a těsně přede mnou to strhla na louku. Místní by to asi nerozrušilo, ale já jsem člověk z velkoměsta.

Jsem v cíli. Čas 1:55 není nic moc, ale byly to kopce, takže je to jedno. Ve výsledkové listině zhruba uzavírám první třetinu, což docela jde. Stihnu akorát tak dojít do úschovy pro batoh a už tu máme i Angeliku.

Další závod je za námi, výlet však ještě ne. Zítra si ostrov v rámci regenerace ještě projedeme na kole. Až pak bude čas sednout do auta a vydat se opět přes Irsko na letiště a zpět k domovu...