pondělí 2. ledna 2023

Novoroční Počernice stále stejné a přesto jiné

Lze začít článek o další účasti na pravidelném Novoročním běhu jinak než "Tak po roce zase prvního ledna stojíme na startovní čáře..." Hm, asi ne, tak já tak nejspíš začnu. Dochází-li kreativita, použij klišé.
Tak po roce zase prvního ledna stojíme na startovní čáře před hornopočernickou sokolovnou a chystáme se potýrat unavená a nevyspalá těla kopcovitou tratí, jako už tolikrát předtím. I když rozdíly tu jsou.
  • Tentokrát jsem myslím poprvé řešil registraci i platbu online. Ano, digitalizace běhů dorazila i do Počernic.
  • Start je už podruhé o ulici vedle než býval dřív. Dopravní podnik před sokolovnou zřídil zastávku autobusů a na takovém místě start a cíl závodu být nesmí. To mimo jiné znamená, že finiš závodu není z kopce ale do kopce.
  • Poprvé na novoroční běh vyrážím v krátkém rukávu. V okamžiku startu je 13 stupňů, cestou domů auto ukazuje 15. Fakt divné.
Jinak věci zůstávají víceméně při starém. Vidíme tu stejné známé, probíhá stále stejné potřásání rukama a přání všeho nejlepšího do nového roku a druhé kolo náročné trasy stále stejně bolí. A já stále stejně bilancuji. 
Start je jako vždy velmi rychlý a neformální, chvíli se čeká na pár opozdilců a pak celkem bez varování startovní výstřel a běžíme. 
Letos se na trať vydávám asi o něco unavenější než obvykle. Na Silvestra jsme sice nijak dramaticky neflámovali, ale přeci jen jsme šli spát až kolem půl druhé a ještě s žaludkem plným bublinek, alkoholu bylo o něco víc než obvykle. Tempo v úvodu tedy nikterak nehrotím.
Jaký že tedy byl právě skončený rok?
  • Byl rokem návratu do relativního normálu. Zúčastnili jsme se deseti závodů proti šesti z bídného roku 2021. 
  • Přesto byl i rokem covidovým, aspoň tedy pro nás. Ačkoliv ve světě už covid přestával být cool a nikde se nic moc nekontrolovalo, my jsme si ho z Černé hory přivezli a docela nás potrápil. 
  • Byl rokem o něco nižších objemů. Na svůj obvyklý limit 2400 km ročně jsem se nakonec dostal jen tak tak. Zamával mi s tím výše zmíněný covid, poflakování na dovolených i střídání běhu za běžky, případně kolo. Zvlášť v létě jsem měl hodně neběhacích dní proto, že jsem místo běhu jel do práce i z práce na kole. 
  • Byl to rok špatných i dobrých výsledků. Kontrolními závody byly pochopitelně rovinaté půlmaratony. V Unhošti, v Černé Hoře i v Kodani jsem zaběhl dle svých představ, zato na Tenerife šlo o trápení přímo velkolepé. Běchovice teda také nebyly nic moc, když už rekapitulujeme.
  • Odškrtli jsme další země. V abecedním plánu pro loňský rok byly Černá Hora a Dánsko, což klaplo. A kdyby nás nesklátil covid, odběhli bychom i mimo plán i Rumunsko, letenky už byly koupené. Letos nás čeká Estonsko a Finsko, mimo pořadí asi Maďarsko. Tak snad nám budou běžecká božstva nakloněna.
  • Rok bez maratonu. Je to tak, letos se nějak nepovedlo dát si plnohodnotný maraton. Během roku jsem to nechával na listopad či prosinec, a když se tyto měsíce dostavily, začaly nás trápit podivné rýmičky vzdáleně připomínající druhé kolo covidu, nehledě na plno pracovních i pracovně-společenských povinností. Tak jsem se jaksi neodhodlal. Snad letos.

A co na trati? První kolo zabíhám docela dobře. Nezahlcuji se během úplně na plno z kopce a na rovině, proto celkem důstojně zvládám i stoupání, včetně terénní části. V druhém je to samozřejmě horší. Prudké terénní stoupání dávám svižným krokem a dlouhá rovina před cílem je o ohni v plicích a vůli. Výsledné tempo 4:48 je sice o něco horší než loni, ale lepší než před třemi roky. Předloňský čas se nepočítá, to se závod oficiálně nekonal a já byl na trati sám a trochu jsem na ní zabloudil. 




To letos nehrozí, na trati jsem stále ve společnosti a navíc je značena fáborky. Do cíle se tedy dostávám s jistotou, byť dost v diskomfortu. 
Jdeme na teplý čaj a donut, které jsou v ceně závodu a tím se pro nás letošní účast uzavírá. A co dál? Plán se zatím jen v hrubých obrysech, nechávám si tam dost volného místa pro improvizace na poslední chvíli. Pevnými body jsou Estonsko, Finsko a Běchovice. Rád bych dal i další kanárský ostrov a aspoň jeden maraton.
Snad to klapne.

středa 23. listopadu 2022

Tenerife super, až na to běhání teda...

Na světě je to zařízeno tak, že nikdy nemůžete mít všechno. Některé věci jsou dokonce exkluzivně disjunktní, což znamená že můžete mít jednu nebo druhou, nikoliv obě současně. V mém běhání to je "buď si mohu užít hezkou zimní dovolenou v teple, nebo můžu dobře zaběhnout závod." Obojí mít nemohu.

Na půlmaraton v Santa Cruz de Tenerife na Kanárských ostrovech jsme se vydali s vidinou pohodového týdne v teple v době, kdy v Čechách panují nehezké plískanice s teplotami blízkými nule. Tato stránka pobytu moc hezky vyšla. Na Tenerife už si si začínáme připadat jako znalci, jsme zde počtvrté. Kdo chce koupání na hezkých plážích, ať jede do letovisek na jihozápadním pobřeží. Kdo chce klid starého pomalého města, ať jede do Puerto de la Cruz na severu. Kdo chce rušný přístav s dvacetipatrovými koráby, ať jede sem, do Santa Cruz na severovýchodě. 
Běžeckých akcí se na Kanárských ostrovech koná dost, často jsou ale typu "vertikální kilometr", čili horské, kdy pořadatelé mazaně využívají toho, že jde o sopečné ostrovy a moc rovin tu nenajdete. Jeden z mála rovinatých se běží právě zde v Santa Cruz, což je shodou okolností i formální hlavní město celých Kanárských ostrovů. Jelikož vrchaři, jak věrný čtenář ví, skutečně nejsme, jedeme právě na tuto městskou akci. Přijíždíme sem s týdenním předstihem v marné naději, že týden bude stačit na aklimatizaci na prostředí o dvacet stupňů teplejší než to české. Nebudu vás napínat: týden nestačí.
Volný čas trávíme povalováním u bazénu, procházkami a návštěvami restaurací.


Týden nám tak velmi příjemně utekl a v neděli ráno stojíme na startu závodu. Nemám od sebe vůbec žádná očekávání. Pro letošek mám odškrtnuto s tím, že uspokojivě jsem už půlmaraton zaběhl na jaře v Unhošti, v Černé hoře i nedávno v Kodani, takže o nic nejde. Jsem připraven běžet to tady "na pohodu" a na půl plynu.


Jenže ta pohoda se mi jaksi ne a ne dostavit. Tepy jsou vysoko a cítím se unavený, ač se týden poflakuji. Možná je problém i v nezvykle brzké hodině, start je v 8:30. Na to můj biorytmus naprosto není nastavený, před desátou běžně nevybíhám. Svou roli asi hraje i počasí - sice je celkem pod mrakem, ale také bezvětří a dusno. 


Čekání na start se celkem vleče, nakonec vyběhneme s patnáctiminutovým zpožděním. Postávání v koridoru zpestřuje jeden z organizátorů, který všechny obchází a každého, kdo má v uších sluchátka upozorňuje, že je musí sundat, jinak descalificación. Zvláštní. Ano, v atletických pravidlech to tak skutečně je, ale tohle je poprvé, co vidím že to někde opravdu řeší. Když se ke mě blíží, tak je sundavám a opět si je nandavám když zmizí v davu.


Konečně vybíháme. Dle plánu nespěchám. Rád bych začal velmi zvolna a postupně přidával, pokud se na trati budu cítit dobře. Znám se. Před startem se necítím dobře nikdy, ale často to ze mě po startu spadne. 
Trať překvapuje hned po startu. Po zhruba 150 metrech sbíháme do půlkilometrového tunelu vedoucím pod přístavem.

Hned po startu do díry...

Trať závodu lze rozdělit na tři části - prvních osm kilometrů se držíme v centru města, které proběháme tak nějak skrz naskrz, nahoru a dolu, roviny tu moc nejsou. Dalších šest kilometrů běžíme z města podél moře na sever, pak otočka a stejných šest kilometrů zpět do města, do cíle. 
Co se týká mého výkonu, trápím se od prvních kilometrů. Běžím pomalu, ale tepy mám jak při rychlém běhu a zkrátka to dře. Jsem dost zkušený na to abych věděl, že tohle zkrátka nevyřeším, bude to bolet až do cíle. Je to škoda, protože minimálně první třetina závodu klikatící se starým městem je docela hezká. 
Zbylých 13 kilometrů vede podél Atlantiku. Kdo by ale čekal nekonečné horizonty, písek a palmy, byl by zklamán. Tato část ostrova je silně industriální, takže běžíme po silnici, kde po jedné ruce máme strmé svahy a skály a po druhé průmyslové haly, přístavy a parkoviště. Do toho teplé dusno a spaliny z lodních komínů. Vodu vidíme jen občas.

Je to trápení

Krátce po otočce asi šest kilometrů před cílem potkávám v protisměru Angeliku, která si mě v mé ztrápenosti vyfotí, asi na památku. Chmurně uvažuji, že má unikátní příležitost mě doběhnout a předběhnout. To se jí sice nakonec nepodaří, ale náš časový rozestup je v cíli asi poloviční, než bývá na půlmaratonech zvykem.

V cíli
Pár desítek metrů před cílem vyndavám z uší sluchátka a dávám je do kapsy. Přidat si k tomu všemu trápení ještě diskvalifikaci by sice bylo stylové (oštěpaři také často raději přešlápnou, než by si nechali zapsat mizerný pokus), ale nechci to hrotit.
V cíli se ani nepokouším dostat se rychle pro batoh a mobil, abych nafotil Angeliku, vím, že je mi v patách a nestihl bych to.


Angelika nakonec také zaběhla jeden ze slabších časů, podmínky nás zkrátka potrápily. Ale co, o tom sport je.


Chlazení nohou v bazénu...

sobota 22. října 2022

Do jizerských kopečků

Tak jasně, už dávno víme, že horské běhy nejsou naše silná disciplína. Máme své roky, své lehké nadváhy, své tréninkové deficity a hlavně se většinu času pohybujeme po komfortním asfaltu. Nicméně firma RunCzech do své nabídky jeden horský běh zařadila a já na něm spočinul zamyšleným pohledem pokaždé, když jsem navštívil jejich stránky. Dosud jsem běžel aspoň jednou každou RunCzech akci a tato ve mě vyvolávala pocit nevyřízených účtů. Liberec navíc máme rádi a celkem často ho navštěvujeme, takže je vlastně divné, že jsme zde dosud nic neběželi.

A tak ono sobotní ráno sedáme do auta a vyrážíme na sever, abychom o hodinu později pojížděli beznadějně plným parkovacím domem v centru Liberce a snažili se najít volné místečko. O závod je zřejmě zájem anebo je tu plno prostě jen proto že prší a lidé rádi tráví čas v přilehlém obchodním centru. Právě v obchodním centru se vydávají startovní čísla, což naštěstí proběhne příjemně rychle a my ho opět opouštíme s uspokojivým pocitem, že jsme v něm nenechali víc než dvacet korun za vyčůrání.
Na start je to pak svižná procházka do kopce na náměstí dr. Edvarda Beneše.
Jelikož soustavně prší či aspoň mrholí, prostor startu je až do okamžiku těsně před výběhem zcela prázdný, běžci se mačkají v podloubích kolem náměstí.
Sice stále drobně mrholí ale vyloženě zima není, takže volím variantu dvou krátkých rukávů plus lehkou bundu kolem pasu pro případ, že bych v horách zabloudil a přepadla mě sněhová bouře nebo tak něco...
Na nohách mám stejně jako všichni kolem mě krosovky a ukáže se, že to je dobrá volba. Na cestu jsme teoreticky dobře připraveni. Z centra Liberce poběžíme deset kilometrů stále do kopce na nejvyšší místo trasy, kterým je bedřichovská přehrada. Ano, je to divné běžet deset kilometrů do kopce k vodnímu dílu, ale je to tak. Tím se dostaneme na jizerskou běžkařskou magistrálu, kterou dobře známe. Od přehrady poběžíme víceméně po vrstevnici na parkoviště Maliník a od něj to bude stále z kopce zpět do centra Liberce. Celkem 22km. Teoreticky v pohodě, až na těch prvních deset kilometrů a až na místy dost těžký terén.

Startujeme. Běh v těžších krosovkách je na městské dlažbě a asfaltu poněkud těžkopádný, ale jde to.  První dva kilometry běžíme z centra k zoo a trasa je jen lehce do kopce. Po oběhnutí zoo opouštíme asfalt i město a terén je najednou mnohem prudší, stále se ale dá běžet. První místo kde musí běh vystřídat chůze je po pěti kilometrech, kdy probíháme lomem na žulu a stezka kolem něj je neběhatelně prudká.
Angelika si trasu jako obvykle fotí:



Trasa je kompletně v hezky podzimních barvách a ani nepřetržité mrholení příliš nevadí. Záludné jsou jen prudké seběhy, kdy vrstva spadaného listí skrývá nebezpečné kameny a také to na něm fest klouže. Pohyb terénem bere hodně sil, takže v druhé polovině stoupání přecházím do chůze už i na asfaltových úsecích kde nestoupáme pod nijak dramatickým úhlem.
Když se z mlhy konečně vyloupne hráz bedřichovské přehrady, je to dost úleva, protože vím, že nejhorší je za mnou. Teď už jen po rovině nebo z kopce.

A skutečně, tímto okamžikem mé chodecké úseky končí a já jsem schopen vydržet v běhu. Úsek od přehrady k parkovišti se sice pořád mírně vlní, ale vědomí brzkého seběhu dodává sílu.
Parkoviště Maliník se z mlžného oparu vyloupne trochu nečekaně, ale o to je vítanější. Je tu občerstvovací stanice a hlavně tu začíná dlouhý seběh.
Seběh má úseky komfortní (přehledná stezka, na které se to dá pořádně pustit) i technické, kdy si člověk musí hlídat aby neuklouzl nebo si nezlomil nohu v pasti skryté pod listím. Poslední tři kilometry jsou opět městem, což je na vyčerpaných nohách dost utrpení. Ale nakonec se do cíle dostávám.

Je to za mnou, zase trochu jiný zážitek. Vracet se sem asi nebudu, dál se budu držet spíš asfaltu, ale dát si pěkně do těla v krosových botách na trasách, kam se jinak dostáváme jen v zimě na běžkách bylo příjemné.
Finišerskou medaili na krk, pobrat něco z nabízených vod a banánů a rychle do zázemí kde mám batoh se suchými věcmi. Přeci jen byl jsem na trati dvě a půl hodiny a vzduch byl neustále plný vody. Pak zpět do cíle nafotit finiš Angelice:

Angelika finišující




Vyčerpání ale spokojení míříme zpět k autu a těšíme se na horkou sprchu, oběd a oheň v krbu. Tyhle věci doceníte nejlépe, když si předtím dáte pořádně do těla, to už dávno víme.