pátek 15. listopadu 2019

Jako kůň

Kdepak, příznivcem dostihů nejsem a ke koním přistupuji s hlubokou nedůvěrou, protože jsou větší než já, kopou a někdy i koušou. Ale když se naskytne příležitost proběhnout se po jejich závodišti, neodmítnu.
Závodní seriál RunTour jsme doposud míjeli zpovzdálí. Dělají desetikilometrové závody a jezdit někam kvůli desítce mi většinou přijde jako plýtvání energií. Pak mi ale padla do oka jejich pardubická akce na dostihovém závodišti, Angelika souhlasila a tak jsem ji zařadil do termínovky.
Zatímco při svém letošním vrcholu sezóny ve Stromovce jsem žehral na nepřízeň osudu, který mi hodil pod nohy klacek v podobě letních teplot a sluníčka, o necelý měsíc později v Pardubicích je to přesně naopak. Teploty se celý den drží pod deseti stupni a většinou i drobně prší.
Angelika v práci pro tento závod nadchla i kolegyni, která z toho začla běhat a přihlásila se na pětikilometrovou trať, takže do Pardubic vyrážíme ve třech. Já velmi uvolněně, protože jde o akci krosovou a navíc s překážkami, takže nedává smysl mít od sebe jakékoliv očekávání směrem k dobrému času. Zkrátka není s čím srovnávat, což je dobře.
Trať tvoří dva pětikilometrové okruhy, přičemž v každém nás čekají čtyři překážky, dvě směrem dolů (skočit do díry a vylézt z ní) a dvě nahoru (vyběhnout a seběhnout) a další drobná zpestření.
Startovní bloky
Příprava kopýtek
Naštěstí jsme oba rozumně obuli krosovky. Naprostou většinu trati tvoří mokrá vyšší tráva a i na překážkách se vyšší přilnavost hodí.
Startujeme. Nasazuji svižné, ale ne úplně závodní tempo, počítám s tím, že překážky budou brát sílu a vyvádět z tempa.
První dvě k každém kole mají podobu příkopu, musí se do něj skočit, v něm udělat jeden krok a zase vyskočit. Myslím, že koně v nich při závodech mají vodu, což by bylo ještě mnohem zajímavější.
Trasa dále vede klasicky po závodní dráze, chvílemi lesními cestami remízkem, který odděluje jednotlivé části závodiště. Výhodou trati je naprostá vertikální rovina. Nevýhodou je, že si na nerovném povrchu musíme hlídat každý krok, nelze běžet úplně na autopilota. Útěchou mi je, že mě při případném zranění na rozdáíl od koně pravděpodobně neutratí.
Zpestřením je běh těsně vedle haldy hnoje a následný průběh kolem stájí, ze kterých se halda doplňuje. Koně ve stájích nejsou, zřejmě na běžce nejsou zvědaví.
Stáje bez koní
Doslova a do písmene vrcholná místa trati se skrývají na posledním kilometru obou kol. Nejprve překonáváme Taxisův příkop, který neproskakujeme jako koníci, ale je přes něj postavena
kovová konstrukce, což znamená vyběhnout v ostrém úhlu do asi dvoumetrové výšky a pak totéž seběhnout.
Taxis
O chvíli později přichází druhá zábavná překážka, Irská lavice. Pro koně je to ostrá travnatá terénní vlna kterou musí přeběhnout a seskočit z ní. Pro nás je to totéž, ale v zájmu ochrany této překážky nám přes ní natáhli kluzký gumový koberec.
Angelika na Irské lavici
Výběh je ještě celkem v pohodě, zato seběh je velmi strmý a člověk si musí dobře rozmyslet jak bude postupovat. V mém případě to jsou dva opatrné kroky dolů a následný seskok ze zhruba metrové výšky do trávy. Někteří se raději sklouznou po zadku, jiní překážku obíhají, což pořadatelé umožňují.
Po Irské lavici už následuje jen proběhnutí startovními bloky pro koně, což je celkem zábavné a náběh do druhého kola.

Druhé kolo už běžím uvolněněji, protože vím, co mě čeká. Opravdu hodně předbíhám, na tento závod přijelo mnoho méně zkušených běžců, kterým na nezvyklém terénu v druhé půli rychle dochází síly. Jsme sice na ne úplně velkém závodišti, ale trasa je vedená tak důmyslně, že dva okruhy skutečně dají 10 kilometrů, což je v kombinaci s měkkým povrchem a překážkami dost vysilující
I když běžím uvolněněji než bych běžel na asfaltu, protože mi zde tolik nejde o čas, přeci jen je to celkem závodní tempo a na posledním kilometru mi po proběhnutí posledními překážkami začíná slušně docházet dech. Cílem probíhám v čase lehce pod 48 minut, což vzhledem k terénu není úplně špatné.
Angelika finišující
Angelika se také nefláká a dobíhá v rozumném čase, což mě těší, protože je dost zima a rychle prochládám.
Akce se povedla, dle výsledkové listiny jsem byl 139. ze 708, což u mě ujde. Rozhodně teď nebudu desítkářem, trávoběžcem ani specialistou na dostihové trati, ale proč si dusání po asfaltu sem tam, něčím nezpříjemnit, že?

DETAILY BĚHU

pátek 18. října 2019

Stylová pocta mistru KG v pražské Stromovce

Ono by samozřejmě bylo velmi nevhodné v den státního smutku třeba pokořit osobák, že? Je tedy velmi stylové, že jsem se svým jediným letošním maratonem opět řádně protrápil.
Ve Stromovce už toho mám odběháno spoustu. Zažil jsem zde svá velká vítězství na Procházkách se psem, Lívancové dvoumíláky, organizované tréninky, Běh pro život s dětmi nebo půlmaratonská trápení v červencových vedrech. Letos má být Stromovka dějištěm našeho jediného letošního maratonu.
Vše se vyvíjelo optimisticky, měsíční kilometráže se přes léto držely dost nad 300km, poctivě jsem plnil tréninkové plány a příprava měla právě tímto závodem vyvrcholit. Ale to by mi musela přát i příroda.
Začátek října byl velmi sympaticky chladný, běhal jsem v teplotách kolem deseti stupňů a v deštících. Se znepokojením jsem však začal sledovat předpověď, která varovala, že v den maratonu teploty půjdou nad dvacet. Úroveň české meteorologie se zřejmě zlepšuje, protože nakonec se předpověď beze zbytku naplnila.
Přesto se snažím nic nepodcenit a udělat maximum pro úspěch rozmarům přírody navzdory. V den závodu vstávám v šest ráno, hned si jdu dát klusový kilometřík aby se tělo probudilo, pak snídaně, převlečení do závodního a odjezd na start. 
Na maraton si lze jen těžko přát odpudivější počasí
Start a cíl se zázemím tentokrát nejsou u rekonstruované Šlachtovy restaurace jako u jiných závodů, ale ve sportovním areálu Za císařským mlýnem. Ač jsem téměř celoživotní Pražák, návštěva této oblasti je pro mě novinkou.
Atmosféra na startu je příjemně rodinná, žádná velká show s hudbou a konfetami. Účastníci jsou většinou velmi zkušení lidé, kteří vědí, do čeho jdou. Půl hodiny před naším startem vybíhají borci, kteří si netroufají na oficiální pětihodinový limit.
My vybíháme v plánovaných 10:00 a já mám už od prvních metrů pocit, že mi je teplo a začínám se potit. Průběžné sledování hodinek potvrzuje mou obavu, že se náhlé oteplení tělu vůbec nelíbí. Tam, kde bych čekal tepy kolem 135 je mám na 150. To není dobré. V prvním okruhu stále doufám, že si tělo dá říct a uklidní se, ale kdepak, navzdory volnému tempu mám tepy kolem 150 neustále. Smutné je, že už jsem zkušený běžec a jsem schopen odhadnout, jak se v této situaci bude závod vyvíjet. Když nebudu zrychlovat, tak se celkem pohodlně dostanu na půlmaraton, dalších deset kilometrů bude čím dál těžší boj a pak budu nucen začít chodit. Ale proč prozrazovat konec předem, že?
Ale ono žádné velké překvapení nepřijde. Ačkoliv se snažím hodně pít, běh je v každém pětikilometrovém okruhu o něco těžší. Postupně se smiřuji s faktem, že půjde o další nepovedený maraton, a cílem nyní je, aby šlo o něco menší katastrofu, než jakou jsem zažil loni v Linci. Závod si ještě zpestřím tím, že zhruba dvě kola uvažuji nad tím, že by se mi asi běželo o dost lépe, kdybych si došel na záchod. Na konci čtvrtého kola to skutečně udělám. Pokud vím, tento závod je první, při kterém sedím na záchodě a běží mi čas.
Z dat vidím, že jsem tam strávil přesně 3 minuty, a to v závodním čase 1:51:00 - 1:54:00. Drobnou úlevu to přineslo, ne však oživení, takže druhá polovina je o pozvolném umírání. V náběhu do sedmého kola pozdravím rodiče, kteří byli o den dříve na houbách a sem nám přivezli kulajdu. V sedmém kole už však tělo dle očekávání vítězí nad morálkou a já musím začít zařazovat chodecké vložky. Během posledních dvou kol mi průměrné tempo závodu klesá z 5:25 na 5:55, což je velmi depresivní sledovat.
Ploužící se mátoha v cíli
Rodiče na mě v cíli počkali, zřejmě v obavách, zda se do cíle dostanu živý. To je asi tak jediné, co se dnes povedlo. Čas přes čtyři hodiny je zhruba o osminu horší, než v co jsem tajně doufal. V cíli těžkou dehydrataci rozháním nealko pivem. Běžně ho považuji za hnusné, nyní chutná skvěle. Jak jsou ty věci relativní.
Pak ještě čekáme na Angeliku, která je sice teploodolnější než já, ale trať ji také potrápila.
Angelika finišující
A jaké z toho plyne ponaučení? Pracuji s dvěma variantami:
  • Měl jsem smůlu a sejmulo mě horko. To lze ilustrovat i na tom, že jsme cestou domů u auta sundali střechu a domů jeli vyletnění jak v červenci. U benzínové pumpy v Holešovicích teploměr ukazoval 27C. V pondělí téhož týdne bylo kolem deseti. S tím se mé tělo prostě nesrovná, zde nenadělám nic.
  • Jsem nervák, kterému tepovku zvyšuje start v každém závodě.
Tak nevím, čas ukáže.

DETAILY BĚHU

pátek 4. října 2019

Běchovice po desáté. To už fakt běhám přes deset let?

Jak už jsem popsal v minulých článcích, letošní rok je pro mě přelomový tím, že jsem přestal hloupě pobíhat a začal svědomitě trénovat. S trenérem jsme dohodli, že snažení budeme směřovat k říjnovému maratonu ve Stromovce. Většina mých běhů je tedy nyní spíš dlouhá a pomalá než krátká a rychlá, což naznačovalo, že letošní Běchovický čas asi nebude nic moc. Trenér tuto domněnku po nedávném Minsku podpořil zadáním: "Posílám trénink, hlavní start je Stromovka, musím ti to nyní dát maličko zpátky do objemu, není to ideální vůči Běchovicím, ale vezmi je jako kvalitní trénink". Maličko do objemu je v jeho podání 80-90km týdně s 2-3 běhy v délce kolem půlmaratonu. Připadám si poněkud týraný.
V neděli dopoledne tedy vyrážíme autobusem na start a já mohu být zcela klidný - nic se ode mě nečeká. Ale jak už to bývá, klidný nejsem. To já asi neumím a pocit celkového vyčerpání mé chmurné myšlenky na pravděpodobné selhání jen podporuje.
Na startu samotném vše vypadá optimisticky. Počasí nám přeje, není ani horko ani zima a my prozkoumáváme nové zázemí ve dvoře za hospodou, je povedené.
Sledujeme předstartovní rozhovory s celebritami a já si dávám závazek, že jestli musím někoho předběhnout, je to Jakub Kohák. Aspoň Koháka dát musím, i když jsem teď zpomalený.
Pak coby diváci pozorujeme start bruslařů následovaný startem eliťáků. Ten je signálem, že se musíme chystat i my.
S Angelikou se řadíme někam do poloviny startovního pole, nečekáme dlouho a je tu startovní výstřel. Pamětiv rad trenéra dávám první kilometr velmi zvolna. Ono to jinak ani moc nejde, na trati je v úvodu velmi husto. Po prvním kilometru šlapu na plyn a zastabilizuji se na tempu 4:30, které mám v plánu udržet co nejdéle.
Opět si potvrzuji, že první polovinu trati tak nějak nemám rád. Neustálé vlnění člověka vyvádí z tempa, současně ale není tak náročné, aby představovalo opravdovou výzvu. Druhou polovinu, která mi začíná někde v Kyjích u CocaColy, mám raději, i když je složitější. Začíná kilometr a půl dlouhým stoupáním za křížení Průmyslové. Zde už toho začínám mít tak nějak zdravě dost, ale plán si plním, do cíle zbývají čtyři kilometry a já vím, že odteď už to nebude nudné, bude to už jen těžké.

Následuje kilometrový sešup do Hrdlořez. Jako obvykle je to místo, kde ztrácím. Zde mě lidé předbíhají, seběhy neumím. Po krátké rovince následuje zlatý hřeb trati, kopec Hrdlořezák, který organizátoři letos zvýraznili motivačními vlajkami, aby všichni viděli, jak slavný kopec běží.
Vybíhám ho velmi uspokojivě, samozřejmě zvolňuji, ale v nohách je dost síly a necítím potřebu přejít do chůze.
Pokud jsem v seběhu ztrácel, tady pro změnu získávám, předbíhám docela dost lidí. Jelikož se díky tréninku sleduji víc než dřív, často koukám na hodinky a trochu mě překvapují tepy dost přes 180. Nevěřil bych, že jsem jich schopen.
Na Spojovací probíhám mezi dvěma netrpělivě čekajícími tramvajemi a pokračuji ve stoupání Koněvovou. Tam už je to o vůli, ta však nechybí. Cílem probíhám přesně 47 minut po proběhnutí startem, což znamená zlepšení loňského času o 3 vteřiny. Vzhledem k tomu, že jsem čekal spíš zhoršení, protože většinu času se jen maratonsky ploužím, tak to beru všemi deseti.
Trochu se vydýchávám, beru si 🍌, 🚰 a termofolii a vracím se kousek proti směru běhu nafotit Angeliku. Ta má tuto trať mezi oblíbenými a i letos se na ní o kousek zlepšila. I letos jsem využil výhody pracoviště hned vedle cíle a mám ve dvoře schované auto, byť jsem za to letos musel zaplatit reprezentací zaměstnavatele v podobě velkého loga na zádech.
Angelika finišující

Ze závodu tedy opět odjíždíme spokojeni, desátá nepřerušená účast mi přinesla traťový osobák, Angelika taky. A s optimismem můžeme vyhlížet vrchol sezóny ve Stromovce.


DETAILY BĚHU