čtvrtek 3. ledna 2019

Novoroční Počernice - rok 2018 odběhán, rok 2019 naplánován

Některé věci se mění, jiné ne. Jedna z našich životních jistot posledních let je, že prvního ledna o půl jedenácté budeme stát na startu Novoročního běhu Horními Počernicemi.
Na startu stáváme v různé kondici. Většinou lehce zmožení alkoholem silvestrovské noci, někdy i velmi unaveni, to třeba, když jsme si před Počernicemi ještě stihli dát novoroční Curych. I letošek je jeden z těch unavenějších. Z Kalifornie jsme se vraceli dvě noci a jeden den, přičemž na těch dvou nočních letech jsme nenaspali prakticky nic. Domu jsme dorazili na Silvestra po poledni a v pět odpoledne upadli do komatózního spánku, ze kterého nás jen krátce vytrhlo novoroční řádění na ulici.
Přesto ráno odcházíme od ještě nevybalených kufrů a jdeme se potrápit na těžkou kopcovitou trať, Angelika jeden okruh, já dva.
Novoroční Počernice jsou pro mě vždy rekapitulačním závodem, i teď tedy na trati rozjímám, jaký že pro mě byl rok 2018.

Určitě pestrý.
Zkusili jsme toho hodně, městské masovky (Barcelona, Linec), malé běhy kousek od baráku (Zeleneč, Radonice), pro našince exotické destinace (Tromsø, Jerevan, Los Angeles, Xanthi), v podstatě nesoutěžní srandaakce (Procházka se psy, Santovský běh) nebo toulání horami (Andorra, Horská výzva).

Neúspěšný...
V Linci jsem zažil svůj nejprotrápenější maraton v životě. V Andoře jsem poprvé nedokončil závod. Na Horské výzvě mi Angelika kolabovala a usínala na trati.

...i podařený.
Byť jsem si neposunul osobní rekord na žádné z klasických distancí (maraton, půlmaraton, desítka), tak se mi aspoň povedlo o pár vteřin zlepšit čas na Běchovicích. A radost mi nekazí ani to, že svá dvě loňská vítězství jsem vybojoval na akcích, kde se zase tak moc nezávodilo - na Procházce se psy a na Santa runu.

Zdravý
Tento faktor bude s přibývajícími roky stále důležitější. Jasně, rýmičky občas běhání komplikují, ale nic horšího mě letos nepotrápilo.

Stále nesvědomitý
Opět jsem měl měsíc, kdy jsem se chtěl zkusmo držet tréninkového plánu a sledovat, co to se mnou udělá. A opět jsem nevydržel. Jednak mi případný trénink narušují plánované závody, a za druhé rychlé běhy v zimě zpravidla vedou k rýmičce a týdenní pauze, což mě otráví a už se k tréninku nevrátím. Asi zůstanu věčným pobíhačem.

V číslech:
  • počet běhů: 2014: 212, 2015: 205, 2016: 205, 2017: 204, 2018: 214. Mírný nárust.
  • kilometráž: 2014: 2311 km, 2015: 2256 km, 2016: 2354 km, 2017: 2457km, 2018: 2421km.  Mírný pokles oproti loňsku, ale opět jsem se dostal přes pro mě magickou hranici 200km měsíčně.
  • průměrná délka běhu: 2014: 10,9 km, 2015: 11,01 km, 2016: 11,48 km, 2017: 12,05 km, 2018: 11,32km. Drobný pokles, hlavně tomu chyběl druhý maraton a přípravné běhy.
  • průměrné tempo: 2014: 5,21 min/km, 2015: 5,22 min/km, 2016: 5,22 min/km, 2017: 5,23 min/km, 2018: 5,27 min/km. Další zvolnění v tréninkových bězích, ale hlavně extra pomalé akce jako nepovedený maraton v Linci a horská procházka v Andoře.
  • počet závodů: 2014: 21, 2015: 15, 2016: 14, 2017: 14, 2018: 15.
  • výjezdů za hranice: 8. Je to drahé a únavné, příští rok trochu uberu.
  • oběhané a vyhozené páry bot: 3. Vyřazovací hranice snížena na 800km (u krosovek nechávám 1000km, ty se méně ničí)
Pokračoval jsem i v kompletaci běžeckých výzev. Před dokončením je zejména půlmaratonská abeceda, kde jsem zaplnil E půlmaratonem v Ebermannstadtu a X návštěvou Xanthi. Zbývá odběhnout půlmaraton v místech od F, Q a Ř. První dvě už mám vymyšlené, realizace se ale z časových důvodů odsouvá až na rok 2020. Ř je dost oříšek, zatím nevím co s ním.
Z evropských zemí letos odškrtávám Andorru, Arménii, Řecko a Španělsko.

A co ty letošní novoroční Počernice? Nepřijel mi parťák Honza, který to přehnal se silvestrovskými oslavami, takže jsem se neměl s kým honit. Navíc únava z dlouhé cesty, takže jsem plánovaně běžel ne snad volně, ale tak na 90%. A přesto z toho byl čas o pár vteřin lepší než loni, takže ok.

Já finišující:
Nezbývá než popřát nám i Vám, čtenářům, hodně spokojeně, zdravě a úspěšně naběhaných kilometrů v novém roce!

DETAILY BĚHU

čtvrtek 27. prosince 2018

Vánoční půlmaraton pod palmami

Předstartovní východ slunce nad Pacifikem
Poté, co jsem v New Yorku slavně porazil všechny domácí Santy, nastal čas přesunout se na Vánoce do tepla, na jih. Nejprve Nevada a posléze i Kalifornie nás přivítaly slunečným nebem a denními teplotami ke dvaceti stupňům. Plán pro pobyt v Kalifornii byl jednoduchý: zcela ignorovat Vánoce a zaběhnout si zde plážový půlmaraton.
První část plánu se zdařila bezchybně. Na vánoční výzdobu si zde moc nepotrpí, výskyt svítítek, blikátek, stromečků a santovských čepiček je zde nesrovnatelně nižší než na chladném severu.
Dva dny po příjezdu do Los Angeles nastal čas splnit druhou část plánu a užít si půlmaratonskou trať. Závod se koná 25. prosince ráno, což je podobné, jako by se u nás konal na Štědrý den večer. Poněkud nestandardní, účastníci i organizátoři se zřejmě drží našeho plánu předstírat, že Vánoce neexistují. Touto dobou totiž běžný Američan sedí u stromečku a pozoruje, jak jeho děti rozbalují dárky. Méně příjemné je, že se vybíhá už v sedm ráno, což je v příkrém rozporu s mým biorytmem.

Nedá se nic dělat, vstáváme tedy v pět ráno, pokoušíme se do sebe nasoukat improvizovanou snídani a v šest se vydáváme k parkovišti u moře, kde je start a cíl závodu. Je tma a dost chladno, což nám aspoň sníží aklimatizační trable, kterým se běžec obvykle při přesunu do místa s o dvacet stupňů vyšší teplotou nevyhne.
Potíží je i tak dost. Hlavně únava. Cestování a poznávání je fajn, bohužel ale obnáší desítky našlapaných kilometrů, což je v nohách znatelně cítit. Druhak nevyspání. Při volbě hotelů byla významným kritériem cena, což znamená bydlení na rušných ulicích, tenoučké stěny a hlučné sousedy. V půl sedmé ráno jsem na startu a chce se mi cokoliv, jen ne podávat běžecké výkony. Je mi zima, chce se mi spát, jsem unavený a je mi divně od žaludku.
Třetina za mnou
Jdeme na to. Běží se všechny možné distance současně: pětka, desítka, patnáctka, půlmaraton. Půlmaratonská trasa znamená tři a půl kilometru po promenádě, otočku, totéž zpět a to celé třikrát. Trasa by to měla být pohodová, prakticky nulové převýšení a s výjimkou otoček pořád rovně. Vybíháme. Vtloukám si do hlavy, že mám běžet zvolna a až po pár kilometrech vyhodnotit jak na tom jsem a následně přizpůsobit rychlost jízdy stavu těla.
Všechno marné. Jako bych se neznal. Na prvních kilometrech závodu mi vždy vypne mozek, zapne se autopilot a jede se v závodním módu. Probírám se po třech kilometrech, pohledem na hodinky zjišťuji, že tempo atakuje pět minut na kilometr. Chtěl jsem být o patnáct až dvacet vteřin na kilometr pomalejší. Dobrá zpráva je, že jsem se oklepal a cítím se docela dobře. Ještě lepší zpráva je, že přede mnou je jen pár lidí. Půlmaratonská otočka je o kilometr dál než ta pro kratší distance a já tak mohu snadno spočítat, že na své první otočce jsem jedenáctý půlmaratonec. To není špatné, běží nás o dost víc. Začínám mít rád americké závody, zvedají mi sebevědomí.
Výhodou několikaobrátkové trasy je, že se v protisměru potkáváme s Angelikou, víme, jak na tom druhý je a můžeme si plácnout.
Mám za sebou první třetinu, otáčím se do druhé a dopřávám si prvního občerstvení, dva kelímky vody stačí, pořád je poměrně chladno, i voda je studená a piju jí pomalu. Podruhé se vydávám na stejnou trasu. Stezka z hlaďounkého betonu vede mezi pláží a Pacifikem na jedné straně a městem na druhé, moc hezky se na to dívá, cestou míjíme i ikonické molo Santa Monica Pier, které je současně konečnou slavné Route 66.
Můj druhý úsek je hlavně o předbíhání pomalejších. Stejně jako v New Yorku, i zde se najde plno lidí, kteří neběží, ale jen si přišli dát organizovanou procházku na pět kilometrů. Otáčím do druhé poloviny. Zvolna se dotahuji na staršího běžce v modrém tričku z newyorského maratonu. To tričko poznám, sám mám jedno doma. Pán mi tempově vyhovuje, takže se ho držím, dělám mu společnost a střídáme se ve vedení až do další obrátky, která načíná poslední třetinu.
Dvě třetiny za mnou

Občerstvovačku opět procházím, abych do sebe dokázal beze ztrát dostat oba kelímky, takže se modré tričko dostává přede mě. Otáčí se a signalizuje, že se ho mám držet. Mávám na něj ať v klidu pokračuje, že o něm vím a najdu si ho. Do půl kilometru ho mám a zavěšuji se na něj. Krátce před poslední otáčkou ho střídám. Čekám, že se mě bude držet, ale zdá se, že odpadá, aniž bych já nějak zvýšil tempo. Na poslední obrátce to kontroluji a skutečně je asi sto padesát metrů za mnou a naznačuje, ať pokračuji bez něj. OK, škoda, poslední úsek poběžím sám.
Posledních tři a půl kilometru už trochu bolí. Cíleně se vydávám ze zbytku sil, začíná být teplo a je to proti nízkému slunci. Mou snahu vidí i řada pomalejších v protisměru a někteří mě povzbuzují.
Do cíle
 Cílem probíhám zcela adekvátně vyřízený v čase 1:47:11, což je na mě lepší průměr. O to příjemnější je zjištění, že tento čas stačil na osmé místo mezi téměř padesáti půlmaratonci. Modré tričko dobíhá minutu a půl po mě, zdravíme se a prohazujeme pár zdvořilostních frází. Ve výsledkové listině zjišťuji, že se jmenuje Colin Marshall a je mu 64 let. Kéž bych v jeho věku měl jeho formu.

Angelika finišující 
Angelika si vzhledem k podmínkám také vede slušně a končí v polovině startovního pole. Dostáváme na krk pěknou medaili s vánočními motivy (no tak dobře, úplně těm Vánocům uniknout nelze).
Tím se pro nás uzavírá závodní rok 2018. Dovolená však ještě nekončí, ještě je před námi plno chození, ježdění a létání. A plánování roku 2019, pochopitelně.

DETAILY BĚHU

neděle 16. prosince 2018

Jak jsem byl nejrychlejším americkým Santou

Děti už jsou velké, na Ježíška dávno nevěří, každoroční předvánoční bláznění nás otravuje, tak jsme se letos rozhodli Vánoce zrušit a místo nich s dětmi odjet na poznávací, toulací a běhací dovolenou do Spojených států.
Čeští Santové na startu
Tak snadno však člověk Vánocům neunikne. Ač jsem pátral usilovně, tak pro týden, který trávíme v New Yorku, nebyl v okolí k dispozici jiný závod, než pětikilometrový Santa Run. Ten se koná na poloostrově Rockaway, což je nejvzdálenější místo, kam se lze v rámci New Yorku dostat z centra metrem.
Podmínky pro závod nemáme úplně ideální. Do New Yorku přilétáme ve čtvrtek odpoledne. Večer se mi nepodaří usnout, v pět ráno mě přestává bavit koukat do stropu, tak se jdu proběhnout. Pátek trávíme dlouhými procházkami po městě. Noc na sobotu už je o něco lepší, usínám v osm večer a budím se v jednu ráno, takže mám pár hodin naspaných. Ráno všichni sedáme na metro a s třemi přestupy jedeme víc než hodinu na Rockaway Beach.
Akci organizuje místní fitness centrum, ve kterém nafasujeme slušivé santovské kostýmky coby povinnou výbavu pro závod. Naše děti v pokročilé pubertě nemohou uvěřit, že si to opravdu hodláme obléknout a začínají se za nás stydět. Máme ještě hodinu do startu, tak si jdeme sednout vedle do kavárny na kávu a koblihu, a také se tam převlékneme do závodního.
Santovské kostýmy mají z běžeckého hlediska dost nevýhod. Kalhoty jsou dělané na tlusté americké Santy, takže bychom se do nich vešli dvakrát. Je pod nimi dost teplo. A z vousů má člověk za chvíli plnou pusu vaty.
Děti po drobném nátlaku akceptují roli fotografů, je to pro ně menší zlo, než kdybychom je nutili se takovéto akce aktivně účastnit.
Trasa závodu vede po promenádě podél pláže, pod kterou burácí vlny Atlantiku. Tlustý organizátor, taktéž v santovském, nám popisuje trať: "Poběžíte asi půl míle rovně, tam pak bude uprostřed cesty odpadkový koš, ten oběhnete, poběžíte zpět na start, pak asi míli na druhou stranu, zase oběhnete odpadkový koš a pak zpátky do cíle". Načež sedá na kolo aby nám dělal předjezdce a odstartuje nás.
Velmi rychle zjišťuji, že s vatovými vousy pod nosem se opravdu běžet nedá a stahuji si je na bradu. Zároveň jsem nucen konstatovat, že hned od prvních metrů závod vedu, což je pro mě nezvyklá situace. Přede mnou šlape tlustý Santa na kole a volá: "Go, Santa, go!" a za mnou dusá dav dalších fousatých figurek v červeném.
Do druhé poloviny
Blížíme se k plánované otočce. Santa organizátor zde zjišťuje, že mu jakýsi pořádkumilovný občan odtáhl koš z prostředku promenády ke kraji kam patří, signalizuje mi že ať se tady otočím a běžím zpět a s fuckováním a shitováním slézá z kola a instaluje koš opět na střed.
Já si držím tempo kolem 4:30 na kilometr a při obrátce vidím, že mě reálně mohou ohrožovat jen dva nebo tři další Santové, ostatní jsou opravdu výrazně pozadu. Řada Santů akci pojímá jen jako organizovanou kostýmní procházku, jiní jen lehce klusají.
Ve druhé polovině začíná být běh obtížnější. Je to proti větru, který mi svléká kostýmek. Byť mám vousy na bradě, stejně mi leze vata do úst. Dojíždí mě cykloSanta organizátor, který se zdržel na obrátce a opět mě mohutně povzbuzuje. Vzápětí zjišťuje, že mu zmizela i druhá obrátka, tak opět slézá z kola a naznačuje mi, ať kolo oběhnu. Což učiním a vydávám se na poslední kilometr a půl k cíli.
Na posledním půlkilometru slyším, že mě pozvolna dotahuje jiný Santa, kterého jsem měl celou dobu za sebou. Poslední minutu závodu trávíme bok po boku a nabývám dojmu, že kdyby chtěl, klidně jde přede mě, ale asi by se mu to zdálo neslušné. V cíli jsem těsně první já.
Jsem tak zahlcený, že mi chvilku trvá, než organizátorům dokážu do zápisu vyhláskovat své jméno. S těsně druhým Santou si pak chvilku sdělujeme dojmy. Oběma nám na trati kalhoty povolily v rozkroku, konstatujeme tedy, že to není ideální běžecká výbava. "Ale to nevadí, já v tom odpoledne půjdu surfovat", uzavírá to kolega.



Nezbývá, než chvíli počkat na Angeliku, která také doběhla na v první desítce:



Jdeme se podívat na pláž a vyfotit se s Atlantikem a pak zpět do fitka, kde je pozávodní párty s občerstvením, a kde mi také organizátoři předávají odměnu za první místo, což jsou jakési kremrole. 
První závod na americké půdě pro mě tedy dopadl velkým úspěchem, uvidíme, jak dlouho to vydrží.

DETAILY BĚHU