Jak jsem se úspěšně nechal vést

Tak jsme po roce zase tady, v bavorském Bad Füssingu. Jezdíme sem rádi. Je to od hranic coby kamenem dohodil, jsou tu skvělé termální lázně a první únorový víkend se tu běhá. Loni jsme si oba dali půlmaratón, letos si ho Angelika zopakuje a já si dám dvojnásobnou porci.

Bude to pro mně do značné míry premiérový maratón. První letošní, prvni po patáliích s kolenem, první zimní, první dvouokruhový. Vběhnout na polovině do druhého okruhu bude chtít psychickou sílu. Dosud jsem běžel maratóny: klikaté (Praha, Silva Nortica), z bodu A stále rovně do bodu B (Loch Ness) nebo mnohookruhové (Ostrava). Každé má své. Tady v Bad Füssingu pořadatelé tak trochu podrývají psychiku maratónců tím, že umožňují legální přestup z maratónu na půlku po dokončení prvního okruhu. Snad to nebudu potřebovat, tato možnost je tam hlavně pro případ opravdu špatného počasí. To letos nehrozí. Na startu je těsně nad nulou, lehce mlhavo, silnice víceméně suché, bezvětří.

Startujem

Na start s námi šly děti. Nepodařilo se nám přemluvit je aby se také proběhly (s tím jak rostou se nám to daří čím dál tím méně), ale aspoň nás nafotily a přebytečné oblečení odnesly.
Místní myslivci nás odstartovali salvou do vzduchu a my vyrážíme na trať. Vyrážím zvolna a přemýšlím jak tenhle běh pojmout. Moje běžná taktika je začít zvolna a pak si v druhé půli přidávat. Když po dvou kilometrech kontroluji hodinky, zjišťuji, že na přidávání si v druhé půli by asi nebyl prostor, protože už teď mi ukazují rychlost 5:24, což by bylo na úrovni osobáku. Jak si tak dumám, zvolna mně předbíhá vodič na 3:45 se svou skupinkou. V tu chvíli to ještě netuším, ale stane se mým parťákem na dalších asi 38 kilometrů. Zvažuji, jestli se ho držet. Běžně to nedělám. Je tu velké riziko přepálení tempa, což je chyba, která se na maratónu neodpouští. Navíc by to bylo pět minut pod můj osobák, o jehož překonání jsem tu ani neuvažoval. Nechávám tomu volný průběh. 

Krátce po začátku

Vodič se mi trochu vzdálí, ale pořád ho mám před sebou. Buď jsem já zrychlil, nebo on zvolnil. Dávám mu ještě několik kilometrů, ale pořád běžíme víceméně spolu. Ok, zřejmě osud, zkusím to. Sice cítím, že sám od sebe bych volil o něco nižší tempo, ale pocitově je to pořád přijatelné. Vodič se zdá být zkušený, hodinky neustále ukazují 5:21 - 5:22, jinam se neodchýlí.
Když se pro něco rozhodnu, dělám to důsledně. Držet se vodiče znamená dýchat mu na záda, nenechávám si ho utéct o víc než dva metry. Jen když mě jeho vodičský balónek pinkne do hlavy, udělám krok stranou nebo lehce zvolním. Přemýšlím kdy jsem naposledy běžel s vodičem. Asi to bylo v Českých Budějovicích, a tehdy z toho byl osobák.

Já a můj vodič (ten s balónkem)

Pozoruji skupinku, ve které běžím. Většinou vyšší startovní čísla, takže půlmaratónci. Ti nás časem opustí. Maratónci jsou většinou starší vyběhaní šlachovití pánové, jsem z nich jednoznačně nejmladší (snad odpustíte, že se ve svých pětatřiceti ještě považuji za mladého kluka). Ve skupince chvilkami vládne družná zábava v němčině, jíž se neúčastním. S přibývajícími kilometry skupinka řídne, někdo přidá a uteče, někdo odpadne. Dost s tím vždy zacvičí občerstvovačky. Vodič pije celkem málo a moc se nezdrží. Já se vždy snažím aspoň o tři kelímky, takže si ho pak musím znova chytit.
Občerstvovačky jsou výborné, dost dlouhé, takže není nával, čaj a ionťáky jsou teplé, ani horké ani vlažné, voda je studená. I zobání je dost, ale zatím nepotřebuji.
Cesta příjemně ubíhá. Většinou je po cyklostezkách mezi poli a silnicemi, občas proběhneme vesnicemi. Neustále krásný asfalt. Trasa se trochu liší od loňské, zatímco vloni to byla dokonalá rovina, letos trochu přibylo nadběhů a podběhů. Pořád je to ale dobrá, rychlá trať.

Můj vodič finišuje, já 20 metrů za ním

Jsme v polovině, probíháme prostorem startu a cíle. Jsem v pohodě, stále držíme konstantní rychlost, vodič jede jak mašina ve strojovém tempu. Po proběhnutí cílem půlmaratónu naše skupinka značně prořídne, respektive prakticky zmizí. Teď funguje spíš tak, že vodič občas někoho nabere, chvíli spolu klábosí a dotyčný se pak zase odpojí. O mně dobře ví, občas po sobě kouknem, ale konverzaci zatím nezahajujeme. Běžíme si tak až někam na pětatřicatý kilometr, kdy mám chvíli pocit, že mně vodič lehce brzdí a tak jdu před něj. Asi tři kilometry si užívám pocitu běžce v trháku, než přichází posledni občerstvovačka na osmatřicátém, kterou vodič na rozdíl ode mně vypouští a rázem je přede mnou.
Začíná na mně doléhat únava. Stehna tuhnou, krok začíná být těžší. Vodič to možná zpozoroval, protože se mnou začíná konverzovat. Je to pěkná drbna. Dozvídám se že je Rakušan, kterému včera volal kamarád, že onemocněl a že on to vzal za něj. Na můj dotaz kolik že má za sebou maratónů říká že neví, že běžně běhá spíš ultra běhy. Dozvídám se i detaily o borcích kolem sebe, že prý jsme před chvílí předběhli Čecha co běží svůj sto devadesátý devátý maratón (Petr Kuchař z MK Kladno).

Povídám si s ním rád, ale krátí se mi dech. Začínám mít problém držet krok a mluvení tomu nepomáhá. Naštěstí zrovna dobíháme Reného Kujana, tak vodiči představuji "toho borce co oběhl Island" a odpojuji se. René nevypadá že by měl radost, ale byla to sebeobrana. Teď se držím trochu zpátky, jednak aby na mně nemohl a za druhé už opravdu nestíhám. Ale to už jsme na posledním kilometru, probíháme prvními domky vesnice a před námi se rýsuje areál lázní s cílovou branou. Mobilizuji zbytky sil a nutím se nezpomalovat. Vodič je kus přede mnou, je mi trochu líto že neproběhnem cílem spolu, ale teď na to prostě nemám, síly došly. V cíli čeká Angelika s dětmi, už vysprchovaná a převlečená. Ta svůj loňský čas nepokořila, ale zaběhla so dobrý standard.
Dopotácím se do cíle a jdu poděkovat vodiči. On je na rozdíl ode mně zcela v pohodě. Mně bolí stehna tak, že mám chuť si sednout a brečet. Ale co je bolest proti osobáku? O čase 3:44:30 se mi před startem ani nesnilo.

Rodina mě fotí, já se nechávám ověsit medailí, termofólií a nějakým drinkem a chci být co nejdřív v hotelu. Tenhle běh jsem běžel nad plán a tělo má opravdu dost. Ještě teď, druhý den večer, mám problém sejít schody.
Ale pozitiva by tu byla. Osobák, samozřejmě. Ale hlavně koleno: vůbec jsem o něm nevěděl. To ostatní co teď bolí, to přebolí. Důležité je, že se konečně můžu považovat za zdravého běžce.

DETAILY BĚHU