středa 5. září 2018

Pro éčko do bavorského Franského Švýcarska

Svět je plný zeměpisných překvapení. To si tak brouzdáte po mapě a hledáte, kde že by se dal zaběhnout pěkný půlmaraton v místě začínajícím na E a zjistíte, že v německém Bavorsku existuje Franské Švýcarsko. A že se tam v městečku Ebermannstadt běhá rychlý půlmaraton a maraton. A tím je postaráno o program na první víkend v září, bude se doplňovat půlmaratonská abeceda.
Předzávodní večeře
Výlet pojímáme víceméně otočkově. Na místo to máme nějaké tři a půl hodiny cesty, takže v sobotu ráno vyrážíme, krátce po obědě jsme na místě, ubytujeme se, vyzvedeneme startovní čísla, dáme krátkou procházku městečkem spojenou s ochutnávkou místních piv (v tomhle Bavorsko miluju) a sobotu zakončíme porcí předzávodních těstovin v ceně běhu.
Ebermannstadt je typické bavorské městečko s pěkným historickým centrem obklopené kopci a skalami, čímž by v Čechách nijak zvlášť nezaujalo, ale v jinak velmi rovinatém Německu z něj okolí dělá turisticky zajímavou lokalitu. 
Po delší době jde o závod, kde by mohla být šance na dobrý půlmaratonský čas. Letos se to ještě k úplné spokojenosti nepovedlo. Norské Tromsø na sněhu a v mrazu mnoho šancí nedávalo, Barcelona celkem vyšla, ale na turistikou unavených nohách to nebylo ono, a Androrru se nepovedlo ani dokončit. Zde má jít, slovy pořadatelů, o "převážně rovinatou" trať, čistý asfalt a snadnou, jednoobrátkovou trasu. I nohy si tentokrát ohlídám, městečko máme prošlé za půlhodinku, takže se snadno vyhneme nástrahám maratonské turistiky.
V pozadí skalní hřeben Franského Švýcarska
Když už se ale podaří vybrat vhodný závod, přijet na něj svěží a nevyčerpat se chozením, udeří jiná pohroma. Nevím přesně proč, ale uspávacímu hutnému černému pivu navzdory jsem celou noc koukal do stropu. Tělo odmítalo usnout a já si svou nespavost mohl co patnáct minut online ověřovat dle bimbání nedalekého kostelního zvonu. Přičítal bych to předzávodnímu stresu, ale já žádný necítil. Nebyl jediný racionální důvod nespat, ale prostě to nešlo. Ráno jsem z postele vylezl s kruhy pod očima, mrzutý a s pocitem, že nemá smysl chodit na start.
Náladu mi trochu zvedlo počasí. Zcela zataženo, kolem patnácti stupňů, chvílemi mrholení, lehký větřík. Vlastně si nedokážu představit lepší podmínky pro rychlý půlmaraton. Pokud by pořadatelé pořádali anketu o ideální počasí na závod, volil bych toto.
Ranní káva mi vrátila do těla trochu energie. Vystěhujeme se z hotelového pokoje, u auta dokončíme převlékání do běžeckého a jdeme na start.
Zatímco ostatní disciplíny (maraton, desítka, handbiky, bruslaři) startují z centra kde je i cíl, nás půlmaratonce organizátoři umístili na kraj města. Organizace je německy precizní, vybíháme přesně. Trasa by neměla být složitá - deset a půl kilometru rovně, otočka, totéž zpět a cíl v centru. Jako obvykle vybíhám s Angelikou z konce startovního pole a první kilometr je o prokousávání se pomalejšími tam, kam patřím.
Když už mohu pořádně běžet, nasazuji tempo kolem 4:55 na kilometr o kterém se domnívám, že bych ho mohl udržet. Dalo by se říct, že se mi běží docela dobře, jen mám pořád pocit, že se mi chce spát.
Po chvíli zjišťuji, že "převážně rovinatá" trať znamená ponejvíce "žádné krpály, ale pořád lehce nahoru nebo lehce dolů". Jen málo úseků se dá označit za čistou rovinu. Ale nevadí, běží se to dobře.
Když tak přemýšlím, co mi trasa nejvíc připomíná, tak asi půlmaraton Moravským krasem v Blansku. Po jedné ruce lesy a skály, po druhé ruce svah a říčka, trasa pořád rovně s lehkými kopečky. Většinou se běží přírodními scenériemi, jen asi třikrát proběhneme malou vesničkou, většinou je to příležitost doplnit tekutiny a nechat si trochu zafandit na jinak dost opuštěné silnici.

Asi tři kilometry po startu dotahuji vodiče na hodinu a tři čtvrtě, ale nechci zopakovat chybu z Lince, ani si nevěřím na to, že bych měl být o moc rychlejší, tak lehce zvolňuji, držím si ho víceméně na dohled a řídím se svými pocity. Jinak na trase není moc co řešit. Asfalt je německy dokonalý, výhledy pěkné, nikoliv však strhující, dá se běžet dost na autopilota.
Na zhruba polovině trati je otočka a zahajuji návrat. Před otočkou jsem měl možnost sledovat počet lidí v protisměru, tedy přede mnou, nyní sleduji kolik je jich za mnou a soudím, že si nevedu špatně. Angeliku nacházím zhruba tam, kde bych ji čekal, plácnu si s ní kousek za dvouhodinovým vodičem.
Druhá polovina je pro mě jasně o stupňující se únavě. Probdělá noc znamenala nedoplnění nádrže a teď to jasně cítím. Sice nezpomaluji, ale běh je čím dál tím větší boj. S uspokojením ale zjišťuji, že i tak dost intenzivně předbíhám. Tři kilometry před koncem organizátoři nachystali pro mě nepříjemné překvapení, když jednou s vesniček směrem zpět neprobíháme po hlavní silnici jako v první půli, ale donutí nás odbočit do kopce na náves a pak se zas vrátit z kopce na hlavní silnici. Asi bylo třeba natočit nějaké metry navíc aby to vyšlo na půlmaraton, nebo nám chtěli ukázat něco zajímavého, čeho jsem si ale nevšiml.
Pak už žádná překvapení nejsou a já konstantním tempem dobíhám až do cíle v čase pár vteřin pod 1:45, což je pro mě nejlepší čas od loňského osobáku v Yprách, takže spokojenost.
Unavený finiš

Ani v cíli ale není moc času na lelkování. Beru účastnickou medaili, nějaké tyčinky, nealko pivo a snažím se co nejrychleji probojovat davem na kraj městečka k autu. Tam si rychle měním mokré triko za suchou mikinu a jdu číhat na Angeliku, která mi je v patách.

Angelika finišující
Ani nestihnu dojít zpět do cíle a už ji tu mám. Dobíhá také v jednom z lepších časů a spokojená. Společně míříme k autu, převlékáme se do cestovního, a protože na mě padá těžká energetická krize, tak Angeliku gentlemansky nechávám cestou domů řídit.
A jaké z toho vyvodit závěry?
  • Čím jsem starší, tím hůř se mi spí mimo vlastní postel
  • Kdybych se častěji hlásil na normální závody místo nejrůznějších bláznivin, zabíhal bych lepší časy
  • V Německu se mi vždycky běhá dobře a většinou přeje počasí
  • Z půlmaratonské abecedy zbývá odběhat F, Q, Ř a X. Hurá do toho.
DETAILY BĚHU