úterý 31. července 2018

Marné dobývání Comapedrosy běžci z Polabí

“Jsme rádi, že jste se ubytovali v našem hotelu, máte pokoj číslo 205. Mohu pro vás ještě něco udělat?”
“Ne, děkuji.”
“Přijeli jste na závod?”
“Ano.”
“To je skvělé. Ten kratší nebo ten delší?”
“Ten delší.”
“Úžasné, to vás obdivuji. Jak se cítíte?”
“Jako blbec.”
Takto nějak proběhlo naše ubytování v Andoře, a poměrně přesně vystihuje odvahu a drzost, s níž jsem nás přihlásil na skyrunningovou akci. Nás, silniční běžce z Polabí, kteří se jen výjimečně dostaneme do kopců či mimo asfalt.
Pro neznalé, definice zní takto: “Skyrunning jako extrémní sport v přírodě je definován jako horský běh, kde se překonává nadmořská výška minimálně 2000m, stoupání dosahuje alespoň 30% a náročnost nepřesahuje II. stupeň horolezecké klasifikace obtížnosti.”
Ale nedá se nic dělat, jednou jsem se rozhodl běžet půlmaraton či maraton v každé z doposud zbývajících evropských zemí, ideálně abecedně, a Andorra je nyní na řadě. Hledal jsem opravdu poctivě, ale klasický silniční závod jsem zde nenašel. Není divu, silnic v této svérázné zemi nemají mnoho, zato přírodních horských scenérií nespočet. Volit jsem mohl mezi půlmaratonem s převýšením 2300 metrů v rámci série závodů mistrovství světa ve skyrunningu a maratonem s převýšením 3000 metrů. To první znělo lépe.
Skály a hory jsou zde všude. Pohled z oken hotelu.
A tak jsme letos již podruhé přistáli v Barceloně, v půjčovně si vyzvedi miniautíčko a vydali se nějakých 220km do Arinsalu, andorského lyžařského střediska, kde je start a cíl závodu. Průjezd Barcelonou v pátek odpoledne sice není úplně snadný, ale přesto v půl osmě večer sedíme v andorském irském baru u pinty Guinessu (místní piva zde netočí a španělská mi nechutnají).
Sobotu jsme si vyhradili na nákup a test trekingových holí. Na nedávné Horské výzvě jsme jimi pohrdli a následně zpětně uznali, že by nám asi k lepšímu výsledku nepomohly, ale při pohybu složitým terénem se mohou hodit. Prodejnu sportovních potřeb máme přímo proti hotelu, tak kupuji dva páry těch nejlevnějších a dáváme si s nimi krátkou procházku. Původní plán byl pak hole zanechat na místě činu, protože cestujeme nalehko, jen s příručními zavazadly. Angelika se do svých bohužel okamžitě zamilovala, takže zbývá vyřešit otázku, jak hůlky dopravit do Prahy coby kabinová zavazadla.
Bylo předem jasné, že tento závod nebude o ničem jiném než o odškrtnutí andorské položky a zajímavém zážitku. Na osobáky zde pomýšlet nemůžeme. Profil máme nastudovaný. Z Arinsalu, vesnice 1500 metrů vysoko, vystoupáme na prvních osmi kilometrech do 2750 metrů, čili o 1250 metrů na vrchol Carena de Burna. Následovat bude prudký sešup do 2000 metrů, čili o 750 metrů na 3 kilometrech, k horskému přístřešku v údolí Pla de l’Estany. Vzápětí vystoupáme na dalších třech kilometrech do 3000 metrů na Comepedrosa, nejvyšší vrchol Andorry. Posledních 8 kilometrů bude o sestupu z 3000 metrů zpět do 1500 metrů, kde leží Arinsal.

Limit na celý běh na oficiálně šest hodin, přičemž do tří hodin se musíte dostat na polovinu trati (Pla de l’Estany), jinak vás nepustí dál. Ve výsledkové listině z minulých let je plno borců v výsledným časem přes šest hodin, což naznačuje, že pokud se dostanete v limitu přes polovinu, už vás nechají dokončit jakkoliv.
Deset kilometrů za tři hodiny? Normálně bych se tomu vysmál. Desítku přeci umím za tři čtvrtě hodiny. Ale tak nějak tuším, že tohle je akce mimo obvyklé kategorie. Odpoledne se zájmem a znepokojením sledujeme, jak vrtulníky vynáší na okolní kopce zásoby vody na občerstvovací stanice. Silnice tam nevedou.
Večer se koná briefing, seznámení s tratí. Slečna co překládá z katalánštiny do angličtiny nám neříká nic moc nového, většinu víme. Povinnou výbavou je větruodolná bunda s dlouhým rukávem a vlastní voda. Trochu mě překvapuje, že zmiňuje i vlastní nádobu o objemu minimálně 250ml, což v internetové prezentaci není. Ale třeba jsem špatně rozuměl. Doporučuje se ochrana proti slunci, jako je mazání, kšiltovka, brýle. Asfalt potkáme jen na prvním kilometru, další část bude o prudkém stoupání lesem, pak prudké stoupání skalami, krátký běh po horském hřebeni, seběh do údolí, velmi prudký výškrab na Comapedrosu (zapojíte ruce), velmi, velmi prudký seběh z Comapedrosy (hlavně se nám, prosím, nezraňte), doběh do Arinsalu. A nezapomeňte, že z tohoto závodu je dvojnásobný počet bodů do žebříčku mistrovství světa. Super, ne?
Z okna hotelu. Lanovka, start a cíl, kopce.
V neděli v osm ráno přicházíme na start vybaveni dle nejlepšího vědomí a svědomí. Na nohou krosovky, na sobě běžecká trička, na zádech batoh s camelbagem, každý litr a půl vody, v batohu i povinná bunda, na hlavě kšiltovka. V rukou fungl nové hůlky.
Hemžení v startovním koridoru je vždy dobrou příležitostí vizuálně se poměřit s konkurencí. Zatímco na obvyklých závodech z toho vycházíme poměrně dobře, tady je to další rána našemu sebevědomí a pocitu, že sem nepatříme. Ostatní běžci jsou drobní, šlachovití, a pokud má někdo přes šedesát kilo, tak jen díky vodě, co nese s sebou. Také jsou většinou mladší.

Vybíháme. Fandí celá vesnice. Úvod dobrý, kolečko parkovištěm a seběh hlavní silnicí do spodní části vesnice. Vzápětí ale odbočka na vedlejší a stoupání do svahu. Chvíli do kopce běžím, ale po pár stech metrech, stejně jako ostatní, přecházím do chůze, aspoň si ale pomáhám hůlkami. Na druhém kilometru vidím, že se přede mnou tvoří dav. To proto, že odbočujeme z asfaltu do divočiny a stezka je jen na šířku jednoho běžce. Takže se ní musí postupně a běží se tempem nejpomalejšího, aspoň dokud nebude možné ho předběhnout. Začíná opravdu ostré lesní stoupání, takové neznáme ani z domácích běhů, ani z domácí turistiky. O běhu nelze mluvit, jde o pomalou chůzi za výrazné podpory hůlek. Po jedné ruce hodně strmý svah vzhůru, po druhé ruce vemi strmý svah dolů. Kořeny, šutry. Neběží nikdo, je to jednostopé. Výjimečně se někdo zastaví aby se vydýchal, uhne na stranu a ostatní mohou před něj. Zpětně nahlíženo v těchto místech mé tempo klesá někam k 22 minutám na kilometr, čož opravdu nelze nazývat během. To je velmi pomalá chůze. K čemu to přirovnat? Představte si několikakilometrové stoupání do schodů a máte dobrou představu.
Na čtvrtém kilometru opouštíme les. Hlavně proto, že v těchto místech stromy končí a nahrazuje je tráva, keře a jakési borůvčí či co. Je tu první občerstvovačka. Hážu do sebe pár kelímků vody, jeden ionťák, využívám náhlého rozšíření trati k vyčůrání a pokračuji ve stoupání. Lesní cestu nahrazuje tráva.
Stoupání na chvíli polevilo...
Stále nelze ani uvažovat o tom, že bych se rozeběhl. Každý krok znamená nejen posun o kus dopředu, ale také o srovnatelně velký posun vzhůru, což běh znemožňuje. Zlom přichází zhruba na pátém kilometru. Oproti původním plánům je tam přesunuta druhá občerstvovačka, původně měla být na sedmém. Zde mi dochází, proč mluvili o vlastních kelímcích. Voda je jen ve velkých barelech, které obsluha nabírá do litrových odměrek. Z těch pít nechci, bylo by to nehygienické a nekolegiální. Sundavám batoh a dolívám vodu do camelbagu.
Výrazně tu ožívám, extrémní stoupání nahrazuje relativně pozvolné a krpál se mění v horskou hřebenovku. Chvilkami pobíhám, pokud to kamenitý terén umožňuje. Zažívám naprosto úžasný pocit, kdy ke mně odspodu stoupá vrtulník, vyletí mi nad hlavu, subjektivně ho mám skutečně na dosah ruky, aby vzápětí dosedl poblíž občerstvovačky, odkud jsem před chvílí odběhl. Od Angeliky, která tam byla chvíli po mně, vím, že do něj nakládali kohosi zafixovaného k nosítkům.
Horská hřebenovka. Běhat se to moc nedá.
Pohled dozadu.
Vzadu na kopci občerstvovčka, nad ní vrtulník, na hřebeni pidižvíci běžci.
Běžně to nedělám, ale vyndavám mobil a fotím. Tato místa jsou pro mě nejhezčím bodem trati. O běhu to bohužel moc není, je to o poskakování ze šutru na šutr, což je sice velmi zábavné, ale pomalé. Zaznamenávám také zajímavý fakt, že mám-li možnost odhadem sto metrů popoběhnout, hodinky mi ukáží tepovku kolem 180 tepů za minutu, což naprosto neodpovídá vynaložené energii. Přičítám to nadmořské výšce přes 2500 metrů. Zhruba v této době tytéž hodinky zasazují další ránu mému sebevědomí, když mi místo tempa začnou zobrazovat jen několik čárek. “Jo takhle, takže ty hodláš běžet tempem přes dvacet minut na kilometr? To ale není běh, my jsme běžecké hodinky, ne chodecké. Čau.”
Na osmém kilometru nahrazuje šutrovo-balvanovou hřebenovku horolezecká vložka. Hůlky překáží, potřebuji volné ruce, sundavám batoh a připevňuji je k němu. Několik minut horolezu. Chytnout se rukama šutrů nad sebou. Najít místo kam vsunout nohu, přitáhnout, chytnout dalšího opěrného bodu… a tak dál. Tempu to neprospívá.
Ale jsem na vrcholu. Carena de Burna, 2750 metrů vysoko. V této výšce jsem zatím byl pouze coby lyžař na ledovci. Začíná sestup. Dosud jsem si namlouval, že čas ztracený výstupem naženu v seběhu. Velká chyba. Naopak. Zatímco ve výstupu vzhůru jsem byl s ostatními konkurenceschopný, teď těžce ztrácím. Ostatní jsou rychlejší. V lyžařské terminologii bych řekl, že já opatrně plužím tam, kde ostatní sekají elegantní obloučky. Je to jasné, směrem nahoru to bylo o síle, tam mnoho neztrácím. Směrem dolů je to o terénní obratnosti, praxi a odvaze. Nemám šanci, ostatní mě předbíhají.
Trápím se. Zvolna se sesouvat kameny a štěrkem o stovky metrů níže je velice únavné, jasně cítím, jak mě přestávají poslouchat stehenní svaly a nohy začínají být značně nejisté. Vzpomínám na briefing, kde překladatelka varovala před velmi strmým sestupem z Comapedrosy. Tenhle nezmiňovala, ten je ok. Začínám mít pochybnosti, zda je rozumné na tu Comapedrosu za chvíli lézt.

Angelika sestupuje na Pla de l’Estany. Tam nahoře jsme byli. 
 

Dilema za mě řeší organizátoři. Dobíhám do údolí Pla de l’Estany, jsem na polovině trati. Stojí kam malá kamenná chatka, neobývaný přístřešek pro vyčerpané turisty. Do cesty se mi staví pořadatel, dál že prý nemůžu. Proč? Významně mi ukazuje hodinky. 11:32. Měl jsem tu být do 11:30. Jsem první diskvalifikovaný v závodě. Ptám se ho, co mám jako dělat. Krčí rameny. Jestli na tom trvám, tak mě dál pustí, ovšem mimo soutěž a na vlastní nebezpečí, ve výsledcích nebudu. A nedoporučuje to, do cíle bych se dostal fakt pozdě a ve špatném stavu, občerstvovačky časem zavřou. Doporučuje sejít zpět do vesnice po trase patnáctikilometrového závodu. Igelitovou páskou přepažuje cestu k výstupu na Comapedrosu.
Vypínám hodinky, sundavám batoh, beru si banán. Nová, zvláštní směs emocí. Zklamání z diskvalifikace a z nesplněného cíle. Úleva, že už nemusím na další horu a pak z ní slézat. Divný pocit nevyčerpanosti, skutečně, po většině závodů bývám vyřízenější, vlastně jsem ani neběžel. Trochu nevíry, dosud jsem všechny závody dokončil.
Sedím na šutru, zouvám si boty, vysypávám z nich kousky Pyrenejí a čekám na Angeliku, kterou stihne podobný osud. Sleduji ostatní diskvalifikované. Někteří s tím počítají a berou to smířlivě, jiní se chtějí hádat.
Zahajujeme sestup do Arinsalu.
Angelika dobíhá o půl nebo tři čtvrtě hodiny později. Se situací počítá, pořád to říkám, že je chytřejší než já. Chvilku se občerstvuje a vydáváme se spolu po značkách patnáctikilometrové varianty na pětikilometrovou procházku do Arinsalu.

Pozávodní lázeň
Nová zkušenost...

A závěr?
Vlezli jsme někam, kde jsme neměli co dělat. Kdybych se opravdu hodně snažil a hlídal si čas, limit bych stihl, asi bych ale skončil beznadějně poslední a kdo ví, jestli bych si cestou vážně neublížil, i zde bylo pár situací dost na hraně. Sebevědomě jsem ignoroval varování v propozicích: "Skyrace Comapedrosa is a very physically and technically demanding event and as a result requires good preparation." Jde o fyzicky a technicky velmi náročnou akci, která vyžaduje důkladnou přípravu. Důkladnou přípravou zřejmě nemyslí pobíhání po rovinatém asfaltu Prahy východ.
Nevadí, půlmaraton v Andoře jsme si vyzkoušeli a bylo to skvělé. Poznání, že skyrunning není momentálně sport pro nás je bonusem navíc.
A jedeme dál...


DETAILY BĚHU