Malé zúčtování s velkým Brnem

Ctěného čtenáře už jistě napadlo že je zvláštní, že ačkoliv už jsme běhali snad v každém aspoň trochu významnějším městě naší země, opomíjíme to druhé největší a hlavní moravské. Pravda, už dvakrát jsem běžel kolem toho jejich móře, ale to se nepočítá, to je víceméně riviéra za městem.
Ne, není v tom žádná averze ani pragocentrický pocit nadřazenosti, je to prostě asi náhoda a víc bych se v tom nepitval. Zkraje roku jsem se však rozhodl s tímto dluhem skoncovat v klasickém "Hele, na duben ještě nemáme žádné plány. Kde se běhá v dubnu? Ejhle Brno, mají tam půlmaraton. No, proč ne?"

Pro tuto slavnostní příležitost jsem nám také nechal vyrobit týmové teplákové soupravy. Jejich primárním účelem je samozřejmě znejistět a psychicky nahlodat favority závodu, kteří uvidí někoho, na kom je od pohledu vidět, že to zde myslí vážně.
Návštěva Brna ale měla i společenský rozměr, když jsme povečeřeli se zde usazenou bývalou kolegyní Angeliky, taktéž běžkyní, přičemž padlo pár Starobrn. Tak přeci nebudu v Brně pít Plzeň, že jo?

Závod je zajímavě situovaný. Start a cíl jsou na cyklistickém velodromu, trasu pak tvoří čtyři okruhy skrz brněnské Výstaviště a okolo něj. Počasí je běžecky vlastně ideální, něco nad deset stupňů, při kterých se trocha toho sluníčka vlastně i hodí.
Do závodu jdu bez jakýchkoliv očekávání. Velikonoční víkend před závodem jsme strávili na čtyřdenním cyklovýletu, z kola jsem šel rovnou do běhání a teď v nohách cítím, že by jim nějaké to volno bodlo. Na osobák to dnes nebude. Formu teplákovkou nenahradíš.

Původní plán je běžet ve dvou tričkách, ale jelikož sluníčko opravdu nečekaně přitápí, nakonec běžím skoro vyletněný.

Jdeme do toho. Po startovním výstřelu obíháme polovinu velodromu, načež ho přes nakloněný ovál opouštíme a vydáváme se na obhlídku místního Výstaviště, kde jsem nikdy dřív nebyl. Nasazuji obvyklé závodní půlmaratonské tempo lehce nad pět minut na kilometr, ale tak nějak pocitově tuším, že to dnes nebude úplně komfortní.
Trasa je zajímavá. Po průběhu částí areálu Výstaviště vybíháme hlavní branou ven a obíháme ho vnějškem po chodníku mezi silnicí a tramvajovou tratí. Takto běžíme po celé délce Výstaviště, načež probíháme zastřešenou konečnou tramvají u místních Dopravních podniků, abychom pak opět po chodníku vběhli zpět do areálu Výstaviště. Tam si trochu zakličkujeme mezi pavilony a vracíme se na velodrom, kde proběhneme cílem do dalšího kola.
Objektivně nahlíženo je trasa postavena dost kreativně a zajímavě, ze zážitkového pohledu jí není moc co vytknout. Svérázné je překonávání nakloněného velodromového oválu při každém vbíhání do prostoru startu a cíle nebo vybíhání, je to přeci jen dost strmé, kotníky mají co dělat, zvlášť v sebězích. Co mi moc nesedí je povrch trasy, je tam hodně betonu, zámkové dlažby a dlažebních kostek, preferuji asfalt. Ale když nad tím tak přemýšlím, tak se organizátorům povedl slušný výkon v tom, že v žádném místě nepotřebovali omezovat dopravu. Buď jsme byli v uzavřeném areálu Výstaviště, nebo kolem něj, tam ale jen na chodníku, nikoliv na silnici.

Do dalšího kola. To co mi bimbá pod startovním číslem je mobil, mám pracovní pohotovost.

Postupně tedy touto trasou nakroužím čtyři okruhy, každý o něco těžší než předchozí. Ke konci se trápím, tělo unavené, ale běžím. Výsledný čas lehce pod hodinu padesát je tak trochu dle očekávání. Kdyby mi šlo o výkon, byl bych nespokojený. Ale běžel jsem jen tak, vcelku z formy, takže to beru.

 Angelika finišující

Angelika také dobíhá ve víceméně standardním čase a spokojená, je tedy čas převléknout se zpět do teplákovek, sednout do auta a vydat se na dé jedničku zpět ku Praze. Třetí letošní půlmaratonek za námi, celá řada dalších před námi, stále je co objevovat.