úterý 21. června 2016

Běhat lesy má něco do sebe. Na Karlštejnsku určitě.

Proč zrovna Karlštejn? Ještě jsme tam neběželi. Míst, o kterých toto můžeme v naší malé ale krásné zemi říct, valem ubývá. Pravda je ale spíš taková, že jsem nám na letošní rok chtěl naplánovat jednu akci ze sympatického seriálu Běhej lesy, a Karlštejn byl nejblíž. Tak se z něj stal zavírák naší letošní jarní sezóny.
Také je pravda, že jsem v době registrace příliš podrobně nestudoval propozice, závod jsem považoval za pohodový běh místními lesy. Detailům jsem se začal věnovat až týden před startem a trochu mě překvapilo, že při stejné vzdálenosti je převýšení trati vyšší než na brutálním ŠUTRu, kde jsme se potrápili zhruba před měsícem.
Nevadí, kopečky máme rádi, trať slibuje krásné výhledy a zážitky. Máme běžet lesy, oblékám tedy zelenou a jdeme do toho.
Pořadatelé upozorňují na omezené možnosti parkování, tak vyrážíme v dostatečném předstihu. Jsme na místě hodinu a půl před startem a poslední ze tří parkovišť už se plní. Opozdilci musí dost improvizovat. Tak je to vždy, když organizátor sezve hodně lidí na malé místo. Vesnice Mořina moc možností nenabízí. Na místě pak ale vše krásně klape. Zázemí je na akci v přírodě velmi slušné.
Pohodu nenaruší ani půlhodinový lehký předstartovní deštík, je to spíš příjemné osvěžení. Než se odstartuje, tak je stejně sucho.
Na startu nás rozdělují do dvou výkonnostních koridorů, ale ty pak stejně spojí, takže s Angelikou startujeme spolu. Trasa začíná táhlým stoupáním vesnicí Mořina, pak opouštíme asfalt a pokračujeme dalším táhlým stoupáním loukami nad vesnici a dál táhle stoupáme lesy nad loukami. Jsou to jenom tři kilometry, ale nohy dostanou hned na úvod zabrat. Lesní úsek je pěkný, chvíli jde o pěknou úzkou stezku, jindy o dvoustopou štěrkovku, ale rovin si opravdu neužijeme, pořád je to nahoru nebo dolu. Kdo by čekal, že tou dobou už bude pole běžců roztrhané, mýlil by se. Ještě na patnáctém kilometru jsem nechtíc dal jednomu z běžců loktem do žeber. Trať je na většině míst velmi úzká a předbíhat se musí opatrně. Na některých místech to nejde vůbec. Například v úzkém, prudce klesajícím korytě plném několik centimetrů hlubokého bahna. Na běh nikdo nemyslí, všichni kombinují klouzání a drobné přískoky a snaží se neskončit zadkem v bahně. Legrace.
Startujeme
Na šestém kilometru se dostaneme z lesů zpět do civilizace, respektive do vesnice Mořinka, kde se ale nezastavujeme a pokračujeme loukami dál ke Karlštejnu. Z těchto míst je i poetická fotka napravo. Po chvíli dobíháme k první občerstvovačce a já si procvičuji svou praxí vypilovanou dovednost - jak do sebe co nejrychleji naházet obsah několika malých papírových kelímků, lhostejno co je uvnitř.
Pokračujeme ve stoupání, kolem nás louky a pole. Moje nohy toho začínají mít dost. Stoupání není nikterak brutální, zatím jsem nemusel přejít do chůze, spíš se projevuje fakt, že jsem si před závodem dal jen jeden den odpočinku.
Konečně jsme na vrcholu druhého ze tří dlouhých stoupání, která nás na trati potkají. Teď nás naopak čeká velmi příjemný úsek - tříkilometrový lesní seběh do karlštejnského podhradí. Jde o komfortní širokou lesní cestu, na které to lze příjemně pustit. Kolem nás krásné mohutné staré stromy, některé vyvrácené.
Z lesa vybíháme pod Karlštejnem. Turisté se tváří dost překvapeně a se zájmem nás sledují. Kdo rádi cestujete po českých památkách, jistě mi dáte za pravdu, že na Karlštejn je to pěkný krpál. Přepínám na chůzi. Pozici tím neztrácím, kráčí všichni.
Probíháme kolem vstupu na hrad, ale na kulturu není čas, po druhé straně kopce zase sbíháme dolů na hlavní silnici. Pár set metrů testujeme místní asfalt a opět odbočujeme do lesa. Tím začíná třetí, nejdelší a nejtěžší stoupání na trati. Úsek je to těžký i technicky, často běžíme po skalním povrchu, přičemž mokrý vápenec ve stoupání rád podkluzuje. Hlavně už ale mám opravdu unavené nohy, po rovině se mi ještě běží celkem dobře, ale v kopcích zařazuji čím dál tím víc chůze.
V těchto místech je druhá možnost trochu se občerstvit, tak do sebe házím vodu a ionťák. Pokračujeme směrem k slavným, ale uzavřeným lomům Mexiko a Amerika. Menší lom Mexiko kolem sebe jen tuším, dělí nás od něj plot a vegetace, zaujme jen masivní nedobytná brána, když přebíháme příjezdovou silnici. Amerika je jiná káva. Nahoru nad lom se musíme vyškrábat naprosto neběhatelným lesním svahem. Z lesa vybíháme na drsnou kamenitou cestu. Tam je poslední možnost občerstvení. S překvapením zjišťuji, že na této občerstvovačce dobrovolničí exkolega Libor, kterého jsem rok a čtvrt neviděl, takže ztrácím pár desítek vteřin krátkým rozhovorem.
Poté pokračuji do bran Ameriky:
Do lomu
Tunelem
Seběh pro tuto akci otevřeným tunelem do lomu nemá chybu. Tunel má odhadem 200 metrů, po každých třiceti metrech je osvětlen jedním slabým reflektorem, takže pod nohy si nevidíme. Dolů to jde dobře, ale proti mě stoupají běžci, kteří už mají Ameriku za sebou. Mají toho dost a většinou neběží.
Lom Amerika je krásný. Vysoké skalní stěny, krásně modrá voda. Řada běžců zastavuje a kochá se. Seběhnem k vodě, zaběhneme po cestě kam až to jde, otočíme se, a začínáme opět stoupat k tunelu, tunelem a nad lom.

Dole v dole (lomu)
Zase fotí...nepoučitelná

Po výběhu nad lom nás naštěstí čeká už jen seběh zpět do Mořiny a do cíle. Je to krásně ostré klesání, pouštím to co to dá a řádně předbíhám. Ve vesnici už je to jen asi 200 metrů do cíle, spokojeně finišuji a končím krásný závod a jarní sezónu vůbec.
V cíli si dávám trochu vody a jdu vyzvednout batoh z úschovy a opláchnout se. Najednou slyším: "Jé, to jste vy, já moc ráda čtu váš blog, pište dál!" Moc milá kolegyně běžkyně, tímto ji pozdravuji.
Vymaním se z davu fanynek a jdu nafotit Angelice finiš:


Devatenáct kilometrů karlštejnskem je krásný závod, jsem si téměř jistý, že příští rok ochutnáme další kousek z tohoto seriálu. V nabídce je jich ještě dost.

DETAILY BĚHU

středa 1. června 2016

Z Prahy do Brandýsa a zase zpět, i když vlastně ne tak úplně

Až do tohoto závodu jsem za své "domácí" běhy považoval Novoroční běh Horními Počernicemi (cca. 3km na start) a Běchovice (cca. 4,5km na start). Letos se to však rozhodli trumfnout organizátoři velmi tradičního běhu Praha-Brandýs, kteří nám start a cíl umístili do Zelenče, necelé 2 kilometry od baráku, přičemž na trase jsme se dostali až na 500 metrů od domova.
V této situaci je trochu úsměvné, že jde stále o běh Praha-Brandýs, ačkoliv běžci na jeho trase nevstoupí ani do Prahy (chybí cca. 200 metrů) ani do Brandýsa (chybí cca. 500 metrů). Trasa vede pouze vesnicemi Středočeského kraje. V oblasti kolem Zelenče však vede po cyklostezce, která je naší takřka každodenní tréninkovou trasou, proto jsme s registrací na tento závod neváhali.
Měl pro nás i společenský rozměr. Angelika se rozhodla dělat zkušenou vodičku svému kolegovi z práce Tomášovi, sice zdatnému cyklistovi, ale víceméně neběžci a teprve premiérovému půlmaratonci. Já se na startu potkal s exkolegou Konrádem, startovní číslo mi vydala další exkolegyně a poznali jsme i pár dalších běžců, které běžně potkáváme při tréninku.
Od běhu nemám velká očekávání. Sice se mi pomalu vrací forma, která zcela chyběla v předchozím kvartálu, ale stále bych neřekl, že je to to pravé. Na nohách se navíc slušně podepsal ŠUTR z předchozího víkendu, takže chci hlavně důstojně zaběhnout a neodpadnout.
Jednu zásadní chybu jsem ale udělal už doma při přípravě. Při pohledu na předpověď počasí jsem sáhl po bílém tričku, navrchu leželo zrovna to z posledních Běchovic. Na startu jsem ho pak viděl snad na dalších pěti lidech. Módní trapas.
Počasí není úplně ideální. Dusno a vlhko. Na trati nám sice milosrdně zaleze sluníčko, ale přesto bych si představoval tak o deset stupňů méně. Ale koncem května si člověk nemůže moc vybírat.
Startujeme. V hlavě jsem si předem narýsoval scénář. Vyrazit tempem tak 5:10 a když to půjde, tak po pár kilometrech přidat a pak držet, nebo navyšovat. V reálu to pak dopadlo přesně naopak. Začal jsem tak na 4:50, protože tím tempem běžela skupinka kolem mě. První kilometr vede po silnici na Prahu. Těsně před hranicí Prahy sbíháme na naši tradiční tréninkovou cyklostezku a vracíme se po ní zpět na Zeleneč.
Otočka na Zeleneč, Konrád je mi v patách.
Trasa běhu rozhodně není nějak hornatá či přehnaně kopcovitá, ale vlní se poměrně záludně a často. První prudký kopeček je hned na druhém kilometru, kdy se musí vyběhnout k televiznímu vysílači. Já ho znám. Běhám ho i několikrát týdně. Ten člověka pěkně rozdýchá. Pokračujeme k Zelenči a míjíme ji po jejím severním cyklostezkovém obchvatu do polí západně od vesnice. Dostávám se do běžecké pohody, tempo lehce pod pět minut na kilometr mi celkem vyhovuje, jen se dost potím, ale to je dusnem a vlhkostí vzduchu.
Angelika a Tomáš. Sluší jim to, že?
Nepodceňuji doplňování tekutin, na občerstvovačce nespěchám a dávám několik kelímků. Voda se podává v polích za Zelenčí, trasa odtud lehce stoupá do nejvyššího bodu trati v polích nad Zápy, odkud do Záp vzápětí sbíháme. To je pro změnu nejnižší bod trasy. Je tu druhá občerstvovačka, nad rozdíl od té první ale jen s malinkatými kelímky.
To už je běžecké pole pěkně roztahané a já si běžím sólo běh. Podle všeho dobře, nikdo mě nepředbíhá, naopak já čas od času někoho dotáhnu a jdu před něj. Ale ještě je brzo hodnotit, nejsme ani v polovině.
Ze Záp stoupáme přes dálniční nadjezd nad R10 do polí mezi Dřevčicemi a Svémyslicemi. Po téhle silnici běžně běháme, když si dáváme delší, šestnáctikilometrový tréninkový okruh. Opět lehce stoupáme nad Dřevčice a těsně před vesnicí odbočíme na rozbitou obslužnou polní cestu, kde je asi po pěti stech metrech obrátka. Běh je lehce asymetrický, první dva kilometry se podruhé neběží, takže na obrátce už máme spolehlivě polovinu trati za sebou.
Kontroluji si, jak na tom jsem. Zatím žádný problém, tempo držím bez potíží, tepovka sice povážlivě stoupá, ale s tím se počítá. Nedělám si iluze, že by krize neměla přijít.
Obrátka v polích
Po obrátce sleduji, jak si vedou běžci za mnou. Konrád není daleko, mám na něj tak 2 minuty, Angelika s Tomášem se teprve blíží k Dřevčici.
Krize přichází v Zápech, zhruba na šestnáctém kilometru. Klasická dehydratace. Hlava by běžela, nohy také nemají problém, ale tělo do nich zkrátka není schopné poslat dost síly. Tepovka stoupá ke 170 a já musím zvolnit. Běžím dál, ale musím trochu rezignovat na rychlost. Zvlášť když přichází stoupání ze Záp zpět na Zeleneč, hlavní kopec trati.
Venkovská idylka

Zvolna ho vybíhám a slibuji si, že nahoře to opět zkusím vrátit do původního tempa. Ale nedaří se, teď to až do cíle bude o tom hlavně nějak běžet, je jedno jak rychle. I když výrazně zvolňuji, nikdo nejde přede mě. Buď mám tak komfortní náskok, nebo mají podobné potíže všichni.
Vracím se do Zelenče, teď už znám trasu doslova poslepu, dle svých záznamů jsem jí už běžel bezmála tisíckrát. Až na konci Zelenče je změna, neodbočuji k domovu, ale po silnici se vydávám zpět k fotbalovému hřišti, kde je vytoužený cíl.
Angelika a Tomáš finišují
Hodinky mi říkají, že ostuda to dnes nebude. Když jsem stejného času dosáhl v březnu v ideálních podmínkách v Itálii při pokusu o osobák, dost mě to mrzelo coby zmařená šance. Dnes byly podmínky nesnadné a já si od závodu nic nesliboval, takže spíš příjemné překvapení.
Závod se celkově povedl, organizace klapala, servis na trati byl slušný, i trať byla pěkně vymyšlená. Jen víc takových závodů kousek od baráku!
 
DETAILY BĚHU