úterý 21. června 2016

Běhat lesy má něco do sebe. Na Karlštejnsku určitě.

Proč zrovna Karlštejn? Ještě jsme tam neběželi. Míst, o kterých toto můžeme v naší malé ale krásné zemi říct, valem ubývá. Pravda je ale spíš taková, že jsem nám na letošní rok chtěl naplánovat jednu akci ze sympatického seriálu Běhej lesy, a Karlštejn byl nejblíž. Tak se z něj stal zavírák naší letošní jarní sezóny.
Také je pravda, že jsem v době registrace příliš podrobně nestudoval propozice, závod jsem považoval za pohodový běh místními lesy. Detailům jsem se začal věnovat až týden před startem a trochu mě překvapilo, že při stejné vzdálenosti je převýšení trati vyšší než na brutálním ŠUTRu, kde jsme se potrápili zhruba před měsícem.
Nevadí, kopečky máme rádi, trať slibuje krásné výhledy a zážitky. Máme běžet lesy, oblékám tedy zelenou a jdeme do toho.
Pořadatelé upozorňují na omezené možnosti parkování, tak vyrážíme v dostatečném předstihu. Jsme na místě hodinu a půl před startem a poslední ze tří parkovišť už se plní. Opozdilci musí dost improvizovat. Tak je to vždy, když organizátor sezve hodně lidí na malé místo. Vesnice Mořina moc možností nenabízí. Na místě pak ale vše krásně klape. Zázemí je na akci v přírodě velmi slušné.
Pohodu nenaruší ani půlhodinový lehký předstartovní deštík, je to spíš příjemné osvěžení. Než se odstartuje, tak je stejně sucho.
Na startu nás rozdělují do dvou výkonnostních koridorů, ale ty pak stejně spojí, takže s Angelikou startujeme spolu. Trasa začíná táhlým stoupáním vesnicí Mořina, pak opouštíme asfalt a pokračujeme dalším táhlým stoupáním loukami nad vesnici a dál táhle stoupáme lesy nad loukami. Jsou to jenom tři kilometry, ale nohy dostanou hned na úvod zabrat. Lesní úsek je pěkný, chvíli jde o pěknou úzkou stezku, jindy o dvoustopou štěrkovku, ale rovin si opravdu neužijeme, pořád je to nahoru nebo dolu. Kdo by čekal, že tou dobou už bude pole běžců roztrhané, mýlil by se. Ještě na patnáctém kilometru jsem nechtíc dal jednomu z běžců loktem do žeber. Trať je na většině míst velmi úzká a předbíhat se musí opatrně. Na některých místech to nejde vůbec. Například v úzkém, prudce klesajícím korytě plném několik centimetrů hlubokého bahna. Na běh nikdo nemyslí, všichni kombinují klouzání a drobné přískoky a snaží se neskončit zadkem v bahně. Legrace.
Startujeme
Na šestém kilometru se dostaneme z lesů zpět do civilizace, respektive do vesnice Mořinka, kde se ale nezastavujeme a pokračujeme loukami dál ke Karlštejnu. Z těchto míst je i poetická fotka napravo. Po chvíli dobíháme k první občerstvovačce a já si procvičuji svou praxí vypilovanou dovednost - jak do sebe co nejrychleji naházet obsah několika malých papírových kelímků, lhostejno co je uvnitř.
Pokračujeme ve stoupání, kolem nás louky a pole. Moje nohy toho začínají mít dost. Stoupání není nikterak brutální, zatím jsem nemusel přejít do chůze, spíš se projevuje fakt, že jsem si před závodem dal jen jeden den odpočinku.
Konečně jsme na vrcholu druhého ze tří dlouhých stoupání, která nás na trati potkají. Teď nás naopak čeká velmi příjemný úsek - tříkilometrový lesní seběh do karlštejnského podhradí. Jde o komfortní širokou lesní cestu, na které to lze příjemně pustit. Kolem nás krásné mohutné staré stromy, některé vyvrácené.
Z lesa vybíháme pod Karlštejnem. Turisté se tváří dost překvapeně a se zájmem nás sledují. Kdo rádi cestujete po českých památkách, jistě mi dáte za pravdu, že na Karlštejn je to pěkný krpál. Přepínám na chůzi. Pozici tím neztrácím, kráčí všichni.
Probíháme kolem vstupu na hrad, ale na kulturu není čas, po druhé straně kopce zase sbíháme dolů na hlavní silnici. Pár set metrů testujeme místní asfalt a opět odbočujeme do lesa. Tím začíná třetí, nejdelší a nejtěžší stoupání na trati. Úsek je to těžký i technicky, často běžíme po skalním povrchu, přičemž mokrý vápenec ve stoupání rád podkluzuje. Hlavně už ale mám opravdu unavené nohy, po rovině se mi ještě běží celkem dobře, ale v kopcích zařazuji čím dál tím víc chůze.
V těchto místech je druhá možnost trochu se občerstvit, tak do sebe házím vodu a ionťák. Pokračujeme směrem k slavným, ale uzavřeným lomům Mexiko a Amerika. Menší lom Mexiko kolem sebe jen tuším, dělí nás od něj plot a vegetace, zaujme jen masivní nedobytná brána, když přebíháme příjezdovou silnici. Amerika je jiná káva. Nahoru nad lom se musíme vyškrábat naprosto neběhatelným lesním svahem. Z lesa vybíháme na drsnou kamenitou cestu. Tam je poslední možnost občerstvení. S překvapením zjišťuji, že na této občerstvovačce dobrovolničí exkolega Libor, kterého jsem rok a čtvrt neviděl, takže ztrácím pár desítek vteřin krátkým rozhovorem.
Poté pokračuji do bran Ameriky:
Do lomu
Tunelem
Seběh pro tuto akci otevřeným tunelem do lomu nemá chybu. Tunel má odhadem 200 metrů, po každých třiceti metrech je osvětlen jedním slabým reflektorem, takže pod nohy si nevidíme. Dolů to jde dobře, ale proti mě stoupají běžci, kteří už mají Ameriku za sebou. Mají toho dost a většinou neběží.
Lom Amerika je krásný. Vysoké skalní stěny, krásně modrá voda. Řada běžců zastavuje a kochá se. Seběhnem k vodě, zaběhneme po cestě kam až to jde, otočíme se, a začínáme opět stoupat k tunelu, tunelem a nad lom.

Dole v dole (lomu)
Zase fotí...nepoučitelná

Po výběhu nad lom nás naštěstí čeká už jen seběh zpět do Mořiny a do cíle. Je to krásně ostré klesání, pouštím to co to dá a řádně předbíhám. Ve vesnici už je to jen asi 200 metrů do cíle, spokojeně finišuji a končím krásný závod a jarní sezónu vůbec.
V cíli si dávám trochu vody a jdu vyzvednout batoh z úschovy a opláchnout se. Najednou slyším: "Jé, to jste vy, já moc ráda čtu váš blog, pište dál!" Moc milá kolegyně běžkyně, tímto ji pozdravuji.
Vymaním se z davu fanynek a jdu nafotit Angelice finiš:


Devatenáct kilometrů karlštejnskem je krásný závod, jsem si téměř jistý, že příští rok ochutnáme další kousek z tohoto seriálu. V nabídce je jich ještě dost.

DETAILY BĚHU

Žádné komentáře:

Okomentovat