středa 18. října 2017

1/2maratona e Tiranë aneb chvála pověrčivosti

Vytyčené cíle se mají plnit. Začátkem roku jsem zde vyhlásil cíl dát si půlmaraton nebo maraton v každé z evropských zemí a vyzobávat je aspoň přibližně abecedně. Letos jsme tedy museli do Albánie na tiranský půlmaraton.
Albánie není země, kam by se silniční běžci dvakrát hrnuli. Slyšíte-li o ní v souvislosti s během, pak jde téměř výhradně o horské běhy do vrchu. Hor zde mají dost. Zato silniční půlmaraton či maraton téměř žádný. Dalo dost práce zjistit, že se loni v říjnu konal první ročník půlmaratonu Tiranou. Zadoufal jsem, že nikoliv poslední. Když organizátoři (což je radnice hlavního města) oznámili, že 15. října bude druhý ročník, zajásal jsem a jal se plánovat cestu.
Osud mi však u tohoto běhu od samého počátku nebyl příliš nakloněn. Ačkoliv jsem si datum jasně zapsal do kalendáře už začátkem roku, vyšší síly způsobily, že v práci na toto datum vycházela jedna z hlavních akcí mého týmu v letošním roce. O dovolenou na tento prodloužený víkend jsem žádal s dost velkými rozpaky. Nakonec to klaplo a firma dokonce přispěla na letenky, nicméně pracovní zátěž se na mém stavu podepsala fyzicky i psychicky. Rozhodně jsem neodjížděl v ideálním rozpoložení.
Druhým problémem se ukázala být kombinace data a cesty. Z Prahy do Tirany mimo sezónu na přímo nic nelétá a nejlogičtější volbou časově i finančně byla cesta přes Vídeň. Vstoupily do toho však dva nečekané faktory. Jednak na přestup ve Vídni bylo podle itineráře jen 30 minut a druhak jsme letěli v pátek 13. Když jsem pak na infotabuli na Ruzyni zjistil, že máme jít k odletu na gate C13, začal jsem tušit průšvih. Jistěže, odlétali jsme s asi dvacetiminutovým zpožděním. Ve Vídni jsme sice podnikli hrdinský pokus zvrátit osud a před nedělním půlmaratonem si dali ostrý sprint letištními chodbami až se kufříkům od koleček jiskřilo, zpráva "gate closed" však zněla zcela jasně. Let do Tirany bohužel odletěl včas, tedy bez nás. Milá pracovnice na zákaznickém centru nás politovala a přebookovala nás na další. Místo druhé odpoledne jsme tak měli přílet do Tirany naplánovaný na půlnoc. Deset hodin na vídeňském letišti za pomocí knih, filmů a alkoholu uteklo vlastně docela příjemně a v půl druhé ráno jsme skutečně zalehli do postelí v tiranském hotelu.
Sobota byla vyhrazená prohlídce centra a vyzvednutí startovních čísel. Tiranu bych neoznačil za hezké město. Samotné centrum a přilehlé ulice jsou sice skutečně reprezentativní a místní se opravdu snaží a jsou milí, město je to však velmi chudé a zanedbané. O to sympatičtější je fakt, že závod pořádá město. Je zdarma a jeho cílem je rozhýbat místní a přivést je ke zdravému životnímu stylu.
Nedělní ráno pak bylo také plné drobných komplikací. Buď u mě zafungoval předzávodní stres nebo voda z vodovodu, kterou místní turistům doporučují nepít. Celým ránem mě provázely velmi nepříjemné pocity kolem žaludku.
Na startu mě dost pobavilo, když jsem se u organizátorů sháněl po úschovně zavazadel. "Letos není. Loni byla, ale spoustu batohů tam vykradli, tak už jí neděláme." OK, co tedy s batohem? Jedinou cenností je mobil, ten jsem si tedy nacpal do kapsy u běžeckých šortek, naštěstí je to elastický materiál. Batoh s tričkem na převlečení a hotelovým ručníkem jsme pak dali pohlídat do jednoho ze sponzorských stánků.
A jdeme na start. Poslechneme si trochu slavnostních řečí v absolutně nesrozumitelném jazyce a vybíháme. V kapse mi poskakuje nepříjemně těžký telefon, víc mě však zlobí nepříjemné těžko v břiše. Začínám tedy zvolna.
Na druhém kilometru přichází další drobná komplikace. Čas se měří čipově, čip je přilepený na plastovém proužku, který si máme prostrčit pod tkaničkami na botě a jeho konce spojit jakousi plechovou svorkou. Náhle cítím lehký pohyb na své pravé botě. Kouknu a vidím, že plechová svorka pásek s čipem neudržela a ten je rozevřený a chystá se mě opustit. Zabíhám na kraj silnice a pokouším se to napravit. Vydrží to sto metrů a situace se opakuje. Vytahuji pásek s čipem z boty a po zbytek závodu ho nesu v ruce. Kdykoliv vidím, že se blíží měřící kobereček, sehnu se a mávám čipem co nejníže. Vzhledem k tomu, že Angelice se stalo přesně to samé a ostatním ne, tak jsme asi něco nepochopili z albánsko-řecky psaných instrukcí. A to jsem to svěřil Angelice, coby té chytřejší a praktičtější z nás.
Trasu tvoří tři sedmikilometrové okruhy centrem. Dobrý formát. Navíc je výborně zajištěno občerstvení. Podavači půllitrových lahví s vodou jsou snad na každém kilometru. Skvěle bych si to užil nebýt toho, že v prvním okruhu skenuji očima prostory kolem trati zda uvidím mobilní záchodky. Ne, nejsou. Zvažuji co s tím. Rozhodně nejsme s přírodě, kam by se v nouzi dalo odběhnout. Zato je okolo spousta kavárniček, takže už plánuji krizový scénář že seběhnu z trati do některé z nich a budu doufat že tam mají toalety. Tyto pocity se mě drží zhruba do poloviny trati a pak náhle zmizí. Najednou zjišťuji, že jsem vlastně celkem v pohodě. Asi jsem to ze sebe nějak vyběhal či co. Občas svému tělu nerozumím.
Atmosféra na trati je výborná. Běh se odehrává na menším prostoru, takže jsme stále v centru dění, nejsou zde prázdná hluchá místa. Lidi nezvyklá podívaná baví a fandí. Na jednom místě (kolem kterého ale běžíme třikrát) vystupují taneční soubory.
Poté, co jsem se oklepal z nepříjemných pocitů lehce navyšuji tempo a dělám si inventuru, jak na tom vlastně jsem. Tempo na osobák to není. Pohybuji se lehce nad pět minut na kilometr. Vlastně mi nic není, jsem při síle, nic mě nebolí. Tepovka je ale celkem vysoko. Je relativně teplo, přeci jen přijeli jsme sem z míst, kde je o minimálně deset stupňů méně, čehož si tělo za běhu všimne a bere to v potaz. Do třetího kola tedy vbíhám s tím, že asi můžu bez potíží přidat, ale valný smysl to nemá, tak netlačím na pilu a běžím tak nějak na autopilota.
Angelika finišující
Jsem rád, že se mi běží dobře a cítím se celkem v pohodě, to na koncích půlmaratónů rozhodně není pravidlem. Na posledních dvou kilometrech si jen tak pro radost přidávám na tempu. Před cílem neodbočuji do pruhu "xhiro tjeter" (další kolo), ale "finish" a mám to za sebou. Potěší pamětní medaile, u běhu zdarma jsem to nečekal.
Vymotám se z prostoru cíle. Telefon mám v kapse, nemusím tedy pro batoh jako běžně. Jdu kousek proti směru běhu a čekám na Angeliku. To není dobrá volba, je sice teplo ale pofukuje a já jsem celý v mokrém. Následkem toho tento článek píšu s rýmou jako trám.
Ale to asi patří ke strastem maratonských cestovatelů. Většinou mi štěstěna přeje, zde byla proti mě. Pointou příběhu asi je, že v pátek třináctého by se nemělo vyrážet na delší běžecký výlet. Což podtrhla i cesta domů, kdy nám ve Vídní opět uletělo letadlo. Tentokrát jsme museli čekat jen tři hodiny.
Albánii tedy máme úspěšně za sebou. A co mi mé zcela iracionální plány velí dál? V plánu pro rok 2018 jsou Andorra a Arménie...


DETAILY BĚHU