středa 28. listopadu 2018

S klidem filosofa za běháním do Démokritova Xanthi

Když v práci prohodím, že si s ženou dáváme prodloužený víkend v Řecku, ostatní většinou chápavě pokývnou hlavou. Jasně, ostrůvky, moře, sluníčko, pláže, památky... to dává smysl. Problém nastane, když to začnou rozebírat. Kam přesně? Do Xanthi. Aha. Na kterém je to ostrově? No, ono to není na ostrově, ono je to ve vnitrozemí na severu, u hranic s Bulharskem. Aha, a co je tam zajímavého? Celkem nic, jedeme tam běhat. A proč zrovna tam? No, protože to je od X.
Ano, stále pokračuji ve svých bláznivých výzvách a návštěva Xanthi znamená odškrtnout si X v půlmaratonské abecedě a Řecko v seznamu evropských zemí s odběhnutým maratonem nebo půlmaratonem.
Xanthi rozhodně není místo, do kterého by se hrnuli turisté. Není u moře, nemají zde ani významné pamětihodnosti. Největším rodákem z této oblasti je filosof Démokritos, ten zde však přišel na svět už před dvěma a půl tisíci lety. Od té doby nic zajímavého. Tak po něm alespoň pojmenovali místní běžecký závod. Pro mě, který jsem vysokoškolská studia završil státnicí z filosofie, je skutečně ctí běžet Démokritův půlmaraton.
Se stoickým klidem filosofa se také snažím snášet skutečnost, že čtrnáct dní před startem sklátila nepříjemná rýma Angeliku, která se s ní týden potýkala, aby se jí nakonec zbavila tím, že jí týden před startem předala mě, takže na závod jedu po týdenní běžecké pauze, a až den před startem konstatuji, že mě konečně přestává pálit v krku a v nosních dutinách. Nu což, cílem bude doběhnout, o závodění to nebude.
Jde o prodloužený víkend běžecky i cestovatelsky zajímavý, jinak však poněkud únavný. V pátek večer odlet do Athén, tam nocleh v letištním hotelu, v sobotu v pět ráno vstáváme na odlet do Kavaly, tam si půjčujeme autíčko a přejíždíme padesát kilometrů do Xanthi. Tam si vyzvedáváme startovní čísla a odpoledne věnujeme prohlídce nepříliš zajímavého městečka.

V neděli ráno si jdeme zaběhat. Konečně se cítím trochu optimističtěji než šest předchozích dní, zánět horních cest dýchacích je na zřetelném ústupu. Přesto plánuji začít pomalu a opatrně zjistit, co mi dnes tělo dovolí. Počasí nám přeje, je něco kolem deseti stupňů a téměř bezvětří.
Startujeme. Dle plánu začínám opatrně, ale brzy zjišťuji, že mě dýchaní nikterak neomezuje a běží se mi dobře, tělo je při síle. Přestávám se tedy brzdit, tělo si samo určuje tempo kolem pěti minut na kilometr jako ideální a já ho nenutím ani zrychlovat ani zpomalovat.
První kilometr je po dlažebních kostkách centrem města, ale už na druhém kilometru město opouštíme, opravdu není nikterak velké. Ještě ve městě dobíhám vodiče na hodinu padesát, rychle však usuzuji že mě brzdí a jdu před něj.
Trasa mnoho krásy nepobrala. Po levé ruce se zvedají kopce, v ostatních směrech pozorujeme klasickou středomořskou krajinu, kde převládá kamení a písčitá půda. Sem tam vesnice, ale spíš jen průmyslové objekty nebo osamělá stavení.
Někde kolem poloviny trasy
Na pátém kilometru je první možnost osvěžení, chválabohu rozdávají plastové lahve s vodou, tak to mám rád. Sice to není moc ekologické, ale člověk se aspoň může za běhu opravdu napít.
Celá trasa půlmaratonu tvoří zhruba čtverec s pravoúhlou zatáčkou po každých pěti kilometrech. Nyní na pátém kilometru odbočujeme z východu směrem na jih a z hlavní silnice na vedlejší, lemovanou olivovníky.
Trasa ubíhá celkem nevzrušivě, pomalu se prokousávám špalírem běžců dopředu. Chvílemi se sice musím vychrchlat a odplivnout si, celkově jsem ale překvapen jak dobře se mi běží. Přesto však nejedu na sto procent, držím si komfortní tempo, ze kterého nebudu muset polevovat.


Za polovinou trati nabereme směr západ, tedy zpět ke městu. Běh je teď náročnější, jednak je to do lehkého ale táhlého kopce, za druhé běžíme po krajnici hlavního tahu na město a kolem nás se prohánějí auta. Po obou stranách silnice je klasická předměstská zástavba, průmyslové a obchodní objekty. Profil se mění až tři kilometry před koncem, kdy se stočíme severovýchodně směr centrum. Míjíme benzínové pumpy a paneláky maloměstské periferie, ale hlavně už běžíme nejkratší cestou k cíli. Až na posledním kilometru začne okolí působit dojmem centra města, běžíme úzkou ulicí s několikapatrovou zástavbou po obou stranách, domy zdobí balkóny a klimatizační jednotky.
Konečně mám na dohled hlavní náměstíčko a cílovou bránu, celkem v pohodě finišuji. Že závod zaběhnu za 1:46 a něco bych před pár dny opravdu nevěřil, to jsem už házel ručník do ringu s pocitem, že sem snad ani nemá smysl jezdit.

Angelika finišující

Nechávám si na krk pověsit těžkou medaili s fousatým Démokritem, jdu si z úschovy vyzvednout batoh a převlékám se do suchého. U šaten se se mnou dává do řeči řecký kolega běžec a já ho musím ujišťovat, že ano, jsem opravdu turista, opravdu z Prahy a opravdu jsem přijel jen kvůli běhu. Nechce tomu rozumět.
Jdu Angelice nafotit finiš a jen tak tak jí stíhám. Překvapuje sama sebe a dává to lehce pod dvě hodiny, takže výrazný úspěch.
Zpět na hotel odcházíme s pocitem dobře odvedené práce. Zbytek dne pak trávíme procházkou po městečku, ale hlavně odpočinkem, protože druhý den opět vstáváme v pět ráno a vyrážíme zpět k domovu. Inu, maratonská turistika není nic snadného.


DETAILY BĚHU