středa 9. března 2016

Na lyže? Jasně, ale s "malou" běžeckou zajížďkou. Lago Maggiore.

V posledních letech to tak máme. Když už někam jedeme, hledám způsob, jak to spojit s běžeckým závodem. Zdálo by se, že u březnové lyžovačky v Alpách to bude problém, ale stačilo chvilku hledat, a hned se závod vyloupl. Půlmaratón podél jedné ze zátok jezera Maggiore se pyšní titulem "nejpanoramatičtější italský půlmaratón", a něco na tom bude. Rovinatý běh podél krásného jezera se zasněženými vrcholky Alp všude kolem má opravdu co nabídnout. Pravda, účast na závodě znamenala drobnou zajížďku, přičemž drobná zde znamená 450km navíc. Na celém výletu však nebyl nejpamětihodnější závod, ani následná několikadenní krásná lyžovačka, ale cesta.
Se závodem jsem měl velké plány. Po dlouhé době šlo o rovinatý asfaltový půlmaratón, navíc jsem v předchozích týdnech celkem cítil formu, takže jsem reálně uvažoval o útoku na osobní rekord. Plán však začal nabírat trhliny ještě než jsme vyjeli. Popis mého neúspěchu nejlépe vyzní v bodech, tak, jak jsme to zažívali:
  • sobota 5:00. Budíček, vyrážíme na cestu. Smutně konstatuji, že něco je špatně. Mám pocit, že jsem celou noc nespal a jen se převaloval. Netuším, čím to je. Že bych stárnul?
  • Cesta ubíhá zatím bez potíží. Půjde-li to dobře, budeme u jezera někdy ve 3 odpoledne.
  • Kdesi u Regensburgu mi přijde SMS od majitelky apartmánu, kde máme zaplacený nocleh: "Je tu sněhová bouře. Závod asi bude zrušen." To mě celkem překvapí. Předpověď jsem sledoval a v sobotu tam mělo jen pršet. Nicméně nad tím mávneme rukou a jedeme dál. Vždyť my máme krásně.
  • Končí Německo, střídáme se, volantu se ujímá Angelika. Vjíždíme do Rakouska, začíná pršet.
  • Vjíždíme do Švýcarska a jedeme podél lichtenštejnských hranic na jih. Začíná sněžit, a to opravdu hustě.
  • Stoupáme do hor, sněžení sílí, na dálnici je bezpečně jen ve vyjetých kolejích, všude kolem se rychle vrství sníh. Rychlost auta klesá hluboko pod stovku, ale jedeme.
  • Píše mi dáma z apartmánu: "Jak jde cesta?" Odepisuji: "Rychlost klesá, ale jedeme." Ona: "Hlavně ať jste tu do sedmi, pak už tu nebudu a neubytuji vás." Vím, tím mi vyhrožovala po mailu už v předchozích dnech.
  • Naše cestovní rychlost stále klesá, když to jde dobře, jedeme šedesátkou. Rozsvěcují se cedule, že náklaďáky musí nejbližším sjezdem mimo dálnici. Přejíždět z pruhu do pruhu je krajně riskantní. Jsem rád, že máme auto plné lyžařské výbavy pro čtyři lidi, těžší jsou stabilnější.
  • Jedeme soustavou tunelů. Tunely jsou dobré, není v nich sníh. Problém je na konci tunelů, vždy vjíždíme do hlubokého. Spousta aut rezignuje, zajíždí do odstavného pruhu, kde je zastaví třicet centimetrů sněhu a čekají, až silnici projede pluh. 
  • Zarputile jedeme dál. Uvažuji nad zítřejším závodem, jestli to tam bude stejné, pořádat v tom masovou běžeckou akci je dost výzva. Už si v hlavě formuluji další článek na téma "Jak jsem neběžel...", po New Yorku by byl druhý. Ovšem ten New York mrzel víc.
  • Opět sjíždíme do nížin. Pořád sněží, ale teplota stoupá nad nulu a sníh na silnici těžkne. Řízení je ještě složitější. 
  • Angelika má s autem čím dál větší potíže. Na silnici je dobrých dvacet centimetrů těžké sněhové břečky a v podstatě nelze opustit vyjetou stopu. V jednu chvíli Angelika na poslední chvíli odvrací nehodu, auto se blíží pod úhlem 45 stupňů nejprve k jedněm svodidlům, hned poté ke druhým. Navrhuji zajet k nejbližší benzínce, Angelika prosazuje nákup sněžných řetězů.
  • Řetězy na naši velikost kol jsou beznadějně vyprodané, mají tam jen pár kousků pro méně standardní velikosti. Opět sedám za volant já.
  • Od benzínky nelze vyjet. Pluhy nahrnuly sníh k výjezdu a silničáři nám teď prohazují lopatou úzkou díru, aby se dalo dostat zpět na dálnici. 
  • Dálnice končí, vjíždíme do města a tam je totální kalamita. Víc stojíme než jedeme. Silnice jsou plné aut, která prostě nemohou dál a blokují cestu. 
  • Píše nám baba: "Jak jste na tom?" "Jsme v San Bernardinu, trčíme v kolonách." "Hlavně ať jste tu do sedmi". Zatím máme pořád ještě asi hodinu a půl rezervu, snad to klapne. Výhled klidného odpoledne a večera v hezkém městečku se ale začíná rozplývat.
  • Probojujeme se z města, sjíždíme k cílovému jezeru, zbývá asi 50 kilometrů z 850. Začínáme toho mít dost. Cestu stále komplikují drobné nehody ostatních.
  • Vjíždíme do Itálie. Zbývá 30 kilometrů, to už snad dáme.
  • Jedeme podél jezera do Verbanie, což je startovní město závodu.Najednou opět kolona a stojíme. Cpe se před nás policie a odtahovka.
  • Stojíme už hodinu. Nevíme co se děje, čekání nám krátí baba výhružnými SMSkami, že nesmíme přijet po sedmé. Vymýšlím plán B, jen tak pro každý případ.
  • Stále stojíme, je stále těžší zůstat pozitivní. Sedmou už nestíháme. Baba mění názor: "Za pozdní příjezd účtuji 20 Euro navíc." Směji se, nakonec je to vždycky o penězích.
  • Rozjíždíme se. Vidíme, co bylo příčinou. Sníh strhl na silnici stromy a zeminu, klasický sesuv půdy. Naštěstí to trefilo nějakého nešťastníka asi dvacet aut před námi a ne nás.
  • U apartmánu jsme asi v 7:15. Baba tam samozřejmě není. Píše nám: "OK, někoho tam pošlu." Po deseti minutách přichází dva snědí mladíci a pouští nás dovnitř. Neumí anglicky, ale když se mají mít k odchodu, tak se ošívají, jako že by cosi chtěli, ale nevědí, jak to říct, tak jim těch 20 Euro dám, abych se jich zbavil.
  • Připojuji se na wifi a kontroluji situaci kolem závodu. Píší: "Vzhledem k předpovědi na zítřek se závod konat bude. Počítejte však se ztíženými podmínkami. Děkujeme za pochopení." Aspoň že tak.
  • Všichni čtyři jsme unavení, dehydrovaní a hladoví. Cesta měla trvat 8-9 hodin a trvala 14. Vyrážíme do nejbližší pizzerie a pizzou s několika pivy oslavíme své přežití a nevšední zážitky.
Lodí na start. Všimněte si sněhu na palubě za námi.
Jakmile se vrátíme do apartmánu, padnu jako zabitý a okamžitě usnu.V noci se několikrát budím žízní. Ráno se vůbec necítím svěží a v duchu se loučím s vidinou dobrého výkonu. Uděláme si rychlou snídani z přivezených zásob, s lehkým srdcem opouštíme apartmán a vyrážíme si vyzvednout startovní čísla. Včera se to jaksi nestihlo. Pak přejíždíme autem do místa cíle.
V cíli necháme děti, vybavíme je penězi a instrukcemi, jak těch pár hodin čekání nejlépe přežít. Ani moc neprotestují, už jsou zvyklí. My nastupujeme na loď, která nás z cíle převeze zpět na start, je to v ceně běhu.
Na startu. Palmy na sněhu.
Cesta z přístavu na místo startu je hlavně o tom moc si nezmáčet boty a neuklouznout. Odkládáme přebytečné svršky a jdeme se zařadit do koridoru.
Je asi šest stupňů nad nulou a jasno, vše co bylo v nebi spadlo včera, volím dvě funkční trička, spodní s krátkým rukávem, vrchní s dlouhým.
Těsně před startem si potvrzuji, že to dnes žádný super výkon nebude. Jsem unavený, předstartovní tepovku mám na 80 místo obvyklých 65. Jsem ale rozhodnutý přesto zkusit jet na plný plyn.
Startujeme. První kilometr je pomalý, trať je přehuštěná. Od druhého už se dá běžet svižně, tak zkouším co to dá. Není to žádná sláva. Cítím píchání v oblasti bránice a mám nezdravě mělký dech. Běžet se s tím dá, ale je to nekomfortní a je mi jasné, že svižné tempo neudržím.
Startujeme kdesi ve vedlejší ulici, ze které nájezdem vyběhneme na hlavní městský tah. Nebýt jezera, Verbanii bych architektonicky tipoval třeba na takové hezčí Karlovy Vary nebo jiné lázeňské město. Všude drahé hotely, honosné vily a nazdobené domy. Připočtěte k tomu výhled na krásné jezero a zasněžené vrcholky italských a švýcarských Alp a máte nádherné místo pro život. Ovšem nejspíš poměrně drahé.
Na desátém
Opouštíme město a dál běžíme podél zátoky ohromného jezera. Trať je přijemně rovná a bez převýšení, já stále držím tempo, ale nemá to mít dlouhého trvání. Můj původní plán držet se vodiče na hodinu čtyřicet bere rychle zasvé, vodič mi mizí tempem, které dnes zkrátka nejsem schopen držet ani na začátku.
Zbytek běhu je o pozvolném odpadání. Jen čekám, kdy to přijde. Ten moment pro mě přichází na čtrnáctém kilometru. Cítím, jak mě náhle opouští síla a ozývá se nepříjemný pocit prázdného žaludku. Došla šťáva. Cíl pro zbytek závodu je jen se nějak udržet v běhu, ať to není totální neúspěch, ale jen nepodařený pokus o osobák. Tělo si nedá poručit, včera jsem hrubě zanedbal předzávodní přípravu a vůlí se to urvat nedá.
Zbytkem se protrápím. Čekají mě ještě dvě občerstvovačky, díky kterým mám dobré alibi, proč na chvíli přejít do chůze. Škoda, že si v tuto chvíli trať neužívám, protože je vážně krásná. Mám za sebou venkovskou část trati a opět probíhám krásnými vesnicemi na jižní straně zátoky, podél trati jsou opět diváci a dělají krásnou atmosféru.
A máme to za sebou
V cíli ve Strese čekají děti a navzdory své puberťácké neochotě nám udělají pěkné cílové fotky. V cíli je mi jasné, že navzdory nikterak úžasnému času 1:46 mám na Angeliku minimálně čtvrthodinu k dobru, takže hned po nafasování medaile běžím pro věci na převlečení a do praktických mobilních sprch. Být v jednom prostoru s desítkami zpocených nahých Italů je pro mě sice velmi nezvyklý a rozpačitý zážitek, ale dá se to přežít. Jen co vylezu ze sprch, finišuje Angelika.
Pobereme děti, sedáme do auta a vyrážíme na další skoro 400km dlouhou cestu. Hory čekají, osobák musí počkat na jindy. Ale všechno špatné je k něčemu dobré - díky sobotním přívalům sněhu máme nyní na horách naprosto luxusní sněhové podmínky a krásné počasí.