Když jsem na internetu zjistil, že místní běžecký oddíl pořádá podzimní půlmaraton kolem této zajímavé stavby a v ceně je i pobyt uvnitř, byla to jasná volba. Děti už jsou ve věku že mají vlastní plány, ale nevadí, užijeme si to i bez nich.
V neděli ráno vstáváme v pět hodin a já opět zjišťuji, že čím jsem starší, tím více mi časné ranní výjezdy za během nesedí. Mám pocit že jsem v noci oka nezamhouřil, není mi dobře a za volantem se vyloženě trápím, takže kousek před Drážďanami raději přenechávám řízení Angelice. Už se ale znám a vím že je to psychického rázu. Spadne to ze mě v okamžiku kdy dorazíme na místo, převléknu se do běžeckého a zhltnu předstartovní banán nebo něco podobného.
Při průjezdu krušnohorským pohraničím nám teploměr ukazuje jeden stupeň nad nulou, v místě startu jsou čtyři.
Výdej startovních čísel je umístěn u pokladen akvaparku. Z důvodu zachování vnitřního tropického klimatu (25 stupňů a vysoká vlhkost) se dovnitř pouští jednorázově větší skupinky najednou, musíme si tedy chvilku počkat na vstup. Nafasujeme startovní čísla a čipy na vstup do akvaparku, takže si ho můžeme už před startem projít a na převlečení použít šatny.
Patnáct minut před startem je načase doobléknout se a jít se potrápit. Chvíli sledujeme dětské běhy, nafotíme se a pak se sami postavíme do koridoru.
Trasu tvoří pět okruhů dlouhých čtyři kilometry a kousek. Start i cíl jsou na parkovišti před vchodem. Samotné parkoviště a příjezdová silnice k akvaparku jsou jediné kusy asfaltu na trati, zbytek trasy tvoří cesty z betonových panelů a asi sto metrů v každém kole je po trávě.
Startujeme. Pokud jsem se cestou sem fyzicky i psychicky trápil, teď už jsem v pohodě.
Úvodní metry jsou po parkovišti, obíháme ho a následuje asi stometrový úsek po trávníku, který nás přivádí na rozbitou panelovku, na které strávíme většinu času.
Spolu s námi startují i jednokoloví a dvoukoloví běžci a chodci. Na začátku se trochu pletou pod nohy, ale dostávám se před ně poměrně rychle a od třetího kola se trať výrazně vyprázdní, celý půlmaraton nás běží jen asi 200.
První okruh se seznamuji s tratí. Parkoviště, tráva, dlouhá panelovka lesíkem, odbočka na širokánskou rovnou panelovku, silnice kolem haly a první kolo je za mnou. Pod šipkou "Nächste Runde" vbíhám do druhého kola. Následuje občerstvovačka. Ta ale slouží spíš neběžcům. Kdo k ní chce, musí seběhnout poměrně hluboko z ideální trasy k hale, kde jsou stolky se vším možným. Kdo se chce držet ideální stopy, musí se spokojit s kelímkem vody podávaným milou starší paní na trase. To je můj případ. Poděkuji, hodím kelímek do sebe a odhodím ho do odpadkového koše, těch je na parkovišti plno, jak už to tak v Německu bývá.
Ve druhém kole už si víc všímám krajiny. Chvíli přemýšlím nad tím, k čemu slouží ty maskované, do země zapuštěné haly s oblou, trávou a stromy porostlou střechou. Po chvíli si indicie spojím a dochází mi to. Jde o hangáry pro stíhačky z doby studené války. To po čem běháme jsou panelové pojezdové dráhy. Ta širokánská veledlouhá panelová rovina je ranvej. Akvapark (dříve tedy zamýšlený hangár pro vzducholodi) vznikl v areálu bývalého vojenského letiště. To už dnes svému účelu rozhodně neslouží, kolem hangárů pro stíhačky se pasou ovce a v noci jsou v nich asi ustájené.
Po pojezdové dráze lesíkem se běží celkem dobře. Člověk si sice občas musí hlídat kam šlape, protože panely jsou staré a rozbité, ale síly to nijak nebere. Trať je navíc totálně rovinatá, není zde snad ani metr převýšení, na což nejsem zvyklý a velice mi to vyhovuje. Navíc trochu fouká do zad.
Na některých místech jsou na zemi nasprejované povzbuzující nápisy, z nichž většině nerozumím. Velmi dobře ale rozumím nápisu v místě, kde se z lesíka vybíhá na ranvej: "Achtung Wind!". To sedí. Je to kilometr totálně nestíněnou krajinou přímo proti velice silnému větru. Tady je to skutečně boj.
Na začátku třetího kola začíná pršet. To je to poslední, co ještě chybělo. Máme tedy opravdu krásně, samozřejmě až na tu zimu, vítr a déšť. Ale po osmi kilometrech už jsem více než dost rozehřátý a trocha vody nevadí. Paní co mi podává kelímek také bere počasí s humorem, děkuji jí tedy ještě vděčněji než po prvním kole.
Trochu znepokojeně sleduji hodinky. Po dvou kolech na nich mám 8,3km a ať počítám jak počítám, pět kol na půlmaraton nebude stačit. Třetí kolo v dešti ubíhá celkem nevzrušivě, držím si tempo spolehlivě pod pěti minutami na kilometr, běží se mi dobře, jen ten kilometr proti větru a dešti je ještě nepříjemnější než na začátku.
Na začátku čtvrtého kola si dávám další kelímek vody, s paní už se na sebe díváme jako že jsme staří známí. V pátém kole zvažuji, že bych jí nějak dal najevo že tohle už je naposledy, ale rozhicovaná hlava nedá dohromady více než obligátní "Danke". Poslední kola mám rád, každým místem probíhám s tím, že tentokrát už je to naposledy. Co mám méně rád je to, že pokud správně rozvrhnu síly a běžím závodně, tak na konci zpravidla docházejí síly a vůbec je člověku celkově nekomfortně.
Angelika finišující
Jdu do haly abych se převlékl do suchých svršků než doběhne Angelika. Je to celkem marný boj, v hale se do mého rozhicovaného těla opře tropický vzduch a i v suchém ze mě lije všemi póry.
Angelika jako tradičně finišuje 15-20 minut po mě, na to bývá spoleh a zde to není jinak.
Poslední letošní zahraniční výjezd pak zakončujeme na lehátkách u vody a s dobrým drinkem v ruce plánujeme příští rok.
Běhu zdar!
DETAILY BĚHU