Novoroční běh Horními Počernicemi, neoficiální alternativa

Jsem člověk řádový a mám rád své tradice a rituály. Jedním z rituálů je každoroční účast na novoročním běhu Horními Počernicemi. A mám-li někde deset účastí v řadě či víc, rozhodně se toho nechci vzdát kvůli takové banalitě, jako že se daná akce nekoná:

Já i Angelika na startu v 10:30 budeme. Za dodržení všech nezbytných hygienických opatření, pochopitelně. A nepotřebujeme k tomu ani startovní číslo, časomíru či fáborky (ok, opravuji, fáborky by se hodily, jak se později ukáže).
A skutečně, prvního ledna ráno postupujeme stejně, jako by se závod konal, cca. v 10:15 přijíždíme před sokolovnu, kde, tak trochu dle očekávání, není ani noha.

Nevadí. Čekáme deset minut, zda se někdo přeci jen neukáže. Neukázal, tak vybíháme. Angelika jedno kolo, já dvě, jako každý rok. Akorát teď si to první dáváme společně, protože běžíme nezávodně.
Navzdory tomu, že jsme tu běželi již mockrát se nám vzápětí podaří špatně odbočit již na druhé křižovatce, čímž si trasu zkracujeme asi o 150 metrů v každém okruhu. No nic, dnes nás nikdo nediskvalifikuje. Zbytek trasy již dáváme po paměti bez potíží.
Na tomto místě každý rok rekapituluji. Tak jaký že byl právě skončený rok 2020? V mnoha směrech jiný, než předešlé:

• Nevyšlo skoro nic. Z plánovaných akcí jsme zvládli jen výlet na Madeiru. Vzápětí přišla koronakrize, výlety se rušily a další účasti na závodech byly dílem improvizace a hledání náhrad. Například maraton v Jihoafrické republice jsem nahradil maratonem ve Staré Boleslavi.
  
• Normalizace. Loni jsem na tomto místě psal o revoluci v tom, že jsem angažoval trenéra. Pokus to byl zajímavý, z vícero důvodů však neúspěšný. Ukázalo se, že mi téměř každodenní trénink nenechává dost času a energie pro neběžecký a nepracovní život. Navíc zřejmě nemám hlavu závodníka, a vědomí, že se ze svých výkonů "zodpovídám" trenérovi mi spíš škodilo, než pomáhalo. Pokus s trenérem skončil a já si opět jen tak pobíhám, i když už zkušeněji.
• Zdravotní komplikace. Mně zdraví drželo, ale Angeliku začátkem září postihla značná zdravotní nepříjemnost, po které se až nyní zvolna rozebíhá. Takže kdyby nám zde závody nekomplikovala koronasituace, beztak bychom asi nikam za běháním nejezdili.
• Zvolnění. Po ukončení řízeného tréninku jsem velmi slušně odběhl půlmaraton v Ústí (můj druhý nejlepší půlmaratonský čas vůbec), což bylo zřejmě dáno tím, že jsem měl pořád slušně natrénováno a zároveň jsem byl díky absenci závodů dobře odpočatý. Další účasti na závodech byly jen tak pro radost a o čas mi na nich ani nešlo, v čemž vidím i trend do budoucna.
• Dlouhodobá čísla:
  

  rok	běhů	km	hodin	průměrná délka	min/km
  2010	138	1120	99	8.12	5.25
  2011	194	1948	179	10.04	5.31
  2012	235	2016	183	8.58	5.27
  2013	217	2169	200	10.00	5.31
  2014	212	2311	206	10.90	5.21
  2015	205	2256	202	11.01	5.22
  2016	205	2353	211	11.48	5.22
  2017	204	2457	220	12.05	5.23
  2018	214	2421	220	11.32	5.27
  2019	245	2991	285	12.21	5.43
  2020	214	2853	270	13.33	5.41

  
  Z čísel se zdá, že jsem letos běhal méně často, zato však delší trasy.
  

Dokončujeme s Angelikou první okruh a já výrazně zrychluji do druhého. Běžím po stejné trase jako první, i s tím špatným odbočením. Neběžím úplně naplno, osamělý běžec upalující ze všech sil liduprázdými ulicemi působí podezřele. Venku jsou jen pejskaři, jinak úplný lockdownový klid. Místy si musím hlídat zmrzlé louže, při klusu až tak nevadí, při ostrém tempu mohou nadělat neplechu. Finále tříkilometrového okruhu je nezykle tiché a opuštěné.

Já finišující

Angelika mě v cíli informuje, že mám v zádech Radka Brunnera, vbíhal do druhého kola krátce po jejím prvním. Sláva, neoficiálního závodu se nás účastní víc a to dokonce tak hygienicky zodpovědně, že se ani nepotkáme. Bylo by sice zdvořilé, kdybych coby vítěz na opozdilce počkal, ale do Angeliky se už dává zima, tak finišujícímu Brunnerovi jen zamáváme z auta.
Tak uvidíme, zda "zvláštní závod na počátku roku běžeti" znamená "další zvláštní rok žíti", nebo zda se život vrátí do původních kolejí...

Jak jsem (asi) zase něco vyhrál, psu navzdory.

Po velmi nevydařeném maratonu v Linci přišel čas spravit si chuť (nikoliv sebevědomí, to je nabourané dál) nějakým drobným úspěchem, a co je k tomu vhodnější než nesoutěžní RunCzech Procházka se psy?

Já a Ejmy. Pozorný čtenář si všimne psa ve vaně v pozadí.

Před pěti lety jsem zde slavil své první velké vítězství a proč se nepokusit o obhajobu, že?
Pravda, tehdy to bylo z několika důvodů snazší. Měl jsem k dispozici zdatnou tahounku labradorku Báru, která se, jak je tomuto plemenu vlastní, ochotně účastnila čehokoliv, co si pošahaní páníčci usmysleli. Takže ač s vodítkem na klasickém obojku, což jí dusilo, tak celé čtyři kilometry usilovně táhla, dokud mě nedotáhla do cíle. Bára je už ale stará paní která chce svůj klid, a já si tedy, vlastního psa nemaje, pro účely závodu musel od rodičů půjčit mladou borderkólii Ejmy.
Druhým rozdílem je, že tehdy se konala skutečně jen nesoutěžní procházka, zatímco letos organizátoři nachystali současně s procházkou i canicrossový závod, což přitáhlo účast skutečných běžců a skutečných běžpsů.
Díky účasti na procházce jsme si s Angelikou aspoň mohli prošmejdit maratonské Expo, což jsem využil k lehké obnově už dost obnošeného běžeckého šatníku.
Půl hodiny před startem jsem od rodičů nafasoval mladou spoluběžkyni a šlo se na start.

A už na startu se začala projevovat největší slabina našeho běžeckého týmu. Samozřejmě nechci na nikoho vyloženě poukazovat, ale šlo o psa. Borderkólie není labrador. Labrador je takové velké šťastné tele, které jde nadšeně kamkoliv s kýmkoliv o kom má pocit, že ho zná. Borderka je o dost svéhlavější plemeno s vlastními názory Za pána považuje mého tátu, mě bere jako příležitostnou vítanou návštěvu, ale nic víc.

Před páskou soutěžní canicross, za páskou nesoutěžní procházka. Ejmy hledá pána.

Z toho vyplývá, že jakmile vlezeme do startovního koridoru, Ejmy se začne ustaraně rozhlížet kde že je pán a proč jsem tam s ní jen já. Tohle bude těžké. Canicrossoví psi v přední části natěšeně štěkají v očekávání závodu, Ejmy upírá pohled za bariéry kde tuší pána a dění jí nezajímá. Snažím se jí vysvětlit že poběžíme, ale nevnímá.
Startujeme.

Ejmy nechce na trať, chce k pánovi.

Pokus o ostrý start

Vybíháme. Procházkáře ihned nechávám za sebou a prodírám se pomalejšími závodníky. Ejmy je dost překvapená že je mezi tolika psy a zpočátku se ochotně drží u mě. Jakmile ale opustíme brány Výstaviště a běžíme Stromovkou, dochází jí že pán zůstal kdesi vzadu a trvá na tom, že na něj počkáme. To ne holka, tohle je závod.
Táhnu jí vpřed. Neprotestuje, ale také nepomáhá. Klasická taktika pasivního odporu. Chvilkami se neochotně drží u nohy, častěji je ale za mnou a nechá se táhnout lehce napnutým vodítkem. Co chvilku se ohlíží a dává najevo, že jsme nekompletní.
Jdu na to psychologicky a promlouvám jí do duše. "Koukej, ostatní psi taky běží", "Ještě kilometr a bude občerstvovačka", "Teď hezky běžíš, vydrž to". Nevěří mi. Pořád dává najevo, že jsme v pohybu nesprávným směrem a že s tím nesouhlasí. Počáteční tempo pěti minut na kilometr klesá na šest. Kdybych ji nesl, asi bych byl rychlejší.
Překvapivý zlom přichází v polovině trati. Ejmy vycítí, že se stáčíme správným směrem a vracíme se, takže přestává vzdorovat a běží skoro ochotně. Stejně ale dává najevo, že ji to moc nebaví a že je tu z povinnosti.  
Blížíme se k občerstvovací stanici, Ejmy si lízne se dvou misek, já si beru nabízenou láhev sladké minerálky, ale pít nepotřebuji. Pokračujeme krásnou jarní Stromovkou dál k Výstavišti a já se stále snažím namotivovat pozitivními řečmi otráveně se tvářícího psa. Míjíme boční bránu Výstaviště, kterou jsme po startu vběhli do Stromovky a zbývá poslední půlkilometr k hlavní bráně a do cíle. Ejmy slyší ruch z Výstaviště, který zná, a běží o něco ochotněji.

 

Probíháme cílem, hodně za rychlými canicrossaři, ale také hodně před procházkáři, takže coby zřejmě první doběhnuvší bez čipu upoutám pozornost komentátorky a musím se chvíli věnovat médiím. To už znám, před pěti lety to bylo stejné.

Konečně Ejmy osvobozuji z vodítka

Během rozhovoru Ejmy objevuje za bariérou svého regulérního pána a dělá vše proto, aby se k němu dostala. Pouštím ji z vodítka, načež se pokouší bariéru nejdřív podlézt, potom přeskočit, obojí neúspěšně, tak ji zvedám přendavám ručně. Je štěstím bez sebe že to má za sebou.
Chcete-li vyhrát v canicrossu, musíte být zdatný běžec a mít běhavého psa. Nejsou-li tyto podmínky splněny, stále ještě můžete vyhrát aspoň Procházku se psy, pokud psa dostatečně přesvědčivě přemlouváte.


DETAILY BĚHU

Pro pivo cokoliv a běh zvlášť

Když už se člověk žene nesmyslným tempem v nepříjemném vedru údajně pro zdraví jednadvacet kilometrů po rozpálené silnici, je dobré upínat myšlenky správným směrem. Třeba k tomu, jak si potom dá ještě jeden krátký běh s dvěma povinnými půllitrovými občerstvovačkami: pivní půlmaratón. Pro neznalé: 10° pivo, 0,5 km běhu, 10° pivo, 0,5 km běhu, tj. 21km.
Loni jsme se s Angelikou účastnili oba, letos jen já, Angelika neměla chuť aby jí pak bylo špatně, čemuž rozumím. Zato se pokusila udělat formu mně, takže mi půl hodiny před startem v nepříjemném horku se slovy "Už nepij" sebrala láhev s vodou. Žízeň jsem tedy měl pořádnou.
K tak krátkému běhu není moc co psát, takže víceméně fotodokumentačně. O zásobu fotek se postarala Angelika:

Základem je výhodná pozice na startu
Startujem
Prudká brzda a rychle čapnout nejbližší kelímek
A s chutí do toho
Je to boj
Dobojováno a hurá na trať
První tlačí a v žaludku se vzpouzí, ale jdeme na druhé
Kdopak by se piva bál
Nejdřív do něj jenom funím
Pak se trochu vydýchám...
A pak už to jde raz dva
Cíl je na dohled...
Trochu nezbytné šou pro diváky
A teď to pivo ještě udržet v žaludku i když chce ven

Tak mě to zmohlo že jsem v cíly zapomněl vypnout Garmina, takže mám natrackováno ještě asi další dvě minuty cestou k autu.
Ale stejně mě tahle disciplína baví. Možná zvážím přechod od půlmaratónu k maratónu...


DETAILY BĚHU

Jak jsem konečně něco vyhrál!

Mílí čtenáři, je to tu! Po pěti letech běhání, po asi šesti tisících kilometrů, po desítkách absolvovaných závodů, na kterých jsem hleděl většině běžců na záda, po letech dřiny a odříkání jsem se konečně dočkal. Vyhrál jsem ... nesoutěžní Procházku se psy.

Je to náš oblíbený rodinný závod. V předchozích dvou letech jsem na něj nemohl, protože jsem šetřil síly na maratón následující den, ale zdatně mně zastoupil brácha. Bylo z toho poprvé druhé místo, podruhé vítězství. Tedy vysoko nastavená laťka. Letos maratón vynechávám a chystám se na těžký ŠUTR příští sobotu. To znamená jediné - pětiletou retrívr labradorku Báru jsem si od rodičů půjčil já a pokusil se navázat na úspěšnou rodinnou tradici.
Většinou na závody chodím bez velkých očekávání, ať už svých či mého okolí. Teď je to jiné. Měl bych vyhrát. Ne, musím vyhrát! Řeknu Vám, je to svazující pocit.
Bára, ta je v pohodě. Běhá se mnou sice zřídka, jen když rodiče někam jedou bez ní a já ji mám na hlídání, ale běhá ráda. Zvlášť když není horko. Chuť má i dnes. Už když mně viděla převlékat se do běžeckého, začala jančit a panáčkovat na mě.
Na startu to Báru bavilo, nás v dešti o něco méně. Vesele se očuchávala s ostatními psy a já zatím posuzoval, kdo z ostatních pro nás znamená konkurenci a koho si nemusíme všímat. Předem jsem ze seznamu soupeřů vyřadil všechny velmi malé psy, i když třeba páníčci vypadali nadupaně, a také opačné případy, větší než velmi malé psy se zcela nesportovními páníčky. Po aplikaci těchto pravidel jsem spokojeně konstatoval, že se není příliš čeho bát.

Bára a moje nohy

Startujem

Trochu pozornosti jsme vzbudili už na startu, když moderátor poznal v Báře loňskou šampionku a já musel dát interview. Ješitně jsem si užil pozornosti mikrofonů a kamer, běžně se mi to nestává.
V koridoru jsem se procpal do předních pozic, nerad bych se muset po startu prodírat houfy čivav, jezevčíků a jim podobných. A už je tu start, vyrážíme plnou závodní rychlostí.
Vždycky mi vrtalo hlavou, jak to brácha dělá, že se na téhle akci slušně umisťuje. Běžec je to, jistě promine, vyloženě sváteční. Teď už to chápu. To Bára, ona je zřejmě vyloženě závodní pes. Od prvních metrů mně táhne jak šílená a nepoleví celé čtyři kilometry. Já jsem pro ni zřejmě zátěž a brzda.
Hned po startu se ujímáme vedení. Začínám chápat, že to nebude úplně snadné. Vlaji na vodítku za psem a běžím mnohem rychleji, než bych běžel sám. Jak to udýchám? Podbíháme železniční trať a upalujeme směrem k Vltavě. Kouknu přes rameno za sebe. Za námi nikdo, jsme zcela sami. Užívám si pozornosti pořadatelů podél trati, tleskají, povzbuzují a nešetří úsměvy. Stejně ale mám pocit, že většina reakcí patří psovi a ne mně.

V cíli. První, tedy hned za psem.

Přemýšlím, proč Bára pořád tak žene. Když s ní běhám jen tak, tréninkově, tak tohle dělá zhruba kilometr, pak ji to přestane bavit a drží se pohodlně u nohy. Tady pořád zběsile táhne, bez ohledu na to, že má klasický obojek kolem krku a tím pádem ji to musí dusit. Pak mi to došlo. Asi deset metrů před námi jede pořadatelský skútr a ona ho chce dohnat. Je prostě soutěživá. Ostatní psi jsou mimo dohled, tak lovíme motorku. Nu tedy dobrá.
Míjíme stánky, kde lze za pár laciných psích triků vyhrát drobnosti od sponzorů. Bára nezastavuje. Pořadatel na skútru se občas ohlédne a drží si nás na distanc. Nevím jestli chápe, že ho Bára loví. Já mám trochu problém s dechem. Jednak běžíme dost rychle, druhak je jedna ruka pořád tažena vodítkem s poměrně silným nadšeným psem a to komplikuje pravidelné dýchání.
Blížíme se do cíle, skútr nám klaksonem razí cestu, už vidím bránu, probíháme cílem, davy šílí, já se snažím zastavit psa, který nepostřehl že už je po všem a dál pronásleduje motorku.
V cíli mně čekají další mediální povinnosti, musím opět na interview, s Bárou se chce každý fotit, se mnou ani tak ne.

Celebrity a novináři

Bylo to sladké vítězství a plyne z něj jedno jasné ponaučení: Chcete-li vyhrát, zapomeňte na trénink. Důležité je zvolit správný závod. Nejlépe takový, kde ostatní ani moc nezávodí.

DETAILY BĚHU

Deset koleček Stromovkou s Longrunem

Nejen závoděním (respektive účastí v závodech) živ jest běžec. Tréninky jsou také potřeba. Běžně sice jakoukoliv formu tréninkových plánů nebo organizovaných tréninků ignoruji, ale Angelika se připravuje na svůj první maratón, a její tréninkový plán jí velel dát si tuto sobotu dlouhý běh.
S dlouhými tréninky je to těžké. Běžec potřebuje vodu, a to celkem často. Může si ji nést na zádech v camelbagu, ale to jsou zbytečná kila navíc. Může si předem rafinovaně rozmístit vodu po trati, ale pak riskuje, že mu ji rozeberou děti, bezdomovci, případně jiné rušivé elementy. Nebo se může spolehnout na přírodní vodní zdroje, jako jsou potůčky a studánky, ale v okolí Prahy to nedoporučuji.
Angelice padla do oka stránka s informací o organizovaném tréninku běžeckého sdružení Longrun ve Stromovce. Cílem bylo nakroužit nějakých 35km Stromovkou, přičemž v každém okruhu je možnost občerstvení. Šikovné.
Já se sice letos na pražský maratón nechystám, ale dlouhých výběhů není nikdy dost, tak jsem do toho šel taky.

Část improvizované tréninkové skupiny na startu

Jak vidíte na obrázku, ve Stromovce se nás sešla krásná skupinka.Uprostřed je Milan z Longrunu, který nám zajišťoval občerstvovačku, rozloženou na té lavičce na námi.
První kolečko (3,5km) jsme nakroužili všichni společně za účelem zapamatování trasy, takže bylo velmi loudavé. Pak se každý rozeběhl svým tempem.
Na začátku jsem se necítil úplně ve své kůži. Večer před během do mně nedopatřením padla lahvinka červeného a teď po ránu jsem ji trochu cítil v hlavě, žaludku i v nohách. V nohách byl samozřejmě i půlmaratón z minulé soboty, zvlášť když jsem si od té doby nedal delší než jednodenní běhací pauzu. Ale poddalo se to. Od třetího kola se mi běželo vyloženě pohodově a rychlost mi ustálila na plánovaných tréninkových 6 min/km. Počasí bylo vyloženě aprílové. V té části Stromovky, která je od železniční trati směrem k Vltavě bylo na sluníčku docela teplo. Naopak v centrální stinné části foukal chladný vítr. Téměř v každém kole jsem váhal, jestli u občerstvovačky odhodit dlouhý rukáv, ale nikdy jsem to neudělal. Asi je to dobře, protože ke konci nám jedno kolo propršelo.

Dobíhám o kolo Angeliku

Při každém průběhu občerstvovačkou jsem do sebe hodil kelímek Longrunem poskytnuté vody, trochu vlastního ionťáku a ke konci i trochu banánu. Od osmého kola jsem začínal cítit intenzivní hlad. Jinak se mi běželo fajn, asi bych neměl problém přidat si tři kola a dotáhnout to na maratón. Ale to nebylo v plánu.
Běh Stromovkou jsem si užíval. Stále je na co se dívat a vyskytuje se tam spousta podobných běžecky postižených lidí, takže si nepřipadám nepatřičně ani když už tam kroužím čtvrtou hodinu.
Ke konci svého devátého kola jsem doběhl Angeliku, která končila osmé. Domluvili jsme se, že nám oběma zbývá jedno. Já dám plánovaných deset kol, Angelika plánovaných třicet kilometrů.
Tak to i dopadlo.  Dotočil jsem své poslední kolo, trochu se napil a už byl čas fotit finiš Angeliky.

Angelika dokončila svou první třicítku

Nakonec jsme z asi osmi dokončili čtyři, takže 50%. Díky patří Longrunu za organizaci této komorní akce. Není nutné přitáhnout davy, na čem záleží je dobrá nálada a chuť dělat něco pro lidi.

DETAILY BĚHU

Zkouška tempa s úsměvem a lívancem

Do Stromovky na Dvě míle s úsměvem jsme vyrazili celkem neplánovaně. V naší termínovce tento víkend mělo být volno, ale že bylo hezky (to znamená horko, pro delší běhy zcela nevhodné) tak jsme si řekli proč nezkusit lívancový běh Stromovkou, beztak jsme se na tuto akci už dávno chtěli podívat. 
Děti moc nadšené nebyly - správně argumentovaly tím že o prázdninách už další běhy být neměly. Na pozitivnější vlnu je naladila až vidina lívance a zpráva že běží jen jeden okruh, tj. jednu míli. Stejně jsme si ale vyslechli své...

Focení před během

Já přemýšlel jak tento běh pojmout - s dětmi běžet nemůžu protože běží jen poloviční trať a dát si to jen tak s Angelikou na pohodu zas úplně nedávalo smysl. Řekl jsem si že zkusím svižné tempo při dodržení kréda běhu, tedy s úsměvem. Znamenalo to nejít do toho vyloženě závodně, ale jen zkusit jaké tempo hlava a nohy zvolí při vědomí netypicky krátké trati. Obul jsem tedy své nejrychlejší boty (Mizuno Wave Aero) a šlo se na to.
Na startu byli běžci všeho druhu - atleti, veteráni, ale i rodiny s kočárky nebo lidé s dětmi a psíky a celkově vládla velmi pohodová atmosféra. Očíslovali jsme se, nafotili a čekali na start.

Hned po startu jsem chtěl jít ostře do tempa ale projevila se moje rychlostní nezkušenost - jsem zvyklý všude startovat ze zadních pozic a tady jsem to udělal stejně. Takže jsem se musel prokousávat davy lidí, kteří tento běh pojali rekreačně a ztratil jsem tak pěkných pár vteřin (které na delších bězích neřeším). Až po asi dvou stech metrech jsem se dostal do své rychlostní skupinky a zkoušel co se mnou dělá vyšší tempo. Překvapivě to šlo. Běžel jsem podle plánu - tak, aby to bylo o dost vyšší než mé závodní tempo na desítce, ale také jen tak rychle, abych to na třech kilometrech pohodlně udýchal, nedostal se do zásadního kyslíkového dluhu a mohlo to být "s úsměvem". Přesnou rychlost jsem neznal, protože jsem si na tyto tři kilometry nevzal sluchátka a telefon mi nemohl reportovat. Byla to pro mně celkem nová zkušenost - běžně běhám tak, abych vydržel delší dobu. Tady, s vědomím "jen" tří kilometrů, ubíhala trať mnohem rychleji a já jsem mohl bez rizika odpadnutí pomalu zvyšovat tempo.
Jak jsem se blížil k cíli, napadlo mně že bych teoreticky mohl dát děti o kolo - žádní rychlíci to nejsou a i kratší vzdálenosti obvykle proloží chůzí. To se nakonec nezdařilo. Když jsem doběhl a prošel cílovým koridorem, měly v sobě už větší část lívanců a tvářily se spokojeně.
Spokojený jsem byl i já. Běh jsem dal průměrnou rychlostí 4:16 na km s průběžným zrychlováním. Získal jsem pocit, že tuto rychlost bych udržel i o míli déle, což je víc než jsem čekal. Jasně, ve srovnání s jinými nic moc, ale já soutěžím jen sám se sebou.
Po pár minutách doběhla i Angelika, dali jsme vodu a lívanec, vrátili čísla a vydali se zpět k autu. Cestou jsme poslouchali děti jak nadšeně vypráví zážitky z běhu. Takhle to je vždy - před fyzickou aktivitou mohutně protestují a potom jsou spokojené že to daly a mají o čem mluvit.Tak to u nás chodí.

Angelika finišující

Po doběhu s lívancem

Běh pro život? Jedině bosoběhem!

Běh pro život je jedna z těch sympatických akcí, na které lze vytáhnout i děti a přimět je trochu se hýbat. Pražská trasa vede Stromovkou, tudíž je i pěkná a snadná. Jak si takový běh zpestřit, aby znamenal aspoň minimální výzvu? Běžet nesoutěžní běh soutěžně? To ne, tahle akce je o něčem jiném.
Loňský rok napověděl. Jak jsme si tak pomalinku v dětském tempu ťapali Stromovkou, elegantně nás předběhl chlapík naboso. Nadchlo mě to. Zastavil jsem, stáhl Mizuna i ponožky a zkusil to taky. Prvním pocitem bylo překvapení jak moc odlišné to je. Zapomeňte na běžný dlouhý krok. Tady se musí pomalu a opatrně. S povrchem zpočátku problém nebyl. Čistý rovný asfalt nepředstavoval žádné nebezpečí, takže jsem si po chvíli zvykl, přestal úzkostlivě hlídat dopad a srovnal krok s obutým zbytkem rodiny. Běželo se mi dobře, jasně, občas jsem musel řešit drobný kamínek přilepený k chodidlu, ale celkem to nestálo za povšimnutí.

Na dobrém asfaltu je bosoběh radost

Na kostkách je to horší

Něco jiného to bylo když se objevily dlažební kostky. To bylo třeba přejít do velmi obezřetného módu a minimalizovat dobu po kterou jsou nohy v kontaktu s povrchem. To jsem si užíval mnohem méně. A takřka neřešitelná situace byla když se objevil krátký štěrkový úsek. První dva kroky mně přesvědčily o tom že tohle tedy opravdu nepůjde a následovalo vybočení z trasy a běh po trávníku. Ale celkově jsem ty asi dva kilometry hodnotil jako super zkušenost.

Obutí spoluběžci

Letos jsem měl jasno od začátku - Běh pro život bude bosoběh. Aby to pro nohy nebyl šok, protože normálně na boso neběhám, dával jsem si týden před během každý den tréninkových asi 300 metrů naboso u nás u ulici. Zámková dlažba na chodidla taky není žádný med, je poměrně drsná a ve spárách se drží štěrk a drobné kamínky. I sousedi se podivili. Znají mne jako toho cvoka co pořád někam běhá, ale nejsou na mně zvyklí jako na podivína opatrně bosky ťapajícího ulicí.
Takže v sobotu nás čekala cesta na Výstaviště, kde jsem asi 10 minut před startem zul boty a všichni jsme se zařadili do koridoru. V davu obutých neběžců jsem zase budil pozornost a dělal jsem že neslyším poznámky okolo. Starosti mi trochu dělal povrch prostoru startu, protože ve spárách dlažebních kostek občas probleskovalo něco co jsem považoval za střepy, takže jsem si dost dával pozor kam šlapu. Starosti zmizely jakmile jsme se dostali z areálu Výstaviště do Stromovky. Krásný čistý asfalt je pro bosoběh ideální. Paradoxně asi lepší než tráva, protože v té bych se bál skrytých, neviděných záludností. Jasně, nebyl to běh na výkon ani na objem, ale užitečná zkušenost. Navíc mi udělali radost pořadatelé změnou trasy, na které tentokrát nebyl štěrkový úsek jako loni. Třeba si kolegové bosoběžci stěžovali. Nohy tento běh zvládly velmi dobře, až na pocit tak trochu "ošmirglovaných" chodidel jsem nepozoroval žádné následky.
Takže je to jasné - příští rok tam budu opět bosoběžec mezi botoběžci!