Silničáři z Polabí na krkonošských sjezdovkách

Za neuvážená rozhodnutí se platí, tak to je a tak to být má. Kolikrát jsem si už říkal "Neplánuj si závody do míst, kde v mapě vidíš lyžarské vleky!" A teď jsem na čtyřicátém kilometru, všechno bolí a my se pomalu šouráme vzhůru medvědínskou sjezdovkou a cíl je v nedohlednu. Proč?

O den dříve. Zatím dobrý. 

Vinu je třeba na někoho hodit a v tomto případě se přímo nabízí kamarád Honza a Angelika. Odehrálo se to zhruba takto:

Loni v září:

• Honza: "Hele, nechceš se mnou příští rok jít Beskydskou sedmu? Sto kiláků, kopce, bezva zážitek. Já už to šel a bylo to super."
• Já: "Ty jo, já nevím, takovéhle věci já nedělám, to je jiný sport. No uvidíme, možná." 

Letos v březnu:

• Honza: "Tak co ta Beskydská sedmička, jdeme?"
• Já: "Sorry, fakt ne, přemýšlel jsem nad tím a vůbec se mi do toho nechce, nejspíš bych to nedal."
• Honza: "Hm, jasně, a co třeba s námi v půlce prázdnin dát Krkonošskou padesátku. To je jen taková fajn turistika."
• Já: "Hele, to by asi šlo. Tak já to proberu s Angelikou."
• Konec hovoru a úlevný pocit, že jsem z té stovky vyvázl lacino. 

Později:

• Já: "Tak jsem Honzovi řekl, že s ním ty Beskydy nepůjdu. A on jestli prý nechceme společně dát o prázdninách aspoň Krkonošskou padesátku."
• Angelika (jako obvykle): "Jo, to bude fajn."
• Se zvláštními pocity nás registruji. 

Ještě později:

• Já: "Hele, přemýšlel jsem nad tím, opravdu se nám do těch Krkonoš chce? Bude to celé v hrozných kopcích, to neumíme. Vzpomeň si na Horskou výzvu, to byl taky jejich nápad. Nebo na Andorru. Nevykašleme se na to?"
• Angelika: "Ne, to dáme, já se na to těším."
• Já: "No jak myslíš." 

A tak tedy v půlce prázdnin v pátek po práci sedáme do auta a jedeme do Špindlu. S sebou máme věci, které si na standardní běžecké závody normálně nebereme: camelbagy na vodu, krosové boty, energetické tyčinky. Většinu cesty autem do hor prší, ale ve Špindlu je kupodivu krásně. Ve skiareálu (jak jinak, že?) vyzvedáváme startovní čísla, pak se jedeme ubytovat a domlouváme společnou večeři s Honzou a Martinou.

Večeře s pokecem je fajn, pak jdeme brzy spát a druhý den v půl deváté stojíme sportovně vystrojení v místech, kde obvykle prudce brzdí lyžaři po zdolání svatopetrské sjezdovky. Na startu se nijak necpeme dopředu, je celkem jasné, že tento závod budeme od prvních kroků spíš uzavírat. Startujeme do kopce, samozřejmě. Nejprve po sjezdovce, pak po lesní cestě. 

My jsme ti úplně vzadu

Trasa je to hezká, ale těžká a my se snažíme moc se neloudat. Jdeme velmi svižně, místy popobíháme. Ačkoliv není horko, je dost vlhko a já jsem brzy zcela promočený potem. Na zádech mám slabý ionťák a piji co to dá. Trasa vede po sjezdovce Hromovka a následně lesními stezkami na horní stanici lanovky Pláň. Tím končí první ostré stoupání a chvíli popobíháme po vrstevnici, dokud nezačneme stoupat na nejvyšší bod trasy, kterým je Klínovka (1291 m.n.m.). 

Angelika a kozy

Já a kráva

Pořád po šipkách

Následuje sestup po úbočí třináctistovky Stoh zpět do svatopetrského skiareálu. Tato část trasy je sice trvalé klesání, přesto moc neběžíme. Nohy jsou zkrátka předchozím dlouhým stoupáním unavené. Po nějakých třinácti kilometrech jsme tedy opět na místě startu, kde je také první občerstvovací stanice a odkud vyrazíme na zbytek trasy. 
Na občerstvovače dolívám vak na vodu ionťákem, popadnu pár tyčinek. To samé Angelika a jdeme dál. Tentokrát silnicemi Svatého Petra do kopce. Na patnáctém kilometru jdeme kolem našeho hotelu a zaparkovaného auta. Ještě ne, ještě domů nejedeme. O chvíli později zjišťuji, že mi po zádech teče voda. Špatně jsem zašrouboval vak a ten protýká. Nadávám a za chůze to opravuji. Po chvíli samozřejmě opět opouštíme asfalt a stoupáme Dřevařskou cestou na boudu U Bílého Labe. Cestou na osmáctém kilometru navštívíme druhou občerstvovačku. To už jsme na trati viditelně sami, dlouho nikdo před námi, dlouho nikdo za námi.
U Bílého Labe jsme kousek před polovinou trasy. Ještě příliš netrpíme, ale už jsme ve slušné únavě. Bouda disponuje velmi hezkou restaurací, na kterou jen smutně kouknu a šlapeme dál.

Angelika a srnka

Přesně na polovině trasy se opět na chvíli dostaneme na asfalt a toto místo si vybavuji jako poslední, kde se na chvíli rozbíháme. Je to totiž po silnici z kopce a seběh končí třetí občerstvovačkou. Zde nás bodrý dobrovolník ochotně informuje, že jsme jedni z posledních. Nijak nás tím nepřekvapil ani nerozhodil.

Dál je cesta převážně z kopce, ale o to technicky náročnější. Spousta kamene všecho druhu, málo měkého povrchu, asfalt žádný. Psychicky náročným momentem je zhruba pětatřicátý kilometr, kdy se dostaneme na cyklostezku nad Špindlem a dobře víme, že by stačilo ujít jen kilometr nebo dva rovně a jsme ve městě. Nás ale čeká ještě patnáct kilometrů a poslední ze tří hlavních kopců. Také je tu předposlední občerstvovačka. Jsou asi čtyři odpoledne, my máme v nohách téměř pěší maraton a celý den jíme jen tyčinky všecho druhu a banán. Komu nepřijde jako dobrý nápad strčit banán do kelímku se solí a kousnout si, neví, co je vyčerpané a demineralizované tělo. 
Smutně se loučíme s rovnou cyklostezkou a přilehlou krásnou hospodou, odbočujeme do terénu a začínáme stoupat na Medvědín.

Stoupáme vyhlášenou medvědínskou sjezdovkou, pak horu obcházíme po jejím úbočí a míříme na Horní Mísečky. Tento úsek je poněkud fádní, my už toho začínáme mít dost a těla začínají klást odpor. Čím dál častěji koukám na hodinky jak jsme daleko a propočítávám, kdy asi tak dorazíme do cíle. Původní odhad že mezi čtvrtou a pátou už je dávno pasé, teď to vypadá spíš na šestou až sedmou.
Konečně jsme v Mísečkách na poslední občerstvovačce. 
Ta nám vlije trochu optimismu do žil. Tím optimismem je jednak chléb se škvarkovou pomazánkou a kelímek Gambrinusu, což je první rozumné jídlo a pití za celý den, druhak to, že do cíle už je to převážně z kopce. "Převážně" znamená ještě jeden kopeček, ale to už velkoryse pomíjím. 
Na odchodu z občertvovačky v dálce vidíme Honzu a Martinu jak na ní zrovna přicházejí. To mi opět vyplaví do krve závodní adrenalin a velím navýšit tempo.

Horní Mísečky

Poslední kopec (Mechovinec, 1081 m.n.m.) je ještě pěkná potvora. Je strmý, nohy bolí, tělo protestuje. Víme ale, že za ním už to bude sestup zpět do Špindlu a nějak to dáme. Poslední dva kiláky jsou městem. Sice ještě musíme přejít do Svatého Petra, ale to už je coby kamenem dohodil.

Velké finále

Pořád za šipkou, pořád

V cíli na nás naštěstí počkali. Sice už mají napůl sklizeno a je to takové celé velmi komorní, ale dali jsme to a máme to za sebou. Svalíme se do trávy a čekáme na Honzu s Martinou. Mezi nás a ně se vklínil ještě jeden sympatický pár, ale nakonec v dáli vidíme i je a můžeme zdokumentovat jejich finiš.

Moc rádi bychom si teď všichni sedli k něčemu dobrému a rozebírali zážitky, ale stav našich těl to věru neumožňuje. Dává se do nás zima a dělá se nám špatně, takže se poměrně rychle rozcházíme k autům, což je mimochodem ještě kilometr a půl navíc. 
A jak to shrnout? Zážitek hezký, ale asi bych si od něčeho podobného raději dal zas pár let pauzu. Pojďme se držet rovin a silnice, jo? 

Krušná Horská výzva

Do většiny bláznivých běžeckých podniků se navezu sám, zde jsem v tom však byl z větší části nevinně. S nápadem zúčastnit se krušnohorské Horské výzvy v té nejdelší variantě mi zavolal kamarád Honza s tím, že se jedná o výhradně párovou akci a šli bychom s manželkami. Tak proč ne, že jo. Angelika na možnost závodit v páru reagovala nadšeně a tak nějak mezi řádky pominula pár dalších faktů, třeba že je to skoro sedmdesát kilometrů, že je to horami s dvěma kilometry převýšení a zčásti v noci.

S ničím podobným zatím zkušenosti nemáme, nikdy jsme neběželi ani nešli vzdálenost nad maraton, takže to bude velká premiéra. Moc se tím ale nestresujeme, předem to považujeme spíš za turistickou než běžeckou akci. Časový limit 24 hodin signalizuje, že s tím počítají i organizátoři.
Akce pro nás nezačala úplně ideálně. Angelika mi v pátek ráno před odchodem do práce oznámila, že neví proč, ale celou noc nemohla spát. No, teď to ještě nějakou dobu nedožene.
Po příchodu z práce sedáme do auta a vyrážíme směr krušnohorský Boží Dar, kde je start i cíl závodu. Vyzvednutí startovních balíčků je dílem okamžiku a pak sedáme do hospůdky a u večeře čekáme na Honzu s Martinou. Večer ubíhá příjemným pokecem a když se hospoda chystá zavírat, odebereme se k autům převléknout a nachystat na akci.
Moc nevíme co si na takovouto akci vzít s sebou, tak si každý neseme svoji vodu a já k tomu ještě nějaké ty čokoládové tyčinky na doplnění chybějících cukrů.
Blíží se půlnoc, jdeme na start. Zde zjišťuji, že běžecké páry netvoří jen manželé, ale třeba i dva muži či dvě ženy (i když tuto variantu jsem nezaznamenal), nebo člověk a pes.

Na startu si všímám, že prakticky všichni kromě nás mají hůlky. V duchu se nad tím ušklíbám. Sníh snad nebude, ne?
Startujeme. S Angelikou máme domluvenou taktiku střídání chůze a běhu, přičemž časování těchto úseků nechávám na ní coby chytřejší a zodpovědnější z nás.
Pomalu vybíháme z městečka a noříme se do tmy. Téměř okamžitě mizí asfalt, který na trati bude velmi nedostatkovým zbožím, z těch osmašedesáti kilometrů jich na asfaltu bylo odhadem tak pět.
Trasu jsem si v hlavě rozdělil na úseky dělené občerstovacími stanicemi.

Úsek první, km 0-16, Boží Dar - Horní Blatná

Parádně si to užíváme. Začátek je víceméně po rovině, z městečka sbíháme do údolí Blatenského potoka, kterého se pak držíme dalších asi deset kilometrů. Pomalý běh v noci má své kouzlo, všude je ticho a bezmračná noc s měsícem v úplňku tomu dává romantický nádech.
Po několika úvodních kilometrech na prašné cestě začíná ta pravá trailová zábava. Autor v popisu trati mluví o technických úsecích, což je z jeho strany čirá zlomyslnost, která v překladu znamená "máme-li na výběr z několika rovnoběžných cest, poběžíte po té nejtěžší", takže běžíme po lesní pěšině široké tak akorát pro jednoho hubeného běžce a občas sbíháme až na úroveň potoka, kde vlastně žádná cesta není a přidržujeme se okolo rostoucího křoví, abychom nešlápli do vody. A to v noci za svitu čelovek. Když už jsme na stezce mezi stromy, je na ní tolik kořenů, že zkrátka nelze šlapat mezi ně, jsou všude. Ale je to zábavné. V jednu chvíli musíme přes potok a lávka nikde, takže přeskok.
Když lze běžet, pomalu běžíme, když běžet nelze, svižně jdeme. Už jsem zahřátý, takže bundu odkládám do batohu. Na desátém kilometru se potok z lesa stěhuje na louku, takže běžíme lučním mokřadem. Následuje další lesní úsek, ještě náročnější než ten první.
Na čtrnáctém kilometru končí rovina, od potoka začínáme stoupat na první kopec na trase, Blatenský vrch. To je jedna ze tří tisícovek na trase. Jelikož jedním z našich projektů je i návštěva všech českých tisícovek (včetně fotodokumentace), tak se zastavujeme a selfíčkujeme se s cedulkou.
Focení nám pár minut zabere, takže se na nás dotahují Honza s Martinou. Společně sbíháme kamenitou pěšinou do Horní Blatné, kde je první občerstvovačka.

Úsek druhý, km 16-36, Horní Blatná - Abertamy

 

Čipuji si příchod

Na náměstí v Horní Blatné doplňujeme zásoby vody a něco pojíme. Je tu veselo, lidé jsou ve 2:40 v noci ještě při síle. Občerstvovačky jsou zároveň kontrolními body, takže si musíme čipem potvrdit docházku. Dávám si banán a kus rohlíku se salámem. Nezdržíme se dlouho a běžíme dál, Honza s Martinou se občerstvují rozvážněji. Z Horní Blatné sbíháme do údolí. Povaluje se zde mlha a je tu opravdu velká zima. V jednu chvíli drobně bloudíme, rychle se ale najdeme a loukou stoupáme do kopců. Tento úsek je terénně snadnější, pohybujeme se po komfortních štěrkovkách, střídáme chůzi a běh. Od dvaadvacátého kilometru nás autor trati opět nutí do technickým lesních úseků, takže se škrábeme do lesních svahů a přelézáme či podlézáme popadané stromy. Kolem čtvrté hodiny ranní se rozednívá a my sundaváme čelovky.
Angelika připouští, že jí na běh začínají docházet síly a náš pohyb se tak od třetiny trasy mění na zatím ještě svižnou turistiku. Její probdělá noc před startem si začíná vybírat svou daň.
Sestupujeme k vesnici Pernink. Na trati jsme v tuto chvíli zcela sami, nevidíme nikoho ani před sebou, ani za sebou. Jen Angelika tvrdí, že slyší nějaké hlasy. "Ne, to jsou halucinace". Je třeba neztrácet humor.
Z Perninku do Abertam samozřejmě nejdeme přímo po silnici jak by se nabízelo, to by bylo moc jednoduché. Místo toho jdeme delší oklikou loukami. Tam se nám nabízí delší výhled a my zjišťujeme, že nás pravděpodobně opět dohání Honza s Martinou.

Úsek třetí, km 36-57, Abertamy - Jáchymov

Na občerstvovačce v Abertamech se to potvrzuje. Sotva se odčipneme, jsou zde. Je zhruba půl sedmé ráno, lehce zde pofukuje, od západu se ženou tmavé mraky. Dává se do nás zima, znovu si oblékám lehkou bundu. Opět se lehce žertuje, ale na všech je vidět, že už toho začínají mít dost. Snažím se do sebe v co nejkratší době dostat co nejvíc tuhé stravy, přičemž se vyhýbám sladkému, už mám v sobě nějaké čokoládové tyčinky a nedělají mi dobře na žaludek. Naopak zjišťuji, že jablka pomáhají.

Angelika pod Plešivcem

Poučen z toho, že přechody mezi stanicemi jsou dlouhé, beru si s sebou i nějaké to jídlo na cestu do batohu. Opět Honzu s Martinou necháváme hodovat a vyrážíme dále na trasu. Honza se ještě na poslední chvíli ukáže jako kamarád a zkusí nás poslat na opačnou stranu, naštěstí vše uvádí na pravou míru obsluha občerstvovačky, takže mu tento špinavý trik nevyjde.
Opravdu musíme jít, je nám zima a zahřát se můžeme jen pohybem, obléknout si není co. Z Abertam vede cesta ostře z kopce pod Plešivec, druhou tisícovku na naší trase. Cesta na něj vede, opět zlomyslně, jak jinak, pod vypnutou sedačkovou lanovkou, pěkně od nástupní stanice až k výstupní. Cestou ještě musíme zdolat přeskokem potůček a zahajujeme výstup do krpálu. Vegetaci pod lanovkou zřejmě nikdo necítí potřebu udržovat, takže stoupání připomíná cestu džunglí. Naštěstí v žádném případě nevedeme závod, takže nám běžci před námi pěkně vyšlapali cestu.  Během stoupání vidíme, že Honza s Martinou jsou nám opět v patách. Na vrcholku opět krátká fotodokumentace a zahajujeme táhlý sestup.

Angelika stoupá na Plešivec

Cesta z Plešivce je celkem komfortní s ideálním sklonem pro pohodlný běh, ale na Angeliku už padá hluboká krize a běhu není schopna. Honza s Martinou ano a elegantně nás předbíhají. My se šineme dál čím dál pozvolnějším tempem.
Může to být jen subjektivní pocit vlivem narůstající únavy, ale trasa v těchto místech není moc atraktivní. Většinou obslužné štěrkové cesty vinoucí se po úbočí kopců, kolem lesy. Světlou výjimkou je velmi technický úsek přes Vlčí hřbet, kde překonáváme lesní kamenné skalky. To by bylo skvěle zábavné být plni sil, ale s padesáti kilometry v nohách je to jen zajímavé, leč dost rizikové zpestření na trase.
Následných pět kilometrů do Jáchymova je pro nás čirým utrpením. Angelika je na hraně kolapsu, usíná za chůze a propadá beznaději. Navíc jí došla voda a musí pít z mé hadičky. Trasu teď máme společnou s běžci kratších distancí, takže kolem nás pořád probíhají plným tempem buď závodníci samotní, nebo vybavení psím parťákem. Jsme na úzkých lesních cestách, takže jim musíme uhýbat. Se zájmem a jistým znepokojením pozorujeme, že nám otékají a fialovějí prsty na rukou. Později zjišťujeme, že je to u dálkových pochodů běžný jev.
Snažím se držet Angelice psychiku nad vodou informacemi, že k další stanici je to už jen kousek a opatrným žertováním. Témat je dost, ale jsem dost zkušený manžel na to, abych se do některých vtípků nepouštěl, třeba že když jsem naposledy závodil v týmu s parťákem, tak jsme vyhráli.
Konečně sestupujeme do Jáchymova. Když Angelika vidí, že jsme ve městě a občerstvovačka není na dohled, zastaví se a téměř se rozpláče. Podpírám jí a zvolna se suneme městem. Navzdory slušnému teplu je zcela studená. Konečně jsme u jídla a pití, čipujeme se, Angeliku usazuji na lavičku a zásobuji jí čím si řekne.

Úsek čtvrtý, km 57-64, Jáchymov - Klínovec

Jedno ze snazších míst výstupu na Klínovec

Chvíli se u zdroje energie zdržíme, Angelika si pomáhá spoustou coly a ioňťáku, já nám doplňuji zásoby vody.
Mám čas si všimnout, že Jáchymov je vlastně docela hezké místo. Méně příjemný je fakt, že jsme v nejnižším bodě trasy a čeká nás výšlap na nejvyšší, tedy na Klínovec. Angelika to bere statečně, začíná cítit cíl. Zvedáme se a jdeme na to.
Stoupat do prudkého kopce je pro Angeliku kupodivu snazší než ploužit se po rovině nebo klesat. Také asi pomohl přísun tekutin a cukru. Stále nás míjejí a předcházejí běžci kratších tratí, i v té mizérii nás těší že nás zdraví a vyjadřují podporu. Cesta je částečně lesního charakteru, z větší části ale silně kamenitá což moc nepomáhá. Nakonec se ale na vrchol dostáváme, dáváme nezbytné selfíčko s poslední tisícovkou na trati a jdeme se naposledy občerstvit.

Úsek pátý, km 64-68, Klínovec - Boží Dar

Úsek nejkratší a navíc z kopce, přesto také protrpěný. Jak krásně by se toto sbíhalo být při síle. Místo toho ty čtyři kilometry z lehkého kopce scházíme drobnými bolavými krůčky. Nejprve prašná cesta k silnici, potom kousek po silnici, kousek lesem a nakonec po sjezdovce do Božího Daru.

Cíl je na dohled

Máme to za sebou, po téměř šestnácti hodinách zvolna procházíme cílem, necháváme si sebrat čipy a jdeme si sdělovat dojmy s Honzou a Martinou, kteří už jsou v cíli skoro hodinu. S potěšením zjišťujeme, že dokonce ani nejsme poslední, našlo se i pár nešťastníků, kteří se na trati trápili déle než my. Jiní ani nedokončili.
Naše zážitky z této akce mají svůj přirozený vývoj. Začátek: "Supr akce, to si užijeme". V polovině: "Sakra, do čeho jsme to vlezli?" Ke konci: "Nikdy víc, ať už je to za mnou". Po skončení: "To byla hrůza. Ale zajímavý, co?" Druhý den: "Nezkusíme to ještě někdy, až budeme lépe připravení?"
Druhý den nohy bolí jako nikdy dřív, zlaté maratony, ať už povedené nebo nepovedené, tohle se s nimi nedá srovnat.  Ale dokud to bolí, ještě jsme neumřeli, a proto to děláme. Tak zas někdy...



DETAILY TÚRY