Silničáři z Polabí na krkonošských sjezdovkách

Za neuvážená rozhodnutí se platí, tak to je a tak to být má. Kolikrát jsem si už říkal "Neplánuj si závody do míst, kde v mapě vidíš lyžarské vleky!" A teď jsem na čtyřicátém kilometru, všechno bolí a my se pomalu šouráme vzhůru medvědínskou sjezdovkou a cíl je v nedohlednu. Proč?

O den dříve. Zatím dobrý. 

Vinu je třeba na někoho hodit a v tomto případě se přímo nabízí kamarád Honza a Angelika. Odehrálo se to zhruba takto:

Loni v září:

• Honza: "Hele, nechceš se mnou příští rok jít Beskydskou sedmu? Sto kiláků, kopce, bezva zážitek. Já už to šel a bylo to super."
• Já: "Ty jo, já nevím, takovéhle věci já nedělám, to je jiný sport. No uvidíme, možná." 

Letos v březnu:

• Honza: "Tak co ta Beskydská sedmička, jdeme?"
• Já: "Sorry, fakt ne, přemýšlel jsem nad tím a vůbec se mi do toho nechce, nejspíš bych to nedal."
• Honza: "Hm, jasně, a co třeba s námi v půlce prázdnin dát Krkonošskou padesátku. To je jen taková fajn turistika."
• Já: "Hele, to by asi šlo. Tak já to proberu s Angelikou."
• Konec hovoru a úlevný pocit, že jsem z té stovky vyvázl lacino. 

Později:

• Já: "Tak jsem Honzovi řekl, že s ním ty Beskydy nepůjdu. A on jestli prý nechceme společně dát o prázdninách aspoň Krkonošskou padesátku."
• Angelika (jako obvykle): "Jo, to bude fajn."
• Se zvláštními pocity nás registruji. 

Ještě později:

• Já: "Hele, přemýšlel jsem nad tím, opravdu se nám do těch Krkonoš chce? Bude to celé v hrozných kopcích, to neumíme. Vzpomeň si na Horskou výzvu, to byl taky jejich nápad. Nebo na Andorru. Nevykašleme se na to?"
• Angelika: "Ne, to dáme, já se na to těším."
• Já: "No jak myslíš." 

A tak tedy v půlce prázdnin v pátek po práci sedáme do auta a jedeme do Špindlu. S sebou máme věci, které si na standardní běžecké závody normálně nebereme: camelbagy na vodu, krosové boty, energetické tyčinky. Většinu cesty autem do hor prší, ale ve Špindlu je kupodivu krásně. Ve skiareálu (jak jinak, že?) vyzvedáváme startovní čísla, pak se jedeme ubytovat a domlouváme společnou večeři s Honzou a Martinou.

Večeře s pokecem je fajn, pak jdeme brzy spát a druhý den v půl deváté stojíme sportovně vystrojení v místech, kde obvykle prudce brzdí lyžaři po zdolání svatopetrské sjezdovky. Na startu se nijak necpeme dopředu, je celkem jasné, že tento závod budeme od prvních kroků spíš uzavírat. Startujeme do kopce, samozřejmě. Nejprve po sjezdovce, pak po lesní cestě. 

My jsme ti úplně vzadu

Trasa je to hezká, ale těžká a my se snažíme moc se neloudat. Jdeme velmi svižně, místy popobíháme. Ačkoliv není horko, je dost vlhko a já jsem brzy zcela promočený potem. Na zádech mám slabý ionťák a piji co to dá. Trasa vede po sjezdovce Hromovka a následně lesními stezkami na horní stanici lanovky Pláň. Tím končí první ostré stoupání a chvíli popobíháme po vrstevnici, dokud nezačneme stoupat na nejvyšší bod trasy, kterým je Klínovka (1291 m.n.m.). 

Angelika a kozy

Já a kráva

Pořád po šipkách

Následuje sestup po úbočí třináctistovky Stoh zpět do svatopetrského skiareálu. Tato část trasy je sice trvalé klesání, přesto moc neběžíme. Nohy jsou zkrátka předchozím dlouhým stoupáním unavené. Po nějakých třinácti kilometrech jsme tedy opět na místě startu, kde je také první občerstvovací stanice a odkud vyrazíme na zbytek trasy. 
Na občerstvovače dolívám vak na vodu ionťákem, popadnu pár tyčinek. To samé Angelika a jdeme dál. Tentokrát silnicemi Svatého Petra do kopce. Na patnáctém kilometru jdeme kolem našeho hotelu a zaparkovaného auta. Ještě ne, ještě domů nejedeme. O chvíli později zjišťuji, že mi po zádech teče voda. Špatně jsem zašrouboval vak a ten protýká. Nadávám a za chůze to opravuji. Po chvíli samozřejmě opět opouštíme asfalt a stoupáme Dřevařskou cestou na boudu U Bílého Labe. Cestou na osmáctém kilometru navštívíme druhou občerstvovačku. To už jsme na trati viditelně sami, dlouho nikdo před námi, dlouho nikdo za námi.
U Bílého Labe jsme kousek před polovinou trasy. Ještě příliš netrpíme, ale už jsme ve slušné únavě. Bouda disponuje velmi hezkou restaurací, na kterou jen smutně kouknu a šlapeme dál.

Angelika a srnka

Přesně na polovině trasy se opět na chvíli dostaneme na asfalt a toto místo si vybavuji jako poslední, kde se na chvíli rozbíháme. Je to totiž po silnici z kopce a seběh končí třetí občerstvovačkou. Zde nás bodrý dobrovolník ochotně informuje, že jsme jedni z posledních. Nijak nás tím nepřekvapil ani nerozhodil.

Dál je cesta převážně z kopce, ale o to technicky náročnější. Spousta kamene všecho druhu, málo měkého povrchu, asfalt žádný. Psychicky náročným momentem je zhruba pětatřicátý kilometr, kdy se dostaneme na cyklostezku nad Špindlem a dobře víme, že by stačilo ujít jen kilometr nebo dva rovně a jsme ve městě. Nás ale čeká ještě patnáct kilometrů a poslední ze tří hlavních kopců. Také je tu předposlední občerstvovačka. Jsou asi čtyři odpoledne, my máme v nohách téměř pěší maraton a celý den jíme jen tyčinky všecho druhu a banán. Komu nepřijde jako dobrý nápad strčit banán do kelímku se solí a kousnout si, neví, co je vyčerpané a demineralizované tělo. 
Smutně se loučíme s rovnou cyklostezkou a přilehlou krásnou hospodou, odbočujeme do terénu a začínáme stoupat na Medvědín.

Stoupáme vyhlášenou medvědínskou sjezdovkou, pak horu obcházíme po jejím úbočí a míříme na Horní Mísečky. Tento úsek je poněkud fádní, my už toho začínáme mít dost a těla začínají klást odpor. Čím dál častěji koukám na hodinky jak jsme daleko a propočítávám, kdy asi tak dorazíme do cíle. Původní odhad že mezi čtvrtou a pátou už je dávno pasé, teď to vypadá spíš na šestou až sedmou.
Konečně jsme v Mísečkách na poslední občerstvovačce. 
Ta nám vlije trochu optimismu do žil. Tím optimismem je jednak chléb se škvarkovou pomazánkou a kelímek Gambrinusu, což je první rozumné jídlo a pití za celý den, druhak to, že do cíle už je to převážně z kopce. "Převážně" znamená ještě jeden kopeček, ale to už velkoryse pomíjím. 
Na odchodu z občertvovačky v dálce vidíme Honzu a Martinu jak na ní zrovna přicházejí. To mi opět vyplaví do krve závodní adrenalin a velím navýšit tempo.

Horní Mísečky

Poslední kopec (Mechovinec, 1081 m.n.m.) je ještě pěkná potvora. Je strmý, nohy bolí, tělo protestuje. Víme ale, že za ním už to bude sestup zpět do Špindlu a nějak to dáme. Poslední dva kiláky jsou městem. Sice ještě musíme přejít do Svatého Petra, ale to už je coby kamenem dohodil.

Velké finále

Pořád za šipkou, pořád

V cíli na nás naštěstí počkali. Sice už mají napůl sklizeno a je to takové celé velmi komorní, ale dali jsme to a máme to za sebou. Svalíme se do trávy a čekáme na Honzu s Martinou. Mezi nás a ně se vklínil ještě jeden sympatický pár, ale nakonec v dáli vidíme i je a můžeme zdokumentovat jejich finiš.

Moc rádi bychom si teď všichni sedli k něčemu dobrému a rozebírali zážitky, ale stav našich těl to věru neumožňuje. Dává se do nás zima a dělá se nám špatně, takže se poměrně rychle rozcházíme k autům, což je mimochodem ještě kilometr a půl navíc. 
A jak to shrnout? Zážitek hezký, ale asi bych si od něčeho podobného raději dal zas pár let pauzu. Pojďme se držet rovin a silnice, jo?