Po slabším roce s nadějí do nového

 Je to tak, uplynulý rok 2024 z běžeckého hlediska za moc nestál. S o to větší nadějí vyhlížím ten nový.

Příčin je celá řada. Proberme si je postupně:

1. Zdraví

Sice se mi (klepu na dřevo) i nadále vyhýbají zranění, ale o to víc loni bylo podezřelých rýmiček/chřipek/covidů. Přinejmenším jednou v únoru a jednou v listopadu. Po mnoha letech, kdy jsem byl oprávněně hrdý na silnou imunitu a tyto věci se mi zcela vyhýbaly, je to dost nepříjemná změna. Buď se změnilo okolní prostředí a ve vzduchu je toho víc, nebo se zhoršila má imunita, nevím. Rozhodně tomu nepomáhá ani můj hloupý přístup "Když už nemám horečku, tak můžu jít běhat". Vždy si tím prodloužím rekonvalscenci o dalších pár týdnů.

Ale život mi nekomplikovaly jen tyto "klasické" nemoci, ale i banálnější nachlazení, kvůli kterým jsem loni přišel minimálně o dva závody, a to záříjové Běchovice a prosincové Polsko. Asi budu muset něco změnit.
V ideální formě nejsem ani teď a i proto do Novoročních Počernic nejdu naplno, ale budu ctít název "Poklusem do Nového roku" a trasu jen odklušu Angelice po boku.

Zatímco před rokem jsme na startu měli kolem deseti stupňů, dnes je na nule a trasa místy řádně klouže. Kdybych běžel naplno, asi by to mohl být problém, v klusu to až tak nevadí.

2. Jiný sport

Ale abych si zde jen nestěžoval na nepřízeň osudu - méně běžeckých kilometrů a slabší forma jsou i důsledkem toho, že jsem často před během upřednostňoval jiné aktivity, například kolo. Za loňský rok mám naježděno 1900 kilometrů, což je asi rekord. Z velké části je to o ježdění do práce, přičemž když jedu na kole do práce a z práce (30 km), tak už ten den pochopitelně nejdu běhat. Loňský rok byl asi první, kdy mám víc naježděno než naběháno. A protože se s Angelikou věnujeme i několikadenním dálkovým cyklovýletům, na běhání zkrátka zbývá méně času.

3. Energie

Nic naplat, snažím se žít aktivně a dopřávat nám dostatek zážitků, na ty člověk ale musí vydělávat a práce stojí spoustu energie. Té navíc asi ubývá i s věkem. A tak občas zkrátka jen odpočívám a věnuji se pasivním zábavám. 

A jak se mi tedy loni vedlo na závodech? V březnu, krátce po mém únorovém covidu, jsme si zajeli běžkovat do Švýcarska, což byl z mnoha důvodů zvláštní zážitek, zvlášť v tom, že původně mělo jít o půlmaraton, ale vlivem zkrácení trati kvůli oteplení z toho byla sotva polovina.
Následně jsme běžky vyměnili za běžecké boty a dali si dva půlmaratony v Čechách, Vysoké Mýto a Přibyslav. Výsledky byly dle očekávání průměrné, jarní kilometry zkrátka chyběly.

Druhou polovinu roku jsme zahájili zážitkovým výletem do Irska na ostrov Achill. Závod jsme si tam zaběhli krásný, ale čas byl ještě slabší než na jaře. Zde je ale na vině i trať, závod byl dost kopcovatý. Poslední prázdninový den nás pak zastihl v Chomutově, kde jsme si dali místní městský půlmaraton. Z něj jsme odjížděli opravdu nadšení, a o náš výkon zde vážně nešlo. O ten jsme se v srpnu na dost technické trati ani nesnažili. Následovala dovolená ve Španělsku, po které se mi potvrdilo, že mi nesvědčí přesuny z horka do chladu - zdraví mě nepustilo na start Běchovic. Chuť jsem si spravil v říjnu, kdy se mi celkem povedl půlmaraton v Třeboni. 

Co si tedy přát do Nového roku, když už ho tradičně trávíme na kopcovité počernické trase? Přát si víc zdraví je nyní jaksi aktuálnější než kdy jindy. Plánů na letošek máme dost a kdybychom je museli rušit, dost by mě to mrzelo. Tak uvidíme jak vyzní článek, který sem napíšu přesně za rok, věřme, že bude pozitivnější.
Běhání zdrar a zdraví především!

Běh pro kočku v rodinnějším pojetí

Charitativní Běh pro kočku v Lázních Toušeň začíná mít pevné místo v našem běžeckém kalendáři. Máme to kousek, dá se tam dojet na kole, běží se osm kilometrů, což je ideální tempový test a v poslední době se zapojuje i naše mladá generace.

Před dvěma roky jsme ještě s Angelikou běželi sami, loni se přidala i naše Zuzka a letos k účasti na poloviční vzdálenosti přesvědčila i přítele. Nepochybuji, že větší roli v tom sehrává jejich příchylnost ke kočkám než k nám či k běhání, to je jedno, stejně jsem rád.

Organizátoři investovali a modernizovali, stará textilní čísla nahradila moderní s čipovým měřením. Svým způsobem škoda, Novoroční Počernice a Běh pro kočku byly poslední běhy, kde si člověk ještě mohl užít retro textilu, na obou akcích už ale převládly výhody moderní techniky.

Vybíháme, já a Angelika na osmičku, mlaďoši na čtyřku. Vím, že letos jsem na tom tempově mizerně, snažím se tedy začít volněji, vysoké tempo bych dlouho neudržel. Na úvod přeběh Labe po kovové lávce, dnes to na ní ve stoupání docela klouže. Po seběhu na druhé straně pokračuji po břehu řeky na Káraný, ještě vidím, jak lávku překonává i Angelika.
Dál už po známé trase, kde mě v Káraném láká ke spočinutí zahrádka pobočky Vinohradského pivovaru. Až jindy. Z Káraného do Čelákovic, zde po moderní lávce na domácí břeh Labe a zpět směr Lázně Toušeň. Na trase je jen jedno záludné stoupání právě v Čelákovicích. To mě rozdýchá víc než je zdrávo a zbylé dva kilometry už jsou boj s vůlí.

Do cíle na fotbalovém hřišti dobíhám slušně vyřízený, ale asi spokojený, protože výsledné tempo začíná čtyřkou. Mlaďoši už tu jsou, svou poloviční trasu samozřejmě zvládli rychleji. Po chvíli dobíhá i Angelika.

A protože se běželo přes poledne, nezbývá, než si dát v hospodě přiléhající ke hřišti něco dobrého. Pak znovu na kolo a od Labe vzhůru do Prahy. Za rok zkusíme zapojit i synka, konec konců, je to také kočkomil.

Další běžecké novoroční rozjímání

Ani nevím kolikrát jsme již stáli na startu Novoročního běhu Horními Počernicemi, ale na stránkách tohoto blogu jde o dvanáctý článek na toto téma.

Jak jdou roky, tak do novoročního úsilí vkládám stále méně snahy zabojovat o dobrý čas a upřednostňuji společenský rozměr akce a možnost pojmout běh jako ohlédnutí za právě uzavřeným rokem.
Letos se nám, ani nevím jak, podařilo získat vyloženě prémiová startovní čísla, což je hezké, ale kopcovitá trať s nimi nebude bolet o nic méně.
Počasí je běžecky příjemné, asi pět stupňů nad nulou. To je asi polovina loňské abnormální teploty, ale pořád víc než bývalo v našich prvních letech, kdy na zemi často ležely zbytky sněhu.

Tak jaký byl náš běžecký rok 2023?

• Podlimitní Poprvé po šesti letech mi roční běžecká kilometráž klesla pod 2400km. Nemá to jeden konkrétní důvod, je jich celá řada. Na dovolených víc odpočívám než běhám, častěji běh nahrazuji jízdou na kole do práce a zpět (1750km za rok 2023), sem tam přijde rýmička, při které se do běhu nenutím. Také jsem omezil nedělní tréninkové půlmaratonky a zkrátil jsem je na 16km.
• Cestovatelský Osmkrát jsem běžel půlmaraton v zahraničí při sedmi různých výjezdech, což je rozhodně nadprůměr. Někdy to byla vyloženě cesta za závodem, jindy závod v rámci větší dovolené, jindy závod vhodně se konající v místě, kam mě poslali na služební cestu.
  
• Úspěšný,... Některé ze závodů si mi vyloženě povedly. Půlmaratony v Tallinu a v Paříži jsem zaběhl vyloženě nad plán a bez trápení.
• ...průměrný... Jiné závody dopadly vcelku průměrně, třeba podzemní Budapešť, brněnské Výstaviště, Regensburg či noční Wroclaw.
• ...i katastrofální Červencový dovolenkový půlmaraton ve španělské Veře byl výkonnostně zoufalý, ale jelikož jsem s tím předem počítal, tak mi to ani nevadilo.
• Rekreační Půlmaraton ve finském Espoo jsem běžel pomalu na pohodu a prosincové Lanzarote jsem si dal jen tak po boku Angeliky.
• Nešťastný Po třinácti účastech na Běchovicích nepřišla čtrnáctá, protože mě složila buď výjimečně silná rýma nebo covid, co já vím. Série je tedy tragicky přerušená.
  
• Plnění výzvy pokračuje. Mezi "odběhané" země jsme loni zařadili Estonsko, Finsko a Maďarsko. Letos bych rád navázal Irskem, možná se podaří i něco navíc.

Náročný terénní úsek novoroční trasy

Prokousávám se dvěma okruhy nesnadné novoroční trasy a jsem vlastně docela spokojený. Pořád to ještě jde, letos je zvládám aniž bych přepnul do chůze a výsledné tempo pořád ještě začíná čtyřkou, což je u mě dobré.

A co s letoškem? Zbavit se drobných zdravotních neduhů, najít rovnováhu mezi vyčerpáváním těla závody a odpočinkem, méně se soustředit na výkon a víc na zážitky. Padesátý rok života už není tak daleko a s výhledem na něj člověk musí žít a běhat trochu jinak než ve třiceti.
Nám i vám tedy hodně zdraví a spokojených kilometrů!

Novoroční Počernice stále stejné a přesto jiné

Lze začít článek o další účasti na pravidelném Novoročním běhu jinak než "Tak po roce zase prvního ledna stojíme na startovní čáře..." Hm, asi ne, tak já tak nejspíš začnu. Dochází-li kreativita, použij klišé.
Tak po roce zase prvního ledna stojíme na startovní čáře před hornopočernickou sokolovnou a chystáme se potýrat unavená a nevyspalá těla kopcovitou tratí, jako už tolikrát předtím. I když rozdíly tu jsou.

• Tentokrát jsem myslím poprvé řešil registraci i platbu online. Ano, digitalizace běhů dorazila i do Počernic.
• Start je už podruhé o ulici vedle než býval dřív. Dopravní podnik před sokolovnou zřídil zastávku autobusů a na takovém místě start a cíl závodu být nesmí. To mimo jiné znamená, že finiš závodu není z kopce ale do kopce.
• Poprvé na novoroční běh vyrážím v krátkém rukávu. V okamžiku startu je 13 stupňů, cestou domů auto ukazuje 15. Fakt divné.

Jinak věci zůstávají víceméně při starém. Vidíme tu stejné známé, probíhá stále stejné potřásání rukama a přání všeho nejlepšího do nového roku a druhé kolo náročné trasy stále stejně bolí. A já stále stejně bilancuji. 
Start je jako vždy velmi rychlý a neformální, chvíli se čeká na pár opozdilců a pak celkem bez varování startovní výstřel a běžíme. 
Letos se na trať vydávám asi o něco unavenější než obvykle. Na Silvestra jsme sice nijak dramaticky neflámovali, ale přeci jen jsme šli spát až kolem půl druhé a ještě s žaludkem plným bublinek, alkoholu bylo o něco víc než obvykle. Tempo v úvodu tedy nikterak nehrotím.
Jaký že tedy byl právě skončený rok?

• Byl rokem návratu do relativního normálu. Zúčastnili jsme se deseti závodů proti šesti z bídného roku 2021. 
• Přesto byl i rokem covidovým, aspoň tedy pro nás. Ačkoliv ve světě už covid přestával být cool a nikde se nic moc nekontrolovalo, my jsme si ho z Černé hory přivezli a docela nás potrápil. 

• Byl rokem o něco nižších objemů. Na svůj obvyklý limit 2400 km ročně jsem se nakonec dostal jen tak tak. Zamával mi s tím výše zmíněný covid, poflakování na dovolených i střídání běhu za běžky, případně kolo. Zvlášť v létě jsem měl hodně neběhacích dní proto, že jsem místo běhu jel do práce i z práce na kole. 
  
• Byl to rok špatných i dobrých výsledků. Kontrolními závody byly pochopitelně rovinaté půlmaratony. V Unhošti, v Černé Hoře i v Kodani jsem zaběhl dle svých představ, zato na Tenerife šlo o trápení přímo velkolepé. Běchovice teda také nebyly nic moc, když už rekapitulujeme.
• Odškrtli jsme další země. V abecedním plánu pro loňský rok byly Černá Hora a Dánsko, což klaplo. A kdyby nás nesklátil covid, odběhli bychom i mimo plán i Rumunsko, letenky už byly koupené. Letos nás čeká Estonsko a Finsko, mimo pořadí asi Maďarsko. Tak snad nám budou běžecká božstva nakloněna.
• Rok bez maratonu. Je to tak, letos se nějak nepovedlo dát si plnohodnotný maraton. Během roku jsem to nechával na listopad či prosinec, a když se tyto měsíce dostavily, začaly nás trápit podivné rýmičky vzdáleně připomínající druhé kolo covidu, nehledě na plno pracovních i pracovně-společenských povinností. Tak jsem se jaksi neodhodlal. Snad letos.

A co na trati? První kolo zabíhám docela dobře. Nezahlcuji se během úplně na plno z kopce a na rovině, proto celkem důstojně zvládám i stoupání, včetně terénní části. V druhém je to samozřejmě horší. Prudké terénní stoupání dávám svižným krokem a dlouhá rovina před cílem je o ohni v plicích a vůli. Výsledné tempo 4:48 je sice o něco horší než loni, ale lepší než před třemi roky. Předloňský čas se nepočítá, to se závod oficiálně nekonal a já byl na trati sám a trochu jsem na ní zabloudil. 

To letos nehrozí, na trati jsem stále ve společnosti a navíc je značena fáborky. Do cíle se tedy dostávám s jistotou, byť dost v diskomfortu. 
Jdeme na teplý čaj a donut, které jsou v ceně závodu a tím se pro nás letošní účast uzavírá. A co dál? Plán se zatím jen v hrubých obrysech, nechávám si tam dost volného místa pro improvizace na poslední chvíli. Pevnými body jsou Estonsko, Finsko a Běchovice. Rád bych dal i další kanárský ostrov a aspoň jeden maraton.
Snad to klapne.

Blátem pro dobrou věc

Teď přes léto si od větších závodů dáváme pauzu a já se snažím dostat se zpět do svých obvyklých předcovidových obrátek. Ale když se v okolí objeví kratší akce pro dobrou věc, tak proč tam nezajít. V květnu jsme běželi pro kočičí útulek, teď se naskytla šance dát si závod u nás v Počernicích a to na podporu místního azylového domu, teď využívaného zejména ukrajinskými uprchlíky.

Akci pořádá místní triatlonový oddíl, což znamená, že mezi těmito namakanci nemám šanci uvažovat o dobrém umístění. Důležitější bude neublížit si, protože podmínky nečekaně zkomplikovalo počasí. Noc před závodem vydatně prší a déšť ustává až krátce před polednem, přičemž start je odpoledne.

Šestikilometrovou trať tvoří čtyři okruhy kolem rybníka zpestřené v každém kole výběhem prudkého lesního svahu a následně opět seběhem. To vše pochopitelně mimo asfalt, terén je čistě přírodní, což znamená spoustu bláta.

Na místě konání jsme včas, nejprve tedy pozorujeme kratší závody dětských kategorií. Účast na akci není příliš velká, zázemí je dimenzováno na mnohem větší událost která zde bude druhý den a to hornopočernický triatlon.

Samotná akce je slušná rasovina. Hned zpočátku pozoruji, že většina závodníků je o dost rychlejší než já. Tak jasně, jednak jsou to mladí triatleti a druhak řada z nich jde na poloviční distanci. Místem pravdy je vždy krátký lesní výběh. V prvním okruhu ho jakž takž vybíhám, v dalších dvou běžeckou část zkracuji ve prospěch chodecké, v posledním okruhu pak stoupání rezignovaně vycházím.
Seběh je také super. Sbíhá se zpět k rybníku a těsně před ním se odbočuje na cestu okolo. V prvním kole mi při změně směru podklouzne noha a mám co dělat abych neskončil v blátě. V ostatních kolech už si na to dávám pozor.

Opět si zde ověřuji, že kros není moje disciplína. Zlatý asfalt. Ale co, je to pro dobrou věc. Po čtyřech kolech ochotně opouštím trať.

Angelika finišující

Po doběhu chvíli mohutně vydýchávám, pak jdu nafotit finiš Angelice. Poté co trochu vychladneme a převlékneme se do suchého ještě ochutnáme něco z nabídky sponzorského občerstvení. Trochu zklamání zavládne u pípy s pivem, protože až po napití zjišťuji, že to je jakési ovocně ochucené nealko. No jo, nic na světě není dokonalé. Ale donut byl super.

Jak jsme znovu běželi pro kočku

Charitativní Běh pro kočku jednou do roka pořádá v Lázních Toušeň spolek Tlapky Mochov a jeho výtěžek jde na kočičí útulek. My se letos účastníme podruhé a pro mě je to opět účast poněkud nestandardní. Zatímco před třemi roky mi s termínem závodu kolidoval dlouhý tréninkový běh a já tedy kočkozávod odběhl pomalu a po průběhu cílem pokračoval dalších patnáct kilometrů domů, letos sice zkouším běžet naplno, ale s tělem, které se stále ještě probírá z covidu, který jsem si přivezl z předchozího závodu v Černé Hoře. Covid je skutečně potvora. Našel si mě navzdory třem dávkám a nakonec se i ukázal být velmi důstojným soupeřem, svůj průběh bych za rýmičku rozhodně neoznačil.
V důsledku tohoto ochoření jsem první půlku dubna neběhal vůbec, a od půlky dubna do půlky května jsem jen poklusával a i na to tělo reagovalo zběsile vysokými tepy a silnou únavou. Až před týdnem se organismus začal umoudřovat, ale o nějaké formě vůbec nemůže být řeč.
Angelika si prošla něčím podobným, ale covid dostala už přefiltrovaný mým tělem a na mé breberky je zvyklá, takže měla průběh mírnější.
Závod tedy nebereme nikterak vážně, a i proto na něj jedeme na kolech. Z baráku to máme na start něco přes deset kilometrů a převážně z kopce, takže nemá smysl vytahovat z garáže auto.

Zázemí závodu tvoří hospoda U Jezevců, start a cíl jsou na přilehlém fotbalovém hřišti na břehu Labe. Trasa je orientačně snadná - přeběhnout Labe po lávce v Lázních Toušeň, vydat se proti proudu čtyři kilometry přes Káraný do Čelákovic, tam přes další lávku opět přes Labe a čtyři kilometry zpět do Lázní Toušeň. Počasí je na krátký závod příjemné, sice sluníčko, ale nikoliv vedro. 

Smysl závodu vidím v tom zkusit, co mi tělo dovolí. Plán je první kilometr běžet s Angelikou jejím tempem a pak se odpojit a zkusit to ostřeji.
Na startu vládne pohoda. Dostáváme textilní retro čísla, potulujeme se po okolí, užíváme pěkného dne a čekáme na start. Řada běžců se připravuje u stolků s pivem.

Na startu se nás nakonec sejde asi šedesát, větší část lidí ale běží kratší, čtyřkilometrovou variantu. Organizátoři poměrně složitě vysvětlují kdo běží po oranžových šipkách, kdo po červených, a že po modrých nemá běžet vůbec nikdo, ty jsou z jiného závodu. Moc to neposloucháme, trasu známe.

Po startu

Po startu se držím plánu, přes Labe do Káraného klušu s Angelikou, pak se rozloučím a zrychluji. Tělu se to nelíbí, tepy jsou vysoko, dech je mělčí, ale nějak to jde. Běžím tak, abych zvládl očekávaných osm kilometrů. Trasa je pohodová, rovná, z tempa mě vyvádí jen přeběh Labe, což je pochopitelně dost do kopce a z kopce.

Finiš

Výsledné tempo je přesně 5:00, což by normálně bylo dost zklamání, ale v aktuální situaci jsem rád, že jsem vůbec byl schopen něčeho co lze prohlásit za běh. Po měsíci a půl ploužení příjemná změna.
Angelika to má podobně, je to pro ní zkouška kondice, tempa a společenský zážitek.

Vychládáme, doplňujeme tekutiny a pak opět na kolo a zpět do kopce do Horních Počernic. Závod splnil účel, běhat schopní jsme, ale než se pustíme do dalších větších akcí v podobě delších tratí, bude ještě třeba hodně tréninkových kilometrů...

Běh se zamilovanými gladiátory

Tak jasně, asi jsme zde nebyli úplně cílovka. Ale závodů stále není moc a my cítili chuť zase na chvíli opustit Prahu a proběhnout se mimo své obvyklé trasy. A proč si nedat víkend v Hradci Králové? Je to město stejně dobré jako kterékoliv jiné.

Valentýnský běh v Hradci Králové organizuje firma, která se jinak specializuje hlavně na terénní překážkové Gladiator Races, což na start přivedlo zajímavou směsku účastníků. Na startu stojí jak hradecké zamilované páry, tak osvalení borci v drsných tričkách.
K dispozici jsou trasy na pět či jedenáct kilometrů. Pochopitelně volíme jedenáctku. Delší bohužel nemají, ale kdyby měli, zvolil bych si ji. Takhle v zimě jsem naladěn spíš na dlouhé pomalé klusy než na rychlé krátké, ale co se dá dělat.
Závod se běží v lesoparku kousek za městem. Těmito místy jsme před lety běželi už Hradecký půlmaraton, takže máme celkem dobrou představu co nás čeká. Akorát že tehdy to bylo v létě, zatímco teď máme únor. Únor je sice teplejší než bývá zvykem a je zcela bez sněhu, nicméně zrovna na den závodu vyšlo dost chladné ráno a na startu máme těsně nad nulou. Ale nevadí, umíme běhat za každého počasí.

Start a cíl jsou v areálu kempu, nyní samozřejmě uzavřeného, ale aspoň poskytujícího rozumné zázemí. Trasu pak tvoří jeden velký okruh místními lesy, přičemž naprostou část tvoří asfaltová cyklostezka, jen asi půlkilometr je přírodní.
Vybíháme. Jelikož nemám žádnou konkrétní představu jak závod běžet, jdu do toho čistě pocitově. Nedívám se na hodinky a nasazuji tempo, které považuji za "závodní tempo pro jedenáctikilometrový rovinatý závod v zimě". První tři kilometry jsou v pohodě. Pak mě trochu vyvede z komfortu přírodní pasáž, která je navíc trochu do kopce, stejně jako další dva kilometry.

Ale když běžíte okruhový závod a část jeho trati je trochu do kopce, dá se čekat, že další úsek zase bude trochu z kopce. To platí i zde. Neflákám se, běžím co to dá, ale tempo nesleduji, moc mi o něj nejde. Poslední dva kilometry už trochu zoufale vyhlížím cíl, ale nezvolňuji. Výsledné tempo 4:48 není něco na co bych mohl být hrdý, ale celkem to odpovídá zimní objemové fázi roku.
V cíli si jdu obléknout bundu, kterou jsem před startem pověsil na plot, měním si čepici za suchou a jdu čekat na Angeliku.

Angelika finišující

Jelikož rychle prochládám, tak se v cíli moc nezdržujeme a přesouváme se do hotelu v centru města. Po zbytek dne máme ještě náročný program, který se skládá povětšinou z koukání na olympiádu a návštěvy restaurace. Inu, takový klasický valentinský víkend....