Kodaňské přeháňky, rovinky, kola, pivo a davy

Tak co, podaří se nám s naší běžeckou turistikou vrátit se do "zlatých" předcovidových časů? Snad ano, Kodaň dává naději. Z posledního zahraničního výletu, což byla v dubnu Černá Hora, se nám sice úspěšně povedlo si covid přivézt, ale tím spíš už to snad máme za sebou. Ostatně celý dánský prodloužený víkend jsme na covid nemuseli ani pomyslet, nekonají se testy, roušky ani respirátory. Jen sem tam je vidět nějakou tu dezinfekci na ruce.
Kodaň jsem nám naplánoval v rámci letošního plánu odškrtnout si z dosud neproběhaných zemí Dánsko. Tento půlmaraton jsem nevnímal jako nějak výjimečný, měl to být klasický městský běh. Až když organizátoři dali pár týdnů před startem na stránky informaci "25.000 běžců. Vyprodáno!" došlo mi, že to bude velké. Opravdu, komu je těsno na velkých pražských akcích, ať do Kodaně nejezdí.
Hlavní město Dánska nás, nepřekvapivě, přivítalo deštěm. Ale celkem to nevadilo, protože jako většina civilizovaných hlavních měst mají na letiště dotažené metro. A to dokonce metro bez řidiče, takže můžete za jízdy koukat čelním sklem do tunelu před sebou. Hezké.

Zbytek pátku jsme strávili výpravou pro startovní čísla, přičemž počasí několikrát stihlo vyměnit slunečnou oblohu za déšť a zase zpět. Inu, Dánsko.
V sobotu předpověď slibovala slunečno, tak jsme si v hotelu půjčili elegantní městská kola a protáhli si nohy projížďkou centra města. Kodaň je skutečný ráj pro cyklisty. Široké rezervované cyklopruhy úplně všude, naprostá rovina, co víc si přát? Snad jen levnější pivo v hospůdkách. Dávat přes 200,- Kč za jedno člověka brzy omrzí. Už chápu, proč Dánové jezdí pít do Prahy.

Neděle byla o závodě samotném. Vcelku jsem si na něj věřil. Podmínky měly být ideální. Kolem třinácti stupňů, pod mrakem a přeháňky, trať bez citelného převýšení. Necítím sice bůhvíjakou formu, ale neměl bych se trápit. Ne vše tedy nakonec vyšlo - počasí si se mnou zašprýmovalo, a zatímco pršelo cestou na start, tak při běhu vylezlo  slunko a už se neschovalo. Ale moc to nevadilo.
Prostor startu a cíle organizátoři připravili dobře. Byl v rozlehlém parku, startovní koridor řádné délky i šířky, úschovny zavazadel hezky podle startovních čísel a rychle odsýpající, spousty záchodků pro dámy i mobilních pisoárů pro pány. Mimochodem, ten člověk co vymyslel mobilní čtyř-pisoáry by zasloužil Nobelovu cenu za přínos světovému běžectvu.

Na startu jsme pěkně v předstihu, takže Angelika se ještě stihne sejít s kamarádkou Britt, se kterou jsme se seznámili na maratonu v Jihoafrické republice. Pak už jdeme do startovního davu. Pokud jsem dánské organizátory pochválil za kvalitní zázemí, samotný start se neskutečně vlekl. Pozorný čtenář si všimne, že startem probíhám téměř šestnáct minut po startovním výstřelu.

I pak jde o dost specifický závod. Už dlouho jsem nezažil akci, kde se běží loket na loket od startu do cíle. Běžecké pole se obvykle na prvních dvou kilometrech roztrhá, člověk si zastabilizuje tempo a přepne na autopilota. Tady ne. O kus dál níže se podívejte na mou cílovku a uvidíte, že je téměř stejná jako fotka ze startu. Celých jednadvacet kilometrů v hustém davu, kde člověk musí běžet stylem plyn-brzda-plyn, protože potřebuje předbíhat ale zároveň dost často nemůže. Údery lokty nebyly nic neobvyklého a brnknutí nohy o nohu také ne. Své výsledné tempo lehce pod 5 minut na kilometr považuji celkem za úspěch a přemýšlím, zda bych na volnější trati byl rychlejší nebo ne. Mohl bych běžet mnohem plynuleji, ale zase by tu bylo vyšší riziko přepálení tempa. Těžko říct.

Angelika zhruba na polovině

Nenechte se mýlit. To zdání volného prostoru jsou běžci vyhýbající se ohrádce s fotografem.

Jinak je závod příjemný. Sice nevede úplně nejcentrovatějším centrem, rozumně se drží jen širokých silnic takže nevidíme moc historických památek, ale pořád je na co koukat. Místní obyvatele závod asi baví a intenzivně fandí. Ani tu nejsou vyloženě hluchá místa, lidé jsou kolem trati pořád. Dvakrát nebo třikrát nastala dramatičtější situace, když se domorodec rozhodl že na druhou stranu ulice prostě musí a to i s jízdním kolem. V tomhle davu to není dobrý nápad.
Výkonu také neprospívají občerstvovací stanice. Chápu, měkké papírové kelímky jsou sice ekologičtější než plastové láhve, ale pokud do sebe chci pokaždé hodit aspoň tři, musím nevyhnutelně přejít do chůze. Kdyby mi dali láhev, tak z ní mohu pít za plného běhu, to umím.
Jinak závod hezky odsýpá, krize žádná, stupňuji tempo, nezpomaluji. Cílem probíhám v čistém čase 01:45:55. Už jsem zaběhl i lépe, ale ne zas tak často, takže spokojenost.

Angelika finišující

Jako jsme čtvrt hodiny čekali na výběh, tak teď čtvrt hodiny čekám než se dav v cíli dosune k výdeji zavazadel. Běžce brzdí nedisciplinovaní civilisté (rozuměj neběžci), kteří se snaží dohledat známé, příbuzné, nebo zkrátka třeba jen projít. Opět, často i s kolem. Hrůza.
Ale nakonec se z davu dostanu, vyzvednu si batoh, převléknu se a dokonce se časem i shledám s Angelikou.