Pekelný Big Five Marathon, část první, před závodem

Dubaj, čekání na letadlo do Afriky

Účast na Big Five Marathonu v Jihoafrické republice jsem nám zajistil před dvěma lety coby rafinovaný dárek k narozeninám. Původní termín se měl konat krátce po Angeliky kulatém životním jubileu a na mé "maratoniny", tj. téměř přesně v době, kdy mně bylo 42,2 roku.
Viry ale byly jiného názoru. Původní termín "červen 2020" se změnil nejprve na "červen 2021" a posléze dokonce na "listopad 2021". Trpělivost ale prý růže přináší a nám tedy nakonec přinesla dlouho očekávaný výlet na jižní polokouli. Hladké to ale rozhodně nebylo. 
Čtrnáct dní před odletem se oba začínáme cítit divně. Lehce nastydle, pálení v krku, Angelika má kašel. Preventivně jde na testy a je negativní. Tak fajn, o nic nejde.
Týden před odletem jedeme do Brna na rockový koncert v malém klubu v centru. Plánoval jsem to dlouho předem a nějak mi nedošlo, že to směrem k covidu a odletu do Afriky nemusí být nejlepší nápad. Klub je narvaný k prasknutí. Nějaké testy nebo očkování tu nikoho nezajímají, nikdo nic nekontroluje. Vůbec z toho nemám dobrý pocit.
Angelice se nachlazení a kašel ještě horší, mně to v mírnější formě přetrvává. Angelika s tím jde k doktorce a prý to je nějaká bakteriální infekce v krku, teď je toho hodně. Angelika celková antibiotika odmítá a nechává si napsat antibiotické kapky do nosu. Kapu si je také. Angelika teď neběhá vůbec, já to zkouším jednou za pár dní, ale vždy si to tím rozdráždím.

Upoutávka na závod

Dva dny před odletem jdeme na PCR testy, bez nichž nelze odletět. Čekání na výsledky mě psychicky zcela rozloží. Autosugesce pracuje na plné obrátky a mně je jasné, že jsme si z nezodpovědné návštěvy Brna přivezli covid a že nikam neletíme. Naprosto jasně cítím všechny klasické příznaky. Když nám pípne SMS že jsme oba negativní, je to trochu šok. Takže zítra letíme. Asi bychom měli začít balit.

Balení přeskočme a pojďme na cestu:

• 1 hodina - cesta na letiště
• 2 hodiny - čekání na odlet
• 6 hodin - let Praha Dubaj
• 4 hodiny - Přestup v Dubaji
• 8 hodin - let Dubaj - Johannesburg
• 2 hodiny - shromažďování běžců
• 4 hodiny - společná cesta mikrobusem do Entabeni

Po 27 hodinách tedy poněkud unaveni dorážíme na místo určení. Co je Entabeni? Entabeni Game Reserve je soukromá přírodní rezervace, ve které je několik malých ubytovacích komplexů a jinak pravá africká divočina, ve které volně žijí africká zvířata - lvi, sloni, opice, hroši, nosorožci, žirafy, antilopy, zebry... žádné klece, žádné ploty. Vše se to tam zcela volně navzájem množí, loví a požírá. Je to plocha 220km², takže maraton tam lze natočit zcela pohodlně.
U vjezdu do Entabeni nás strážci parku (rangeři) nakládají do Toyot Landcruiser, ve kterých budeme v příštích dnech trávit spousty hodin, a rozvážejí nás na naše ubytování.

Cestou na ubytování mi dochází, že zatímco z turistického hlediska tento výlet nebude mít chybu, na maratonu zřejmě zažijeme peklo. Proč?

• Je to horský závod. Průměrná nadmořská výška 1300 metrů nad mořem. 
• Je to horský závod. Nastoupáme a naklesáme 1145 metrů. Brutální kopce.
  
• Běhatelného terénu bude minimum, zato plno pouštního písku a kamení.
  
• Původní termín byl červnový. To tu mají zimu s teplotami 20-25 stupňů. Teď je tu léto s teplotami 30-35 stupňů.

Závod pořádá dánská agentura a sympatičtí dánští organizátoři nás nenechají chvilku vydechnout. Jen co se ubytujeme, následuje "game ride", čili první vyjížďka za divokou zvěří. A takto je to jednou až dvakrát každý den, plus navíc "bush walks", čili komentované procházky s rangery, kteří vědí o místní přírodě vše. Kontakt se zvěří máme skutečně bezprostřední, zvířata už ví, že jim od aut žádné nebezpečí nehrozí, tak nijak zvlášť neutíkají. Často i stojíme a čekáme, až se zebrám nebo pakoňům zachce uvolnit nám cestu.

Pakůň. Asi nejběžnější místní zvíře.

Jezírko s krokodýlem přímo na trase závodu. Nepoužívat za účelem občerstvení.

I předem zaslané instrukce k závodu jsou poněkud obsáhlejší než u městských běhů. Výběr:

• Bude-li na trati divoká zvěř, bude start zpožděn.
• Nejnebezpečnější zvířata jsou během závodu pod kontrolou rangerů, takže je zřejmě nepotkáte. Ale pokud ano, zastavte a vyčkejte příjezdu ozbrojených rangerů, kteří se neustále pohybují po trati (ale vzhledem k tomu, že ta divoká zvířata jsou přísně chráněná, není zcela jisté, po kom by ranger střílel).
• Většina zvířat je celkem neškodná, ale i antilopa může ublížit cítí-li se ohrožená, takže zvířata na trati raději obcházejte obloukem.
• Pokyny rangerů v žádném případě nejsou výzvou k diskusi, mají absolutní platnost. Neuposlechnutí znamená okamžitou diskvalifikaci. Řeknou-li vám "stůjte", budete stát, dokud vás nepustí dál.
• Tréninkové běhy mimo závod v parku nejsou možné. 

V šest ráno je ještě chladněji...

Dny plynuly velmi příjemně:

• středa - příjezd a vyjížďka za zvěří
• čtvrtek - vyjížďka za zvěří + tréninkový aklimatizační rozklus za branami parku
• pátek - projížďka trasy (tedy aspoň těch úseků, které jsou sjízdné autem) + procházka
  
• sobota - závod

Aklimatizační rozklus za branou

Během dní se zformovaly jakési přirozené skupinky, po kterých jsme nasedali do aut a usedali k jídlu. Tím, že šlo výhradně o běžce jsme si dobře rozuměli a rádi se spolu bavili. Den před závodem všichni neklidně sledujeme předpověď počasí slibující nebe bez mráčku a teplotu přes 30 stupňů. Předstartovní foto naší miniskupinky:

Zleva:

• Dánka Britt, rychlé děvče, část závodu jsme běželi spolu, ve druhé půli mi utekla
• Bláznivý Holanďan Ron, více než 100 maratonů za sebou, tělo mu vypovědělo službu na 35. km a odstoupil
• já a Angelika
• Američan Jared, zkolaboval v půlce závodu
• Italové z Dolomit Christian a Birgit, žijí, pracují, trénují a pořádají závody v horách, vítězové mužské a ženské části
• Ti půlmaratonci vedle s červenými čísly k nám nepatří...

K průběhu závodu ale až v příštím článku...