Konopišťskými kopečky

Funím obslužnou lesní cestou do prudkého kopce a přemýšlím proč. Přeci už dávno vím, že tohle není moje disciplína. Jak to mám nejraději? Pod nohama asfalt, vertikální rovina, kolem sebe budovy nebo třeba moře.

Tak proč teď běžím půlmaraton celý na přírodním povrchu, který je navíc pořád nahoru nebo dolu? Asi je to kombinací nedostatečného množství informací na webu závodu a mé lenosti projet si ten závod aspoň na mapách dřív, než se na něj v povznesené náladě přihlásím. Kdybych si ten závod na mapě projel, asi bych nenaletěl tvrzení v propozicích závodu "zážitkový běh v lokalitách Konopišťského parku, rybníka, Chlumu, Kožlí a Chvojna". O kopcích ani slovo.
Ale zpět na začátek. Na tom bylo nepochybně něco jako: "Hele, tady v termínovce vidím Konopišťský půlmaraton. V březnu, koukám. Tam zatím žádný závod nemáme. Na Konopišti jsme už nebyli ani nepamatujem, co? Tak já nás tam přihlásím, ne?". A je to.

Krátce po startu, ještě při síle

V sobotu ráno si tedy přivstaneme, posnídáme a vyrážíme na benešovsko. Počasí je na březen ideální. Na Konopišti parkujeme na hlavním parkovišti, nyní před sezónou zcela prázdném. O chvíli později zjišťujeme že to byla chyba, protože o kus dál je ještě jedno parkoviště, sice menší, ale mnohem blíže startu a cíli. Tam parkují ostatní běžci. No nic, tak příště.
U výdeje startovních čísel je slušná fronta, ale nemusíme čekat příliš dlouho. Nafasujeme čísla a pár sponzorských maličkostí, doustrojíme se a batoh odkládám do úschovy v zázemí přírodního divadla. Hezké.

Po startu, lehce zpožděném právě frontou u výdeje čísel, běžíme Ferdinandovou cestou kolem zámeckého parku. Už tady se trasa laškovně vlní, ale pořád se ještě dobře běží. Po čtyřech kilometrech se vracíme k zámku, běžíme podél rybníka a po dalším kilometru opouštíme areál zámeckého parku. I nadále se ale pohybujeme mimo silnice, především na polňačkách.

Těžké to začne být na desátém kilometru. Zde stoupáme po úbočí kopce Chlum, zpočátku velmi zprudka, později už pozvolněji, o to však déle. Tady to zkrátka nejde, chvílemi je třeba přecházet do chůze. Z vrcholu sbíháme po louce, což je zajímavé zpestření. Následuje pár kilometrů podél potoka, načež nás čeká, nepřekvapivě, další kopec.

Tady už se ani moc nepokouším do kopce běžet. Začíná na mě doléhat dehydratace, je sice příjemně chladno, ale už jsem ve vysoké zátěži 15 kilometrů a měl jsem jen asi dva půlkelímky vody. To je na mě málo. Poté co zdolám větší část kopce se odbočuje na relativní rovinu, po které obíháme kolem vrcholku. Pak opět dolů a to už pomalu začínáme mířit zpět k cíli, ke konopišťskému zámku.

Sbíháme do vesničky Chvojen, nad kterou se tyčí hezký kostel a pak už nejkratší cestou zpět k cíli. Zbývá už jen seběhnout dolů k rybníku a podél zámeckého rybníka zpět do cíle pod zámkem.

Těsně před cílem...

V cíli rychle doplňuji tekutiny a jdu si pod divadlo vyzvednout batoh abych se mohl převléknout do suchého. Až tak nespěchám, předpokládám, že trať Angeliku potrápila minimálně stejně jako mě a nemám ji hned v patách.

Plán tedy splněn, zámek a jeho okolí jsme si prohlédli dostatečně a tím bych pro letošní rok uzavřel disciplínu "přírodní běhy v kopcích". Nadále se držme asfaltu, měst a rovin, přinejmenším pro nejbližší měsíce.

Maďarský běžecký underground

Zatímco mé běhání je výkonnostně víceméně o stagnaci a nikam se příliš neposouvám, myslím, že s přibývajícími roky jsem čím dál zdatnější ve vyhledávání zajímavých běžeckých akcí.

Na podzim mě napadlo, že jsme v běhání dosud silně opomíjeli Maďarsko a že by nemuselo být špatně v zimě spojit hezkou běžeckou akci s nějakým tím lázeňským wellnessem, kterým jsou Uhry vyhlášené.
Maďarština není zrovna jazyk ve kterém by se mi googlilo snadno, ale po pár hodinách se zajímavá zimní akce ukázala - půlmaraton v Budapešti, z nějž část vede podzemními chodbami pod bývalým pivovarem. A když říkám část, tak nejde o pár desítek metrů, ale o 2.3km v každém ze tří okruhů, takže dohromady o 7km, tedy o třetinu závodu. Takovéto výzvě nemůže milovník běžeckých výstředností jako jsem já odolat. Závod se jmenuje "Föld Alatti Futás", tedy podzemní běh, ale s laškovným podtitulem Funky Run.
Plán je tedy jasný - v pátek vyvenčíme auto cestou do Budapešti, v sobotu pohoda v termálech lázeňského hotelu, v neděli se podzemně proběhneme a v pondělí návrat. 
Plán se až na mé lehké nachlazení daří plnit, takže v neděli ráno míříme do jakési maďarské obdoby české sokolovny pro startovní čísla a těšíme se na hezký běžecký zážitek. 
Maďaři tento závod z nějakého důvodu, který mi uniká, pojímají v karnevalovém stylu, takže kolem nás je řada lidí v nejrůznějších maskách. My se k tomu moc nehlásíme, já jsem si však vzpomněl že mám ve skříni tričko z nočního běhu Stromovkou z roku 2009, na kterém jsou fosforeskující oči. To by se do podzemí mohlo hodit, čelovku jsem si totiž navzdory instrukcím na rozdíl od Angeliky nevzal.

Start a cíl jsou v parku na vcelku fádním budapešťském sídlišti a nic nenasvědčuje tomu, že pod nohama máme vskutku zajímavý industriální komplex. Jde o více než 30 kilometrů podzemních chodeb, z nichž ty nižší jsou zatopeny vodou. Celý komplex je za normálních okolností uzavřený, nicméně v těch podvodních částech občas trénují sportovní potápěči a kouskem nadzemní části se občas pořádají turistické prohlídky. Původně to byl vápencový lom, později pivovar, přičemž ze zatopené části se brala voda a nadzemní část sloužila jako sklady i technologický provoz. Za druhé světové války se zde vyráběly stíhačky Messerschmitt. Více si lze načíst v angličtině zde.

Něco jako sokolovna

Krátce před startem se potulujeme po parku, přičemž se zničehonic náhle ocitáme v první řadě rozcvičujících se přímo před instruktorkou. Abychom jim to nekazili, tak se trochu kýveme do rytmu. Po rozcvičce se už jde do koridorů, pak organizátor a místní hodnostář cosi delší dobu slavnostně vykládají, nerozumíme ani slovo, a pak už se vybíhá.

Od prvního okamžiku je jasné, že běh bude celkem dřina. Běžíme sídlištěm, kolem nás paneláky, zprvu do dost výrazného kopce, později už pozvolnějšího, ovšem rovin je tu poměrně málo. Navíc jsem se chytl rychlé skupinky, tak si z ní raději vystupuji a zkouším běžet své tempo. Současně mám ale v hlavě že jde o závod, čili se neflákám a pořádně do toho dupu. Obíháme rozlehlý park jeho značeným cyklopruhem a pak následuje vcelku ostrý seběh podél zchátralého průmyslového komplexu. Tak nějak tuším že to bude ten bývalý pivovar. A ano, o chvíli později probíháme branou:

Do pivovaru, pivo však nebylo

To jsme na čtvrtém kilometru, je mi tedy jasné, že půjdeme pod zem. V areálu je ještě občerstvovací stanice a pak už sbíháme po schodech do sklepení. Ač se tam vyskytuje celkem dost fotografů, nás jaksi ignorují, takže fotky níže jsou buď od Angeliky, nebo z facebooku akce, avšak bez nás.

Prvním dojmem je intenzivní tma rušená jen umělým osvětlením organizátorů. A to je jen na některých místech. Na většině míst není vidět téměř nic. Ihned se tedy zavěšuji za běžce o kousek přede mnou. Ten sice také nemá osvětlení, ale jistě má lepší oči a, zcela sobecky, bude-li před námi překážka, narazí do ní on a ne já. Bylo by opravdu zajímavé dát si tudy klidnou procházku, my se ale snažíme ostře běžet. Velmi stresující.
Trasa je většinou vedena širokými chodbami a je vyznačena klasickými kovovými bariérami a igelitovými páskami. Ty však často náhle končí a běžec musí rychle přemýšlet zda je někde neosvětlená boční chodba, do které má odbočit, nebo zda se má otočit a vyrazit zpět v protisměru po druhé straně zábradlí. Tento kvíz má naštěstí vždy jen jedno řešení takže zabloudit nelze, ale řešit to ve svižném běhu je složité. Občas na složitějších místech stojí pořadatel a signalizuje směr rukou, často ale chybí.

Fotky jsou ze zajímavějších osvětlených míst, většinou je to ale skutečně běh potmě s nečekanými zatáčkami o 90 nebo 180 stupňů na každých pár metrech. V jednu chvíli na mě organizátor cosi maďarsky zavolá. O chvíli později pochopím, že to asi bylo "pozor, voda", protože běžím hlubokou louží. 

Po schodech...

Roviny s audio i videoprojekcemi jsou fakt skvělé, temné křivolaké boční chodby stresují a berou sílu. Po nějakých 10 minutách vybíháme po schodech do vyššího patra, kde běh pokračuje ve stejném stylu. Po zhruba 12 minutách podzemí opouštíme. Bylo to skvělé a čeká mě to ještě dvakrát. 
Dotahuji se na svého podzemního vodiče a anglicky mu děkuji že mi dělal oči. Odpovídá, že viděl stejné prdlajs jako já a mám pocit, že v tom slyším výčitku. Přes park se startem a cílem a druhou občerstvovačku vbíháme do druhého okruhu. V kopcích mi je o něco hůř než v prvním kole, ale nemám problém běžet. 
Když se podruhé blížím k podzemí, se znepokojením zjišťuji že můj minulý vodič vynechal poslední občerstvovačku a má na mě dost náskok. Ne že bych mu to nepřál, ale někoho před sebou potřebuji. Mohutně zaberu a dotahuji si ho.

Po druhé už je to o něco míň zábavy a víc dřiny. Vůbec nepomáhá, že jsem to už jednou běžel. Náhlé změny směru a váhání kudy se vydat jsou stejné jako poprvé. Navíc mi vodič nějak zrychlil a já ho pořád mám někde za zatáčkou. Těžké.

Opět na světlo...

Třetí kolo už je utrápené, ale nezpomaluji. Značný problém je, že do podzemí tentokrát vbíhám a přede mnou nikdo není. Zato se mi kdosi drží za zády a dobře si hlídá, aby mě nepředběhl. Inu, karma. Má vetchozrakost si tedy musí poradit sama. Tentokrát je podzemní část vyloženě otravná a depresivní a snažím se mít ji co nejrychleji za sebou.

  

Všechny výše uvedené fotky jsou z osvětlených, rovných částí. Ty části plné tmy a nečekaných zatáček do nečekaných směrů tu nevidíte. Dohromady jsem tam strávil kolem 40 minut v tempu 5:20 na kilometr. Na jednu stranu skvělé a hluboký respekt k organizátorům že šli do tak náročné a riskantní akce, na druhou stranu pokoušet se tohle běžet závodně je mimořádně vysilující. Ale stojí to za to. A moje chyba, že jsem si hrdě odmítl vzít čelovku, že?
V cíli se rychle převlékám do suchého, máme přeci jen únor. Pak nezbývá než počkat na Angeliku.

Angelika finišující

A pak rychlý přesun do hotelu, kde můžeme s pocitem dobře odvedené práce pokračovat v povalování v teplé vodě: