sobota 25. března 2023

Konopišťskými kopečky

Funím obslužnou lesní cestou do prudkého kopce a přemýšlím proč. Přeci už dávno vím, že tohle není moje disciplína. Jak to mám nejraději? Pod nohama asfalt, vertikální rovina, kolem sebe budovy nebo třeba moře.

Tak proč teď běžím půlmaraton celý na přírodním povrchu, který je navíc pořád nahoru nebo dolu? Asi je to kombinací nedostatečného množství informací na webu závodu a mé lenosti projet si ten závod aspoň na mapách dřív, než se na něj v povznesené náladě přihlásím. Kdybych si ten závod na mapě projel, asi bych nenaletěl tvrzení v propozicích závodu "zážitkový běh v lokalitách Konopišťského parku, rybníka, Chlumu, Kožlí a Chvojna". O kopcích ani slovo.
Ale zpět na začátek. Na tom bylo nepochybně něco jako: "Hele, tady v termínovce vidím Konopišťský půlmaraton. V březnu, koukám. Tam zatím žádný závod nemáme. Na Konopišti jsme už nebyli ani nepamatujem, co? Tak já nás tam přihlásím, ne?". A je to.

Krátce po startu, ještě při síle
V sobotu ráno si tedy přivstaneme, posnídáme a vyrážíme na benešovsko. Počasí je na březen ideální. Na Konopišti parkujeme na hlavním parkovišti, nyní před sezónou zcela prázdném. O chvíli později zjišťujeme že to byla chyba, protože o kus dál je ještě jedno parkoviště, sice menší, ale mnohem blíže startu a cíli. Tam parkují ostatní běžci. No nic, tak příště.
U výdeje startovních čísel je slušná fronta, ale nemusíme čekat příliš dlouho. Nafasujeme čísla a pár sponzorských maličkostí, doustrojíme se a batoh odkládám do úschovy v zázemí přírodního divadla. Hezké.
Po startu, lehce zpožděném právě frontou u výdeje čísel, běžíme Ferdinandovou cestou kolem zámeckého parku. Už tady se trasa laškovně vlní, ale pořád se ještě dobře běží. Po čtyřech kilometrech se vracíme k zámku, běžíme podél rybníka a po dalším kilometru opouštíme areál zámeckého parku. I nadále se ale pohybujeme mimo silnice, především na polňačkách.
Těžké to začne být na desátém kilometru. Zde stoupáme po úbočí kopce Chlum, zpočátku velmi zprudka, později už pozvolněji, o to však déle. Tady to zkrátka nejde, chvílemi je třeba přecházet do chůze. Z vrcholu sbíháme po louce, což je zajímavé zpestření. Následuje pár kilometrů podél potoka, načež nás čeká, nepřekvapivě, další kopec.
Tady už se ani moc nepokouším do kopce běžet. Začíná na mě doléhat dehydratace, je sice příjemně chladno, ale už jsem ve vysoké zátěži 15 kilometrů a měl jsem jen asi dva půlkelímky vody. To je na mě málo. Poté co zdolám větší část kopce se odbočuje na relativní rovinu, po které obíháme kolem vrcholku. Pak opět dolů a to už pomalu začínáme mířit zpět k cíli, ke konopišťskému zámku.

Sbíháme do vesničky Chvojen, nad kterou se tyčí hezký kostel a pak už nejkratší cestou zpět k cíli. Zbývá už jen seběhnout dolů k rybníku a podél zámeckého rybníka zpět do cíle pod zámkem.

Těsně před cílem...
V cíli rychle doplňuji tekutiny a jdu si pod divadlo vyzvednout batoh abych se mohl převléknout do suchého. Až tak nespěchám, předpokládám, že trať Angeliku potrápila minimálně stejně jako mě a nemám ji hned v patách.



Plán tedy splněn, zámek a jeho okolí jsme si prohlédli dostatečně a tím bych pro letošní rok uzavřel disciplínu "přírodní běhy v kopcích". Nadále se držme asfaltu, měst a rovin, přinejmenším pro nejbližší měsíce.

Žádné komentáře:

Okomentovat