čtvrtek 26. listopadu 2015

Conwy: naše mokré welšské dobrodružství

Je to těžké. Na světě je tolik krásných míst a pořádá se tam tolik krásných běhů, a volného času je tak málo, stejně jako peněz k tomuto cestování nezbytných. I tak se ale při troše snahy dá párkrát do roka podniknout malé běžecké povyražení, my tentokrát vyrazili do severního Walesu.
V Británii běhám rád. Ta země je mi sympatická svou přírodou, svým počasím, i svou kulturou. Za závodem se sem vracím po dvou letech. Loni mi to bohužel nevyšlo, předloni soukromě také ne, ale alespoň jsem zužitkoval služební cestu. S Angelikou jsme Británii naposledy běžecky navštívili roku 2012, kdy jsme si ve Skotsku dali krásný půlmaratón na ostrově Coll. V předchozích letech jsem zde běžel ještě půlmaratón na ostrově Harris a krásný Loch Ness maratón.
Tentokrát moje volba padla na půlmaratón v Conwy ve Walesu, a to hned z několika důvodů. Ve Walesu jsem ještě nebyl. Na informace o závodě jsem narazil na jakési stránce popisující nejscéničtější britské závody, což je velmi dobrá reklama. Na místo se lze z Prahy relativně nekomplikovaně a levně dostat. A také je to vítané céčko do mých abecedních běhů.
Před startem prší. Docela dost.
A tak v pátek letíme nízkonákladovou aerolinkou do Manchesteru, ze kterého je to na start asi 100 kilometrů. Slečna v autopůjčovně se překvapeně ptá, proč by na konci listopadu někdo chtěl jet do severního Walesu, ale když jí řeknu, že jedeme běhat, tak celá roztaje a já musím několik minut poslouchat její vyprávění o tom, jak chodí dvakrát týdně běhat na pás. Nakonec ale auto dostaneme, a čeká nás adrenalinová hodinka a půl po tmě, v dešti, v autě s volantem na špatné straně, po silnici, na které všichni jezdí na špatné straně.
Na místě, v hezkém přímořském letovisku s poetickým jménem Llandudno, se ubytujeme a jdeme zapít náročnou cestu do místního pubu. V noci zjišťujeme, proč bylo toto ubytování jedno z nejlevnějších. Majitel zřejmě razí filosofii "Co je dobré pro mě, to musí být dobré i pro zákazníky" a s topením značně šetří, takže k ránu je nám dost zima. Druhý den věnujeme v silném větru prohlídce okolí a sledujeme předpověď počasí.
V neděli ráno se probouzíme do deště a doufáme, že zde mají kvalitní meteorology, protože podle nich má kolem desáté dopoledne přestat pršet. Autem se přesouváme do Conwy. Než dojdeme z parkoviště na start pro čísla, máme zcela promočené boty, což při šesti stupních Celsia není nic moc. Nu což, i s tímto rizikem jsem při volbě závodu počítal. Vracíme se do auta a zcela neekologicky s puštěným motorem a topením čekáme, jestli se počasí umoudří. V půl desáté se za stálého deště skepticky vracíme na start, batoh se suchými věcmi na převlečení dávám do úschovy a jdeme do koridoru.
Místo startu je velmi hezké. Startuje se z náplavky místního rybářského a výletního přístavu, přímo pod impozantním hradem z třináctého století.
Deset minut před startem jako zázrakem přestává pršet a oblačnost se trochu trhá. Jsme rádi, ale stejně už jsme promočení. Trochu udiveně sledujeme některé z místních běžců, kteří v šesti stupních startují zcela vyletnění.
Na startu kontroluji jak na tom jsem. Nic moc. Po dvou nocích velmi nekvalitního spánku si připadám unavený, čemuž odpovídá předstartovní zvýšená tepová frekvence. Bude to boj.
Startujeme. Z náplavky vybíháme na most přes mořskou úžinu a na druhé straně odbočujeme na západ směrem k "našemu" Llandudnu a místnímu poloostrovu s kopcem, který budeme obíhat. NA silnici máme vyhrazený jeden pruh, druhým jezdí auta. Po celonočním dešti jsou na silnici hluboké kaluže, někdo se jim snaží vyhnout, jiní je probíhají, mokré nohy mají beztak všichni. Vtipné je, když hlubokou kaluží svižně projede protijedoucí auto a ohodí běžcům přede mnou nohy vodou až do výše kolen. Zachraňuji se skokem na chodník.
Angelika vybíhá na kopec.
Překvapení čeká na čtvrtém kilometru, kdy sbíháme ze silnice dolů k moři a následuje několik vyloženě krosových kilometrů. V propozicích to nepsali a ani z mapy to nebylo nijak zřejmé. Chvíli běžíme pískem po pláži, jindy štěrkem podél vysokých písečných dun. Držím tempo lehce pod pět minut na kilometr, ale začínám cítit, že tempo na úrovni osobního rekordu dnes není realistické, ani vzhledem k povaze trati, ani vzhledem k tomu, jak se cítím. Využívám přírodního úseku k tomu, že si odběhnu ulevit, ale přináší to nepříjemnou technickou komplikaci. Jak si potom zkouším zkřehlými prsty zavázat tkanici na běžeckých kalhotách, udělám na ní dokonalý nerozvázatelný uzel, bohužel v ne zcela utaženém stavu, takže mi kalhoty pozvolna padají a každých pár set metrů si je musím povytáhnout. Opravdu silně to otravuje. A to jsme teprve někde ve čtvrtině závodu.
Plánovaně zvolňuji tempo, je jasné, že tohle není rychlý závod. Užívám si krajiny. Po jedné ruce moře, občas písečné pláže, občas kamení, po druhé ruce vysoká tráva a rákosí. Na sedmém kilometru se vracíme na silnici a začínáme zvolna stoupat. Následujících osm kilometrů je o oběhnutí místního kopce Great Orme, přičemž čtyři kilometry budeme stoupat od moře do sto padesáti metrů, a pak budeme totéž zase sbíhat.
Pořád Angelice říkám: "Když se závodí, tak se nefotí!", ale je to marné, je to marné...
Takže stoupáme, po jedná straně moře, po druhé skálu, trávu a ovce. Vzpomínám na prázdninový Hvar, tam to bylo podobné, jen ten kopec byl delší, příkřejší, bylo horko a nebyly tam ovce. Tempo ve stoupání pochopitelně padá, nicméně držím se v běhu, na který spousta spoluzávodníků rezignuje. V nejvyšším bodě je občerstvovačka, beru si třetinkovou láhev vody (opět, všímám si toho opakovaně: na domácích závodech nepraktické kelímky, na zahraničních závodech praktické plastové lahve, kdy už to i v Čechách pochopí?) a jsem vděčný za příležitost trochu si vydechnout.
Začíná seběh a na mě přichází krize. Plíce mám zahlcené z dlouhého stoupání, padá na mě únava a hrozně mě štvou padající kalhoty. Pouštím to z kopce co to dá, ale není to žádná sláva.
Dole pod kopcem opět sbíháme ze silnice k moři a do cíle se vracíme po stejné trase, jakou jsme běželi na začátku.
Já už se regulérně trápím. Chci držet jakés takés tempo, ale tepovka je nepřirozeně vysoko a tělo hlásí, že to takhle dál nepůjde. Zkouším zvolnit. Zase trochu pomáhá třetí občerstvovací stanice, ale lít ledovou vodu do rozhicovaného těla také není žádná sláva. Běžím dál, opět tím náročnějším krosovým úsekem, štěrkem, pískem, loužemi. Konečně se vracíme na silnici a začínám cítit cíl. Přesto si na devatenáctém kilometru neodpustím půlminutový odpočinek chůzí, když to nejde, tak to nejde.
Utrápený finiš
Ale konečně jsme zpátky ve městě, objevují se fandící domorodci, sbírám zbytky sil i vůle, držím se v běhu, plácám si s dětmi, přebíhám přes most zpět do Conwy k hradu a do cílové brány dole na náplavce. Utrápená welšská premiéra je za mnou.
Nafasuji pamětní tričko a medaili, vyzvedávám si batoh, převlékám se do suchého a jdu čekat na Angeliku.
Angelika finišující
Po odeznění bezprostředního vyčerpání hodnotíme závod jako moc hezký, i když těžší, než jsme čekali. I když jsem na start nastupoval ve fyzické nepohodě a druhou polovinou jsem se hrozně protrápil, včetně povytahování kalhot co tři minuty, umístění v první třetině výsledkové listiny není zas tak špatné. Chyba asi byla ve špatném začátku. Použil bych analogii k dopravním předpisům, kde se říká: "Nepřizpůsobil rychlost aktuálnímu stavu vozovky". Já jsem "nepřizpůsobil rychlost aktuálním fyzickým možnostem". Ale tak už to občas bývá.
Za pozávodní oběd volíme fish & chips a večer to zajdeme zapít několika místními pivními speciály. Takže vlastně velmi povedený běžecký výlet.

DETAILY BĚHU

čtvrtek 29. října 2015

Klánovice dobré celé, můj výkon jen z poloviny

Konečně jsem se dočkal. Roky si zabíhám do Klánovic na dlouhé tréninkové běhy. Pokud chci opustit asfalt a dát si pár kilometrů po lesních cestách, jsou Klánovice jasná volba, byť musím k takto naběhaným kilometrům přičíst čtyři kilometry tam a čtyři zpět, protože vlastnit bydlení přímo v Klánovicích se mi bohužel nepoštěstilo. Vždycky jsem si ale říkal, že by se tu dal uspořádat krásný trailový půlmaratón. Letos to napadlo i někoho podnikavějšího než jsem já a mé přání se tak splnilo.
Když jsem zahlédl Klánovický půlmaratón v termínovce, byla to jasná volba. Za hezkým půlmaratónem jsem ochoten cestovat i přes půl světa, natož pak když se nám pořádá čtyři kilometry od baráku.
Noc před startem byla o hodinu delší, takže nebyl žádný spěch ani stres. Hodinu a půl před startem jsme s Angelikou sedli na kolo a přesunuli se do Klánovic. Tam jsem se setkal s exkolegou a kamarádem Honzou, kterého se mi také podařilo zlákat ke startu. Honza má v plánu běžet naplno jen první polovinu, na druhých jedenácti kilometrech chce dělat doprovod své pomalu se rozbíhající manželce Martině, která si trasu proběhne neoficiálně, bez čipu a bez čísla.
Postáváme, vedeme řeči a potkáváme i další běžecké známé, první ročník této akce přilákal opravdu hodně běžců. Možná až moc.
Jde se na start. Počasí nám přeje. Teplota se pohybuje mezi deseti a patnácti stupni, takže se chystám běžet ještě celkem vyletněný, jediným kompromisem je tričko s dlouhým rukávem.
To hezčí nejsem já
Startujeme. Okamžitě je patrné, že první kilometry budou bojem s pomalejšími. Cesty jsou úzké a běžců moc. Kdo opustí pevnou cestu, aby předběhl pomalejší, koleduje si o zranění, protože okolí cest je měkké a velmi nerovné. Začátek běžíme s Honzou víceméně bok po boku, oba se snažíme najít skulinky v davu před námi, já se držím na levé straně cesty, Honza na pravé. Zhruba po kilometru prodírání davem zjišťuji, že Honzu nevidím. Tak už mi utekl. Nu což, není to poprvé ani naposled. Ale jsme teprve na začátku, zkusím ho dohnat. Zvyšuji tempo a odvahu při kličkování. Pole běžců se pomalu trhá. Přichází první občerstvovačka. Těmi pořadatel opravdu nešetří, jsou po každých dvou až třech kilometrech, během obou kol se můžeme napít šestkrát nebo sedmkrát. Před třemi týdny v Aši jsme na půlmaratónu měli jen dvě. Dávám si tedy jen jeden kelímek vody a pokračuji ve stíhání ztraceného kamaráda.
Byť běžíme lesem, kterým už jsem naběhal opravdu spousty kilometrů, trasa nás vede i místy, kde jsem určitě poprvé. Zatímco můj soukromý tréninkový okruh vede výhradně po lesních cestách, nyní se dostáváme i na štěrk, kamení nebo trochu asfaltu. Ale jde jen o krátké úseky, jinak je to poctivý trail, navíc v tom nejhezčím čase, kdy je všude kolem nás spousta krásně zbarveného listí. Kopečky jsou takřka neznatelné, pár metrů sice nastoupáme a naklesáme, ale je to zanedbatelné.
I tak ale trail vyčerpává víc než silnice. Jak se blížím ke konci první desítky tak zjišťuji, že tempo mám sice lehce pod pět minut na kilometr, ale druhou polovinu takhle rychle určitě nedám.
V náběhu do druhého kola mě čeká překvapení, stojí tam Honzova Martina a čeká na svůj doprovod. Takže Honza mi neutekl, utekl jsem já jemu. Dost mě to pobavilo.
Jsem za to rád. Za prvé je Honzův skalp cenný za všech okolností, za druhé opravdu potřebuji zvolnit. To je disciplína, kterou moc neumím. Běžně mám jen dva závodní scénáře. První je uvědomit si vzdálenost, která mě čeká, nasadit tempo, na které se na danou vzdálenost zrovna cítím a to tempo dodržet. Druhý scénář je nasadit opravdu ostré tempo s tím, že buď ho udržím a bude z toho super čas, nebo ke konci odpadnu a část odchodím. Řízené zpomalování mi nejde. Tentokrát se to celkem daří. Zvolňuji na asi pět a půl minuty na kilometr a jen tak si užívám běh podzimním lesem. Trochu nepříjemné je, že se zvolněním tempa mi začíná být docela chladno.

Angelika finišující, stíhaná Honzou a Martinou
Nechávám se předbíhat těmi, co rozumněji rozložili síly, na občerstvovačkách nespěchám a vůbec druhou polovinu pojímám poněkud rekreačně. Cílem probíhám zhruba v čase 1:51, což zcela odpovídá průběhu závodu, slušně rozběhnuto, abych pak zvolněním přišel o pět nebo šest minut. Celkem umístění přibližně v polovině startovního pole půlmaratónců, což také odpovídá.
Rychle si jdu pro batoh a potom zpět do cíle, tam se převléknu do suchého a čekám na Angeliku. Ta dle hrubých propočtů měla na trati doběhnout Honzu s Martinou, což se také stalo, takže mi finišovali pěkně spolu.
Organizačně bych Klánovický půlmaratón hodnotil jako povedný závod pro širokou veřejnost. Trať je sice přirodní, ale nenáročná, servis na trati velmi kvalitní a zázemí také velmi slušné. Na první ročník to vůbec nebylo špatné.

pondělí 5. října 2015

Pro áčko až do Aše

Výběr závodu může mít různé důvody. U ašského horského půlmaratónu jich bylo několik. V tomto koutu naší krásné země jsme ještě nebyli a já nerad jakékoliv místa zanedbávám. Dává to možnost posunout metu "náš nezápadnější český běh". A v neposlední řadě jde i o cenné áčko do mého sezamu běhů podle abecedy.
V Aši, městě Konrada Henleina a Petra Sepéšiho, jsme se v pátek už za tmy ubytovali v hotelu nevalné kvality avšak nízké ceny, dali si kupodivu slušnou večeři a těšili se na běžeckou prohlídku ašského výběžku za světla. Ráno bylo jasné a velmi chladné. Na chvíli jsem zapochyboval, jestli rozhodnutí ještě z hlediska oblečení ignorovat příchod podzimu bylo rozumné, ale později jsem nelitoval. Vyřídime si registraci a pak se nám jako Bobu a Bobkovi z vyhřátého auta vůbec nechce. Sluníčko naštěstí s výškou nabíralo na síle a kolem desáté dopoledne už bylo zcela ideální běžecké počasí. Se startem se ještě čekalo na ukončení dětských závodů a vyhlášení výsledků místních běžeckých a jezdeckých nadějí a teprve potom jsme přišli na řadu my.
Na startu jsem si všiml několika zajímavostí. Jednak jde o pravděpodobně nejmenší půlmaratón co do počtu startujících, na kterém se zatím účastníme. Není nás tu ani třicet. Za druhé tu všichni vypadají velmi vysportovaně. Na běžných závodech je plno účastníků, na kterých je vidět že si to přišli prostě jen zkusit, na běh nemají figuru, kondici ani zkušenosti. Tady nikdo takový není, sem přišli jen sportovci, což trochu předurčuje, v jaké části výsledkové listiny se později máme hledat.
Tomu, že závod je spíš pro místní odpovídal i způsob startu. Nejprve kontrola jestli jsme všichni (každý musí říct na vyvolání "zde!"), potom seznámení s tratí ("Je stejná jako minule," děkuji pěkně) a místo odpočtu a startovního výstřelu jen lakonické "Tak teda teď".
Tak jdeme na to. Trať tu má záludný profil. Nejprve dlouhý, asi sedmikilometrový seběh, následně pak převážně do kopce se dvěma dlouhými stoupáními zpět ke startu. Většinou to bývá naopak, že se nejprve stoupá, potom sbíhá. Tento profil je pro mě novinka. Ale má to něco do sebe. Sotva vyběhneme z Aše, začíná prudké klesání. Jelikož jsme na začátku a mám dost síly, nenechávám pracovat jen gravitaci, ale běžím aktivně. Na konci třetího kilometru mám průměrné tempo pod 4:20, což je u mě opravdu nezvyklé. Trasa vede zatím po vedlejších silnicích převážně rekreační oblastí, kolem jsou chaty, lesy, louky a lyžařské vleky. Jelikož nás startovalo velmi málo, v podstatě od začátku běžím sám, jen chvílemi se míjím s jedním běžcem a běžkyní, kteří se drží spolu. Někde kolem sedmého kilometru jim ale utíkám, ovšem ještě se sejdeme.
V těch místech se také dostáváme na hlavní silnici a místo chatek probíháme klasickými vesnicemi. Silnice se jen lehce vlní, pořád se dá běžet příjemně rychle. Místní lidé si mě moc nevšímají, koneckonců jsem jen očíslovaný osamělý běžec.
Kousek před desátým kilometrem trať odbočuje z hlavní silnice mezi lesy. Buď na zemi chyběla šipka, nebo jsem ji přehlédl, ale málem bych běžel rovně. Naštěstí mě zrovna dobíhal starší běžec, který trasu znal, tak jsem běžel podle něj. Hned za zatáčkou také byla první občerstvovačka. Dávám si své klasické menu, tj. tři kelímky vody. Ze zvědavosti ještě zobnu tabletu hroznového cukru. Nebyl to dobrý nápad, o pár set metrů dál mi zaskočí do krku a jen tak tak ji dostávám zpět do úst. Nebezpečná věc.
Klesání je za mnou, začíná stoupání zpět do kopců. Mé rozhodnutí všechny vyběhnout bere za své poměrně brzy, několikrát si ulevuji chůzí. Během jedné chodecké vložky mě předbíhají ti dva běžci, se kterými jsem se míjel v dlouhém seběhu. Na takto malém běhu je i takovéto setkání pamětihodná událost. Opět následuje půl hodinka kdy se navzájem držíme na dohled, ale v poslední čtvrtině jim opět uteču a pak se uvidíme až v cíli. Trať nyní vede lesy, jsme na lesní obslužné cestě na velmi rozbitém asfaltu, místy asfalt zcela chybí. Po krátkých chodeckých vložkách se kopce trochu umoudří a dají se běžet. Na šestnáctém kilometru je druhá a poslední občerstvovačka. Na ní už si dávám raději jen vodu a vyrážím na silnici vedoucí zpět do Aše.
Dřív jsem nevěděl, že Aš leží na kopci, teď už to vím. Stoupám tam táhlými serpentinami. V jednu chvíli stahuji na dohled staršího běžce, který mi na půli pomohl nezabloudit, on však na rozdíl ode mně kopce vybíhá volnějším, ale konstantním tempem, zatímco já se opět chvilkami uchyluji k chůzi, takže mi kilometr před cílem opět zmizí.
Vbíhám do Aše, chvilku běžím mezi místními rodinnými domky a užívám si krátkého seběhu k cílové čáře. Je to za mnou.
Angelika finišující, včetně doprovodného vozidla
V cíli nebudím větší pozornost, žádné fandící davy se nekonají. Sundavám číslo a z nabídky občerstvení si dávám dva kelímky teplého čaje a láhev Birelu. Převlékám si tričko a jdu čekat na Angeliku. Ta v těžké konkurenci dalších šesti žen doběhla na krásném sedmém místě. Na takto malé akci je hezké, že při vyhlašování zmíní a aspoň diplomem ocení opravdu každého, a každý sklidí potlesk a uznání ostatních.

Vyhlašování

Po vyhlášení nejen vítězů, ale všech účastníků si v zázemí dáváme sprchu a jdeme se odměnit do nedaleké restaurace kachnou s knedlíky a se zelím.
Ašský horský půlmaratón je krásný malý běh s domáckou, osobní atmosférou. Z hlediska trati je to pěkná, přírodou vedoucí trasa, po které díky profilu bolí stehna ještě další dva dny. Co na tom, že bez diváků, bez medailí, bez hudby na trati a bez záplavy fotek. Na tyhle malé vzpomínáme nejradši.

DETAILY BĚHU

úterý 29. září 2015

Bě(c)hovice pošesté, zase o fous rychlejší

Letošní Běchovice pro nás byly v lecčems nové. Jednak zvláštně promíchanými časy startů, kdy jsme obvyklý scénář (sledování startu veteránů, 30 minut čekání, odstartování Angeliky, 30 minut čekání, startuji já) změnili na výrazně uspěchanější startuji já, 15 minut čekání, startuje Angelika. Chápu, že do programu asi mluvila Česká televize, ale osobně bych se vrátil k původnímu, důstojnějšímu rozvržení.
My a patník, jako každý rok
Za druhé jsem dostal báječný nápad, že když to máme na start tři nebo čtyři kilometry, tak nemá smysl jezdit tam jako pokaždé autem, beztak je na startu každý rok víc lidí a hůř se hledá místo na parkování. Na start se pěkně proběhneme, vždyť je to převážně z kopce.
Kilometrů to nakonec bylo pět a na startu už jsem byl opravdu pěkně zahřátý. Bohužel jsem doma zapomněl vodu a v baťůžku sice byla peněženka, ale v podstatě bez peněz. Na doplnění tekutin tedy bylo nutné použít toalety v blízké hospodě.
Časově nám to vyšlo tak akorát, že jsem dal batoh pořadatelům k převezení do cíle, udělali jsme si rychle pár fotek, pozdravil jsem se z kolegou z nové práce a už jsem startoval.
Co psát o běhu, který běžím už pošesté? Je důležité ohlídat si začátek a nebláznit. První metry jsou z kopce a už se mi stalo, že jsem tu nasadil ostré tempo, pak jsem se ho snažil na zvlněné rovině udržet a pak jsem odpadl. Letos si to hlídám. Na prvním kilometru si kontroluji tempo: 4:34. Je jasné že až do cíle ho neudržím, ale nemělo by mě ani zabít. Navzdory únavě a lehké rýmě se v úvodu cítím fajn a běží se mi lehce. Mnohem složitější boj dnes povede Angelika, která má nachlazení v plném proudu. Nějak se toho doma nemůžeme zbavit. Ono dát si každý víkend závod k léčbě příliš nepřispívá.
Počasí je ideální, kolem 14 stupňů, střídavě slunce a zataženo, sice protivítr, ale jen velmi lehký.

Zatím mám pocit že mi pomalých pět kilometrů na start nijak neublížilo. Síly neubývají rychleji než obvykle a první pocit typu "ať už to mám za sebou" přichází až na obvyklém místě krátce za polovinou, v táhlém stoupání k Průmyslové. Přemýšlím, jestli využít občerstvovací stanici, na desítkách to nedělám, pokud není horko. Nakonec tomu pár vteřin obětuji, mohla by to být rozumná investice.
Začátek seběhu do Hrdlořez
První polovina závodu mi každý rok připadá mnohem delší než druhá. Na polovině už mám pocit že je to do cíle kousek. Asi je to dané profilem. První polovina se tak jako nerozhodně vlní, zatímco druhá je srozumitelná: od pátého kilometru nad Průmyslovou pořád lehce do kopce, pak prudký seběh do Hrdlořez, obávané stoupání z Hrdlořez na Spojovací, pokračování téhož stoupání po Koněvově a pak krátký úlevný seběh do cíle. Člověk prostě jasně ví co bude.
Běžím po nově vyasfaltovaném úseku na nadjezd nad Průmyslovou a dochází mi, že to asi i letos bude dobré, tempo mi nepadá víc než by mělo. Sbíhám do Hrdlořez. Snažím se to pustit opravdu naplno a nenechávat pracovat jen gravitaci. Přichází vrchol programu, Hrdlořezák. Zpomalení je znatelné, ale běžet se dá. I když mám pocit že se tu ploužím, data zpětně ukazují že jsem tu měl tempo 5:15-5:20. V kopci fandí Evžen, jako každý rok.
U konečné tramvají by mohl nastat falešný pocit vítězství, ale my zkušení už víme, že se stoupá dál. Ještě kilometr do kopce. Snažím se opět navýšit tempo, cíl je blízko.

Když se člověk dostane do vysílání ČT4, tak to je asi opravdu sportovec, ne?
Posledních pár set metrů je mile obsypáno diváky, tak se jim snažím předvést pořádný finiš. Jejich pozornost se ale upíná spíš někam za mně, protože v cíli zrovna očekávají nejrychlejší ženu. Sláva, patnáctiminutový náskok mi stačil.
Trochu si vydechnu a jdu vyzvednout svůj batoh z trochu svérázné úschovy - z plácku před školou, kde jsou batohy vyskládané na zemi. Převléknu se do suchého trička, pozdravím se z exkolegou z expráce a jdu číhat s mobilem na Angeliku, což je moje běchovická premiéra, dosud jsme to měli naopak.
Angelika finišující
Se svým výkonem jsem spokojený, už od roku 2011 se na této trati každý rok o kousek zlepším a letos to bylo o další čtvrtminutku. Jak dlouho mi to ještě vydrží?

DETAILY BĚHU

středa 23. září 2015

Do Českého ráje cesta příjemná je...

Přiznám se bez mučení, že ještě před nedávnem jsem vůbec netušil že existuje obec Branžež. Ale nevadí, totéž se dá říct i o spoustě jiných hezkých míst. Důležité je, že jsme do tamějšího kempu "Peklo" bez potíží dorazili na premiérový ročník půlmaratónu Českým rájem.
Tuto akci jsem do naší termínovky umístil coby kochací chuťovku. Povrch a profil neumožňují útočit na osobní rekordy, jde spíš o to prohlédnout si místa kde jsme ještě nebyli. Pro mě to zároveň má být jakási mentální rehabilitace po zoufale nepovedeném půlmaratónu v Záhřebu. Rád bych si dokázal, že stále ještě dokážu zaběhnout závod na jistou, ve slušném čase a bez příliš velkého utrpení.
Podmínky se zatím zdají být ideální. Zatažená obloha, teplota kolem 15 stupňů, při čekání v dlouhé lesní frontě na startovní číslo nám dokonce byla docela zima. Na startu jsme se potkali i s exkolegou, novomanželem a novootcem Tomášem a jeho čerstvým přírůstkem do rodiny. Kvůli zdržení ve frontě ale na příliš velkou družbu nebyl čas, sotva jsme se s Angelikou očíslovali, už byl čas jít si stoupnout do koridoru.
První metry
Startujeme za příjemného povzbuzování diváků a nadšeného štěkotu psů, protože ti zde smí závodit také a jsou natěšení stejně jako my.
První metry vedou z kempu do vesnice, tu si pěkně proběhneme a po kilometru a půl odbočujeme mimo asfalt na lesní cesty. Tady to začíná být zábavné. Přemýšlím kdy jsem naposledy běžel pěkný trailový nebo krosový závod. Asi na jaře na Labských pískovcích, tam to ale bylo vykoupené opravdu hodně velkou dřinou. Tady je to trať typu "trail pro začátečníky". Lehce zvlněná, dá se běžet svižně, a přesto vysloveně snadnými úseky velmi šetří. Chvíli se běží lesem, chvíli po loukách, chvíli po prašných cestách podél vesnic, chvíli kolem vody. Všechna čest organizátorům za vytyčení trasy, pokud chtěli ukázat běžeckým masám že jsou i hezčí akce než městské běhy, povedlo se jim to.
Angelika stíhaná Tomášem

A opět oni dva. Proč mám pocit jako by mi běhal za ženou?
Na šestém kilometru se vracíme do kempu kde se startovalo, je tu první občerstvovací stanice. Neexperimentuji, ionťáky vynechávám, raději si dám několik kelímků vody a pokračuji dál.
Kdesi na trati
Běží se mi příjemně, na začátku jsem se chytl skupinky s tempem lehce nad pět minut na kilometr a i když jsme se časem rozdělili, držím zvolené tempo dál. Počasí ani nemůže být lepší, je chladno a pod mrakem. 
Trať opravdu nenudí. Neustále se mění povrchy i scenérie, od druhé půle začíná přibývat vyloženě písčitých úseků. Pokud by někdo měl pochybnosti o tom, je-li opravdu v pískovcových skalách, na zemi má důkazy. Písčité úseky se snažím obíhat, ale občas to nejde a docela se bořím. Dost to zpomaluje a trochu se bojím aby se mi písek nedostal do bot. Ale současně mě to baví.
Druhá občerstvovací stanice se nachází v obci Dobšice. Dávám si obvyklé tři kelímky, ale pak se znovu nerozbíhám, protože hned za občerstvovačkou silnice prudce stoupá do těžko běhatelného kopce. Půl minuty vydechnutí neuškodí, to nejhorší vycházím a když se úhel dostane do rozumných čísel, zase běžím. Po chvíli se opět vracíme mimo silnici.
Pískovištěm k cíli
Po výběhu obvykle následují seběhy a tady to není výjimkou, krátký krosový úsek vyloženě potěšil. Pak opět lesní a luční úseky a dostáváme se k hradu Kost. Objevil se velmi náhle a tak upoutal moji pozornost, že jsem málem minul bez zastávky poslední občerstvovačku. Dávám si obvyklé tři kelímky a skrze stánky s turistickými cetkami a kolem restaurací stoupám na hradní nádvoří. Zaujme mě lákavá vůně a velký nápis "XXL steaky" u jedné z restaurací, ale jaksi není čas. Snad jindy. Probíhám nádvoří a vybíhám druhou stranou, v bráně ještě využívám odpadkový koš a odhazuji do něj vypité kelímky.
Zbytek trasy už je zcela pohodový. Kopcovité úseky už jsou za mnou a co zbývá je příjemný trail. Cítím se dobře, cíl už se blíží a dá se běžet svižně, tak navyšuji tempo. Cesta vede převážné lesy, na silnici se dostaneme opravdu jen na chvilku. Co drobně zdržuje jsou krátké pouštní úseky, ale peru se s nimi zdatně.
Dle hluku poznávám, že cíl se blíží. A opravdu, po chvíli se objevuje černá cílová bráno a mám to za sebou. Zvláštní, hodinky mi ukazují o 800 metrů méně. Cítím se lehce ošizen. Později Tomáš zjišťuje zákulisní informaci, že organizátoři byli nuceni trasu na poslední chvíli na žádost ochranářů přírody zkrátit.
Doplňuji tekutiny, vyzvedávám batoh s mobilem z úschovy a jdu číhat zpět k cíli na Angeliku.

Angelika finišující

Ještě předtím finišuje Tomáš, který Angeliku po první občerstvovačce zcela negentlemansky předběhl a opustil.
Český ráj jsem si opravdu užil. Povedla se trasa, povedlo se počasí, povedl se výkon a to aniž bych se nějak významněji vyčerpal. Jen víc takových.

DETAILY BĚHU 

středa 2. září 2015

Naše dovolenkové závody, část druhá, noční Záhřeb

Ještě než se, mí mílí čtenáři, pustím do popisu našeho srdnatého boje se Záhřebem, dovolte mi uvést v několika bodech pár ponaučení, o která mě tento závod obohatil:
Chcete-li si závod opravdu užít:
  • nedávejte si víkend před ním zostra běžený kopcovatý půlmaratón v horku
  • v týdnu mezi závody příliš neporušujte životosprávu popíjením spousty vína
  • nevybírejte si pro závod den, kdy je 35 ve stínu
  • v den závodu nevstávejte v 5 ráno a nepřesouvejte se autem o 500km velmi hustým provozem plus dvě hodiny na trajektu
  • během výše uvedené přepravy ve výše uvedeném počasí se nezapomínejte hydratovat
  • tři hodiny před startem se nenechte zlákat "lehkou" večeří ze skopového, jehněčího, zelí a piva
Porušíte-li některý z výše uvedených bodů, je zde riziko že si běh užijete méně než jste plánovali. Porušíte-li všechny výše uvedené body naráz jako se to povedlo nám, můžete zažít dvě hodiny nefalšovaného trápení.
Když jsem na jaře začal plánovat letní dovolenou s nějakým tím běháním, nespokojil jsem se s půlmaratónem na Hvaru. Ostatně naše čtrnáctidenní dovolená obsahuje tři víkendy a s pěknými závody se to má jako s hříbky: najdete-li jeden, jistě poblíž budou i kamarádi. A skutečně, netrvalo dlouho a našel jsem - v sobotu, kdy se máme vracet domů, se v Záhřebu koná noční maratón i s kratšími distancemi. Záhřebem beztak projíždíme, tak se tam zkrátka zdržíme ještě přes noc, aspoň se vyhneme sobotnímu ucpanému Slovinsku.
Naplánované to bylo opravdu dobře, pominu-li fakt, že jsem si už loni o prázdninách na Zátopkovi a v Miřejovicích vyzkoušel, že dávat dva horké závody po sobě je blbost. Před těmito zkušenostmi však mé nadšené závodní já vždy ochotně zavře oči.
Noční maratón v Záhřebu je opravdu pěkně vymyšlená i realizovaná akce. Běhají se tu 10,5km dlouhé okruhy po štěrkových a parkových cestách po obou březích řeky Sávy. 5 kilometrů po každém břehu, s výjimkou krátkého parkového úseku téměř bez zatáček, zpestřením jsou dvoje schody nahoru i dolu v každém okruhu. Vybíhá se za setmění, tedy v 19:40, skoro celý běh je tak potmě. Do míst kde chybí veřejné osvětlení organizátoři umisťují špalír ze svíček, což akci dává romantický nádech. Navíc jsou ve startovním balíčku různé reflexní a blikající pásky, které si prý máme dát na ruce a nohy, aby byly pěkné fotky. OK, proč ne, aspoň se budu mít čím ověsit při zimních popracovních výbězích. Běží se všechny možné distance. Čtvrtmaratonci jedno kolo, půlmaratonci dvě, třičtvrtěmaratonci tři, maratonci čtyři. Nepřeháním to, hlásím nás jen na dvě kolečka.
Zní to hezky, že? To bych si ale na začátku vyjmenovanými chybami nesměl předem házet klacky pod nohy.
Už od prvních metrů jsem tušil, že to dneska nebude ono. Tělu chybí síla, připadám si těžký, silně se potím. Něco bude tím, že je horký večer po horkém dni, něco celkovou únavou a lehkou dehydratací, něco nerozumnou těžkou večeří. Začátek je pomalý, hlavně proto že se opravdu velký dav běžců vydává na dost úzkou trať. Zatím ještě věřím že se oklepu a rozběhnu, takže se snažím předbíhat jak jen to jde. Někde na třetím kilometru se dostávám mezi podobně rychlé a jsem zvědavý co bude dál. Přebíháme řeku po mostě pro pěší a kolem konečné tramvají a autobusů se vydáváme na rovný pětikilometrový úsek po druhém břehu řeky. Začínám mít problém se štěrkovou cestou. Prach zvířený v teplém vzduchu mě začíná opravdu nepříjemně škrábat v krku a když se k tomu přidá žízeň a sucho v ústech, tak se nemohu dočkat pátého kilometru a první občerstvovačky. Tam si dávám tři nebo čtyři kelímky vody a trochu mi to pomůže. Nastává ale jiný problém, začíná mě opravdu nepříjemně tlačit žaludek. Napadají mě dva důvody. Buď za to může špatně zvolená večeře, nebo víc než rok prošlý energy gel, jehož půlku jsem si dal krátce před startem. Rozhodně se mi běží čím dál tím hůř, ale aspoň zatím běžím.
Vybíhám schody na most přes Sávu a na druhé straně je opět sbíhám dolů na stezku, která vede zpět do parku a tedy i k náběhu do druhého kola. Cestou si ujasňuji, že tenhle závod je vážně průšvih a budu rád když dokončím. Sbíhám další schody od řeky do parku a čeká mně asi kilometr a půl parkem po svíčkami osvětlených chodníčcích. Přebíhám lávku přes potok a probíhám startovní bránou do druhého kola. Vůbec se mi do něj nechce, pokud jsem se doteď jen lehce trápil, odteď to bude peklo.
A je to tak. Trápí mně slabost, nevolnost a extrémní pocení. Ještě se mi nestalo, abych měl pocit že mi asi spadnou šortky, protože jsou nacucané potem, který ze mně teče. A to jsou z čistě funkčního materiálu, žádná bavlna. Raději si je pevněji zavazuji. Ždímám si spodní polovinu trička, zepředu i zezadu, crčí z něj pot. Nechápu, i normálně se hodně potím, ale tohle je extrém. Je to vidět i na fotkách.
Ve druhém kole cítím, že s každým kilometrem slábnu. Na občerstvovačku na patnáctém ještě dobíhám, i když pomalu. Od ní už ale zařazuji několik krátkých chodeckých vložek. Prostě to neběží.
Do cíle. Křečovitý úsměv a jako bych vylezl ze sprchy
Sbírám zbytky sil na to abych aspoň důstojně proběhl posledních pár set metrů kde fandí diváci a číhají fotografové. V cíli několik minut zničeně sedím, než jsem schopen vstát a jít si sehnat vodu a vyzvednout batoh s ručníkem a telefonem. Pak si jdu stoupnout k cíli, kde čekám na Angeliku a nechávám se ožírat dotěrným chorvatským hmyzem.
Angelika finišující
Vzhledem k tomu, že většinu chyb uvedených v úvodu článku jsme s Angelikou napáchali spolu (a to si u večeře dala o pivo víc!), nelze se divit, že jí závod také příliš nesedl, stejně jako já dala závod o asi 15 minut pomaleji než při standardním výkonu.
A ponaučení? Ani po více než čtyřiceti soutěžních půlmaratónech nelze ztrácet respekt. Myslet si že jsem rutinér co zaběhne půlku v jakémkoliv stavu bez následků je chyba. Trať člověka dokáže nehezky vytrestat.

DETAILY BĚHU

středa 26. srpna 2015

Naše dovolenkové závody, část první, Hvar

Byl to dlouhý a náročný den. Brzo ráno budíček v apartmánu v jižní Dalmácii, sbalit po týdenní dovolené, přejezd autem a trajektem na Hvar a opět autem přes celý ostrov do hlavního města (taktéž Hvar). Zde rychlý a lehký oběd, vyzvednout startovní čísla a jet se ubytovat pro druhý týden naší dovolené. V penzionu ani nevybalujeme, jen vysadíme děti, převlékneme se do běžeckého a zase jedeme autem zpět do Hvaru, odkud ve tři hodiny odjíždí autobus na start do Starého Gradu. Tam máme ještě dvě hodiny času, tak si projdeme městečko a čekáme na půl šestou, kdy je start.
Startovní čísla se vydávají na místní radnici
Že se na Hvaru běží půlmaratón jsem zjistil loni, bohužel až poté, co jsme si zde zarezervovali dovolenou a to na termín čtrnáct dní před závodem. Dost mě to mrzelo, takhle těsně minout pěkný závod. Ale protože se nám tady na ostrově líbilo, letos už jsem to naplánoval velmi pečlivě a naši čtrnáctidenní (poprvé v životě!) dovolenou tak půlí náročný závod.
Stari Grad je hezké historické přístavní městečko a během čekání je na co koukat. Čekající běžci obsazují místní kavárny a my tak aspoň nemáme výčitky, že zdarma využíváme jejich toalety.
Start se blíží, takže dopíjíme, dávám baťoh do transportní dodávky, nafotíme se, popřejeme hodně štěstí a jde se na věc. Počasí nám relativně přeje. Je sice teplo a sluníčko, ale pofukuje, a navíc už jsme celkem aklimatizovaní. První polovina srpna byla v Praze podstatně horší. První kilometr vede městečkem s fandícími domorodci, ale už od druhého začíná jít do tuhého.

Nahoru

Začínáme stoupat. Zprvu jen zvolna, ale od třetího kilometru jsou naším věrným průvodcem dopravní značky signalizující stoupání, oblíbil jsem si zejména ty co ukazují deset stupňů a víc. Je to vlastně jednoduché. Trasa vede ze severního pobřeží ostrova (Stari Grad) na jižní (Hvar), a v cestě nám stojí hřbet ostrova vysoký 400 metrů. Nejprve na něj vyběhneme, pak krátký hřebenový úsek a zase dolů.
Zpočátku běžím lehce a vesele, dokonce předbíhám, což je ovšem logické, neboť na startu jsme se s Angelikou nějak zapomněli a startovali z úplného konce. Po pár kilometrech ale přituhuje, stoupání je nekonečné a dost ostré. Kolem pátého kilometru zkrátka nevydržím a co chvíli si na pár vteřin ulevuji chůzí. Dost pomůže občerstvovací stanice na pátém, kde se rozdávají láhve s vodou. Láhev místo kelímku sice znamená že nemám důvod přecházet do chůze abych se napil, ale mít vodu s sebou po zbytek trasy je k nezaplacení.
Co ve druhé polovině stoupání ubude na strmosti, to vynahradí vyšťavené nohy. Sice už tolik nevkládám chodecké vložky, ale tempo mi jaksi stále klesá. Přicházejí ale krásná panoramata. Jak tak šplháme silnicí vzhůru, po jedné ruce máme skalní stěnu, po druhé pak prudký sráz s výhledem na rozeklané členité zelenomodré pobřeží. Nádhera.
Na zadních startovních pozicích, já jsem to žluté, Angelika je modrá sukýnka vedle

Na desátém kilometru se pocitově zdá že jsem v nejvyšším bodě, je tu občerstvovací stanice a následuje vytoužené klesání. Ale jen na chvíli, hned za zatáčkou začínáme opět stoupat, a to až na dvanáctý kilometr. Krásný moment nastává ve chvíli, kdy běžíme přímo po hřebeni ostrova a napravo i nalevo pod sebou vidím moře. Teď hlavně aby se silnice co nejdříve stočila k tomu levému.
Touto dobou už je startovní pole jasně výkonnostně roztříděné a míjím se se stále stejnými běžci. Chvíli jsem před nimi, pak chvíli jdu a oni mě předběhnou, pak se zas rozeběhnu a jdu před ně. Už se tak trochu známe. Společně se tak dostáváme do míst, kde následuje ta snad snazší část trati.
Angelika na trati

a zase dolů...

Seběh znamená vyšší tempo a zdánlivou úlevu. Sympatické je, že trať nikterak nešvindluje. Předtím jsme pořád konstantně stoupali, a teď zas pořád jenom klesáme, A to poměrně ostře. Zatímco stoupání bylo roztažené na nějakých jedenáct nebo dvanáct kilometrů, klesání zabere jen osm. Start i cíl jsou na výškové nule u moře.
Teď to hlavně udýchat. Na patnáctém kilometru probíháme vesničkou, která sympaticky narušuje jinak trochu osamělou atmosféru a beru si další láhev vody. Místní hezky fandí. Cestou obdivuji chorvatské stavitele. Silnice je za všech okolností perfektní, ačkoliv se vine velmi složitým terénem. Nikde žádná díra, krásný asfalt.
Dolů je to pořádný sešup, je mi jasné že z tohoto běhu budou v dalších dnech pořádně bolet stehna, dobré ale je, že pomalu zlepšuji bídný čas z první poloviny. Klasická běžecká poučka říká, že co ztratíš ve stoupání, to seběhem nenaženeš. Je to pravda, na opravdu dobrý čas se tu pomýšlet nedá, ale ať to aspoň není dvouhodinová ostuda. Běžím co to dá, ale stejně vnímám, že pracuje spíš gravitace než já sám, tělo je tak utahané že v seběhu nejsem schopen k tempu aktivně přispívat silou.
Někde na osmnáctém kilometru mě praští do nosu silný zápach. O chvíli později zjistím o co jde - probíháme kolem hvarské skládky odpadu. Na bráně je velký obrázek přeškrtnutého foťáku. To na propagační materiály nepatří.
Jak se blížím k jednadvacátému kilometru, trochu mě mate že stále intenzivně klesám a město pořád nikde. A je vážně legrace jak je to městečko malé. Až asi 300 metrů před koncem vbíhám mezi domky, náhle přebíhám hlavní silnici kde mi policista zastavuje dopravu, míjím autobusovou stanici odkud jsme vyjížděli na start, vbíhám na náměstí a chybí poslední stovka do cíle. Ta vede náměstím s velkými dlažebními kostkami. Fixuji pohled na metr před sebe a hlídám si krok, nerad bych si na posledních metrech zrušil kotník. Náměstím vede úzký koridor pro běžce obsypaný dětmi s kterými si musím plácat rukama. V cíli před radnicí panuje krásná atmosféra, komentátor osobně uvádí jméno a národnost každého kdo dobíhá, dostávám medaili na krk a jdu doplnit tekutiny a cukry, nabídka je pestrá, hlavním sponzorem je místní maloobchodní řetězec. Čas 1:53 vzhledem k profilu celkem beru, během stoupání jsem se bál že bude o dost horší.

Angelika finišující

Sedám na schody před radnicí, pozoruji jak finišují ostatní a vychutnávám pocit že už to mám za sebou. Baví mě poslouchat národnosti dobíhajících, je to pestrá směsice. Při celkových 215 účastnících se tu sešlo 29 národností. Opravdu silně mezinárodní a velmi dovolenkářský závod.
O Angeliku jsem měl trochu obavy, kopce zrovna dvakrát nemiluje, ale s tratí se poprala slušně a ještě nechala spoustu lidí za sebou.
Jdeme si pro auto a vracíme se do penzionu za dětmi, místo do sprchy však míříme smýt pot do moře. Závody na ostrovech zkrátka mají něco do sebe.

DETAILY BĚHU