středa 2. září 2015

Naše dovolenkové závody, část druhá, noční Záhřeb

Ještě než se, mí mílí čtenáři, pustím do popisu našeho srdnatého boje se Záhřebem, dovolte mi uvést v několika bodech pár ponaučení, o která mě tento závod obohatil:
Chcete-li si závod opravdu užít:
  • nedávejte si víkend před ním zostra běžený kopcovatý půlmaratón v horku
  • v týdnu mezi závody příliš neporušujte životosprávu popíjením spousty vína
  • nevybírejte si pro závod den, kdy je 35 ve stínu
  • v den závodu nevstávejte v 5 ráno a nepřesouvejte se autem o 500km velmi hustým provozem plus dvě hodiny na trajektu
  • během výše uvedené přepravy ve výše uvedeném počasí se nezapomínejte hydratovat
  • tři hodiny před startem se nenechte zlákat "lehkou" večeří ze skopového, jehněčího, zelí a piva
Porušíte-li některý z výše uvedených bodů, je zde riziko že si běh užijete méně než jste plánovali. Porušíte-li všechny výše uvedené body naráz jako se to povedlo nám, můžete zažít dvě hodiny nefalšovaného trápení.
Když jsem na jaře začal plánovat letní dovolenou s nějakým tím běháním, nespokojil jsem se s půlmaratónem na Hvaru. Ostatně naše čtrnáctidenní dovolená obsahuje tři víkendy a s pěknými závody se to má jako s hříbky: najdete-li jeden, jistě poblíž budou i kamarádi. A skutečně, netrvalo dlouho a našel jsem - v sobotu, kdy se máme vracet domů, se v Záhřebu koná noční maratón i s kratšími distancemi. Záhřebem beztak projíždíme, tak se tam zkrátka zdržíme ještě přes noc, aspoň se vyhneme sobotnímu ucpanému Slovinsku.
Naplánované to bylo opravdu dobře, pominu-li fakt, že jsem si už loni o prázdninách na Zátopkovi a v Miřejovicích vyzkoušel, že dávat dva horké závody po sobě je blbost. Před těmito zkušenostmi však mé nadšené závodní já vždy ochotně zavře oči.
Noční maratón v Záhřebu je opravdu pěkně vymyšlená i realizovaná akce. Běhají se tu 10,5km dlouhé okruhy po štěrkových a parkových cestách po obou březích řeky Sávy. 5 kilometrů po každém břehu, s výjimkou krátkého parkového úseku téměř bez zatáček, zpestřením jsou dvoje schody nahoru i dolu v každém okruhu. Vybíhá se za setmění, tedy v 19:40, skoro celý běh je tak potmě. Do míst kde chybí veřejné osvětlení organizátoři umisťují špalír ze svíček, což akci dává romantický nádech. Navíc jsou ve startovním balíčku různé reflexní a blikající pásky, které si prý máme dát na ruce a nohy, aby byly pěkné fotky. OK, proč ne, aspoň se budu mít čím ověsit při zimních popracovních výbězích. Běží se všechny možné distance. Čtvrtmaratonci jedno kolo, půlmaratonci dvě, třičtvrtěmaratonci tři, maratonci čtyři. Nepřeháním to, hlásím nás jen na dvě kolečka.
Zní to hezky, že? To bych si ale na začátku vyjmenovanými chybami nesměl předem házet klacky pod nohy.
Už od prvních metrů jsem tušil, že to dneska nebude ono. Tělu chybí síla, připadám si těžký, silně se potím. Něco bude tím, že je horký večer po horkém dni, něco celkovou únavou a lehkou dehydratací, něco nerozumnou těžkou večeří. Začátek je pomalý, hlavně proto že se opravdu velký dav běžců vydává na dost úzkou trať. Zatím ještě věřím že se oklepu a rozběhnu, takže se snažím předbíhat jak jen to jde. Někde na třetím kilometru se dostávám mezi podobně rychlé a jsem zvědavý co bude dál. Přebíháme řeku po mostě pro pěší a kolem konečné tramvají a autobusů se vydáváme na rovný pětikilometrový úsek po druhém břehu řeky. Začínám mít problém se štěrkovou cestou. Prach zvířený v teplém vzduchu mě začíná opravdu nepříjemně škrábat v krku a když se k tomu přidá žízeň a sucho v ústech, tak se nemohu dočkat pátého kilometru a první občerstvovačky. Tam si dávám tři nebo čtyři kelímky vody a trochu mi to pomůže. Nastává ale jiný problém, začíná mě opravdu nepříjemně tlačit žaludek. Napadají mě dva důvody. Buď za to může špatně zvolená večeře, nebo víc než rok prošlý energy gel, jehož půlku jsem si dal krátce před startem. Rozhodně se mi běží čím dál tím hůř, ale aspoň zatím běžím.
Vybíhám schody na most přes Sávu a na druhé straně je opět sbíhám dolů na stezku, která vede zpět do parku a tedy i k náběhu do druhého kola. Cestou si ujasňuji, že tenhle závod je vážně průšvih a budu rád když dokončím. Sbíhám další schody od řeky do parku a čeká mně asi kilometr a půl parkem po svíčkami osvětlených chodníčcích. Přebíhám lávku přes potok a probíhám startovní bránou do druhého kola. Vůbec se mi do něj nechce, pokud jsem se doteď jen lehce trápil, odteď to bude peklo.
A je to tak. Trápí mně slabost, nevolnost a extrémní pocení. Ještě se mi nestalo, abych měl pocit že mi asi spadnou šortky, protože jsou nacucané potem, který ze mně teče. A to jsou z čistě funkčního materiálu, žádná bavlna. Raději si je pevněji zavazuji. Ždímám si spodní polovinu trička, zepředu i zezadu, crčí z něj pot. Nechápu, i normálně se hodně potím, ale tohle je extrém. Je to vidět i na fotkách.
Ve druhém kole cítím, že s každým kilometrem slábnu. Na občerstvovačku na patnáctém ještě dobíhám, i když pomalu. Od ní už ale zařazuji několik krátkých chodeckých vložek. Prostě to neběží.
Do cíle. Křečovitý úsměv a jako bych vylezl ze sprchy
Sbírám zbytky sil na to abych aspoň důstojně proběhl posledních pár set metrů kde fandí diváci a číhají fotografové. V cíli několik minut zničeně sedím, než jsem schopen vstát a jít si sehnat vodu a vyzvednout batoh s ručníkem a telefonem. Pak si jdu stoupnout k cíli, kde čekám na Angeliku a nechávám se ožírat dotěrným chorvatským hmyzem.
Angelika finišující
Vzhledem k tomu, že většinu chyb uvedených v úvodu článku jsme s Angelikou napáchali spolu (a to si u večeře dala o pivo víc!), nelze se divit, že jí závod také příliš nesedl, stejně jako já dala závod o asi 15 minut pomaleji než při standardním výkonu.
A ponaučení? Ani po více než čtyřiceti soutěžních půlmaratónech nelze ztrácet respekt. Myslet si že jsem rutinér co zaběhne půlku v jakémkoliv stavu bez následků je chyba. Trať člověka dokáže nehezky vytrestat.

DETAILY BĚHU