středa 6. srpna 2014

Jak se upéct, kapitola 2. Tentokrát Miřejovice

O něco málo nižší teplota, zato prakticky žádný stín. Stejný průběh a prakticky stejný čas. To byl týden po Zátopkově půlmaratónu Miřejovický půlmaratón. Zkrátka běh jako přes kopírák.
Ono se asi nic jiného nedalo čekat. V horkém létě se osobáky nedělají, tedy nejste-li prvoběžec. Kritériem úspěchu je nebýt o moc pomalejší než obvykle, což se asi víceméně povedlo.
V povltavských Miřejovicích, malé vísce, která je součástí také velmi malé Nové Vsi, která je součástí o něco větší Nelahozevsi, jsem běžel už v roce 2011 a parádně jsem si užil. Trať sice mnoho krás nenabízí, ale je rychlá, já jsem si tam tehdy zaběhl osobní rekord (01:48:22), celou dobu slušně pršelo a mně to zkrátka sedlo. S tím se letos moc počítat nedalo, letošní prázdniny moc chladna a deště bohužel nenabízí.
Předloni jsem Miřejovice kvůli dovolené vynechal, ale stejně bylo pekelné vedro, loni bylo také horko a já s Angelikou jsme se zúčastnili jen zábavné pivní části. Horko bylo i dnes, i když dopoledne se to ještě dalo vydržet.
Na startu jsme se potkali s Honzou, který stejně jako já doufal ve vylepšení času ze Stromovky před šesti dny. Nechali jsme se od něj vyfotit a šlo se na start.
Ze začátku vše v pohodě. Honzu jsem si samozřejmě nechal utéct a držel jsem si tempo lehce pod pět minut na kilometr. Ze začátku se běželo podél Vltavy a potom přes historický most nad vodní elektrárnou. Potom okolo kempu na druhém břehu Vltavy a podél Veltruského zámku směrem na Všestudy. To jsme asi na pátém kilometru a zatím se pořád běží celkem dobře. Ve Všestudech odbočujeme na hlavní silnici a začíná přituhovat. Kolem jen pole a žádný stín. Teplota stoupá. Dlouhých rovných pět kilometrů na otočku v Dědibabech pomalu vysává sílu z těla. Ale pořád ještě držím tempo.
Kdesi mezi Dušníky a Dědibaby potkáváme proti nám běžící čelo závodu, trochu mě to rozptýlí. Blíží se otočka v Dědibabech, přibližně polovina závodu. Zatím pořád držím tempo, ale jde to čím dál tím hůř. Asi minutu před otočkou potkávám proti běžícího Honzu. Překvapuje mě to, čekal bych ho dřív. Ale nic z toho nevyvozuji, běh bude ještě dlouhý a také cítím, že síly ubývají. Otočka je tu. O pár minut později se míjím s Angelikou, vypadá dobře. Zpět z Dědibab do Všestud je to boj s horkem. Někde na půli cesty stojí obětavá dobrovolnice a nabízí sprchu zahradní hadicí, ale nevyužívám toho, nemá to valný smysl, jenom poděkuji za ochotu. Je tu občerstvovačka ve Všestudech, čtrnáctý kilometr. Zařazuji na ní chodeckou vložku a sbírám síly. Dlouhé dva kilometry po nudné silnici na Veltrusy. Zjišťuji, že dotahuji Honzu. Je nějakých pár set metrů přede mnou a já se zvolna přibližuji, i když z posledních sil.
Dotahuji ho na další občerstvovačce na šestnáctém. Shodujeme se, že jsme na tom oba bídně a zkusíme to spolu. Zvolňujeme tempo a bok po boku dobíháme do Veltrus a probíháme parkem místního zámku. Tam nás dotahuje René Kujan, který dělá vodiče na 1:50. Nabízí, že se za něj máme zavěsit, zřejmě je mu líto že děla vodiče a přitom běží sám. Necítím se na to, chvilku bych to asi vydržel, ale až do cíle ne. Honza to zkouší a odpojuje se ode mně. Sice po mně starostlivě kouká, ale s gestem "Běž a nech mně tu umřít" ho posílám dál. Neváhá. Nakonec Reného ještě předběhne, zatímco já se na zbylých třech kilometrech ještě párkrát projdu a naberu na Honzu minutu a půl. Jsem přesně o vteřinu pomalejší než před šesti dny ve Stromovce.
Angelika finišující
V cíli do sebe liji vodu, cítím totální dehydrataci. Přemýšlím, proč jsem na začátku běžel tak svižně, když jsem si říkal, že začnu zvolna. Nevím. Otázka je, jestli bych dopadl líp. Také nevím. Vím jenom to, že pokoušet se při třicítkách o dobrý čas je blbost, alespoň pro člověka s mým termoregulačním systémem.
Angelika se proti utrápené Stromovce zlepšila o pět minut, i když samozřejmě také pořádně zaostala za svými nejlepšími časy. Ale s tím se počítalo. Teď hurá na pivo!

DETAILY BĚHU