úterý 13. května 2014

I takové běhy jsou...

... kdy se hrubě nezadaří. Moje chyba, neměl jsem tam chodit. Jubilejní dvacátý pražský mezinárodní maratón a můj osmý maratón celkově byl můj nejnepovedenější. Ne snad časem, ale výkonem.
Dva týdny jsem zvažoval jestli vůbec startovat. Po nešťastném půlmaratónu v Bratislavě  a následné chřipce jsem toho v dubnu odběhal zoufale málo. A jelikož jsem navíc uspěchal rekonvalescenci, tělo se vrací do pohody mnohem pomaleji než by mělo. Ale vývoj z poslední doby mi dodal sebedůvěru. Železňák-Cidliňák jsem celkem zvládl, týden před maratónem jsem si dal ještě tréninkový půlmaratónek a ten také byl celkem bez potíží. A tak jsem startu na maratónu dal pomyslně palec nahoru.
Děti se kupodivu nechaly bez větších protestů přihlásit na minimaratónek, asi proto, že jsem jim slíbil že je kratší než obvykle a poslal jsem s nimi běžet i babičku.
Pro mně a Angeliku šlo v jednom směru o premiéru - poprvé oba běžíme maratón najednou. Doteď běžel maratón vždy jen jeden z nás (většinou já) a druhý jen kratší distanci. Tentokrát se zničíme oba.
Loni jsem pražský maratón vynechal a dělal jsem Angelice fanouška na trati a podpůrnou jednotku při její premiéře. Já jsem se pak o víkend později dostatečně vyřádil na ŠUTRu a taky jsem o maratónském víkendu mohl dosáhnout svého jediného velkého a významného vítězství. To dnes věru nehrozí.
První problém nastal ještě před startem. Nějak jsem špatně odhadl vstupní a výstupní funkce svého těla, a ve chvíli kdy jsem vlezl do startovního koridoru mi došlo že mám hlad. Ranní miska ovesné kaše a banán cestou na start by asi stačily, nebýt důkladného vyprázdnění vlivem předstartovního stresu. To není dobré, dlouhé trasy se mi s prázdným žaludkem běhají špatně, to už znám. A banánem z občerstvovačky to nedoženu. No nic, budu to muset zvládnout.
A je tu startovní výstřel. Tedy asi, v koridoru H rozhodně slyšet není. Hraje Vltava a o chvíli později se pomalu dáváme do pohybu. Začátek je v pohodě, nasazuji předem plánované tempo kolem 5:30 na kilometr a užívám si hezkého začátku trati. Ale už kolem čtvrtého kilometru cítím, že všechno není v pořádku. Nepříjemně mě píchá pod žebry, běhu chybí komfort a lehkost. Ale pořád to jde. Nějak se z toho oklepávám a při návratu Karlínem dokonce lehce navyšuji tempo. Trochu mě zaráží, že před Těšnovským tunelem předbíhám vodiče na čtyři hodiny. Ten by dle mé rychlosti měl být spolehlivě za mnou. Jednomu z nás jdou špatně hodinky. Trochu navyšuji tempo. Průběh Pařížskou a Staroměstským náměstím na dvanáctém kilometru je fajn jako vždy. Od Prašné brány k Národnímu divadlu je to vyloženě super, davy fandí o sto šest.
Zatím vše ok
Ve smyčce pod Nuselák a zpět se do mně začíná zakousávat krize. Intenzivně cítím prázdný žaludek. Sním sice dohromady asi dva banány, ale ty ve mně zmizí jako nic a mně se z pocitu hladu začíná dělat fyzicky špatně. Půlka energy gelu na dvacátém kilometru to ještě zhoršila. Krátký deštík cestou od Výtoně do Podolí mě na chvíli osvěžil, ale stejně se do mně vkrádá pocit, že dostat se v rozumném čase do cíle bude dost problém. Snažím se racionálně vyhodnotit co že mi je a co s tím dělat. Co cítím? Žaludeční nevolnost vyvolanou hladem, fyzickou slabost, krátí se dech. Pocit únavy.
Nedá se nic dělat, ve chvíli kdy vbíhám na Smíchov se ze mně poprvé stává chodec. Na nejbližší občerstvovačce se snažím nějak si pomoct. Banány už nemůžu ani vidět, zkouším pomeranče. Rozbíhám se, ale cítím, že ne nadlouho. Odteď se pohybuji víceméně indiánským během. Kilometr nebo dva běh, minuta nebo dvě chůze. Je mi jasné, že snaha o důstojný čas je marná. Má smysl dál se trápit ještě patnáct kilometrů? Proč nesundat číslo a nejít na tramvaj? Hrdost mi to nedovolí. Radši mizerný čas než DNF. DNF je ostuda. Zatínám zuby a rvu se s tím dál. Někde na třicátém na mně v protisměru mává Angelika, která je asi na sedmadvacátém. Vypadá vesele a svěže. Taky na ní mávám a naznačuji, že já tak v pohodě nejsem. Později se dozvídám, že o chvíli později na rovném asfaltu zakopla, sedřela si do krve dlaň a rameno a museli ji sbírat okolní běžci. Nepříjemné, ale měnil bych s ní.
Dál si bojuji svůj marný boj, dnes to prostě nejde. Rychlost z poslední třetiny je mezi šesti a sedmi minutami na kilometr. Zoufalé. Vzpomínám, kdy mi naposledy bylo takhle mizerně. Asi na půlmaratónu v Olomouci 2010, kdy jsem taky oproti plánu vyběhl s prázdným zažívacím traktem a druhou půlku odchodil. To byl můj nejhorší půlmaratón. Inu, maratón člověka vytrestá dvojnásobně.

Angelika finišující

Do cíle se dopotácím s časem 4:14. Dnes jsem se nepokoušel útočit na osobák, ale stejně měla být na začátku trojka. Věší mi na krk medaili. Hezkou, jubilejní, velkou, těžkou, ale mám pocit, že si ji nezasloužím. V Celetné vylézám z koridoru a jdu zpět do Pařížské nafotit Angelice finiš. Dostávám regulérní záchvat slabosti. Kontrolovaně se po zábradlí sesouvám na chodník a sedám na obrubník. Po mém prvním maratónu se mi taky udělalo trochu mdlo, ale tohle je jiné, to je od prázdného žaludku a nedostatku energie. Pět minut sedím a sbírám síly. Doufám, že Angelika mezitím neproběhne kolem, protože jak sedím, tak bych ji přes zábradlí vyplněné reklamou neviděl. Sbírám se, vstávám a o chvíli později Angelika dobíhá v jasném osobáku 4:37. Trochu potlučená, ale spokojená.
A proč se vlastně nezadařilo? Těžko říct s jistotou jednu věc, bude toho víc. Začátkem dubna jsem dostal chřipku a antibiotika. Uspěchal jsem návrat k běhání, takže jsem se z toho dostával déle, než kdybych zůstal v klidu. Nejistota jestli na maratón v tomto stavu vůbec jít mě opravdu stresovala. A stres vedl k tomu, že místo abych si ráno pořádně našťouchl žaludek, tak ten byl prakticky prázdný. A s tím já dlouhý běh nedám.
Takže pro příště: Na start jedině najedený a s úsměvem!

DETAILY BĚHU

neděle 4. května 2014

Železňák-Cidliňák, naše prvomájová tradice počtvrté

Už čtvrtým rokem máme na prvního máje stejný program. Ne, nejdeme do průvodu, nejdeme nikam demonstrovat, jdeme si dát ostrou desítku zvanou Železňák-Cidliňák. Ten se koná ve městě Železnici na Jičínsku a jde o desetikilometrový, dost kopcovitý okruh Českým rájem. Jde o malou akci s pár desítkami lidí a rodinnou atmosférou.
Angelika, já, Tomáš, Honza. Nakonec platilo, že čím vyšší číslo, tím lepší čas.
Do Železnice mně přivedl kolega Honza, pro kterého je to víceméně domácí závod. V posledních letech bereme i další běžce od nás z práce, tentokrát to byl můj jmenovec Tomáš.
Vloni jsem tu běžel po zánětu zubu krátce po dobrání antibiotik, a ani letos jsem nepřijel v bůhvíjaké formě.  To Honza má letos natrénováno a své loňské minivítězství nad ním asi neobhájím. Aspoň že přijel i běžecký začátečník Tomáš.
Angelika také má co obhajovat - loni tu vyhrála Skokana roku za nejlepší meziroční zlepšení. To je ovšem titul, který se obhajuje dost špatně, takže jsme s tím příliš nepočítali.
Půl hodiny před startem jsme se všichni sešli k poklábosení, nafocení, nahecování a k dalším předstartovním rituálům a už byl čas jít na start. Přesně v tu chvíli začalo lehce krápat, ale naštěstí to zase přešlo.
Na startu
Po startu
Start je tu velmi neformální, jen pár slov do mikrofonu a startovní výstřel. Na úvod nás čeká kolečko kolem železnického náměstí a potom ven z města do kopečků. Dělám tu chybu vždy a udělal jsem jí i teď - nasadím tempo lidí přede mnou a ne své, takže běžím jednoznačně neudržitelnou rychlostí. První kilometr za 4:21, to je samozřejmě bláznivina. Naštěstí od třetího kilometru začíná táhlé kilometrové stoupání, které mi tempo srovná. Honza už je mimo dohled, ale to příliš neřeším, mám co dělat sám se sebou. Tělo po nemoci stále ještě není v ideální rovnováze a udržet ho v tempu stojí mnohem víc sil a bolesti než by mělo. To bodání v oblasti bránice jsem ještě před měsícem v podstatě neznal.
Na začátku čtvrtého kilometru kopec končí a trať se teď asi dva a půl kilometru jen lehce vlní. Držím konstantní tempo lehce pod pět minut na kilometr a na polovině vítám občerstvovačku, která je dobrou záminkou dát si pár kroků chůzí a trochu vydechnout.
Po chvíli následuje zatáčka a táhlé klesání až někam k osmému kilometru. V seběhu navyšuji rychlost někam k 4:30 na kilometr. Trasu zpestřuje probíhání vesnicemi kolem Železnice.

Finiš
Dva kilometry před koncem začíná trasa opět lehce stoupat směrem k Železnici, která už je na dohled. Cítím, že cíl už je blízko, tak se snažím nezpomalovat, což znamená že zrychluji. Pět set metrů před cílem přichází zlatý hřeb trati - stoupání kolem kostela směrem k náměstí. Ne moc dlouhé, tak dvě stě metrů, ale pořádně strmé. Běžec mé výkonnosti tu má dvě možnosti: buď přejde do chůze a pošetří síly na cílovou rovinku, nebo to zkusí vyběhnout a pak se bude až do cíle ploužit, jak mu vyšťavené nohy dovolí. Volím druhou možnost a opravdu kopec vybíhám. Lapám po dechu, odbočuji do cílové rovinky směrem k náměstí a skutečně, nohy by rády zrychlily, ale nejde to.
Finišuji tedy co to jde, s výsledným časem 48:45 jsem nakonec docela spokojený, je to vlastně můj osobní traťový rekord. Před čtyřmi roky jsem byl o něco málo rychlejší, to však byla i trať o něco kratší, takže se to nepočítá.
Angelika finišuje
Honza mi nakonec nadělil něco přes tři minuty a navíc tím získal zpět Skokana roku, kterého se loni dočasně zmocnila Angelika. Ta se oproti loňsku také zlepšila a její čas dává tušit, že kdyby si teď dala rovinatou desítku, atakovala by osobák. Tomáš si udělal osobák na desítce a to dokonce na dost nesnadné. A i kdyby to tak nebylo, přijeli jsme se přeci proběhnout pro radost, ne pro výkon.
Během čekání na ceremoniál jsme zneužili místní lípu k prvomájovému polibku (jen já a Angelika). Rozumné počasí ještě vydrželo na vyhlašování a závěrečné focení všech účastníků.  Pořádný liják se spustil až cestou autem domů, ale to k máji patří. Tak zase za rok!

DETAILY BĚHU