pátek 3. července 2020

Půlmaratonský výlet rozpáleným Trutnovem

Po dlouhém půstu přichází obžerství, a proto jsme koncem června vyrazili poněkud mimo původní plány na druhý půlmaraton v jednom měsíci. Ale zatímco ten ústecký vyšel po všech stránkách optimálně a já si zaběhl druhý nejlepší půlmaratonský čas vůbec, Trutnov se ukázal být větším oříškem.
Tím největším bylo pochopitelně počasí. Zatímco v Ústí jsme běželi v krásných třinácti stupních a lehkém deštíku, neděle v Trutnově byla nejteplejším dnem týdne a k tomu se přidalo dusno s vlhkem. Ale nepředbíhejme.
Účast na trutnovském půlmaratonu jsem nám naplánoval v záchvatu dobrého rozmaru a endorfinů po povedeném výkonu v Ústí. Trutnov vypadal jako vhodný kandidát na pěkný výlet a dosud jsme tam neběželi, tak proč ne, že. Až po registraci jsem s překvapením zjistil, že to není "to město na konci dálnice na Liberec" jak jsem si myslel, ale že je znatelně dál a jede se na něj po hradecké. 
Nevadí, v neděli ráno každopádně sedáme do auta a vyrážíme správným směrem po správné dálnici dát svým běžeckým botám ochutnat dosud nepoznaného asfaltu. A jedeme s vědomím, že o ničem jiném než poznání nového místa a zážitku to tentokrát nebude. Počasí nám nepřeje, horší být nemůže. Teplota v posledních několika dnech prudce vyletěla vzhůru ke standardním letním číslům, což znamená, že na slušný výkon mohu předem zapomenout. Cílem bude půlmaraton prostě jen odběhnout aniž bych se zrušil tak, že budu muset přejít do chůze. Co se mnou dělá prudké oteplení jsem si naposledy vyzkoušel na podzim ve Stromovce a stále to mám v živé paměti.
Do Trutnova dorážíme v klidu s časovým předstihem, bez stresu si v hezkém kulturhausu vyzvedáváme startovní čísla. Rouškami se nikdo neobtěžuje, běžci si zjevně navzájem věří. Vracíme se k autu a doladíme převlékání do závodního. Je horko a slunečno, takže bavlněný šátek na hlavu, o ničem lepším nevím.
Vybíháme, pravé poledne
Vybíháme. Že to dnes bude boj cítím od prvních metrů. Zatím to nedrhne, ale ačkoliv nasazuji rozvážné tempo kolem 5:15, tepy jsou výš než by se mi líbilo. Naštěstí jde o klasický městský běh a voda by měla být k dispozici zhruba každé tři kilometry.
Trasa má čtyři okruhy a každý z nich má ošklivou polovinu a hezkou polovinu. Ta ošklivá je po hlavní silnici bez kouska stínu a lehce do kopce. Ta hezká vede zpět po cyklostezce podél Úpy, místy je tam stín stromů a je lehce z kopce.
 
 

Občerstvovačky jsou dvě. První v prostorách startu a cíle, ta je dobře zásobená. Druhá je v nejvzdálenějším místě a tam je to těžké. Malý stoleček, u kterého nestíhají dolévat. V prvním okruhu tam musím zastavit a chvíli na vodu čekat. Pak se běžecký peloton roztrhá a oni začnou stíhat, ale pro změnu jim dojdou kelímky. Vytáhnou tedy jakési plastové půldeckové panáky, což ve třicetistupňovém vedru výrazněji nepomůže. Zkrátka legrace.
Hned za druhou občerstvovačkou začíná hezký úsek směrem zpět, do kterého nabíháme přímo pod okny asi sedmipatrového paneláku.
Od druhého kola je mi jasné, že to dnes bude jen o dokončení se ctí, což znamená běžet relativně zvolna tak, abych nebyl nucen přejít do chůze. Teplo a vlhko berou síly. Při každé příležitosti si polévám hlavu.
 
 
Čtvrté kolo je poněkud dramatické. V "ošklivém" úseku mě několikrát míjejí houkající sanitky, v "hezkém" pak asi tytéž sanitky zablokovaly cyklostezku a já je dvakrát musel obíhat trávou, když do nich nakládali zkolabované kolegy běžce. Horko je potvora.
Soustředím se jen na udržení tempa a současně si hlídám, aby mi tepy moc nešly přes 165. Nemá smysl to hrotit, výsledný čas beztak bude jen průměrný.
Hotovo, mám to za sebou, Trutnov dobyt. Dostávám pěknou medaili, dotankovávám tekutiny aspoň na minimální provozní úroveň a klušu k autu, tam se převlékám z nejhoršího a beru si telefon, abych nafotil Angelice finiš.
Ta dobíhá jako téměř vždy cca 15 minut po mě, spokojená s tím, že ji členitá okruhová trať bavila.

Angelika finišující
 
 
 

Trutnov sice vypadá jako docela sympatické městečko, přesto se tam ale moc nezdržujeme a krátce po doběhu vyrážíme zpět na Prahu. Celkem nepřekvapí, že nás na dálnici chytne pořádná bouřka a přívalový déšť, díky kterému musíme chvílemi jet takřka krokem. Jako kdyby takhle nemohlo sprchnout o tři hodiny dřív v Trutnově...

neděle 7. června 2020

Ústí nebo Afrika, vždyť je to jedno

Hodně času uteklo od doby, kdy jsem na tyto stránky přidal poslední příspěvek. Ale ta rovnice je jednoduchá. Příspěvek = závod. Žádný závod = žádný příspěvek. Poslední článek nás zastihuje po návratu z Funchalu, uprostřed zimní přípravy pod trenérským vedením a vše se vyvíjí optimisticky. Cílem přípravy jsou jarní půlmaratony v Irsku a v Kosovu. Ale člověk míní a život mění, aneb chcete-li pobavit Boha, vyprávějte mu o svých plánech.
K tomu, aby se mi plány rozsypaly jako domek z karet ani nebylo třeba zásahu vyšší moci v podobě koronaviru. Stačil pořádný zápřah v práci v kombinaci s každodenními tréninkovými dávkami. U každého se to asi projeví jinak, u mě se vyčerpání projevilo tím, že jsem několik nocí strávil převalováním v posteli a koukáním do stropu místo toho, abych tělu věnoval tolik nezbytný regenerční spánek. To mě (spolu s Angelikou) donutilo zamyslet se, zde mi těch +- 300km naběhaných měsíčně víc dává nebo bere. Usoudili jsme že bere, propustil jsem trenéra a své běhání jsem si opět začal řídit sám. S téměř roční tréninkovou zkušeností již samozřejmě poučeněji, přičemž objemy jsem snížil na 200-250km, což, jak by řekl klasik, se už dalo vydržet.
To bylo na konci února. V půlce března se pochopitelně začaly překotně měnit i naše jarní plány. Nejprve mi odvolali konferenci v Dublinu, což mě ale zas tak nemuselo mrzet, protože vzápětí odvolali i půlmaraton, který jsem si poblíž Dublinu hodlal zaběhnout, načež vláda zavřela hranice a aerolinky zrušily let. Podobně to dopadlo i s dubnovým výletem do kosovské Prištiny, a zejména s hlavní akcí roku, Big 5 Marathonem v Jihoafrické republice. Nu což, v Čechách je také hezky.
Čtvrtrok koronavirové paniky jsem tedy strávil prací z domova a popracovním běháním po okolí, přičemž jsem netrpělivě čekal na uvolnění pravidel a prvního odvážněho organizátora, který se nebude bát uspořádat hezký půlmaraton. Už to vypadalo, že koncem května pojedeme do Unhošti, tam však na poslední chvíli také cukli, tak padla volba na Ústí nad Labem o týden později.
Závod považuji hlavně za test jak na tom po závodní pauze jsem, protože subjektivně si připadám po dlouhém sezení doma jaksi ztěžklý a těžkopádný.
Počasí nám přeje. Už dlouho předem je jasné že rozhodně nebude horko a když se z toho nakonec vyvrbí dvanáct stupnů a setrvalé mrholení, vůbec mi to nevadí. Pro mě je to ideální běžecké počasí. Jen to trochu degraduje předzávodní atmosféru. Na druhou stranu to však přispívá k požadovanému neshlukování se, na start se povětšinou čeká v autech.
Zhruba deset minut před startem vylézáme z auta s plánem ještě si odskočit na malou do nedaleké hospody. Zatímco u mužů to jako obvykle celkem odsýpá, ženám to trvá déle, takže když potom klušeme ke startovní čáře, zjišťujeme, že na nás nepočkali a na trať vybíháme s přehledem poslední se zhruba patnáctivteřinovou ztrátou. Utěšuji se tím, že je závod čipově měřený, takže je to jedno, ale doma pak zjišťuji, že je čipově měřený jen v cíli, nikoliv na startu, takže nás Angelika připravila o cenné vteřinky.
Trasa vede po Labské cyklostezce od Ústí směrem k Děčínu, po deseti a půl kilometrech je otočka a vracíme se zpět. Vzhledem k tomu, že v posledních letech často trávíme dovolenou na kolech, tak to zde už docela známe.
Vybíhám zcela plánovaně zvolna, nestojím o další protrápený závod po přepáleném startu. Nepřetržitý deštík mi dělá dobře a smývá ze mě otupělost pramenící z toho, že jsem do půlnoci seděl pracovně u počítače a pak měl (jako obvykle) problém usnout. Napadá mě, že podruhé běžím půlmaraton v Ústí a podruhé prší. Poprvé to bylo roku 2011. Asi tu prší pořád.
Cyklostezka nenudí. Je sice pořád víceméně rovně, ale zábavně se vlní, rozhodně nejde o rovinatý závod. Na šestém kilometru u pivovaru Březňák (výčepní desítku nebrat, ale jedenáctka ležák je výborná!) je první občerstovačka. Pivo kupodivu nemají, ale dva kelímky s ionťákem bodnou. Poté následuje dost prudké stoupání, což dokumentuje název hospody "Na kopečku", kolem které se probíhá.
Tempo se mi stabilizuje na pěti minutách na kilometr, což mám v plánu držet na obrátku, a pokud to situace dovolí, tak potom trochu přidat.
Na obrátce je k dispozici voda, tak do sebe opět házím dva kelímky. Cítím se celkem v pohodě, tak trochu přidávám. Zbytek trasy ubíhá nevzrušivě. Navzdory profilu se mi daří držet tempo a drobně ho navyšovat. Pohodu narušují jen promočené boty a ponožky, ve kterých se prsty začínají nepříjemně odírat. Holt jsem nenamazal na vodu, chyba.

Cílem probíhám zcela adekvátně vyřízený v čase spolehlivě pod 1:45, což je hranice, která mi v posledních letech slouží jako rozdělovník povedených a nepovedených výkonů.
Dostávám zábavnou plastovou medaili a jdu se k autu přiobléknout, abych mohl počkat na Angeliku. S tou jsem se potkal celkem brzy po obrátce, takže soudím, že se jí také dařilo. Nakonec se ukázalo, že trochu přepálila tempo a ve druhé půli odpadala, do cílem však doběhla důstojně.

První pokoronavirový závod tedy máme za sebou. A snad spoustu i před sebou, i když se zdá, že se ještě nějakou dobu budeme držet uvnitř hranic. Ale co, Čechy či Moravu zdaleka proběhané nemáme, exotika může počkat.
Čest a slávu odvážným organizátorům!

DETAILY BĚHU

pátek 24. ledna 2020

Funchalem (čti funšálem) vstříc lepším zítřkům

Pátek 3:15 ráno. Budík nám oznamuje že je čas vstávat, protože za chvíli bude před barákem taxík, aby nás odvezl na letiště, letadlo do Portugalska odlétá přesně v šest. V Lisabonu však jen přestupujeme, cílem je Funchal na Madeiře. Tak začíná náš první běžecký "eurovíkend" letošního roku.
Funchal samozřejmě není zvolen náhodně. "F" je jedno z posledních neodlovených půlmaratonských písmenek. V rámci další výzvy si pak mohu škrtnout Portugalsko, coby další evropskou zemi s odběhnutým půlmaratonem či maratonem. A krom toho přesunout se v nevlídné pražské zimě na pár dní do tepla k moři nikdy není špatný nápad.
V tomto směru Funchal nezklame. Vítá nás azurovou oblohou a dvaceti stupni nad nulou. A když pak autobusem místní MHD svištíme do města, dochází nám, že půlmaraton na tomhle sopečném ostrově těžko bude rovinatý a rychlý. Rovinu tu skoro žádnou nemají.
Ubytujeme se v útulném hotýlku u moře a vyrazíme na procházku pro startovní čísla. Vydávání čísel je v příjemně domácké atmosféře. Posadí nás na židličku, kde počkáme, než naše číslo najdou, popovídáme si, načež nás pošlou o stolek dál pro tričko. U dalšího stolku pak probíhá sociologický průzkum, kde by si s námi rádi popovídali o tom kdo jsme a proč se závodu účastníme, což ale s omluvou a výmluvou na únavu odmítáme. Raději se přesuneme k poslednímu stolku, kde nás vybaví místními, na Madeiře vypěstovanými banány.
Před každou výpravou samozřejmě probíhá sondování terénu od počítače, takže po prezenčce následuje přesun na večeři do předem vybraného minipivovárku s restaurací.
Příprava na závod
Sobota začíná krátkým předsnídaňovým rozklusem a pak hlavně poleháváme na lehátku u bazénu a koukáme na velebný oceán. Funchal sice nabízí i spoustu hezkých míst k poznávání, ale jednak toho hodně uvidíme v neděli během závodu, a druhak čím jsem starší, tím jsou mi bližší chvíle, kdy mohu jen tak vypnout, nic nedělat a odpočívat. V supermarketu si k nicnedělání a koukání koupíme láhev madeirského vína a je nám fajn.
V neděli ráno to máme z hotelu u moře na start závodu asi 500 metrů do opravdu ostrého kopce, což lze považovat za dobré předzávodní protažení nohou. Cestou na start už můžeme fandit maratoncům na trati, ti měli start v 8:30, my vybíháme až v deset. V sobotu jsem doufal, že se předpovědi meteorologů vyplní a bude opravdu polojasno, ale jako obvykle. Pánové meteorologové v telefonní aplikaci se spletli a polojasno se jaksi nedostavilo, nebe je bez mráčku. Na hlavu vážu šátek, vlasy mi řídnou, na hlavě se mi prý dokonce tvoří lysé kolečko a nechci si ho spálit.
Ještě koukáme na start účastníků minimaratonku (8 km) a po nich jsme na řadě my. Odkládám batoh do auta pro převoz do cíle a jdeme na to. Vybíhám pamětiv slov trenéra, který narušování zimní přípravy těmito závody moc neschvaluje: "Bude to bez doladění, první 3-4 kilometry běž s velkou rezervou a pak pořádně mákni!" Nic od sebe nečekám, prosinec a leden jsou ve znamení dlouhých pomalých, takže si připadám velmi zpomalený. Navíc můj organismus na přesun do teplých krajů vždy reaguje dost podrážděně a tepy bývají vysoko.
Místní trasa je navíc dost zapeklitá. Jak mě varoval jeden kolega: "Půlmaraton ve Funchalu? Vždyť tam nemají ani metr roviny!". To je sice přehnané tvrzení, rovinatá promenáda u moře má asi kilometr, ale tam se dostaneme až v poslední čtvrtině závodu. Prvních 16 kilometrů běžíme kopečky, které silně připomínají slavný "hrdlořezák" na Běchovicích. A protože tak hezky rovinatých míst je tu málo, tak místem startu a cíle probíháme tam a zpět hned čtyřikrát.
Vybíhám tedy opatrně. V deset ráno je ještě velká část trasy ve stínu budov a palem, což je fajn. Obezřetně na hodinkách sleduji tepovku a navzdory kopečkům po několika kilometrech překvapeně konstatuji, že by to dneska vlastně docela mohlo jít. To se mi už dlouho nestalo, v posledních závodech jsem naopak už v úvodu tušil, že mě čeká dřina a bolest.
Protože běháme po hlavní silnici tam a zpět, často se s Angelikou míjíme, čehož ona využívá k focení, což mě sice zlobí, ale aspoň máme fotky. Občerstvovačky jsou zhruba po čtyřech kilometrech, vždy si dám kelímek vody a kelímek ionťáku, tato kombinace mi funguje.

 Po patnácti kilometrech opouštíme už několikrát proběhnutý kopečkatý úsek a přes staré město sbíháme k moři. Cestou míjíme krásnou fontánu, začíná mi být dost teplo a musím odolat pokušení dát si v ní osvěžovací pauzu.
Staré město je stále plné vánoční výzdoby. Připadá mi trochu bizarní běžet pod modrou oblohou a pražícím sluncem ulicí lemovanou palmami, mezi kterými je přes ulici natažený provaz, na němž se houpají vánoční andělíčci a zvonečky.
Prudký seběh končí u moře, kde nás čeká posledních pět kilometrů po rovnice po silnici podél hlavní funchalské promenády. Tady to začíná být těžké. Je teplo, stín žádný a tělo má po třech čtvrtinách svižného závodu už dost. Navíc to tu už znám, několikrát jsme si to tu prošli pěšky. Nezbývá než zatnout zuby a snažit se udržet tempo. Několikrát míjím muzeum věnované zdejšímu rodákovi, momentálně nejlepšímu aktivnímu fotbalistovi světa, restauraci, kde jsme v pátek popíjeli, i supermarket, kde mají ta dobrá těžká vína.
Ale každý závod má svůj cíl a já se do tohoto dostávám v celkem uspokojivém čase 1:45:50. Být to závod, ke kterému směřuji své snažení, bylo by to zklamání. Ale na kopcovatém závodě v teple uprostřed zimní přípravy je to pro mě dobrý výsledek, který dává naději, že se trénink vyplácí.
 Vyzvedávám batoh z úschovy a jdu čekat na Angeliku.
Angelika finišující
Angelika dobíhá dle očekávání zhruba za čtvrthodinku a oba spokojeně odcházíme zpět do hotelu. Čeká nás poslední půlden povalování a odpočinku. Večer balíme a budík nastavuji na nelidských 2:30, protože letadlo vstříc domovu a pracovním povinnostem nám letí už v 5:05.
A asi netřeba dodávat, že tenhle výhled z postele mi bude chybět:

DETAILY BĚHU

pátek 3. ledna 2020

Podesáté na startu novoročních Počernic. Sláva revoluci!


No jo, už podesáté prvního ledna v 10:30. Můžeme tak celkem zblízka pozorovat, jak závod roste a vyspívá. Nejprve zmizela textilní šněrovací čísla a nahradila je umělá jednorázová, začali přicházet nejen místňáci, ale i přespolní nadšenci a členové sportovních oddílů, zavedlo se měření času čipy, přibyla registrace po internetu, a letos už dokonce každá kategorie měla vlastní výdejní stolek. Za chvíli asi závodu bude počernická sokolovna malá a přesuneme se na Výstaviště. Závod je tedy v nejlepší formě, já z vícero důvodů nikoliv, ale o tom až později.
Z hlediska počasí se letošní ročník se drží klimatického standardu posledních let. Na startu kolem nuly, sucho, hezky.
Potkáme spoustu známých tváří, pohovoříme o plánech na letošek, hodnotíme loňský rok.
Start má tentokrát šest minut zpoždění, komplikuje ho změna jízdního řádu autobusových linek, musíme počkat, až žádný autobus nebude ani v dohledu ani někde za zatáčkou.
Konečně vybíháme, já rozvážněji než obvykle, což nám dává čas shrnout si zde, jaký vlastně byl běžecký rok 2019.

Revoluční.
Poslední roky mé pobíhání začalo přecházet z fáze evoluční přes fázi stagnační do fáze devoluční neboli regresní, proto jsem sáhl po prostředku takřka revolučním, upletl jsem na sebe bič v podobě trenéra. Tak jako nezávazně. Na zkoušku. Podmínečně.
A výsledek? Zatím rozporuplný. Plno odběhaných kilometrů, slibné časy v tréninku, které se však nepovedlo překlopit do slušných časů v závodech. Zatím experiment nechám pokračovat, budoucnost však nemá jistou.

Objemově rekordní.
Souvisí s předchozím bodem. Maratonský trénink znamená běhat hodně a většinou pomalu. V číslech se to projevilo následovně:
  • počet běhů: 2014: 212, 2015: 205, 2016: 205, 2017: 204, 2018: 214, 2019: 245. Výrazný nárůst.
  • kilometráž: 2014: 2311 km, 2015: 2256 km, 2016: 2354 km, 2017: 2457 km, 2018: 2421 km, 2019: 2991 km. Jasný rekord, důsledek tréninku.
  • průměrná délka běhu: 2014: 10,9 km, 2015: 11,01 km, 2016: 11,48 km, 2017: 12,05 km, 2018: 11,32 km, 2019: 12,21 km. Opět důsledek dlouhých pomalých tréninkových běhů.
  • průměrné tempo: 2014: 5,21 min/km, 2015: 5,22 min/km, 2016: 5,22 min/km, 2017: 5,23 min/km, 2018: 5,27 min/km, 2019: 5,43 min/km. Opět ten trénink a dlouhé pomalé klusy.
  • počet závodů: 2014: 21, 2015: 15, 2016: 14, 2017: 14, 2018: 15, 2019: 12.
  • výjezdů za hranice: 5. Jeden výjezd odpískán pro nemoc, nicméně pokles dle plánu.
  • oběhané a vyhozené páry bot: 4, loni 3.



Závodně neúspěšný...
  • Maraton: stejně jako o rok dříve i loni jsem běžel jen jeden. Závod ve Stromovce však dopadl vyloženě bídně, byť připravený jsem byl asi dobře. Nebyla to sice taková tragédie jako o rok dříve v Linci, přesto však platí, že posledním vcelku povedeným maratonem zůstává Petrohrad 2017.
  • Půlmaratony: závodů bylo pět. Horský běh ve Skotsku nebyl o závodění, bosenský Mostar trpěl klasickým neduhem "v zimě si zaletíme na jih", tam to o čase nebývá. Pražský půlmaraton dopadl mizerně, zde mi v hlavě uzrálo přesvědčení, že samo se to už asi nezlepší. Závod v Baku už byl dle instrukcí trenéra, pokyn byl neběžet ho naplno, byl začátek přípravy a o čas zde nešlo. Od běloruského Minsku jsem si dost sliboval, forma byla, výsledek špatný nebyl, ale čekal jsem od sebe víc.
...i úspěšný.
  • Desítky: běžel jsem dvě, ani jedna nebyla kandidátem na pokus o osobák. Běchovice mohu považovat za jediný letošní úspěch, o pár vteřin jsem posunul svůj traťový rekord. Pardubické dostihy pak byly samozřejmě čistě pro zábavu.
Systematický.
Pokračovali jsme s osobními výzvami. V maratonských městech se nic neudálo, v půlmaratonských také ne, zbývající F, Q a Ř přenášíme do dalšího období, ale evropské země podle abecedy jsou opět o kus dál, odškrtli jsme si Ázerbájdžán, Bělorusko a Bosnu.

Lokální.
Nezapomínali jsme ani na malé běhy v okolí, tentokrát jsme navštívili charitativní akci v Lázních Toušeň nebo čtvrtmaraton v Brandýse nad Labem.

Uměřený.
Nepustili jsme se do žádné megaakce, jako byla vánoční návštěva Spojených států roku 2018. To nelze podnikat každý rok. Největší zahraniční akcí byl čtrnáctidenní cyklovýlet podél Labe. Týdenní pobyt v Dubaji spojený se závodem jsem si naštěstí neplatil sám, to byla služební cesta. Letos se ale zase trochu rozšoupneme.

Ale zpět na trať novoročních Počernic. Slovy trenéra už předem: "...ono to po tom klusání bude horší..." Inu, je. Mám v nohách 326 pomalých prosincových kilometrů, z toho velkou část v jeho druhé půli. Je to přesně dle očekávání. První okruh ještě běžím docela dobře, ale ve druhém se začíná projevovat, že rychle jsem už velmi dlouho neběžel a tempová vytrvalost nyní chybí. V kopci odpadám a v nejtěžším místě si i na chvíli přejdu do chůze.

Čas o minutu horší než loni mě nijak netrápí, běžím to z plné přípravy nyní orientované objemově, nikoliv tempově. Snad se to někde jinde zúročí.
To Angelika se tréninkem neunavovala a zaběhla si lépe, než v předchozích letech. Jak ironické.

Vzhůru do roku 2020.
Revoluce buď přinese plody, nebo vyšumí do ztracena. Vlastně je to jedno, hlavně se i nadále běháním bavit!

DETAILY BĚHU