Maraton Zátopkovy stezky: když to nejde rychle, tak běhej pomalu

Zatímco o půlmaratonech mohu zodpovědně říct, že už je po sedmdesáti závodních a ještě více tréninkových spolehlivě umím, já a maraton, to je v poslední době dost bolestivá kombinace. Poslední relativně rozumný výsledek jsem si zaběhl roku 2017 v Plzni Okolo Boleváku. Rok nato jsem se strašlivě protrápil Lincem a i to byl jeden z důvodů, proč jsem angažoval trénéra a začal se cílevědoměji připravovat. Navzdory tomu přišel loňský maratonský výbuch ve Stromovce a má logická úvaha, že rychlé maratony mi už asi nejsou souzeny.

I z toho vyplynul plán dát si letos maraton jen tak na pohodu, nesoustředit se na dobrý čas, ale jen na bezpečné a důstojné doběhnutí. Vyvoleným měl být Big 5 Marathon v Jihoafrické republice, který je však přeložen, stejně jako spousta jiných, na příští rok. Nevadí, řekl jsem si na jaře, zaběhneš si nějaký závod na podzim. Zjevně jsem však byl moc velký optimista. Od půlky září jsou podzimní závody opět odkládány a rušeny. Co teď?
Za takové situace nezbývá, než najít si závod, který vlastně ani žádným závodem není. Jen sešlostí několika běžeckých magorů, kteří rádi dlouho běhají, chtějí mít v záznamech další maratonskou čárku, a protože běhají rádi, tak nepotřebují být v cíli rychle, to by byla škoda. Jeden takový výběh se konal na staroboleslavských Zátopkových běžeckých stezkách. Dva kilometrové okruhy, osm pětikilometrových a něco málo navíc.

Žádné startovné, žádný servis v podobě šaten, úschovy zavazadel, či časomíry. Pití si každý přinese své a obsadí si s ním svůj pařez. Na trati je pak každý sám, což není v rozporu s epidemiologickými opatřeními a naopak to je v souladu s doporučením individuálního pohybu v přírodě.
Úderem deváté se shromáždíme u moukou vysypané značky Start, zazní "tak jdem" a jdem... Mávnu na Angeliku, která mě přivezla na start. Pojede domů a vrátí se sem za nějaké čtyři hodiny.

Prvních 200 metrů máme po asfaltu, pak seběhneme na lesní cesty a po nich běžíme dalších 42 kilometrů.
Teplota je lehounce nad nulou, vše je mokré od ranní rosy a hezky podzimní. Přesto záhy shledávám, že by se mi mohlo běžet lépe. Tepy jsou o něco výš než obvykle a chybí tomu lehkost. Není divu, zrovna mám pracovní pohotovost, v noci mě dvakrát budili a i ted běžím s mobilem. Snažím se plnit svůj plán "běžet co nejpomaleji umím", a vychází mi z toho tempo 6:45. Trasa je hezká, ale není vyložené snadná. V první řadě se jedná o trail, čili lesní cesty. Není to rovný asfalt, kde člověk může v klidu vypnout hlavu. V každém kole je jeden ostřejší výběh a dva ostřejší seběhy.

Výhodou mnohaokruhového maratonu je možnost pravidelného občerstvování. Po každých pěti kilometrech si dávám třetinku svého ionťáku, v druhé polovině trasy si dávám ob kolo i banán. Krátce po startu odkládám bundu a rukavice, dvě trička a lehká mikina stačí.
Má fyzická pohoda kopíruje klasickou sinusoidu. Nejprve nerozhýbanost a těžkopádnost, postupně přechod k vytrvalostní nespěchavé euforii, až po nástup únavy a bolístek po třicátém kilometru. Ale to vše tak nějak bylo v plánu.

Držím se závazku běžet pomalu a nepřejít do chůze. Ostatní si s nepřecházením do chůze hlavu nelámou a řadu z nich postupně předbíhám o kolo. Tempo zvyšuji až ke konci když vidím, že už pro mě přijela Angelika a já nechci, aby v chladném lese musela čekat příliš dlouho.

Do cíle dobíhám vlastně v pohodě. Bohužel při pohledu na hodinky zjišťuji, že mi ještě půlkilometr chybí. Nevýhoda užívání GPS v lese. Nechci jediný letošní maraton znehodnotit pochybami o regulérnosti, tak si ještě dám 250 metrů tam a zpět. Nejde o minutky a na nějakém tom kroku mi nesejde.
Uvidíme, co přinese budoucnost. Budu mít ještě ambici honit minuty a snažit se o osobák? Těžko říct. Zatím to hodnotím tak, že běhat v lese čtyři hodiny a tři čtvtě na pohodu je o dost příjemnější, než snažit se o výkon, přepálit start a následně hnát tělo na hranici kolapsu, a nakonec se pod čtyři hodiny stejně nedostat, což byl obvyklý průběh posledních regulérních závodů. Ale nikdy neříkej nikdy, že?

Divný rok pokračuje v Běchovicích...

Opravdu divný rok. Z našich běžeckých plánů letos nevychází téměř nic a závody, kterých se účastníme, jsou dílem improvizace na poslední chvíli. O Běchovicích to naštěstí neplatí, ty jsou v plánu každý rok, byť i jejich konání letos vyšlo jen o fous. Ale i zde zasáhla nepřízeň osudu a Angelika, která je řadu let běhá se mnou, musí letos se zcela neběžeckých zdravotních důvodů vynechat jak Běchovice, tak i zbytek letošních závodů a na startu je jen coby doprovod.
Roli běžeckého parťáka tak přebírá kamarád Jirka Skřeček, který k nám zavítal z daleké Moravy a pro kterého je to premiérový start na slavném závodě. Vybral si na to dobrý rok. Do poslední chvíle nebylo jasné zda se závod bude konat a v jaké podobě. Nakonec to dobře dopadlo, plukovník ministr Běchovice zakázat nestihl, ovšem jen o chlup, pár dní poté už mají závody utrum.
Všechna čest organizátorům, kteří se dokázali popasovat s utahováním šroubů ze strany regulátorů. Nejprve to vypadalo, že se bude startovat ve čtyřech vlnách po 15 minutách (staříci, elita, 1. vlna ostatních, 2. vlna ostatních), změna podmínek je však přiměla rozbít start "ostatních" do minivln po pěti minutách. A nutno dodat, že to jak organizátoři tak běžci zvládli s přehledem, pochopením a humorem. Asi už si zvykáme.
Zcela zvláštní pocit pak nastal ve startovním koridoru, kde organizátoři flexibilně implementovali nařízení o dvoumetrových rozestupech a my stáli každý na svém puntíku jak cvičenci na spartakiádě. V roušce, pochopitelně. Výborné.

Já a Jirka na značkách

Nicméně zatímco panikařící a zmatkující regulátoři závodění komplikují jak mohou, příroda je nám letos nanevýš milostiva. Prudce se ochladilo, v předchozích dnech pršelo a teď máme na startu něco kolem dvanácti stupňů, což je takřka dokonalé.
Startujeme. Jsme druhá část první vlny, takže vybíháme v 11:35. Po startu je povoleno stáhnout roušky a nedodržovat rozestupy. Nyní se ukazuje, že dvoumetrové mezery mezi startujícími mají i něco do sebe. Zatímco při startu "natěsno" se dav rozbíhá jen zvolna, nyní je spousta místa a můžeme rovnou vyrazit svižně.
Vybíhám v klidu. Je mi jasné, je po pěti letech zlepšování dnes přijde propad. Předchozí týdny pro mě byly fyzicky a psychicky značně vyčerpávající a ač jsem se snažil běžecky nepolevit, o systematickém tréninku nemohla být řeč. Dnes je to jen o čárce za odběhnutý závod a nepřerušení série účastí. Možná o to víc si běh užívám. Nejedu na 100% ale na 90-95% a baví mě to.

Na startu ve vlnách je zábavné, že je prakticky po celý závod koho předbíhat. Nejprve dobíháme pomalejší kousky z první části naší vlny, ti startovali pět minut před námi. A zhruba od poloviny trati i nejpomalejší ze staříků, ti startovali dvacet minut před námi. Předbíhám je s respektem a vždy zatleskám. Pokud se jednou i já budu v osmdesáti šourat po trase běchovického závodu, budu to považovat za velkou životní výhru.
Jirka mi hned po startu vzorově ukázal záda, takže si v klidu jedu svým tempem a závod hezky ubíhá. Trasu prožívám podobně jako vždy. První, venkovštější, polovina mě baví méně, je tak nějak nudnější. Ale dobře vím, že se to zlomí přesně na polovině v Kyjích. Zde končí laškovné vlnění Běchovic a Dolních Počernic a přichází nekompromisnější druhá půle. Táhlé kilometrové stoupání nad Průmyslovou, ostrý seběh do Hrdlořez, vyhlášené stoupání na Žižkov, před kterým nás vítají prapory "Welcome to Hrdlořezák", i finále na Koněvce, kde se člověku zdá, že už to přeci má za sebou, ale ono ne, ta silnice je pořád do kopce. Druhá polovina je těžší, ale víc baví, je to důvěrně známý nepřítel, se kterým si to lze jednou ročně na férovku rozdat.

Protože jsem letos úmyslně jel lehce podmaximálním tempem, mám na posledních 200 metrech, kdy se Koněvova mění ze stoupání na klesání do cíle, ještě sílu zafinišovat. To je pro mě také nová zkušenost, asi bych to měl dělat častěji. Pravda, výsledný čas je o minutu horší než loni. Ale víte co? Ono je mi to asi jedno.
V cíli se shledávám s Jirkou, který tam na mě už tři minuty čeká, sdělujeme si dojmy a vydáváme se hledat autobus, který letos sváží finišery zpět na start. Běžně v cíli mívám ve dvoře zaměstnavatele nachystané auto, ale letos kvůli práci z domova nebyla vhodná příležitost si ho tam převézt. Další nová zkušenost: když se v chladném počasí padesát rozhicovaných běžců nacpe do autobusu, krásně to zamlží všechna okna. Nezbývá než doufat, že příští rok poběžím po dvanácté, že to bude bez roušek, že budu chodit normálně do práce a Jirkovu společnost doplním i Angelikou.

DETAILY BĚHU

Jak jsem v Miřejovicích zklamal svého vodiče

Letos se nám podmínky na závodech pravidelně střídají, takže horko se v Miřejovicích první srpnový den dalo očekávat jak z hlediska meteorologické pravděpodobnosti, tak z hlediska cyklu studený závod - horký závod. Na novoročním běhu Horními Počernicemi bylo chladno, na Madeiře bylo horko. Na půlmaratonu v Ústí bylo chladno a pršelo, v Truntově bylo dusno a hic. Na ruzyňské ranveji lilo jak z konve, takže bylo jasné, že v Miřejovicích bude jasno a horko. Což se beze zbytku naplnilo.

Sobota prvního srpna je pochopitelně nejteplejším dnem týdne s nebem bez mráčku a předpovědí 32°C. Atmosféra na startu má charakter klasické místní vesnické slavnosti. Jde o malý závod, kde se lidé povětšinou znají a nestartují tu poprvé. Já běžím místní rovinatou trať potřetí, Angelika podruhé. 

Co se týká osobních ambicí, žádné zde nejsou. Jsem už dost zkušený na to, abych po tělu nechtěl něco, čeho v teplotách nad pětadvacet stupňů nemůže být schopno. Budu spokojen, pokud závod rozumně odběhnu, aniž bych odpadal a přecházel do chůze. Takhle si to aspoň říkám cestou autem na start...
...jenže pak zahlédnu vodiče, kteří jsou zde pro časy 1:40, 1:50 a 2:00. Běh s vodičem jsem už dlouho nezkoušel a 1:50 je čas, se kterým bych tady asi byl spokojený. Inu, proč tedy ne?
Angelika si s podobnými úvahami hlavu neláme, teplo jí vadí méně než mě a tolik netrpí mužskou maskulinní ješitností a soutěživostí.

Po startovním výstřelu začínám podle plánu velmi zvolna s tím že uvidím, jak se mi budou chovat tepy a jaké budou pocity. Do závodu nás se vzrušeným štěkotem doprovází i sportovně naladěný psík. První kilometr je podél Vltavy, kterou následně přebíháme po jezovém mostě z roku 1904. Právě na mostě dobíhám vodiče na 1:50, dle trikotu se jmenuje Vláďa. Drží se ho další tři běžci, tak se zavěšuji za ně. Následně sonduji své pocity a zvažuji své šance na dokončení v tomto tempu. Nepřijde mi to moc pravděpodobné, ale nechci předčasně házet flintu do žita, respektive do chmele, protože kolem nás jsou hezké chmelnice.
Po první občerstvovačce na zhruba třetím kilometru se naše skupinka na trati osamostatňuje a zmenšuje, jsme už jen čtyři a jsme na trati celkem sami. Držím se dva kroky za ostatními, v uších sluchátka a jen se vezu. Po prvních nekomfortních kilometrech jsem chytil rytmus a běží se mi celkem dobře. Vláďa se správně snaží se svou miniskupinkou komunikovat, tedy aspoň se dvěma běžci kolem sebe. Nějakou dobu mi to vyhovuje, ale kdesi na šestém kilometru soudím, že se chovám sice vcelku rozumně z hlediska efektivity běhu, ale zato nespolečensky. Schovávám tedy sluchátka do kapsy a přidávám se k ostatním. Na další občerstvovací stanici přijdeme o dalšího člena skupinky, takže zhruba od sedmého kilometru už jsme jen tři. Krátce po obrátce v Dědibabech potkáváme v protisměru Angeliku, která opět fotí:

Jsme zhruba v polovině závodu a v tuto chvíli je mi celkem fajn a věřím si, že bych to v tomto tempu mohl dát až do cíle.
Předbíháme chlapíka, se kterým běží ten psík, co nás na začátku vyprovázel. Pes se zdá být v pohodě, byť má velmi krátké nožičky.
Na zhruba třináctém kilometru ve Všestudech nás opouští chlapík v černém a tak s Vláďou zůstáváme na trati sami. I mě přestává být do zpěvu, teplota leze pořád nahoru, tepy také a trať je teď zcela bez stínu. Nicméně běžíme, vedeme běžecké řeči a stále to ještě nějak jde. Na šestnáctém kilometru vbíháme do parku u Veltruského zámku. Normálně bych si to užíval, ale leze na mě krize a štěrk pod nohama mě spíš štve. To Angelika opět fotí:

Po opuštění zámeckého areálu míříme k poslední občerstvovačce. Cestou už Vláďu informuji, že nasazené tempo zřejmě neudržím a asi se mu odpojím. Jeho motivační "Na to zapomeň!" je sice fajn, ale mé přehřátí a dehydrataci to moc neřeší. Vláďa dál drží předem stanovené tempo 5:13 min/km.
Od občerstvovačky se držím ještě kilometr a půl, Vláďa se mě snaží udržet při životě co to jde, ale 1500m od cíle na něj mávnu ať si běží a musím zvolnit. Zpomaluji někam k šesti minutám na kilometr a doklusávám do cíle. Nakonec tedy na Vláďu nabírám zhruba minutovou ztrátu, čímž jsem zmařil jeho vodičskou snahu, neboť do cíle doběhl sám. V cíli mu děkuji za snahu a omlouvám se.
Zavodňuji se co to jde. O pár minut později dobíhá i chlapík se psem:

Psík půlmaratonec

A zanedlouho dorazí i Angelika:

Po doběhu se ještě zdržíme, poklábosíme s ostatními, využijeme kupónky na nealko pivo i oběd a až poté prcháme přes stále stoupajícím vedrem do klimatizovaného auta.
Pokud by střídání chladných a horkých závodů mělo vydržet, tak v září poběžíme maraton v Berouně v dešti, ale tolik štěstí mít asi nebudu...

DETAILY BĚHU

Tanec mezi kapkami deště na přistávací dráze

Jak píšu v popisku tohoto blogu, jsem zážitkový běžec. Mám-li možnost běžet na nezvyklém či nepravděpodobném místě, jdu do toho. I proto jsem nadšeně skočil po šanci proběhnout si ruzyňskou ranvej v rámci pětikilometrového závodu.

Po letišti se nám už stýskalo. V posledních letech jsme si navykli na několik leteckých výletů za běháním ročně a koronabreberky nás letos připravily už o tři. Proběhnout se místo toho aspoň po ranveji, čili místě jinak přísně zapovězeném, zní jako zajímavá částečná kompenzace.

Na tuto akci pochopitelně nemá smysl nahlížet jinak než jako na zážitek. U každého závodu sleduji poměr cena/distance a stovka za kilometr by jinak byla opravdu hodně.

Registrujeme se na večerní závod, pro můj biorytmus je to příjemnější volba než brzy ráno, což je také k dispozici. Na letiště přijíždíme kolem sedmé večer. Je tu teď sice minimální letecký provoz, ale těch pár lidí s kufříky a rouškami vrhá na pestrobarevné běžce poněkud udivené pohledy.

Bezpečnostní kontrolou procházíme velmi rychle, pod rentgen musí jen mobil a hodinky, víc toho nemáme. Od bezpečnostní kontroly jdeme vyhrazeným koridorem přímo na "odletový" gate D6, přičemž co pár metrů stojí někdo z ostrahy letiště a hlídá nás. Představa, jak se běžci infiltrují mezi regulérní cestující asi vedení letiště děsí. Pod chobotem na nás čekají tři autobusy, které nás odvážeji na pojezdovou dráhu, kde budeme čekat až do startu.

Běžci v kleci

Na pojezdové dráze je koridor, který máme přísně zakázáno opouštět. Na zvídavé courání po letišti tedy mohu zapomenout, škoda. Aspoň že je k dispozici voda a záchody.

Času máme dost, takže couráme koridorem a doslova koukáme kde co létá. Po chvíli se s námi dává do řeči kdosi v uniformě a my v něm poznáváme Mirka Hasala, který se rozhodl běžet závod v pracovním, tedy oblečen jako steward, včetně kufříku. Při klábosení čas příjemně utíká a aspoň probereme Mirkův blížící se MH maraton. Mirek se také ukáže jako dobrý meteorolog, když přesně předpoví, že z té oblačnosti, co se nad nás nasouvá od Prahy, asi brzy zaprší.

Neuteče ani půl hodiny a lije jako z konve. Slabší jedinci prchají do přistavených autobusů, my odolnější to bereme s humorem a prostě mokneme. Moderátoři reagují další rozcvičkou. Když ji dělali poprvé, většina běžců na ně jen znuděně koukala. Nyní cviči všichni, za deště je zahřívací pohyb jaksi smysluplnější.

Lije jako z konve

Déšť neustává, a do startu stále zbývá ještě asi půl hodiny. Organizátoři dělají to nejrozumnější co mohou - sjednají s letištěm, že nám umožní předčasný start. Reagujeme potleskem.

Zmoklí, ale natěšení

Ještě trocha emotivního a motivačního moderátorského křiku a vyrážíme na trať. Déšť neustává, ale zážitek tím netrpí. Z pojezdové dráhy vybíháme na ranvej zhruba v polovině její délky a vydáváme se na vzdálenější konec. První dojem je, že je fakt široká. Ač nás startuje skoro tisíc, nepřekážíme si. Druhý dojem je, že je to perfektní rovina. Pokud se vlní, je to neznatelné. Další dojem je, že si na ní člověk připadá jaksi maličký. Je širokánská a není vidět konec, zvlášť v dešti.

Angelika fotila

Je to jen pětka, takže nasazuji ostré tempo. Běží se dobře, voda chladí, nepřehřívám se. Po kilometru a půl přichází otočka a teď poběžíme dva a půl kilometru rovně směrem k letištním budovám a hlavní ranveji. Déšť neustává, ani z ranveje moc neodtéká, takže vlastně běžíme souvislou louží. Nevadí mi to, takhle to mám rád. Daří se mi lehce stupňovat tempo a ke svému překvapení ho po třech kilometrech mám někde kolem 4:15.

Je tu druhá otočka a asi kilometr do cíle. Začínám cítit, že tempo bylo přeci jen asi trochu moc ambiciózní a lehounce zvolňuji abych si vydechl, načež opět zaberu. V protisměru registruji Angeliku, ona mě asi ne. Kousek před cílovou odbočkou na pojezdovou dráhu v protisměru vidím Mirka Hasala. V kožených polobotkách a s kufrem mu to moc neběží, ale jistě si to užívá. Jdu do finiše.

Cílem probíhám za stálého lijáku v čase 21:46, což dává tempo 4:18. Dost možná osobák v běhu na pět kilometrů, takže jsem zcela spokojený. Zůstávám stát hned za cílovou branou, abych počkal na Angeliku. Pořadatel se mě několikrát pokouší odehnat, ale marně, tak toho nechává.

Přibíhá promočená, ale také zcela spokojená. Odcházíme pro účastnickou medaili s letadlem, minerálkou a do čekajícího autobusu.

Účast zcela splnila očekávání. Proběhnout se po jinak zapovězeném místě bylo skvělé, déšť tomu dodal specifické kouzlo a navíc jsem se fakt dobře proběhl. Jen tak dál, budou-li organizátoři z RunCzechu i nadále takto kreativní, nemusí se obávat o přízeň běžců, které už velkoměstské masovky třeba až tak netáhnou.

DETAILY BĚHU

Půlmaratonský výlet rozpáleným Trutnovem

Po dlouhém půstu přichází obžerství, a proto jsme koncem června vyrazili poněkud mimo původní plány na druhý půlmaraton v jednom měsíci. Ale zatímco ten ústecký vyšel po všech stránkách optimálně a já si zaběhl druhý nejlepší půlmaratonský čas vůbec, Trutnov se ukázal být větším oříškem.

Tím největším bylo pochopitelně počasí. Zatímco v Ústí jsme běželi v krásných třinácti stupních a lehkém deštíku, neděle v Trutnově byla nejteplejším dnem týdne a k tomu se přidalo dusno s vlhkem. Ale nepředbíhejme.

Účast na trutnovském půlmaratonu jsem nám naplánoval v záchvatu dobrého rozmaru a endorfinů po povedeném výkonu v Ústí. Trutnov vypadal jako vhodný kandidát na pěkný výlet a dosud jsme tam neběželi, tak proč ne, že. Až po registraci jsem s překvapením zjistil, že to není "to město na konci dálnice na Liberec" jak jsem si myslel, ale že je znatelně dál a jede se na něj po hradecké. 

Nevadí, v neděli ráno každopádně sedáme do auta a vyrážíme správným směrem po správné dálnici dát svým běžeckým botám ochutnat dosud nepoznaného asfaltu. A jedeme s vědomím, že o ničem jiném než poznání nového místa a zážitku to tentokrát nebude. Počasí nám nepřeje, horší být nemůže. Teplota v posledních několika dnech prudce vyletěla vzhůru ke standardním letním číslům, což znamená, že na slušný výkon mohu předem zapomenout. Cílem bude půlmaraton prostě jen odběhnout aniž bych se zrušil tak, že budu muset přejít do chůze. Co se mnou dělá prudké oteplení jsem si naposledy vyzkoušel na podzim ve Stromovce a stále to mám v živé paměti.

Do Trutnova dorážíme v klidu s časovým předstihem, bez stresu si v hezkém kulturhausu vyzvedáváme startovní čísla. Rouškami se nikdo neobtěžuje, běžci si zjevně navzájem věří. Vracíme se k autu a doladíme převlékání do závodního. Je horko a slunečno, takže bavlněný šátek na hlavu, o ničem lepším nevím.

Vybíháme, pravé poledne

Vybíháme. Že to dnes bude boj cítím od prvních metrů. Zatím to nedrhne, ale ačkoliv nasazuji rozvážné tempo kolem 5:15, tepy jsou výš než by se mi líbilo. Naštěstí jde o klasický městský běh a voda by měla být k dispozici zhruba každé tři kilometry.

Trasa má čtyři okruhy a každý z nich má ošklivou polovinu a hezkou polovinu. Ta ošklivá je po hlavní silnici bez kouska stínu a lehce do kopce. Ta hezká vede zpět po cyklostezce podél Úpy, místy je tam stín stromů a je lehce z kopce.

Občerstvovačky jsou dvě. První v prostorách startu a cíle, ta je dobře zásobená. Druhá je v nejvzdálenějším místě a tam je to těžké. Malý stoleček, u kterého nestíhají dolévat. V prvním okruhu tam musím zastavit a chvíli na vodu čekat. Pak se běžecký peloton roztrhá a oni začnou stíhat, ale pro změnu jim dojdou kelímky. Vytáhnou tedy jakési plastové půldeckové panáky, což ve třicetistupňovém vedru výrazněji nepomůže. Zkrátka legrace.

Hned za druhou občerstvovačkou začíná hezký úsek směrem zpět, do kterého nabíháme přímo pod okny asi sedmipatrového paneláku.

Od druhého kola je mi jasné, že to dnes bude jen o dokončení se ctí, což znamená běžet relativně zvolna tak, abych nebyl nucen přejít do chůze. Teplo a vlhko berou síly. Při každé příležitosti si polévám hlavu.

Čtvrté kolo je poněkud dramatické. V "ošklivém" úseku mě několikrát míjejí houkající sanitky, v "hezkém" pak asi tytéž sanitky zablokovaly cyklostezku a já je dvakrát musel obíhat trávou, když do nich nakládali zkolabované kolegy běžce. Horko je potvora.

Soustředím se jen na udržení tempa a současně si hlídám, aby mi tepy moc nešly přes 165. Nemá smysl to hrotit, výsledný čas beztak bude jen průměrný.

Hotovo, mám to za sebou, Trutnov dobyt. Dostávám pěknou medaili, dotankovávám tekutiny aspoň na minimální provozní úroveň a klušu k autu, tam se převlékám z nejhoršího a beru si telefon, abych nafotil Angelice finiš.

Ta dobíhá jako téměř vždy cca 15 minut po mě, spokojená s tím, že ji členitá okruhová trať bavila.

Angelika finišující

Trutnov sice vypadá jako docela sympatické městečko, přesto se tam ale moc nezdržujeme a krátce po doběhu vyrážíme zpět na Prahu. Celkem nepřekvapí, že nás na dálnici chytne pořádná bouřka a přívalový déšť, díky kterému musíme chvílemi jet takřka krokem. Jako kdyby takhle nemohlo sprchnout o tři hodiny dřív v Trutnově...

DETAILY BĚHU

Ústí nebo Afrika, vždyť je to jedno

Hodně času uteklo od doby, kdy jsem na tyto stránky přidal poslední příspěvek. Ale ta rovnice je jednoduchá. Příspěvek = závod. Žádný závod = žádný příspěvek. Poslední článek nás zastihuje po návratu z Funchalu, uprostřed zimní přípravy pod trenérským vedením a vše se vyvíjí optimisticky. Cílem přípravy jsou jarní půlmaratony v Irsku a v Kosovu. Ale člověk míní a život mění, aneb chcete-li pobavit Boha, vyprávějte mu o svých plánech.

K tomu, aby se mi plány rozsypaly jako domek z karet ani nebylo třeba zásahu vyšší moci v podobě koronaviru. Stačil pořádný zápřah v práci v kombinaci s každodenními tréninkovými dávkami. U každého se to asi projeví jinak, u mě se vyčerpání projevilo tím, že jsem několik nocí strávil převalováním v posteli a koukáním do stropu místo toho, abych tělu věnoval tolik nezbytný regenerční spánek. To mě (spolu s Angelikou) donutilo zamyslet se, zde mi těch +- 300km naběhaných měsíčně víc dává nebo bere. Usoudili jsme že bere, propustil jsem trenéra a své běhání jsem si opět začal řídit sám. S téměř roční tréninkovou zkušeností již samozřejmě poučeněji, přičemž objemy jsem snížil na 200-250km, což, jak by řekl klasik, se už dalo vydržet.

To bylo na konci února. V půlce března se pochopitelně začaly překotně měnit i naše jarní plány. Nejprve mi odvolali konferenci v Dublinu, což mě ale zas tak nemuselo mrzet, protože vzápětí odvolali i půlmaraton, který jsem si poblíž Dublinu hodlal zaběhnout, načež vláda zavřela hranice a aerolinky zrušily let. Podobně to dopadlo i s dubnovým výletem do kosovské Prištiny, a zejména s hlavní akcí roku, Big 5 Marathonem v Jihoafrické republice. Nu což, v Čechách je také hezky.

Čtvrtrok koronavirové paniky jsem tedy strávil prací z domova a popracovním běháním po okolí, přičemž jsem netrpělivě čekal na uvolnění pravidel a prvního odvážněho organizátora, který se nebude bát uspořádat hezký půlmaraton. Už to vypadalo, že koncem května pojedeme do Unhošti, tam však na poslední chvíli také cukli, tak padla volba na Ústí nad Labem o týden později.

Závod považuji hlavně za test jak na tom po závodní pauze jsem, protože subjektivně si připadám po dlouhém sezení doma jaksi ztěžklý a těžkopádný.

Počasí nám přeje. Už dlouho předem je jasné že rozhodně nebude horko a když se z toho nakonec vyvrbí dvanáct stupnů a setrvalé mrholení, vůbec mi to nevadí. Pro mě je to ideální běžecké počasí. Jen to trochu degraduje předzávodní atmosféru. Na druhou stranu to však přispívá k požadovanému neshlukování se, na start se povětšinou čeká v autech.

Zhruba deset minut před startem vylézáme z auta s plánem ještě si odskočit na malou do nedaleké hospody. Zatímco u mužů to jako obvykle celkem odsýpá, ženám to trvá déle, takže když potom klušeme ke startovní čáře, zjišťujeme, že na nás nepočkali a na trať vybíháme s přehledem poslední se zhruba patnáctivteřinovou ztrátou. Utěšuji se tím, že je závod čipově měřený, takže je to jedno, ale doma pak zjišťuji, že je čipově měřený jen v cíli, nikoliv na startu, takže nás Angelika připravila o cenné vteřinky.

Trasa vede po Labské cyklostezce od Ústí směrem k Děčínu, po deseti a půl kilometrech je otočka a vracíme se zpět. Vzhledem k tomu, že v posledních letech často trávíme dovolenou na kolech, tak to zde už docela známe.

Vybíhám zcela plánovaně zvolna, nestojím o další protrápený závod po přepáleném startu. Nepřetržitý deštík mi dělá dobře a smývá ze mě otupělost pramenící z toho, že jsem do půlnoci seděl pracovně u počítače a pak měl (jako obvykle) problém usnout. Napadá mě, že podruhé běžím půlmaraton v Ústí a podruhé prší. Poprvé to bylo roku 2011. Asi tu prší pořád.

Cyklostezka nenudí. Je sice pořád víceméně rovně, ale zábavně se vlní, rozhodně nejde o rovinatý závod. Na šestém kilometru u pivovaru Březňák (výčepní desítku nebrat, ale jedenáctka ležák je výborná!) je první občerstovačka. Pivo kupodivu nemají, ale dva kelímky s ionťákem bodnou. Poté následuje dost prudké stoupání, což dokumentuje název hospody "Na kopečku", kolem které se probíhá.

Tempo se mi stabilizuje na pěti minutách na kilometr, což mám v plánu držet na obrátku, a pokud to situace dovolí, tak potom trochu přidat.

Na obrátce je k dispozici voda, tak do sebe opět házím dva kelímky. Cítím se celkem v pohodě, tak trochu přidávám. Zbytek trasy ubíhá nevzrušivě. Navzdory profilu se mi daří držet tempo a drobně ho navyšovat. Pohodu narušují jen promočené boty a ponožky, ve kterých se prsty začínají nepříjemně odírat. Holt jsem nenamazal na vodu, chyba.

Cílem probíhám zcela adekvátně vyřízený v čase spolehlivě pod 1:45, což je hranice, která mi v posledních letech slouží jako rozdělovník povedených a nepovedených výkonů.

Dostávám zábavnou plastovou medaili a jdu se k autu přiobléknout, abych mohl počkat na Angeliku. S tou jsem se potkal celkem brzy po obrátce, takže soudím, že se jí také dařilo. Nakonec se ukázalo, že trochu přepálila tempo a ve druhé půli odpadala, do cílem však doběhla důstojně.

První pokoronavirový závod tedy máme za sebou. A snad spoustu i před sebou, i když se zdá, že se ještě nějakou dobu budeme držet uvnitř hranic. Ale co, Čechy či Moravu zdaleka proběhané nemáme, exotika může počkat.

Čest a slávu odvážným organizátorům!

DETAILY BĚHU