pátek 7. srpna 2020

Jak jsem v Miřejovicích zklamal svého vodiče

Letos se nám podmínky na závodech pravidelně střídají, takže horko se v Miřejovicích první srpnový den dalo očekávat jak z hlediska meteorologické pravděpodobnosti, tak z hlediska cyklu studený závod - horký závod. Na novoročním běhu Horními Počernicemi bylo chladno, na Madeiře bylo horko. Na půlmaratonu v Ústí bylo chladno a pršelo, v Truntově bylo dusno a hic. Na ruzyňské ranveji lilo jak z konve, takže bylo jasné, že v Miřejovicích bude jasno a horko. Což se beze zbytku naplnilo.

Sobota prvního srpna je pochopitelně nejteplejším dnem týdne s nebem bez mráčku a předpovědí 32°C. Atmosféra na startu má charakter klasické místní vesnické slavnosti. Jde o malý závod, kde se lidé povětšinou znají a nestartují tu poprvé. Já běžím místní rovinatou trať potřetí, Angelika podruhé

Co se týká osobních ambicí, žádné zde nejsou. Jsem už dost zkušený na to, abych po tělu nechtěl něco, čeho v teplotách nad pětadvacet stupňů nemůže být schopno. Budu spokojen, pokud závod rozumně odběhnu, aniž bych odpadal a přecházel do chůze. Takhle si to aspoň říkám cestou autem na start...
...jenže pak zahlédnu vodiče, kteří jsou zde pro časy 1:40, 1:50 a 2:00. Běh s vodičem jsem už dlouho nezkoušel a 1:50 je čas, se kterým bych tady asi byl spokojený. Inu, proč tedy ne?
Angelika si s podobnými úvahami hlavu neláme, teplo jí vadí méně než mě a tolik netrpí mužskou maskulinní ješitností a soutěživostí.

Po startovním výstřelu začínám podle plánu velmi zvolna s tím že uvidím, jak se mi budou chovat tepy a jaké budou pocity. Do závodu nás se vzrušeným štěkotem doprovází i sportovně naladěný psík. První kilometr je podél Vltavy, kterou následně přebíháme po jezovém mostě z roku 1904. Právě na mostě dobíhám vodiče na 1:50, dle trikotu se jmenuje Vláďa. Drží se ho další tři běžci, tak se zavěšuji za ně. Následně sonduji své pocity a zvažuji své šance na dokončení v tomto tempu. Nepřijde mi to moc pravděpodobné, ale nechci předčasně házet flintu do žita, respektive do chmele, protože kolem nás jsou hezké chmelnice.
Po první občerstvovačce na zhruba třetím kilometru se naše skupinka na trati osamostatňuje a zmenšuje, jsme už jen čtyři a jsme na trati celkem sami. Držím se dva kroky za ostatními, v uších sluchátka a jen se vezu. Po prvních nekomfortních kilometrech jsem chytil rytmus a běží se mi celkem dobře. Vláďa se správně snaží se svou miniskupinkou komunikovat, tedy aspoň se dvěma běžci kolem sebe. Nějakou dobu mi to vyhovuje, ale kdesi na šestém kilometru soudím, že se chovám sice vcelku rozumně z hlediska efektivity běhu, ale zato nespolečensky. Schovávám tedy sluchátka do kapsy a přidávám se k ostatním. Na další občerstvovací stanici přijdeme o dalšího člena skupinky, takže zhruba od sedmého kilometru už jsme jen tři. Krátce po obrátce v Dědibabech potkáváme v protisměru Angeliku, která opět fotí:

Jsme zhruba v polovině závodu a v tuto chvíli je mi celkem fajn a věřím si, že bych to v tomto tempu mohl dát až do cíle.
Předbíháme chlapíka, se kterým běží ten psík, co nás na začátku vyprovázel. Pes se zdá být v pohodě, byť má velmi krátké nožičky.
Na zhruba třináctém kilometru ve Všestudech nás opouští chlapík v černém a tak s Vláďou zůstáváme na trati sami. I mě přestává být do zpěvu, teplota leze pořád nahoru, tepy také a trať je teď zcela bez stínu. Nicméně běžíme, vedeme běžecké řeči a stále to ještě nějak jde. Na šestnáctém kilometru vbíháme do parku u Veltruského zámku. Normálně bych si to užíval, ale leze na mě krize a štěrk pod nohama mě spíš štve. To Angelika opět fotí:

Po opuštění zámeckého areálu míříme k poslední občerstvovačce. Cestou už Vláďu informuji, že nasazené tempo zřejmě neudržím a asi se mu odpojím. Jeho motivační "Na to zapomeň!" je sice fajn, ale mé přehřátí a dehydrataci to moc neřeší. Vláďa dál drží předem stanovené tempo 5:13 min/km.
Od občerstvovačky se držím ještě kilometr a půl, Vláďa se mě snaží udržet při životě co to jde, ale 1500m od cíle na něj mávnu ať si běží a musím zvolnit. Zpomaluji někam k šesti minutám na kilometr a doklusávám do cíle. Nakonec tedy na Vláďu nabírám zhruba minutovou ztrátu, čímž jsem zmařil jeho vodičskou snahu, neboť do cíle doběhl sám. V cíli mu děkuji za snahu a omlouvám se.
Zavodňuji se co to jde. O pár minut později dobíhá i chlapík se psem:

Psík půlmaratonec
Psík půlmaratonec

A zanedlouho dorazí i Angelika:

Po doběhu se ještě zdržíme, poklábosíme s ostatními, využijeme kupónky na nealko pivo i oběd a až poté prcháme přes stále stoupajícím vedrem do klimatizovaného auta.
Pokud by střídání chladných a horkých závodů mělo vydržet, tak v září poběžíme maraton v Berouně v dešti, ale tolik štěstí mít asi nebudu...

DETAILY BĚHU

středa 22. července 2020

Tanec mezi kapkami deště na přistávací dráze

Jak píšu v popisku tohoto blogu, jsem zážitkový běžec. Mám-li možnost běžet na nezvyklém či nepravděpodobném místě, jdu do toho. I proto jsem nadšeně skočil po šanci proběhnout si ruzyňskou ranvej v rámci pětikilometrového závodu.
Po letišti se nám už stýskalo. V posledních letech jsme si navykli na několik leteckých výletů za běháním ročně a koronabreberky nás letos připravily už o tři. Proběhnout se místo toho aspoň po ranveji, čili místě jinak přísně zapovězeném, zní jako zajímavá částečná kompenzace.
Na tuto akci pochopitelně nemá smysl nahlížet jinak než jako na zážitek. U každého závodu sleduji poměr cena/distance a stovka za kilometr by jinak byla opravdu hodně.
Registrujeme se na večerní závod, pro můj biorytmus je to příjemnější volba než brzy ráno, což je také k dispozici. Na letiště přijíždíme kolem sedmé večer. Je tu teď sice minimální letecký provoz, ale těch pár lidí s kufříky a rouškami vrhá na pestrobarevné běžce poněkud udivené pohledy.
Bezpečnostní kontrolou procházíme velmi rychle, pod rentgen musí jen mobil a hodinky, víc toho nemáme. Od bezpečnostní kontroly jdeme vyhrazeným koridorem přímo na "odletový" gate D6, přičemž co pár metrů stojí někdo z ostrahy letiště a hlídá nás. Představa, jak se běžci infiltrují mezi regulérní cestující asi vedení letiště děsí. Pod chobotem na nás čekají tři autobusy, které nás odvážeji na pojezdovou dráhu, kde budeme čekat až do startu.
Běžci v kleci
Na pojezdové dráze je koridor, který máme přísně zakázáno opouštět. Na zvídavé courání po letišti tedy mohu zapomenout, škoda. Aspoň že je k dispozici voda a záchody.
Času máme dost, takže couráme koridorem a doslova koukáme kde co létá. Po chvíli se s námi dává do řeči kdosi v uniformě a my v něm poznáváme Mirka Hasala, který se rozhodl běžet závod v pracovním, tedy oblečen jako steward, včetně kufříku. Při klábosení čas příjemně utíká a aspoň probereme Mirkův blížící se MH maraton. Mirek se také ukáže jako dobrý meteorolog, když přesně předpoví, že z té oblačnosti, co se nad nás nasouvá od Prahy, asi brzy zaprší.
Neuteče ani půl hodiny a lije jako z konve. Slabší jedinci prchají do přistavených autobusů, my odolnější to bereme s humorem a prostě mokneme. Moderátoři reagují další rozcvičkou. Když ji dělali poprvé, většina běžců na ně jen znuděně koukala. Nyní cviči všichni, za deště je zahřívací pohyb jaksi smysluplnější.
Lije jako z konve
Déšť neustává, a do startu stále zbývá ještě asi půl hodiny. Organizátoři dělají to nejrozumnější co mohou - sjednají s letištěm, že nám umožní předčasný start. Reagujeme potleskem.
Zmoklí, ale natěšení
Ještě trocha emotivního a motivačního moderátorského křiku a vyrážíme na trať. Déšť neustává, ale zážitek tím netrpí. Z pojezdové dráhy vybíháme na ranvej zhruba v polovině její délky a vydáváme se na vzdálenější konec. První dojem je, že je fakt široká. Ač nás startuje skoro tisíc, nepřekážíme si. Druhý dojem je, že je to perfektní rovina. Pokud se vlní, je to neznatelné. Další dojem je, že si na ní člověk připadá jaksi maličký. Je širokánská a není vidět konec, zvlášť v dešti.
Angelika fotila
Je to jen pětka, takže nasazuji ostré tempo. Běží se dobře, voda chladí, nepřehřívám se. Po kilometru a půl přichází otočka a teď poběžíme dva a půl kilometru rovně směrem k letištním budovám a hlavní ranveji. Déšť neustává, ani z ranveje moc neodtéká, takže vlastně běžíme souvislou louží. Nevadí mi to, takhle to mám rád. Daří se mi lehce stupňovat tempo a ke svému překvapení ho po třech kilometrech mám někde kolem 4:15.
Je tu druhá otočka a asi kilometr do cíle. Začínám cítit, že tempo bylo přeci jen asi trochu moc ambiciózní a lehounce zvolňuji abych si vydechl, načež opět zaberu. V protisměru registruji Angeliku, ona mě asi ne. Kousek před cílovou odbočkou na pojezdovou dráhu v protisměru vidím Mirka Hasala. V kožených polobotkách a s kufrem mu to moc neběží, ale jistě si to užívá. Jdu do finiše.
Cílem probíhám za stálého lijáku v čase 21:46, což dává tempo 4:18. Dost možná osobák v běhu na pět kilometrů, takže jsem zcela spokojený. Zůstávám stát hned za cílovou branou, abych počkal na Angeliku. Pořadatel se mě několikrát pokouší odehnat, ale marně, tak toho nechává.
Přibíhá promočená, ale také zcela spokojená. Odcházíme pro účastnickou medaili s letadlem, minerálkou a do čekajícího autobusu.
Účast zcela splnila očekávání. Proběhnout se po jinak zapovězeném místě bylo skvělé, déšť tomu dodal specifické kouzlo a navíc jsem se fakt dobře proběhl. Jen tak dál, budou-li organizátoři z RunCzechu i nadále takto kreativní, nemusí se obávat o přízeň běžců, které už velkoměstské masovky třeba až tak netáhnou.

pátek 3. července 2020

Půlmaratonský výlet rozpáleným Trutnovem

Po dlouhém půstu přichází obžerství, a proto jsme koncem června vyrazili poněkud mimo původní plány na druhý půlmaraton v jednom měsíci. Ale zatímco ten ústecký vyšel po všech stránkách optimálně a já si zaběhl druhý nejlepší půlmaratonský čas vůbec, Trutnov se ukázal být větším oříškem.
Tím největším bylo pochopitelně počasí. Zatímco v Ústí jsme běželi v krásných třinácti stupních a lehkém deštíku, neděle v Trutnově byla nejteplejším dnem týdne a k tomu se přidalo dusno s vlhkem. Ale nepředbíhejme.
Účast na trutnovském půlmaratonu jsem nám naplánoval v záchvatu dobrého rozmaru a endorfinů po povedeném výkonu v Ústí. Trutnov vypadal jako vhodný kandidát na pěkný výlet a dosud jsme tam neběželi, tak proč ne, že. Až po registraci jsem s překvapením zjistil, že to není "to město na konci dálnice na Liberec" jak jsem si myslel, ale že je znatelně dál a jede se na něj po hradecké. 
Nevadí, v neděli ráno každopádně sedáme do auta a vyrážíme správným směrem po správné dálnici dát svým běžeckým botám ochutnat dosud nepoznaného asfaltu. A jedeme s vědomím, že o ničem jiném než poznání nového místa a zážitku to tentokrát nebude. Počasí nám nepřeje, horší být nemůže. Teplota v posledních několika dnech prudce vyletěla vzhůru ke standardním letním číslům, což znamená, že na slušný výkon mohu předem zapomenout. Cílem bude půlmaraton prostě jen odběhnout aniž bych se zrušil tak, že budu muset přejít do chůze. Co se mnou dělá prudké oteplení jsem si naposledy vyzkoušel na podzim ve Stromovce a stále to mám v živé paměti.
Do Trutnova dorážíme v klidu s časovým předstihem, bez stresu si v hezkém kulturhausu vyzvedáváme startovní čísla. Rouškami se nikdo neobtěžuje, běžci si zjevně navzájem věří. Vracíme se k autu a doladíme převlékání do závodního. Je horko a slunečno, takže bavlněný šátek na hlavu, o ničem lepším nevím.
Vybíháme, pravé poledne
Vybíháme. Že to dnes bude boj cítím od prvních metrů. Zatím to nedrhne, ale ačkoliv nasazuji rozvážné tempo kolem 5:15, tepy jsou výš než by se mi líbilo. Naštěstí jde o klasický městský běh a voda by měla být k dispozici zhruba každé tři kilometry.
Trasa má čtyři okruhy a každý z nich má ošklivou polovinu a hezkou polovinu. Ta ošklivá je po hlavní silnici bez kouska stínu a lehce do kopce. Ta hezká vede zpět po cyklostezce podél Úpy, místy je tam stín stromů a je lehce z kopce.
 
 

Občerstvovačky jsou dvě. První v prostorách startu a cíle, ta je dobře zásobená. Druhá je v nejvzdálenějším místě a tam je to těžké. Malý stoleček, u kterého nestíhají dolévat. V prvním okruhu tam musím zastavit a chvíli na vodu čekat. Pak se běžecký peloton roztrhá a oni začnou stíhat, ale pro změnu jim dojdou kelímky. Vytáhnou tedy jakési plastové půldeckové panáky, což ve třicetistupňovém vedru výrazněji nepomůže. Zkrátka legrace.
Hned za druhou občerstvovačkou začíná hezký úsek směrem zpět, do kterého nabíháme přímo pod okny asi sedmipatrového paneláku.
Od druhého kola je mi jasné, že to dnes bude jen o dokončení se ctí, což znamená běžet relativně zvolna tak, abych nebyl nucen přejít do chůze. Teplo a vlhko berou síly. Při každé příležitosti si polévám hlavu.
 
 
Čtvrté kolo je poněkud dramatické. V "ošklivém" úseku mě několikrát míjejí houkající sanitky, v "hezkém" pak asi tytéž sanitky zablokovaly cyklostezku a já je dvakrát musel obíhat trávou, když do nich nakládali zkolabované kolegy běžce. Horko je potvora.
Soustředím se jen na udržení tempa a současně si hlídám, aby mi tepy moc nešly přes 165. Nemá smysl to hrotit, výsledný čas beztak bude jen průměrný.
Hotovo, mám to za sebou, Trutnov dobyt. Dostávám pěknou medaili, dotankovávám tekutiny aspoň na minimální provozní úroveň a klušu k autu, tam se převlékám z nejhoršího a beru si telefon, abych nafotil Angelice finiš.
Ta dobíhá jako téměř vždy cca 15 minut po mě, spokojená s tím, že ji členitá okruhová trať bavila.

Angelika finišující
 
 
 

Trutnov sice vypadá jako docela sympatické městečko, přesto se tam ale moc nezdržujeme a krátce po doběhu vyrážíme zpět na Prahu. Celkem nepřekvapí, že nás na dálnici chytne pořádná bouřka a přívalový déšť, díky kterému musíme chvílemi jet takřka krokem. Jako kdyby takhle nemohlo sprchnout o tři hodiny dřív v Trutnově...

neděle 7. června 2020

Ústí nebo Afrika, vždyť je to jedno

Hodně času uteklo od doby, kdy jsem na tyto stránky přidal poslední příspěvek. Ale ta rovnice je jednoduchá. Příspěvek = závod. Žádný závod = žádný příspěvek. Poslední článek nás zastihuje po návratu z Funchalu, uprostřed zimní přípravy pod trenérským vedením a vše se vyvíjí optimisticky. Cílem přípravy jsou jarní půlmaratony v Irsku a v Kosovu. Ale člověk míní a život mění, aneb chcete-li pobavit Boha, vyprávějte mu o svých plánech.
K tomu, aby se mi plány rozsypaly jako domek z karet ani nebylo třeba zásahu vyšší moci v podobě koronaviru. Stačil pořádný zápřah v práci v kombinaci s každodenními tréninkovými dávkami. U každého se to asi projeví jinak, u mě se vyčerpání projevilo tím, že jsem několik nocí strávil převalováním v posteli a koukáním do stropu místo toho, abych tělu věnoval tolik nezbytný regenerční spánek. To mě (spolu s Angelikou) donutilo zamyslet se, zde mi těch +- 300km naběhaných měsíčně víc dává nebo bere. Usoudili jsme že bere, propustil jsem trenéra a své běhání jsem si opět začal řídit sám. S téměř roční tréninkovou zkušeností již samozřejmě poučeněji, přičemž objemy jsem snížil na 200-250km, což, jak by řekl klasik, se už dalo vydržet.
To bylo na konci února. V půlce března se pochopitelně začaly překotně měnit i naše jarní plány. Nejprve mi odvolali konferenci v Dublinu, což mě ale zas tak nemuselo mrzet, protože vzápětí odvolali i půlmaraton, který jsem si poblíž Dublinu hodlal zaběhnout, načež vláda zavřela hranice a aerolinky zrušily let. Podobně to dopadlo i s dubnovým výletem do kosovské Prištiny, a zejména s hlavní akcí roku, Big 5 Marathonem v Jihoafrické republice. Nu což, v Čechách je také hezky.
Čtvrtrok koronavirové paniky jsem tedy strávil prací z domova a popracovním běháním po okolí, přičemž jsem netrpělivě čekal na uvolnění pravidel a prvního odvážněho organizátora, který se nebude bát uspořádat hezký půlmaraton. Už to vypadalo, že koncem května pojedeme do Unhošti, tam však na poslední chvíli také cukli, tak padla volba na Ústí nad Labem o týden později.
Závod považuji hlavně za test jak na tom po závodní pauze jsem, protože subjektivně si připadám po dlouhém sezení doma jaksi ztěžklý a těžkopádný.
Počasí nám přeje. Už dlouho předem je jasné že rozhodně nebude horko a když se z toho nakonec vyvrbí dvanáct stupnů a setrvalé mrholení, vůbec mi to nevadí. Pro mě je to ideální běžecké počasí. Jen to trochu degraduje předzávodní atmosféru. Na druhou stranu to však přispívá k požadovanému neshlukování se, na start se povětšinou čeká v autech.
Zhruba deset minut před startem vylézáme z auta s plánem ještě si odskočit na malou do nedaleké hospody. Zatímco u mužů to jako obvykle celkem odsýpá, ženám to trvá déle, takže když potom klušeme ke startovní čáře, zjišťujeme, že na nás nepočkali a na trať vybíháme s přehledem poslední se zhruba patnáctivteřinovou ztrátou. Utěšuji se tím, že je závod čipově měřený, takže je to jedno, ale doma pak zjišťuji, že je čipově měřený jen v cíli, nikoliv na startu, takže nás Angelika připravila o cenné vteřinky.
Trasa vede po Labské cyklostezce od Ústí směrem k Děčínu, po deseti a půl kilometrech je otočka a vracíme se zpět. Vzhledem k tomu, že v posledních letech často trávíme dovolenou na kolech, tak to zde už docela známe.
Vybíhám zcela plánovaně zvolna, nestojím o další protrápený závod po přepáleném startu. Nepřetržitý deštík mi dělá dobře a smývá ze mě otupělost pramenící z toho, že jsem do půlnoci seděl pracovně u počítače a pak měl (jako obvykle) problém usnout. Napadá mě, že podruhé běžím půlmaraton v Ústí a podruhé prší. Poprvé to bylo roku 2011. Asi tu prší pořád.
Cyklostezka nenudí. Je sice pořád víceméně rovně, ale zábavně se vlní, rozhodně nejde o rovinatý závod. Na šestém kilometru u pivovaru Březňák (výčepní desítku nebrat, ale jedenáctka ležák je výborná!) je první občerstovačka. Pivo kupodivu nemají, ale dva kelímky s ionťákem bodnou. Poté následuje dost prudké stoupání, což dokumentuje název hospody "Na kopečku", kolem které se probíhá.
Tempo se mi stabilizuje na pěti minutách na kilometr, což mám v plánu držet na obrátku, a pokud to situace dovolí, tak potom trochu přidat.
Na obrátce je k dispozici voda, tak do sebe opět házím dva kelímky. Cítím se celkem v pohodě, tak trochu přidávám. Zbytek trasy ubíhá nevzrušivě. Navzdory profilu se mi daří držet tempo a drobně ho navyšovat. Pohodu narušují jen promočené boty a ponožky, ve kterých se prsty začínají nepříjemně odírat. Holt jsem nenamazal na vodu, chyba.

Cílem probíhám zcela adekvátně vyřízený v čase spolehlivě pod 1:45, což je hranice, která mi v posledních letech slouží jako rozdělovník povedených a nepovedených výkonů.
Dostávám zábavnou plastovou medaili a jdu se k autu přiobléknout, abych mohl počkat na Angeliku. S tou jsem se potkal celkem brzy po obrátce, takže soudím, že se jí také dařilo. Nakonec se ukázalo, že trochu přepálila tempo a ve druhé půli odpadala, do cílem však doběhla důstojně.

První pokoronavirový závod tedy máme za sebou. A snad spoustu i před sebou, i když se zdá, že se ještě nějakou dobu budeme držet uvnitř hranic. Ale co, Čechy či Moravu zdaleka proběhané nemáme, exotika může počkat.
Čest a slávu odvážným organizátorům!

DETAILY BĚHU

pátek 24. ledna 2020

Funchalem (čti funšálem) vstříc lepším zítřkům

Pátek 3:15 ráno. Budík nám oznamuje že je čas vstávat, protože za chvíli bude před barákem taxík, aby nás odvezl na letiště, letadlo do Portugalska odlétá přesně v šest. V Lisabonu však jen přestupujeme, cílem je Funchal na Madeiře. Tak začíná náš první běžecký "eurovíkend" letošního roku.
Funchal samozřejmě není zvolen náhodně. "F" je jedno z posledních neodlovených půlmaratonských písmenek. V rámci další výzvy si pak mohu škrtnout Portugalsko, coby další evropskou zemi s odběhnutým půlmaratonem či maratonem. A krom toho přesunout se v nevlídné pražské zimě na pár dní do tepla k moři nikdy není špatný nápad.
V tomto směru Funchal nezklame. Vítá nás azurovou oblohou a dvaceti stupni nad nulou. A když pak autobusem místní MHD svištíme do města, dochází nám, že půlmaraton na tomhle sopečném ostrově těžko bude rovinatý a rychlý. Rovinu tu skoro žádnou nemají.
Ubytujeme se v útulném hotýlku u moře a vyrazíme na procházku pro startovní čísla. Vydávání čísel je v příjemně domácké atmosféře. Posadí nás na židličku, kde počkáme, než naše číslo najdou, popovídáme si, načež nás pošlou o stolek dál pro tričko. U dalšího stolku pak probíhá sociologický průzkum, kde by si s námi rádi popovídali o tom kdo jsme a proč se závodu účastníme, což ale s omluvou a výmluvou na únavu odmítáme. Raději se přesuneme k poslednímu stolku, kde nás vybaví místními, na Madeiře vypěstovanými banány.
Před každou výpravou samozřejmě probíhá sondování terénu od počítače, takže po prezenčce následuje přesun na večeři do předem vybraného minipivovárku s restaurací.
Příprava na závod
Sobota začíná krátkým předsnídaňovým rozklusem a pak hlavně poleháváme na lehátku u bazénu a koukáme na velebný oceán. Funchal sice nabízí i spoustu hezkých míst k poznávání, ale jednak toho hodně uvidíme v neděli během závodu, a druhak čím jsem starší, tím jsou mi bližší chvíle, kdy mohu jen tak vypnout, nic nedělat a odpočívat. V supermarketu si k nicnedělání a koukání koupíme láhev madeirského vína a je nám fajn.
V neděli ráno to máme z hotelu u moře na start závodu asi 500 metrů do opravdu ostrého kopce, což lze považovat za dobré předzávodní protažení nohou. Cestou na start už můžeme fandit maratoncům na trati, ti měli start v 8:30, my vybíháme až v deset. V sobotu jsem doufal, že se předpovědi meteorologů vyplní a bude opravdu polojasno, ale jako obvykle. Pánové meteorologové v telefonní aplikaci se spletli a polojasno se jaksi nedostavilo, nebe je bez mráčku. Na hlavu vážu šátek, vlasy mi řídnou, na hlavě se mi prý dokonce tvoří lysé kolečko a nechci si ho spálit.
Ještě koukáme na start účastníků minimaratonku (8 km) a po nich jsme na řadě my. Odkládám batoh do auta pro převoz do cíle a jdeme na to. Vybíhám pamětiv slov trenéra, který narušování zimní přípravy těmito závody moc neschvaluje: "Bude to bez doladění, první 3-4 kilometry běž s velkou rezervou a pak pořádně mákni!" Nic od sebe nečekám, prosinec a leden jsou ve znamení dlouhých pomalých, takže si připadám velmi zpomalený. Navíc můj organismus na přesun do teplých krajů vždy reaguje dost podrážděně a tepy bývají vysoko.
Místní trasa je navíc dost zapeklitá. Jak mě varoval jeden kolega: "Půlmaraton ve Funchalu? Vždyť tam nemají ani metr roviny!". To je sice přehnané tvrzení, rovinatá promenáda u moře má asi kilometr, ale tam se dostaneme až v poslední čtvrtině závodu. Prvních 16 kilometrů běžíme kopečky, které silně připomínají slavný "hrdlořezák" na Běchovicích. A protože tak hezky rovinatých míst je tu málo, tak místem startu a cíle probíháme tam a zpět hned čtyřikrát.
Vybíhám tedy opatrně. V deset ráno je ještě velká část trasy ve stínu budov a palem, což je fajn. Obezřetně na hodinkách sleduji tepovku a navzdory kopečkům po několika kilometrech překvapeně konstatuji, že by to dneska vlastně docela mohlo jít. To se mi už dlouho nestalo, v posledních závodech jsem naopak už v úvodu tušil, že mě čeká dřina a bolest.
Protože běháme po hlavní silnici tam a zpět, často se s Angelikou míjíme, čehož ona využívá k focení, což mě sice zlobí, ale aspoň máme fotky. Občerstvovačky jsou zhruba po čtyřech kilometrech, vždy si dám kelímek vody a kelímek ionťáku, tato kombinace mi funguje.

 Po patnácti kilometrech opouštíme už několikrát proběhnutý kopečkatý úsek a přes staré město sbíháme k moři. Cestou míjíme krásnou fontánu, začíná mi být dost teplo a musím odolat pokušení dát si v ní osvěžovací pauzu.
Staré město je stále plné vánoční výzdoby. Připadá mi trochu bizarní běžet pod modrou oblohou a pražícím sluncem ulicí lemovanou palmami, mezi kterými je přes ulici natažený provaz, na němž se houpají vánoční andělíčci a zvonečky.
Prudký seběh končí u moře, kde nás čeká posledních pět kilometrů po rovnice po silnici podél hlavní funchalské promenády. Tady to začíná být těžké. Je teplo, stín žádný a tělo má po třech čtvrtinách svižného závodu už dost. Navíc to tu už znám, několikrát jsme si to tu prošli pěšky. Nezbývá než zatnout zuby a snažit se udržet tempo. Několikrát míjím muzeum věnované zdejšímu rodákovi, momentálně nejlepšímu aktivnímu fotbalistovi světa, restauraci, kde jsme v pátek popíjeli, i supermarket, kde mají ta dobrá těžká vína.
Ale každý závod má svůj cíl a já se do tohoto dostávám v celkem uspokojivém čase 1:45:50. Být to závod, ke kterému směřuji své snažení, bylo by to zklamání. Ale na kopcovatém závodě v teple uprostřed zimní přípravy je to pro mě dobrý výsledek, který dává naději, že se trénink vyplácí.
 Vyzvedávám batoh z úschovy a jdu čekat na Angeliku.
Angelika finišující
Angelika dobíhá dle očekávání zhruba za čtvrthodinku a oba spokojeně odcházíme zpět do hotelu. Čeká nás poslední půlden povalování a odpočinku. Večer balíme a budík nastavuji na nelidských 2:30, protože letadlo vstříc domovu a pracovním povinnostem nám letí už v 5:05.
A asi netřeba dodávat, že tenhle výhled z postele mi bude chybět:

DETAILY BĚHU