úterý 19. listopadu 2013

Rekonvalescenční půlmaratón městem mafie

Hodně vody uteklo, ale jen málo kilometrů bylo naběháno od mého posledního příspěvku. Můj běžecký víkend se sobotním ostravským maratónem a nedělními Běchovicemi se ukázal být nezodpovědnou frajeřinkou. Už předtím mi pravé koleno dávalo najevo, že by si zasloužilo lehkou pauzu, ale tímto jsem ho dorazil. Najednou mně v něm od pátého kilometru výš začalo nepříjemně píchat a hlavně bolelo v klidovém stavu. Naordinoval jsem si delší pauzu a návštěvu sportovního ortopeda. Ten mi diagnostikoval ploché nohy (což jsem věděl), které mi při dlouhé zátěži působily prolamování kolen směrem do X a tím dráždily čéšku a kolenní vazy, a pravou nohu lehce vyosenou směrem ven (což jsem nevěděl). Doporučil mi sportovní vložky do bot Formthotics a magnetoterapii na zklidnění akutních potíží.
Znamenalo to odpískat říjnový maratón kolem Wolfgangsee a Železnický kros a nechat tělo trochu vzpamatovat. Kilometráž padla někam na třetinu původních objemů, ale klid a vložky tělu prospěly. Duši nikoliv, při minimu běhání jsem byl sám sobě protivný, natož pak svému okolí.
Listopadový půlmaratónský prodloužený víkend v Palermu se tedy změnil hlavně na test, jak je na tom tělo po zdravotní stránce. Že jsem celkově z formy bylo celkem jasné a dlouhému běhu nemohla prospět ani silná rýma, kterou jsem si do Itálie odvezl z Prahy.
Angelika na startu
Na Sicílii bylo v půlce listopadu hezky. V Praze dva stupně, zde dvacet a sluníčko. Skoro moc teplo.
Sobotu jsme s Angelikou strávili procházením místních památek, což sice nebylo nic moc vzhledem k síle nohou na druhý den, ale bylo mi to tak nějak jedno, závodit jsem sem nepřijel.
V neděli nás čekala brzy ráno cesta na start. Den předtím jsme zmapovali místní hromadnou dopravu, takže ráno jsme šli na zastávku s jízdenkou v ruce najisto. Najisto, ale špatně, protože tato autobusová linka byla ten den právě kvůli našemu běhu zrušená. Takže místo pohodlné cesty autobusem došlo na velmi svižné čtyři kilometry pěšmo na start.
Ten byl na atletickém stadiónu a byl typicky italský. Chaotický, hlučný a zpožděný. Hlučný tedy především. Už jsem startoval na mnoha akcích, ale takový hukot lidé jinde nedělají. Jižní Italové jsou hodně slyšet i když jsou v klidu, natož pak když jsou předstartovně vzrušení a potkávají hromadu běžeckých kamarádů. Spousta povyku, italského brebentění a mužských polibků. 
Startovní výstřel zazněl asi o deset minut později než měl a vyrazilo se na trať. Nejdříve kolečko po atletické dráze stadiónu a pak hurá do města. Sleduji jak se mi běží. Zpočátku to moc nejde, probíhá se několika úzkými místy, kde kolona běžců přechází do chůze. Jakmile se dostaneme na širokou silnici, je to lepší. Pozvolna zrychluji na nějakých 5:20 na kilometr, které si pak držím po celou dobu běhu. Kolem pravého kolene cítím první dva nebo tři kilometry zvláštní pocity které jsem dřív nemíval, ale po zahřátí na běžnou provozní teplotu nejistota mizí a běží se mi docela dobře.
První polovina je směrem na východ, takže proti nízkému dopolednímu slunci na jasně modré obloze a je to docela nepříjemné. Vynahrazuje to ale podívaná při běhu historickým centrem. Krásné paláce, kostely i jiné nádherné budovy, byť typicky středomořsky zanedbané a často vyloženě zchátralé.
Po startu. Jsem tam, ale dobře schovaný. Kdo mně najde?

Lidé po trati sympaticky fandí. Tedy kromě křižovatek. Na nich samozřejmě policie blokuje dopravu, na což čekající auta reagují neustálým troubením. Buď nám tím vyjadřují podporu, nebo protestují proti uzavření důležitých křižovatek. Optimisticky předpokládám tu první variantu.


Angelika finišující

Běh je to krásný, stále je na co se dívat, ať už běžíme skrze palácové nádvoří v centru města, špinavými uličkami, kam asi jinak turisté moc nechodí, dlouhými bulváry s honosnými vilami na okraji města nebo udržovanými zahradami s palmami a kaktusy. Chápu, že turisty z jihu fascinuje běh centrem středoevropské Prahy, mně stejně tak bral běh starou středomořskou architekturou.
Ke konci už jsem cítil, že tělo odvyklo delším běhům, ale pořád jsem měl dost síly na to, abych lehce zvyšoval tempo a předbíhal ostatní. Chyběla mi lehkost a vyběhanost, ale síla a vytrvalost byly. Noha mně netrápila, i když druhý den se ozvala, ale už to není to alarmující bodání v koleni signalizující poškození. Teď je to jen otravná lehká bolest při sezení na židli s nohami klasicky do pravého úhlu, předpokládám že to časem přejde. Premiérový záívod s vložkami hodnotím uspokojivě, byť se objevily puchýře na prstech u nohy. Chodidla si asi musí zvyknout na jiný tvar i materiál podkladu.
Angelika si zaběhla standardní výkon atakující dvě hodiny, já byl sice rychlejší jen o deset minut, ale tak to tentokrát bylo v plánu.
Následovala cesta na hotel a pak večer s lahví dobrého sicilského vína. Mohu doporučit!

DETAILY BĚHU