Teď to jde rychle za sebou, pokračujeme v kompletaci jarních Runczech půlmaratonů. Před čtrnácti dny jsme se proběhli po Karlových Varech, dnes nás čekají Budějovice, za další dva týdny míříme do Olomouce.
I zde je to pro nás návrat, pěkně jsme se tu
proběhli už roku 2012, tedy před těžko uvěřitelnými čtrnácti lety. Stejně jako ve Varech i sem vyrážíme vlakem, a aby nám cestou nebylo smutno, bereme s sebou kamaráda Honzu, který zde plní své běžecké klubové povinnosti.
Cestou aspoň pěkně popovídáme a do Budějek dojíždíme prakticky bez zpoždění. Do centra to máme pěšky kousek, Honza se cestou odpojuje za účelem návštěvy McDonalds, my si s s sebou vezeme zdravější stravování, proto pokračujeme bez něj na hotel.
Oproti Varům před čtrnácti dny se razantně mění počasí. Ve Varech bylo lehce přes deset stupňů a já jsem volil variantu dvou triček. Teď sluníčko pěkně pálí a je kolem pětadvaceti. Start je naštěstí až v sedm, ale oblečení tentokrát volíme minimalistické.
Vzhledem k teplotě si před startem nedělám žádný konkrétní plán, poběžím jak to půjde. Pokud bych se měl trápit, prostě poběžím pomalu. Rychlý už jsem letos párkrát byl a mám splněno.
S Honzou se chceme opět sejít na startu, ale jaksi se nám to nepovede. Sice ho na chvíli zahlédneme v davu na druhé straně koridoru, ale než se k němu stihneme dostat, zmizí nám. Škoda, vyběhneme bez něj.
Počasí je nakonec běžecky téměř ideální. Není úplně jasno ale sluníčko chvílemi vykoukne, lehce pofukuje, není ani nepříjemně horko.
Vybíháme. První stovky metrů začínám zvolna, s Angelikou chvíli běžíme i spolu, nakonec ale přeci jen zrychlím a nechávám jí za sebou. Na rozdíl od stísněných Varů jsme tady na širokých silnicích a není žádná velká tlačenice. Zpočátku jsem trochu ztuhlý a těžkopádný, to ale znám, obvykle se do pohody dostávám až po pár kilometrech.
Samotné centrum opouštíme velmi rychle a pohybujeme v sídlištně-průmyslovějších oblastech. Běh z mé strany probíhá celkem nevzrušivě, držím si komfortní tempo kolem 5:15 a je mi fajn. Občerstvovaček je dost a hlídám si přísun tekutin. Pokud to lze, volím ionťák. Občas v protisměru potkávám Angeliku a mávneme na sebe. O Honzovi poměrně dlouho nevím.
Ve druhé polovině závodu se začíná postupně ještě ochlazovat, přeci jen už je po osmé večer. Já tím ještě ožívám, tenhle závod mi začíná chutnat. Navyšuji tempo a je mi jasné, že malér ani trápení to dnes nebudou. Rozhodně nemám v úmyslu atakovat nějaké rekordy, ale cílím na čas pod hodinu padesát, což je vždycky příjemné.
Někde na šestnáctém kilometru v protisměru zahlédnu Honzu. Je zhruba dva kilometry za mnou a jemu to naopak zjevně nechutná, je celý nakřivo a trpí. Avizoval sice problémy se zlomeným malíčkem, ale bral jsem to za tradiční předstartovní alibismus. Asi nekecal.
Já si naopak postupně přidávám. Jsem v poslední čtvrtině a nemusím se šetřit. Naposledy vidím Angeliku na otočce asi dva kilometry před cílem, vůbec není daleko a vypadá dobře, dnes se jí také daří.
V cíli přebírám medaili a vodu a čekám na Angeliku. Na rozdíl od stísněných Varů je tady místa dost a nikdo mě nevyhání. Angelika dobíhá asi necelých deset minut za mnou, jen těsně jí unikl osobák. V Budějovicích se nám daří oběma.
Společně ještě čekáme na Honzu, který si závod protrpěl. I takové dny jsou, sám to dobře znám.
Loučíme se s ním, on míří na vlak, my zůstáváme přes noc. Po sprše a lehké večeři vyrazíme do místního vyhlášeného podniku vyzkoušet tradiční místní nápoj.
