Čas návratů končí rekordem z Olomouce

Tak je to za námi. Loni po protrpěném půlmaratonu v Ústí jsem si řekl, že bychom si na jaře mohli dát i zbytek RunCzech Halfs série, tedy Prahu, Karlovy Vary, České Budějovice a Olomouc. Můžeme to považovat za sérii návratů, protože všechna ta místa už jsme dřív běžecky navštívili. A letos se nám na nich zatím daří, takže i na Hanou vyrážíme plni optimismu.

V Olomouci už jsme běželi hodně dávno. Dokonce tak dávno, že jsem ještě ani nepsal tento blog. Tak dávno, že to byl první ročník olomouckého půlmaratonu. Tak dávno, že ho Angelika ještě neběžela, protože děti byly ještě malé a na dlouhé distance zatím neměla čas.
Je to tedy návrat po šestnácti letech, což už je skoro k zamyšlení.

Rok 2010

Nyní jsme o šestnáct let a (mých) sto půlmaratonů dál. Pro Angeliku o 95 půlmaratonů dál. Jsme starší, zkušenější, odolnější. A na výletě už jsme bez závazků, keré si už žijí (a běhají) po svém.

Už dřív jsem si naplánoval, že tenhle závod poběžím společně s Angelikou jejím tempem. Zčásti to byla pragmatická úvaha, že stejně nebude mít smysl snažit se tu o výkon, porotože v půlce června určitě bude horko. To se sice nepotvrdilo, nakonec je běžecky celkem příjemně, ale plán je plán, poběžíme spolu.

Do závodu jdu tedy tentokrát zcela bez stresu. Plán je, že se budu držet zhruba krok za Angelikou a nechám jí ať si běží svým tempem. To ale neznamená úplné loudání. Jak už víme, Angelika má aktuálně výbornou formu. Startujeme.

Jak už to v centrech historických měst bývá, první metry jsou na nekomfortní dlažbě, ale netrvá to dlouho a dostáváme se na příjemnější asfalt. Držím se plánu a jsem schovaný za Angelikou abych jí nestresoval a nechal jí udávat tempo. Nasazuje slušné. Upozorňuji jí, že běží rychleji než je její standard, ale nechce si do toho nechat mluvit. 

Běh jinak probíhá celkem nevzrušivě. Prohlížíme si město, nezapomínáme doplňovat tekutiny, občas komentujeme co je kolem nás. Angelika drží stabilní tempo kolem 5:30 což je na ní dost rychlé, ale mám zákaz jí do toho mluvit.

Půlmaraton je celkem dost kilometrů a Olomouc není zas tak velká, takže se dostáváme i trochu za město a některá místa probíháme dvakrát. Přesto to ale příjemně ubíhá. Angelice zjevně nedocházejí síly a nezpomaluje. Pomalu dělám propočty jak si vedeme a vidím to někde kolem hodiny a padesáti sedmi minut. Rozhodně tedy jeden z lepších časů.

Jak se blížíme se konci, tak si podle kilometrovníků upřesňuji propočty. Když do toho šlápneme, mohla by Angelika zaútočit na osobák. Jde do toho a půl kilometru před koncem vystupňuje tempo.

Nakonec to klaplo. Povedlo se o pár vteřin posunout Angeliky letitý rekord z Antalye. Ale to není to hlavní. Důležité je, že jsme si závod pěkně užili a oba si ho proběhli zcela v pohodě a bez trápení.

A kromě standardní účastnické medaile si tentokrát vyzvedáváme i tu speciální za dokončení celé RunCzech Halfs série. 

Za odměnu si pak dopřejeme pivo na dobrou noc. A tím končí nejen tento závod, výlet a série, ale i návraty. Od příště zase pokračujeme cestami na ještě neproběhaná místa, takových je ještě spousta.

Čas návratů pokračuje, Budějovice

Teď to jde rychle za sebou, pokračujeme v kompletaci jarních Runczech půlmaratonů. Před čtrnácti dny jsme se proběhli po Karlových Varech, dnes nás čekají Budějovice, za další dva týdny míříme do Olomouce. 

I zde je to pro nás návrat, pěkně jsme se tu proběhli už roku 2012, tedy před těžko uvěřitelnými čtrnácti lety. Stejně jako ve Varech i sem vyrážíme vlakem, a aby nám cestou nebylo smutno, bereme s sebou kamaráda Honzu, který zde plní své běžecké klubové povinnosti. 
Cestou aspoň pěkně popovídáme a do Budějek dojíždíme prakticky bez zpoždění. Do centra to máme pěšky kousek, Honza se cestou odpojuje za účelem návštěvy McDonalds, my si s s sebou vezeme zdravější stravování, proto pokračujeme bez něj na hotel.

Oproti Varům před čtrnácti dny se razantně mění počasí. Ve Varech bylo lehce přes deset stupňů a já jsem volil variantu dvou triček. Teď sluníčko pěkně pálí a je kolem pětadvaceti. Start je naštěstí až v sedm, ale oblečení tentokrát volíme minimalistické.
Vzhledem k teplotě si před startem nedělám žádný konkrétní plán, poběžím jak to půjde. Pokud bych se měl trápit, prostě poběžím pomalu. Rychlý už jsem letos párkrát byl a mám splněno.

S Honzou se chceme opět sejít na startu, ale jaksi se nám to nepovede. Sice ho na chvíli zahlédneme v davu na druhé straně koridoru, ale než se k němu stihneme dostat, zmizí nám. Škoda, vyběhneme bez něj.

Počasí je nakonec běžecky téměř ideální. Není úplně jasno ale sluníčko chvílemi vykoukne, lehce pofukuje, není ani nepříjemně horko.
Vybíháme. První stovky metrů začínám zvolna, s Angelikou chvíli běžíme i spolu, nakonec ale přeci jen zrychlím a nechávám jí za sebou. Na rozdíl od stísněných Varů jsme tady na širokých silnicích a není žádná velká tlačenice. Zpočátku jsem trochu ztuhlý a těžkopádný, to ale znám, obvykle se do pohody dostávám až po pár kilometrech.

Samotné centrum opouštíme velmi rychle a pohybujeme v sídlištně-průmyslovějších oblastech. Běh z mé strany probíhá celkem nevzrušivě, držím si komfortní tempo kolem 5:15 a je mi fajn. Občerstvovaček je dost a hlídám si přísun tekutin. Pokud to lze, volím ionťák. Občas v protisměru potkávám Angeliku a mávneme na sebe. O Honzovi poměrně dlouho nevím. 

Ve druhé polovině závodu se začíná postupně ještě ochlazovat, přeci jen už je po osmé večer. Já tím ještě ožívám, tenhle závod mi začíná chutnat. Navyšuji tempo a je mi jasné, že malér ani trápení to dnes nebudou. Rozhodně nemám v úmyslu atakovat nějaké rekordy, ale cílím na čas pod hodinu padesát, což je vždycky příjemné. 
Někde na šestnáctém kilometru v protisměru zahlédnu Honzu. Je zhruba dva kilometry za mnou a jemu to naopak zjevně nechutná, je celý nakřivo a trpí. Avizoval sice problémy se zlomeným malíčkem, ale bral jsem to za tradiční předstartovní alibismus. Asi nekecal.

Já si naopak postupně přidávám. Jsem v poslední čtvrtině a nemusím se šetřit. Naposledy vidím Angeliku na otočce asi dva kilometry před cílem, vůbec není daleko a vypadá dobře, dnes se jí také daří. 
V cíli přebírám medaili a vodu a čekám na Angeliku. Na rozdíl od stísněných Varů je tady místa dost a nikdo mě nevyhání. Angelika dobíhá asi necelých deset minut za mnou, jen těsně jí unikl osobák. V Budějovicích se nám daří oběma.

Společně ještě čekáme na Honzu, který si závod protrpěl. I takové dny jsou, sám to dobře znám.
 

Loučíme se s ním, on míří na vlak, my zůstáváme přes noc. Po sprše a lehké večeři vyrazíme do místního vyhlášeného podniku vyzkoušet tradiční místní nápoj.