pondělí 17. září 2012

Zase kopečky, tentokrát v Babicích


Tentokrát jsme vyrazili na Babický trail, což je čtvrtmaraton (taková natažená desítka) lesy u Říčan u Prahy. Trochu jsem doufal v akci komornějšího typu s pár desítkami běžců, ale zařazení do Solomon Trail Running Cupu přidalo tomuto běhu na prestiži a přitáhlo ke čtyřem stovkám lesůchtivých natěšenců. V zázemí akce byl tím pádem slušný hukot. Hlavně tam ale bylo vše co běžec potřebuje - stánek pro vyzvednutí čísla, šatna (ta většinou ani nutná není), záchod (bez něj to v přírodě také jde) a spousta možností občerstvení. Nečekaný zájem ale asi pořadatele trochu zaskočil, což rezultovalo ve fronty u registrace a tím pádem posunuté starty běhů, ale nezdálo se, že by to někomu moc vadilo. Ostatně, většina lidí nepřijela vlakem ale auty, která vesničku slušně zaplavila. My jsme registrací prošli celkem včas a svižně, takže zbyl čas na focení:

Děti tentokrát věděly že neběží, takže se na požádání i usmívaly
O trase se toho předem zjistit moc nedalo, snad jen to že je z větší části lesem a nastoupá se na ní něco přes 200 metrů. Inu, proč ne, Běchovice jsou za dveřmi a tam se zkušenosti z kopců hodí. Navíc mám v plánované termínovce pro příští rok celou řadu kopcovitých běhů, takže co se letos naučím...
Na start jsme se začali řadit někdy kolem půl dvanácté, rozloučili se s dětmi a vyrazili na trať.Hned po startu u fotbalového hřiště se zaběhlo do lesa. První tři kilometry šly vyloženě snadno, byly totiž z kopce. Hlavní starostí tu bylo nepřepálit tempo a nezahltit se, a taky hlídat si terén, protože na lesních cestách se kotníkům mohou stát moc nehezké věci. Ale povrch tu nebyl nijak dramatický, běželo se většinou poštěrkovanými vyjetými kolejemi, sem tam bylo nutné reagovat na hlubší louži nebo bláto. Také vyšší počet běžců byl přeci jen znát, předbíhání bylo místy komplikované. To se ale mělo změnit od čtvrtého kilometru, kdy se seběh změnil ve výběh. Z lesní cesty se rázem stala prudce stoupající pěšina, a mě se vybavily vzpomínky na Berounskou třístudánkovou desítku, kde mě podobné strmé lesní stoupání připravilo o čas, dech, sílu a hlavně sebevědomí. Tady to zatím nehrozí, zvolňuji tempo a kopec vybíhám, abych vzápětí zjistil že nebyl sám a následuje ho pár menších. Ale oproti Berounu je tu posun - stoupání mně nezlomí a slušně všechno vybíhám. 
V kopcích jsou postupně rozmístěny tři povzbuzující informačně/motivační tabulky, aby běžci věděli kde jsou a co mají dělat. Vtipné a příjemné zpestření:


Fotila Angelika. Svědčí to o tom, že závod nepojala nikterak soutěžně
Na pátém kilometru se lesní cesta mění na asfaltku, ale stoupání pokračuje, byť lehčí. Dá se docela slušně běžet. 200 metrů před koncem prvního okruhu opět vbíháme do lesa a užíváme si fandících diváků, vytvořili vážně dobrou atmosféru. Fandí tu i naše děti, plácám si s nimi při startu do druhého okruhu. Tam už jsem pomalejší. Kopec přeci jenom vzal dost sil a to se teď projevuje i v seběhu, jsem znatelně pomalejší než v prvním kole a připadám si dehydrovaný, ten jeden kelímek vody při náběhu do druhého kola moc nepomohl. Je to tedy znatelně větší boj než předtím, ale běžím a to i do kopců. Tam už mi sice tempo klesá až někam k šesti minutám na kilometr, ale pořád je to běh. Ještě jeden kopeček lesem, ještě jeden stoupavý kilometr po asfaltce, ještě jeden průběh lesíkem směrem k fotbalovému hřišti a už zas vidím fandící diváky včetně našich dětí. Ruce k nebi, průběh cílem, krátké vydýchání a zpátky na trať za dětmi. Ty mají batoh s vodou, kterou nutně potřebuju. A pak už jako tradičně čekáme na Angeliku a její finiš:





Dojem z Babického trailu je veskrze pozitivní. Jen víc takových, a mohou být i delší! Je to tak, tenhle druh běhání mně asi baví víc než běhy městem. Jasně, je to náročnější, chybí tomu šance na zlepšení osobních rekordů a často není ani pořádný servis jako třeba občerstvení, ale zážitek z běhu v přírodě a terénu je o level vyšší než na městském asfaltu. Zkuste to taky!

středa 5. září 2012

Moravským krasem k jeskyním a zpět

Byl by hřích jet na půlmaratón do Moravského krasu a nenavštívit místní jeskyně. Na Moravu jsme tedy vyrazili už den předem a spojili sportovní akci s poznávací. Kdo si chce projít a proplout Punkevní jeskyně, musí nevyhnutelně po trase půlmaratónu, protože jinak se k nim nedostane. Takže už den předem jsem se seznámil se specifikem místní trati - první polovina je do kopce, a druhá pak po obrátce z kopce. Ne moc, děla to nějakých sto výškových metrů na nějakých šesti sedmi kilometrech. Ale jak jsem tak trať projížděl autem cestou k jeskyním, v hlavě se rýsovala taktika na tento běh. Základem bude nespěchat a šetřit se ve stoupání, aby zbyla síla pořádně do toho kopnout v seběhu. Já bláhový....člověk míní, život mění, že?
Punkevní jeskyně stály za to, včetně plavby Punkvou na lodičkách a úchvatného pohledu na ode dna Macochy. Cesta autem zpět do Blanska jen potvrdila že je to příjemně z kopce a mělo by se to dát zaběhnout docela svižně. Tak nějak mně to příjemně navnadilo a naladilo na pozitivní vlnu. Zvláštní, stačí mít v hlavě plán a člověk má pocit, že je vlastně hotovo.
Na startu
Celý běžecký program byl až druhý den odpoledne, takže bylo dost času na lenošení a nabírání sil v penziónu. V neděli dopoledne jsme se pak potulovali po náměstí, vyzvedli startovní čísla, dali lehký oběd a přišel čas první části běžecké show - účasti našich dětí na 2,4 km běhu po centru Blanska. Běh se skládal ze dvou okruhů - většího 1,6 km a osmisetmetrového menšího.Trochu mně překvapilo složení startovního pole - žádné maminy s kočárky a prarodiče s vnoučaty jako na nesoutěžních masovkách v Praze, místní se zřejmě rozhodli podat i na kratší trati plnohodnotný výkon a vypadali celkem vysportovaně. Naše děti tam působily tak trochu nepatřičně, ale co se počítá je bojovný výkon! Tentokrát jsme dětem vysvětlili, že nemusí běžet jako sourozenecký pár jak to obvykle dělají, ale každý sám za sebe, takže rychlejší Zuzka nebude čekat na pomalejšího Vojtu. To nám děti odkývaly a vyrazily. Já a Angelika jsme zůstali u cíle a čekali až budou děti probíhat do druhého kola. Běžců probíhalo spousta a naše ratolesti stále nikde, až jsme se báli jestli nezabloudily. Ale ne, nakonec se Zuzka objevuje a parádně probíhá do druhého kola ... tedy, měla běžet do druhého kola. Místo toho vidíme jak se vmísí do skupinky rychlejších běžců co už mají obě kola proběhnutá, nechává si sundat čip a míří spokojeně k nám. Na druhé kolo prostě zapomněla, melounek náš. I to je důkazem toho, že dvanáctileté slečny mají zkrátka mnohem důležitější starosti než poslouchat instrukce rodičů. No nic, naši Zuzku tím pádem ve výsledkové listině nenajdete z důvodu diskvalifikace.
Vojta měl cíl sám pro sebe.
Zuzka finišuje pěkně, leč předčasně





















To Vojta si svůj běh poctivě odbojoval. Problém měl opačného rázu než Zuzka - při náběhu do druhého kola byl málem pořadateli odchycen, že už má vrátit čip, ale vysvětlil jim, že ještě nemá hotovo a tak ho nechali běžet. Nakonec statečně dokončil a tak je aspoň jedno z našich dětí ve výsledkové listině k nalezení, i když na samém chvostu. Ale co, to se i mně párkrát stalo, aspoň víme po kom to má.
Po dětech přišel čas na naše vystoupení.A já vím že se opakuju, ale letos mi půlmaratónské počasí zkrátka nepřeje. Je to už přinejmenším počtvrté (Pardubice, Nasavrky, Isle of Coll a teď Blansko), kdy je poměrně dlouho příjemně pošmourno až deštivo a až v okamžiku kdy se lidé trousí na start, tak vyleze sluníčko a snaží se dohnat co předtím zmeškalo. Někdo to třeba má rád. Já tedy ne, můžu-li si vybrat, dám před modrou oblohou přednost dešti. Ale nebylo to tak hrozné a naštěstí to byl problém jen prvních pěti kilometrů, kdy trasa vedla městem. Potom se vyběhlo na silnici směřující k jeskyním a to už bylo v příjemném stínu stromů a kopců Moravského krasu. A začalo táhlé stoupání. Bylo to přesně takové to stoupání, které vlastně nevnímáte. Nebrání vám v běhu a nezahlcuje plíce, nepovažujete ho za překážku, jen si po půl hodině řeknete: "Proč mi sakra tak rychle dochází síly?". No jo, kopec. Ale v zásadě jsem první polovinu běžel podle plánu, rychlost lehce nad 5:20, nikam jsem se nehnal, obě občerstvovačky jsem radši prošel abych se neošidil, ale přesto jsem na obrátce měl o dost míň sil než bylo v plánu.
Výraz v cíli hovoří za vše
Tak jo, tady jsem to podle plánu měl nakopnout a pokusit se o slušný čas. Ale ono to nějak nejde. Běžím, trochu přeci jen zrychluji, ale určitě to není to co jsem si naplánoval. Nejde to samo tak jak by v seběhu mělo. Nohy by i běžely, ale je problém seběh udýchat. Začerstva by to asi nebyl problém, ale tady se přesně potvrdila stará běžecká pravda, na kterou jsem při plánování zapomněl: Co ve výběhu ztratíš, to v seběhu nenaženeš. Kopec zkrátka nějaké síly stojí. Takže běžím jen to co to dá, rychlost mi stoupá jen někam k pěti minutám na kilometr a necítím se nijak zvlášť komfortně. Ale není to tak, že bych si to neužil. Živiny nedochází, vody je dost, hlavně proto že s sebou mám vlastní. Pořadatelé připravili dvě obousměrné občerstvovačky, ale to je pro mně na letní půlmaratón málo, takže si každých deset minut upiju ze svého.
Sami posuďte, kdo z nás je v cíli elegantnější
Krajina po trase je fajn, nad námi téměř neustále stíní stromy, z jedné strany skalní stěna, z druhé koryto Punkvy a lesy. Nemít pod nohama asfalt ale lesní cestu, bylo by to úplně dokonalé. Přestože je pro mně vlastní tempo trochu zklamání, pořád mám pocit že to neběžím špatně, protože v druhé polovině výrazně víc předbíhám, než že by se někdo dostával přede mně. Krize na mně naplno padá až při návratu do města. Je to z chládku na slunce, a je to z nejnižšího bodu na trati nahoru na náměstí. Tempo opadá, ale držím se v běhu, o nic jiného už nejde. Na nějaký finiš už síly nejsou, cílem probíhám slušně vyšťavený. Čas těsně pod 1:55, což je trochu podprůměr, ale nějak mně to netrápí. Beru nabízenou vodu a hledám děti, které by někde poblíž měly čekat. Nacházím je spokojené, během našeho půlmaratónu stihly doplnit spálené kalorie ze svého běhu, a usedáme na obrubník a čekáme na Angeliku. Ta dobíhá zanedlouho, vizuálně v o dost lepším stavu než já.
Chvilka na vychladnutí a pak trocha striptýzu u auta, přeci jen je lepší jet tři hodiny v suchém, a po D1 zpět do Prahy, dětem druhý den začíná škola.