Krátký, ale o to rychlejší běžecký Silvestr v Riegerových sadech

Před rokem touto dobou, tj. asi dvě odpoledne, jsme jeli tramvají z curyšského letiště do centra a chystali se na novoroční půlmaratón. Letos tak akční nejsme. Na Silvestra zůstáváme v Praze a já se od kolegy Jardy konečně nechal přemluvit k účasti na velmi tradičním Silvestrovském běhu Jardy Štercla v Riegerových sadech.

Angelika klečí u nohou Miroslava Tyrše.

Jde o běh malý jak distancí tak počtem účastníků. Ženy běží jeden velký okruh, což je 1,3km. Muži jeden malý a dva velké, což dělá 3,4km. Angelika sice brblá že na kilometr nemá ani smysl převlékat se do běžeckého, ale přesto jedeme, plán je plán. Je pravda, že toto není naše silná disciplína. Vytrvalostně jsme na tom dobře, ale tady je to o tempu a navíc v zimě, což není dobrá kombinace.
Registrace je v monumentální vinohradské sokolovně, na kterou máme oba tělocvičné vzpomínky z dětství. Dnes jsme tu ale dobrovolně a dokonce mezi prvními, díky čemuž dostávám krásnou startovní jedničku.
Jdeme si rozehřát tělo jedním velkým kolečkem, což nám současně poslouží k okouknutí trati. Trať je pěkná, členitá, žádné dlouhé roviny, plno zatáček a hlavně kopečků. Koho napadlo dělat v parku kopce? Hlavně ten poslední od Italské ulice zpět k sokolovně stojí za to. Pak ještě trochu poklábosíme a Angelika jde na start.

Start dětí a žen

Angelika finišující

Angelika zaběhla dobře, na vítězství to sice nebylo, ale i tak na kopcovité trati předvedla nadprůměrné tempo. Pak se odměnila horkým čajem a šli jsme sledovat start veteránů kde se účastnil Jarda.
Půl hodiny po veteránech přichází start nás, mlaďochů (všímám si, jak přibývá závodů kde už do mlaďochů nepatřím, takže tady rozhodně palec nahoru).

Startujeme

Při čekání na start jsem pěkně prochladl. Vyrážím velmi svižně, sice až ze zadních pozic, ale rychle se posouvám o pár míst dopředu. Trasu úvodního malého okruhu neznám, ale celkem mě nepřekvapuje, že je to do kopce a vzápětí z kopce. Po chvíli opět probíháme místem startu.

Do druhého kola

V druhém kole začínám mít potíže s udržením nasazeného tempa. Na rovině by to asi nebyl problém, ale roviny tu nejsou. Jasně cítím, že plíce nejsou na tyto přívaly studeného vzduchu zvyklé. Navíc nebylo chytré startovat bez rukavic, je několik stupňů pod nulou a ruce jsou ztuhlé a bolí. Kontrolní pohled na hodinky navíc odhaluje fakt, že nejsou zapnuté a tudíž si běh netrackuji. Nejspíš jsem je na startu ztuhlými prsty nezvládl zapnout. Napravuji to, ale vyloženě mi to kazí náladu a vyvádí mě to z tempa. 

Navíc je přede mnou nepříjemné, táhlé stoupání k sokolovně, trochu zvolňuji tempo, ale docela slušně kopec vybíhám.

V kopci k sokolovně

Ve třetím kole se vyloženě trápím. Plíce jsou zahlcené ledovým vzduchem a nefungují jak by měly. Snažím se držet v aspoň trochu svižném běhu, ale moc mi to nejde. Při druhém výběhu kopce těsně před cílem dokonce na chvíli přecházím do chůze. Sice jen na chvíli, ale stejně je to ostuda. Ale aspoň jsem tím ušetřil trochu sil, které se pak hodí v cílové rovince, takže jsem schopen zafinišovat.

Bez většího otálení mířím do celkem vyhřáté sokolovny a srovnávám se horkým sladkým čajem. Díky pozdě zapnutým hodinkám ani nevím jak jsem vlastně zaběhl. Těžkou hlavu mi to ale nedělá, tahle akce byla vyloženě společenského rázu. Nečekáme ani na tombolu ani na vyhlašování, loučíme se a vydáváme se k autu. U něj zjišťuji, že mám na sobě stále startovní číslo, které je na akcích tohoto typu slušné vrátit, takže si ještě vyšlápnu zpět do sokolovny, ať může být i příští rok někdo jednička.
Teď honem zpět domů pořádně se něčím prohřát, zítra nás čeká další slavná akce, domácí Novoroční běh Horními Počernicemi.

DETAILY BĚHU

Pro půlmaratónské Ž do mrazivé Žiliny

Dalo by se to nazvat i "Jak se vyhnout předvánočnímu úklidu?" Vyvezte ženu na půlmaratón daleko od domova.

Páteční prohlídka trati, zatím bez ledu

Žilina byla už dřív jasná volba. Ž je jedno z dosud neodběhnutých půlmaratónských písmen a v Čechách je jejich nabídka poměrně chudá. Železniční spojení s Žilinou je navíc velmi komfortní. Loni jsem tento výlet ještě odpískal pro náš celkově dost neuspokojivý zdravotní stav, ale letos nám už nic, krom mé lehké rýmičky, nebránilo vyrazit.
Ve čtvrtek po práci jsme v Praze sedli na žlutý vlak, pátek jsme v mrazivé Žilině strávili vyzvednutím startovních čísel a nasáváním vánoční atmosféry na večerních trzích. Nabídka jídel ve stáncích nebyla úplně v souladu s radami odborníků ohledně předzávodní večeře, zejména masa a alkoholu bylo víc než se uvádí, ale na tato doporučení už jsem dávno rezignoval.
V závodní sobotu ráno nám teploměr ukázal ne zcela optimistických -6°C, ale než jsme se dostali pomocí místní MHD na start, bylo to už o něco lepších -3. To z tohoto závodu dělá můj třetí (Angeliky druhý) nejmrazivější půlmaratón. Dosud vede polská Sobótka a vánoční Teplice.

Nahřívání kloubů před startem

Celá trasa závodu vede kolem Vodného diela Žilina, což je přehrada na Váhu. Maratónci si dají pět zhruba osmikilometrových koleček, půlmaratónci dva a půl. Tu polovinu tvoří dva a půl kilometru tam a zpět mimo hlavní trasu, ovšem také podél vody. Celá trasa je naprosto rovinatá, jen s výjimkou prostoru startu a cíle, kde se musí vyběhnout od hlavní silnice nahoru na přehradu.
Zázemí závodu je velmi příjemné, šatny a úschovu tvoří vytápěné velkokapacitní stany, dále je pak možné zahřát se punčem v přilehlé restauraci. Punč sice nebyl v ceně závodu, což je ale snadno omluvitelné faktem, že závod byl zdarma, jde o akci pořádanou městem a startovné se zde neplatí.
Deset minut před startem opouštíme vyhřáté prostory a jdeme mrznout do startovního koridoru. Pohled na spolustartující potvrzuje mou domněnku, že zde startují především skalní běžci, málokdo z nich vypadá že si to jde jen tak zkusit. Účast na závodech tohoto typu pro mě většinou znamená výsledek ve druhé polovině startovního pole a zde to dopadne zrovna tak. Čekání na start si krátím pozorováním již bojujících maratónců, kteří startovali dvě hodiny před námi a teď vbíhají do některého ze svých pěti kol.

Do závodu vybíhám aniž bych plánoval útok na osobák. Při teplotách pod nulou to na dlouhých tratích nemá smysl zkoušet, navíc nejsem 100% zdravý. Co se oblečení týká, původní plán jsou dvě trička s krátkým rukávem a na nich běžecká mikina. Při pohledu na starší fotky zjišťuji, že mám na sobě tu samou mikinu a kalhoty, ve kterých jsem běžel například Českobrodskou vánoční desítku 2011. Budiž to důkazem, že investuji raději do zážitků než do vybavení. Na poslední chvíli se rozhoduji dovybavit se o lehkou bundu.
Startujeme. Prvních sto metrů je o výběhu do kopce na hráz přehrady, pak už je to stále rovina. Jižní strana přehrady je celý závod ve stínu a je pokryta téměř celá souvislými ledovými plotnami, lehce oštěrkovanými. Běžet se na tom dá docela dobře, jen občas odrazová noha lehce podklouzne. Na začátku držím opatrné tempo kolem 5:10, po několika kilometrech se ale rozehřeji a lehce přidávám. Pořád běžíme podél vody, po které plují ledové škraloupy a kry. Nedaleko vidíme zasněžené kopce Malé Fatry. Na čtvrtém kilometru nás čeká most přes Váh na druhou stranu nádrže, před ním je však první občerstvovačka. Zde se ukazuje, že žilinčania jsou lidé milí, avšak svérázní. Na celé trati není ani kapka vody. První občerstvovačku tvoří jeden stolek s několika kelímky, vybrat si mohu mezi ionťákem a pivem. Volím ionťák, raději hned několik kelímků. Přebíhám legračně se houpající ocelovo-asfaltovou lávku na druhý břeh a pouštím se do onoho pět kilometrů dlouhého půlkola, tj. dva a půl kilometru směrem na východ podél Váhu, obrátka a to samé zpět. Severní břeh Váhu je na sluníčku a tedy sušší, s hladkým asfaltem a jen ojedinělými zmrzlými loužemi, kterým se dá dobře vyhnout. Zhruba kilometr před obrátkou míjím protiběžící čelo závodu, zhruba kilometr po mé obrátce pak chvost závodu, na kterém se momentálně nachází Angelika. Ta když mě vidí tak zastavuje a fotí mě. Svým způsobem jsem za to rád, ale takhle dobrý čas opravdu nezaběhne. Ke cti ji slouží, že následně celu řadu běžců předběhla.
Běžím tedy po severní straně přehrady směrem zpět k náběhu do druhého kola a vyhlížím další občerstvovačku. Někde tady přeci musí být. Jak kilometry přibývají, smiřuji se s tím, že asi nejbližší pití bude až v náběhu do druhého kola, tedy na začátku čtrnáctého kilometru. To znamená devět půlmaratónských kilometrů bez pití. To je přinejmenším nezvyklé.

Je to tu. Sbíhám z hráze dolů na silnici, přebíhám po mostě přes Váh, opět vybíhám nahorů na hráz do druhého kola. Tam je vytoužený stánek s občerstvením. Opět však bez vody, v nabídce je čaj, ionťák a pivo. Piji čaj tak rychle, jak ho stíhají z barelu točit. Je to sedm kelímků, počítám si to. Vyrážím dál.
V druhém kole začínám cítit počínající dehydrataci, běží se hůř a z nezvyklé skladby tekutin mě píchá a tlačí kolem žaludku. Psychicky mi pomáhá, že druhé kolo měří osm kilometrů, to je moje tréninková distance a umím s ní mentálně pracovat. Opět je tu stánek s pivem a ionťákem před lávkou přes Váh. Ne že bych měl chuť, ale opět si dávám několik kelímků. Znovu přebíhám Váh, na druhé straně tentokrát neběžím na východ k obrátce, ale na západ přímo k cíli. K přehradě je to ještě tři kilometry, ale přesto je prakticky na dohled. Trochu navyšuji tempo, krizi jsem ze sebe nějak oklepal a teď se mi běží docela dobře. Předbíhám trápící se maratónce a povzbuzuji je.
Je tu poslední kilometr, sbíhám z hráze na silnici a na most přes Váh. Nikdo mi nevěnuje pozornost, všichni diváci koukají do řeky, kde se pár bláznů účastní zimního plavání. Původně mělo být nahoře na přehradě, ale tam je moc ledu, tak museli pod přehradu do rychlejší řeky.

Angelika panoramaticky finišuje

Probíhám cílem, prakticky nezastavuji a klušu do zázemí převléknout se. Výsledný čas je celkem dle očekávání, ani osobák, ani tragédie, spíš lepší než horší. Převlékám se do suchých svršků a jdu zpět na mráz čekat na Angeliku. Naštěstí svítí sluníčko, takže se čekání dá vydržet.

Pozávodní zelňačka zdarma. Někdo jako dáma, někdo jako chlap.

Na závěr se odměňujeme kapustnicou zdarma a pak už míříme za zastávku místní MHD, odkud nás autobus zaveze zpět do penziónu. Mise splněna, půlmaratónské Ž mám v kapse a jedno je jisté - na příštím půlmaratónu nám bude tepleji.

DETAILY BĚHU

Opět běháme na ostrově, tentokrát holandském. Berenloop Terschelling.

Už jsem tu určitě někdy zmínil, že ostrovy a ostrůvky mám moc rád. Británie je mi coby země veskrze sympatická, nejvíc pak Skotsko se svou spoustou ostrůvků, z nichž na skoro každém se koná i nějaký ten běžecký závod. Ale proč se nepodívat blíž? Stačí pohled na mapu a hned je jasné, že své ostrůvky má i Holandsko. A trocha googlení odhalí, že i na nich se běhá. Tak proč tam nevyrazit, že? Vcelku namátkou jsem z té spousty možností vybral ostrov Terschelling, na kterém se první listopadový víkend konají běžecké akce na všech možných distancích. Maratón máme celkem čerstvě v nohách, dáme si tedy jen polovinu.

Angelika a maják

V pátek v sedm ráno sedáme do auta a vyrážíme přes celé Německo do Harlingenu, ze kterého nám v osm večer jede trajekt na Terschelling. V přístavu jsme asi o dvě hodiny dřív, což využíváme k doplnění energie a tekutin formou pivka a smažené ryby v bufetu.
Ostrov nás přivítal větrem a deštěm, přičemž totéž bylo dle předpovědi v plánu i na celý víkend, ale nenechali jsme se tím otrávit. A skutečně, sem tam sice sprchlo, ale vždy šlo jen o krátké přeháňky, které se celkem daly vydržet.  Souvislejší deště se pěkně spořádaně konaly jen v noci. Inu, Holandsko, mají to zmáknuté.
Ubytovali jsme se v Midslandu, což je, jak už název napovídá, vesnice uprostřed. V sobotu tedy nebyl problém procestovat většinu zajímavějších míst ostrůvku. Odpoledne jsme pak strávili ve West Terschellingu, hlavním městečku ostrova, kde byl start i cíl běhu. Městečko má 2.500 stálých obyvatel, přičemž v neděli zde startovalo 4.000 běžců, 3.500 půlmaratónců, 500 maratónců. Celkem nával.

Já a start mezi bójemi

To se prokázalo i při startu. Chvíli jsme se zdrželi a už v koridoru bylo plno. Museli jsme dost daleko dozadu, odhaduji že tak tři čtvrtiny lidí bylo před námi, čtvrtina za námi. Vybíháme jen my půlmaratónci, maratónci mají svůj start až tři čtvrtě hodiny po nás.
Start je krásný, úzkou uličkou vbíháme na malé náměstí. Startovní bránu (a cíl zároveň) tvoří dvě obří mořské bóje. Na náměstí probíháme kolem vysokého funkčního majáku. Potom přístavem kolem trajektů a jachet a ven z města. Je to sice krásné, ale první kilometry jsou závodně o ničem. Dav pomalých běžců je takřka neprůchodný. Lidé to neberou sportovně, ale společensky. Místní mají spoustu fandů kolem trati, nadšeně se s nimi zdraví a nespěchají. Já jsem také nepřijel závodit, ale stejně mě to hrozně rozčiluje. Předbíhám jak se dá, po chodnících, obrubnících, trávou.
Měl jsem trochu obavy z toho, jak se do teplot kolem deseti stupňů obléknout, ale dopadlo to skvěle. Dvě trička s krátkým rukávem přes sebe jsou ideální volba, připadám si příjemně lehký a moc se nepotím.
Tenhle půlmaratón měl být původně čistě zážitkový, ale nakonec jsem si z něj nějak udělal slušnou stíhačku. Startem zezadu mám neustále pocit, že všichni kolem mě jsou nepřiměřeně pomalí a já pořád předbíhám. A když píšu pořád, tak myslím opravdu pořád, od prvního kilometru až po jednadvacátý. S Angelikou jsme startovali spolu. Angelika prý taky dost předbíhala a skončila dvou tisící pětistá. Já skončil na pozici 660. Tolik lidí jsem asi ještě nikde nepředběhl. Ale zpět na trať.

Z městečka bežíme po hlavní (no, vlastně jediné) silnici podélně ostrovem. Lidé tu tomuto závodu opravdu fandí. Vesničky jsou vyzdobené barvami ostrova, což je bílo-zeleno-žluto-modro-červená pětikolóra, takže je okolo opravdu pestro. Znakem závodu je lední medvěd, takže navíc všude plyšoví medvědi, stojící, sedící, visící, napíchnutí na ploty. 
Je na co koukat a běží se dobře. Mimo město už se dá celkem dobře předbíhat, takže si běžím svou stíhačku. Ostrov je, jako ostatně celé Holandsko, velmi rovinatý, žádná skála, jen navátý písek. Užívám si tedy rovinatější trasu, než když si jdu po práci zaběhat do Zelenče.
Cestou z West Terschellingu do Midslandu nás čeká první občerstvovačka, dávám si dva kelímky vody, stejně jako po zbytek závodu. Na chladné a rovinaté půlce voda stačí. Navíc nám chvilkami drobně prší, takže ani není pocit žízně.
Probíháme Midslandem a jeho několika pěknými starými uličkami, pak se stáčíme směrem zpět a k severní části ostrova. Mění se charakter okolí, hlavní silnici nahrazuje vedlejší a okolní podmáčené pastviny střídají lesíky. Na užší vedlejší se předbíhá o něco hůř, ale jde to. Najednou lesíky mizí a objevují se písečné duny. Asfaltová cyklostezka se mezi nimi klikatí a přeci jenom se dostavují první drobné kopečky.

Najednou je před námi trochu větší písečný kopeček a když na něj vyběhneme tak zjišťujem, že to nebyl obyčejný kopeček, ale písečná terénní vlna oddělující pláž od zbytku ostrova. Sbíháme tedy na pláž, kde okamžitě zapadáme po kotníky do hlubokého měkkého písku. Naštěstí to trvá jen chvíli, rychle se dostáváme na tvrdší písek zpevněný občasným přílivem, po tom už se běžet celkem dá, i když asfalt to není.

Angelika a písek

Běžet závodně pískem je zážitek. Stojí to o dost víc sil než silnice a člověk musí akceptovat zpomalení. Mě to stálo dvacet vteřin na každém kilometru.

Po dvou a půl kilometrech končí pláž výběhem hlubokým pískem do kopce mezi duny. Tam opět začíná asfalt a čeká nás posledních pět kilometrů do cíle.

 Z pláže zpět do dun

Trať se nyní vlní jak na houpačce, nahoru a dolu, doprava a doleva, jak se vine mezi dunami. Potom asfalt střídá štěrk a duny lesík. Blížíme se zpět k městečku a k cíli. Na začátku West Terschellingu je slavobrána značící dvacátý kilometr a do cíle je to už jen kousek. Probíháme městečkem, v úzkých uličkách lidé fandí jak o život a cíl už je na dosah.
Cíl opět mezi bójemi  a mám to za sebou. Původně to měl být běh jen tak pro radost, ale v průběhu jsem si to tak nějak přeřadil do kategorie závod, byť ne úplně na doraz jako kdybych se pokoušel o osobák. S časem 1:46 jsem naprosto spokojený.
Nafasuji medaili a tričko a běžím na parkoviště do auta převléknout se do suchého a pro telefon, abych Angelice nafotil finiš.

Angelika finišující

I Angelika doběhla nadšená, snad ani tak ne z výkonu (selfíčkování přeci jen zdržuje), ale hlavně z trati a atmosféry.
Odjezd zpět do penziónu se ukáže být slušnou výzvou. Trať běhu je postavená tak, že obkružuje větší část městečka, a protože Holanďané jsou především cyklistě a auto je na ostrůvku nevítaným vetřelcem, musím dvakrát vycouvat poté, co mě organizátoři odmítnou pustit přes trať. Nakonec si cestičku nacházíme a můžeme se rozjet směrem k Midslandu. Ovšem pěkně v závěsu za cyklisty, protože ti s auty na silnici moc nepočítají a šinou si to středem. Zvláštní země.
A to je konec našeho reportu z hezkého malého Terschellingu, ostrůvku nevelkého rozměry, ale s parádní běžeckou akcí. A takových je prosím víc. Jen mít dost času a peněz v rozpočtu, a moci je projet všechny...

DETAILY BĚHU

Naše drážďanské maratónské znovuzrození

Už ho věru bylo třeba. Poslední slušný čas (dle mých měřítek pod čtyři hodiny) jsem zaběhl před více než dvěma lety v Bad Füssingu. Poté následovalo pražské pochřipkové trápení, spíš zážitkové než závodní Beaujolais, pak roční maratónská pauza a po ní Paříž opět s nemocí oslabeným tělem. Pro běžecké sebevědomí jsem už nutně potřeboval maratón s výsledným časem co nezačíná čtyřkou. Čtyřka, jak víme ze školy, je jen dostatečná.
Původně tím závodem měla být Budapešť. Jak jsem už ale zmínil v předchozích příspěvcích, letos mi běžecká božstva příliš nepřejí a při pokusech o slušný čas mi vždy nějak hodí klacek pod nohy. Tentokrát v podobě té nejbrutálnější možné rýmičky, jaká může mužského běžce skolit, a to týden před startem. V návalu chmur jsem zrušil booking hotelu, nabídl startovné k přenechání a vrátil jízdenky na vlak. Přeci nepojedu do Budapešti po víc než týdnu neběhání. Jakmile jsem se trochu oklepal, začal jsem hledat náhradu. Nakonec jsme tedy místo vlakem na jihovýchod do maďarské metropole zamířili vlakem na severozápad do saské metropole a to i díky kamarádovi Tomášovi, který mi přenechal své startovné poté, co sám účast v Drážďanech odřekl.

Na cestu vyrážíme v pátek hned po práci. S Angelikou máme sraz na hlavním nádraží, kde si při čekání na vlak stihnu v Tchibu koupit novou lehkou běžeckou mikinu místo té staré, které už asi rok nefunguje zip. Takže Drážďany běžím ve zbrusu nové, žluťoučkozelené.
Sobotu jsme věnovali prohlídce drážďanských památek, vyzvednutí startovních čísel a nákupu potravin. Zbytek dne jsme odpočívali v hotelu, šetřili síly a já svědomitě promýšlel strategii na druhý den. Zejména co na sebe. Předpověď slibovala na neděli polojasno, v době startu zhruba čtyři stupně, na dobu doběhu deset stupňů. Nerozvážně jsem se zalekl nízkých teplot a zvolil dvě funkční trička s krátkým rukávem přes sebe a na ně ještě novou lehkou Tchibo mikinku.
V noci sprchlo a ráno se vydáváme loužemi na start. Skutečně je celkem frišno. Odevzdávám batoh s věcmi na převlečení do úschovy a jdeme do koridoru. Jelikož běžím s Tomášovým číslem, startujeme s Angelikou ze stejného bloku. Pět minut před startovním výstřelem ještě cítím potřebu si odskočit. Není s tím problém, mobilní pisoáry jsou asi tři metry od vchodu do koridoru. Jak to tak pět minut před startem bývá, kolem vchodu do koridoru je opravdu velmi živo, takže to je poprvé co močím a do zad mi drkají kolem procházející ženy. Nevadí, už dlouho razím heslo, že běžec nesmí být stydlivý.

Startujeme. Opakuji si strategii pro tento běh. Za prvé: začít pomalu. Za druhé: nezdehydrovat se, důkladně procházet (nikoliv probíhat) občerstvovačky a vypít co se dá. S tím prvním si starosti dělat nemusím. Startujeme společně s půlmaratónci a do dost zezadu, takže jsem uvízlý mezi poměrně pomalými. Od druhého kilometru mi ale dochází jiný problém. Je mi docela teplo a dost se potím. Důvodů může být několik. Je hodně vlhko, běžím v hustém davu a nebo jsem se moc oblékl. Jak tak pokračuji, dochází mi, že to opravdu budu muset řešit, jinak nedokončím. Za běhu se pouštím do poměrně složité operace. Sundavám čepici a strkám si jí do kapsy u mikiny. Sundavám mikinu s číslem a vážu si ji kolem pasu. Sundavám svrchní ze dvou triček a držím ho v zubech. Odvazuji mikinu od pasu a mokrou si ji opět oblékám. Celkem nepříjemné. Sundané tričko strkám za pas kalhot. Pomáhá to, náhle je mi osvěžující chladno, hlavně proto, že už jsem celý mokrý.

První kilometry vedou starší městskou zástavbou. Asi na šestém kilometru je jediné ostřejší stoupání na trati, která je jinak příjemně rovinatá, nepočítáme-li výběhy od řeky na mosty. Na občerstvovačkách se striktně držím plánu. Procházím je a piji tolik, kolik stihnu. Je to vždy od čtyř do šesti papírových kelímků, obvykle 2x voda, po jednom až dvou čajích a ionťák.
Maratónskou trať tvoří dva půlmaratónské okruhy, naštěstí ne úplně stejné. Každý z nich má hezčí a méně zajímavé části. Těmi hezčími jsou průběh centrem a krátký úsek hezkým parkem Großer Garten. Méně zábavné jsou úseky mimo centrum a ukrutánsky dlouhé obíhání již zmíněného parku. První okruh ještě vede poměrně zajímavou starou zástavbou širšího centra na sever od Labe, v druhém už asi chtějí pustit dopravu do ulic, tak maratónce odklánějí na cyklostezku podél Labe a do klidné vilové čtvrti.
Jak jsem byl plný obav po prvních kilometrech, na polovině trati konstatuji, že jsem zcela v pohodě. Důsledný pitný režim funguje, teplota příliš nestoupá, nic nedře ani nebolí a jsem při síle. Dvoukolové maratóny jsou sice vždy psychicky náročné v tom, že pár metrů od cíle musíte odbočit do druhého kola ačkoliv už toho začínáte mít akorát tak dost, dnes mi to ani moc nevadí. Běží se dobře.
Úsek na polabské cyklostezce si vyloženě užívám, stejně jako momenty, kdy běžíme pod vysokými listnatými stromy a je přesně ten krásný den, kdy se na nás ze stromů hustě snáší různobarevné usychající listí. Krásný podzimní kýč.
Co se týče tempa, hlídám si rozpětí 5:25 až 5:27 min/km. Předem vím, že z toho nebude osobák, ale bude to výsledný čas, ze kterého budu mít dobrý pocit.
Na třicátém kilometru vybíhám ze smyčky vilovou čtvrtí a v protisměru potkávám Angeliku, která je na šestadvacátém a zrovna do ní vbíhá. Zdravíme se, vypadá vesele a svěží. Na mě v těchto místech přeci jen drobná krize přichází. Mám problémy dostat do sebe karbotyčinku, žaludek jako by říkal mozku že to nemá ani zkoušet, že ji tělo prostě nechce. Lehkou nevolnost zaháním spoustou pití a banánem, proti kterému žaludek kupodivu nic nemá. Dál se mi daří běžet a držet tempo, ale už to začíná být nekomfortní a síly kvapem mizí. A bohužel je přede mnou zrovna těch dlouhých deset kilometrů kolem Großer Garten. Cesta podzimním listím je sice krásná, ale jsou to dlouhé roviny a hrozně se vlečou.

Konečně je tento úsek za mnou a zbývají dva kilometry víceméně přímo k cíli. Teď už je to hodně o vůli, tělo už se začíná běhu vzpírat. Nutím ho k poslušnosti a lehce navyšuji tempo. Sbíháme k Labi, teď už je to jen kilometr, moderátor se nám snaží dodat síly a povzbuzuje nás jmény. Výběh od Labe do centra, poslední dvě zatáčky a už vidím cíl. Je to za mnou, čas pod tři hodiny padesát, mise splněna, konečně celkem podařený maratón.
Téměř bez zastavení mířím přímo do podzemních garáží kde je úschova zavazadel a převlékám se do suchého trička a bundy. Sním jedno jablko na srovnání žaludku a jdu čekat na Angeliku. Čekání je to příjemné, atmosféra v cíli je fajn, jen mám strach abych neprochladl, raději bych se už viděl na hotelu ve sprše. Ale dočkám se, Angelika také pěkně zabojovala a vylepšila si osobní rekord z Prahy 2014.
Můj sice odolal, ale i tak jsou teď mé dva nejlepší maratónské výkony z německých tratí. Asi to ti Němci nějak umějí nebo co.
Budapešť si na naši návštěvu ještě bude muset počkat, ale věřím, že ne moc dlouho.

Angelika finišující

DETAILY BĚHU

Bě(c)hovice posedmé, tentokrát o fous pomalejší

Sedmý běchovický odznáček se vyhřívá na mé zdi slávy, tentokrát však po několika letech soustavného zlepšování přišel lehký pokles. Tedy můj výkonnostní, nikoliv co do organizace závodu, ta se stále přiměřeně zlepšuje.

Běchovice jsou naše termínovková trvalka, letošní ročník byl navíc jubilejní, takže účast byla jasná. Závod sice nenabízí nic za čím bych jinak byl ochoten cestovat nebo se dokonce vracet, ale tradice to přebíjí.
Stejně jako loni jsme i letos cestu na závod pojali jako rozklus a už před startem jsme tedy měli v nohách pomalou pětku a byli lehce orosení, já navíc s batohem na zádech.
Novinkou byl společný start mužů a žen. Myšlenka v principu dobrá, ovšem s pár zádrheli. Jednak odsouvá kategorii veteránů do izolace na konci časového programu, takže ti nejstarší a nejpomalejší nemají šanci ožít když je předbíhají ostatní, a pak je tu také otázka kapacity. Takhle našlapáno na startovní čáře v Běchovicích nepamatuji. Silnice je sice celkem široká a celá jen pro běžce, stejně jsem ale první dva kilometry strávil kličkováním mezi pomalejšími, občas jsem musel i seběhnout mimo silnici, abych se před někoho dostal. Pokud chtějí organizátoři v tomto trendu pokračovat, měli by zvolit výkonnostní startovní sektory jako jiné velké běhy.
Co se mě týče, moc jsem od sebe nečekal. V předchozích letech jsem se vždy o pár vteřin zlepšil, letos to na to ale nevypadalo. Chybou rozhodně bylo startovat s Angelikou ze zadních pozic. Srovnám-li své letošní a loňské tempo ze začátku závodu, jsou téměř shodné, tentokrát to ovšem stálo mnohem víc sil kvůli stylu brzda-plyn-předbíhám. To trvalo zhruba první dva kilometry, pak se běžecké pole přeci jen roztrhalo a mohl jsem předbíhat plynule.

Lapání po dechu je patrné i na fotce

První polovinu závodu, tedy tu výrazně snazší, jsem se cítil celkem v pohodě a držel tempo kolem 4:35, s čímž jsem byl vcelku spokojen, ale bylo jasné, že to brzy vezme zasvé. První polovina trati se tak jako laškovně vlní, svádí k vysokému tempu, aby přesně v polovině vycenila zuby a tvrdě trestala ty, co to přepálí. U mě to záludné trati vyšlo dokonale. Na půlce jsem furiantsky vynechal možnost napít se, což byla asi chyba. Ušetřil jsem pár vteřin, ale o to těžší byla druhá polovina. Už ve stoupání ke křižovatce s Průmyslovou jsem cítil, že loni jsem toto kilometr a půl dlouhé táhlé stoupání vyjel tak nějak lépe. Voda chyběla. Sice nebylo žádné nepříjemné horko, ale nebe bylo bez mráčku.
Seběh do Hrdlořez vždy nabízí možnost běžet chvíli na volnoběh, já se tentokrát ale snažím ještě přidat. Dole v údolí je mi jasné, že teď začnou potíže.
Nemýlím se. Se stoupáním z Hrdlořez na Spojovací tempo pochopitelně klesá, ale navíc se projevuje moje dlouhodobá slabina - neumím řízeně zpomalit. Dokud to jde, běžím tak, že předbíhám ostatní. V kopci ale nevydržím v běhu a musím na chvíli přejít do chůze, takže ti co jsem předběhl jdou přede mě. Po chvíli se rozběhnu a opět je předběhnu. Komfortnější by bylo zvolnit a vydržet v běhu, to mi ale nejde zde ani v jiných závodech.

Situace se opakuje ještě ve stoupání na Koněvově, opět nevydržím vlastní tempo a musím si oddychnout krátkou chůzí. Právě tyto dvě chodecké vložky stojí za dvacetivteřinovým rozdílem mezi loňskem a letoškem. Inu, není každý den posvícení.
Nakonec dobíhám do cíle relativně důstojným tempem, avšak zcela vyřízený. Z pohledu na hodinky vím, že na začátku mého cílového času je 47, což je stejné jako loni, takže jsem celkem spokojený. Trochu zklamou kelímky s vodou, cítím se tak na dvě láhve. Občerstvením jen zrychleně procházím, čeká mě nelehký úkol: najít svůj batoh a vrátit se na trať nafotit Angeliku dřív než doběhne. U výdeje zavazadel nečekám na obsluhu, pohledem nacházím svůj a sám si pro něj vlezu. K cíli se dostávám tak půl minuty před Angelikou, takže akorát.
Angelika si na rozdíl od mě svůj loňský čas vylepšila, takže spokojenost. Nakonec využívám výhody toho, že pracuji asi 150 metrů od cíle a mám tedy ve dvoře schované auto.
Uvidíme co přinese příští rok, kdy budu naposledy startovat mezi mladíky. Snad časy opět naberou zlepšující tendenci. Pokud ne, budu to moci svést na věk. Taky dobrý.

DETAILY BĚHU

Jak jsme se zase jednou upekli, tentokrát na Kunětické hoře

I když na hoře... ona Kunětická hora žádná hora není, jen takový ostřejší kopeček. Ale začněme od začátku.

Zatímco v lednu jsem zde spokojeně konstatoval, že se mi celý loňský rok vyhýbaly zdravotní trable, letošek dohání co předchozí rok zmeškal. Ne snad že bych ulehl s chřipkou nebo se zranil, ale v zimě to byly opakované otravné rýmičky a v létě zas lehké letní angíny, s kterými se (což je poněkud nefér) do práce chodit dá, ale běhat se raději nechce. Proto, a také kvůli fyzicky poměrně náročné cyklodovolené, jsem v červenci zvládl naběhat jen nějakých sto kilometrů. S takovými objemy se, jak jistě uznáte, dobré výsledky na závodech dělat nedají. To bylo, spolu s jinými rodinnými povinnostmi, důvodem, proč jsme nakonec nevyrazili na Žebráckou 25, ač jsem se na ni původně těšil. Místo ní jsem si dal delší tréninkový běh a jen se mi potvrdilo, že bylo rozumné zhuntovat nepřipravené tělo zdarma a beze svědků mimo závodně.
Rozhodli jsme se tedy vybrat si jinou akci v okolí o čtrnáct dní později. Volba padla na patnáctku kolem hradu Kunětická hora. Nemáme to až tak daleko, ještě jsme tam nebyli, zkrátka jasná volba. Jediným problémem se ukázalo být počasí. Už týden před startem předpověď slibovala teploty nad třicet stupňů. K tomu start v půl třetí odpoledne a trať polabskými loukami. Bylo na co se těšit.
Předpověď meteorologům jako na potvoru vyšla. Na místě dost nad třicet a nebe bez mráčku. Zaparkovali jsme u restaurace v podhradí a dali si krátký výšlap na startovní louku pro čísla. Pobyt na louce na sluníčku byl navzdory milým lidem dost nepříjemný, tak jsme se na zbylý čas schovali do stínu nedalekého lesíka.
Pět minut před startem už jsme ale opravdu museli na startovní čáru. Pár povzbudivých slov od organizátorů a už se startuje. Začátek je z kopce. Sbíháme z louky zpět k restauraci v podhradí, po úbočí kopce hrad obíháme ze severu a míříme do luk a polí podél Labe. Začátek ještě jde, ale tak to je vždycky.
Jakmile opustíme lesíky kolem hradu, běžíme rozbitou asfaltkou mezi poli. Úplně jako na domácích tréninkových stezkách u nás v Počernicích a Zelenči. Jen ten asfalt máme kvalitnější. Někde ještě roste kukuřice, jinde už je po žních. Každopádně nic z toho nevrhá stín a my se pečeme na slunci. Naštěstí jsem si prozíravě vzal bílý bavlněný šátek na hlavu. Na rozdíl od kšiltovky chvilku podrží vodu když si poliji hlavu. Za tím účelem běžím s půllitrovou lahví vody v ruce. Co dva kilometry trochu upíjím a polívám si hlavu.
Docela mě překvapí, že zatímco si na hlavu liji vlažnou vodu, na záda mi z hlavy stéká výrazně teplá.
Po třech kilometrech končí rozbitý asfalt a začíná přírodní povrch. Jsou to klasické dvě stopy vyjeté náklaďákem nebo traktorem v trávě. Trochu to zpomaluje a bere síly. Na některých místech je navíc poměrně chaotické značení. Když na začátku pátého kilometru vbíháme z polí do lesíka, cesta se stáčí doleva. Žádná značka však doleva neukazuje. Žluté značení je rovně, je však ve formě žlutého kříže, přičemž kříž běžně znamená "Tudy ne!". Já i vedle mě běžící holčina zastavujeme a zmateně vyhodnocujeme situaci. Nakonec objevíme další fáborky rovně v lese, pokračujeme tedy rovně. Podobných nejasností bylo víc a dohromady nějakou minutku stály.
První ze dvou občerstvovaček pojímám pečlivě. Zahazuji prázdnou láhev, házím do sebe velký kelímek vody, druhý jde na hlavu a s dalšími dvěma v rukách odcházím dál na trasu.
Cesta lesem netrvá dlouho, po chvíli se opět dostáváme na louky a na sluníčko. Zvláštním zpestřením je přeběh přes louku mimo vyšlapané trasy včetně přeskakování řádek vysychajícího sena.
Síla rychle ubývá a tempo pomalu klesá, což je ale dáno i charakterem terénu. Sice žádné kopce, ale také žádný asfalt, kde by se dalo běžet na autopilota. Navíc trasa je stále žalostně stejná, jen rovina, pole, louky, sem tam kousek lesíka.
U druhé občerstvovačky už jsem dost vyřízený, pil bych, ale vodě se do mě nějak moc nechce. Něco do sebe dostanu a běžím dál. Čeká mě opět dlouhý úsek na sluníčku, který už jsem běžel na začátku, teď si ho dám v protisměru. Tři kilometry před koncem se dostávám zpět na asfalt, což přináší lehkou úlevu. Pobavila skupinka rozjařeně povzbuzujících chatařů. Byli tam už když jsme vybíhali a fandí i teď, o hodinu později.

Dva a půl kilometru před koncem na rozcestí potkávám skupinku běžců, kteří se na trasu připojují z nečekaného směru. Vinou špatného značení zbloudili a zkrátili si trasu o víc než dva kilometry. V cíli se pak sportovně udali.
Někde v těchto místech mi definitivně dochází síly. Chvilkami musím přecházet do kroku. Na svou obhajobu musím dodat, že se trasa začíná zvedat zpět k cíli u hradu. Chvílemi je to dokonce regulérní kros terénem do prudkého svahu.

Vše v jednom. Hrad, cíl, Angelika, medaile, meloun.

Posledních pár set metrů asfaltky ke hradu se snažím opět poctivě odběhnout, pokud možno s úsměvem na rtech. Podařilo se. Sice jsem snil o lepším čase i tempu, ale příroda byla proti.
V cíli okamžitě mířím ke stánkou s vodou a melouny a intenzivně doplňuji co tělu chybí. Času je dost, Angelika v těchto podmínkách také nebude závratně rychlá.
Stejně jako většinu ostatních, i tuto akci hodnotím pozitivně, byť pár mušek by se našlo. Pro nás to byl nakonec jediný prázdninový závod, tak rádi přimhouříme oko. Další závody bych už ale raději prosil pod zataženou oblohou a při teplotě do dvaceti stupňů.

DETAILY BĚHU

Běhat lesy má něco do sebe. Na Karlštejnsku určitě.

Proč zrovna Karlštejn? Ještě jsme tam neběželi. Míst, o kterých toto můžeme v naší malé ale krásné zemi říct, valem ubývá. Pravda je ale spíš taková, že jsem nám na letošní rok chtěl naplánovat jednu akci ze sympatického seriálu Běhej lesy, a Karlštejn byl nejblíž. Tak se z něj stal zavírák naší letošní jarní sezóny.

Také je pravda, že jsem v době registrace příliš podrobně nestudoval propozice, závod jsem považoval za pohodový běh místními lesy. Detailům jsem se začal věnovat až týden před startem a trochu mě překvapilo, že při stejné vzdálenosti je převýšení trati vyšší než na brutálním ŠUTRu, kde jsme se potrápili zhruba před měsícem.
Nevadí, kopečky máme rádi, trať slibuje krásné výhledy a zážitky. Máme běžet lesy, oblékám tedy zelenou a jdeme do toho.
Pořadatelé upozorňují na omezené možnosti parkování, tak vyrážíme v dostatečném předstihu. Jsme na místě hodinu a půl před startem a poslední ze tří parkovišť už se plní. Opozdilci musí dost improvizovat. Tak je to vždy, když organizátor sezve hodně lidí na malé místo. Vesnice Mořina moc možností nenabízí. Na místě pak ale vše krásně klape. Zázemí je na akci v přírodě velmi slušné.

Pohodu nenaruší ani půlhodinový lehký předstartovní deštík, je to spíš příjemné osvěžení. Než se odstartuje, tak je stejně sucho.
Na startu nás rozdělují do dvou výkonnostních koridorů, ale ty pak stejně spojí, takže s Angelikou startujeme spolu. Trasa začíná táhlým stoupáním vesnicí Mořina, pak opouštíme asfalt a pokračujeme dalším táhlým stoupáním loukami nad vesnici a dál táhle stoupáme lesy nad loukami. Jsou to jenom tři kilometry, ale nohy dostanou hned na úvod zabrat. Lesní úsek je pěkný, chvíli jde o pěknou úzkou stezku, jindy o dvoustopou štěrkovku, ale rovin si opravdu neužijeme, pořád je to nahoru nebo dolu. Kdo by čekal, že tou dobou už bude pole běžců roztrhané, mýlil by se. Ještě na patnáctém kilometru jsem nechtíc dal jednomu z běžců loktem do žeber. Trať je na většině míst velmi úzká a předbíhat se musí opatrně. Na některých místech to nejde vůbec. Například v úzkém, prudce klesajícím korytě plném několik centimetrů hlubokého bahna. Na běh nikdo nemyslí, všichni kombinují klouzání a drobné přískoky a snaží se neskončit zadkem v bahně. Legrace.

Startujeme

Na šestém kilometru se dostaneme z lesů zpět do civilizace, respektive do vesnice Mořinka, kde se ale nezastavujeme a pokračujeme loukami dál ke Karlštejnu. Z těchto míst je i poetická fotka napravo. Po chvíli dobíháme k první občerstvovačce a já si procvičuji svou praxí vypilovanou dovednost - jak do sebe co nejrychleji naházet obsah několika malých papírových kelímků, lhostejno co je uvnitř.
Pokračujeme ve stoupání, kolem nás louky a pole. Moje nohy toho začínají mít dost. Stoupání není nikterak brutální, zatím jsem nemusel přejít do chůze, spíš se projevuje fakt, že jsem si před závodem dal jen jeden den odpočinku.
Konečně jsme na vrcholu druhého ze tří dlouhých stoupání, která nás na trati potkají. Teď nás naopak čeká velmi příjemný úsek - tříkilometrový lesní seběh do karlštejnského podhradí. Jde o komfortní širokou lesní cestu, na které to lze příjemně pustit. Kolem nás krásné mohutné staré stromy, některé vyvrácené.
Z lesa vybíháme pod Karlštejnem. Turisté se tváří dost překvapeně a se zájmem nás sledují. Kdo rádi cestujete po českých památkách, jistě mi dáte za pravdu, že na Karlštejn je to pěkný krpál. Přepínám na chůzi. Pozici tím neztrácím, kráčí všichni.
Probíháme kolem vstupu na hrad, ale na kulturu není čas, po druhé straně kopce zase sbíháme dolů na hlavní silnici. Pár set metrů testujeme místní asfalt a opět odbočujeme do lesa. Tím začíná třetí, nejdelší a nejtěžší stoupání na trati. Úsek je to těžký i technicky, často běžíme po skalním povrchu, přičemž mokrý vápenec ve stoupání rád podkluzuje. Hlavně už ale mám opravdu unavené nohy, po rovině se mi ještě běží celkem dobře, ale v kopcích zařazuji čím dál tím víc chůze.
V těchto místech je druhá možnost trochu se občerstvit, tak do sebe házím vodu a ionťák. Pokračujeme směrem k slavným, ale uzavřeným lomům Mexiko a Amerika. Menší lom Mexiko kolem sebe jen tuším, dělí nás od něj plot a vegetace, zaujme jen masivní nedobytná brána, když přebíháme příjezdovou silnici. Amerika je jiná káva. Nahoru nad lom se musíme vyškrábat naprosto neběhatelným lesním svahem. Z lesa vybíháme na drsnou kamenitou cestu. Tam je poslední možnost občerstvení. S překvapením zjišťuji, že na této občerstvovačce dobrovolničí exkolega Libor, kterého jsem rok a čtvrt neviděl, takže ztrácím pár desítek vteřin krátkým rozhovorem.
Poté pokračuji do bran Ameriky:

Do lomu

Tunelem

Seběh pro tuto akci otevřeným tunelem do lomu nemá chybu. Tunel má odhadem 200 metrů, po každých třiceti metrech je osvětlen jedním slabým reflektorem, takže pod nohy si nevidíme. Dolů to jde dobře, ale proti mě stoupají běžci, kteří už mají Ameriku za sebou. Mají toho dost a většinou neběží.
Lom Amerika je krásný. Vysoké skalní stěny, krásně modrá voda. Řada běžců zastavuje a kochá se. Seběhnem k vodě, zaběhneme po cestě kam až to jde, otočíme se, a začínáme opět stoupat k tunelu, tunelem a nad lom.

Dole v dole (lomu)

Zase fotí...nepoučitelná

Po výběhu nad lom nás naštěstí čeká už jen seběh zpět do Mořiny a do cíle. Je to krásně ostré klesání, pouštím to co to dá a řádně předbíhám. Ve vesnici už je to jen asi 200 metrů do cíle, spokojeně finišuji a končím krásný závod a jarní sezónu vůbec.
V cíli si dávám trochu vody a jdu vyzvednout batoh z úschovy a opláchnout se. Najednou slyším: "Jé, to jste vy, já moc ráda čtu váš blog, pište dál!" Moc milá kolegyně běžkyně, tímto ji pozdravuji.
Vymaním se z davu fanynek a jdu nafotit Angelice finiš:


Devatenáct kilometrů karlštejnskem je krásný závod, jsem si téměř jistý, že příští rok ochutnáme další kousek z tohoto seriálu. V nabídce je jich ještě dost.

DETAILY BĚHU