úterý 13. května 2014

I takové běhy jsou...

... kdy se hrubě nezadaří. Moje chyba, neměl jsem tam chodit. Jubilejní dvacátý pražský mezinárodní maratón a můj osmý maratón celkově byl můj nejnepovedenější. Ne snad časem, ale výkonem.
Dva týdny jsem zvažoval jestli vůbec startovat. Po nešťastném půlmaratónu v Bratislavě  a následné chřipce jsem toho v dubnu odběhal zoufale málo. A jelikož jsem navíc uspěchal rekonvalescenci, tělo se vrací do pohody mnohem pomaleji než by mělo. Ale vývoj z poslední doby mi dodal sebedůvěru. Železňák-Cidliňák jsem celkem zvládl, týden před maratónem jsem si dal ještě tréninkový půlmaratónek a ten také byl celkem bez potíží. A tak jsem startu na maratónu dal pomyslně palec nahoru.
Děti se kupodivu nechaly bez větších protestů přihlásit na minimaratónek, asi proto, že jsem jim slíbil že je kratší než obvykle a poslal jsem s nimi běžet i babičku.
Pro mně a Angeliku šlo v jednom směru o premiéru - poprvé oba běžíme maratón najednou. Doteď běžel maratón vždy jen jeden z nás (většinou já) a druhý jen kratší distanci. Tentokrát se zničíme oba.
Loni jsem pražský maratón vynechal a dělal jsem Angelice fanouška na trati a podpůrnou jednotku při její premiéře. Já jsem se pak o víkend později dostatečně vyřádil na ŠUTRu a taky jsem o maratónském víkendu mohl dosáhnout svého jediného velkého a významného vítězství. To dnes věru nehrozí.
První problém nastal ještě před startem. Nějak jsem špatně odhadl vstupní a výstupní funkce svého těla, a ve chvíli kdy jsem vlezl do startovního koridoru mi došlo že mám hlad. Ranní miska ovesné kaše a banán cestou na start by asi stačily, nebýt důkladného vyprázdnění vlivem předstartovního stresu. To není dobré, dlouhé trasy se mi s prázdným žaludkem běhají špatně, to už znám. A banánem z občerstvovačky to nedoženu. No nic, budu to muset zvládnout.
A je tu startovní výstřel. Tedy asi, v koridoru H rozhodně slyšet není. Hraje Vltava a o chvíli později se pomalu dáváme do pohybu. Začátek je v pohodě, nasazuji předem plánované tempo kolem 5:30 na kilometr a užívám si hezkého začátku trati. Ale už kolem čtvrtého kilometru cítím, že všechno není v pořádku. Nepříjemně mě píchá pod žebry, běhu chybí komfort a lehkost. Ale pořád to jde. Nějak se z toho oklepávám a při návratu Karlínem dokonce lehce navyšuji tempo. Trochu mě zaráží, že před Těšnovským tunelem předbíhám vodiče na čtyři hodiny. Ten by dle mé rychlosti měl být spolehlivě za mnou. Jednomu z nás jdou špatně hodinky. Trochu navyšuji tempo. Průběh Pařížskou a Staroměstským náměstím na dvanáctém kilometru je fajn jako vždy. Od Prašné brány k Národnímu divadlu je to vyloženě super, davy fandí o sto šest.
Zatím vše ok
Ve smyčce pod Nuselák a zpět se do mně začíná zakousávat krize. Intenzivně cítím prázdný žaludek. Sním sice dohromady asi dva banány, ale ty ve mně zmizí jako nic a mně se z pocitu hladu začíná dělat fyzicky špatně. Půlka energy gelu na dvacátém kilometru to ještě zhoršila. Krátký deštík cestou od Výtoně do Podolí mě na chvíli osvěžil, ale stejně se do mně vkrádá pocit, že dostat se v rozumném čase do cíle bude dost problém. Snažím se racionálně vyhodnotit co že mi je a co s tím dělat. Co cítím? Žaludeční nevolnost vyvolanou hladem, fyzickou slabost, krátí se dech. Pocit únavy.
Nedá se nic dělat, ve chvíli kdy vbíhám na Smíchov se ze mně poprvé stává chodec. Na nejbližší občerstvovačce se snažím nějak si pomoct. Banány už nemůžu ani vidět, zkouším pomeranče. Rozbíhám se, ale cítím, že ne nadlouho. Odteď se pohybuji víceméně indiánským během. Kilometr nebo dva běh, minuta nebo dvě chůze. Je mi jasné, že snaha o důstojný čas je marná. Má smysl dál se trápit ještě patnáct kilometrů? Proč nesundat číslo a nejít na tramvaj? Hrdost mi to nedovolí. Radši mizerný čas než DNF. DNF je ostuda. Zatínám zuby a rvu se s tím dál. Někde na třicátém na mně v protisměru mává Angelika, která je asi na sedmadvacátém. Vypadá vesele a svěže. Taky na ní mávám a naznačuji, že já tak v pohodě nejsem. Později se dozvídám, že o chvíli později na rovném asfaltu zakopla, sedřela si do krve dlaň a rameno a museli ji sbírat okolní běžci. Nepříjemné, ale měnil bych s ní.
Dál si bojuji svůj marný boj, dnes to prostě nejde. Rychlost z poslední třetiny je mezi šesti a sedmi minutami na kilometr. Zoufalé. Vzpomínám, kdy mi naposledy bylo takhle mizerně. Asi na půlmaratónu v Olomouci 2010, kdy jsem taky oproti plánu vyběhl s prázdným zažívacím traktem a druhou půlku odchodil. To byl můj nejhorší půlmaratón. Inu, maratón člověka vytrestá dvojnásobně.

Angelika finišující

Do cíle se dopotácím s časem 4:14. Dnes jsem se nepokoušel útočit na osobák, ale stejně měla být na začátku trojka. Věší mi na krk medaili. Hezkou, jubilejní, velkou, těžkou, ale mám pocit, že si ji nezasloužím. V Celetné vylézám z koridoru a jdu zpět do Pařížské nafotit Angelice finiš. Dostávám regulérní záchvat slabosti. Kontrolovaně se po zábradlí sesouvám na chodník a sedám na obrubník. Po mém prvním maratónu se mi taky udělalo trochu mdlo, ale tohle je jiné, to je od prázdného žaludku a nedostatku energie. Pět minut sedím a sbírám síly. Doufám, že Angelika mezitím neproběhne kolem, protože jak sedím, tak bych ji přes zábradlí vyplněné reklamou neviděl. Sbírám se, vstávám a o chvíli později Angelika dobíhá v jasném osobáku 4:37. Trochu potlučená, ale spokojená.
A proč se vlastně nezadařilo? Těžko říct s jistotou jednu věc, bude toho víc. Začátkem dubna jsem dostal chřipku a antibiotika. Uspěchal jsem návrat k běhání, takže jsem se z toho dostával déle, než kdybych zůstal v klidu. Nejistota jestli na maratón v tomto stavu vůbec jít mě opravdu stresovala. A stres vedl k tomu, že místo abych si ráno pořádně našťouchl žaludek, tak ten byl prakticky prázdný. A s tím já dlouhý běh nedám.
Takže pro příště: Na start jedině najedený a s úsměvem!

DETAILY BĚHU