Jak jsem konečně něco vyhrál!

Mílí čtenáři, je to tu! Po pěti letech běhání, po asi šesti tisících kilometrů, po desítkách absolvovaných závodů, na kterých jsem hleděl většině běžců na záda, po letech dřiny a odříkání jsem se konečně dočkal. Vyhrál jsem ... nesoutěžní Procházku se psy.

Je to náš oblíbený rodinný závod. V předchozích dvou letech jsem na něj nemohl, protože jsem šetřil síly na maratón následující den, ale zdatně mně zastoupil brácha. Bylo z toho poprvé druhé místo, podruhé vítězství. Tedy vysoko nastavená laťka. Letos maratón vynechávám a chystám se na těžký ŠUTR příští sobotu. To znamená jediné - pětiletou retrívr labradorku Báru jsem si od rodičů půjčil já a pokusil se navázat na úspěšnou rodinnou tradici.
Většinou na závody chodím bez velkých očekávání, ať už svých či mého okolí. Teď je to jiné. Měl bych vyhrát. Ne, musím vyhrát! Řeknu Vám, je to svazující pocit.
Bára, ta je v pohodě. Běhá se mnou sice zřídka, jen když rodiče někam jedou bez ní a já ji mám na hlídání, ale běhá ráda. Zvlášť když není horko. Chuť má i dnes. Už když mně viděla převlékat se do běžeckého, začala jančit a panáčkovat na mě.
Na startu to Báru bavilo, nás v dešti o něco méně. Vesele se očuchávala s ostatními psy a já zatím posuzoval, kdo z ostatních pro nás znamená konkurenci a koho si nemusíme všímat. Předem jsem ze seznamu soupeřů vyřadil všechny velmi malé psy, i když třeba páníčci vypadali nadupaně, a také opačné případy, větší než velmi malé psy se zcela nesportovními páníčky. Po aplikaci těchto pravidel jsem spokojeně konstatoval, že se není příliš čeho bát.

Bára a moje nohy

Startujem

Trochu pozornosti jsme vzbudili už na startu, když moderátor poznal v Báře loňskou šampionku a já musel dát interview. Ješitně jsem si užil pozornosti mikrofonů a kamer, běžně se mi to nestává.
V koridoru jsem se procpal do předních pozic, nerad bych se muset po startu prodírat houfy čivav, jezevčíků a jim podobných. A už je tu start, vyrážíme plnou závodní rychlostí.
Vždycky mi vrtalo hlavou, jak to brácha dělá, že se na téhle akci slušně umisťuje. Běžec je to, jistě promine, vyloženě sváteční. Teď už to chápu. To Bára, ona je zřejmě vyloženě závodní pes. Od prvních metrů mně táhne jak šílená a nepoleví celé čtyři kilometry. Já jsem pro ni zřejmě zátěž a brzda.
Hned po startu se ujímáme vedení. Začínám chápat, že to nebude úplně snadné. Vlaji na vodítku za psem a běžím mnohem rychleji, než bych běžel sám. Jak to udýchám? Podbíháme železniční trať a upalujeme směrem k Vltavě. Kouknu přes rameno za sebe. Za námi nikdo, jsme zcela sami. Užívám si pozornosti pořadatelů podél trati, tleskají, povzbuzují a nešetří úsměvy. Stejně ale mám pocit, že většina reakcí patří psovi a ne mně.

V cíli. První, tedy hned za psem.

Přemýšlím, proč Bára pořád tak žene. Když s ní běhám jen tak, tréninkově, tak tohle dělá zhruba kilometr, pak ji to přestane bavit a drží se pohodlně u nohy. Tady pořád zběsile táhne, bez ohledu na to, že má klasický obojek kolem krku a tím pádem ji to musí dusit. Pak mi to došlo. Asi deset metrů před námi jede pořadatelský skútr a ona ho chce dohnat. Je prostě soutěživá. Ostatní psi jsou mimo dohled, tak lovíme motorku. Nu tedy dobrá.
Míjíme stánky, kde lze za pár laciných psích triků vyhrát drobnosti od sponzorů. Bára nezastavuje. Pořadatel na skútru se občas ohlédne a drží si nás na distanc. Nevím jestli chápe, že ho Bára loví. Já mám trochu problém s dechem. Jednak běžíme dost rychle, druhak je jedna ruka pořád tažena vodítkem s poměrně silným nadšeným psem a to komplikuje pravidelné dýchání.
Blížíme se do cíle, skútr nám klaksonem razí cestu, už vidím bránu, probíháme cílem, davy šílí, já se snažím zastavit psa, který nepostřehl že už je po všem a dál pronásleduje motorku.
V cíli mně čekají další mediální povinnosti, musím opět na interview, s Bárou se chce každý fotit, se mnou ani tak ne.

Celebrity a novináři

Bylo to sladké vítězství a plyne z něj jedno jasné ponaučení: Chcete-li vyhrát, zapomeňte na trénink. Důležité je zvolit správný závod. Nejlépe takový, kde ostatní ani moc nezávodí.

DETAILY BĚHU